Rubrika: Oblasti

Rozmanitým Ekvádorem

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí
mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem
nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a
sportovišť plných dětí.

RYCHLÁ REZERVACE LETU


Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.

Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.

Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poz­nejtesvet.cz

Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.


Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.

Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.

O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.

Isla de la Plata – „Malé Galapágy“


Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.

Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).

Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe

Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.

Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.

Peru – intermezzo naší cesty

Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.

Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.

Před výstupem na Cotopaxi

Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.


Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.

Výstup na Cotopaxi

Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.

Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.


Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.

Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.

Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.


Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.

Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.

Quito

Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.

Návrat domů

Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou :o).


Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.

Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.

Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.

Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poz­nejtesvet.cz

Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.


Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.

Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.

O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.

Isla de la Plata – „Malé Galapágy“


Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.

Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).

Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe

Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.

Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.

Peru – intermezzo naší cesty

Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.

Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.

Před výstupem na Cotopaxi

Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.


Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.

Výstup na Cotopaxi

Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.

Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.


Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.

Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.

Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.


Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.

Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.

Quito

Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.

Návrat domů

Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou :o).

RYCHLÁ REZERVACE LETU

Leonardo da Vinci v Londýně!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu
kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě
tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního
mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda
da Vinciho!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost


Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.


K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Černá hora do Unie? Za kolik?

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst
Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii
poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se
ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat
do Evropské unie.

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.


Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora, oficiální video

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Článek je sponzorován stránkou TravelPortal.cz – vaše dovolená 2011 může vypadat i takto!

Když se řekne Strážnicko…

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených
vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se
s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody
i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.


Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.

Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.

Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.

Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.

Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.

Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.

www.zameckeskle­py.cz

Vybaví se nám lidové zvyky a folklór, krása nekončících zelených vinic, vinné sklepy, tradiční košty a vinařské slavnosti. Vydejte se s námi do malebného regionu Strážnicka za krásami přírody i nevšední atmosférou zdejšího kraje.

Strážnice je jedním z hlavních center Strážnické vinařské oblasti, která se s výměrou vinic 600 ha řadí na čtvrté místo na Slovácku. Oblast proslavilo známkové víno „Blatnický roháč“, směs Sylvánského zeleného a Rulandského bílého. O zdejším vinařství a vínu se můžete hodně dozvědět v zajímavých muzejních expozicích. Ve strážnickém skanzenu najdete například ukázku řady vinohradnických staveb a jejich zařízení, doplněnou vinohradem představujícím pěstění vína od nejstarších dob po současnost. Je jedinou expozicí svého druhu na našem území.


Vrátit se do minulosti a pocítit atmosféru dávných století Vám umožní historické zámecké sklepy ve slovácké Strážnici. Pocházejí již z konce 14. století a svou rozlohou o třech patrech nemají na Moravě obdoby. Rekonstrukce historických prostor umožnila jejich původní využití. Přímo ve sklepích se skladují a zrají ročníková a přívlastková vína. Červená vína jsou ve sklepích skladována v originálních až 200 let starých dubových sudech, kde mají ideální podmínky pro své zrání.

Ve sklepeních je zachováno původní gotické zdivo. Zaklenuté sloupy pokrývají ušlechtilé plísně. Příjemné a nevšední prostředí láká znalce vína i historie. Pro zájemce jsou připravovány prohlídky sklepů s průvodcem, spojené s ochutnávkou vín z produkce společnosti a odborným výkladem. Ve sklepích jsou rekonstruovány tři historické místnosti, kde se pravidelně konají nejrůznější kulturní i soukromé akce.

Milovníci vína každoročně míří do Strážnice na celou řadu vinařských akcí, jako je březnový košt vín nebo srpnová slavnost zarážání hory. Asi nejvýznamnější akcí na celém Hodonínsku je pak zářijové strážnické vinobraní s bohatým programem. Nechybí zde jarmark, krojovaný průvod s povozy, cimbálové muziky a hlavně dobré víno a burčák.

Další možností, jak se s okolím Strážnice blíže seznámit, jsou naučné a vinařské stezky, které pokrývají celou oblast. Ze Strážnice se můžete vydat do Bílých Karpat nebo do údolí řeky Moravy. Stezka Strážnickým Pomoravím je dlouhá sice jen deset kilometrů, přesto Vám poodhalí krásu přírody zdejšího kraje. Začíná ve Strážnici, vede kolem Baťova kanálu směrem k Petrovu. Nabízí Vám i možnost nahlédnout až k meandrům Moravy nebo si prohlédnout petrovské přístaviště či obec Plže se známými sklepy Památkové rezervace lidové architektury.

Strážnice je ale také těsně spojena s vodní turistikou. Přímo ve Strážnici je půjčovna motorových lodí a kanoí. Známý Baťův kanál a jeho okolí nabízí návštěvníkům možnost letní dovolené či víkendových pobytů. Mnozí lidé přijíždějí ve svém volném čase, aby se svezli na lodi a poznali tak další zajímavosti přírody z paluby lodi. Oblíbený je například sjezd přírodních meandrů řeky Moravy. Ve Strážnici cesta na motorových lodích končí, na kanoích je však kanál sjízdný až k Petrovské komoře.

Češi jsou známí jako národ turistů a přesvědčili jsme se, že i naše země nabízí zajímavá místa, která stojí za to navštívit. Zvláště pokud jsou spojena s dobrým jídlem a pitím. Proto jsou vinařské oblasti na jižní Moravě stále oblíbenějším výletním cílem.

www.zameckeskle­py.cz

Klenoty Podyjí

Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada
kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě
mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města
Vranova nad Dyjí.


Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.

Za skvosty jižní Moravy

Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.


Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.

Zámek Vranov nad Dyjí

Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých


. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.

Hrad Bítov

V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.


Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.

V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.


Hrad, zámek, zřícenina, přehrada, bohaté sportovní vyžití, řada kempů a přírodních scenérií, které stojí zato poznat. To vše a ještě mnohem více najdete v oblasti Podyjí a především v okolí města Vranova nad Dyjí. V této lokalitě si přijde na své nejen ten, kdo míří za kulturou. Pro milovníky přírody se nabízí poznávání Národního parku Podyjí, sportovci mohou využít místních cyklostezek nebo různých tras pro své procházky a ti z vás kteří jsou romantické povahy, mohou vyjet na prohlídku krajiny lodí. Jestli chcete třeba jenom lenošit a užívat si moravského Jadranu, jak je Vranovská přehrada často přezdívána, nic vám v tom nebude bránit.

Za skvosty jižní Moravy

Do Vranova nad Dyjí je možné vyrazit na jednodenní výlet, třeba za poznáním místního zámku. Z Brna trvá cesta něco málo přes hodinu a to především díky rychlostní silnici vedoucí směrem k Pohořelicím.


Ideální je vyrazit do těchto míst trávit vícedenní dovolenou. V okolí Vranova nad Dyjí se nachází několik kempů, či ubytovacích jednotek, které je možné využít. Například kemp Pláž, nacházející se u samotné Vranovské přehrady nabízí místa jak pro stany, tak karavany. Okolí je zde ideální k procházkám. Přímo v kempu obchůdky, restaurace a vodní atrakce. Jestli se chystáte trávit akční dovolenou, tak právě tady se můžete vyřádit na vodní trampolíně, skluzavce, zahrát si vodní fotbálek nebo vyzkoušet zorbing na vodě. Tato oblast se vyznačuje, jako jedna z nejteplejších v ČR. Určitě doporučuji milovníkům relaxování na sluníčku. Během letní sezóny probíhá v kempu řada akcí, tzv. Vranovské kulturní léto. V termínu od 29.7. – 30.7. 2011 bude probíhat například již třetí ročník Miss pláž. Na návštěvníky čeká nejen samotná soutěž miss, ale i bohatý doprovodný program, jak pro dospělé, tak pro děti.

Zámek Vranov nad Dyjí

Jen pár minut cesty autem z kempu přijedete do samotného Vranova nad Dyjí, kde se na kopci tyčí nádherný zámek v barokním stylu. Autem se nedá dojet až nahoru k zámku, ale parkuje se dole pod kopcem. Dál už každý musí šlapat po svých


. Na zámku lze podniknout několik prohlídkových okruhů – kaple, zámecké zahrady a interiér zámku. Který okruh si k prohlídce zvolíte je jen na vás. Interiér zámku si lze prohlédnout během přibližně hodinové prohlídky. Vstupné pro dospělou osobu činí 120 Kč. Pokud jste student, určitě si sebou vezměte ISIC kartu, nebo jiné potvrzení o studiu, prohlídka vás tak vyjde levněji o čtyřicet korun. Zvýhodněné jsou zde i rodinné vstupy nebo vstup pro seniory a děti. Otevřeno je během letních prázdnin od 9 do 18 hod. Jedna z hlavních dominant zámku je především místní keramika tzv. kamenina, jejíž ukázky zdobí interiér zámku.

Hrad Bítov

V oblasti Podyjí si vaši pozornost zaslouží také hrad Bítov. Z Vranova nad Dyjí se zde autem dostanete za dvacet minut. Ani v Bítově nebude problém najít ubytování, ať už v některém z místních hotelů, penzionů nebo třeba místním kempu Bítov Horka nabízející až 150 míst ke stanování.


Stejně jako k zámku Vranov, tak ani tady se nedostanete až přímo k hradu autem. Auto je nutné nechat odstavené na parkovišti a dojít k hradu vzdálenému zhruba půl kilometru pěšky. Cesta vede příjemnou lesní cestou. Další možností je doplavit se k hradu lodí. Zastavuje hned v blízkosti hradu, takže vám tato varianta může ušetřit vaše kroky. Hrad nabízí také hned několik různých okruhů prohlídek. Vstupné se pohybuje přibližně ve stejné cenové relaci jako u zámku. Uvnitř se nachází sbírky různých zvířat a to i exotických – vycpaná lvice, poník a bohaté zastoupení různých druhů ptáků. Každého milovníka nejvěrnějšího přítele člověka určitě zaujme početná sbírka vycpaných psů několika různých plemen.

V okolí se najde spousta míst, která stojí zato poznat. Hranice s Rakouskem jsou, co by kamen dohodil, je tedy možné vydat se i na návštěvu našich sousedů, nebo se jen tak toulat okolím.

Benefiční koncert Lenky Dusilové zakončil veřejnou sbírku v Brně

Ve čtvrtek 12. 5. zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci
Společně pro školu v Himálajích benefičním
koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Koncert v krásném
prostředí vygradoval velmi úspěšnou dražbou.


Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!

„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.

Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne­.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.

Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.


„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.

Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz


Ve čtvrtek 12. 5. 2011 zakončilo Hnutí Brontosaurus sbírkovou akci Společně pro školu v Himálajích benefičním koncertem Lenky Dusilové s hostem Pavlem Liškou. Příznivci projektu i široká veřejnost měli nejen krásný kulturní zážitek, ale také si připomněli, co všechno Brontosauři udělali pro pomoc v Mulbekhu a jaké mají další plány!

„Mým snem je podívat se do Himálají a líbí se mi, jak Brontosauři podporují právě místní děti,“ vysvětlil na začátku koncertu herec Pavel Liška. Potom Lenka rozezněla svou kytarou koncertní sál pověstný výbornou akustikou. Sto padesát posluchačů si vychutnalo úžasnou hudbu a pohled na osvětlené pódium krásného barokního sálu.

Dražba všechny překvapila. Obrázky a fotografie se podařilo vydražit skoro za 40 tisíc. Na neuvěřitelných osm tisíc, se vyšplhal obrázek Draka a těsně za ním skončil Jak, který byl vydražen za 7100 Kč. Nejcennější fotografií se stala fotka Údolí vesnice Mulbekh, kterou za sedm tisíc vydražila majitelka obchodu Tibet v Brně (www.tibetvbrne­.cz) paní Jurečková. Dražby se zúčastnila i samotná Lenka Dusilová. Ta si odnesla obrázek Setí za 3500 Kč.

Na závěr koncertu rekapituloval Jiří Sázel co všechno se pro školu v Mulbekhu podařilo udělat. Díky sbírce pořádané v Brně první květnový týden mohli lidé přispět a zároveň se dozvědět více o životě v Himálajích. „Ze sbírky mám super pocit. U stánku se zastavila spousta milých lidí, s kterými jsme vedli skvělé rozpravy nad fotkami. Jsem ráda, že jsem mohla pomoci a těším se, až si to příště zopakuji,“ hodnotní své dojmy dobrovolnice Alice v závěrečném feedbacku.


„Sbírka v Brně však nebyla jediná akce, kterou jsme uspořádali. Prodejem kalendáře, listopadovým a květnovým benefičním koncertem, dražbou obrázků a fotografií, dary firem a individuálních dárců a dalšími aktivitami jsme získali pro školu v Mulbekhu neuvěřitelných 750 tisíc korun, díky kterým pokryjeme 60% rozpočtu nového školního internátu,“ shrnul Jiří Sázel, koordinátor projektu.

Díky za vaši důvěru a taky všem, kteří se zapojili!

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz

Společně pro školu v Himálajích – sbírková akce v Brně

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika
obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu
v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh v Indii. Akce
bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové
v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel
Liška, který je mediálním patronem sbírkové akce.

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.

Podrobný popis akce:


Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.

Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.

12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.

O životě v Mulbekhu:

Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…

Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.


V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.

Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.


Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.

Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Koordinátor akce Společně pro školu v Himálajích

Zákaldní článek Hnutí Brontosaurus Modrý kámen

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz

Od 2. do 8. května pořádáme v centru města Brna a několika obchodních domech sbírkovou akci „Společně pro školu v Himálajích“ na podporu školy ve vesnici Mulbekh (Ladakh, sev. Indie). Akce bude slavnostně zakončena 12. května benefičním koncertem Lenky Dusilové v konventu Milosrdných bratří. Hostem koncertu bude i herec Pavel Liška, který je mediálním patronem celé sbírkové akce.

Podrobný popis akce:


Bude probíhat v prvním květnovém týdnu na osmi stanovištích v centru Brna (na ulicích Česká, Kobližná, Masarykova a u nadchodu do Vaňkovky) a obchodních domech (Olympia, Globus, Avion Shopping Park a NC Královo pole). Stánky budou otevřeny v centru města od devíti do šesti a v obchodních domech podle jejich otvíracích dob.

Našim cílem je získat finanční podporu pro rozvoj školy v Mulbekhu a zároveň zábavnou formou (zapojení lidí do her a kvízů) informovat občany města Brna o životě v Himálajích. Zájemcům budeme rozdávat upomínkové předměty z naší kolekce „Malý Tibet očima dětí“.

12. května v 19.00 zazpívá slavnostní tečku za celou akcí zpěvačka Lenka Dusilová v konventu Milosrdných bratří v Brně (Vídeňská 7). Naším patronem je herec Pavel Liška, který „Jde do toho s námi!“ a na koncertu Lenky Dusilové vydraží několik obrázků, jejichž autory jsou děti ze sponzorovaného Mulbekhu.

O životě v Mulbekhu:

Mé jméno je Skarma. Nedávno mi bylo 8 let. Narodil jsem se v Mulbekhu na okraji Himálají v Indii. Vím, že moje maminka a tatínek mě mají moc rádi. A chtějí pro mě hlavně dobré vzdělání, protože to je u nás opravdu důležité. V naší vesnici ale doposud byla jen stará škola, ve které by mě nenaučili, co budu v životě potřebovat. Odjížděl jsem proto vždy na celý rok až do Jammu. To bylo opravdu hrozné! Musel jsem na celý rok opustit maminku s tatínkem. Nikoho jsem v Jammu neznal. Všechno bylo pro mě cizí a bylo těžké si najít nové kamarády! Celý rok mi bylo moc smutno… Když jsem pak jednou za rok přijel do Mulbekhu, skoro jsem to už ani doma nepoznával…

Teď to ale konečně vypadá, že se u nás všechno zlepší. Staví nám naši vlastní školu.


V roce 2008 se nové vedení školy začalo věnovat rozvoji staré školy, aby pro ni mohlo získat státní certifikát základního školství. K tomu je zapotřebí obnovit školní prostory (současné jsou v havarijním stavu) a zajistit kvalifikovaný personál. Aby učitelé dosáhli vytyčeného cíle, rozhodli se jim členové Hnutí Brontosaurus (základní článek Modrý kámen) odborně i finančně pomoci.

Navrhli jsme urbanistickou koncepci a provedení nových budov školy, jejichž výstavbu také zajišťujeme. Budovy jsou navrženy jako modelové objekty kombinující moderní a tradiční stavitelství. Chtěli bychom především co nejvíce využít lokální materiály a zachovat tradiční stavební zvyklosti a zároveň vylepšit jejich nedostatky – školní prostory plánujeme vytápět sluneční energií (formou tzv. solárního domu), nosné stěny budou postaveny z dusané hlíny, konstrukce stropu se bude skládat z lokálně dostupného topolu a vrbového proutí apod. Věříme, že se nové školní prostory stanou příkladem moderního trendu ladackého stavitelství. Budoucí škola o osmi budovách by měla umožnit vzdělání 400 dětem z okruhu 20 km.


Na financování projektů se podílí členové místní komunity, jeho svatost 14. Dalajlama, francouzská nezisková organizace Himalayan Dialect a Hnutí Brontosaurus, které navíc odborně zajišťuje i výstavbu. Stavba nových školních budov je rozdělena do několika fází. V roce 2011 plánujeme postavit školní internát, na jehož rozpočet bychom chtěli přispět 700 000 Kč.

Návrh nových školních prostor, který jsme vytvořili v roce 2010 společně s místními obyvateli, byl vyhlášen nejlepším příspěvkem mezinárodní konference doktorského studia Juniorstav na VUT v Brně (zúčastnilo se 400 soutěžících) a díky poctivé snaze obyvatel vesnice Mulbekh navštívil na podzim 2010 školu sám 14. Dalajlama.

Kontakt:

Ing. Jiří Sázel

Koordinátor akce Společně pro školu v Himálajích

Zákaldní článek Hnutí Brontosaurus Modrý kámen

Email: jiri.sazel (at) bron­tosaurus.cz

Tel: +420 603 534 730

www.brontosau­rivhimalajich­.cz

Ukrajinský Krym – tak trochu jiná Ukrajina

Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily
pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou
turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se
vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká
část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá
i Američanů a ostatních Evropanů.


Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá i Američanů a ostatních Evropanů.

Nejvíce z nich zamíří po překročení hranic na poloostrov Krym. Oblast, dříve známá jako Taurida, byla oblíbeným dovolenkovým místem už ruských carů. Předurčily ji k tomu subtropické podnebí, oblázkové a písečné pláže, od nichž se zvedají mohutné skalní stěny a v neposlední řadě i spousta zajímavých míst. Díky poloze se na Krymu odnepaměti střetávala východní kultura se západní a ukrajinský poloostrov byl jakýmsi tavícím kotlíkem mnoha národů, kultur a stylů. I tahle pozoruhodná směs stojí za turistickým boomem, který tato oblast zažívá.


Do nejhlídanějšího ukrajinského města

Až do roku 1994 byl ukrajinský Sevastopol naprosto nepřístupný civilistům. Žít v něm a navštěvovat ho mohli pouze vojáci, popřípadě lidé se zvláštním povolením. Nikdo jiný neměl za jeho brány přístup. Dnes patří k oblíbeným výletním cílům – dílem díky krásnému pobřeží, dílem kvůli několika stovkám pomníků válečných hrdinů, kterými je město prošpikované.

Za slavnou Bachčisarajskou fontánou

Vzpomínáte si na hodinu literatury a stejnojmenné dílo ruského velikána Alexandra Puškina? Možná jste si mysleli, že tahle fontána je jen výplodem básníkovy fantazie, ale takzvaná „fontána slz“ skutečně stojí a turisté sem vyrážejí po stovkách. Fontána stojí uprostřed orientálních zahrad chánského paláce v Bachčisaraji a pověst vypráví, že ji nechal postavit chán Girej na počet své manželky, kterou předtím ze žárlivosti zavraždil. Kromě fontány je dominantou města ještě Velká mešita. Bachčisaraj je totiž ukrajinské centrum islámského náboženství.

Ukrajinské Pompeje

Na předměstí Sevastopolu je možné vyrazit i k ruinám starého antického města, které bývalo před více než 2500 lety hlavním městem Tauridy. Občas je možné se tady setkat s označením „ukrajinské Pompeje“, popřípadě „ruská Troja“, nejčastěji ho ale v mapách a průvodcích najdete pod názvem Chersones Tauridský. Z antických dob se tady toho dochovalo celkem dost. Přístupné jsou obranný val, hradby, řecký chrám i římský amfiteátr. Koktejl stylů vynesl městečko Chersones až mezi sedm divů Ukrajiny. Vrásky na čele ale historikům dělá postupující mořská eroze. Dokonce je prý možné, že v nejbližších letech čeká „ukrajinské Pompeje“ zánik.

Na tvorbě tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou. Dovolená Ukrajina – to je další země z její nabídky, která v její pestré nabídce zajezdů figuruje.


Jalta, místo, kde se psaly dějiny

Právě v oblíbeném krymském letovisku se v únoru roku 1945 tvořily dějiny novodobé Evropy. Roosevelt, Churchill a Stalin, tedy trojička nejmocnějších mužů tehdejšího světa, si dali „dostaveníčko“ v jaltském paláci Livadia, v původním carském letním sídle. Kromě tohoto klasicistního paláce Jaltu proslavila pobřežní kolonáda lemovaná subtropickou flórou. Celoročně příjemné počasí je ostatně i dnes důvodem, proč je Jalta největším a nejnavštěvovanějším přímořským letoviskem celého regionu. Tento výčet byl jen stručným nástinem toho, co všechno Ukrajina a hlavně dnešní Krym nabízí, a bylo by velkou chybou omezit se při představě Ukrajiny jen na klišé v podobě jaderných elektráren a průmyslových kolosů. Pro ESO Travel napsala Lucie Štěrbová


Ukrajina už nemá jen cejch země, kde vybouchl Černobyl a kde se plnily pětiletky v ohromných ocelárnách. Pomalu se stává i oblíbenou turistickou destinací. Důkazem toho mohou být miliony turistů, kteří se vyrážejí. V roce 2009 jich bylo celých 16 milionů. Velká část z Ruska, ale po zrušení vízové povinnosti přibývá i Američanů a ostatních Evropanů.

Nejvíce z nich zamíří po překročení hranic na poloostrov Krym. Oblast, dříve známá jako Taurida, byla oblíbeným dovolenkovým místem už ruských carů. Předurčily ji k tomu subtropické podnebí, oblázkové a písečné pláže, od nichž se zvedají mohutné skalní stěny a v neposlední řadě i spousta zajímavých míst. Díky poloze se na Krymu odnepaměti střetávala východní kultura se západní a ukrajinský poloostrov byl jakýmsi tavícím kotlíkem mnoha národů, kultur a stylů. I tahle pozoruhodná směs stojí za turistickým boomem, který tato oblast zažívá.


Do nejhlídanějšího ukrajinského města

Až do roku 1994 byl ukrajinský Sevastopol naprosto nepřístupný civilistům. Žít v něm a navštěvovat ho mohli pouze vojáci, popřípadě lidé se zvláštním povolením. Nikdo jiný neměl za jeho brány přístup. Dnes patří k oblíbeným výletním cílům – dílem díky krásnému pobřeží, dílem kvůli několika stovkám pomníků válečných hrdinů, kterými je město prošpikované.

Za slavnou Bachčisarajskou fontánou

Vzpomínáte si na hodinu literatury a stejnojmenné dílo ruského velikána Alexandra Puškina? Možná jste si mysleli, že tahle fontána je jen výplodem básníkovy fantazie, ale takzvaná „fontána slz“ skutečně stojí a turisté sem vyrážejí po stovkách. Fontána stojí uprostřed orientálních zahrad chánského paláce v Bachčisaraji a pověst vypráví, že ji nechal postavit chán Girej na počet své manželky, kterou předtím ze žárlivosti zavraždil. Kromě fontány je dominantou města ještě Velká mešita. Bachčisaraj je totiž ukrajinské centrum islámského náboženství.

Ukrajinské Pompeje

Na předměstí Sevastopolu je možné vyrazit i k ruinám starého antického města, které bývalo před více než 2500 lety hlavním městem Tauridy. Občas je možné se tady setkat s označením „ukrajinské Pompeje“, popřípadě „ruská Troja“, nejčastěji ho ale v mapách a průvodcích najdete pod názvem Chersones Tauridský. Z antických dob se tady toho dochovalo celkem dost. Přístupné jsou obranný val, hradby, řecký chrám i římský amfiteátr. Koktejl stylů vynesl městečko Chersones až mezi sedm divů Ukrajiny. Vrásky na čele ale historikům dělá postupující mořská eroze. Dokonce je prý možné, že v nejbližších letech čeká „ukrajinské Pompeje“ zánik.

Na tvorbě tohoto článku se podílela cestovní kancelář ESO travel , která je specialistou na exotickou dovolenou. Dovolená Ukrajina – to je další země z její nabídky, která v její pestré nabídce zajezdů figuruje.


Jalta, místo, kde se psaly dějiny

Právě v oblíbeném krymském letovisku se v únoru roku 1945 tvořily dějiny novodobé Evropy. Roosevelt, Churchill a Stalin, tedy trojička nejmocnějších mužů tehdejšího světa, si dali „dostaveníčko“ v jaltském paláci Livadia, v původním carském letním sídle. Kromě tohoto klasicistního paláce Jaltu proslavila pobřežní kolonáda lemovaná subtropickou flórou. Celoročně příjemné počasí je ostatně i dnes důvodem, proč je Jalta největším a nejnavštěvovanějším přímořským letoviskem celého regionu. Tento výčet byl jen stručným nástinem toho, co všechno Ukrajina a hlavně dnešní Krym nabízí, a bylo by velkou chybou omezit se při představě Ukrajiny jen na klišé v podobě jaderných elektráren a průmyslových kolosů. Pro ESO Travel napsala Lucie Štěrbová

Češi na Haiti vrtají studny

Již osm úspěšně provedených vrtů mají na svém kontě pracovníci
českého neziskového projektu Praga-Haiti. Ti chtějí na severozápadě
Haiti, nejchudší země západní polokoule, vybudovat několik desítek
studní. Ve dvou vesnicích jsou již hotové studny postaveny, vrtaři čekají
pouze na povolení místních úřadů, které mohou dát souhlas pro
oficiální využívání studní místními obyvateli


Již osm úspěšně provedených vrtů mají na svém kontě pracovníci českého neziskového projektu Praga-Haiti. Ti chtějí na severozápadě Haiti, nejchudší země západní polokoule, vybudovat několik desítek studní. Ve dvou vesnicích jsou již hotové studny postaveny, vrtaři čekají pouze na povolení místních úřadů, které mohou dát souhlas pro oficiální využívání studní místními obyvateli.

„Nedostatek pitné vody je jedním z největších problémů, se kterými se Haiti potýká. Místní lidé často chodí denně více než šest kilometrů k nejbližší studni, “ přibližuje problémy Haiťanů manažer projektu Praga-Haiti Václav Vacek. To však snižuje jakoukoliv možnost rozvoje země. V posledních měsících má nedostatek pitné vody za následek také rychle se šířící epidemii cholery, kterou se nakazilo již více než 150 000 lidí.

Země leží v tropickém pásu, a proto má studna ve vesnici velkou hodnotu. „Když vytipujeme nějaké místo, kde by bylo možné vybudovat studnu, přiběhnou nadšení vesničané s mačetami a odstraní kaktusy v celém okolí, aby nám v práci nic nepřekáželo,“ popsal radost místních Filip Hlásný, jeden z vrtařů, který na Haiti v současnosti pracuje. „Haiťané jsou za pitnou vodu nesmírně vděční. Při vrtání jich vydrží desítky mnoho hodin pozorovat naši práci. Přinášejí nám také nejrůznější dary,“ dodal Hlásný.


„Vrtat studny na Haiti je nápad českého misionáře Romana Musila, se kterým spolupracujeme již několik let. Když jsme vloni v zimě plánovali, jak můžeme jeho misii a okolním vesnicím nejlépe pomoci, ihned řekl, že lidé nejvíce postrádají pitnou vodu,“ uvedl Vacek. Na ostrově existují pouze firmy, které vrtají studny ve městech. Cesty ve vnitrozemí jsou pro nákladní vozy velmi obtížně sjízdné a lidé na venkově tak musí pro vodu chodit mnoho kilometrů pěšky.

Pracovníci projektu Praga-Haiti proto poslali na tento karibský ostrov české nákladní auto Praga V3S a vrtací techniku. Sami se pak vydali na Haiti vyřizovat potřebná povolení k výstavbě studní. Kvůli nepřehledné haitské administrativě a častým nepokojům trval proces proclení jejich materiálu půl roku. Nyní vrtají již tři týdny a mají vyvrtaných osm studní, z nichž nejhlubší měří 65 metrů.


Více informací o projektu Praga-Haiti můžete získat na webových stránkách www.praga-haiti.cz. Přesnou lokalizaci plánovaných studní můžete nalézt na webových stránkách www.haitiwells­.com. Projekt realizuje občanské sdružení Fidcon. Je to malá nezisková organizace z východních Čech, která se kromě pomoci na Haiti věnuje vzdělávání mládeže.

Pokud je vám projekt sympatický, můžete jej podpořit finančním darem na na účet veřejné sbírky projektu: 2137396359/0800 nebo zaslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS PRAGAHAITI na číslo 87 777.


Projekt Praga-Haiti pomáhá na Haiti od roku 2008. Vznikl na základě spolupráce s českým katolickým knězem Romanem Musilem, který působil osm let jako misionář ve vesnici Baie-de-Henne na severu ostrova. V první fázi projektu bylo z České republiky do misie přepraveno nákladní auto Praga V3S, které slouží k transportu potravin, lidí i materiálu ze vzdálených měst do misie. Cílem druhé etapy projektu je výstavba studní s pitnou vodou v celém okolním regionu. „V první polovině letošního roku chceme vybudovat minimálně dvacet studní, a tak zajistit pitnou vodu pro několik tisíc obyvatel,“ uvedl Václav Vacek.

Extrémně náročné mise na Haiti se nyní účastní tři čeští vrtaři. Ti musí počítat se stálou teplotou přes 30°C, vysokou vlhkostí, permanentní fyzickou a psychickou námahou, pohybem daleko od základny a nebezpečím přepadení. Průměrná cena jedné studny je přibližně 130 000 korun. Projekt je financován z prostředků dárců a sponzorů.


Již osm úspěšně provedených vrtů mají na svém kontě pracovníci českého neziskového projektu Praga-Haiti. Ti chtějí na severozápadě Haiti, nejchudší země západní polokoule, vybudovat několik desítek studní. Ve dvou vesnicích jsou již hotové studny postaveny, vrtaři čekají pouze na povolení místních úřadů, které mohou dát souhlas pro oficiální využívání studní místními obyvateli.

„Nedostatek pitné vody je jedním z největších problémů, se kterými se Haiti potýká. Místní lidé často chodí denně více než šest kilometrů k nejbližší studni, “ přibližuje problémy Haiťanů manažer projektu Praga-Haiti Václav Vacek. To však snižuje jakoukoliv možnost rozvoje země. V posledních měsících má nedostatek pitné vody za následek také rychle se šířící epidemii cholery, kterou se nakazilo již více než 150 000 lidí.

Země leží v tropickém pásu, a proto má studna ve vesnici velkou hodnotu. „Když vytipujeme nějaké místo, kde by bylo možné vybudovat studnu, přiběhnou nadšení vesničané s mačetami a odstraní kaktusy v celém okolí, aby nám v práci nic nepřekáželo,“ popsal radost místních Filip Hlásný, jeden z vrtařů, který na Haiti v současnosti pracuje. „Haiťané jsou za pitnou vodu nesmírně vděční. Při vrtání jich vydrží desítky mnoho hodin pozorovat naši práci. Přinášejí nám také nejrůznější dary,“ dodal Hlásný.


„Vrtat studny na Haiti je nápad českého misionáře Romana Musila, se kterým spolupracujeme již několik let. Když jsme vloni v zimě plánovali, jak můžeme jeho misii a okolním vesnicím nejlépe pomoci, ihned řekl, že lidé nejvíce postrádají pitnou vodu,“ uvedl Vacek. Na ostrově existují pouze firmy, které vrtají studny ve městech. Cesty ve vnitrozemí jsou pro nákladní vozy velmi obtížně sjízdné a lidé na venkově tak musí pro vodu chodit mnoho kilometrů pěšky.

Pracovníci projektu Praga-Haiti proto poslali na tento karibský ostrov české nákladní auto Praga V3S a vrtací techniku. Sami se pak vydali na Haiti vyřizovat potřebná povolení k výstavbě studní. Kvůli nepřehledné haitské administrativě a častým nepokojům trval proces proclení jejich materiálu půl roku. Nyní vrtají již tři týdny a mají vyvrtaných osm studní, z nichž nejhlubší měří 65 metrů.


Více informací o projektu Praga-Haiti můžete získat na webových stránkách www.praga-haiti.cz. Přesnou lokalizaci plánovaných studní můžete nalézt na webových stránkách www.haitiwells­.com. Projekt realizuje občanské sdružení Fidcon. Je to malá nezisková organizace z východních Čech, která se kromě pomoci na Haiti věnuje vzdělávání mládeže.

Pokud je vám projekt sympatický, můžete jej podpořit finančním darem na na účet veřejné sbírky projektu: 2137396359/0800 nebo zaslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS PRAGAHAITI na číslo 87 777.


Projekt Praga-Haiti pomáhá na Haiti od roku 2008. Vznikl na základě spolupráce s českým katolickým knězem Romanem Musilem, který působil osm let jako misionář ve vesnici Baie-de-Henne na severu ostrova. V první fázi projektu bylo z České republiky do misie přepraveno nákladní auto Praga V3S, které slouží k transportu potravin, lidí i materiálu ze vzdálených měst do misie. Cílem druhé etapy projektu je výstavba studní s pitnou vodou v celém okolním regionu. „V první polovině letošního roku chceme vybudovat minimálně dvacet studní, a tak zajistit pitnou vodu pro několik tisíc obyvatel,“ uvedl Václav Vacek.

Extrémně náročné mise na Haiti se nyní účastní tři čeští vrtaři. Ti musí počítat se stálou teplotou přes 30°C, vysokou vlhkostí, permanentní fyzickou a psychickou námahou, pohybem daleko od základny a nebezpečím přepadení. Průměrná cena jedné studny je přibližně 130 000 korun. Projekt je financován z prostředků dárců a sponzorů.

Malta – Ostrov jako malá štědrá dlaň

Z útrob Stredozemného mora sa na úsvite dejín zrodilo viacero
vzácnych skvostov. Ostrovy Cyprus, Korzika, Sicília či Malta sa trbliecu na
hrudi starej dámy Európy ako žiarivé drahokamy. Z fliačikov zeme
roztrúsených v Stredozemnom mori sa vyníma ostrov Malta ako
najnádhernejšia prastará vyhňa šťastia a dobra na zemi.

Z útrob Stredozemného mora sa na úsvite dejín zrodilo viacero vzácnych skvostov. Ostrovy Cyprus, Korzika, Sicília či Malta sa trbliecu na hrudi starej dámy Európy ako žiarivé drahokamy. Z fliačikov zeme roztrúsených v Stredozemnom mori sa vyníma ostrov Malta ako najnádhernejšia prastará vyhňa šťastia a dobra na zemi. Malta je nepochybne perla Stredozemného mora, perla, ktorou boh Poseidón obdaroval nymfu Kalypsó, bývajúcu v jeho vodách, za jej pôvaby.


Ostrov alebo presnejšie povedané skupina ostrovov, ktoré tvoria štát Malta, je rozlohou a počtom obyvateľov porovnateľná s našou Bratislavou. Na Malte nájdete záľahu historických pamiatok zo všetkých období ľudskej histórie no aj nepreberné množstvo prírodných skvostov. Strategicky položený a mocnými tohto sveta využívaný a v dejinách často aj zneužívaný ostrov možno dosiahnuť dvoma spôsobmi: loďou alebo dopravným prostriedkom našich čias – lietadlom. Hlavné mesto Malty je od 16. storočia Valetta.

Valetta – perla baroka aj ostrova

Skvostom na hrudi v lete načisto vyprahnutej Malty je jej hlavné mesto Valetta. Valetta je srdcom krajiny a to srdcom starým, váženým a stále tlčúcim. Mesto založil v roku 1566 veľmajster rádu johanitov, ktorí prišli na ostrov v roku 1530, Jean Parisot de la Valette, známy ako víťaz nad Turkami. Azda doteraz sa v celej Valette, jej ulicami, námestiami, ponad priekopy okolo hradieb a v chrámoch doteraz vznášajú duchovia maltézskych rytierov. Títo pôvodne sprievodcovia pútnikov do Jeruzalema a neskôr jedni z najvýznamnejších Turkobijcov v Európe prišli na Maltu z ostrova Rhodos.


Valettu doslova stvorili a držia vari doteraz nad mestom svoje meče. Po skončení tureckého obliehania v roku 1565, v ktorom rytieri za veľkých obetí ostrov ubránili, dal veľmajster Jean Parisot de la Valetta postaviť a obohnať hradbami mesto okolo pevnosti St. Elmo, ktorá bola predtým stanoviskom Turkov. Valetta kontrolovala strategicky významný Veľký prístav a oproti ležiace malebné vápencovo-biele Trojmestie: Senglea, Vittoriosa a Conspicua.

Chrám sv. Jána Krstiteľa a Caravaggio

Trocha neskôr si rytieri vybudovali vo Valette hlavný chrám na Malte, skvostný barokový chrám sv. Jána Krstiteľa. Že šlo o bojovný rád, naznačujú doteraz delá na hlavnom priečelí kostola. Dnes delá na čisto mierové účely zabrali turisti, ktorí sa na ne driapu a fotografujú sa pri nich. Pred chrámom sv. Jána Krstiteľa sa od skorého rána až do záverečných hodín vlnia zástupy návštevníkov. Za prehliadku kostola treba zaplatiť, no naozaj len symbolické vstupné- jedno euro. Maltská vláda veľkoryso podporuje záujem o kľúčové historické pamiatky krajiny stanovením viac-menej jednotného nízkeho vstupného. Platí to nielen pre spomínaný chrám no aj pre Archeologické múzeum vo Valette, prehistorické megalitické chrámy roztrúsené po ostrove a iné pamiatky.


Katedrála sv. Jána Krstiteľa je skvostom baroka. Johaniti pochádzali väčšinou zo šľachtických rodín a museli pri vstupe do rádu priniesť aj majetok. Ba aj po smrti zanechávali rádu tri štvrtiny svojho vlastníctva a všetku zbroj. V chráme po bohatstve doslova kráčate. Podlaha je vytvorená z náhrobných kameňov rôznofarebného, väčšinou čierneho, bieleho ale aj ružového a sivého mramoru. Ide o náhrobky približne štyristo zomrelých rytierov, kráčate teda vlastne po hroboch, motívmi na kameňoch sú často ľudská kostra, kvety a latinské citáty. Aby sa vzácna dlažba nepoškodila, je zakázané chodiť po chráme v topánkach s vysokými opätkami. Každá zastúpená národnosť v ráde rytierov má v chráme vlastný oltár či kaplnku. Stĺpy a oblúky sú prebohato vyzdobené zlatom a rôznymi maľbami. Azda každý, kto príde do katedrály, neobíde oratórium, v ktorom visia obrazy Michelangela Merisiho, viac známeho pod menom Caravaggio.


Pri vstupe do oratória sa návštevník môže najskôr pokochať Rozjímaním sv. Hieronyma, to je tiež Caravaggiovo dielo, znalci v zobrazení svätca poznávajú vtedajšieho veľmajstra maltézskych rytierov, ambiciózneho a prešibaného Alofa De Wignacourt. Traduje sa, že Caravaggio namaľoval vraj ešte pred týmto obrazom aj portrét samotného veľmajstra, aby tak motivoval tohto pohlavára, že by ho prijal ho do maltézskeho rádu. Zrejme aj bolo treba, lebo veľký umelec no aj veľký búrlivák, pod chvíľou utekal pred spravodlivosťou za svoje výčiny a na druhej strane nikdy neoplýval bohatstvom, ktoré by bolo vhodné ako vstupenka do váženého rádu. Zadumaný a polonahý svätý Hieronym napriek svojej mužnej stareckej kráse je len akýmsi úvodom k ozajstnému skvostu oratória, ktorý majestátne vystupuje z prítmia hlavného oltára.

Lahôdkou pre oko, ktorú oblieha neustále zástup turistov, je jedinečné a na svoju dobu netradičné Sťatie sv. Jána Krstiteľa. Údajne jediný obraz, ktorý Caravaggio aj signoval. Znalci umenia tvrdia, že búrlivák a bitkár Caravaggio, večne bez groša a v sporoch, ktorý našiel na Malte útočisko pred pomstychtivými príbuznými svojej rímskej obete, zaplatil práve spomínanými obrazmi vstupenku do elitného rádu johanitov. Jeho nepokojnú letoru však nezmenili ani rytieri ba ani priazeň samotného veľmajstra a tichá podpora vtedajšieho pápeža. Po pätnástich mesiacoch pobytu na ostrove sa Caravaggio za akúsi ďalšiu neprístojnosť ocitá na dne pevnosti St. Angelo, ktorá sa vypína doteraz oproti Valette vo Vittoriose a z ktorej vraj nebolo úniku. Nie však pre Caravaggia. Ten z nej utiekol, slobody si však dlho neužíval, lebo zakrátko zomrel na Sicílii. Majestátna pevnosť St. Angelo v La Vittoriose kontrolovala a doteraz stráži nielen Valettu no aj strategicky dôležitý Veľký prístav, ktorým sa akoby more zahrýza do tela ostrova.


Marsaxlokk a Paola

Apropos, more je na tomto ostrove veľkom ako dlaň všadeprítomné. Jeho vlahú modravu pocítite úplne zblízka priam na vlastnej koži aj v ospalej rybárskej osade Marsaxlokk. Marsaxlokk dostala do vienka čarovné pobrežie kúpajúce sa v slnečných lúčoch a roztrúsené rybárske člny s namaľovanými očami. Tunajší rybári okrem svojich tradičných povinností z času na čas renovujú aj oči svojim loďkám. Vraj preto, aby podľa starých fenických povier ochránili svoje plavidlá pred zlom. Neďaleko Marsaxlokku leží ospanlivé mestečko Paola.

Paola má dve zvláštnosti. Je tu jediná väznica na Malte a najväčší cintorín na ostrove. Väznica je napodiv hneď v centre mesta akoby priam jeho súčasť. Sotva som zastala pri zamrežovanej bráne a začala uvažovať, či ide naozaj o väznicu alebo len o ďalšiu citadelu, podišiel k bráne ostražitý alebo možno iba zvedavý strážnik. Po zistení odkiaľ som, ma príjemne prekvapil znalosťami o zemepisno-spoločenských súvislostiach týkajúcich sa mojej vlasti. Vedel dokonca aj o rozdelení Česko-Slovenska. Hneď oproti väznici v Paole je v súvislej šnúre domov bar. Dnu ma vlákala vidina horúceho voňavého capuccina s obláčikom škorice. Na Malte pripravujú skvelé capuccino, azda aj lepšie ako v pravlasti tohto skvelého nápoja – v Taliansku. Z potemnelej prázdnej miestnosti pristúpil ku mne akýsi muž. Keď ma uvidel, oči mu zasvietili. Keď zistil, po čom mi piští hrdlo, oči sa mu zúžili od smiechu. Ochotne ma prepustil svojim počerným kolegom, ktorí prevádzkovali kiosk s občerstvením na námestí. V baroch na Malte predávajú totiž len tvrdý alkohol alebo ešte tak víno, všetko na priamu konzumáciu. Opúšťajúc bar som usúdila, že tento podnik by mohol byť poslednou alebo aj prvou zástavkou chovancov z ustanovizne oproti. Podľa toho, odkiaľ a kam vedú ich kroky.

Kromě dovolené na Maltě doporučujeme také dovolenou v Řecku s CK Greece-tours.cz !


Zostávalo mi ešte navštíviť najväčší maltský cintorín tu v Paole. Ako povedal známy slovenský spisovateľ, ktorý prednedávnom zomrel, Ladislav Ťažký, : „Ak chceš, človeče, spoznať kultúru národa, choď na cintorín a do krčmy.“ Krčiem takých, ako u nás, na Malte niet, tak zostával ešte cintorín. Cintorín sa v Paole rozkladal, ako je to všade bežné, len kúsok ďalej od centra, na malom vŕšku. Akoby to bola pevnosť, pevnosť mŕtvych ponorená v rozkošatenom parku.

Na miesto som prišla po príjemnej zatônenej cestičke, ktorú lemovali olivovníky a pomarančovníky. Cesta akoby viedla k nejakému gotickému hradisku. Pred cintorínom sa nachádzali diskrétne ale jasne vyznačené toalety. Našinca musí doslova príjemne zaraziť, že na Malte aj v tom najmenšom mestečku, no aj vo všetkých múzeách, kostoloch a iných verejných ustanovizniach sú k dispozícii verejné toalety. Fungujú 24 hodín, sú zadarmo a sú čisté. Náhrobné kamene boli úctyhodnej veľkosti a tvarov, takmer všetky z vápenca, jediného nerastu, ktorého je na Malte dosť. Mimochodom, vápenec využívajú Malťania aj na stavbu svojich kostolov a domov. V oboch je v lete príjemne chladno, no v tuhšej zime je situácia zložitejšia. Tak v kostoloch ako i v domoch nie je totiž žiadne vykurovanie. Cintorín bol posiaty obrovským množstvom najrôznejších náhrobných pomníkov a hrobiek. Mnohé mali podobu a veľkosť jednoizbových domov. Nápisy na hroboch prezrádzali najmä taliansky pôvod zosnulých.

Malťania

Nadviazať rozhovor s Malťanom nie je vôbec ťažké, ani na takom mieste ako je cintorín.

Malťania vykazujú veľa južanských prvkov tak genotypu ako i fenotypu. Je to národ, ktorý akoby vyšiel z kotla, v ktorom sa premiešali všetky dávnominulé aj novšie národy Stredomoria. Takmer všetci radi a veľa a hlasno rozprávajú. Stačí im len dať podnet a už ich ťažko zastavíte. Často stačí len mapa vo vašich rukách a sami vám ochotne ponúknu pomoc. Zasypú vás informáciami, opýtajú sa na vašu domovinu. Zabudnete aj, čo ste chceli samy povedať. Malťania takmer všetci bez výnimky hovoria veľmi dobre po anglicky.


Vierorovyznaním sa deväťdesiatosem percent obyvateľstva Malty sa hlási ku katolíckemu náboženstvu. Tu treba pripomenúť, že Malta patrí k najstarším kristianizovaným krajinám na svete. Podľa legendy obyvateľov Malty pokresťančil okolo roku 60 po Kristovi apoštol sv. Pavol, ktorý mal stroskotať spolu s ďalšími 274 zajatcami na dnešnom ostrove sv. Pavla. Za slnečného počasia sa možno z členitého zálivu sv. Pavla pokochať pohľadom na spomínaný ostrov, ktorému dominuje doďaleka socha sv. Pavla so vztýčenou pravicou ako symbol víťazstva kresťanstva nad všetkým pohanským. A pohanstvo bolo kedysi hojne zastúpené na Malte. Prastaré pohanské chrámy sa doteraz nachádzajú v lokalitách Hagar Qim, Mnajdra, Tarxien, Hypogeum a ďalších. Mnohé sú údajne staršie ako egyptské pyramídy, všetky sú vzorne udržiavané a takmer všetky prístupné za nízke vstupné.

Problémy Malty

Ostrov Malta má okrem obrovského bohatstva prírodných krás, historických a architektonických pamiatok a pozoruhodností najrôznejšieho druhu a vysokej životnej a kultúrnej úrovne aj svoje problémy. K tým patrí chudobné nerastné bohatstvo a predovšetkým nedostatok pitnej vody. Na Malte takmer niet prameňov, len pod ostrovom sa nachádza šošovkovitá zásobáreň pitnej vody. Takmer všetka voda sa získava nákladným odsoľovaním morskej vody. Možno aj táto skutočnosť je jedným z dôkazov odolnosti a životaschopnosti obyvateľov Malty, ktorí toho veľa prestáli v svojich dejinách, napríklad aj za poslednej svetovej vojny.

Malý, ale strategicky položený ostrov medzi Európou a Afrikou jednoducho poslúžil mocnostiam ako vojenská a lietadlová základňa v ich výbojoch do Afriky. To bolo a pravdepodobne aj bude osudom malých štátov. Ale Malta vstala z popola vojny a premenila sa na kúsok raja v Európe. Nedivme sa preto, že na ostrove kedysi držala nymfa Kalypso hrdinu Odysea niekoľko rokov v zajatí. Určite to nebolo spôsobené len pôvabmi nymfy. Lebo na Malte je nepreberné množstvo tajnokrásnych pozoruhodností. Dovolím si tvrdiť, že kto raz navštívi tento skvost Stredozemia, upíše svoju dušu Malte a vracia sa sem aspoň v mysli.

Z útrob Stredozemného mora sa na úsvite dejín zrodilo viacero vzácnych skvostov. Ostrovy Cyprus, Korzika, Sicília či Malta sa trbliecu na hrudi starej dámy Európy ako žiarivé drahokamy. Z fliačikov zeme roztrúsených v Stredozemnom mori sa vyníma ostrov Malta ako najnádhernejšia prastará vyhňa šťastia a dobra na zemi. Malta je nepochybne perla Stredozemného mora, perla, ktorou boh Poseidón obdaroval nymfu Kalypsó, bývajúcu v jeho vodách, za jej pôvaby.


Ostrov alebo presnejšie povedané skupina ostrovov, ktoré tvoria štát Malta, je rozlohou a počtom obyvateľov porovnateľná s našou Bratislavou. Na Malte nájdete záľahu historických pamiatok zo všetkých období ľudskej histórie no aj nepreberné množstvo prírodných skvostov. Strategicky položený a mocnými tohto sveta využívaný a v dejinách často aj zneužívaný ostrov možno dosiahnuť dvoma spôsobmi: loďou alebo dopravným prostriedkom našich čias – lietadlom. Hlavné mesto Malty je od 16. storočia Valetta.

Valetta – perla baroka aj ostrova

Skvostom na hrudi v lete načisto vyprahnutej Malty je jej hlavné mesto Valetta. Valetta je srdcom krajiny a to srdcom starým, váženým a stále tlčúcim. Mesto založil v roku 1566 veľmajster rádu johanitov, ktorí prišli na ostrov v roku 1530, Jean Parisot de la Valette, známy ako víťaz nad Turkami. Azda doteraz sa v celej Valette, jej ulicami, námestiami, ponad priekopy okolo hradieb a v chrámoch doteraz vznášajú duchovia maltézskych rytierov. Títo pôvodne sprievodcovia pútnikov do Jeruzalema a neskôr jedni z najvýznamnejších Turkobijcov v Európe prišli na Maltu z ostrova Rhodos.


Valettu doslova stvorili a držia vari doteraz nad mestom svoje meče. Po skončení tureckého obliehania v roku 1565, v ktorom rytieri za veľkých obetí ostrov ubránili, dal veľmajster Jean Parisot de la Valetta postaviť a obohnať hradbami mesto okolo pevnosti St. Elmo, ktorá bola predtým stanoviskom Turkov. Valetta kontrolovala strategicky významný Veľký prístav a oproti ležiace malebné vápencovo-biele Trojmestie: Senglea, Vittoriosa a Conspicua.

Chrám sv. Jána Krstiteľa a Caravaggio

Trocha neskôr si rytieri vybudovali vo Valette hlavný chrám na Malte, skvostný barokový chrám sv. Jána Krstiteľa. Že šlo o bojovný rád, naznačujú doteraz delá na hlavnom priečelí kostola. Dnes delá na čisto mierové účely zabrali turisti, ktorí sa na ne driapu a fotografujú sa pri nich. Pred chrámom sv. Jána Krstiteľa sa od skorého rána až do záverečných hodín vlnia zástupy návštevníkov. Za prehliadku kostola treba zaplatiť, no naozaj len symbolické vstupné- jedno euro. Maltská vláda veľkoryso podporuje záujem o kľúčové historické pamiatky krajiny stanovením viac-menej jednotného nízkeho vstupného. Platí to nielen pre spomínaný chrám no aj pre Archeologické múzeum vo Valette, prehistorické megalitické chrámy roztrúsené po ostrove a iné pamiatky.


Katedrála sv. Jána Krstiteľa je skvostom baroka. Johaniti pochádzali väčšinou zo šľachtických rodín a museli pri vstupe do rádu priniesť aj majetok. Ba aj po smrti zanechávali rádu tri štvrtiny svojho vlastníctva a všetku zbroj. V chráme po bohatstve doslova kráčate. Podlaha je vytvorená z náhrobných kameňov rôznofarebného, väčšinou čierneho, bieleho ale aj ružového a sivého mramoru. Ide o náhrobky približne štyristo zomrelých rytierov, kráčate teda vlastne po hroboch, motívmi na kameňoch sú často ľudská kostra, kvety a latinské citáty. Aby sa vzácna dlažba nepoškodila, je zakázané chodiť po chráme v topánkach s vysokými opätkami. Každá zastúpená národnosť v ráde rytierov má v chráme vlastný oltár či kaplnku. Stĺpy a oblúky sú prebohato vyzdobené zlatom a rôznymi maľbami. Azda každý, kto príde do katedrály, neobíde oratórium, v ktorom visia obrazy Michelangela Merisiho, viac známeho pod menom Caravaggio.


Pri vstupe do oratória sa návštevník môže najskôr pokochať Rozjímaním sv. Hieronyma, to je tiež Caravaggiovo dielo, znalci v zobrazení svätca poznávajú vtedajšieho veľmajstra maltézskych rytierov, ambiciózneho a prešibaného Alofa De Wignacourt. Traduje sa, že Caravaggio namaľoval vraj ešte pred týmto obrazom aj portrét samotného veľmajstra, aby tak motivoval tohto pohlavára, že by ho prijal ho do maltézskeho rádu. Zrejme aj bolo treba, lebo veľký umelec no aj veľký búrlivák, pod chvíľou utekal pred spravodlivosťou za svoje výčiny a na druhej strane nikdy neoplýval bohatstvom, ktoré by bolo vhodné ako vstupenka do váženého rádu. Zadumaný a polonahý svätý Hieronym napriek svojej mužnej stareckej kráse je len akýmsi úvodom k ozajstnému skvostu oratória, ktorý majestátne vystupuje z prítmia hlavného oltára.

Lahôdkou pre oko, ktorú oblieha neustále zástup turistov, je jedinečné a na svoju dobu netradičné Sťatie sv. Jána Krstiteľa. Údajne jediný obraz, ktorý Caravaggio aj signoval. Znalci umenia tvrdia, že búrlivák a bitkár Caravaggio, večne bez groša a v sporoch, ktorý našiel na Malte útočisko pred pomstychtivými príbuznými svojej rímskej obete, zaplatil práve spomínanými obrazmi vstupenku do elitného rádu johanitov. Jeho nepokojnú letoru však nezmenili ani rytieri ba ani priazeň samotného veľmajstra a tichá podpora vtedajšieho pápeža. Po pätnástich mesiacoch pobytu na ostrove sa Caravaggio za akúsi ďalšiu neprístojnosť ocitá na dne pevnosti St. Angelo, ktorá sa vypína doteraz oproti Valette vo Vittoriose a z ktorej vraj nebolo úniku. Nie však pre Caravaggia. Ten z nej utiekol, slobody si však dlho neužíval, lebo zakrátko zomrel na Sicílii. Majestátna pevnosť St. Angelo v La Vittoriose kontrolovala a doteraz stráži nielen Valettu no aj strategicky dôležitý Veľký prístav, ktorým sa akoby more zahrýza do tela ostrova.


Marsaxlokk a Paola

Apropos, more je na tomto ostrove veľkom ako dlaň všadeprítomné. Jeho vlahú modravu pocítite úplne zblízka priam na vlastnej koži aj v ospalej rybárskej osade Marsaxlokk. Marsaxlokk dostala do vienka čarovné pobrežie kúpajúce sa v slnečných lúčoch a roztrúsené rybárske člny s namaľovanými očami. Tunajší rybári okrem svojich tradičných povinností z času na čas renovujú aj oči svojim loďkám. Vraj preto, aby podľa starých fenických povier ochránili svoje plavidlá pred zlom. Neďaleko Marsaxlokku leží ospanlivé mestečko Paola.

Paola má dve zvláštnosti. Je tu jediná väznica na Malte a najväčší cintorín na ostrove. Väznica je napodiv hneď v centre mesta akoby priam jeho súčasť. Sotva som zastala pri zamrežovanej bráne a začala uvažovať, či ide naozaj o väznicu alebo len o ďalšiu citadelu, podišiel k bráne ostražitý alebo možno iba zvedavý strážnik. Po zistení odkiaľ som, ma príjemne prekvapil znalosťami o zemepisno-spoločenských súvislostiach týkajúcich sa mojej vlasti. Vedel dokonca aj o rozdelení Česko-Slovenska. Hneď oproti väznici v Paole je v súvislej šnúre domov bar. Dnu ma vlákala vidina horúceho voňavého capuccina s obláčikom škorice. Na Malte pripravujú skvelé capuccino, azda aj lepšie ako v pravlasti tohto skvelého nápoja – v Taliansku. Z potemnelej prázdnej miestnosti pristúpil ku mne akýsi muž. Keď ma uvidel, oči mu zasvietili. Keď zistil, po čom mi piští hrdlo, oči sa mu zúžili od smiechu. Ochotne ma prepustil svojim počerným kolegom, ktorí prevádzkovali kiosk s občerstvením na námestí. V baroch na Malte predávajú totiž len tvrdý alkohol alebo ešte tak víno, všetko na priamu konzumáciu. Opúšťajúc bar som usúdila, že tento podnik by mohol byť poslednou alebo aj prvou zástavkou chovancov z ustanovizne oproti. Podľa toho, odkiaľ a kam vedú ich kroky.

Kromě dovolené na Maltě doporučujeme také dovolenou v Řecku s CK Greece-tours.cz !


Zostávalo mi ešte navštíviť najväčší maltský cintorín tu v Paole. Ako povedal známy slovenský spisovateľ, ktorý prednedávnom zomrel, Ladislav Ťažký, : „Ak chceš, človeče, spoznať kultúru národa, choď na cintorín a do krčmy.“ Krčiem takých, ako u nás, na Malte niet, tak zostával ešte cintorín. Cintorín sa v Paole rozkladal, ako je to všade bežné, len kúsok ďalej od centra, na malom vŕšku. Akoby to bola pevnosť, pevnosť mŕtvych ponorená v rozkošatenom parku.

Na miesto som prišla po príjemnej zatônenej cestičke, ktorú lemovali olivovníky a pomarančovníky. Cesta akoby viedla k nejakému gotickému hradisku. Pred cintorínom sa nachádzali diskrétne ale jasne vyznačené toalety. Našinca musí doslova príjemne zaraziť, že na Malte aj v tom najmenšom mestečku, no aj vo všetkých múzeách, kostoloch a iných verejných ustanovizniach sú k dispozícii verejné toalety. Fungujú 24 hodín, sú zadarmo a sú čisté. Náhrobné kamene boli úctyhodnej veľkosti a tvarov, takmer všetky z vápenca, jediného nerastu, ktorého je na Malte dosť. Mimochodom, vápenec využívajú Malťania aj na stavbu svojich kostolov a domov. V oboch je v lete príjemne chladno, no v tuhšej zime je situácia zložitejšia. Tak v kostoloch ako i v domoch nie je totiž žiadne vykurovanie. Cintorín bol posiaty obrovským množstvom najrôznejších náhrobných pomníkov a hrobiek. Mnohé mali podobu a veľkosť jednoizbových domov. Nápisy na hroboch prezrádzali najmä taliansky pôvod zosnulých.

Malťania

Nadviazať rozhovor s Malťanom nie je vôbec ťažké, ani na takom mieste ako je cintorín.

Malťania vykazujú veľa južanských prvkov tak genotypu ako i fenotypu. Je to národ, ktorý akoby vyšiel z kotla, v ktorom sa premiešali všetky dávnominulé aj novšie národy Stredomoria. Takmer všetci radi a veľa a hlasno rozprávajú. Stačí im len dať podnet a už ich ťažko zastavíte. Často stačí len mapa vo vašich rukách a sami vám ochotne ponúknu pomoc. Zasypú vás informáciami, opýtajú sa na vašu domovinu. Zabudnete aj, čo ste chceli samy povedať. Malťania takmer všetci bez výnimky hovoria veľmi dobre po anglicky.


Vierorovyznaním sa deväťdesiatosem percent obyvateľstva Malty sa hlási ku katolíckemu náboženstvu. Tu treba pripomenúť, že Malta patrí k najstarším kristianizovaným krajinám na svete. Podľa legendy obyvateľov Malty pokresťančil okolo roku 60 po Kristovi apoštol sv. Pavol, ktorý mal stroskotať spolu s ďalšími 274 zajatcami na dnešnom ostrove sv. Pavla. Za slnečného počasia sa možno z členitého zálivu sv. Pavla pokochať pohľadom na spomínaný ostrov, ktorému dominuje doďaleka socha sv. Pavla so vztýčenou pravicou ako symbol víťazstva kresťanstva nad všetkým pohanským. A pohanstvo bolo kedysi hojne zastúpené na Malte. Prastaré pohanské chrámy sa doteraz nachádzajú v lokalitách Hagar Qim, Mnajdra, Tarxien, Hypogeum a ďalších. Mnohé sú údajne staršie ako egyptské pyramídy, všetky sú vzorne udržiavané a takmer všetky prístupné za nízke vstupné.

Problémy Malty

Ostrov Malta má okrem obrovského bohatstva prírodných krás, historických a architektonických pamiatok a pozoruhodností najrôznejšieho druhu a vysokej životnej a kultúrnej úrovne aj svoje problémy. K tým patrí chudobné nerastné bohatstvo a predovšetkým nedostatok pitnej vody. Na Malte takmer niet prameňov, len pod ostrovom sa nachádza šošovkovitá zásobáreň pitnej vody. Takmer všetka voda sa získava nákladným odsoľovaním morskej vody. Možno aj táto skutočnosť je jedným z dôkazov odolnosti a životaschopnosti obyvateľov Malty, ktorí toho veľa prestáli v svojich dejinách, napríklad aj za poslednej svetovej vojny.

Malý, ale strategicky položený ostrov medzi Európou a Afrikou jednoducho poslúžil mocnostiam ako vojenská a lietadlová základňa v ich výbojoch do Afriky. To bolo a pravdepodobne aj bude osudom malých štátov. Ale Malta vstala z popola vojny a premenila sa na kúsok raja v Európe. Nedivme sa preto, že na ostrove kedysi držala nymfa Kalypso hrdinu Odysea niekoľko rokov v zajatí. Určite to nebolo spôsobené len pôvabmi nymfy. Lebo na Malte je nepreberné množstvo tajnokrásnych pozoruhodností. Dovolím si tvrdiť, že kto raz navštívi tento skvost Stredozemia, upíše svoju dušu Malte a vracia sa sem aspoň v mysli.