Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou
mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů
okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji
však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště
do paprsků slunce a opačně.
Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.
Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.
{{reklama()}}
Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.
To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.
A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.
Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.
Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.
Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.
Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.
{{reklama()}}
Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.
To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.
A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.
Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.
Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.
Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno
z nejromantičtějších městeček Salzkammergutu (Solná komora)
– St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní
turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase
adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na
hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.
Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantičtějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.
Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.
Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.
{{reklama()}}
Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.
Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.
Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..
Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.
Stojím na břehu Wolfgangského jezera a za svými zády mám jedno z nejromantičtějších městeček Salzkammergutu (Solná komora) – St. Wolfgang. Toto místo je oblíbeným centrem letní i zimní turistiky a množství návštěvníků sem přijíždí i v čase adventním, kdy městečko získá neopakovatelnou vánoční atmosféru a na hladinu jezera Wolfgangsee vypluje obří lucerna.
Je jedno, v jakém čase sem přijedete. St. Wolfgang Vás pokaždé pohladí svou neopakovatelnou atmosférou. Podmaní si Vás stejně dobře za horkých, letních dní, kdy se slunce odráží v lehce zčeřené hladině jezera, či za zimních dní, kdy se město i okolní masívy Höllengebirge, Dachstein, Totes Gebirge, Feuerkogel či Tennegebirge odějí do bělostného hávu a břehy jezera olemuje ledový příkrov.
Zabývat se historií městečka s oblíbenými lázněmi, znamená pohybovat se na rozhraní legendy a skutečnosti. Pokud se budeme držet legendy, dozvíme se, že základem St. Wolfgangu se stalo několik budov vybudovaných kolem kaple na břehu jezera. Ty měl znovu podle legendy nechat zbudovat biskup Wolfgang z Regensburgu, po němž nese dnes jméno i městečko. Jeho srdcem je již historicky doložený kostel na břehu jezera, který v 15. století nahradil zmiňovanou kapli a který vřele doporučujeme k návštěvě. Nejen pozdně gotický oltář z dílny Michaela Pachera, ale i nádherně dekorovaná kazatelna od Meinharda Guggenbichlera za pozornost stojí. Je jen spekulací, zda se městečko stalo významným poutním místem díky již zminovanému biskupovi Wolfgangovi, či zda bylo náhodou, že se o tom místě ve svém projevu zmínil v roce 1183, i tehdejší papež Lucius III.
{{reklama()}}
Trochu oslněn sluncem vycházím z přítmí kostela. Není to jen přemírou slunce, ale i nádherným pohledem na hladinu jezera, který se mi teď naskýtá. Svatostánek i naprostá většina městečka jsou takřka přilepeny na břehu jezera. Řada pensionů těží z této polohy a láká své hosty k ubytování v pokojích s romantickou vyhlídkou na jezero a na okolní vrcholy. Pochutnávat si na specialitách zdejší kuchyně si můžete na terasách, které Vám, jak jinak, znovu k jídlu nabízí jako doplněk nádherné panorama. Není se pak co divit tomu, že některé ze zdejších exteriérů posloužily k natáčení romantických seriálů.
Hlavní atrakcí městečka je bezesporu zubačková dráha na Schafberg – Shafbergbahn. Během 40 minut Vás dýmající lokomotiva o rozchodu 1000 mm za nemalý peníz „dohrkotá“ na horní stanici ve výšce 1190 m n. n., odkud se Vám v případě příznivého počasí nabídne neopakovatelný výhled na okolní vrcholky a jezera Wolfgangsee, Atersee, Mondsee,…. Zajímavý je i pohled na samotné lokomotivy a vagóny, které jsou již svou konstrukcí uzpůsobeny strmému srázu o průměrném sklonu 205 promile. Naprostá většina lokomotiv má parní pohon, s úpravou pro provoz na Abtově ozubnicovém systému. Ten je instalován po celé délce 5,86 km dlouhé tratě. Jen dvě lokomotivy, byť zvenku připomínají parní stroje, mají vlastně dieselový pohon. A tak když teď stojím na nádražíčku, kousek od pobřežní promenády, mísí se mi v nose charakteristický zápach páry, uhelného kouře a nafty.
Pomalu se vracím do městečka, které zalito podvečerním slunkem, vypadá ještě romantičtěji. Od přístavního mola odráží výletní loď na podvečerní vyjížďku po 10 km dlouhé, dva kilometry široké a 114 m hluboké vodní ploše. Od její přídě se ozývá cákání vody, z paluby se nese křik dětí, cestující mávají, jen jedno je jaksi v nepořádku. Lodní motor! Neslyším typické brumlání naftového motoru. Ten je tu totiž nahrazen elektrickým motorem. Ano i takovým detailům zde věnují pozornost, aby si zde, 50 km od Salzburgu, udrželo jezero svou čistotu a městečko St. Wolfgang s jeho 2 800 obyvatel, nádhernou atmosféru pohádkového místa. Jeho půvab ještě více vynikne ve chvíli, kdy se začnou v nadcházejícím soumraku rozžínat jeho první světla a vlády nad krajem se začne ujímat noc..
Co vidět: jezera Atersee, Mondsee a Wolfgangsee. Křídlový oltář, promenáda.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami
let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý
z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž
většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti
Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten
peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Je pošmourné ráno, mraky se válejí po vrcholcích šumavských kopců a hrozí, že se z nich každou chvílí vysype řádný příděl dešťových kapek. Člověku se vůbec nechce ven, do té sloty. Přesto si ale říkám, že bych přeci jen měl vyrazit. Teple se obléci, nahoru přihodit nepromokavou bundu, na nohy nazout stejně nepromokavé boty a hlavně si připomenout, že za mnohdy ještě horšího počasí, ztraceni v nočních temnotách, odkázáni na orientační smysl, znalosti a poctivost převaděče tudy prchali lidé před komunistickou zvůlí. A teď tudy kráčím já, obklopen šumavským deštěm, s možností kdykoli odbočit z trasy a zamířit do některého z vytopených a suchých šumavských pensionů.
Již několikrát jsem četl o lidech, kteří tady, před desítkami let, za každého počasí přecházeli státní hranici. Snad každý z nich měl svou převaděčskou trasu, svůj kanál, z nichž většina měla své vlastní číslo v evidenci Státní bezpečnosti.
{{reklama()}}
Byla to celá řada mužů, kteří povětšinou pocházeli z oblasti Šumavy a již v předválečném období si přivydělávali nějaký ten peníz pašováním povětšinou sacharinu přes „zelenou“ hranici. Protože byli vesměs německé národnosti, nevyhnuli se v hektických poválečných letech odsunu do Německa. Tady je nelehká poválečná situace přiměla k oprášení starého „řemesla“. A tak brzy za temných nocí začali ožívat šumavské lesy temnými siluetami mužů, které většinou doprovázely skupinky převáděných osob.
Snad nejznámějším převaděčem poválečných let na Šumavě se stal Franz Nowotny, později přezdívaný „Kilián“, jenž měl to štěstí, že při žádném z přechodu hranic nepadl do rukou pohraničníků nebo příslušníků Státní bezpečnosti, kteří se často zátahů na převaděče zúčastňovali. Kráčím teď v „Kiliánových“ stopách. Jeho převaděčský kanál začínal v lesích nad Vimperkem, poblíž křižovatky „U Sloupu“, kde odbočuje silnice na Nové Hutě. Tady převáděné osoby čekaly na svou chvíli, na svou cestu za novou nadějí… Skrýš jim nejčastěji poskytoval místní hostinec, který vlastnili manželé Soukupovi, nebo nedaleké obydlí Josefa Peka. Většinou u něho si „Král Šumavy“ přebíral skupinky lidí, pro něž byl odchod za hranice jedinou možností a pro které byl převaděč osobou, do jejíchž rukou svěřovali osud svůj a leckdy i svých rodin…
Cesta za svobodou vedla pochopitelně lesnatým terénem, který minimalizoval možnost setkání s pohraniční hlídkou. Za tmavých nocí a plískanic vedl zkušený převaděč svou skupinu po úbočí kopce Vilmová směrem na Medvědí potok. Na vrcholu Kamenného skupina poprvé překonala nadmořskou výšku 1100 m n. m. a zamířila k Novému Světu. Prostor u zmiňované osady, kde trasa přetínala silnici spojující Nové Hutě a Borová Lada, byl prvním krizovým místem celé cesty. Zde se sice na krátkou chvíli, ale přesto, musela skupina vynořit z lesa a překonat několik desítek metrů volného prostoru. Když jim přálo štěstí, všichni vzápětí zmizeli v porostu Chalupské slatě. Jedno nebezpečí měla skupina za sebou, další na ni čekalo. Měkký, zrádný terén pod nohama, nebyl sice tak hrozivý, jak ho zpodobnil své době poplatný, ale přesto působivý film Král Šumavy, ale přesto bylo třeba se mít na pozoru.. Franz Nowotny tato místa znal dokonale. Narodil se a dlouhá léta žil na nedalekých Nových Hutích. Když bylo pásmo bažin zdárně překonáno, začala cesta stoupat do kopců, směrem ke Františkovu. Cesta znovu vedla hlubokým lesem, který je v tuto chvíli ochráncem bědných. Ti ani neví, že míjí Janovu Horu a blíží se k nejnebezpečnějšímu místu na cestě za svobodou. Bylo třeba překonat tok Teplé Vltavy a jediným místem, kde to bylo možné, byl právě Františkov. Tady byl zbudován můstek, po kterém se dala řeka překročit. Pak už zbývalo překonat přískoky několik desítek metrů nechráněného volného prostoru, a znovu se svěřit pod ochranu lesa. A právě tady, v roce 1950, Kiliánova převaděčská živnost skončila.
O jednom z chystaných přechodů se dozvěděla Státní bezpečnost a její příslušníci se spolu s pohraničníky chystali celou skupinu zastavit právě u Františkova. V okamžiku, kdy muži přebíhali louku u lesa, zahájili pohraničníci palbu z vrcholu skaliska zvaného Pivní Hrnec. Mezi těmi, kteří byli kulkami zasaženi, byl i samotný „Kilián“ ale zatímco ostatní byli buď zatčeni, nebo se rozprchli do okolních lesů, zkušený převaděč i přes své zranění pokračoval ke stále ještě dosti vzdálené bavorské hranici. Táhlým a prudkým stoupáním vystoupal vysoko nad údolí Vltavy, aby kolem Stolové hory a Stolového hřbetu zamířil ke hranici. K té se přiblížil v prostoru bývalé osady Bučina, a tady se naposledy pokusil zmást pronásledovatele. Nechtěl riskovat vstup do otevřeného prostoru, který by skýtal jeho pronásledovatelům znatelnou výhodu a raději se pustil po okraji lesa přímo na západ. Hranice už nebyla daleko, ale zamířit k ní v tuto chvíli, by znamenalo příliš riskovat. Bohaté zkušenosti mu radily, zvolit raději delší trasu a hranici přejít teprve v blízkosti pramene Vltavy, což se mu nakonec podařilo.
To co se zdařilo převaděči, se však nepoštěstilo zbývajícím členům skupiny. Postupně byli pozatýkáni, a s nimi i jejich pomocníci. V rukou bezpečnosti skončili nejen přímí organizátoři, ale bohužel i lidé, kteří se ničím neprovinili. Příkladem je nešťastný osud rodiny lesního dělníka Possla ze samoty u Zlaté Studny nedaleko Horské Kvildy. Stačilo jen, že poskytli prchajícím mužům jídlo a to tehdejšímu režimu stačilo. Zmiňovaný Possl byl nakonec odsouzen k deseti letům žaláře, zatímco osud jeho rodiny se vypátrat nepodařilo. Dramatické okamžiky na šumavské hranici se tedy nedotýkaly jen jednotlivců, ale svou nelítostnou rukou zasáhly do životů řady zdejších obyvatel.
Franz Nowotny – alias „Kilián“ se už po této zkušenosti nikdy do Čech nevrátil a spokojeného důchodu se dožil v Rohrnbachu na bavorské straně hranice. Hranici už mezitím neprodyšně uzavřelo hraniční pásmo a drátěné zátarasy, což znamenalo konec převaděčského řemesla na Šumavě. A tak jen bajky o podzemních chodbách spojujících obě strany hranice a zkazky o „Králi Šumavy „ ožívaly jen ve fantazii zdejších obyvatel.
Kráčím teď opuštěnými loukami u Bučiny a jen mimoděk pohlédnu k okraji lesa. Jako bych doufal, že tam zahlédnu siluetu muže, který stovkám lidí přinesl novou naději. Ne! Samozřejmě tam nemohl být. Přesto však jako by mě ovanul závan staré Šumavy. Otočím se, a odcházím do mlhy a deště, ve které jakoby znovu ožíval svět pašeráckých stezek i staré dobré Šumavy.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Jako smutné memento těžkých časů na šumavské hranici, zůstává připomínka bývalého hraničního průseku pod Holubí Skálou.
Na hřbitůvku za kostelíkem na Kvildě, by se našlo určitě pár hrobů, kde leží pamětníci těžkých časů, kdy odchod za hranice byl nebezpečným, ale leckdy jediným možným pokusem o nový život.
Kousek odtud, od bývalé samoty Zlatá Studna, žila svůj spokojený život rodina lesního dělníka Pössla, než do něho vstoupila Státní bezpečnost.
Krajina u Nových Hutí dobře znal Franz Nowotny. Právě proto tudy vedl svůj převaděčský kanál.
Jen pár set metrů odtud, od pramene nejslavnější české řeky, přecházel slavný pašerák přes bavorskou hranici.
Právě takovéto otevřené prostory neměli pašeráci rádi. Raději dávali přednost hustým lesům, které je chránily.
Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především
v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme
ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice
uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme
muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout
víc než dost.
Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.
Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.
Nejdříve samozřejmě na náměstí
Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.
Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.
O kus dál
Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.
Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.
Turistický ráj
Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.
Směr Salzburg
Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.
Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.
Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.
Havlíčku Havle
Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.
Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.
Hrad jak z pohádky
Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.
Perla jménem Solnohrad
Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.
Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.
Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.
Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.
Když v Salzburgu, tak nahoru
Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.
Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.
Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Město Innsbruck, založené na soutoku řek Sill a Inn, bylo důležitým centrem obchodu již za středověku, a pokud chceme hrábnout do historie skutečně hluboko, tak zde tábořili již staří Římané.
Pravého rozkvětu se ale město dočkalo až v době, kdy zbohatlo z místních dolů na stříbro. Dnes je Innsbruck poklidným sídelním městem tyrolské provincie, a přítomnost alpských velikánů, na jejichž 2 500 vysoké vrcholky se můžeme dívat téměř z každého okna, umožnila spolu s dokonalou infrastrukturou zimního střediska městu pořádat hned dvoje olympijské hry. Je pochopitelné, že turistický boom zažívá celá oblast především v zimě, kdy se sem hrnou turisté po desetisících. Chybu ale neuděláme ani v případě, že se sem vypravíme uprostřed léta. Sníh sice uvidíme jen na špičkách těch nejvyšších hor a za lyžováním se budeme muset vypravit na ledovec, ale i letní Tyrolsko toho může nabídnout víc než dost.
Nejdříve samozřejmě na náměstí
Největším turistickým lákadlem je samozřejmě symbol Innsbrucku Goldenes Dachl, což je něco mezi arkýřem a balonem, lesknoucí se 2 657 pozlacenými taškami, což nechal v roce 1500 postavit Maximilian I. Celé náměstí plné pohostinných zákoutí a terásek je opravdu nádherné, jednotlivé domy se předhánějí ve výzdobě a v létě nenajdeme okno, které by nebylo vyzdobené truhlíkem s muškáty.
Sportovně zdatnější se vyšplhají na městskou věž ze 14. století, dnešní renesanční vzhled samozřejmě nemá s původní gotikou nic společného, pohled z 56 metrové výšky na město i okolní Alpy rozhodně za trochu námahy stojí.
O kus dál
Barokní katedrála Dom St. Jakob se pyšní obrazem Madony s dítětem od Lukáše Cranacha staršího, snad právě proto je jedním z mála kostelů v Tyrolsku, který vybírá vstupné. Ujít si nemůžeme nechat ani prohlídku rokokového Hofburgu, což je pompézní rezidence, kterou si v polovině 15. století nechal postavit arcivévoda Sigismund. Za vlády Marie Teresie se původně gotický hrad dočkal barokní přestavby a zachovaný rokokový interiér okouzlí každého návštěvníka. Pokud budeme mít štěstí, můžeme snad v nejkrásnějším Sále obrů vyslechnout nějaký z mnoha místních koncertů.
Milovníci hradů a zámků si určitě vychutnají návštěvu blízkého zámku Ambras na kraji města, kam nás pohodlně doveze místní veřejná doprava nebo ještě pohodlněji turistický autobus, pravidelně pendlující mezi těmi nejdůležitějšími atrakcemi města. Ambras býval symbolem tyrolské moci a slávy a jako hrad sloužil již od 12. století, dnešní podoba dvojhradu pochází ze 16. století. Obě poloviny hradu spojuje renesanční Španělský sál. Z původního muzea, které založil arcivévoda Ferdinand, se sice příliš nezachovalo a sbírky jsou roztroušeny po vídeňských muzeích, ale i tak jsou místní sbírky zajímavé.
Turistický ráj
Innsbruck si naši letní návštěvu rozhodně zaslouží. Díky relativně kapesním rozměrům máme pocit maloměsta a většinu památek zvládneme pohodlně pěšky. Pokud toužíme po nějakém sportovnějším vyžití, stovky kilometrů dokonale značených stezek pro turisty nebo cyklisty nám nabídnou víc, než dokážeme zvládnout. Potom nám ale týden stačit nemusí, protože k dispozici jsou doslova tisíce kilometrů stezek. Sportovně zdatní si je mohou vychutnat všechny. Ale ostatní se bát nemusí, aby ta námaha byla o něco příjemnější, podnikaví obchodníci mají po trase pohostinné podniky, kde si u skleničky veltlínského můžeme příjemně odpočinout.
Směr Salzburg
Také krajina mezi městy Salzburg a Innsbruck je známá spíše milovníkům zimní dovolené, ti jí ale většinou profičí v autě či autobusu a nemohou se dočkat, kdy konečně zaparkují v některém zimním středisku. Pořádně si ji vychutnáme spíše v létě. Vedle divukrásných pohledů na Alpy si můžeme prohlížet jednotlivé horské vesničky, ve kterých se jednotlivé domy předhánějí v tom, kdo bude mít více muškátů v oknech.
Pokud budeme mít zájem o architektonické památky, potom bude naše cesta prakticky nekonečná, neboť v každé vesnici je kostel nejméně ze 16. století, takže budeme neustále zastavovat a daleko nedojedeme, proto se zmíním jen o několika zajímavostech.
Za zastavení stojí městečko Wattens, kde je továrna známé sklářské velmoci Swarovski i s muzeem, do kterého lákají všechny turistické prospekty. Ale zpátky k architektuře. Pozoruhodné je město Hall in Tirol, kde zůstala většina památek zachována. Symbolem města je dvanáctistranná věž hradu Hasegg, původního sídla tyrolských vládců. Ujít si nesmíme ani gotickou radnici z roku 1406 a kostel Nikolauskirche ze 14. století.
Havlíčku Havle
Cestou z Innsbrucku do Salzburgu se můžeme zastavit i v městečku Brixen, ze kterého jsou dnes slavné lázně. Slunce pálilo, okolní kopce připomínaly reklamní pohlednice a jen těžko bylo ubránit se pochybám o tom, jestli ten Havlíček Borovský skutečně trpěl nebo jestli nebyl spíš kverulantem. Město se dnes chlubí středověkým jádrem, které doplňují malebné vilky na kopcích. Navštívit můžeme i luxusní hotel Elefant, ve kterém byl Havlíček původně ubytován. Zachoval se i domek s rozlehlou zahradou, ve kterém Havlíček několik let bydlel i se svojí rodinou. Těžko říci, jak to tehdy bylo.
Město Schwaz bývalo v 16. století druhým největším městem celých Tyrol, bitva v roce 1808 však město pobořila a se slávou centra obchodu byl konec. I tak zde je ale dost zajímavých památek, od kostela z 15. století Pfarrkirche až po dvojitou kostelní kapli s dřevěným oltářem v prvním patře. Na minulost těžby stříbra vzpomíná jeden z místních dolů Silverbergwerg, který si můžeme prohlédnout.
Hrad jak z pohádky
Nejvíce na mne ale zapůsobila návštěva hradu Tratzberg strážícího údolí řeky Inn. Na hradě dodnes bydlí rodina původních majitelů, takže hrabě Ulrich Goess-Enyenberg uvolnil návštěvníkům k dispozici pouhou polovinu hradu, ale i ta stojí rozhodně za to. Původně gotický hrad byl později přestavěn v renesančním stylu a dodnes je patrné, jak byl hrad stavěn ve dvou fázích. Velice zajímavě a nápaditě provedený komentář, ve kterém nás jednotlivými místnostmi provádějí hlasy „původních“ obyvatel, přispívají k příjemnému dojmu, a místnosti jsou vybaveny nejen původním gotickým nábytkem, ale také detaily jako jsou umyvadla nebo zbytky ručníků, s čímž se při běžné prohlídce ostatních hradů rozhodně nesetkáme. O historické přesnosti některých informacích jsem si sice nebyl tak dokonale jistý, ale třeba měli pravdu. Pokoje mají zachovanou původní výzdobu včetně obrazů, které se na stejných místech zachovaly před 400 let. A to nemluvím o vyhlídce z oken, při které si můžeme prohlédnout překrásné údolí mezi Innsbruckem a Kufsteinem.
Perla jménem Solnohrad
Za návštěvu samozřejmě stojí i Salzburg. Podle legendy byl společně založen biskupem Rupertem a irským biskupem Virgilem, ale současná sláva i krása může děkovat spíše pozdějším biskupům ze 16. století. Zapomenout nemůžeme ani na otce rakouského baroka Johanna Bernharda Fischera, který svoji kariéru zahájil právě tady, a samozřejmě ani na Wolfganga Amadea Mozarta, se kterým se budeme setkávat na každém kroku, od pomníků až sladké delikatesy. Zapomenout nesmíme ani na Mozarteum, což je monument, který svému rodákovi postavilo vděčné město. Vedle nejrůznějších památek na dobu, kdy Mozart v městě žil, je zde i dřevěný domek, ve kterém skladatel složil Magickou flétnu. Domek byl ale převezen z Vídně. V ulici Getreidegasse si zase můžeme prohlédnout dům Hagenauerhaus, ve kterém se Mozart narodil.
Z pohledu turistů je samotné město rozděleno na tři zajímavé oblasti – stará část s těmi nejkrásnějšími kostely je na levém břehu, oblast Nového města se zámkem Mirabell je na pravém břehu řeky Salzach, a třetí oblast tvoří masivní pevnost Hohensalzburg.
Turista se v městě nachodí, navíc většinou do kopce. Vrch Kapucinerberg má na svém vrcholu sice památky relativně vzato málo zajímavé, zato jsou z něj překrásné pohledy na řeku a staré město s hradem. Mnohem zajímavější jsou zahrady zámku Mirabell, který původně vybudoval v roce 1606 arcibiskup Dietrich jako sídlo své milenky Salome, se kterou měl 16 dětí. S utajováním milenky se čiperný biskup očividně nijak nenamáhal. Nicméně nutno dodat, že původní podoba byla podstatně méně vznešená a za dnešní vzhled vděčí Mirabell pozdějšímu majiteli hraběti Harrachovi.
Staré město patří díky rozhodnutí UNESCO mezi Světové kulturní dědictví a je z velké míry postaveno v barokním stylu. Krásné kostely jsou postaveny prakticky vedle sebe, takže nadšený turista neví kam dřív, jestli si prohlédnout Franciskanerkirche, katedrálu Dom, jejíž základy pocházejí již z 8. století, nebo univerzitní kostel Kollegienkirche. Samozřejmě nejvíce impozantní budovou je bývalé arcibiskupské sídlo Residenz, očividně postavené na efekt, aby o majetku a moci zdejších arcibiskupů nikdo nepochyboval již na první pohled.
Když v Salzburgu, tak nahoru
Mezi místní stavební unikáty patří samozřejmě také pevnost Hohensalzburg. Sportovně nadaní kopec vyšlápnou pěšky, ti línější použijí služeb lanovky. Dnešní vzhled pochází ze 16. století, ale první pevnost hlídala okolí již o 500 let dříve. K prohlídce je toho zde opravdu dost a dost, od Goldene Stube přes starou školu až po mučírnu ve věži Reckturm.
Mimořádně zajímavá je i prohlídka benediktýnského kláštera Stift Nonnberg, kde zůstaly zachovány románské fresky z roku 1150. Z původního kláštera z roku 714 již zůstal jen hrob původní matky představené, pozdější svaté Erentrudy.
Návštěva Salzburgu rozhodně stojí za to. Barokních památek je zde více, než stačí oko turisty za pár dnů strávit, současně ale překvapuje, jak dobře se barokní ráz města dokáže skloubit s modernějšími budovami. Z obou kopců jsou nádherné pohledy na staré město v údolí, a zelená voda řeky Salzbach tvoří krásný protiklad vápencovým štítům Alp, které jsou z některých míst dobře vidět.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup
sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na
Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke
Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování
krajem Oty Pavla.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Naše dnešní cesta nás zavede do kraje, který vždy působil svou nevšední romantikou, přirozenou krásou a poetickým dojmem. Pro cestu do těchto míst se nám velmi osvědčilo použít jako dopravní prostředek auto. Plzeňskou dálnici jsme opustili sjezdem ve směru na Žebrák a ještě několik kilometrů ji kopírovali po souběžné silnici. Hned za náměstím v Žebráku přišla odbočka na Bzovou, a za ní už nezbylo, než se ponořit do hlubokých lesů křivoklátských. Silničky jsou tu úzké a hodně točité, o čemž jsme se mohli přesvědčit na zpáteční cestě, kdy jsme míjeli nešťastnou bouračku. Houbařská sezóna se také rozjela, o čemž svědčily četné zaparkované automobily na lesních cestách.
{{reklama()}}
Ke Skryjským jezírkům
Naším prvořadým cílem byla Skryjská jezírka. Snadnější přístup sem je od hájovny Slap a proto jsme také místo na Skryje zamířili na Podmokly. Lesní silnička s četnými serpentinami se přikroutila ke Zbirožskému potoku, kde na zdejším parkovišti začalo naše putování krajem Oty Pavla. Po modré turistické značce jsme kopírovali tok zmiňovaného potoka. Předtím však bylo ještě nutno za hájovnou přejít louku a na jejím konci se ponořit do nazelenalého přítmí rušeného jen šuměním vody ve vodním korytu. Sotva si naše oči zvykly na lehké přítmí, čekala nás první zajímavost. Tudy procházející návštěvníci vybudovali desítky kamenných mohylek, dávající nám vzpomenout na naše túry norskými horami či alpskými masívy.
Je třeba předeslat, že označení Skryjská jezírka, se nám jevilo jako nepříliš výstižné. Spíše by se hodil název Skryjská soutěska nebo průrva, neboť první dojem, který tu člověk získal, je jako kdyby potok prostupoval skálou, která zde vznikla vulkanickou činností v dávné minulosti. Zdálo se, jakoby před námi z lesního porostu vystupovala jednolitá kamenná masa, ve které není sebemenší místo, kudy by mohla protékat voda. Teprve při pečlivějším pohledu, se ukázala úzká průrva, kterou se hrnula voda
Zbirožského potoka. Voda má svou cestu, my si zvolili tu svou a skalnatým žlabem v tmavomodrém dacitu sestoupili k přírodnímu výtvoru, který zde po staletí vytváří jeden z přírodních živlů – voda. Ta byla po nedávných deštích stále ještě zakalená, ale přesto je domovem pstruhů obecných, vranek velkých, raků potočních a dalších živočichů, kteří ke své existenci potřebují čistou vodu. Spíše klid a ticho, vládnoucí zde po většinu roku, než malebnost tohoto zákoutí sem láká i skorce vodního či ledňáčka, občas i vydru.
Na cestě
Měli jsme za sebou prvních 1 500 metrů cesty. Dřevěný můstek nám umožňoval překonat potok suchou nohou, neprobudit přitom pod skalním převisem ještě dospávající cykloturisty a po skalnatém a bahnitém břehu pokračovat ke Skryjím. Modrá značka brzy začala pozvolna stoupat do stráně, v níž je možno nalézt na 240 druhů rostlin, kvůli kterým zde také vznikla přírodní rezervace. Jmenujme alespoň kapradiny, udatku lesní, vrani oko čtyřlisté atd. Po obou stranách cesty se občas začervenaly ostružiny a ještě vzácněji se otevíraly výhledy do údolí, kterým spěchal Zbirožský potok do Berounky.
Po třech kilometrech už čekaly Skryje, které působily tím správně ospalým dojmem svátečního dne a dovolily nám, vrátit se v duchu do svých dětských let, kdy jsme si užívali nádherně poklidnou atmosféru vesnických prázdnin u našich babiček a dědů. Možností občerstvení tu bylo hned několik. Buď u místního hřiště, v restauraci proti místnímu kostelu nebo v pensionu u Trilobita. Kromě toho své služby nabízel i místní obchůdek s potravinami, které jsou na dnešních vesnicích už čím dál tím větší vzácností. První zmínka o obci pochází z roku 1464. V roce 1483 se o ní mluvilo jako o daru, který byl králem Vladislavem darována Janovi ze Štemberka. Kostel archanděla Michaela jako jednolodní barokní objekt pochází z roku 1713 a při procházce kolem venkovských klasických stavení je možno setkat se s kolnou i špýcharem. Duch českého venkova, klid a pohoda letního dne na nás dýchaly ze všech stran. Na návsi jsme se setkali s další variantou dopravy do těchto míst, kterým byl autobus spojující Skryje s Berounem event. s Prahou. Teď už zbývalo jen dojít na konec obce, překřížit louku a úzkou a strmou stezkou seběhnout k Berounce, klikatící se pod kopcem.
U mostu nám nezbylo, než opustit značenou turistickou cestu a po břehu řeky zamířit proti jejímu proudu. Provoz na řece byl docela čilý, ale když jsme po zhruba 500 metrech míjeli vodácký kemp, bylo vidět, jak většina osazenstva balí., protože co naplat, zítra je pracovní den. Pro další dva kilometry se našimi společníky staly rekreační chaty roztroušené podél Berounky. Občas jsme se ocitli na pochybách, zda jsme nesešli ze správné cesty a teprve u jezu nám chataři potvrdily správnost trasy. Opustili jsme Berounku a tentokrát proti proudu Zbirožského potoka, po červené turistické značce zamířili zpět ke Skryjským jezírkům. Jen bylo třeba ve správný čas zmiňovanou značku opustit, což bylo u následujícího kempu a pak sledovat tok potůčku přitékajícího od jezírek. Za poslední chatovou osadou nás zpět do své náruče přijal les a pak už to šlo rychle. Pár stovek metrů nás dělilo od jezírek, u kterých už vládl podstatně větší ruch, než tomu bylo ráno. Následovalo posledních 1,5 km cesty k hájovně Slap a parkovišti, kam jsme dorazili spolu s prvními dešťovými kapkami.
Na shledanou
Máme za sebou výlet, který nebyl příliš fyzicky náročný, díky čemuž jsme mohli naplno vnímat atmosféru zdejšího kraje, která má daleko k uspěchanosti a anonymitě moderní doby. Přijďte si ji vychutnat i Vy.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n.
m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické
a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a
pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek
v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto
místech.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.
Zapomenutá sláva – Kladská
Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.
Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.
{{reklama()}}
Vzhůru do lesů
Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.
Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.
Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.
Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.
Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.
Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.
Setkání s „otcem“ Kladské
V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.
Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.
Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.
Na shledanou na Kladské
Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.
Uprostřed západočeských lesů, v nadmořské výšce 814 m n. m., na náhorní plošině nad Mariánskými Lázněmi, se nachází romantické a tiché místo, které Vám nabídne odpočinek v atmosféře klidu a pohody. Jen zpěv ptáků, šumění větru, šplouchání vlnek v nedalekém rybníku Vás bude doprovázet během pobytu v těchto místech.
Zapomenutá sláva – Kladská
Sláva Kladské je spojena se jménem knížete Schönburga – Waldenburga, který kouzlu tohoto místa doslova propadl. Jeho zásluhou zde byl vybudován v letech 1875 – 1876 lovecký zámeček, vznikla oblíbená honitba a vzniklo arboretum.
Mezi historiky se zatím bezvýsledně spekuluje o tom, zda bylo zmiňované sídlo zakoupeno na výstavě ve Vídni, na Kladskou po částech dovezeno a tady znovu sestaveno. Zatím žádné historické prameny však tuto domněnku nepotvrdily. Zámeček naštěstí nepotkal osud řady jeho kolegů, kteří padli za oběť éře socialismu, nebo na kterých se podepsal zub času. Přesto i tento objekt měl „na kahánku“, když v roce 1960 částečně vyhořel. V majetku lesního závodu Mariánské Lázně se v zachovalém stavu dočkal dnešních dní a ve svých interiérech nabízí ubytování buď přímo v loveckém zámečku, nebo v loveckém srubu, kterých zde nechal kníže vybudovat na přelomu 19 a 20. století hned pět. Kolem starobylých budov, tvořících základ osady se rozkládají zbytky parku s arboretem cizokrajných dřevin.
{{reklama()}}
Vzhůru do lesů
Cesta sem je docela jednoduchá. Vede po lesní silničce hlubokými, tichými lesy přímo z Mariánských Lázní, která je však ve své druhé polovině dost úzká a tak je ve všedních dnech v určených časových intervalech vjezd zakázán, aby tudy mohla bez potíží projet pravidelná autobusová linka, spojující lázeňské město s Kladskou. Jiná silnice Vás po čtyřech kilometrech dovede k nádhernému zámku v Lázních Kynžvart. Vraťme se ale na Kladskou.
Nádherné místo uprostřed té nejčistší přírody, láká především blízkým Kladským rybníkem, po jehož celém obvodu vede naučná stezka, seznamující návštěvníky se zajímavostmi a zvláštnostmi tohoto kraje. Šumava nebo sibiřská tajga – k takovým místům je okolí Kladské nejčastěji přirovnáváno. Snad je to právě existencí zdejších rašelinišť, která se skrývají v okolních lesích. Největším z nich je se svými 150 ha rašeliniště Tajga, jehož okraje se dotýká červená turistická značka z Mariánských Lázní a které je jako jediné zpřístupněno naučnou stezkou. Ostatní mokřady Lysina, Paterák, Malé rašeliniště a Husí les nejsou zpřístupněny a vstup do nich je zakázán. Informační tabule informují o výskytu rysa ostrovida a řady ptáků, brouků a motýlů, jejichž výskyt v přírodě se dá bohužel stále častěji označovat jako vzácnost. A i tady se jen těžko dočkáte setkání s některým z nich. Snad kdybyste vyrazili do okolního porostu, což je však z pochopitelných důvodů zakázané.
Ti trpělivější to mohou zkusit za časných jiter, kdy se Kladská ještě utápí v hlubokém tichu. Tehdy zvěř vychází na ranní pastvu, ptactvo vítá zpěvem nový den a trpělivému a hlavně ukázněnému návštěvníkovi občas umožní setkání, které si člověk v sobě uchovává po dlouhá léta. Na setkání se vzácným tetřevem hlušcem, či již zmiňovaným rysem, byste museli mít opravdu obrovské štěstí, ale i procházka probouzející se krajinou, stojí za to, abyste opustili vyhřáté peřiny. Třeba se při ní setkáte s ledňáčkem říčním, čápem černým nebo kulíškem nejmenším, kteří v naší přírodě už bohužel také patří ke vzácnostem. Je tedy logické, že celá oblast je již od roku 1933 přísně chráněnou rezervací.
Vraťme se ale ke Kladskému rybníku. 9 hektarová vodní plocha je neustále doplňována vodou hned z několika potoků, z nichž nejvýznamnější zdrojnicí je Pramenský potok. Po svém vzniku někdy v 16. století zaplavilo vodní dílo okraj rašeliniště Tajga a jeho jižní břeh dnes tvoří okraj celé přírodní rezervace Kladské rašeliny. Návštěva na jaře, či v létě je obohacena množstvím květů, které rozkvétají na okolních loukách, zatímco na břehu rybníka, Vás svou krásou uchvátí vodní kosatce.
Při procházce po vzorně udržovaném povalovém chodníku jistě neujde Vaši pozornosti ani „travnaté“ moře, jímž naučná stezka prochází.
Cesta na Kladskou vede ze všech stran do táhlého kopce a žádá si sportovního výkonu. Odměnou Vám za to bude nejen odpočinek uprostřed lesů, ale i možnost občerstvení. I když se tu nachází jen pár domků, přesto hned ve dvou z nich naleznete možnost občerstvení. Nejedná se sice o nejlevnější podniky, přesto je možno usednout na venkovní zahrádku jednoho z nich. Guláše ze zvěřiny a ostatní speciality nepatří k nejlevnějším, ale něco levnějšího, ale přesto chutného se tu přeci jen najde. Pochutnat si můžete na borůvkových knedlících, dršťkové polévce, plíčcích na smetaně či smaženém pstruhu s bramborem.
Setkání s „otcem“ Kladské
V nádherně prosluněném, červnovém dni působí ukazatel s nápisem hrobka, v těsném sousedství hospůdky, tak trochu bizarně. Vždyť kdo by v tak nádherném dni myslel na smrt. Přesto zvědavosti neodolejte a zamiřte do nedalekého lesa, kam Vás zavede vyšlapaná cestička. Určitě nebudete jedinými zvědavci! Krátké stoupání k úpatí vrchu Lysina Vás přivede na místo, kde v záplavě rozkvetlých rododendronů, na dohled své milované osady, sní věčný sen, majitel zdejšího panství kníže Schönburg – Waldburg. Zdejší honitba byla svého času druhou největší honitbou v Čechách s velkým množstvím lovné zvěře. Proto se není co divit, že majitel panství byl rovněž vášnivým nimrodem, a že propadl kouzlu tohoto místa na celý život. Doslova.
Nejenže zde strávil dlouhá léta plodného života, ale jeho posledním přání bylo to, aby zde byl pohřben a zůstal tak nablízku svým milovaným místům. V souvislosti s jeho skonem v roce 1936 se zmiňuje legenda o bílém jelenovi, která praví, že ten, kdo střelí bílého jelena, do roka zemře. Nikdy se však její pravdivost – alespoň v souvislosti se smrtí knížete – nepodařilo ověřit. Když majitel panství hledal místo svého posledního odpočinku, jistě mu nepřišlo na mysl, že by měl být ze svého klidu někdy vyrušen. Bohužel se tomu stalo v poválečných letech hned dvakrát – jednou se o to postarali čeští, podruhé američtí vojáci. Snad o pověsti zlatu ve hrobce, snad jen zábava opilých vojáků, stála za těmito minimálně svatokrádežnými činy. Podle dochovaných zpráv však ve hrobce pokaždé našli jen tělo nabalzamovaného aristokrata.
Vraťme se však k něčemu příjemnějšímu: Když se vydáte na procházku kolem kladského rybníka, setkáte se s další zajímavostí této oblasti. Z jeho jižního okraje vychází těleso Dlouhé Stoky. Toto technické dílo lze přirovnat k plavebním kanálům na Šumavě, ale zatímco ty šumavské sloužily k plavení dřeva, zdejší stoka byla spojena s provozem cínových dolů, jichž bylo v blízkém okolí Kladské v uplynulých staletích provozováno hned několik. Od svého vzniku zásobovala jednotlivé šachty vodou, potřebnou k pohonu těžních strojů a ke zpracování vytěžené suroviny. Ve své původní podobě stoka dosahovala délky přibližně 24 km, postupnými úpravami však nakonec přesáhlo délku 30 kilometrů. Vodní koryto bylo a ve všech úsecích minimálně 2 metry široké a v celé své délce byly stěny koryta zpevněny dřevem.
Na shledanou na Kladské
Je toho mnoho, co Vám zdejší kraj nabídne. Ze všeho nejvíce ale poskytne, ticho, klid a prostor pro dlouhé, romantické procházky krajem, kde ne lidé, ale příroda stále ještě vládne.
V loveckém zámečku na Kladské, se můžete dokonce i ubytovat.
Při toulkách těmito místy, Vám budou společnost dělat pestrobarevní motýli.
Kladský rybník je dalším objektem, který upoutá pozornost návštěvníků.
Nejen na moři, ale i u nás se můžete setkat s „vlnobitím“.
Dlouhá Stoka má svůj počátek právě tady – u Kladského rybníka
Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří
mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku
těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme
muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy
světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená
k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak
pouhých 56 let.
Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.
Historie je bohatá
Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.
{{reklama()}}
Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.
Akropolis
Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.
Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.
Pláže
V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.
Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.
Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.
Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.
Řecký ostrov Rhodos je často nazývaný Ostrov slunce a právem patří mezi vrcholné turistické atrakce celého Řecka. Na důkladnou prohlídku těch nejznámějších budeme potřebovat nejméně týden, a to ještě budeme muset zapomenout na známý Kolos rhodský, patřící mezi základní divy světa. Ten totiž neuvidíme – monumentální socha postavená k poctě boha Helia totiž po zemětřesení spadla a dožila se tak pouhých 56 let. O několik století později byla sešrotována a pravděpodobně prodána židovským obchodníkům. Dnes již nikdo neví, ani jak vypadala, ani kde původně stála. Rozhodně nestála rozkročená u vstupu do přístavu, jak tvrdí řada legend a několik prastarých vyobrazení.
Historie je bohatá
Historie ostrova je opravdu bohatá, ostrov byl důležitým obchodním centrem již v době 500 let před naším letopočtem, později byl součástí římského a byzantského impéria, a od roku 1306 do roku 1522 patřil rytířům řádu svatého Jana, jejichž středověký hrad a hradby si můžeme prohlédnout i dnes. A když jsme u prohlídky, vychutnat si můžeme i Palác velmistra s jeho značně zrekonstruovanou podobou, ale po pravdě řečeno do našich hradů to má daleko. Ono není divu, před 150 lety zde vybuchl střelný prach a tak dnešní podoba pochází z roku 1940, kdy jej obnovili italští okupanti.
{{reklama()}}
Ale zpět k historii – následovala okupace otomanskou říší a italskými vládci, takže dnešní město Rhodos se pyšní snad všemi architektonickými styly. Samozřejmě si užijeme hned přístav, který střeží bronzový jelen s laní. Fotogenické jsou i tři větrné mlýny s majákem sv. Mikuláše. Vedle nich si v přístavu samozřejmě můžeme důkladně prohlédnout luxusní jachty i s jejich povětšinou obtloustlými majiteli a silikonovými kráskami.
Akropolis
Mezi největší atrakce ostrova patří bezesporu Lindos s 2 400 let starou akropolí, jejíž chrámy patřily mezi nejposvátnější chrámy helénského období, mezi ověřené návštěvníky patřil i Alexandr Veliký, mezi ty neověřené potom Herakles a trojská Helena. Palác Atheny Lindia ze 4. století před naším letopočtem patří mezi skutečné skvosty. Mimo antických památek je zde i několik mimořádně zajímavých klášterů, např. na vrcholu kopce Filerimos.
Úchvatné je i samotné panorama města nad zátokou, kde podle pověsti ztroskotal svatý Pavel. Musíme mít ale štěstí a na akropolis nesmí být jeřáb, kazící dojem. Bez expedice na akropoli ale můžeme být jen stěží, a potom bude záležet na naší fyzické zdatnosti a měsíci, kdy jsme na Rhodosu. Cesta od parkoviště je totiž pěkně dlouhá, a pokud přijedeme v parném létě, dá nám zabrat. Připlatit si za oslí hřbet může být velice rozumným nápadem. A když jsme u toho léta – fronta na lístek a potom na vstup bývá v letních měsících skutečně mimořádná, a to všechno v parném slunci bez náznaku stínu. Lindos je po athénské akropoli druhou nejnavštěvovanější památkou Řecka, takže si tu frontu každý umí představit.
Pláže
V každém případě Rhodos za důkladnou prohlídku stojí. Navíc díky nevelkým rozměrům i solidní silniční síti jej s půjčeným autem dokonale projedeme za několik dnů. Pokud se sem ale vydáme hlavně za čistým mořem a žluťoučkými plážemi, budeme poněkud zklamáni. Pláže jsou v turistických průvodcích barevně upraveny, a i když se místní snaží turisty nalákat zajímavými názvy pláží jako Zlatá pláž, jsou většinou zašedlé, nelákavé a někdy dokonce tvořeny místo z písku z drobných oblázků.
Jelikož je Rhodos obrovským turistickým lákadlem tradičně zejména pro turisty z Anglie a Skandinávie, v letních měsících si klidu příliš neužijeme a budeme se muset spokojit s přelidněnými ulicemi i zaplněnými plážemi. Odměnou nám vedle starých památek bude i na dnešní Řecko nečekaná nabídka kvalitních restaurací, těžících zejména z bohatství zdejšího na ryby bohatého moře. A pokud budeme mít na chvíli dost jak památek, tak moře, můžeme si prohlédnout třeba zajímavé Údolí motýlů.
Koncem října většina restaurací i hotelů zavře dveře a turisté se začnou vracet až kolem března, pokud ale o moře příliš nestojíme a netrváme na tom, že musíme chodit v šortkách a tričku, můžeme přijet i v zimních měsících a užít si bohatou památku církevních i světských památek v příjemném poklidu a samotě. Litovat určitě nebudeme. Já si návštěvu dopřál koncem října, kdy sezóna tak akorát končila, takže i staré město bylo poloprázdné. Číšníci v restauracích tak měli na hosty více času a při druhé návštěvě jsem už patřil do rodiny, takže mi s potěšením na talíři ukazovali ty nejlepší kousky ryby.
Pokud se chcete na ostrov Rhodos podívat s cestovní kanceláří, doporučujeme využít služeb CK Greece-tours.cz.
Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě
čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte,
že si tu přijdete na své.
Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.
Dalmácie
Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.
{{reklama()}}
Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.
Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.
Šibenik
Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.
Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.
Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.
Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.
Primošten
Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.
Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.
Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.
…a jedna praktická rada na závěr
Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.
Cestujete do Chorvatska, konkrétně do oblasti zvané Dalmácie, a kromě čistého moře a romantických pláží toužíte po poznání? Tak věřte, že si tu přijdete na své.
Dalmácie
Dalmácie je oblast rozkládající se při pobřeží Jaderského moře. Zasahuje nejen do jižního území Chorvatska, ale také do sousední Černé Hory. V minulosti však bylo toto území římské provincie mnohem větší – zahrnovalo například Albánii a také Istrii.
{{reklama()}}
Krásná příroda je pro tuto oblast přímo charakteristická. Jsou zde rozsáhlé krasové oblasti tvořené vápencem či dolomitem. Pokud vás omrzí slaná voda, tak můžete zavítat ke zdejším jezerům. Mimo jiné se tu nachází dvě ze tří největších přírodních jezer v Chorvatsku. Poblíž města Biograd je to jezero Vrana s rozlohou 30km2 a nedaleko Šibeniku pak jezero Prokljan o rozloze 11,5 km2.
Historii této oblasti je opravdu bohatá. Zpočátku byla pod nadvládou Římanů, poté se stala součástí Byzance. Ve středověku osídlili území kmeny Chorvatů a Srbů. Není se proto čemu divit, že zdejší města ukrývají množství památek a upoutají vás také architekturou různorodých slohů.
Šibenik
Šibenik je jedno z měst, které stojí za návštěvu. V tomto přístavním městě žije asi 50 tisíc obyvatel a je významným střediskem cestovního ruchu v této oblasti. Jste-li romantické duše určitě vás nadchne místní atmosféra.
Procházet se můžete ulicemi, kde vás budou lákat místní obchůdky s různými druhy zboží a útulné restaurace, v nichž se můžete občerstvit či zakusit chorvatské speciality. Jestliže cestou narazíte na stánek se zmrzlinou, tak se zastavte a ochutnejte! Nejen, že si budete moci vybrat z nepřeberného množství barev a příchutí, ale také je dost možné, že zažijete zábavnou show v podání prodavače zmrzliny. Ti totiž umí se zmrzlinou doslova čarovat a vytvářet z ní různé postavičky, což vám vykouzlí úsměv na rtech. Chcete-li však nasát pravou atmosféru tohoto města, zavítejte na místní trh. Ale pozor, nenechte se odradit zápachem mořských plodů, které se tu na každém rohu prodávají.
Jestliže vás přece jen více lákají památky, rozhodně si tu přijdete na své. Můžete začít například malým výšlapem ke zdejším pevnostem, které se majestátně tyčí nad městem. Jsou celkem tři – nejníže je pevnost sv. Anny, druhou je pevnost Šubičevac a nejvýše pak pevnost sv. Jana, která na město dohlíží z výšky 125 m. n. m. Procházka na toto místo stojí opravdu za to, je odtud krásný výhled do celého města a na moře, které díky místnímu přístavu křižuje množství lodí. Když půjdete zpět do města, zvolte cestu směřující ke katedrále sv. Jakuba. Ta je totiž největší chloubou města, od roku 2000 je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o katedrálu v goticko-renesančním slohu, jejíž stavba začala v 15. století. Určitě stojí za návštěvu, nejen z důvodu její nádherné sochařské výzdoby.
Prohlídku města pak můžete zakončit třeba procházkou po nábřeží, které je lemováno zakotvenými loděmi nebo se pohodlně usadit v nějaké restauraci a sledovat ruch města.
Primošten
Za dalším poznáním se musíte vydat trochu jižněji. Konkrétně do malého, ale malebného městečka Primošten, obklopeného vinicemi. Ve městě nežije ani 2000 obyvatel, ale za to turistů tu v létě najdete požehnaně. Nemusíte se však obávat, stále zde panuje klidná atmosféra.
Primošten, tedy jeho historická část, se rozkládá na poloostrově, jehož dominantou je kostel sv. Jiří. V minulosti bylo městečko obehnáno hradbami, které měly za úkol ubránit ho před Turky. Dnes je toto místo ideální na procházky zdejšími propletenými uličkami. S velkou pravděpodobností potkáte i pouliční umělce, kteří vám zpříjemní den zpěvem či namalováním vaší podobizny.
Pokud toužíte po adrenalinu, či nějakých sportovních aktivitách, stačí se přesunout na druhý konec města. Tam na vás čeká rozsáhlé turistické centrum s různými atrakcemi. Např. jízda na vodním skútru či let padákem za lodí. Druhá jmenovaná možnost je úžasným zážitkem, takže pokud vám nechybí kousek odvahy, není nad čím váhat. Shrnuto a podtrženo, Primošten je ideálním místem pro nenáročné turisty a rodiny s dětmi. Užijete si zde od každého trochu – historie, adrenalinových zážitků, zábavy a v neposlední řadě dobrého jídla. Místní restaurace nabízejí opravdu chutné jídlo za slušné ceny, na rozdíl od větších měst.
…a jedna praktická rada na závěr
Doprava automobilem je v této zemi nejjistější. Z mé zkušenosti vím, že řidiči místních autobusů slovo čas téměř neznají. V tom lepším případě autobusy jezdí i s hodinovým zpožděním a v tom horším nepřijedou vůbec.
Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna směr Mongolsko až 21.
v neděli kolem 12 hodiny… Přinášíme úryvky
z cestovního deníku expedice Žigulíkem do
Mongolska.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na
východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku.
V závěru cesty podpoří budoucí školáky v Mongolsku.
Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.
Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.
Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilometrovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.
Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}
Po rodinných problémech jsme odjeli z Brna až 21. v neděli kolem 12 hodiny směr Bratislava. Na dálnici byl klid, na Slovensku jsme jeli po staré silnici. Chtěli jsme si zkrátit cestu za strýčkem v Bratislavě, bohužel to zkončilo jenom projíždkou po národním parku. Železnou závoru na koci cesty se nám nepodařila prorazit, zkouška odjet jí se nevydařila. Zadní kolo zůstalo ve vzduchu a měli jsme co dělat dostat Laďu na silnici a projet park zpět. Tentokrát to zkončilo naštěstí bez pokuty.
Večer jsme pokračovali do Maďarska na Budapešť. Za hranicemi začal blbnout volnoběh, prostě při zastavení zhasl. Ten den jsme jeli až do noci. Spali jsme asi 50km od srbských hranic. Ráno volnoběh nedržel, po očištění kontaktů se situace trochu zlepšila, ale nic moc. Pošteloval jsem to od ucha a Laďa frčí pěkně.
Student pedagogiky, student práv a béžová Lada 2104 se vydali na východ, aby poznali krásy a nástrahy států bývalého sovětského bloku. Vrcholky hor, skalní stěny, zrádné kamenné silnice a v závěru cesty podpora budoucích školáků v Mongolsku jsou cílem těchto tří dobrodruhů. Cestou se k nim ještě přidá kameraman a když vše půjde dobře, vznikne i dokumentární film.
Celníci na hranicích jsou zábavní a dá se říct že nám fandí, prostě charašoj mašina, Spotřeba je kolem 9L/100km což nás mile překvapilo stejně jako Bulhaři. Fajn země. Benzín po Turecko 26–29 Kč/l. Bohužel v Turecku stojí kolem 35Kč a to už je hoší. Naštěstí sme o ceně bezínu věděli už z domu, tak před tureckými hranicemi jsme nabrali do kanystrů a s přetékající nádrží jsem upalovali do Turecka.
Istanbul se svými 16milóny obyvateli je fááááááááákt obrovský město, po padesátikilometrovém předměsti sme se regulelně ztratili. Dělníci nám dali čaj, poradili a drnkali jsme se podívat na centrum. Paráda, v lidech vzbuzujeme sympatie, koukají, smějí se, fandí, safari, safari, smích prostě paráda.
Pokud máte zájem podpořit cestu, která není jen samoúčelným dobrodružstvím, ale vytkla si i další cíle, ozvěte se nám na adresu redakce (at) cestovatel.cz Rádi zprostředkujeme kontakt a dle našich možností dáme o Vaší podpoře vědět světu. Podrobnosti o průběhu expedice najdete na stránkách Žigulíkem do Mongolska
Obrovský dík patří Víťovi a Kačce do Tvarožné, jejich výdrž byla neuvěřitelná při přípravách Ladíka. Momentálně se nacházíme za Istanbulem v jedné lezecké oblasti a relaxujeme po 1654km. Je tu krásně, spíme nedaleko silnic, vaříme si, je pohoda. Potrvzuje se nám nepsané pravidlo: čím dál jedete na východ tím jsou lidé pohostinější.
Turci nás zvou na snídaně, obědy, dávájí nám ovoce, zvou nás na čaj, jsou super. Trochu nás oba zmáhá nemoc(rýma, zanícené průdušky) ale léčíme se, večer a ráno slivovička… Snad to bude dobrý. V nejbližích dnech se chystáme na východ Turecka do hor, někam kde bude klid a málo lidí. Děkujeme Všem kdo nás podpořili, podporují a podpoří. {{reklama()}}
Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na
každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet
čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi
s sebou používají patois, který je založen na francouzštině.
A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.
Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.
Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.
{{reklama()}}
Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.
Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.
Drahý ráj
St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.
Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.
Prášky do kapsy
Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.
A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.
Největší trhák
Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.
Jet nebo nejet
Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Nejdříve ostrov objevili mírumilovní Arawakové, později mnohem militantnější Caribové. O přesném datu objevu tohoto karibského ostrova bělochy kupodivu nemáme přesné údaje. Řada historiků je přesvědčena o tom, že ostrov poprvé spatřil v roce 1499 Kolumbův navigátor Juan de la Cosa, další sází přímo na Kolumba a 13. prosinec roku 1502, jiní zase tvrdí, že to byli sice Španělé, ale o něco později. Každopádně s příchodem Evropanů zmizel původní název Hewanorra.
Dobrých 80 let ostrov využívali jen piráti, následovalo několik pokusů o trvalé osídlení, ale Karibové byli vždy proti. Úspěch měla až v roce 1651 francouzská výprava z blízkého Martiniku, která si navíc úspěch pojistila hned dvakrát – první budovou byla pořádná vojenská pevnost a vedoucí výpravy si vzal Indiánku za ženu. Kolonisté brzy začali expandovat a první město stojí v podobě dnešního Castries dodnes.
{{reklama()}}
Potom se už opakovala historie ostatních ostrovů, St. Lucia se začala líbit každému a bojů mezi Angličany a Francouzi bylo během 100 let tolik, že ostrov měnil své pány hned 14×. Nakonec připadl Pařížskou smlouvou z roku 1763 Francii. Klid ale dlouho nevydržel a boje trvaly až do roku 1814, kdy novou Pařížskou smlouvou ostrov připadl pro změnu Británii.
Tohle nekonečné střídání evropských pánů nacházíme dodnes na každém kroku. Jezdí se vlevo a o páté začnou v hotelech nabízet čaj a keksy. Na druhé straně ale domorodci sice mluví anglicky, ale mezi s sebou používají patois, který je založen na francouzštině. A vesnice nesou názvy jako Vieux Fort nebo Soufriere.
Drahý ráj
St. Lucia dnes patří mezi oblíbené turistické destinace, paradoxně však již před mnoha lety vsadila na luxusní resorty typu All inclusive. Tam sice skutečně nebudeme muset nic platit (na rozdíl třeba od Mexika zde nějaké to dýško vysloveně zakazují), zato se nám ovšem protočí panenky při placení celkového účtu. Pět set dolarů za pokoj není nic neobvyklého a znamená spíše spodní cenovou hladinu.
Podobné hotely dnes mají na ostrově většinu, což pomalu ale jistě začíná místním obchodníkům pít krev, protože jim konečně dochází, že většinu peněz spolknou spíše zahraniční cestovní kanceláře a zbytek zahraniční majitelé rezortů. Hýčkaní turisté často rezort vůbec neopustí, takže místním obchodům zbývají oči pro pláč. Snaží se to proto vynahradit jinak – na ostrově by hostům nejraději účtovali i vánek a šplouchání moře. Na plážích jsou turisté vystaveni neustálému dotírání prodavačů, každý taxík či mikrobus s turisty opakovaně zastavuje na místech, kde je parkoviště do posledního centimetru obsazeno prodavači agresivně nabízejícími turistický šunt, takže z vyhlídky toho moc nebude. Navíc nás řidič či průvodce bude celou cestu krmit tím, jak manželka/dcera/maminka má rakovinu a kolik léčba, kterou musí podstupovat na Martiniku, stojí. Když už jsem to slyšel během prvního týdne potřetí, musel jsem se začít smát.
Prášky do kapsy
Doprava je poněkud speciální – ostrov je velice hornatý, takže rovné úseky silnice jsou vzácné. Když k tomu přidáme jízdu vlevo, je jasné, že mimo Angličanů se nikdo do pronájmu aut nehrne. Do většiny rezortů nás sice dopraví zdarma, součástí rezervace ale bývá varování o tom, že prášky proti mořské nemoci jsou nezbytností. Pro ty více zvracející nešťastníky potom existuje možnost dopravy do lepších hotelů pomocí vrtulníku. Nabídky cestovních kanceláří nejsou nejlepší, pokud je nás víc, vyplatí se domluva s nějakým taxíkářem, anglicky umí každý. Ale pozor, cenu přesně dohodnout předem.
A když už jsme u toho letiště: pro českého turistu je příjemná skutečnost, že na St. Lucii konečně nepotřebujeme vízum. To potěší zejména ty, kteří ostrov využívali jako mezičlánek pro putování po dalších ostrovech. Dříve nutné vízum totiž bývalo platné jen pro jeden vstup, takže zpátky jsme museli buď jinudy, nebo platit dvakrát. Letiště jsou navíc na ostrově dvě, mezinárodní a lokální, a vzdálenost mezi nimi je velká.
Největší trhák
Pro turisty bývá největším lákadlem sopka Qualibou, téměř výhradně inzerovaná jako jediná aktivní drive-in sopka na světě. Samozřejmě to není tak docela pravda. Jednak to co vidíme, vlastně aktivní sopka není, a potom si autem neprojedeme sopkou, ale dostaneme se akorát na parkoviště. Dál se mezi smrdutými sirnými výpary budeme pohybovat v zástupu turistů. Kdysi jsme se mohli pohybovat volně, potom se ale jeden průvodce propadl tenkou slupkou do horké vody a tak turistům courání zatrhli. Co dnes uvidíme, budou jezírka vařícího se bahna, místa odkud z nitra země vystupuje horká pára a několik míst, která síra zabarvila do žluta. Kdo má zájem a čas, může si o kus dál dopřát koupel v sirných jezírkách. Zajímavé to tady rozhodně je, ale kdo čekal nějaký vulkán jako hrom, bude zklamán.
Jet nebo nejet
Ostrov si naši návštěvu určitě zaslouží, ať už se hodláme válet u bazénu (díky hornatému ostrovu nemá každý rezort přístup k moři nebo se často alespoň pořádně projdeme) nebo po ostrově skutečně putovat či dokonce šplhat na jeden z dvojice Pitonů. K tomu ovšem budeme potřebovat nejen povolení, ale i oficiálního průvodce, jedná se přece jenom o solidní sportovní výkon. Musíme ale počítat s tím, že všechno je opravdu spíše na drahé straně. Odměnou ale bude nejen krásná příroda, ale i vynikající jídlo. Pro to ale budeme muset rezorty s all inclusive opustit. Rozhodnutí přijet na návštěvu jsem rozhodně nelitoval, ale opakovat tuto expedici asi nebudu. Karibik rozhodně nabízí cenově dostupnější a v podstatě i zajímavější ostrovy.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
