Poetická Arménie

0
710

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.


Arménie má pro mě vůni čerstvé kávy, meruněk a sýru. Má vůni, na kterou nikdy nezapomenu. Vůni, ze které mi slzí oči

Co ochutnat v Jerevanu

co ochutnat a co neminout v Jerevanu kromě muzeí, zpívající fontány, výhledu z Kaskád a skvělého chorovatz v restauraci Kavkaz?

Jerevan je nádhernou ukázkou architektury chaosu plné romantiky poskládané z růžového tufu, rezavých vraků aut a bílých mashrutek, kam se ve špičce vejde 20 lidí místo 9.

Pro mě je městem plným paradoxů. Městem krásy snoubené s ošklivostí. Městem obzoru zakrytého arménským Araratem, jež není v Arménii, a společnosti rozdělené nůžkami na až moc přesné poloviny. Je pro mě městem, kde jsem ani po třech měsících nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede.


Nikdy nezapomenu na starou voňavou Rasíju na konečné trasy mashrutky 88, která je až po plechovou střechu plná čerstvého koření, sušeného ovoce, slaných ryb, hlasů a smíchu. Podobně jako vernisáž a tmavé podchody je to jedno z míst, kde se dá koupit všechno. Staré plechové hrnečky, čerstvé maso, nádherné keramika a obrazy, mňoukající koťata a spící štěnata, rezavé násady lopat a vzorky kyselin v lahvích Coca Coly. Nikdy nebudu chtít odjet z Jerevanu bez toho, abych se ještě alespoň jednou projela jerevanskou dopravou. Miluju, jak mašutky čekají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy při cestě do kopce čekám, až nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kdy se na sebe všichni usmívají.


Nejkrásnější střípky z cest

Arménií stopem krážem aneb kde se projít pěšky a co a vidět při na cestě na sever a na jih

Stopování

Arménské stopování je plné pohostinnosti, koňaku, smíchu, úžasného jídla a tradičního tance.

Po třech měsících stopování nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že procestoval Kavkaz stopem. Není to možné. Každý můj pokus dostat se na jižní cíp Arménie, který začal zvednutým palcem u silnice, skončil prohlížením zaprášených rodinných alb v obalu z růžového plyše a tradičním tancem u stolu plného toho nejlepšího z arménské kuchyně a z arménské pohostinné povahy. U stolu plného smíchu, milé kavkazké ruštiny a dlouhých přípitků, kdy po několikáté lahvi domácího vína přestane být podstatné, jestli si přesně rozumíme nebo ne. Nikde jsem se necítila tak strašně doma jako v pletených ponožkách, s kvítky ve vlasech, které mi natrhaly děti a s talířem neuvěřitelně dobrého arménského jídla.


Střípky z cesty na jih

Cesta na jih je v létě lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Vede přes kouzelný Geghard, Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny, vede kolem červených skal a spasených pastvin a je nádherně plná Arménských dálek. Téměř celou cestu je na obzoru doprovázená bolestně nearménským Araratem a bolestně chudými pastevci ovcí.

Nezapomenutelné jsou vlhké zdi nádherného Noravanku a Tatevu, které jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, ozvěny kapající vody a šeptotu motliteb. Stejně nezapomenutelný je výhled na Ararat přes dřevěnou stříšku Khor Virapu plnou obětních holubů, kteří v klecích zapomněli létat.

Výhledy z cesty na sever ke hranicím s Gruzií

Cesta ke gruzínským hranicím kličkuje přes nekonečně rovné planiny a serpentiny plné pomalých kamionů. Je plná vzdálených údolí, na jejichž dnech tečou malé řeky a arménsky modrého nebe, které se tady zdá mnohem výš. Nejkrásnější zastávky jsou v Dilijanském národním parku a u klášterů v okolí Alaverdi. Při cestě přes Sevanské jezero je nádhernou povinností udělat alespoň jednu fotku Sevanavanských klášterů.


Z Dilijanu se dá kolem Parc Lich a dál neprostupným lesem pěšky dojít až ke kouzelnému Goshavanku. Protože malá pěšinka není dobře značená, je potřeba se ptát pasáčků krav, kteří s mp3kou v uších ukazují cestu ke klášteru tak, že dají ruce nad hlavu a spojí špičky prstů, aby naznačili střechu. Asi po 4 hodinové túře a malém odpočinku u hromady sena s výhledem na Dilijanské hory a létající orly, se pak nečekaně otvírá pohled do údolí, ze kterého vystupuje fialovým vřesem a myšími kožíšky porostlá střecha Goshavanského kláštera. Vede k němu rozbitá ulička plná kamenů a spadlých jablek. Kolem běhají slepice, špinaví pastevečtí psi a houpavou chůzí schází staří Arménci na koních.

V okolí Aleverdi se dá skrz pichlavé křoví po neviditelné pěšině dojít až k půvabně rozpadlému klášteru Svatého Grigora. Cesta, na kterou je lepší poprosit jako doprovod kohokoli z místních, je vyšlapaná od oslů naložených dřevem a vede asi 4 kilometry do prudkého kopce. Nečekanou odměnou je atmosféra rozlámaných křížů porostlých mechem a vůně dávno dohořelých svíček. O něco známější, poměrně nenáročná, avšak podobně neviditelná cesta vede kolem divokých ostružin a stád koní od krásného Sanahinu k stejně krásnému Haghpatu.


Arménský střípek Kavkazu pro mě byl nejsilnější cestovatelskou drogou. Tak silnou, že se bojím, že mě brněnská odvykačka z lásky k němu nikdy nevyléčí. Ještě teď když zavřu oči, vidím západ slunce jen kousek od zasněženého vrcholku Arraratu na obzoru první křesťanské země. Vidím opuštěný klášter uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody plné růžových kvítků ze včerejší svatby. Slyším řehtání splašených divokých koní, klapání nohou arménských tanečníků a ozvěnu kapek vody, které dopadají na starý kamenný kříž.

Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.


Arménie má pro mě vůni čerstvé kávy, meruněk a sýru. Má vůni, na kterou nikdy nezapomenu. Vůni, ze které mi slzí oči

Co ochutnat v Jerevanu

co ochutnat a co neminout v Jerevanu kromě muzeí, zpívající fontány, výhledu z Kaskád a skvělého chorovatz v restauraci Kavkaz?

Jerevan je nádhernou ukázkou architektury chaosu plné romantiky poskládané z růžového tufu, rezavých vraků aut a bílých mashrutek, kam se ve špičce vejde 20 lidí místo 9.

Pro mě je městem plným paradoxů. Městem krásy snoubené s ošklivostí. Městem obzoru zakrytého arménským Araratem, jež není v Arménii, a společnosti rozdělené nůžkami na až moc přesné poloviny. Je pro mě městem, kde jsem ani po třech měsících nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede.


Nikdy nezapomenu na starou voňavou Rasíju na konečné trasy mashrutky 88, která je až po plechovou střechu plná čerstvého koření, sušeného ovoce, slaných ryb, hlasů a smíchu. Podobně jako vernisáž a tmavé podchody je to jedno z míst, kde se dá koupit všechno. Staré plechové hrnečky, čerstvé maso, nádherné keramika a obrazy, mňoukající koťata a spící štěnata, rezavé násady lopat a vzorky kyselin v lahvích Coca Coly. Nikdy nebudu chtít odjet z Jerevanu bez toho, abych se ještě alespoň jednou projela jerevanskou dopravou. Miluju, jak mašutky čekají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy při cestě do kopce čekám, až nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kdy se na sebe všichni usmívají.


Nejkrásnější střípky z cest

Arménií stopem krážem aneb kde se projít pěšky a co a vidět při na cestě na sever a na jih

Stopování

Arménské stopování je plné pohostinnosti, koňaku, smíchu, úžasného jídla a tradičního tance.

Po třech měsících stopování nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že procestoval Kavkaz stopem. Není to možné. Každý můj pokus dostat se na jižní cíp Arménie, který začal zvednutým palcem u silnice, skončil prohlížením zaprášených rodinných alb v obalu z růžového plyše a tradičním tancem u stolu plného toho nejlepšího z arménské kuchyně a z arménské pohostinné povahy. U stolu plného smíchu, milé kavkazké ruštiny a dlouhých přípitků, kdy po několikáté lahvi domácího vína přestane být podstatné, jestli si přesně rozumíme nebo ne. Nikde jsem se necítila tak strašně doma jako v pletených ponožkách, s kvítky ve vlasech, které mi natrhaly děti a s talířem neuvěřitelně dobrého arménského jídla.


Střípky z cesty na jih

Cesta na jih je v létě lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Vede přes kouzelný Geghard, Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny, vede kolem červených skal a spasených pastvin a je nádherně plná Arménských dálek. Téměř celou cestu je na obzoru doprovázená bolestně nearménským Araratem a bolestně chudými pastevci ovcí.

Nezapomenutelné jsou vlhké zdi nádherného Noravanku a Tatevu, které jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, ozvěny kapající vody a šeptotu motliteb. Stejně nezapomenutelný je výhled na Ararat přes dřevěnou stříšku Khor Virapu plnou obětních holubů, kteří v klecích zapomněli létat.

Výhledy z cesty na sever ke hranicím s Gruzií

Cesta ke gruzínským hranicím kličkuje přes nekonečně rovné planiny a serpentiny plné pomalých kamionů. Je plná vzdálených údolí, na jejichž dnech tečou malé řeky a arménsky modrého nebe, které se tady zdá mnohem výš. Nejkrásnější zastávky jsou v Dilijanském národním parku a u klášterů v okolí Alaverdi. Při cestě přes Sevanské jezero je nádhernou povinností udělat alespoň jednu fotku Sevanavanských klášterů.


Z Dilijanu se dá kolem Parc Lich a dál neprostupným lesem pěšky dojít až ke kouzelnému Goshavanku. Protože malá pěšinka není dobře značená, je potřeba se ptát pasáčků krav, kteří s mp3kou v uších ukazují cestu ke klášteru tak, že dají ruce nad hlavu a spojí špičky prstů, aby naznačili střechu. Asi po 4 hodinové túře a malém odpočinku u hromady sena s výhledem na Dilijanské hory a létající orly, se pak nečekaně otvírá pohled do údolí, ze kterého vystupuje fialovým vřesem a myšími kožíšky porostlá střecha Goshavanského kláštera. Vede k němu rozbitá ulička plná kamenů a spadlých jablek. Kolem běhají slepice, špinaví pastevečtí psi a houpavou chůzí schází staří Arménci na koních.

V okolí Aleverdi se dá skrz pichlavé křoví po neviditelné pěšině dojít až k půvabně rozpadlému klášteru Svatého Grigora. Cesta, na kterou je lepší poprosit jako doprovod kohokoli z místních, je vyšlapaná od oslů naložených dřevem a vede asi 4 kilometry do prudkého kopce. Nečekanou odměnou je atmosféra rozlámaných křížů porostlých mechem a vůně dávno dohořelých svíček. O něco známější, poměrně nenáročná, avšak podobně neviditelná cesta vede kolem divokých ostružin a stád koní od krásného Sanahinu k stejně krásnému Haghpatu.


Arménský střípek Kavkazu pro mě byl nejsilnější cestovatelskou drogou. Tak silnou, že se bojím, že mě brněnská odvykačka z lásky k němu nikdy nevyléčí. Ještě teď když zavřu oči, vidím západ slunce jen kousek od zasněženého vrcholku Arraratu na obzoru první křesťanské země. Vidím opuštěný klášter uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody plné růžových kvítků ze včerejší svatby. Slyším řehtání splašených divokých koní, klapání nohou arménských tanečníků a ozvěnu kapek vody, které dopadají na starý kamenný kříž.