Po setmění bloudím, minul jsem uličku vedoucí k hotelu a ztrácím
orientaci, hotelovou navštívenku jsem dnes zapoměl na pokoji a tak se ani
nemůžu svést taxíkem. Hotel nacházím až po dalších třech hodinách
zmateného chození po setmělé Sulejmánii.
Po setmění bloudím, minul jsem uličku vedoucí k hotelu a ztrácím orientaci, hotelovou navštívenku jsem dnes zapoměl na pokoji a tak se ani nemůžu svést taxíkem. Hotel nacházím až po dalších třech hodinách zmateného chození po setmělé Sulejmánii.
Ráno se vezu taxíkem do Amna Suraka a procházím si tento rozstřílený komplex bývalé věznice, v níž si prorežimní Saddámova armáda vyřizovala účty s Kurdy – nejen s odbojnými rebely zvanými Pešmerga, vězněni zde byli i staří lidé a matky s malými dětmi. Ve větších celách jsou na holém betonu staré zmuchlané deky, samotky mají půdorys jeden metr krát jeden metr tak, aby si věznění nemohli lehnout, do zdí jsou vyryty či nakresleny obrazy kurdských hor. Místní správce mě vede do síně tisíců zrcadel, která má připomínat největší z pogromů Kurdů ze strany irácké armády, který v roce 1988 smetl více než 180000 kurdských životů (průvodce neuměl dobře anglicky a poprvé udal číslo 198000 mrtvých, podruhé však 189000) a za každý takto zmařený život je v místnosti na stěně střep ze zrcadla. Před věznicí stojí zničená vojenská obrněná technika, nasazovaná do bojů proti Kurdům.
Taxíkem mířím na Sharo – garáže, odtud jiným za 15000 ID do Erbílu. Jedeme jižní cestou přes Kirkúk. Krajina v jeho okolí je převážně rovinatá, na jihu snad vidím pískové duny, ale jistý si nejsem, může to být jen zvrásněná step. Po zastávce na čaj se blížíme se ke Kirkúku. Ještě před ním nás na checkpointu zastavují milice, zde již ne kurdští ASAISH, ale vojáci v uniformách Irácké armády. To mě dost mate, myslel jsem, že je Kirkúk (ležící 250km severně od Bagdádu) od letošního jara pod kontrolou kurdských milicí. Řidič arabským vojákům vysvětluje, že jsme na cestě do Erbílu, nikoliv do Kirkúku a vojáci nás v klidu pouští dál (stejně tak i jiné kurdské taxíky), to samé se děje při vjezdu do města u hlídky, u které stojí i vozidla US Army, ale nikde nevidím jediného amerického vojáka. Nemíříme do centra, ale objíždíme město po jeho okraji z východu na sever. Míjíme alianční vojenskou základnu, ale nikde nevidím vlajku, základna je obehnaná vysokými panelovými bloky, u vstupu hlídá voják tak, aby byl částečně kryt betonovým blokpostem. Nad městem krouží tři vojenské helikoptéry. Z ropných vrtů v okolí Kirkúku šlehají do velké výšky plameny z přetlakových ventilů.
V Erbílu beru pokoj za 40000, což je dost peněz, ale mám i ledničku a hlavně – výhled na pevnost. Podvečer trávím opět na tržišti a po malé večeři (opět skopové) jdu ještě za světla na hotel, brzy usínám, v devět večer a ve čtyři ráno mě budí muezzíni svolávající k modlitbám.
Kolem desáté ranní jsem již na garážích a taxíkem vyrážíme do Akre, města ležícího severně od Erbílu, asi 10km od silnice vedoucí do Duhoku. Je to staré město v kopcích s domky vystavěnými ve svahu a nalepenými na sebe, mezi nimi jen uzounké uličky a schodiště. Po hodině bloudění v oněch uličkách scházím ze starého města do čtvrti dole pod kopcem, cestou se zastavuju na čaj. Po chvíli přisedá mladý muž v růžové mikině a džínách, pozoruje mě a můj batoh. Pak mě potichu žádá (spíš přikazuje) o passport, ale sám mi žádnou legitimaci nepředložil, tak ho ignoruju a to se celé opakuje. Za pět minut přijíždí 2 vojenské džípy (ASAISH standardně používají terénní Toyoty Landcruiser v úpravě pick-up s double kabinou, s kulometem a jeho obsluhou na korbě), nakládají mě a můj batoh a odváží do nedalekých kasáren.
V otlučené kanceláři, které vévodí stůl s počítačem, staré kanape a gauče podél zdí, kurdská vlajka a portrét prezidenta Barzáního na stěně, mě dvě hodiny vyslýchá muž v civilu a s ním onen „tajnej“ z čajovny; vojáky v uniformách po chvíli posílají pryč. Prohlíží všechny mé fotky a u každé se zdržují a vyptávají, co to je a proč jsem to fotil, takže rozhovor ve špatné angličtině vypadá asi takto:
Co to je? Tržiště v Erbílu. Proč jsi to fotil? U nás jsou jiná, tak proto. Co to je? To je zase to tržiště. Proč jsi to fotil? Unás na tržišti se tohle neprodává. Co to je? To je tank. Ano. Proč jsi fotil tank? Fotil jsem ho, protože to je součást muzea Amna Suraka v Slémání. Co to je? To je tank. To jsem fotil taky v Amna Suraka, stejně jako tu předchozí fotku…
A tak nějak tento rozhovor pokračuje, přičemž mi vůbec nepomohla ona stará fotka v pase, takže následuje spousta otázek kvůli ověření identity včetně otázek na mou rodinu, i když si nic z toho nemůžou jakkoliv ověřit. Pak jen sedíme a na něco čekáme. Těším se, že mě pohostí čajem, ale to se nestane. On taky vyslýchající není žádná veselá kopa, jeho přísedící je vyloženě kyselý ksicht. Jen vojáci, kteří občas nakouknou, se divně uculují, ale jsou vždy drsně vykázáni ven.
Po dvou hodinách mě propouští a já se vezu starou rozvrzanou kraxnou dolů k odjezdu taxíků. Čekáme půl hodiny v kanceláři, snažím se komunikovat s ostatními, jsou hovorní a přátelští, inženýr mluvící dobře anglicky mi dává vizitku v arabském písmu. V Duhoku se ptám ve dvou hotelích na nocleh, ale nemají nebo nerozumí, proto si sjednávám nocleh, ve mě již dobře známé, „blešárně“. Procházím naposledy tržiště, vstřebávám barvy, zvuky, vůně i nevůně, kupuju milým a milejším drobné dárky.
Ráno čekám v kanceláři sharo taxíků na odjezd do Zakho k hranici, ale o cestu do Zakho, natož k hranici nikdo nestojí. Po hodině čekání (stále sám) přistupuju na nabídku řidiče, který mě za 25 USD odveze samotného až na přechod. Tam – ještě na irácké straně hranice – sjednávám turecké taxi do Silopi za 20 tureckých lir a taxikář ode mě a dalších pasažérů bere pasy, do půl hodiny máme vycestování vyřízené a já se loučím s Irákem. Odbavení na turecké straně je daleko pomalejší, na řadu přicházíme až po čtyřech hodinách čekaní ve frontě na hraničním mostě, kde se není kam skrýt před poledním sluncem, čehož bohatě využívají obchodníci s nápoji přímo u celnických budek.
Do Silopi dorážíme kolem druhé odpolední. Obědvám velké menu na způsob kuřecího ražniči a po třetí hodině odjíždím dálkovým busem do Istanbulu (za 90 TL). Jedeme jižní cestou nad syrskou hranicí, několikrát stavíme na kontrolu u tureckých vojenských checkpointů. V noci krajinu osvětluje několik obrovských požárů, zřejmě uměle vypalovaných luk. Autobus je již dost přestárlý a v horách několikrát vypovídá službu a my zcela bez elektriky zastavujeme v horách. Po čtvrt hodině ze vždy daří nastartovat a rozsvítit světla a pomalu pokračujeme dál. Další den nás v Ankaře raději rozesadili do jiných busů a již bez problémů jedu do Istanbulu kam dorážím 13. 7. v 18 hod, tedy po 26 hodinách jízdy ze Silopi. Dopřávám si bohatou večeři – tenké plátky skopového a hovězí kostky s rýží a osmaženými brambory a velký salát s papričkami. Na otogaru využívám veřejnou sprchu (v přízemí pod hotelem Elit) a o půl deváté večer odjíždím za 40 TL do Sofie. Z ní pak dál přímým busem do Prahy.
Po setmění bloudím, minul jsem uličku vedoucí k hotelu a ztrácím orientaci, hotelovou navštívenku jsem dnes zapoměl na pokoji a tak se ani nemůžu svést taxíkem. Hotel nacházím až po dalších třech hodinách zmateného chození po setmělé Sulejmánii.
Ráno se vezu taxíkem do Amna Suraka a procházím si tento rozstřílený komplex bývalé věznice, v níž si prorežimní Saddámova armáda vyřizovala účty s Kurdy – nejen s odbojnými rebely zvanými Pešmerga, vězněni zde byli i staří lidé a matky s malými dětmi. Ve větších celách jsou na holém betonu staré zmuchlané deky, samotky mají půdorys jeden metr krát jeden metr tak, aby si věznění nemohli lehnout, do zdí jsou vyryty či nakresleny obrazy kurdských hor. Místní správce mě vede do síně tisíců zrcadel, která má připomínat největší z pogromů Kurdů ze strany irácké armády, který v roce 1988 smetl více než 180000 kurdských životů (průvodce neuměl dobře anglicky a poprvé udal číslo 198000 mrtvých, podruhé však 189000) a za každý takto zmařený život je v místnosti na stěně střep ze zrcadla. Před věznicí stojí zničená vojenská obrněná technika, nasazovaná do bojů proti Kurdům.
Taxíkem mířím na Sharo – garáže, odtud jiným za 15000 ID do Erbílu. Jedeme jižní cestou přes Kirkúk. Krajina v jeho okolí je převážně rovinatá, na jihu snad vidím pískové duny, ale jistý si nejsem, může to být jen zvrásněná step. Po zastávce na čaj se blížíme se ke Kirkúku. Ještě před ním nás na checkpointu zastavují milice, zde již ne kurdští ASAISH, ale vojáci v uniformách Irácké armády. To mě dost mate, myslel jsem, že je Kirkúk (ležící 250km severně od Bagdádu) od letošního jara pod kontrolou kurdských milicí. Řidič arabským vojákům vysvětluje, že jsme na cestě do Erbílu, nikoliv do Kirkúku a vojáci nás v klidu pouští dál (stejně tak i jiné kurdské taxíky), to samé se děje při vjezdu do města u hlídky, u které stojí i vozidla US Army, ale nikde nevidím jediného amerického vojáka. Nemíříme do centra, ale objíždíme město po jeho okraji z východu na sever. Míjíme alianční vojenskou základnu, ale nikde nevidím vlajku, základna je obehnaná vysokými panelovými bloky, u vstupu hlídá voják tak, aby byl částečně kryt betonovým blokpostem. Nad městem krouží tři vojenské helikoptéry. Z ropných vrtů v okolí Kirkúku šlehají do velké výšky plameny z přetlakových ventilů.
V Erbílu beru pokoj za 40000, což je dost peněz, ale mám i ledničku a hlavně – výhled na pevnost. Podvečer trávím opět na tržišti a po malé večeři (opět skopové) jdu ještě za světla na hotel, brzy usínám, v devět večer a ve čtyři ráno mě budí muezzíni svolávající k modlitbám.
Kolem desáté ranní jsem již na garážích a taxíkem vyrážíme do Akre, města ležícího severně od Erbílu, asi 10km od silnice vedoucí do Duhoku. Je to staré město v kopcích s domky vystavěnými ve svahu a nalepenými na sebe, mezi nimi jen uzounké uličky a schodiště. Po hodině bloudění v oněch uličkách scházím ze starého města do čtvrti dole pod kopcem, cestou se zastavuju na čaj. Po chvíli přisedá mladý muž v růžové mikině a džínách, pozoruje mě a můj batoh. Pak mě potichu žádá (spíš přikazuje) o passport, ale sám mi žádnou legitimaci nepředložil, tak ho ignoruju a to se celé opakuje. Za pět minut přijíždí 2 vojenské džípy (ASAISH standardně používají terénní Toyoty Landcruiser v úpravě pick-up s double kabinou, s kulometem a jeho obsluhou na korbě), nakládají mě a můj batoh a odváží do nedalekých kasáren.
V otlučené kanceláři, které vévodí stůl s počítačem, staré kanape a gauče podél zdí, kurdská vlajka a portrét prezidenta Barzáního na stěně, mě dvě hodiny vyslýchá muž v civilu a s ním onen „tajnej“ z čajovny; vojáky v uniformách po chvíli posílají pryč. Prohlíží všechny mé fotky a u každé se zdržují a vyptávají, co to je a proč jsem to fotil, takže rozhovor ve špatné angličtině vypadá asi takto:
Co to je? Tržiště v Erbílu. Proč jsi to fotil? U nás jsou jiná, tak proto. Co to je? To je zase to tržiště. Proč jsi to fotil? Unás na tržišti se tohle neprodává. Co to je? To je tank. Ano. Proč jsi fotil tank? Fotil jsem ho, protože to je součást muzea Amna Suraka v Slémání. Co to je? To je tank. To jsem fotil taky v Amna Suraka, stejně jako tu předchozí fotku…
A tak nějak tento rozhovor pokračuje, přičemž mi vůbec nepomohla ona stará fotka v pase, takže následuje spousta otázek kvůli ověření identity včetně otázek na mou rodinu, i když si nic z toho nemůžou jakkoliv ověřit. Pak jen sedíme a na něco čekáme. Těším se, že mě pohostí čajem, ale to se nestane. On taky vyslýchající není žádná veselá kopa, jeho přísedící je vyloženě kyselý ksicht. Jen vojáci, kteří občas nakouknou, se divně uculují, ale jsou vždy drsně vykázáni ven.
Po dvou hodinách mě propouští a já se vezu starou rozvrzanou kraxnou dolů k odjezdu taxíků. Čekáme půl hodiny v kanceláři, snažím se komunikovat s ostatními, jsou hovorní a přátelští, inženýr mluvící dobře anglicky mi dává vizitku v arabském písmu. V Duhoku se ptám ve dvou hotelích na nocleh, ale nemají nebo nerozumí, proto si sjednávám nocleh, ve mě již dobře známé, „blešárně“. Procházím naposledy tržiště, vstřebávám barvy, zvuky, vůně i nevůně, kupuju milým a milejším drobné dárky.
Ráno čekám v kanceláři sharo taxíků na odjezd do Zakho k hranici, ale o cestu do Zakho, natož k hranici nikdo nestojí. Po hodině čekání (stále sám) přistupuju na nabídku řidiče, který mě za 25 USD odveze samotného až na přechod. Tam – ještě na irácké straně hranice – sjednávám turecké taxi do Silopi za 20 tureckých lir a taxikář ode mě a dalších pasažérů bere pasy, do půl hodiny máme vycestování vyřízené a já se loučím s Irákem. Odbavení na turecké straně je daleko pomalejší, na řadu přicházíme až po čtyřech hodinách čekaní ve frontě na hraničním mostě, kde se není kam skrýt před poledním sluncem, čehož bohatě využívají obchodníci s nápoji přímo u celnických budek.
Do Silopi dorážíme kolem druhé odpolední. Obědvám velké menu na způsob kuřecího ražniči a po třetí hodině odjíždím dálkovým busem do Istanbulu (za 90 TL). Jedeme jižní cestou nad syrskou hranicí, několikrát stavíme na kontrolu u tureckých vojenských checkpointů. V noci krajinu osvětluje několik obrovských požárů, zřejmě uměle vypalovaných luk. Autobus je již dost přestárlý a v horách několikrát vypovídá službu a my zcela bez elektriky zastavujeme v horách. Po čtvrt hodině ze vždy daří nastartovat a rozsvítit světla a pomalu pokračujeme dál. Další den nás v Ankaře raději rozesadili do jiných busů a již bez problémů jedu do Istanbulu kam dorážím 13. 7. v 18 hod, tedy po 26 hodinách jízdy ze Silopi. Dopřávám si bohatou večeři – tenké plátky skopového a hovězí kostky s rýží a osmaženými brambory a velký salát s papričkami. Na otogaru využívám veřejnou sprchu (v přízemí pod hotelem Elit) a o půl deváté večer odjíždím za 40 TL do Sofie. Z ní pak dál přímým busem do Prahy.
Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem
městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny
ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety
převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že
vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi
i naše metro.
Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.
Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.
Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.
A co zajímavého je k vidění v Tbilisi?
Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:
Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.
Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).
Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.
Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.
Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.
Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá do Gruzie poznávací zájezdy.
Tbilisi je zvláštní město, na kterém se podepsala historie dávná i docela nedávná. Toto starobylé město se pokusili sovětští architekti přetvořit podle měřítek socialistického realismu. Uspěli ovšem naštěstí pouze zčásti. A tak zatímco na okrajích Tbilisi stojí nevzhledná panelová sídliště, tolik podobná těm našim, staré město si dosud ponechalo svůj orientální ráz, takže ho každý zájezd do Gruzie může vydávat za svoji ozdobu a vrchol. V centru města najdete i pěkné bulváry. Troufnu si říct, že Tbilisi je nejhezčí ze všech tří zakavkazských hlavních měst. Tbilisi je o něco větší než Praha, žije tu asi 1.7 milionu obyvatel. Protéká jím řeka Mtkvari, kterou ovšem v našich zeměpisných atlasech najdete spíše pod názvem Kura.
Tbilisi je vybaveno zajímavým a pro našince velmi levným systémem městské hromadné dopravy. Především zde jezdí výborné metro. Vagóny ruské výroby jsou úplně stejné jako ty, které ještě před pár lety převažovaly i u nás v Praze, a pamětníky jistě zaujme fakt, že vstoupit do podzemky lze pouze skrze turnikety, které zdobily kdysi i naše metro. Horší je, že na některých stanicích nenajdete nápisy ani v latince, ani v azbuce, nýbrž pouze v gruzínském písmu. Není tedy možná od věci naučit se při návštěvě Gruzie gruzínskou abecedu. Může se Vám hodit, a to nejen v metru. Co se týče jazykové vybavenosti Gruzínců, tak u mladé generace pravděpodobně uspějete s angličtinou, ale u lidí dejme tomu od 40 let nahoru jednoznačně převažuje ruština. A přestože se Gruzie a Rusko dost nesnáší, pokud jsem jako cizinec někoho oslovil rusky, byl naopak velmi potěšen, že se spolu domluvíme.
Ale zpět k dopravě. Vynikající metro doplňuje poměrně chaotický systém městských autobusů a maršrutek. Maršrutky jsou dodávky, které fungují jako hromadné taxíky. Zatímco mimo Tbilisi zastaví maršrutky v zásadě kdekoli si na ně mávnete, v hlavním městě staví jen na zastávkách. Poznat ale v Tbilisi, kde je zastávka autobusů či maršrutek, je dosti nesnadné. Zastávky jsou označeny jen někdy, často je ale poznáte jen podle toho, že kdesi u silnice postává větší hlouček lidí. Na některých zastávkách visí dokonce i čísla autobusů, avšak jízdní řády jsou zde naprostou raritou. Takže chcete-li se někam v Tbilisi dostat, chce to ptát se, ptát se, ptát se.
A co zajímavého je k vidění v Tbilisi?
Zmíním zde jen pár nejzajímavějších míst, která jsem osobně navštívil:
Sirné lázně. Toto je jednoznačně nejzajímavější místo v Tbilisi, které prostě navštívit musíte. Já jsem sem vlastně zabloudil jen náhodou. Domníval jsem se, že budova v nádherném perském stylu musí být mešita. Hned u vstupu mi ovšem bylo divné, že se do mešity platí vstupné a že muži a ženy vstupují zvláštními vchody. A ejhle, z mešity se vyklubaly lázně. Ale nepředstavujte si karlovarskou kolonádu. Tohle jsou lázně v pravém tureckém stylu. Jsou totiž veřejné a fungují stejně, jako v dobách Osmanské a Perské říše, které kdysi měly střídavě Gruzii pod kontrolou. Lázně tu ostatně kvetly i později, když se Gruzie dostala pod ruskou nadvládu. Však si toto místo oblíbil i velký ruský básník Puškin.
Turci byli velmi čistotní, a protože málokdo měl tehdy doma k dispozici horkou vodu, chodilo se do veřejných lázní. Zde se pak lidé nejen koupali, nýbrž prováděli i osobní hygienu a v neposlední řadě byly lázně místy čilého společenského styku. Ve veřejných lázních navíc fungovali maséři, kteří vám za mírný bakšiš řádně zvalchovali tělo, zatímco Vás stále polévali vodou, jak to ostatně v jedné půvabné povídce popisuje Egon Ervín Kisch. Ten Tbilisi navštívil ve 20. letech, kdy už bylo město pod sovětskou kontrolou. Záda však slavnému zuřivému reportérovi rovněž masíroval etnický Turek. Inu, tradice. A ono to tu, světe div se, funguje i dnes úplně stejně. A ani vodu tu nemusí ohřívat, lázně jsou totiž postaveny na zdejších termálních pramenech. Však je také všude cítit pach pekla (pardon, síry).
Mešita. Mešita je ve starém městě pěkná a lze se podívat i dovnitř. Bohužel je však v Tbilisi jediná, protože všechny ostatní muslimské svatostánky nechal zbourat Lavrentij Berija, Stalinův nohsled, který to po druhé světové válce dotáhl až na muže číslo dvě v sovětské hierarchii.
Pevnost Narikala. Zřícenina této pevnosti, založené již ve čtvrtém století, se tyčí na kopečku nad starým městem. Lavičky v nedalekém parku jsou v létě obsypány milenci, asi jako u nás na Petříně. Na stejném kopci, kousek od pevnosti, se pak tyčí obrovská socha Matky Gruzie, postavená v klasickém sovětském megalomanském stylu. Hezká moc není, ale rozhodně je impozantní.
Náměstí Svobody (Tavisuplebis moedani) je nejdůležitějším tbiliským náměstím, významem asi odpovídající našemu Václaváku, i když je o dost menší. Uprostřed náměstí se skví pozlacená socha svatého Jiřího, zabíjejícího draka. Neboť svatý Jiří je patronem celé Gruzie a dal ostatně Gruzii i její název.
Katedrála Sameba. Největší gruzínský kostel, dostavěný teprve v roce 2004. Je vidět, že nejenom sovětští, nýbrž i novodobí gruzínští architekti podlehli megalomanii. Neboť tento kostel je třetím největším pravoslavným kostelem na světě. Je postaven v klasickém gruzínském slohu. Všechny další gruzínské kostely totiž, ačkoliv jsou často různého stáří, jsou postaveny v jednotném stylu. Kostelů najdete v Tbilisi spousty a je tu dokonce k vidění i pěkná synagoga.
Autorem článku je Petr Daubner, spolupracovník CK Mundo, která pořádá do Gruzie poznávací zájezdy.
Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude
ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže
v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám
připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné
arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy.
Po osmé hodině opouštím hotel a procházím si město. Každý, koho potkám, mě prohlíží zkoumavým pohledem, malí kluci na mě něco pokřikují, ale jinak je na ulicích mrtvo. Kolem desáté hodiny fotím most, který je s městem Zakho spojován, a jak mi včera vysvětlil Dilbrin, slovo zakho v místním jazyce znamená právě most, i když tenhle má ještě své „vlastní“ jméno – Dalal (česky překrásný). U mostu otevírají své krámky místní trhovci, u jednoho měním 200 USD na místní Irácké Dináry, v kurzu 1180 ID za 1 USD.
A jak zjistím později, je toto běžný kurz – rozhodně mě neokradli a ani to tu není zvykem, na rozdíl od směnáren v ČR. ID jsou pouze papírové, nejmenší bankovka nese hodnotu 250 ID, největší 25 000 (větší jsem v ruce nedržel, ani ji neviděl). Sympatické je to, že z jedné strany jsou nápisy a čísla v arabštině, z druhé strany však v latince (resp. angličtině) – čísla užívaná v Evropě sice nazýváme arabská, ale jde o systém psaní počtu – číslice samotné jsou jiné; podobnost si nesou pouze jednička a devítka. Nebýt toho, měl bych problém se v číslech orientovat.
Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy (trochu jako turban – konce nejsou spuštěné kolem hlavy na ramena jak to známe od Jásira Arafata, ale ovázané kolem hlavy nad ušima). Další šátek je uvázaný kolem pasu. Všichni takto oblečení již překročili čtyřicítku, mladší se oblékají evropsky. Ženy nosí šaty různých střihů, ale vždy až na zem, výrazná většina má hlavu zahalenou barevným šátkem, ale obličej odkrytý. Opouštím tuhle čtvrť a mířím k místu, odkud jedou taxíky do jiných měst. Za novým mostem si procházím neudržovaný starý hřbitov, když z něj odcházím, ze strany přibíhá místní muž a hned na mně slovně útočí a gesty vyzvídá, zdali jsem tam nemočil či nekonal nějakou hygienickou očistu. Vysvětluju, že nikoliv, jen jsem se díval a fotil, což ho uklidnilo a s mírumilovným pokynutím mne opouští. Nutno dodat, že tady sice jsem uprosted města, ale v místě, kudy vedou jen silnice, jsou tu rozestavěné domy, smetiště a nevede tudy ani chodník pro pěší. Proto mě překvapuje novostavba Zakho Gallery, na kterou tu narážím a ještě víc, že je otevřená – vítá mně tu asi dvanáctiletý chlapec, jediná osoba v objektu.
Ochotně se mě ujímá, nabízí čaj a po prohlídce obrazů a koláží mne usazuje v kanceláři pro hosty a přináší knihy a buletiny s pracemi kurdských umělců. Kvalita a široký záběr některých prací mě příjemně překvapuje, čekal jsem něco regionálního, či nacionálního. Respektuju přání nic nefotografovat, tak si aspoň vypisuju jména některých umělců a kurdské umělecké organizace. Zajímá mě zřizovatel, návštěvnost atd., ale chlapec nemluví anglicky. Po další procházce přes město- neměsto přicházím k dalšímu centru s krámky a obchůdky, za 1000 ID si dávám gyros – koření tomu dává úplně jiný šmak než znám z domova. Procházím kolem černého autobusu, řidič mi hned podává ruku a zve, ať s nimi jedu do Bagdádu – na chvíli zvažuju nastoupit, ale smysl pro realitu vyhrává a já pokračuju pěšky dál (a jak zjistím později, udělal jsem dobře, neboť přes arabské vojenské checkpointy na silnicích jižně od Kurdistánu bych bez arabského víza neprojel…).
Vyzvídám, jak se dostat do města Duhok (kurdsky Dahuk či Dohuk), zda odtud jede nějaký autobus, ale zde jezdí pouze mikrobusy zastávající městskou dopravu a to tak, že krouží po určité trase a lidé si je mávnutím zastaví- nemají pevné zastávky ani čas jízdy. Jako meziměstská doprava slouží taxíky. Jejich stanici nacházím za frekventovanou křižovatkou, hlídanou policisty. Systém je takový, že jakmile se sejdou 4 lidé, kteří mají stejný cíl cesty, taxík odjíždí. Hned se mě ujímají, do Duhoku jsme tři, tak čekáme na čtvrtého a za dvacet minut odjíždíme za 5000 ID na osobu (silnice Zakho – Duhok měří asi 65 km). Hned za Zakho hlídkují místní vojáci-četníci z kurdské milice ASAISH, zajišťující klid v Kurdistánu, ale s řidičem se znají a tak nás nechávají projet bez kontroly. Projíždíme dalšími checkpointy ASAISH, v jednom kontrolují naše doklady a obsah v kufru, u mě prohlíží pas.
V Duhoku nás taxík rozváží, kam si řekneme, já chci do centra. Tam hned v prvním hotýlku, kterých je v centru spousta (-centrum je jeden velký bazaar…), volno nemají, ale hned telefonují jinam a mě odvádí mladík uličkami do hotelu, kde mi nabízí za 20000 ID místnost se třemi postelemi. Menší a levnější nemá a mou snahu smlouvat ignoruje. Je to vlastně ubytovna a můžu spát i ve větší místnosti s cizími lidmi, ale radši beru onen pokojík. Dost se mi ulevilo, měl jsem strach, že drahota jako v Zakho panuje v celém severním Iráku. Já navíc doplácím na to, že cestuju sám, ve třech či čtyřech lidech pobyt vyjde velmi levně, možná se dá smlouvat i taxi, já za něj platím to stejné co ostaní Kurdové. Pokojík, který jsem si najal, je sice malý a špinavý, žádná skříň, záchod a sprcha jsou na chodbě společné pro všechny, ale klimatizace a větrák na pokoji fungují a mám i televizi.
Po chvíli jdu do města, procházím si bazaar, což není nic srovnatelného s českou tržnicí. Je to labyrint ulic a uliček s obchůdky se vším co vás jen napadne. Procházím oním bludištěm a stoupám mezi obytnými domy do kopce nad městem. Domy jsou patrové, dvory obehnané zdí. Výše na kopci jsou domky přízemní, střechy pokryté igelitem zatíženým starými pneumatikami a barely na vodu, okolo odpadky. Středem uliček prochází sběrné jímky na odpadovou vodu, vytékající ze všech domů. Nejedná se o výkaly, pouze o např. vodu na nádobí, z pračky apod. Ale i tak se okolo line nepříjemný zápach, na který ale po chvíli přivykám. Některé domácnosti mají otevřená kovová vrata na dvůr a já nenápadně nakukuju a vidím ženy čistící koberce, dívky přebírající zeleninu, nebo hrající si děti.
Vedro je tak silné, že po dvouhodinové procházce jdu na hotel si odpočinout. Na televizi mám asi 200 programů, převažují ty hudební a to ze všech koutů orientu. Takže na jednom zpívá dubajský zpěvák celý v bílém s červenobílým šátkem tklivou píseň, na druhém jede arabský zamilovaný hip-hop v podání snědých metrosexuálů, jinde halekají muži v jemenských úborech s nezbytnou zahnutou dýkou na prsou a na jiném se vlní do orient-popu krasavice oděné do pestobarevených šatů, s odhalenými vlasy, kterými celou píseň koketně pohazují – tady zapomeňte na prudérnost radikálních muslimů, protože kamera se zcela neskrývaně zaměřuje na třepající se zadnice, či stříbrná cingrlátka na bocích a bujném poprsí oněch tanečnic – nutno podotknout, že ony dívky nejsou žádné vyzábliny ale „krev a mlíko“. Několik programů je vzdělávacích a spousta kanálů náboženských. Samozřejmě CNN, Al-Džazíra i Al-Arabíja a jiné zpravodajské kanály. Hodně kanálů se západními filmy v originálním znění s titulky v arabském písmu.
Po čtvrté hodině jdu do města. Opět procházím bazaarem, ale počet obchůdků se ztrojnásobil, ty co byly dosud zavřené a já je nevnímal, nyní vybízí k nákupu čehokoliv. V jídelně si dávám kuře s rýží, salátem, k tomu omáčky s fazolemi, rajčaty a chléb z nekvašeného těsta. Po jídle piju silný sladký čaj. Za to vše platím 5000 ID, což je sympatické. Balená voda k jídlu je zadarmo, čaj zřejmě taky. Procházím uličky cik cak, ochutnávám zmrzlinu s ovocnou šťávou a ovocnou ledovou tříští – lahodnější zmrzlinu jsem nikdy nejedl. Snažím se dostat i do části města za řekou, ale místo toho se ocitám někde v mokřadech, sloužících jako smetiště. V internetové kavárně, kterých je ve městě více, pořizuju fotokopie pasu, v čajovně ochutnávám silný sladký čaj. Kolem osmé večerní jdu zpět na hotel, celodenní vedro mě dost unavilo. V noci se budím s průjmem, svádím to na tu vynikající zmrzlinu. Ráno s pomocí policisty a místních nacházím stanovku taxíků a po 10 min. odjíždíme já + řidič + další 3 cestující do Erbílu. Jedeme severní cestou (jižní vede přes Mosúl), která je asi o něco delší (160 km, 20000 ID/os), ale zřejmě bezpečnější. Projíždíme spoustou městeček a vísek, ve vesničce Malabrwan (jména jsou v arabském písmu i latince na ceduli u vjezdu) míjíme křesťanský kostel kus od silnice, příroda kopcovitá, kamenitá – tak jako většina území severního Iráku; podnebí suché horké, v každém vozidle jede klima na plno. Autorádia taky, takže celou cestu doprovází kurdské halekačky, nebo moudré proslovy s hudbou v pozadí.
V 11 hodin vystupuju v Erbílu (kurdsky Heuler,v angl. latince Hewler, není urážkou užít kterékoliv ze jmen), městě ležícím na rovině s výraznou dominantou – citadelou na kopci uprostřed města. Na ulici vedoucí k pevnosti narážím na hotýlek, mají volný a levný dvoulůžkáč. Pak ale přichází majitel s tím, že kluk na recepci popletl cenu 15000 ID, na které jsme se domluvili – ta je myšlená za jednu postel, tzn. 30000 ID za pokoj. To se mi nelíbí, smlouvám, vysvětluju, ale nakonec mi chtějí vrátit peníze. Kolem jsou další hotýlky, ale ceny budou stejné, tak zůstávám, pokoj daleko čistější než blešárna v Duhoku, záchod i sprchu mám na pokoji. Z internetu vím, že by hotely měly být levnější, ale mě se nedaří cokoliv usmlouvat. Opět se ukazuje, že se vyplatí cestovat sem ve více lidech. Z hotelu jdu přímo k pevnosti, přes náměstí s kruhovým objezdem se sochou neznámého imáma uprostřed (-za 3 dny pobytu jsem se ptal 6 různých lidí a nikdo nevěděl, kdo to je…), kolem kina (pokud nápis CINEMA na velké budově nelže…) a přicházím pod pevnost. Je postavena na 30 m vysokém kopci, má – při troše fantazie- vejčitý půdorys a rozkládá se na asi 10 hektarech. Nejstarší stopy o výskytu člověka (na tomto místě) jsou staré 8000 let, první zmínky o stálém osídlení z let 4000 př.n.l., kdy zde byla ještě rovina. Z té pak díky lidské činnosti rostl do výše kopec, 1m za 200 let., s opevněným vrcholem – pevností. Ta se během staletí měnila, poslední velkou změnou prošla ve 20. letech 20. stol., kdy se zbourala část malých příbytků a nahradilo je několik měšťanských domů. Stále však převládají nízké domky s malými dvory v labyrintu úzkých uliček, domy tvořící venkovní hradbu jsou jednopatrové i s dvěma patry. Ještě před 3 lety zde žili lidé, než byli před velkou asanací vystěhováni.
Do pevnosti vstupuju branou anglicky zvanou „AHMEDI Gate“. Město uvnitř citadely je prázdné a v rekonstrukci, projít ho můžu pouze středovou ulicí k hlavní bráně se sochou sedícího Mabaraka Ben Ahmed Sharaf-Aldína, dle nápisu erbílského vůdce a znalce historie, žijícího před 800 lety. Do malých uliček je vstup zakázán (a zapečetěn plastovou páskou), pevnost hlídá několik milicionářů s kalašnikovy. Přístupné je pouze muzeum kurdského textilu, v němž kromě kurdských tradičních oděvů a výšivek je k vidění spousta létajících koberců. V něm také čerpám u sympatického správce většinu výše uvedených informací, jiné visí na infotabuli poblíž obchůdku se suvenýry, které tvoří hlavně harampádí zde zanechané vystěhovanými domácnostmi – špinavé kovové nádobí, roztrhané koberce, rozbité hračky.
Milicionáři stále o něčem diskutují, já v nestřeženém okamžiku mizím za zábranou a ocitám se ve městě duchů, kde v tichu procházím desítky různě propojených a různě stočených uliček se vstupy do domů často skrze původní kovové branky, uvnitř žádné vybavení, ale stále dveře oddělující jednotlivé místnůstky, zbytky kovové pícky, žebřík na střechu, barevná sklíčka v oknech, nebo krásně kované zábradlí na balkóně. Můžu do chlévů, kde ještě v nedávné době něco mečelo nebo kokrhalo, po kamenných schodech mohu na střechy domů, nebo bloudím v labyrintu chodeb ve větších domech. Procházím si celou jednu polovinu pevnosti, jsem zde úplně sám, občas slyším odněkud hlasy dělníků, ale nikde nevidím stopy po opravách či rekonstrukci.
Cítím pocit uspokojení – právě foto Erbílské citadely ve mně probudilo touhu se do Iráku vydat a již teď vím, že jsem se rozhodl dobře. Z domů na okraji pevnosti je krásný výhled na okolní město pode mnou. Nejživěji je na náměstí pod hlavní branou, tvořeném několika vodními fontánami, zelení a okolními domy s obchůdky v podloubí. Celá čtvrť je pak jedním velkým bazaarem a do něj scházím z pevnosti. Hodinu se motám po tržišti, pak procházím ulice dál od něj, fotím hrající si děti, do centra se vracím kolem parlamentu Kurdského regionu, před nímž visí vlajka jak kurdská, tak i irácká (obě stejně velké i ve stejné výšce). Po hodinovém odpočinku na hotelu jdu kolem šesté večerní opět do města, večeřím velmi chutný skopový gyros se zeleninou za 2000 ID, procházím bazaar, kde trhovci balí zboží, při západu slunce odpočívám v parku pod pevností. Fontány jsou barevně nasvíceny, korzuje tu spousta lidí, před vodotrysky se fotí celé rodiny. Na hotelu jsem až za tmy, v noci mě budí dupot na chodbě a občasné výpady elektrického proudu, čímž se rozsvítí nouzové světlo v pokoji; toto je vůbec problém, Alláh seslal místním klimatizace, které jsou teď pevnou součástí domů chudých i bohatých a neúměrně zatěžují elektrickou síť. Ta je velmi živelně rozprostřená nad ulicemi, často připomíná chaotickou pavučinu, na kterou se zachytávají drobné odpadky, jako mikrotenové sáčky a pásky z magnetofonových kazet. Jen za můj pobyt v Erbílu proud spadl 8 krát – a to pouze počítám blackouty poznané v noci na hotelu…
Ráno nejsem příliš fit, trápí mě průjem. Dopoledne si procházím druhou polovinu citadely, v muzeu textilu kupuju a posílám pohledy.
Poté procházím město, prohlížím hřbitov a nořím se do uliček bazaaru; je to fantastická podívana a ke koupení či pořízení vše, co vás napadne; veškeré potraviny jako pečivo, maso, vejce, ryby, celá stažená zvířata či na slunci zasmrádající beraní hlavy. Taky všechna koření, jádra, semena a jiné plody zemědělců. Veškeré nápoje a vážené čaje, i led k chlazení oněch nápojů, roznášený ve velkých kvádrech a nabízený trhovcům. Seženete veškeré drogistické zboží a textil (od spodního prádla po různé uniformy vč. hodnostního značení – klidně se můžu vystrojit jako major US Army, nebo velitel místních ASAISH).
Je zde vše k postavení celého domu od cihel, maltových směsí a všechny součásti k elektrické síti. Dále výroba skříní, sklenářství, rámování obrazů. Prodej a servis drobné elektroniky, kde vám opraví mobil, či sestrojí počítač, až po prodej skůtrů. Vše pro vybavení dílny i zemědělské náčiní. Rovněž různé služby, jako holičství (často plná, ale s výlučně mužskou klientelou), krejčí, ohýbači plechů, závitořezci, penězoměnci, či majitelé osobních vah, u kterých za malý poplatek můžete překontrolovat stav vaší nenažranosti. Prodej bytových doplňků, koberců, veškeré papírenské zboží. Prodejci cigaret (i listového tabáku), hudebních nosičů, knih a časopisů. Každý obchod je jiný, někde mají zboží úhledně naskládané, jinde se válí chaoticky v krámě i před krámem, spousta zboží je nabízená na pojízdných pultech a vozících. To vše doplňují jídelny a bufety, (kde nabízejí pečené a grilované skopové, telecí a drůbeží maso se zeleninou, rýží, bramborem či chlebem), pekárny, hojně navštěvované cukrárny a čajovny. Snažím se vymyslet, co tu není ke koupi a napadá mě jediná věc – motorová pila – tu jsem nikde, na rozdíl od různých elektrických brusek a sekaček, neviděl.
Večer sedím pod pevností v parku u fontán, povídám si s místními, které zaujalo, že píšu (dojmy do sešitu) zleva doprava. Pořádek v parku hlídají němí, či hluchoněmí pánové ozbrojení píšťalkou; hendikepovaných lidí potkávám na ulicích více, než v domovině, nejčastěji lidi s chromou nohou, ale i invalidy bez nohy či nevidomé, které vede někdo z blízkých. Tady v Erbílu nosí tradiční oděv i mladší muži, i když většina se obléká evropsky. Někteří chlapci inklinují k výrazné „metrosexuální“ módě (např. růžové tričko se zlatým nápisem a postříbřenou kšiltovkou na hlavě), ženy opět v dlouhých, často různobarevných šatech, šátek přes vlasy a na sobě spoustu (nebo aspoň několik) lesklých cingrlátek. Ty emancipovanější se hrdě nesou bez šátku, či v tričku s drobným výstřihem a v tmavých brýlích.
Další den ráno mě veze taxi za 2000ID do garáží odkud jedu za 5000 ID taxíkem do Koi. Na cestě nás opět kontrolují na vojenských stanovištích, někteří kurdští vojáci mají vysloužilá armádní trička z US Army s americkou identifikační vlaječkou na pažích.
Milice hlídkuje i mimo checkpointy – někde stojí voják za kulometem na korbě džípu, jinde pod stříškou barabizny a sleduje provoz okolo… Cesta stoupá do hor, odhaluje se jezero Dokan (největší v severním Irq.) Procházím si městečko Koi, dávám čaj s místními, bavím se s vojákem, který má český samopal SA 58 – původně myslel, že mu ho chci ukrást, tak přibíhá skupina ASAISH s flintami mířenými na mě, ale vysvětluju, že onen kvér a já jsme ze stejné země. Kontrolují pasport a chválí český samopal. Chci si ho vyfotit, ale to mi zakazují.
Z Koi odjíždím do Sulejmánije za 15000 ID (původně 10000/os, ale jsme jen 3 + řidič, a nikdo jiný tam nejede), takže každý doplácíme 5000. Ať počítám jak počítám, mám pocit že 3×15000 se nerovná 4×10000 – beru to ale jako daň za větší pohodlí; ona vozidla užívaná jako taxi (většinou korejská a japonská) nejsou příliš široká a pokud se sejdou lidé prostorově výraznější, tak se trochu mačkají…
Na cestě jsme opět kontrolováni, před Sulejm. zastavujem u dopr. nehody – mladík vyjel ze silnice, auto se otočilo na střechu, onen řidič je zřejmě v pořádku, ale v šoku. Všichni zastavují a vidím, že solidarita a snaha pomoci někomu v nouzi není místním cizí. Mladíka ihned odváží jiní cestující ve svém autě a my pokračujeme na východ. Dorážíme do Sulejmánije (kurdsky Slémání – ani tady není urážkou použít kterékoliv jméno…), ostaní vystupují a mě po delším bloudění řidič vysazuje u malého krámku. Tam se dozvídám, že jsem úplně jinde, než jsem chtěl, ale kamarád prodavače mě bere do auta a veze mně k Amna Suraka – věznice v němž byli internováni a mučeni odbojní i mírumilovní Kurdové v éře Saddáma Husajna.
Bohužel mi nedošlo, že je již pátek po poledni, a vše se chystá na zítřejší den klidu. Vězení, jindy přístupné veřejnosti, je zavřené. Týpek, který mně přivezl, mě rád sveze kamkoliv si řeknu, já chci do centra k levným hotelům, ale nějak to nechápe a místo toho mě veze na kraj města. Tam až za periferií mi zastavuje u novostavby drahého hotelu. Za noc chtějí 80 USD, pak nabízí 60 USD/noc, ale nechci a odcházím směrem k městu, které ale není odsud vidět. Po hodinovém pochodu v těžko popsatelném vedru a prachu se za terénní vlnou objevují první obytné domy, kolem nich scházím do města.
V čajovně při pauze mě ujišťují, že odtud jede k centru mikrobus, stačí jen čekat, až pojede kolem a mávnout. Po 40 minutách stále nejede a tak se dovídám, že centrum je vlastně nedaleko, jen 15 minut pěšky. A je to skutečně tak a na kraji centra nacházím hotel, 25000/noc za dvoulůžkový pokoj. Upozorňují, že po čtvrté hodině odpolední často padá elektrika, ale s tím už tak nějak počítám. Po ubytování procházím bazaar a je to tržiště daleko větší než trhy, které jsem dosud viděl – to bludiště nelze slovy popsat, živelný mumraj okolo také ne. Mají zde i motorové pily.
Další den nechávám věci na hotelu a jen s malým batůžkem jedu za 2000 ID do garáží, odtud za 6000 přes Saýd Sádik do Halabži. Při vjezdu do města mě odvádí patrola do úřadovny místních ASAISH, budí na kanapi spícího náčelníka a ten mne po delší kontrole vpouští do Halabži se slovy:“One Day – One Clock“. Vůbec mu nerozumím, ale plně s ním souhlasím.
Jdu pěšky na východ až za město, kde se tyčí kopce tvořící nedalekou hranici s Íránem. Vegetace tu není mnoho, pouze u jednotlivých stavení na úpatí hor jsou větší ostrůvky zeleně. Scházím zpět do města, na kraji parku jsou na zdi volně položené zbytky leteckých pum. Halabža byla jedním z měst a vesnic postižených v roce 1988 operací irácké armády proti Kurdům, kdy právě Halabžu bombardovalo irácké letectvo plynem. Během jednoho dne zemřelo okolo 5000 místních, především dětí a žen. Výkladů oné události je více, např. nebyl to letecký, nýbrž dělostřelecký útok na íránské vojenské jednotky, které v rámci Irácko –Íránské války v oblasti operovaly, příp. byl to útok íránského letectva na iráckou armádu, apod. S těmihle teoriemi jsem se však setkal pouze v Evropě, zde mají místní jasno a jejich svědectví usvědčuje z genocidy halabžských civilistů armádu Saddáma Husajna. Ve městě tuto událost připomíná několik pomníků, velký památník stojí na dohled od vjezdu do města.
A přestože je svatý den, je otevřeno. Uvnitř jsou vystaveny fotografie zabitých a postižených, v centrální místnosti jsou ve stěně vyryta jména obětí a nechybí malé dioráma s procházkou po halabžské ulici chvíli po plynovém útoku.
Potkávám Američana D.J. (tak se sám představil)se dvěma kurdskými překladateli, pracuje v severním Iráku na nějakém edukativním programu. Spolu sjednáváme taxi do Slémání, ale jsme jen dva a museli bychom platit i cestu auta zpět do Halabže, celkem 38 000 ID. Čekáme raději na malý autobus, který vyjede hned, jak se sejde aspoň 15 lidí. Místní se nejvíc zajímají o DJ–ovu plastovou láhev na nápoje, která vypadá jako termoska, ale obsah má okolní teplotu a tím se láhev stává tématem k debatě. Na odjezd nečekáme dlouho, k nám deseti čekajícím se brzo přidává požadovaný počet cestujících a za 4000 ID se vezeme na západ. DJ tu žije delší dobu, ale nemá pracovní vízum a po deseti dnech si vždy musí vyřídit prodloužení toho turistického a to je velmi, velmi složité; já jako turista s prodloužením ani nemám (dle DJ-e) počítat.
Projíždíme několika kontrolami, vždy kontrolují DJ-e, který se svými světlými vlasy a v krátkých kalhotech budí okamžitou pozornost ASAISH, zatím co mě trochu maskuje šedá košile a volné šedozelené kalhoty. Do Sulejmánije dorážíme v podvečer, po kilometru chůze přicházím do ulic patřících k tržišti. Na hotel se mi ještě nechce a tak procházím ono rozlehlé bludiště plné trhovců, které od prodeje neodradil ani svatý den. U jednoho, co vaří čaj na mobilní káře, se zdržuju a při čaji si povídám s místníma, které zajímá, kdo jsem a odkud a co zde dělám, na oplátku zjišťuju něco o mužích vyobrazených na pomníku u křižovatky – byly to kurdští hrdinové zabití Saddámovou policií. To je tak vše, na čem se shodují; co přesně dělali a jak umřeli se stává jádrem sporu okolostojících a nic bližšího se už nedozvím.
Večeřím skopové v chlebu v jednom ze spousty bufetů a najednou mi v uších zní něco velmi známého – v TV zrovna začíná díl seriálu „A je to“, díl „Korčule“ a já se nemůžu nesmát při pohledu na dvojku legendárních kutilů v irácké televizi… Seriál je vysílaný tak, jak byl natočen, pouze se slovenskými úvodními titulky. A není to jediný výdobytek, který sem doputoval z Česka nebo Slovenska, nejvíce zdejších traktorů nese značku Zetor, o českém samopalu jsem již psal, za zmínku stojí i to, že na silnicích jezdí spousta Octávií (pouze v bílé, nebo pískové barvě).
Po osmé hodině opouštím hotel a procházím si město. Každý, koho potkám, mě prohlíží zkoumavým pohledem, malí kluci na mě něco pokřikují, ale jinak je na ulicích mrtvo. Kolem desáté hodiny fotím most, který je s městem Zakho spojován, a jak mi včera vysvětlil Dilbrin, slovo zakho v místním jazyce znamená právě most, i když tenhle má ještě své „vlastní“ jméno – Dalal (česky překrásný). U mostu otevírají své krámky místní trhovci, u jednoho měním 200 USD na místní Irácké Dináry, v kurzu 1180 ID za 1 USD.
A jak zjistím později, je toto běžný kurz – rozhodně mě neokradli a ani to tu není zvykem, na rozdíl od směnáren v ČR. ID jsou pouze papírové, nejmenší bankovka nese hodnotu 250 ID, největší 25 000 (větší jsem v ruce nedržel, ani ji neviděl). Sympatické je to, že z jedné strany jsou nápisy a čísla v arabštině, z druhé strany však v latince (resp. angličtině) – čísla užívaná v Evropě sice nazýváme arabská, ale jde o systém psaní počtu – číslice samotné jsou jiné; podobnost si nesou pouze jednička a devítka. Nebýt toho, měl bych problém se v číslech orientovat.
Slunce sálá víc a víc a vedro se stává nesnesitelným. Vím, že bude ještě tepleji, pohybuju se tedy raději ve stínech domů. Potkávám muže v tradičních šedých či šedozelených kurdských oděvech, nám připomínající něco mezi montérkami a vojenským overalem, doplněné arabským šátkem vázaným na vrchu hlavy (trochu jako turban – konce nejsou spuštěné kolem hlavy na ramena jak to známe od Jásira Arafata, ale ovázané kolem hlavy nad ušima). Další šátek je uvázaný kolem pasu. Všichni takto oblečení již překročili čtyřicítku, mladší se oblékají evropsky. Ženy nosí šaty různých střihů, ale vždy až na zem, výrazná většina má hlavu zahalenou barevným šátkem, ale obličej odkrytý. Opouštím tuhle čtvrť a mířím k místu, odkud jedou taxíky do jiných měst. Za novým mostem si procházím neudržovaný starý hřbitov, když z něj odcházím, ze strany přibíhá místní muž a hned na mně slovně útočí a gesty vyzvídá, zdali jsem tam nemočil či nekonal nějakou hygienickou očistu. Vysvětluju, že nikoliv, jen jsem se díval a fotil, což ho uklidnilo a s mírumilovným pokynutím mne opouští. Nutno dodat, že tady sice jsem uprosted města, ale v místě, kudy vedou jen silnice, jsou tu rozestavěné domy, smetiště a nevede tudy ani chodník pro pěší. Proto mě překvapuje novostavba Zakho Gallery, na kterou tu narážím a ještě víc, že je otevřená – vítá mně tu asi dvanáctiletý chlapec, jediná osoba v objektu.
Ochotně se mě ujímá, nabízí čaj a po prohlídce obrazů a koláží mne usazuje v kanceláři pro hosty a přináší knihy a buletiny s pracemi kurdských umělců. Kvalita a široký záběr některých prací mě příjemně překvapuje, čekal jsem něco regionálního, či nacionálního. Respektuju přání nic nefotografovat, tak si aspoň vypisuju jména některých umělců a kurdské umělecké organizace. Zajímá mě zřizovatel, návštěvnost atd., ale chlapec nemluví anglicky. Po další procházce přes město- neměsto přicházím k dalšímu centru s krámky a obchůdky, za 1000 ID si dávám gyros – koření tomu dává úplně jiný šmak než znám z domova. Procházím kolem černého autobusu, řidič mi hned podává ruku a zve, ať s nimi jedu do Bagdádu – na chvíli zvažuju nastoupit, ale smysl pro realitu vyhrává a já pokračuju pěšky dál (a jak zjistím později, udělal jsem dobře, neboť přes arabské vojenské checkpointy na silnicích jižně od Kurdistánu bych bez arabského víza neprojel…).
Vyzvídám, jak se dostat do města Duhok (kurdsky Dahuk či Dohuk), zda odtud jede nějaký autobus, ale zde jezdí pouze mikrobusy zastávající městskou dopravu a to tak, že krouží po určité trase a lidé si je mávnutím zastaví- nemají pevné zastávky ani čas jízdy. Jako meziměstská doprava slouží taxíky. Jejich stanici nacházím za frekventovanou křižovatkou, hlídanou policisty. Systém je takový, že jakmile se sejdou 4 lidé, kteří mají stejný cíl cesty, taxík odjíždí. Hned se mě ujímají, do Duhoku jsme tři, tak čekáme na čtvrtého a za dvacet minut odjíždíme za 5000 ID na osobu (silnice Zakho – Duhok měří asi 65 km). Hned za Zakho hlídkují místní vojáci-četníci z kurdské milice ASAISH, zajišťující klid v Kurdistánu, ale s řidičem se znají a tak nás nechávají projet bez kontroly. Projíždíme dalšími checkpointy ASAISH, v jednom kontrolují naše doklady a obsah v kufru, u mě prohlíží pas.
V Duhoku nás taxík rozváží, kam si řekneme, já chci do centra. Tam hned v prvním hotýlku, kterých je v centru spousta (-centrum je jeden velký bazaar…), volno nemají, ale hned telefonují jinam a mě odvádí mladík uličkami do hotelu, kde mi nabízí za 20000 ID místnost se třemi postelemi. Menší a levnější nemá a mou snahu smlouvat ignoruje. Je to vlastně ubytovna a můžu spát i ve větší místnosti s cizími lidmi, ale radši beru onen pokojík. Dost se mi ulevilo, měl jsem strach, že drahota jako v Zakho panuje v celém severním Iráku. Já navíc doplácím na to, že cestuju sám, ve třech či čtyřech lidech pobyt vyjde velmi levně, možná se dá smlouvat i taxi, já za něj platím to stejné co ostaní Kurdové. Pokojík, který jsem si najal, je sice malý a špinavý, žádná skříň, záchod a sprcha jsou na chodbě společné pro všechny, ale klimatizace a větrák na pokoji fungují a mám i televizi.
Po chvíli jdu do města, procházím si bazaar, což není nic srovnatelného s českou tržnicí. Je to labyrint ulic a uliček s obchůdky se vším co vás jen napadne. Procházím oním bludištěm a stoupám mezi obytnými domy do kopce nad městem. Domy jsou patrové, dvory obehnané zdí. Výše na kopci jsou domky přízemní, střechy pokryté igelitem zatíženým starými pneumatikami a barely na vodu, okolo odpadky. Středem uliček prochází sběrné jímky na odpadovou vodu, vytékající ze všech domů. Nejedná se o výkaly, pouze o např. vodu na nádobí, z pračky apod. Ale i tak se okolo line nepříjemný zápach, na který ale po chvíli přivykám. Některé domácnosti mají otevřená kovová vrata na dvůr a já nenápadně nakukuju a vidím ženy čistící koberce, dívky přebírající zeleninu, nebo hrající si děti.
Vedro je tak silné, že po dvouhodinové procházce jdu na hotel si odpočinout. Na televizi mám asi 200 programů, převažují ty hudební a to ze všech koutů orientu. Takže na jednom zpívá dubajský zpěvák celý v bílém s červenobílým šátkem tklivou píseň, na druhém jede arabský zamilovaný hip-hop v podání snědých metrosexuálů, jinde halekají muži v jemenských úborech s nezbytnou zahnutou dýkou na prsou a na jiném se vlní do orient-popu krasavice oděné do pestobarevených šatů, s odhalenými vlasy, kterými celou píseň koketně pohazují – tady zapomeňte na prudérnost radikálních muslimů, protože kamera se zcela neskrývaně zaměřuje na třepající se zadnice, či stříbrná cingrlátka na bocích a bujném poprsí oněch tanečnic – nutno podotknout, že ony dívky nejsou žádné vyzábliny ale „krev a mlíko“. Několik programů je vzdělávacích a spousta kanálů náboženských. Samozřejmě CNN, Al-Džazíra i Al-Arabíja a jiné zpravodajské kanály. Hodně kanálů se západními filmy v originálním znění s titulky v arabském písmu.
Po čtvrté hodině jdu do města. Opět procházím bazaarem, ale počet obchůdků se ztrojnásobil, ty co byly dosud zavřené a já je nevnímal, nyní vybízí k nákupu čehokoliv. V jídelně si dávám kuře s rýží, salátem, k tomu omáčky s fazolemi, rajčaty a chléb z nekvašeného těsta. Po jídle piju silný sladký čaj. Za to vše platím 5000 ID, což je sympatické. Balená voda k jídlu je zadarmo, čaj zřejmě taky. Procházím uličky cik cak, ochutnávám zmrzlinu s ovocnou šťávou a ovocnou ledovou tříští – lahodnější zmrzlinu jsem nikdy nejedl. Snažím se dostat i do části města za řekou, ale místo toho se ocitám někde v mokřadech, sloužících jako smetiště. V internetové kavárně, kterých je ve městě více, pořizuju fotokopie pasu, v čajovně ochutnávám silný sladký čaj. Kolem osmé večerní jdu zpět na hotel, celodenní vedro mě dost unavilo. V noci se budím s průjmem, svádím to na tu vynikající zmrzlinu. Ráno s pomocí policisty a místních nacházím stanovku taxíků a po 10 min. odjíždíme já + řidič + další 3 cestující do Erbílu. Jedeme severní cestou (jižní vede přes Mosúl), která je asi o něco delší (160 km, 20000 ID/os), ale zřejmě bezpečnější. Projíždíme spoustou městeček a vísek, ve vesničce Malabrwan (jména jsou v arabském písmu i latince na ceduli u vjezdu) míjíme křesťanský kostel kus od silnice, příroda kopcovitá, kamenitá – tak jako většina území severního Iráku; podnebí suché horké, v každém vozidle jede klima na plno. Autorádia taky, takže celou cestu doprovází kurdské halekačky, nebo moudré proslovy s hudbou v pozadí.
V 11 hodin vystupuju v Erbílu (kurdsky Heuler,v angl. latince Hewler, není urážkou užít kterékoliv ze jmen), městě ležícím na rovině s výraznou dominantou – citadelou na kopci uprostřed města. Na ulici vedoucí k pevnosti narážím na hotýlek, mají volný a levný dvoulůžkáč. Pak ale přichází majitel s tím, že kluk na recepci popletl cenu 15000 ID, na které jsme se domluvili – ta je myšlená za jednu postel, tzn. 30000 ID za pokoj. To se mi nelíbí, smlouvám, vysvětluju, ale nakonec mi chtějí vrátit peníze. Kolem jsou další hotýlky, ale ceny budou stejné, tak zůstávám, pokoj daleko čistější než blešárna v Duhoku, záchod i sprchu mám na pokoji. Z internetu vím, že by hotely měly být levnější, ale mě se nedaří cokoliv usmlouvat. Opět se ukazuje, že se vyplatí cestovat sem ve více lidech. Z hotelu jdu přímo k pevnosti, přes náměstí s kruhovým objezdem se sochou neznámého imáma uprostřed (-za 3 dny pobytu jsem se ptal 6 různých lidí a nikdo nevěděl, kdo to je…), kolem kina (pokud nápis CINEMA na velké budově nelže…) a přicházím pod pevnost. Je postavena na 30 m vysokém kopci, má – při troše fantazie- vejčitý půdorys a rozkládá se na asi 10 hektarech. Nejstarší stopy o výskytu člověka (na tomto místě) jsou staré 8000 let, první zmínky o stálém osídlení z let 4000 př.n.l., kdy zde byla ještě rovina. Z té pak díky lidské činnosti rostl do výše kopec, 1m za 200 let., s opevněným vrcholem – pevností. Ta se během staletí měnila, poslední velkou změnou prošla ve 20. letech 20. stol., kdy se zbourala část malých příbytků a nahradilo je několik měšťanských domů. Stále však převládají nízké domky s malými dvory v labyrintu úzkých uliček, domy tvořící venkovní hradbu jsou jednopatrové i s dvěma patry. Ještě před 3 lety zde žili lidé, než byli před velkou asanací vystěhováni.
Do pevnosti vstupuju branou anglicky zvanou „AHMEDI Gate“. Město uvnitř citadely je prázdné a v rekonstrukci, projít ho můžu pouze středovou ulicí k hlavní bráně se sochou sedícího Mabaraka Ben Ahmed Sharaf-Aldína, dle nápisu erbílského vůdce a znalce historie, žijícího před 800 lety. Do malých uliček je vstup zakázán (a zapečetěn plastovou páskou), pevnost hlídá několik milicionářů s kalašnikovy. Přístupné je pouze muzeum kurdského textilu, v němž kromě kurdských tradičních oděvů a výšivek je k vidění spousta létajících koberců. V něm také čerpám u sympatického správce většinu výše uvedených informací, jiné visí na infotabuli poblíž obchůdku se suvenýry, které tvoří hlavně harampádí zde zanechané vystěhovanými domácnostmi – špinavé kovové nádobí, roztrhané koberce, rozbité hračky.
Milicionáři stále o něčem diskutují, já v nestřeženém okamžiku mizím za zábranou a ocitám se ve městě duchů, kde v tichu procházím desítky různě propojených a různě stočených uliček se vstupy do domů často skrze původní kovové branky, uvnitř žádné vybavení, ale stále dveře oddělující jednotlivé místnůstky, zbytky kovové pícky, žebřík na střechu, barevná sklíčka v oknech, nebo krásně kované zábradlí na balkóně. Můžu do chlévů, kde ještě v nedávné době něco mečelo nebo kokrhalo, po kamenných schodech mohu na střechy domů, nebo bloudím v labyrintu chodeb ve větších domech. Procházím si celou jednu polovinu pevnosti, jsem zde úplně sám, občas slyším odněkud hlasy dělníků, ale nikde nevidím stopy po opravách či rekonstrukci.
Cítím pocit uspokojení – právě foto Erbílské citadely ve mně probudilo touhu se do Iráku vydat a již teď vím, že jsem se rozhodl dobře. Z domů na okraji pevnosti je krásný výhled na okolní město pode mnou. Nejživěji je na náměstí pod hlavní branou, tvořeném několika vodními fontánami, zelení a okolními domy s obchůdky v podloubí. Celá čtvrť je pak jedním velkým bazaarem a do něj scházím z pevnosti. Hodinu se motám po tržišti, pak procházím ulice dál od něj, fotím hrající si děti, do centra se vracím kolem parlamentu Kurdského regionu, před nímž visí vlajka jak kurdská, tak i irácká (obě stejně velké i ve stejné výšce). Po hodinovém odpočinku na hotelu jdu kolem šesté večerní opět do města, večeřím velmi chutný skopový gyros se zeleninou za 2000 ID, procházím bazaar, kde trhovci balí zboží, při západu slunce odpočívám v parku pod pevností. Fontány jsou barevně nasvíceny, korzuje tu spousta lidí, před vodotrysky se fotí celé rodiny. Na hotelu jsem až za tmy, v noci mě budí dupot na chodbě a občasné výpady elektrického proudu, čímž se rozsvítí nouzové světlo v pokoji; toto je vůbec problém, Alláh seslal místním klimatizace, které jsou teď pevnou součástí domů chudých i bohatých a neúměrně zatěžují elektrickou síť. Ta je velmi živelně rozprostřená nad ulicemi, často připomíná chaotickou pavučinu, na kterou se zachytávají drobné odpadky, jako mikrotenové sáčky a pásky z magnetofonových kazet. Jen za můj pobyt v Erbílu proud spadl 8 krát – a to pouze počítám blackouty poznané v noci na hotelu…
Ráno nejsem příliš fit, trápí mě průjem. Dopoledne si procházím druhou polovinu citadely, v muzeu textilu kupuju a posílám pohledy.
Poté procházím město, prohlížím hřbitov a nořím se do uliček bazaaru; je to fantastická podívana a ke koupení či pořízení vše, co vás napadne; veškeré potraviny jako pečivo, maso, vejce, ryby, celá stažená zvířata či na slunci zasmrádající beraní hlavy. Taky všechna koření, jádra, semena a jiné plody zemědělců. Veškeré nápoje a vážené čaje, i led k chlazení oněch nápojů, roznášený ve velkých kvádrech a nabízený trhovcům. Seženete veškeré drogistické zboží a textil (od spodního prádla po různé uniformy vč. hodnostního značení – klidně se můžu vystrojit jako major US Army, nebo velitel místních ASAISH).
Je zde vše k postavení celého domu od cihel, maltových směsí a všechny součásti k elektrické síti. Dále výroba skříní, sklenářství, rámování obrazů. Prodej a servis drobné elektroniky, kde vám opraví mobil, či sestrojí počítač, až po prodej skůtrů. Vše pro vybavení dílny i zemědělské náčiní. Rovněž různé služby, jako holičství (často plná, ale s výlučně mužskou klientelou), krejčí, ohýbači plechů, závitořezci, penězoměnci, či majitelé osobních vah, u kterých za malý poplatek můžete překontrolovat stav vaší nenažranosti. Prodej bytových doplňků, koberců, veškeré papírenské zboží. Prodejci cigaret (i listového tabáku), hudebních nosičů, knih a časopisů. Každý obchod je jiný, někde mají zboží úhledně naskládané, jinde se válí chaoticky v krámě i před krámem, spousta zboží je nabízená na pojízdných pultech a vozících. To vše doplňují jídelny a bufety, (kde nabízejí pečené a grilované skopové, telecí a drůbeží maso se zeleninou, rýží, bramborem či chlebem), pekárny, hojně navštěvované cukrárny a čajovny. Snažím se vymyslet, co tu není ke koupi a napadá mě jediná věc – motorová pila – tu jsem nikde, na rozdíl od různých elektrických brusek a sekaček, neviděl.
Večer sedím pod pevností v parku u fontán, povídám si s místními, které zaujalo, že píšu (dojmy do sešitu) zleva doprava. Pořádek v parku hlídají němí, či hluchoněmí pánové ozbrojení píšťalkou; hendikepovaných lidí potkávám na ulicích více, než v domovině, nejčastěji lidi s chromou nohou, ale i invalidy bez nohy či nevidomé, které vede někdo z blízkých. Tady v Erbílu nosí tradiční oděv i mladší muži, i když většina se obléká evropsky. Někteří chlapci inklinují k výrazné „metrosexuální“ módě (např. růžové tričko se zlatým nápisem a postříbřenou kšiltovkou na hlavě), ženy opět v dlouhých, často různobarevných šatech, šátek přes vlasy a na sobě spoustu (nebo aspoň několik) lesklých cingrlátek. Ty emancipovanější se hrdě nesou bez šátku, či v tričku s drobným výstřihem a v tmavých brýlích.
Další den ráno mě veze taxi za 2000ID do garáží odkud jedu za 5000 ID taxíkem do Koi. Na cestě nás opět kontrolují na vojenských stanovištích, někteří kurdští vojáci mají vysloužilá armádní trička z US Army s americkou identifikační vlaječkou na pažích.
Milice hlídkuje i mimo checkpointy – někde stojí voják za kulometem na korbě džípu, jinde pod stříškou barabizny a sleduje provoz okolo… Cesta stoupá do hor, odhaluje se jezero Dokan (největší v severním Irq.) Procházím si městečko Koi, dávám čaj s místními, bavím se s vojákem, který má český samopal SA 58 – původně myslel, že mu ho chci ukrást, tak přibíhá skupina ASAISH s flintami mířenými na mě, ale vysvětluju, že onen kvér a já jsme ze stejné země. Kontrolují pasport a chválí český samopal. Chci si ho vyfotit, ale to mi zakazují.
Z Koi odjíždím do Sulejmánije za 15000 ID (původně 10000/os, ale jsme jen 3 + řidič, a nikdo jiný tam nejede), takže každý doplácíme 5000. Ať počítám jak počítám, mám pocit že 3×15000 se nerovná 4×10000 – beru to ale jako daň za větší pohodlí; ona vozidla užívaná jako taxi (většinou korejská a japonská) nejsou příliš široká a pokud se sejdou lidé prostorově výraznější, tak se trochu mačkají…
Na cestě jsme opět kontrolováni, před Sulejm. zastavujem u dopr. nehody – mladík vyjel ze silnice, auto se otočilo na střechu, onen řidič je zřejmě v pořádku, ale v šoku. Všichni zastavují a vidím, že solidarita a snaha pomoci někomu v nouzi není místním cizí. Mladíka ihned odváží jiní cestující ve svém autě a my pokračujeme na východ. Dorážíme do Sulejmánije (kurdsky Slémání – ani tady není urážkou použít kterékoliv jméno…), ostaní vystupují a mě po delším bloudění řidič vysazuje u malého krámku. Tam se dozvídám, že jsem úplně jinde, než jsem chtěl, ale kamarád prodavače mě bere do auta a veze mně k Amna Suraka – věznice v němž byli internováni a mučeni odbojní i mírumilovní Kurdové v éře Saddáma Husajna.
Bohužel mi nedošlo, že je již pátek po poledni, a vše se chystá na zítřejší den klidu. Vězení, jindy přístupné veřejnosti, je zavřené. Týpek, který mně přivezl, mě rád sveze kamkoliv si řeknu, já chci do centra k levným hotelům, ale nějak to nechápe a místo toho mě veze na kraj města. Tam až za periferií mi zastavuje u novostavby drahého hotelu. Za noc chtějí 80 USD, pak nabízí 60 USD/noc, ale nechci a odcházím směrem k městu, které ale není odsud vidět. Po hodinovém pochodu v těžko popsatelném vedru a prachu se za terénní vlnou objevují první obytné domy, kolem nich scházím do města.
V čajovně při pauze mě ujišťují, že odtud jede k centru mikrobus, stačí jen čekat, až pojede kolem a mávnout. Po 40 minutách stále nejede a tak se dovídám, že centrum je vlastně nedaleko, jen 15 minut pěšky. A je to skutečně tak a na kraji centra nacházím hotel, 25000/noc za dvoulůžkový pokoj. Upozorňují, že po čtvrté hodině odpolední často padá elektrika, ale s tím už tak nějak počítám. Po ubytování procházím bazaar a je to tržiště daleko větší než trhy, které jsem dosud viděl – to bludiště nelze slovy popsat, živelný mumraj okolo také ne. Mají zde i motorové pily.
Další den nechávám věci na hotelu a jen s malým batůžkem jedu za 2000 ID do garáží, odtud za 6000 přes Saýd Sádik do Halabži. Při vjezdu do města mě odvádí patrola do úřadovny místních ASAISH, budí na kanapi spícího náčelníka a ten mne po delší kontrole vpouští do Halabži se slovy:“One Day – One Clock“. Vůbec mu nerozumím, ale plně s ním souhlasím.
Jdu pěšky na východ až za město, kde se tyčí kopce tvořící nedalekou hranici s Íránem. Vegetace tu není mnoho, pouze u jednotlivých stavení na úpatí hor jsou větší ostrůvky zeleně. Scházím zpět do města, na kraji parku jsou na zdi volně položené zbytky leteckých pum. Halabža byla jedním z měst a vesnic postižených v roce 1988 operací irácké armády proti Kurdům, kdy právě Halabžu bombardovalo irácké letectvo plynem. Během jednoho dne zemřelo okolo 5000 místních, především dětí a žen. Výkladů oné události je více, např. nebyl to letecký, nýbrž dělostřelecký útok na íránské vojenské jednotky, které v rámci Irácko –Íránské války v oblasti operovaly, příp. byl to útok íránského letectva na iráckou armádu, apod. S těmihle teoriemi jsem se však setkal pouze v Evropě, zde mají místní jasno a jejich svědectví usvědčuje z genocidy halabžských civilistů armádu Saddáma Husajna. Ve městě tuto událost připomíná několik pomníků, velký památník stojí na dohled od vjezdu do města.
A přestože je svatý den, je otevřeno. Uvnitř jsou vystaveny fotografie zabitých a postižených, v centrální místnosti jsou ve stěně vyryta jména obětí a nechybí malé dioráma s procházkou po halabžské ulici chvíli po plynovém útoku.
Potkávám Američana D.J. (tak se sám představil)se dvěma kurdskými překladateli, pracuje v severním Iráku na nějakém edukativním programu. Spolu sjednáváme taxi do Slémání, ale jsme jen dva a museli bychom platit i cestu auta zpět do Halabže, celkem 38 000 ID. Čekáme raději na malý autobus, který vyjede hned, jak se sejde aspoň 15 lidí. Místní se nejvíc zajímají o DJ–ovu plastovou láhev na nápoje, která vypadá jako termoska, ale obsah má okolní teplotu a tím se láhev stává tématem k debatě. Na odjezd nečekáme dlouho, k nám deseti čekajícím se brzo přidává požadovaný počet cestujících a za 4000 ID se vezeme na západ. DJ tu žije delší dobu, ale nemá pracovní vízum a po deseti dnech si vždy musí vyřídit prodloužení toho turistického a to je velmi, velmi složité; já jako turista s prodloužením ani nemám (dle DJ-e) počítat.
Projíždíme několika kontrolami, vždy kontrolují DJ-e, který se svými světlými vlasy a v krátkých kalhotech budí okamžitou pozornost ASAISH, zatím co mě trochu maskuje šedá košile a volné šedozelené kalhoty. Do Sulejmánije dorážíme v podvečer, po kilometru chůze přicházím do ulic patřících k tržišti. Na hotel se mi ještě nechce a tak procházím ono rozlehlé bludiště plné trhovců, které od prodeje neodradil ani svatý den. U jednoho, co vaří čaj na mobilní káře, se zdržuju a při čaji si povídám s místníma, které zajímá, kdo jsem a odkud a co zde dělám, na oplátku zjišťuju něco o mužích vyobrazených na pomníku u křižovatky – byly to kurdští hrdinové zabití Saddámovou policií. To je tak vše, na čem se shodují; co přesně dělali a jak umřeli se stává jádrem sporu okolostojících a nic bližšího se už nedozvím.
Večeřím skopové v chlebu v jednom ze spousty bufetů a najednou mi v uších zní něco velmi známého – v TV zrovna začíná díl seriálu „A je to“, díl „Korčule“ a já se nemůžu nesmát při pohledu na dvojku legendárních kutilů v irácké televizi… Seriál je vysílaný tak, jak byl natočen, pouze se slovenskými úvodními titulky. A není to jediný výdobytek, který sem doputoval z Česka nebo Slovenska, nejvíce zdejších traktorů nese značku Zetor, o českém samopalu jsem již psal, za zmínku stojí i to, že na silnicích jezdí spousta Octávií (pouze v bílé, nebo pískové barvě).
„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem
tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních
živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR
svou nejnovější digitální diashow.
„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. Tu naplnil úžasnými fotografiemi té nejryzejší severské divočiny, ke kterým vypráví svůj příběh plný dobrodružství i humoru. Více informací na www.promitani.cz/aljaska.
Opět během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Aljašky zvětšenou na velké malířské plátno, získat libovolného průvodce Lonely Planet, houpací síť, batoh a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Aljašky a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotobanka.promitani.cz/aljaska/
Cesta po nejsevernějším státě USA vede na místa splněných klukovských snů. Po stopách zlatokopů se vydáme k Yukonu na legendární Klondike, kde proběhla ta nejslavnější zlatá horečka v dějinách. Navštívíme legendární město Dawson, zkusíme rýžování zlata s pravou zlatokopeckou pánví. Vezmeme stan a vyšlápneme si jen tak do aljašské divočiny…
Ke své nejnovější diashow Martin Loew říká:Cesta po Aljašce byla plná zcela nových zážitků: Poprvé v životě jsem sedl do mořského kajaku a tři dny pádloval mezi krami jednoho z pobřežních ledovců. Jinde jsem zas nasedl do malého vrtulového letadla a přistál na horském ledovci, abych se dostal co nejblíže k nejvyšší hoře Severní Ameriky – Mt. McKinley. V národním parku Denali jsem probděl celou noc jenom proto, že krása okolní scenérie mi prostě nedala spát a tu nádheru jsem chtěl bez přestání pozorovat a fotit. V horách Wrangell jsem pak prozkoumal veliký údolní ledovec a prošel se po jeho povrchu. Obdivoval jsem tu ledové potoky s vodopády i hluboké trhliny zatopené temně modrou vodou.Poprvé v životě jsem se v lese setkal tváří v tvář s velkým hnědým medvědem grizzly, ale také s losy, soby, vlky, orly a pochopitelně s komáry. Tolik divokých zvířat jako na Aljašce jsem na žádné ze svých cest dosud neviděl. Přijďte se podívat., uzavírá svou pozvánku Martin Loew.
7. 3. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
8. 3. Čt – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
13. 3. Út – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
14. 3. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
15. 3. Čt – Třebíč, Kino Pasáž – 17:00
21. 3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
22. 3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
26. 3. Po – Kladno, Kino Hutník – 19:00
28. 3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
29. 3. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
30. 3. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
31. 3. So – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
2. 4. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
3. 4. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
4. 4. St – Ostrava, Kino Vesmír – 19:00
10. 4. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
11. 4. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
12. 4. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
13. 4. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
„Aljaška – divočina zlatého severu“ je letošním tématem tradičního jarního turné cestovatele Martina Loewa. Během celovečerních živě komentovaných projekcí představuje Loew v 22 městech ČR svou nejnovější digitální diashow. Tu naplnil úžasnými fotografiemi té nejryzejší severské divočiny, ke kterým vypráví svůj příběh plný dobrodružství i humoru. Více informací na www.promitani.cz/aljaska.
Opět během turné probíhá velká internetová soutěž o ceny. Jako hlavní výhru si můžete vybrat fotografii z Aljašky zvětšenou na velké malířské plátno, získat libovolného průvodce Lonely Planet, houpací síť, batoh a mnoho dalšího. Napište komentář k Loewovým fotkám z Aljašky a vyhrajte. Seznam výher je zde: http://fotobanka.promitani.cz/aljaska/
Cesta po nejsevernějším státě USA vede na místa splněných klukovských snů. Po stopách zlatokopů se vydáme k Yukonu na legendární Klondike, kde proběhla ta nejslavnější zlatá horečka v dějinách. Navštívíme legendární město Dawson, zkusíme rýžování zlata s pravou zlatokopeckou pánví. Vezmeme stan a vyšlápneme si jen tak do aljašské divočiny…
Ke své nejnovější diashow Martin Loew říká:Cesta po Aljašce byla plná zcela nových zážitků: Poprvé v životě jsem sedl do mořského kajaku a tři dny pádloval mezi krami jednoho z pobřežních ledovců. Jinde jsem zas nasedl do malého vrtulového letadla a přistál na horském ledovci, abych se dostal co nejblíže k nejvyšší hoře Severní Ameriky – Mt. McKinley. V národním parku Denali jsem probděl celou noc jenom proto, že krása okolní scenérie mi prostě nedala spát a tu nádheru jsem chtěl bez přestání pozorovat a fotit. V horách Wrangell jsem pak prozkoumal veliký údolní ledovec a prošel se po jeho povrchu. Obdivoval jsem tu ledové potoky s vodopády i hluboké trhliny zatopené temně modrou vodou.Poprvé v životě jsem se v lese setkal tváří v tvář s velkým hnědým medvědem grizzly, ale také s losy, soby, vlky, orly a pochopitelně s komáry. Tolik divokých zvířat jako na Aljašce jsem na žádné ze svých cest dosud neviděl. Přijďte se podívat., uzavírá svou pozvánku Martin Loew.
7. 3. St – Domažlice, Kino Čakan – 19:00
8. 3. Čt – Klatovy, Kino Šumava – 19:00
13. 3. Út – Havlíčkův Brod, sál Staré radnice – 18:00
14. 3. St – Jihlava, Divadlo Na Kopečku – 19:00
15. 3. Čt – Třebíč, Kino Pasáž – 17:00
21. 3. St – Chrudim, Divadlo K.Pippicha – 18:00
22. 3. Čt – Heřmanův Městec, Městské kino – 18:00
26. 3. Po – Kladno, Kino Hutník – 19:00
28. 3. St – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
29. 3. Čt – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00 a 20:00
30. 3. Pá – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
31. 3. So – České Budějovice, Kino Kotva – 17:00
2. 4. Po – Olomouc, U-klub – 19:00
3. 4. Út – Brno, Sál B. Bakaly – 19:00
4. 4. St – Ostrava, Kino Vesmír – 19:00
10. 4. Út – Praha, KC Novodvorská – 19:00
11. 4. St – Praha, KC Novodvorská – 19:00
12. 4. Čt – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
13. 4. Pá – Mladá Boleslav, Areál Na Karmeli – 19:00
V létě jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle
možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku
oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst
Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.
V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.
Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.
Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.
Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?
Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.
Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.
Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.
Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.
Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.
Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.
Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.
O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.
Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.
V létě 2011 jsem vyrazil na jihovýchod s cílem dojet do Iráku a dle možností si projet jeho severní kurdskou autonomní část, v Iráku oficiálně pojmenovanou Kurdistan region. V plánu mám návštěvu měst Duhok, Erbíl a snad i Sulejmánii.
Rád bych viděl i vykopávky ležící jižně od města Mosúl, ale to je již arabské území a zřejmě bude problém se tam dostat. Lístek mám do Sofie (BG) za 1300 Kč, bus na nádraží přijíždí s hodinovým zpožděním a vyrážíme 1. 7. před půlnocí. Jedeme přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko, a 2. 7. v 22.30 místního času (SEČ+1) vystupuju v bulharské Sofii.
Mám štěstí –za půl hodiny jede bus do Istanbulu (za 25 Eu), kde bychom měli být kolem sedmé ranní. Bus je komfortní, v ceně jsou nabízené teplé nápoje, voda a sušenky. Ráno dorážíme na istanbulské autobusové nádraží zvané OTOGAR, měním 200 Eu ( 1 Eu= 2,28 Tureckých Lir) a pozoruju život okolo. Nádraží je třípatrové, v přízemí jsou výstupní prostory a nepřehledné parkoviště, v prostředním patře jsou garáže a sklady, nahoře pak odjezdová stání a kanceláře (tj. prodejny jízdenek) různých přepravců, obchody, služby, hotely, středem projíždí nezastřešené metro. Obcházím kanceláře a hledám ty, které mne dovezou do Diyarbakiru nebo Batmanu. Okolo je pro Středoevropana stěží uvěřitelný mumraj, lidé – často celé rozvětvené rodiny- cestují s velkými zavazadly od pytlů po přepravky plné různých věcí, drogistického zboží, textil, hračky, i třeba zemědělské produkty. Vypadá to, jako by se celé Turecko někam stěhovalo; odtud se dá dostat kamkoliv v rámci regionu – do Iránu, Gruzie, ale i třeba Albánie. Také do Iráku odtud jede bus, ale zdá se mi dost drahý a tak kupuju za 90 TL lístek do Diyarbakiru, neoficiálně hlavního města kurdské části Turecka na jihovýchodě země, asi 160 km nad syrskou hranicí.
Procházím se po Istanbulu v uličkách poblíž otogaru, žádné turistické památky neplánuju. Potřebné WC nacházím v umývárně před mešitou. V čajovně ochutnávám gyrosové tousty (1 za 1TL, čaj za polovic), na otogaru před odjezdem se přejídám skopovým masem s rýží i bramborem a zeleninou, k tomu limonádu a čerstvou ovocnou šťávu (za 15 TL). Ještě kupuju na cestu nějaké sušenky a nápoje a v 13 hodin odjíždím. V buse je opět v ceně malé občerstvení servírované z pojízdného stolku stewardem a v obrazovkách umístěných před každým cestujícím do opěrek na hlavu si můžu zvolit různé programy, filmy, či hudbu. Často zastavujeme na otogarech jiných měst, i na pauzu v motorestech. Navečer si v jednom dávám to, co jiní z “mého“ autobusu – kuřecí špalíčky s rýží- ale cena 20 TL už je na mě opravdu moc – motoresty jsou dosti předražené. Během jízdy spím, koukám z okna, občas poslouchám nějakou muziku – co taky dělat jiného, že?
Osazenstvo autobusu se na stanicích obměňuje, v jedné přistupuje rodina –4 dospělí a 4 děti, na autobus evidentně nejsou zvyklí a během cesty průběžně zvrací do pytlíků k tomu určených, které jsou v každém buse. Občas mě jejich dávivé zvuky probudí i v noci a pohled na jejich zmučené tváře mě vrací do reality. Chlapec sedící vedle mě bleje několikrát, tak se mu cestu snažím ulehčit laděním programů na jeho televizi, což se mu samotnému nedařilo. Ale radost z toho nemá, útrpně kouká před sebe, čas se vleče, ráno v nedohlednu a v ruce pytlík s nevábným obsahem.
Do Diyarbakiru dorážíme 4.7 před 11 H, za půl hodiny odtud jede autobus do Iráku (za 55 TL), což mi výrazně ulehčuje plány; někdo na internetu tvrdil, že dostat se do IRQ z D-bakiru., nebo Batmanu je dost složité a já myslel, že se zde zdržím dva-tři dny, abych zjistil za 1) jak se dostat na hranici, a za 2) jak přes ni. Tak problém č. 1 je vyřešený a já jedu busem do Zakho, iráckého příhraničního města. Cesta je hodně zajímavá, tady se naplno ukazuje suchá kopcovitá krajina s minimem zeleně. Té je naopak hodně kolem řek a působí velmi kontrastně, vzhledem k okolí.
Za Batmanem ve starobylém městečku Hasankeyf přejíždíme řeku Tigris, pak stoupáme do hor, cesta občas vede po kraji srázu a odhaluje se krásná podívaná dolů do údolí. Za městem Silopi zastavujeme v motorestu, všichni dostáváme pečené maso (nevím jaké, připomíná mi chutí vepřové, ale to je tady – ve světě muslimů – nesmysl….), rýži, salát, k tomu kořeněné zálivky a vodu –za 13 TL. V nabídce jsou i jiné pokrmy, ale mě vyhovuje jíst to samé, co ostatní.
Blížíme se k hraničnímu přechodu a osazenstvo autobusu je tak nějak živější; steward vysvětluje ostatním co a jak, já nerozumím a tak čekám, co se bude dít. Na turecké straně hranice si všichni jdou pro potvrzení a kolek do pasu – chci ho taky, ale Turek mluvící anglicky mne uklidňuje, že tohle se týká pouze Tureckých občanů – on sám je z Diyarbakiru a jede do Erbílu, kde studuje. Vyzvídám, zda je pro mě v iráckém Kurdistánu bezpečno – ano, je, ale nesmím do měst Mosúl a Kirkúk, což jsou města obývaná kdysi Kurdy, dnes tam žije hodně Arabů a Turkmenů.
Kirkúk a okolí na jaře 2011 obsadili kurdské milice, což situaci ještě vyhrotilo. Ze zpráv vím, že právě v Kirkúku 19. května 2011 vybuchly 3 bomby. V Mosúlu v prosinci 2010 opět nastaly velké rozepře mezi muslimy a iráckými křesťany, po zavraždění několika křesťanů začali tito houfně utíkat na sever pod ochranu Kurdů.
Následuje turecká kontrola, obvyklé čekání na něco – nikdo neví co a přejezd přes hraniční most. Nad iráckou celnicí vlají červeno-bílo-černá irácká vlajka se zeleným arabským nápisem a vlajka Kurdistánu – vodorovné pruhy červené, bílé a zelené, a uprostřed přes pruhy žluté slunce. I tady vládne docela chaos, vojáci kontrolují pasy při vstupu na celnici, na celnici samotné i při opuštění hranice do vnitrozemí tak, aby všichni prošli příslušnými kontrolami, ale i tak mám pocit, že ten kdo se vyzná, by možná prošel chaosem bez kontrol. Já mám ovšem dost závažný problém – moje fotka v pase mi není vůbec podobná; zatímco z pasu se na celníky zubí veselý vlasatý hubeňour, v reálu na ně kouká tělnatý plešoun – fotka je stará asi dvanáct let (již při vstupu do Srbska jsem s místními tento problém řešil). Probírají to s nadřízenými, shodují se, že jsem to kdysi asi byl já a od kurdských úřadů dostávám spásné razítko Republic of Iraq – Kurdistan Region s vízem na deset dnů pobytu. Platí jen pro Kurdistán, a nelze se s ním pohybovat na arabském území jižně od dříve zmíněných měst Mosúl a Kirkúk, kde je třeba mít vízum iráckých úřadů. Tím zřejmě odpadá možnost navštívit vykopávky Aššúr a Hatra ležících asi 100 km jižně od Mosúlu.
Erbílský student mě navíc ujišťuje, že na jih by nejel ani on a mě zcela jasně vysvětluje, že já –Evropan – tam budu ve velmi reálném nebezpečí, zatímco mezi Kurdy mi nic nehrozí. Já to chápu a jeho ujištění se shoduje s informacemi, které jsem pobral ještě před odjezdem do této neklidné země.
O půl deváté večer opouštím autobus v Zakho. Místo malého romantického městečka nad řekou stojím na periferii aglomerace, která připomíná jedno velké příhraniční překladiště; špína, prach a silný provoz. Ptám se místní omladiny na centrum, kde bych sehnal levný hotel a kráčím podél městské dálnice kamsi do neznáma. Dobíhá mě jeden místní mladík s tím, že jde taky do centra a doprovodí mě. Z rozhovoru vyplývá, že on –Dilbrin- je nejstarším mužem v rodině a tudíž živitelem, i když by chtěl studovat. Otec mu před rokem zemřel a je na vše sám. Do centra dorážíme až po hodině chůze, nacházíme hotel, kde po mě chtějí 40 USD. No to je moc, tady v Zakho by měly stát kolem 10 dolarů. Odcházím, ale hoteliér mě ujišťuje, že jinde zaplatím stejně nebo víc a má pravdu – i v dalším hotelu chtějí 40 dolarů za místnost se čtyřmi postelemi a menší nemají.
Venku je již tma a já vzdávám hledání jiného noclehu, či smlouvání. Za danou cenu je pokoj hnusný, rozbité skříně, oprýskaná omítka, ale po 3 nocích a 3 dnech strávených v autokarech je i sprcha vyvedená přímo nad turecký záchod vítaným luxusem. První noc v Iráku sem prospal jak nemluvně až na malé probuzení ráno ještě za tmy, kdy muezzín vyvolával k první motlitbě.
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš
známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje
počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu
plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance,
jaký se tančí po celém severním Kavkaze.
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Pátá zastávka – odborná
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Poslední zastávka – mírně opilá
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
„Tenhle tanec je z Kacheti… a tenhle z Chevsureti…,“ náš známý, člen mladého divadelního souboru z Tbilisi, nám popisuje počínání svého kolegy, který se poté, co se zvedl od dlouhého stolu plného jídla, pustil bez varování do tance. Mužského sólového tance, jaký se tančí po celém severním Kavkaze. „A tenhle tanec?“ ptáme se, „Ten je odkud?“ – „Ten? Ten už je ze srdce!“
I když je Gruzie rozlohou země malá – menší, než naše republika – podle povahy hudebního a tanečního folkloru se dělí na sedmnáct etnografických regionů (osmnáctý, Lazeti, leží v Turecku). Charakterem a instrumentářem se tento folklor řadí k dalším oblastem pohoří Kavkaz, je příbuzný folkloru čečenskému, dagestánskému, osetinskému aj. a souhrnně se nazývá iberokavkazský. Obvyklými nástroji jsou zejména loutně příbuzné strunné nástroje, v Gruzii zvané panduri nebo čonguri (podle výšky ladění), bubny nagara, z dechových různé píšťaly (salamuri, pilili) a také akordeon. Tradiční vícehlasy znějí v harmoniích pro naše evropské uši nezvyklých a právě to je jeden z hlavních rozdílů v povaze hudby jižních sousedů Gruzie: národů Arménie, Ázerbajdžánu a dalších arabských zemí – tam se totiž, kromě odlišných nástrojů, používá jednohlasý zpěv (rozdílů je ale daleko více, např. požadovaná barva hlasu, technika hry a zpěvu apod.). Takhle „nasucho“ se to ale všechno hůře vysvětluje a o mnoho hůře chápe, takže pro lepší představu ukázka tradiční písně v podání tušetinské kapely Kolcheti:
Jestli jsem do této země přijížděla s nějakou tezí, bylo to snad jen přesvědčení, že se nám podaří setkat se po cestě s živou produkcí „tradiční hudby“ (etnologové mi tento termín snad prominou:)), tedy, že mezi lidmi není interpretace a vůbec znalost původního zpěvného repertoáru nečím neobvyklým nebo vzácným. Jak se mi to ověřilo, můžete posoudit sami.
První náloží pro naše ucho byla cesta teréňáky z města Telavi do tušetinských hor, která, protože trvala několik dlouhých hodin, byla dobrým kulturně-aklimatizačním zážitkem. Náš milý pan řidič (jinak ošlehaný horal!) se nám snažil zřejmě vyhovět, a tak jsme si zpočátku vyslechli několik kousků, směle se řadících k slabému ruskému vodka-popu, ale po naší o mnoho méně smělé žádosti („gruzinskij folklor óčiň krasívij…“) vsunul do rozhrkaného přehrávače – všechno ve vozidle bylo rozhrkané – ošumělou kazetu a již jsme se nestačili divit! Vedle jemných a zasněných i drsných a bojovných lidových písní, ve kterých se to hemžilo tradičními vícehlasy, zaznělo třeba také gruzínské zpracování proslulé finské lidovky Levan polkka, ve kterém nechyběly ojedinělé harmonie a žádaná barva mužského hlasu, a kterýžto počin jen dokládal gruzínský smysl pro hudební humor.
Bohužel není tato veselost v našich končinách zřejmě jen tak k sehnání, a tak si můžete poslechnout aspoň původní – finskou verzi písně a krásné harmonie si k ní domyslet:):
Další „hudební zastávku“ jsme v horách ani v nejmenším nečekali zdaleka tak brzy, jak se dostavila. V malém horském městečku Omalo totiž – k naší velké radosti – probíhaly v den našeho příjezdu přípravy na kulturní festival, představující folklor tušetinské oblasti. Ačkoliv nedorazil některými z naší skupiny vehementně očekávaný Saakašvili, užili jsme si dosyta nejen vystoupení ženské pěvecké čtveřice se dvěma akordeony…
… i mužského souboru ve složení: čtyři hlasy, buben, dvě panduri a jeden akordeon.
Toužebným přáním nás všech bylo mimo jiné naučit se nějakou gruzínskou píseň nazpaměť, abychom si ji mohli po cestě prozpěvovat do kroku, a také, abychom se jí mohli chlubit při případném dalším navazování známostí s místními. Díky tomu, že se naše Vlaďka na omalském festivalu setkala se svým gruzínským otcem, strávili jsme ve společnosti jeho a jeho tří veselých přátel ještě další krásný večer u ohně, při kterém nás „máma“ (tak se gruzínsky řekne táta) naučil kousek jeho oblíbené písně.
Bohužel, víc, než tento popěvek (doslova: „čito, grito, čito margarito, dáááááá…ta da da da!“) jsme z něj nedostali – zřejmě si nemohl na pokračování vzpomenout. Naoplátku jsme naše přátele naučili oblíbenou hitovku Bejvávalo, bejvávalo, kterou jsme si s nimi také mnohokrát a na mnoho hlasů zazpívali. I s tradičním tancem jsme se poprvé setkali díky těmto milým společníkům. Jelikož jeden z nich býval za mlada mistrem mužského sólového tance, předvedl nám několik základních kroků za hlasitého počítání dob: erty! ori! sami! ótchi! chuty!
Milé setkání, ale nám už nadešel čas na další cestu. Jaká asi bude naše další hudební zastávka?
Výprava se uskutečnila za podpory firmy HUMI OUTDOOR, která nám poskytla kvalitní nepromokavé bundy a další vybavení.
Třetí zastávka – pod armádním dohledem
Na stanici pohraniční policie ve vesnici Dartlo bývá přes léto kolem dvaceti vojáků. Přijdou-li do vesnice turisté, nabídnou jim soldáti nejprve fotbalový duel, a když odmítnou, navštíví je alespoň večer na jejich tábořišti na kus řeči. Protože s námi celou dobu cestovala kytara, neváhali jsme ani chvilku a už jeden z junáků třímal nástroj v ruce a hrál jednu dojímavou píseň za druhou. Byly to vesměs tklivé písně o neopětovaných či ztracených láskách v ruštině i gruzínštině a zřejmě velmi profláklé, protože ostatní pohraničníci si ke hře svého kamaráda sborově pobrukovali a tesknili nad osiřelostí vojenského života až do chvíle, kdy jsme se vytasili s písničkou na přání: neuměl byste zahrát „čito grito“??? Prosíme! No, tenhle kamarád to neumí, ale tadyten ji zná… Zatajil se nám dech, když moloděc udeřil do strun a již jsme nábožně poslouchali „skutečné“ podání naší posvátné písně… Věru, lišilo se o mnoho. Ale že se může lišit ještě o více, jsem pochopila, když jsem si potom v Praze o měsíc později pustila na youtube tuto verzi:
Festival v Šatili, překrásném, trochu tajemném městě v horách, se zaměřuje na lidovou kulturu Chevsureti, kraje sveřepých horalů, známých z historie svou odvahou a bojovností. Proto tu byl jako doma soubor tradičního šermu, jehož členové předváděli bojové techniky typické pro region, obohacené ještě o působivou fireshow, pro region sice netypickou, ale diváky velmi nadšeně přijatou. Měli jsme velké štěstí (které se nás ostatně chytlo už na Hlavním nádraží v Praze, kde se nás za měsíc zase pustilo), protože když jsme pak druhý den stopovali do Tbilisi, zastavil nám právě autobus s těmito artisty, vracejícími se do hlavního města, takže jsme s nimi absolvovali celodenní cestu, plnou zpěvu (artisté byli také vynikajícími interprety lidových chevsurských vícehlasů), vyprávění a bubnování (jeli s námi totiž také členové Tbiliského divadelního souboru vybavení množstvím bubnů) a nechybělo ani pozvání na hostinu do restaurace pod širým nebem. Během pojídání masových chinkali je člověk jenom kousek od sedmého nebe, a když k tomu spolustolovníci zpívají silnými hlasy procítěné písně, stačí opravdu už jen krůček. Třeba když se od vedlejšího stolu zvedne neznámý Gruzínec, představí se a poprosí, jestli by se nemohl přidat se svou oblíbenou písní. Nejen nám se v očích leskly slzy…
Pátá zastávka – odborná
Tbilisi je město, probuzené k životu. Lidé v ulicích vypadají, jako by spěchali, v centru se začínají objevovat obchody a butiky značek, na které Gruzínci sice zatím nemají, ale nejspíš brzy mít budou a všude se o překot staví. Staví se i Muzeum tradičních gruzínských písní a hudebních nástrojů. A tak jsem během procházení exponátů poslouchala mezi odborným výkladem milého pana zástupce ředitele jeho neustálé omluvy, že interiéry ještě nejsou hotové, a že většina sbírek je ještě v depozitářích, ale mně se toto skromné muzeum velice líbilo, a to nejen proto, že to, co je v něm k vidění, žádnou skromnost určitě nepotřebuje.
Tvoří ho tři místnosti, z nichž jedna je věnována dějinám evropské klasické hudby a jejím nástrojům a vévodí jí kromě harmonia i velkolepé křídlo, druhá hudbě arménské a ázerbájdžánské, se kterou se v Gruzii vždy bylo možné setkat a třetí místnost patří hudbě gruzínské, tedy iberokavkazské, protože nástroje zde vystavené jsou i z jiných končin Kavkazu.
Dozvěděla jsem se ještě, že pan J. Kubíček, který si zde v roce 2005 založil dnes oblíbený pivovar, není jediným Čechem, který v Gruzii udělal kariéru. V osmdesátých letech 19. století sem byl umělcem Lado Agniašvilim pozván český etnomuzikolog Josef Navrátil, který pomáhal se založením prvního souboru lidové hudby a stál v začátcích gruzínského hudebního národopisu vůbec. Ptejte se ale na jméno Joseph Ratili – Gruzínci si svého oblíbence překřtili a že do místního vskutku zapadal jsem poznala, když jsem se pokoušela najít ho na zašlé fotografii mezi krojovanými vousatými horaly v beranicích… nenašla jsem ho, ukázal mi ho láskyplně až milý pan zástupce ředitele.
Nejstarším exponátem muzea je kostěná píšťalka salamuri nalezená v hrobě malého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1500 let př. Kr. a neméně zajímavé jsou nejstarší dochované dudy kavkazské oblasti nebo jeden z prvních Edisonových fonografů, který se do Gruzie dostal v roce 1901. V muzeu mají k dispozici také asi hodinový naučný film, ve kterém jsou formou archivních záběrů představeny etnografické regiony země. Když jsem opakovaně nemohla pochopit ojedinělost místní lidové hudby, řekl mi můj milý průvodce, že jejich stupnice má třináct tónů. Já jsem ho požádala, abych se ještě více znemožnila, jestli by mi ji teda nemohl zahrát na klavír. Pan zástupce ředitele se se shovívavým úsměvem zadíval na přezdobené křídlo a řekl: „Naše stupnice nejde zahrát na klavír. Nejde zahrát na žádný z těchto evropských nástrojů.“ A právě v této velké bohatosti a v základní vlastnosti tradiční hudby – improvizaci, spočívá tajemství hudební rozmanitosti země. Písně jsou totiž rozdílné, pevně zařaditelné do konkrétního regionu, nedá se tedy o žádné místní písni říct, že by byla „gruzínská národní“. Zároveň je pro zpěváka velice složité zazpívat „správně“ píseň z jiné oblasti, až folklorní soubory posledních desetiletí zahrnují do svých repertoárů folklor více etnografických regionů.
To bylo tedy moje letmé setkání s vědeckým pohledem na věc, ale zpátky mezi lidi.
Poslední zastávka – mírně opilá
Křivdili bychom tomuto kulturnímu národu, kdybychom zapomněli uvést také něco z oblíbené hudby pro široké vrstvy (tou v Gruzii do velké míry stále jsou, díky Bohu, i ony tradiční lidové písně) a tak zabrousíme i do popíku místní výroby, ale pro jistotu jen na samý okraj, protože bychom se v něm mohli snadno začít topit!
Na vlastní kůži jsme to zažili v Zugdidi, kde jsme se chtěli naposledy dosyta najíst vynikajícího gruzínského jídla a pomalu se tak rozžehnat s tímto pohostinným krajem. Místní nás okázali na jednu z – pravděpodobně – lepších hospod ve městě, která byla dokonce tak dobrá, že byla téměř plná, naštěstí až na jeden stůl, postavený přímo u dvou poctivých reprobeden. Reprobedny byly napojeny na klávesovou samohrajku a několik mikrofonů, což nás, díky tomu, že jsme byli zaměstnáni kuřetem v ořechách a skopovým na paprikách, příliš nezajímalo… až do chvíle, než DJ za klávesami spustil „zábavu“ na plné obrátky. Celá příjemná restaurace se začala natřásat v rytmu toho nejpopulárnějšího západního popu a jedinou možností, jak nebýt mohutnými decibely odhozeni někam směrem k toaletám, bylo vstát od ohroženého stolu a přidat se k roztančeným hostům na parketu.
Na tomto místě by byla ukázka zřejmě nadbytečná, jelikož Shakiru a její globální hitovky asi všichni znají… I tato hudební zátoka ale do moře hudby, ketrou jsme na cestě slyšeli, patří, a tak se nám, ovíněným a trsajícím v teplákách a pohorkách mezi o nic méně ovíněnými Gruzínci, pěkně uzavřela celá gruzínská hudební kapitola a společným nadšeným zpěvem „vaka, vaká!“ jsme se rozloučili s předposledním dnem v této čarokrásné kavkazské zemi. Další den jsme totiž strávili v přístavním Batumi a ještě ten večer jsme překročili tureckou hranici.
A na závěr jeden audiovizuální důkaz toho, že jsou Gruzínci vskutku veselým a kulturně tolerantním národem aneb „na pláži je veselo“ (v poslední třetině jsou dokonce k slyšení krásné gruzínské vícehlasy, pokud ovšem vydržíte poslouchat až tam):
Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném
studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného
smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná
jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako
zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné
spadlých švestek.
Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.
Arménie má pro mě vůni čerstvé kávy, meruněk a sýru. Má vůni, na kterou nikdy nezapomenu. Vůni, ze které mi slzí oči
Co ochutnat v Jerevanu
co ochutnat a co neminout v Jerevanu kromě muzeí, zpívající fontány, výhledu z Kaskád a skvělého chorovatz v restauraci Kavkaz?
Jerevan je nádhernou ukázkou architektury chaosu plné romantiky poskládané z růžového tufu, rezavých vraků aut a bílých mashrutek, kam se ve špičce vejde 20 lidí místo 9.
Pro mě je městem plným paradoxů. Městem krásy snoubené s ošklivostí. Městem obzoru zakrytého arménským Araratem, jež není v Arménii, a společnosti rozdělené nůžkami na až moc přesné poloviny. Je pro mě městem, kde jsem ani po třech měsících nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede.
Nikdy nezapomenu na starou voňavou Rasíju na konečné trasy mashrutky 88, která je až po plechovou střechu plná čerstvého koření, sušeného ovoce, slaných ryb, hlasů a smíchu. Podobně jako vernisáž a tmavé podchody je to jedno z míst, kde se dá koupit všechno. Staré plechové hrnečky, čerstvé maso, nádherné keramika a obrazy, mňoukající koťata a spící štěnata, rezavé násady lopat a vzorky kyselin v lahvích Coca Coly. Nikdy nebudu chtít odjet z Jerevanu bez toho, abych se ještě alespoň jednou projela jerevanskou dopravou. Miluju, jak mašutky čekají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy při cestě do kopce čekám, až nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kdy se na sebe všichni usmívají.
Nejkrásnější střípky z cest
Arménií stopem krážem aneb kde se projít pěšky a co a vidět při na cestě na sever a na jih
Stopování
Arménské stopování je plné pohostinnosti, koňaku, smíchu, úžasného jídla a tradičního tance.
Po třech měsících stopování nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že procestoval Kavkaz stopem. Není to možné. Každý můj pokus dostat se na jižní cíp Arménie, který začal zvednutým palcem u silnice, skončil prohlížením zaprášených rodinných alb v obalu z růžového plyše a tradičním tancem u stolu plného toho nejlepšího z arménské kuchyně a z arménské pohostinné povahy. U stolu plného smíchu, milé kavkazké ruštiny a dlouhých přípitků, kdy po několikáté lahvi domácího vína přestane být podstatné, jestli si přesně rozumíme nebo ne. Nikde jsem se necítila tak strašně doma jako v pletených ponožkách, s kvítky ve vlasech, které mi natrhaly děti a s talířem neuvěřitelně dobrého arménského jídla.
Střípky z cesty na jih
Cesta na jih je v létě lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Vede přes kouzelný Geghard, Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny, vede kolem červených skal a spasených pastvin a je nádherně plná Arménských dálek. Téměř celou cestu je na obzoru doprovázená bolestně nearménským Araratem a bolestně chudými pastevci ovcí.
Nezapomenutelné jsou vlhké zdi nádherného Noravanku a Tatevu, které jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, ozvěny kapající vody a šeptotu motliteb. Stejně nezapomenutelný je výhled na Ararat přes dřevěnou stříšku Khor Virapu plnou obětních holubů, kteří v klecích zapomněli létat.
Výhledy z cesty na sever ke hranicím s Gruzií
Cesta ke gruzínským hranicím kličkuje přes nekonečně rovné planiny a serpentiny plné pomalých kamionů. Je plná vzdálených údolí, na jejichž dnech tečou malé řeky a arménsky modrého nebe, které se tady zdá mnohem výš. Nejkrásnější zastávky jsou v Dilijanském národním parku a u klášterů v okolí Alaverdi. Při cestě přes Sevanské jezero je nádhernou povinností udělat alespoň jednu fotku Sevanavanských klášterů.
Z Dilijanu se dá kolem Parc Lich a dál neprostupným lesem pěšky dojít až ke kouzelnému Goshavanku. Protože malá pěšinka není dobře značená, je potřeba se ptát pasáčků krav, kteří s mp3kou v uších ukazují cestu ke klášteru tak, že dají ruce nad hlavu a spojí špičky prstů, aby naznačili střechu. Asi po 4 hodinové túře a malém odpočinku u hromady sena s výhledem na Dilijanské hory a létající orly, se pak nečekaně otvírá pohled do údolí, ze kterého vystupuje fialovým vřesem a myšími kožíšky porostlá střecha Goshavanského kláštera. Vede k němu rozbitá ulička plná kamenů a spadlých jablek. Kolem běhají slepice, špinaví pastevečtí psi a houpavou chůzí schází staří Arménci na koních.
V okolí Aleverdi se dá skrz pichlavé křoví po neviditelné pěšině dojít až k půvabně rozpadlému klášteru Svatého Grigora. Cesta, na kterou je lepší poprosit jako doprovod kohokoli z místních, je vyšlapaná od oslů naložených dřevem a vede asi 4 kilometry do prudkého kopce. Nečekanou odměnou je atmosféra rozlámaných křížů porostlých mechem a vůně dávno dohořelých svíček. O něco známější, poměrně nenáročná, avšak podobně neviditelná cesta vede kolem divokých ostružin a stád koní od krásného Sanahinu k stejně krásnému Haghpatu.
Arménský střípek Kavkazu pro mě byl nejsilnější cestovatelskou drogou. Tak silnou, že se bojím, že mě brněnská odvykačka z lásky k němu nikdy nevyléčí. Ještě teď když zavřu oči, vidím západ slunce jen kousek od zasněženého vrcholku Arraratu na obzoru první křesťanské země. Vidím opuštěný klášter uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody plné růžových kvítků ze včerejší svatby. Slyším řehtání splašených divokých koní, klapání nohou arménských tanečníků a ozvěnu kapek vody, které dopadají na starý kamenný kříž.
Arménie je pro mě šustění holubích křídel v opuštěném studeném klášteru a praskání suchého lavaše uprostřed tržiště plného smíchu, klapání podpatků a cinkání peněz. Je pro mě stejně něžná jako doteky lidí v přeplněné horké mashrutce a stejně drsná jako zacuchaná hříva naloženého osla, který schází po kamenité stezce plné spadlých švestek.
Arménie má pro mě vůni čerstvé kávy, meruněk a sýru. Má vůni, na kterou nikdy nezapomenu. Vůni, ze které mi slzí oči
Co ochutnat v Jerevanu
co ochutnat a co neminout v Jerevanu kromě muzeí, zpívající fontány, výhledu z Kaskád a skvělého chorovatz v restauraci Kavkaz?
Jerevan je nádhernou ukázkou architektury chaosu plné romantiky poskládané z růžového tufu, rezavých vraků aut a bílých mashrutek, kam se ve špičce vejde 20 lidí místo 9.
Pro mě je městem plným paradoxů. Městem krásy snoubené s ošklivostí. Městem obzoru zakrytého arménským Araratem, jež není v Arménii, a společnosti rozdělené nůžkami na až moc přesné poloviny. Je pro mě městem, kde jsem ani po třech měsících nepochopila rozdíl mezi tou červenou, na kterou pár aut stojí a tou červenou, na kterou většina za hlasitého troubení jede.
Nikdy nezapomenu na starou voňavou Rasíju na konečné trasy mashrutky 88, která je až po plechovou střechu plná čerstvého koření, sušeného ovoce, slaných ryb, hlasů a smíchu. Podobně jako vernisáž a tmavé podchody je to jedno z míst, kde se dá koupit všechno. Staré plechové hrnečky, čerstvé maso, nádherné keramika a obrazy, mňoukající koťata a spící štěnata, rezavé násady lopat a vzorky kyselin v lahvích Coca Coly. Nikdy nebudu chtít odjet z Jerevanu bez toho, abych se ještě alespoň jednou projela jerevanskou dopravou. Miluju, jak mašutky čekají na zastávkách a vyjedou prostě až tehdy, když jsou plné. Miluju jízdy, kde si všichni vzájemně sedí na klínech a drží tašky. Kdy při cestě do kopce čekám, až nás řidič poprosí, ať všichni vystoupíme a jdeme tlačit. Kdy mi řidiči při placení něžně drží ruku mnohem déle než je třeba. Kdy se na sebe všichni usmívají.
Nejkrásnější střípky z cest
Arménií stopem krážem aneb kde se projít pěšky a co a vidět při na cestě na sever a na jih
Stopování
Arménské stopování je plné pohostinnosti, koňaku, smíchu, úžasného jídla a tradičního tance.
Po třech měsících stopování nevěřím nikomu, kdo tvrdí, že procestoval Kavkaz stopem. Není to možné. Každý můj pokus dostat se na jižní cíp Arménie, který začal zvednutým palcem u silnice, skončil prohlížením zaprášených rodinných alb v obalu z růžového plyše a tradičním tancem u stolu plného toho nejlepšího z arménské kuchyně a z arménské pohostinné povahy. U stolu plného smíchu, milé kavkazké ruštiny a dlouhých přípitků, kdy po několikáté lahvi domácího vína přestane být podstatné, jestli si přesně rozumíme nebo ne. Nikde jsem se necítila tak strašně doma jako v pletených ponožkách, s kvítky ve vlasech, které mi natrhaly děti a s talířem neuvěřitelně dobrého arménského jídla.
Střípky z cesty na jih
Cesta na jih je v létě lemovaná melouny, rajčaty, broskvemi a vínem. Je lemovaná stády líných krav, splašených ovcí a divokých koní. Vede přes kouzelný Geghard, Khor Virap , Noravank, Tatev a Meghri. Uhýbá od komplikovaně zavřených hranic s Tureckem kolem ještě komplikovanějšího výhledu na Karabach, aby skončila u ostnatého plotu s Íránem. Trvá tři dny, vede kolem červených skal a spasených pastvin a je nádherně plná Arménských dálek. Téměř celou cestu je na obzoru doprovázená bolestně nearménským Araratem a bolestně chudými pastevci ovcí.
Nezapomenutelné jsou vlhké zdi nádherného Noravanku a Tatevu, které jsou zase tak prázdné, aby se dovnitř vešla všechna vůně dohořívajících svíček, ozvěny kapající vody a šeptotu motliteb. Stejně nezapomenutelný je výhled na Ararat přes dřevěnou stříšku Khor Virapu plnou obětních holubů, kteří v klecích zapomněli létat.
Výhledy z cesty na sever ke hranicím s Gruzií
Cesta ke gruzínským hranicím kličkuje přes nekonečně rovné planiny a serpentiny plné pomalých kamionů. Je plná vzdálených údolí, na jejichž dnech tečou malé řeky a arménsky modrého nebe, které se tady zdá mnohem výš. Nejkrásnější zastávky jsou v Dilijanském národním parku a u klášterů v okolí Alaverdi. Při cestě přes Sevanské jezero je nádhernou povinností udělat alespoň jednu fotku Sevanavanských klášterů.
Z Dilijanu se dá kolem Parc Lich a dál neprostupným lesem pěšky dojít až ke kouzelnému Goshavanku. Protože malá pěšinka není dobře značená, je potřeba se ptát pasáčků krav, kteří s mp3kou v uších ukazují cestu ke klášteru tak, že dají ruce nad hlavu a spojí špičky prstů, aby naznačili střechu. Asi po 4 hodinové túře a malém odpočinku u hromady sena s výhledem na Dilijanské hory a létající orly, se pak nečekaně otvírá pohled do údolí, ze kterého vystupuje fialovým vřesem a myšími kožíšky porostlá střecha Goshavanského kláštera. Vede k němu rozbitá ulička plná kamenů a spadlých jablek. Kolem běhají slepice, špinaví pastevečtí psi a houpavou chůzí schází staří Arménci na koních.
V okolí Aleverdi se dá skrz pichlavé křoví po neviditelné pěšině dojít až k půvabně rozpadlému klášteru Svatého Grigora. Cesta, na kterou je lepší poprosit jako doprovod kohokoli z místních, je vyšlapaná od oslů naložených dřevem a vede asi 4 kilometry do prudkého kopce. Nečekanou odměnou je atmosféra rozlámaných křížů porostlých mechem a vůně dávno dohořelých svíček. O něco známější, poměrně nenáročná, avšak podobně neviditelná cesta vede kolem divokých ostružin a stád koní od krásného Sanahinu k stejně krásnému Haghpatu.
Arménský střípek Kavkazu pro mě byl nejsilnější cestovatelskou drogou. Tak silnou, že se bojím, že mě brněnská odvykačka z lásky k němu nikdy nevyléčí. Ještě teď když zavřu oči, vidím západ slunce jen kousek od zasněženého vrcholku Arraratu na obzoru první křesťanské země. Vidím opuštěný klášter uprostřed hor, ke kterému vedou rozbité schody plné růžových kvítků ze včerejší svatby. Slyším řehtání splašených divokých koní, klapání nohou arménských tanečníků a ozvěnu kapek vody, které dopadají na starý kamenný kříž.
Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak
kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce
i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen
o něco málo výše.
Po příletu do Cuzca se ocitáme v úplně jiném světě. Začíná druhá část našeho cestování.
Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen o něco málo výše. Cuzco je velké město (350 tis. obyvatel), turistické centrum s dobrou infrastrukturou i bezpečností. Odpoledne jsme si prošli téměř celé centrum, kde dominují vesměs výdobytky koloniální architektury mísící se s pozůstatky inckých prvků. Centrum je velmi živé a docela útulné. Je zde plno restaurací, kaváren a prodejen suvenýrů. Vše je však ukryto v dvorcích a pasážích domů, takže jsou náměstí a uličky na první pohled docela prázdné a prodavači a zahrádky tu nepřekážejí chodcům. Co je však pro Evropana téměř nepochopitelné, je zručnost místních řidičů při proplétání se úzkými uličkami a ve finále i jejich trpělivost při čekání na vykládku auta před nimi.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Stihli jsme se dnes podívat do Inka Museum, kde jsme se seznámili s vývojem Inka civilizace a prohlédli si řadu historických ale i modelových popisných expozic.
Již v muzeu jsme si vsak museli při zdolávání schodů přiznat, že předchozí pobyt u moře budeme muset, tady v horách, rozdýchávat. Naštěstí máme ještě dva dny před překonáváním výšek nad 4000 m. na plánovaném treku.
V Cuzcu se také setkáváme s peruánským fenoménem, kokou. Je tu všude, v čaji, bonbonech, léčivých přípravcích a snad i ve zmrzlině . Jana začala již v Limě čajem a oba jsme pokračovali v hotelu, kde máme koku jak na čaj, tak žvýkání, k dispozici v lobby a cestou jsme si pro jistotu koupili i karamelky. Peruánci vědecky dokazují, kolik je v různých druzích koky vitamínů, minerálů, proteinů a energie. Tak jim věříme.
Pokud jde o hotel Rumi Punku, který bude, s různými přestávkami, naší základnou v Peru až do Silvestra, byl to velmi dobrý výběr. Je blízko centra, stylový, super úroveň a příjemný personál.
Dnes jsme zažili i jedno, doufáme výjimečné, silné krupobití, které vytvořilo závěje ve dvorcích domů, které tam díky výraznému ochlazení vydržely až do noci. Inu v horách se počasí může měnit každým okamžikem… Alespoň tu máme také trochu toho ledu před Vánoci!
Peru – země Inků
Dnešek jsme věnovali přípravám na čtyrdenní trek na Machu Picchu na který se vydáme zítra ráno. Dopoledne jsme proto zčásti strávili v agentuře s průvodcem a dokupováním pár potřebných drobností. Po obědě jsme se vydali do okolí Cuzca, směrem na Pisac, kde se nachází řada inckých ruin a vykopávek. Nechali jsme se dovézt taxíkem do asi 8 km vzdálené Tambomachay a pak pěšky prošli přes Pocapucara až do světoznámého archeologického naleziště Sacsayhuaman, čti ‚sexywoman‘, a zde jsme, zpoza minimálně šestimetrového Ježíše, shlíželi na Cuzco. Pokud jde o ruiny, tak si představte spoustu terasovitých uskupeni, kde jsou zřetelné zdi z typických inckých kamenů, které do sebe neuvěřitelně přesně zapadají, bez ohledu na to, že je každý jinak velký i jiného tvaru. Je jich tu vsak rozhodně více a zachovalejších než třeba v Řecku.
Protože se u nás po týdnu v Jižní Americe objevily střevní potíže, přišli jsme docela unavení a z posledních sil jsme si zabalili věci na trek a s využitím všech dostupných léků a spánku začali nabírat síly. Budeme je potřebovat, protože v příštích čtyřech dnech zdoláme v rámci Lares Valley Trek převýšení z 3100 na 4500 a pak zpět do 2800 odkud se vlakem dopravíme pod Machu Picchu, které leží ve 2000 m.n.m. Odjíždíme v šest ráno.
Trek na Machu Picchu
Opravdu jsme vyrazili v šest ráno!! Přesunuli jsme se po dvou hodinách mikrobusem do Calca, kde jsme strávili půl hodiny na místním trhu, který již tak po ránu naplno žil. A vším možným. Jedině obchod s auty nebo koni chyběl. Viděli jsme tam spoustu místních plodin, které jsme zatím neviděli a asi už ani neuvidíme. Po dokoupení banánů a coly (což bylo asi to jediné, co jsme do sebe mohli vedle čaje a vody dostat a udržet, jsme vyrazili na další cestu, tentokráte do Lares. Záhy po výjezdu z Calca skončil asfalt pak následovala úžasná cesta klikatými serpentinami až do pásu ve výšce 4500 metrů, odkud jsme pak sjížděli obdobnou cestou do Lares. Výhledy zpět do údolí, pozorování komunit a jejich vesnic a lamy udělaly z těch téměř dvou hodin velmi zajímavý zážitek. Včetně toho, že je vám ouvej, když se před vámi náhle v zatáčce, i přes všechno troubení před každou zatáčkou, objeví slušně rozjety autobus. Náš řidič José však vše zvládal s bravurou.
Jako první věc na treku jsme navštívili termální lázně v Lares, kde jsme se příjemně zotavili po cestě v bazénech s teplou minerální vodou. Pote jsme odjeli na start skutečného treku, kde nás čekal oběd a pak jsme za svěžího deště vyrazili vstříc první zastávce, komunitě Quishuarani, která je ve výšce 3800 metrů.
Tyto komunity žijí tradičním životem vysoko v horách a tvoří je většinou třicet až čtyřicet rodin. Děti většinou chodí do školy do větších vesnic níže, někdy až dvě hodiny! Sem ale dojíždí školní autobus, který asi ve tři přijel a z něj vystoupilo tak dvacet dětí a pár žen. Rázem celá komunita ožila a začalo tu být veselo.
Cesta trvala asi půldruhé hodiny a nebyla obtížná. Vystoupali jsme asi 800 výškových metrů, pršet mezitím přestalo, a rozložili tábor přímo na zahradě jednoho místního domku. Představte si něco jako kamenné domky z pohraničí těsně po první světové válce. Rákosová střecha a dvě patra. Na zahradě ohraničené kamennými ploty pobíhají slepice a naše koně. Vedle teče středem komunity říčka, která však v období dešťů musí být velká jako Vltava pod Vyšákem při vypouštění Lipna. Stany jsme postavili včetně kitchin/tea stanu, kde se vaří a prostírá v případě, že nelze jíst s kempinkovým vybavením venku.
Celá naše skupina čítá nás dva, jednu Jihoafričanku Barbaru z Pretorie, které je neskutečných 63 let, sympatického průvodce Kike, domorodého kuchaře Raula a horsemana. Vybaveni vezou tři koníci, včetně jednoho menšího lodního pytle na každého z nás, kde máme spacák a věci, které si neneseme v day packu na zadech. Koně nejdou totiž s námi, takže si neseme výbavu a hlavně vodu, kterou zde nedoporučují nabírat z potoků, protože nad námi stále žijí lidé a hlavně lamy. Vše až do 5000 metru! V osm jsme se po večeři a nezbytném čaji složili do stanu a zítra v šest ráno vyrazíme. Bude to těžký den, kdy půjdeme osm hodin přes sedlo, které je 4700 metru vysoko.
Náročný pochod v Andách
Tak dnešek byl opravdu těžký. Celý den pršelo, málo nebo hodně, pořád. A současně s teplotou kolem patnácti stupňů a větrem tak byly vytvořeny podmínky, které by i z výletu na Karlštejn udělaly peklo Nicméně my jsme hrdinně v sedm ráno vyrazili, majíce to nejlepší vybavení a plno elánu (alespoň někteří…). Hory jsou tu nádherné včetně několika jezer ve výšce 4000 metrů, kde by místní komunita chtěla dokonce pro bláznivé turisty pořádat rybaření. Škoda, že jsme po celou dobu ani nevytahovali foťák, protože jsme většinou šli v mracích a mohli jsme fotit na krátko akorát sebe. Škoda. Pokud jde o fyzické zvládnutí přechodu přes sedlo, které má dva vrcholy, 4400 a 4665 metrů, tak jsme místo výškové nemoci bojovali s deštěm a chladem.
Po čtyřech hodinách jsme přešli nejvyšší místo sedla a další tři hodiny jsme sestupovali do našeho tábora na začátku údolí, v komunitě Cancha Cancha. Zde bylo poměrně klidno a my po čaji a polévce začali sušit mokré věci a Jana hned zalezla do spacáku. Naštěstí, konečně přestalo pršet. Večer jsme strávili nad čajem a večeří v kitchen stanu a povídali si s naším tour guide, kterého zajímá spousta věcí o Česku, například jak to bylo za druhé světové války a jak si stojíme ve finanční krizi. Naštěstí nám vypráví i spoustu věcí o současném Peru, ale i o jeho historii. Je super, že ho jeho práce a poznávání lidí z celého světa baví.
Vlakem na Machu Picchu
Dnešek začal ve čtyři ráno, kdy se na stěny stanu rozezněly první kapky, které rychle přešly do silného deště. Naštěstí, v sedm hodin, kdy jsme vstávali, déšť skončil, a pokračovalo jen slabé mrholení, což je zde v horách už považováno za super počasí. Pohled zpět k sedlu, které jsme včera přešli, nás překvapil, protože bylo pokryté sněhem. Přitom teplota v noci nebyla o moc nižší než včera.
Vyrazili jsme na poslední část treku, což bylo čtyřhodinové klesání údolím až do Sacred Valley. Protože se rychle vyčasilo a s klesáním stoupala výrazně i teplota, tak jsme si to pěkně užili. Došli jsme do vesničky Urubamba a po posledním obědě od našeho skvělého kuchaře Raula jsme se autem přesunuli do Ollantaytambo odkud jsme krásným panoramatickým vlakem (kam se hrabe Pendolino!) projeli údolím St.Ana až do Machu Picchu.
Už jsme se těšili na teplou sprchu v hotelu, ale jaké nás čekalo překvapení! V celé vesnici nešla elektřina. Což bylo sice romantické, protože všude svítili svíčky, v hotelu i v restauracích, ale netekla voda. Naštěstí, když jsme seděli na večeři, tak se za radosti všech světla rozsvítila a my si užili teplou sprchu a krátký spánek. Ráno jsme totiž šli čekat na autobus již ve čtyři hodiny, abychom se dostali do prvního autobusu na Machu Picchu.
Místo z jiného světa
Ráno jsme opravdu vstali před čtvrtou a ve čtvrt na pět jsme již byli na zastávce. Naštěstí ne sami, takže nám to přestalo připadat divné. Během půl hodiny byla fronta až za roh mimo autobusový terminál. V půl šesté přijel první autobus a my vyrazili za drobného deště vstříc mystickému pueblu.
Když jsme do něj jako jedni z prvních po šesté hodině vstoupili, opravdu působilo jako z jiného světa. Všude se povalovala mlha, ze které vystupovaly zdi, terasy a domy, a ticho vše jen umocňovalo. Náš průvodce Kike nám během dvou hodin vysvětlil fungování puebla, jeho pravidla a úlohu a moc, kterou mělo i proč jej Manku Inku, poslední král lidu Kechua, v šestnáctém století opustil. Bohužel, začalo opět silně pršet a my se vrátili po dvou hodinách zpět ke vstupu dosti promoklí, zejména Kike, který na rozdíl od nás neměl plnou výbavu z hor. Zde jsme se s naším tour guidem rozloučili a počkali asi hodinu, zda se nevyčasí. Naštěstí přestalo pršet a my se vydali zpět do puebla. Zde jsme si v klidu prohlédli a při lepší viditelnosti i nafotili Machu Picchu a rozhodli se jit na protější kopec, na Wayna Picchu, což je malé pueblo na špičce malého kopce. Když píši malého, neznamená to rozhodně nízkého. Jedná se o štíhlou homoli, na kterou se vystupuje strmou cestičkou, která po jedné straně kopce štrykuje v tropické vegetaci snad ve sto serpentinách. Dohromady na cca hodinové cestě nahoru vyšlapete snad tisíc schodů, které představují kameny a záseky ve skalách. Skutečně opracované schůdky najdete až úplně nahoře, když se doškrábete k pueblu. Zde jsme byli uchváceni tím, co se dá na tak malém prostoru kolem vrcholku kopce vytvořit. Terasy, domky a spousta schodů kolem. Musím poznamenat, že bez jakéhokoliv zábradlí a přímo na stranách kolmých stěn. Na druhé straně k volnému pádu zvoucí stametrová díra. Úchvatné, nebezpečné. Nechápu jak je možné, že se tam již desítky lidí nezabily. Někteří dobrodruzi a zejména lehkomyslné ženské se tam pohybovaly v letních cvičkách a viděli jsme i několik pánských mokasín. Vše Evropané či Severní Amerika. A rozhodně se nepohybovali lehce jako Indiáni ve svých sandálech vysoko v Andách.
Na Waynapicchu jsme vyrazili všichni tři, ale zhruba ve dvou třetinách cesty, kdy stoupání začalo být stále strmější, se Jana rozhodla, ze by se tudy bála po kluzkých kamenech jít zpět. Dál jsem tedy vyrazil jen s naší Jihoafričankou Barbarou. Neuvěřitelně vitální a houževnatá stařenka (63 let). Určitě byla minimálně ten den nejstarším návštěvníkem na vrcholku Waynapicchu. Když jsme se asi po půl hodině čekání na výhled na samém vrcholku hory rozhodli vrátit, narazili jsme na Janu, která taky nakonec vylezla až nahoru a pak s námi v pohodě zvládla i cestu dolů, která zejména v úvodních pasážích opravdu nebyla jednoduchá.
Po šesti hodinách jsme opustili Machu Piccchu, toto úžasné místo, a vrátili se do vesnice, poobědvali a vlakem a autem jsme se vrátili do Cuzca, kde jsme se večer připravili na další zážitek, zítřejší cestu do Amazonie.
Cesta do Amazonie
Po ranním leteckém přesunu jsme se ocitli v jiném světě, jiném prostředí a v jiné provincii Peru. Přistáli jsme v Puerto Moldonado, což je asi 20 tis. město uprostřed deštných pralesů. Je na soutoku dvou řek, které se později, po několika tisících kilometrů v Brazílii vlévají do Amazonky a pak do Atlantiku. Zde jsme se připravili v kanceláři veřejně prospěšné společnosti Rainforest Expeditions na cestu do jí vybudované Posadas Amazonas, kde provozuji ekoturistiku. Protože je po deštích velmi obtížné dostat se autobusem do další vesnice po rozmočených cestách, zvolili jsme celou cestu absolvovat na lodi po řece Tambopata. Po rozvodněné řece, která po velkých deštích vystoupila ze svého koryta, jsme cestovali na typicky úzké, asi deset metrů dlouhé, lodi tři hodiny. Loď byla poháněna jedním závěsným motorem a docela svižně se proplétala proti proudu mezi plovoucím dřevem, které vzala voda. Cestou jsme pozorovali měnící se vegetaci na obou březích řeky a zdravili se s loděmi plujícími po proudu. Řeka byla většinou široká jako Dunaj za Bratislavou a někdy i více. Voda byla po deštích hnědá a velmi kalná. Cestou jsme na březích zahlédli několik ptáků, ale také dva krásně zbarvené makaje červené (velké papoušky), capibaru (největší krysu na světě) a řadu papoušků. Cestou od přístavu do Posady jsme poprvé potkali vřeštící opice, které se nám proháněly nad hlavami v korunách stromů a mezi vysokým porostem kolem nás.
Posada Amazonas je projekt, který je zaměřen na ekoturistiku, ale také na financování rozvoje místní komunity, která je několik kilometrů po proudu a na jejímž území zařízení leží. Posada se skládá ze soustavy otevřených domů, které jsou propojeny dřevenými chodníky. Kromě dvou společných domů, kde v jednom je jídelna a bar s kuchyní a ve druhém odpočívárna a učebna, je zde několik ubytovacích domů, které jsou rozděleny do jednotlivých velkých pokojů, každý s vlastním příslušenstvím. Vše samozřejmě ze dřeva. Zajímavé je, že domy nemají obvodové zdi a ani žádné dveře. Jen plátěné závěsy. Střecha z listů je vysoko nad hlavami kvůli ventilaci. Postele mají vlastní moskytiéru a je to tu vše účelné a překvapivě příjemné i vkusné.
Po ubytování jsme se vydali na jednu z místních atrakcí, vyhlídkovou věž. Cestou jsme zastavovali u jednotlivých stromů a dozvídali se první informace o deštném pralese a potkali několik dalších skupinek opic. Asi po hodině jsme došli k věži, která měří 130 stop a půdorys tak dva na půldruhého metru. Napočítali jsme 192 schodů, ale stálo to za to! Vystoupali jsme vysoko nad deštný prales, i nad nejvyšší stromy. A protože jsme byli ještě na kopci, rozuměj na nejvyšším místě v okolí, měli jsme nádherný výhled. Viděli jsme opět opice v korunách stromů, ale i ptáky a papoušky. Bylo úžasné poslouchat všechny ty zvuky ozývající se z pralesa a sledovat rozmanitost stromů a řeku, která se klikatila v té zelené mase. Bylo to opravdu úchvatné.
Po návratu a večeři jsme šli po osmé spát, protože jsme brzo ráno vstávali, což se již stává pravidlem.
Piraně, kajmani, opice …
Ráno po čtvrté jsme za deště těžce vstali a po krátké snídani, rozednění a bez deště vyrazili do přístavu. Po krátké plavbě jsme vystoupili na protějším břehu a vyrazili směrem k jezeru Oxbow. Cestou nás překvapil bush dog, který tu není moc často vidět, a asi po hodince jsme dorazili k jezeru, které kdysi vytvořila řeka, nyní v jiném korytě. Na jezeře jsme nastoupili na katamaran a půldruhé hodiny tiše pluli po klidné hladině tmavého jezera. Přitom jsme pozorovali probouzející se život v korunách okolních stromů, ptáky a nakonec jsme v dálce zahlédli v zakázané části jezera i říčního bobra. V jednu chvíli jsme zastavili a pokoušeli se lovit piraně, což se podařilo několikrát jen místnímu lodivodovi, který dokonce vytáhl dva druhy, stříbrnou a žlutou piraňu. Po návratu do Posady, zatímco Jana dospávala druhé ranní vstávání za sebou, jsme vyrazili sledovat makaje na útes k řece, kde si doplňují proteiny. Bohužel když jsme dorazili na místo, tak se spustil tropický liják a všechno živé zalezlo pod stromy. Nicméně, před odchodem jsme přece jen jeden pár červených makajů v koruně stromu objevili. Odpoledne jsme si role vyměnili, a Jana se jela podívat do botanické zahrady, kde jim místní šaman ukazoval různé bylinky a rostliny. Při přejezdu utopila v řece čepici, takže tu po nás v džungli také něco zůstane . Po večeři, jsem s průvodci a jednou Američankou vyrazil na prohlídku nočního pralesa. Poštěstilo se nám najít pavouky, žáby, v jezírku malé kajmany bílé, řadu kobylek a nakonec i hada, malou krajtu. Nyní se houpu v síti, poslouchám spoustu zvuků z pralesa a stěží se mi představuje, že v Evropě vstáváte a připravujete se na Štědrý večer.
Štědrý večer v Cuzcu
Ráno jsme se rozloučili s Posada Amazonas a vyrazili lodí po řece zpět. Zpáteční cestu nám zpestřil přestup na autobus, který za námi přijel do nejbližší komunity, vzdálené asi 45 minut po řece. Cesta po červené jílovité cestě vybudované v pralese je docela zážitek. Zvláště když byla cesta ještě místy rozmoklá. Autobus se statečně, často i klouzavým pohybem, probíjel až do okamžiku, kdy na jednom rozestavěném a rozježděném mostě byl zapadlý náklaďák. Pote co se jej podařilo vyprostit, jsme tam pro změnu zapadli i my. Nezbylo nic jiného, než s pár chlapy vystoupit do hlubokého bláta a autobus vytlačit. Poté jsme již bez problémů dorazili do Puerto Moldonado a pak letadlem zpět do Cuzca. Tady nás čekalo překvapení, protože nám par dní ve výšce 200 m.n.m. dost rozhodilo naši dobře vybudovanou aklimatizaci na tři tisíce a výše, a my těžce dýchali a pociťovali i lehkou nevolnost po každých schodech.
Po zařízení nezbytných věcí (prádelna, zabalení na další týden v jižním Peru), jsme se již plně věnovali Štědrému dni. Procházeli jsme (chvílemi jsme se i probíjeli) náměstím, na kterém při zastavené dopravě, vyrostl jeden velký trh. Prodávalo se vše, co patří k Vánocům a také k Silvestru. Už celý den všude bouchaly petardy a bouchací kuličky, což nejen dětem vydrželo až do rána. Na trhu byli většinou lidé z venkova, rozuměj z hor, a s nimi i spousta dětí, které si užívali přízně všech kolemjdoucích. Všechny obchody a restaurace byly otevřené až do večera a místní nakupovali ostošest. Ruch na ulicích trochu zeslábl až po deváté.
My jsme si sedli na více než dvě hodiny do příjemné malé restaurace a dali si štědrovečerní večeři v jihoamerickém stylu: hovězí steaky a červené víno. Na sladké již ani nedošlo. Pouze koňáček uzavřel Štědrý večer.
K jezeru Titicaca
Na rozdíl od předchozího dne, dnes byl evidentně pravý klidný sváteční den, podpořený i peruánským státním svátkem. Jak ve městě, tak na cestách bylo evidentně méně lidí a aut.
My jsme později ráno (až v půl osmé vyrazili na cestu do Puna. Zvolili jsme společnost Tourismo Mer, která místo přímé cesty, která trvá tak šest hodin, dělá tři zastávky na zajímavých místech a na oběd. Díky tomu je cesta delší, přes devět hodin, ale i zajímavější. Nedaleko Cuzco jsme navštívili zajímavý koloniální kostel v Andahuaylillas, ktery ma krásný oltář a spoustu maleb na stěnách. Dále jsme se zastavili u archeologického naleziště v Raqchi, kde stál obrovský incký klášter, který obklopovalo velké zemědělské zázemí. Klášter postavený na klasických základech z inckých kamenů a dále mokrou cestou z hlíny a kamení, představoval významné centrum pro aristokracii. Další zastávka byla Pucara, což je velmi známé naleziště pozůstatků předincké civilizace, která tu žila kolem počátku našeho letopočtu. A částečně přenesla svou Kechua kulturu i na jezero Titicaca. Je zde i hezké muzeum, kde lze shlédnout nálezy z té doby, včetně typických zdobených kamenů.
Po příjezdu do Puna jsme se ubytovali v příjemném rodinném hostelu na břehu jezera Titicaca a začali plánovat co s následujícími sedmi dny, které máme ještě na Peru. Nakonec jsme po úvaze a po získání všech dostupných informací vypustili výlet do Copacabany, což je na bolivijské straně jezera. Zvolili jsme radši dvoudenní cestu po peruánských ostrovech a v pondělí přejedeme do Arequipy.
Svět plovoucích ostrovů
Dnes jsme celý den i noc strávili na jezeře Titicaca a jeho ostrovech. Ráno jsme vyrazili turistickou lodi z přístavu za prvním cílem: plovoucími ostrovy Uros.
Tyto ostrovy jsou postaveny na plovoucích kořenech rákosu, který tu na jezeře roste a který slouží i jako vrchní vrstva ostrova. Několik vrstev rákosu tvoří sice silný, ale stále měkký a pod nohami plovoucí povrch. Důvod proč si v minulosti lidé z pevniny tyto ostrovy v Punském zálivu postavili, je prostý, daně. Jak Inkům, tak Španělům, tak dnešní vládě. Ostrovy jsou většinou malé a někdy se spojují do větších celků, na kterých probíhají společné aktivity jako je škola, úřad, restaurace. Na většině ostrovů stojí ještě tradiční domy z rákosu, na řadě se však již objevují i domy plechové. Je to tu hodně připravené pro turisty, ale stojí to za to.
Z plovoucích ostrovů jsme se vydali na největší peruánský ostrov na jezeře, na ostrov Amantani. Zde žije téměř pět tisíc obyvatel v několika komunitách. My jsme přistáli v komunitě, kde jsme měli strávit noc. Trochu nás překvapilo, že jsme dostali přidělenou svoji dočasnou mámu, která si nás vzala k sobě do svého stavení. Ubytování i jídlo bylo fajn až na několik drobností. Bydleli jsme v prvním patře v pokojíčku jak pro trpaslíky, alespoň měřeno vstupem. Dveře mi byly tak do výše prsou a lezl jsem tam po čtyřech. Uvnitř byla výška už dva metry, takže s odřenýma ušima OK. Jídlo bylo vegetariánské a dobré. Znovu musím pochválit peruánské polévky, úžasné! Trochu jsme znejistěli při večeři, kdy jsme byli pozváni přímo do kuchyně, kde se za závěsem proháněly slepice a za ohništěm guinea pig (místní specialitka, morče). Nicmén vše jsme zvládli bez újmy. Odpoledne jsme si dali na místním betonovém hřišti fotbal, což bylo vzhledem k nadmořské výšce přes 4000 metrů a obutí některých z nás docela zážitek. Ale úroveň nebyla vůbec špatná (dána zejména evropským obsazením) a místním se to líbilo. Po prohlídce části ostrova, kde byl zajímavý především náboženský význam ostrova pro inckou a předinckou kulturu, jsme večer vyrazili na místní taneční zábavu. Máma nás oblékla do místních krojů a zejména Jana si halenu, sukni a další hodně „užila“. Zábava naštěstí trvala asi jen hodinu a půl a po pár tanečcích, pivku a fotografování jsme zalezli do postele.
Ráno v osm, po rozloučení s ostrovem Amantani, jsme se přesunuli lodí na na ostrov Taquile, vzdálený asi hodinku. Dnes nám přálo počasí ještě více nez včera a po chvilce mraky zmizely a užili jsme si sluníčka. Viditelnost byla výborná a viděli jsme až do Bolívie na Isla de Sol a do Copacabany. Na ostrově to bylo podobné jako na Amantani, byl však více turisticky zaměřený a vyvinutý. Po několikahodinové obhlídce jsme vyrazili na tříhodinovou plavbu zpět do Puna. S výletem jsme byli spokojeni, stejně jako s rozhodnutím nepřesouvat se narychlo do Bolívie.
Odpoledne jsme se dali do pořádku a vyrazili jsme na dobrou večeři do města. Večer jsme si sbalili na zítřejší přesun do Arequipy.
Jak jsme povečeřeli smažené morče
Cesta na jih Peru místním standardním autobusem měla být naší další zkušeností v Jižní Americe. Nakonec se ale potvrdilo, ze dálková autobusová doprava je opravdu na úrovni. V dvoupatrovém autobuse jsme si dole užívali pohodlně šestihodinovou cestu z Puno do Arequipy. Cestování autobusem má pro Evropana pár zvláštností. I na dálkový autobus si musíte na většině projížděných zastávek mávnout a je to docela hukot, když se takový kolos snaží rychle zastavit, třeba z devadesátikilometrové rychlosti. Druhá věc je, že při projíždění městem, například při dopravní zácpě v Juliana, se běžně z autobusu vybíhá a kupuje vše potřebné u stánku či obchůdku. Samozrejme, že na každé zastávce, ale i červené, vám prodavači nabízejí občerstvení. Na druhou stranu nam do videa pouštěli posledního Batmana anglicky.
Pokud jde o změnu přírody, po sestoupání z hor a několika hodinách vyprahlé půdy a nádherných scenérii s jezery a horskými štíty v pozadí, jsme se dostali až do krajiny pouštního charakteru, v kterém se vinula jen železnice, silnice a sem tam nějaká průjezdní stanice/osada. Jako by tu včera dotočili Tenkrát na západě. Před příjezdem do Arequipy se začala objevovat zelená úrodná údolí a hory opět začaly stoupat hodně vysoko.
Arequipa je koloniální město, které je, nejen v centru, ale i ve větší části města, tvořeno koloniálními domky a úzkými uličkami. Působí však rušněji než např. Cuzco. Ubytovali jsme se v příjemném penzionu a domluvili program na příští dva dny. Dvoudenní výlet do Canyon de Colca. Potom jsme vyrazili na prohlídku centra a cestou jsme se zastavili na pozdním obědě. Oběd byl super a konečně jsme se dočkali peruánské speciality: smaženého morčete (anglicky Guinea pig). Chutnalo jako malý králík a přestože na talíři s hlavou a nožičkami s drápy vypadalo hrozivě, tak jsme si pochutnali. Večer jsme šli brzo spát, protože nás čekalo naše nejrannější vstávání.
Vzhůru do Colca Canyonu
Ráno v půl čtvrté nás vyzvedl mikrobus a vyrazili jsme na přes tři hodiny trvající cestu do Chivay, které je branou do Colca Canyon. Cesta nebyla moc příjemná, kvůli ranní hodině a zimě, která k nám přes otevřené okno řidiče proudila. V Chivay jsme si dali snídani a již za příjemného sluníčka vyrazili na Útes kondorů, kde jsme opravdu z poměrně krátké vzdálenosti sledovali poletující krále And. Kousek za Sol de condor nás osm s průvodkyní Jessicou vystoupilo a vydali jsme se na sestup do kaňonu, který trval přes dvě hodiny a znamenal přes tisíc výškových metrů dolů. Po dosažení řeky Colca a jejím překonání (po mostě), jsme vystoupali do vesnice, kde jsme si dali oběd a několik piv.
Důležité bylo složení naší skupiny, kde kromě Jessicy, mladých párů z Francie a Irska, byli i dva mladí Češi, Tereza a Marek. Tím se vytvořila “ gruppa Checo“, která udávala tempo celému výletu. Oboje jsme měli radost že po třech nedělích potkáváme krajany. Rychle jsme si dobře navzájem sedli. Po obědě jsme absolvovali další tři hodiny chůze nahoru a dolů do ráje, oázy, kde jsme měli strávit noc. Opravdu jako ráj zelená, palmami a další vegetací bohatá oáza ve vyprahlém kaňonu působila.
Umocňovalo to i několik bazénů s termální vodou. Ubytování v hliněných tradičních domcích bylo velmi spartanské, ale na přespání stačilo. Po vykoupání a příjemném večeru u několika piv a láhve vína, jsme ulehli k zaslouženému odpočinku.
A zas zpět na povrch zemský
Předposlední den roku jsme zahájili po páté hodině ráno stoupáním z kaňonu. Toto je nevýhoda treku v kaňonech, kde první den lezete dolů a poslední den vás čeká obvykle náročné stoupání. Jessica nám vyhrožovala až třemi hodinami stoupání, ale po našem včerejším výkonu jsme se začali špičkovat, za jak dlouho to vyběhneme. A když nám řekla, že sama to vyběhla za hodinu a půl, tak jsme přestali věřit, že to bude tři hodiny.
Ráno jsme vyrazili jako poslední skupina a postupně jsme začali tempem, které nasadil náš vůdce Jana, dohánět jednu skupinku za druhou. Když jsme byli na dohled skupinky, která vyrážela, když jsme vstávali (tj. asi 40 minut před námi), začala mě zrazovat levá noha, respektive mně začal tahat přední stehenní sval. Po stažení obinadlem se to na chvíli zlepšilo, ale poté to začalo jít do křeče. Výrazně jsem zpomalil a nahoru šel hlavně pravou nohou. Což za pár desítek metrů vedlo ke křeči v pravém stehnu. Závěr výstupu se mi tak trochu prodloužil, a za zbylými třemi z grupy jsem dorazil nahoru asi s desetiminutovým zpožděním. Ještě, že se to stalo až v poslední čtvrtině výstupu, docela to byla fuška. Nicméně Marek s Janou byli nahoře za rovné dvě hodiny a byli jsme moc pochváleni. Po odpočinku se už křeče ozývaly minimálně.
Po snídani v blízké vesnici jsme se, po téměř hodinovém slunění na návsi s pivkem v ruce, vydali po desáté mikrobusem nazpět. Hlavní zastávka byla Chivay, kde jsme si dali hodinku v termálních lázních, horká voda mi na nohy dělala moc dobře, a pak oběd. Do Arequipy jsme kvůli hustému provozu a asi půlhodinové kontrole od silniční policie dorazili po šesté večer. Rychle jsme sbalili a šli unavení spát. Ráno nas čeká přelet do zpět do Cuzca.
Oslavy Silvestra v Peru
Dnešek byl odpočinkový. Ráno jsme se s mezipřistáním v Juliaca dopravili z Arequipy zpět do Cuzca, kde jsme naposledy zakotvili na naší základně, hotelu Rumi Punku. Dopoledne jsme odpočívali na lůžku a pak si dali ve městě oběd, zarezervovali silvestrovskou večeři a nakoupili trochu toho šampaňského . Já jsem si pak dal v rámci přípravy na Cotopaxi úžasnou masáž, ktera trvala půldruhé hodiny a byla opravdu výživná.
Večer jsme klimbali u televize a po deváté jsme se vydali do města do zamluvené restaurace na náměstí.
Počasí zatim Silvestru moc nepřálo, drobně pršelo. Přesto bylo v ulicích i na náměstí poměrně dost lidí. Po výborné večeři jsme před půlnoci vyšli z restaurace přímo do nadrženého snad stotisícového davu, kterému moderátor odpočítával po minutách čas. Všude bouchaly petardy a hrála hudba. Přestalo pršet a s půlnocí mohlo vítání roku 2010 po jihoamericku začít. Petard, světlic a dělbuchů výrazně přibylo a nad Cuzcem se rozzářil ohňostroj. Masa lidí se dala do tanečního pochodu dokola náměstím slavíce nový rok v rytmu hudby a alkoholu. Chvílemi se dav hbitě rozestoupil kolem bouchajících dělbuchů, aby pak nerušeně pokračoval. Chvílemi se zdálo, ze vybuchující pyrotechnické vymoženosti musejí někoho zranit, ale sami jsme neviděli žádný problém ani blikající sanitku. Jen jsme byli trochu ohluchlí z petard vybuchujících nad našimi hlavami a pod nohami.
Asi po hodině jsme se vydali zpět do hotelu ponechajíce všechny bary mladším ročníkům.
Našinec by očekával, že na nový rok, po bujaré oslavě, bude všude poloprázdno. Nicméně vše vypadalo jako obvykle, dokonce i ulice již byly v osm hodin ráno uklizené. Jen jinde všudypřítomní turisté v nich chyběli. Rozloučili jsme se s Cuzcem a Peru a pres Limu se vydali zpět na začátek našeho putování po Jižní Americe, do Quita v Ekvádoru.
Po příletu do Cuzca se ocitáme v úplně jiném světě. Začíná druhá část našeho cestování.
Přílet do Cuzca lze přirovnat k příletu do Quita, jak kličkováním mezi okolními kopci, tak viditelností mezi mraky. Dokonce i nadmořská výška je podobná, Cuzco je ve svých 3350 metrech jen o něco málo výše. Cuzco je velké město (350 tis. obyvatel), turistické centrum s dobrou infrastrukturou i bezpečností. Odpoledne jsme si prošli téměř celé centrum, kde dominují vesměs výdobytky koloniální architektury mísící se s pozůstatky inckých prvků. Centrum je velmi živé a docela útulné. Je zde plno restaurací, kaváren a prodejen suvenýrů. Vše je však ukryto v dvorcích a pasážích domů, takže jsou náměstí a uličky na první pohled docela prázdné a prodavači a zahrádky tu nepřekážejí chodcům. Co je však pro Evropana téměř nepochopitelné, je zručnost místních řidičů při proplétání se úzkými uličkami a ve finále i jejich trpělivost při čekání na vykládku auta před nimi.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Stihli jsme se dnes podívat do Inka Museum, kde jsme se seznámili s vývojem Inka civilizace a prohlédli si řadu historických ale i modelových popisných expozic.
Již v muzeu jsme si vsak museli při zdolávání schodů přiznat, že předchozí pobyt u moře budeme muset, tady v horách, rozdýchávat. Naštěstí máme ještě dva dny před překonáváním výšek nad 4000 m. na plánovaném treku.
V Cuzcu se také setkáváme s peruánským fenoménem, kokou. Je tu všude, v čaji, bonbonech, léčivých přípravcích a snad i ve zmrzlině . Jana začala již v Limě čajem a oba jsme pokračovali v hotelu, kde máme koku jak na čaj, tak žvýkání, k dispozici v lobby a cestou jsme si pro jistotu koupili i karamelky. Peruánci vědecky dokazují, kolik je v různých druzích koky vitamínů, minerálů, proteinů a energie. Tak jim věříme.
Pokud jde o hotel Rumi Punku, který bude, s různými přestávkami, naší základnou v Peru až do Silvestra, byl to velmi dobrý výběr. Je blízko centra, stylový, super úroveň a příjemný personál.
Dnes jsme zažili i jedno, doufáme výjimečné, silné krupobití, které vytvořilo závěje ve dvorcích domů, které tam díky výraznému ochlazení vydržely až do noci. Inu v horách se počasí může měnit každým okamžikem… Alespoň tu máme také trochu toho ledu před Vánoci!
Peru – země Inků
Dnešek jsme věnovali přípravám na čtyrdenní trek na Machu Picchu na který se vydáme zítra ráno. Dopoledne jsme proto zčásti strávili v agentuře s průvodcem a dokupováním pár potřebných drobností. Po obědě jsme se vydali do okolí Cuzca, směrem na Pisac, kde se nachází řada inckých ruin a vykopávek. Nechali jsme se dovézt taxíkem do asi 8 km vzdálené Tambomachay a pak pěšky prošli přes Pocapucara až do světoznámého archeologického naleziště Sacsayhuaman, čti ‚sexywoman‘, a zde jsme, zpoza minimálně šestimetrového Ježíše, shlíželi na Cuzco. Pokud jde o ruiny, tak si představte spoustu terasovitých uskupeni, kde jsou zřetelné zdi z typických inckých kamenů, které do sebe neuvěřitelně přesně zapadají, bez ohledu na to, že je každý jinak velký i jiného tvaru. Je jich tu vsak rozhodně více a zachovalejších než třeba v Řecku.
Protože se u nás po týdnu v Jižní Americe objevily střevní potíže, přišli jsme docela unavení a z posledních sil jsme si zabalili věci na trek a s využitím všech dostupných léků a spánku začali nabírat síly. Budeme je potřebovat, protože v příštích čtyřech dnech zdoláme v rámci Lares Valley Trek převýšení z 3100 na 4500 a pak zpět do 2800 odkud se vlakem dopravíme pod Machu Picchu, které leží ve 2000 m.n.m. Odjíždíme v šest ráno.
Trek na Machu Picchu
Opravdu jsme vyrazili v šest ráno!! Přesunuli jsme se po dvou hodinách mikrobusem do Calca, kde jsme strávili půl hodiny na místním trhu, který již tak po ránu naplno žil. A vším možným. Jedině obchod s auty nebo koni chyběl. Viděli jsme tam spoustu místních plodin, které jsme zatím neviděli a asi už ani neuvidíme. Po dokoupení banánů a coly (což bylo asi to jediné, co jsme do sebe mohli vedle čaje a vody dostat a udržet, jsme vyrazili na další cestu, tentokráte do Lares. Záhy po výjezdu z Calca skončil asfalt pak následovala úžasná cesta klikatými serpentinami až do pásu ve výšce 4500 metrů, odkud jsme pak sjížděli obdobnou cestou do Lares. Výhledy zpět do údolí, pozorování komunit a jejich vesnic a lamy udělaly z těch téměř dvou hodin velmi zajímavý zážitek. Včetně toho, že je vám ouvej, když se před vámi náhle v zatáčce, i přes všechno troubení před každou zatáčkou, objeví slušně rozjety autobus. Náš řidič José však vše zvládal s bravurou.
Jako první věc na treku jsme navštívili termální lázně v Lares, kde jsme se příjemně zotavili po cestě v bazénech s teplou minerální vodou. Pote jsme odjeli na start skutečného treku, kde nás čekal oběd a pak jsme za svěžího deště vyrazili vstříc první zastávce, komunitě Quishuarani, která je ve výšce 3800 metrů.
Tyto komunity žijí tradičním životem vysoko v horách a tvoří je většinou třicet až čtyřicet rodin. Děti většinou chodí do školy do větších vesnic níže, někdy až dvě hodiny! Sem ale dojíždí školní autobus, který asi ve tři přijel a z něj vystoupilo tak dvacet dětí a pár žen. Rázem celá komunita ožila a začalo tu být veselo.
Cesta trvala asi půldruhé hodiny a nebyla obtížná. Vystoupali jsme asi 800 výškových metrů, pršet mezitím přestalo, a rozložili tábor přímo na zahradě jednoho místního domku. Představte si něco jako kamenné domky z pohraničí těsně po první světové válce. Rákosová střecha a dvě patra. Na zahradě ohraničené kamennými ploty pobíhají slepice a naše koně. Vedle teče středem komunity říčka, která však v období dešťů musí být velká jako Vltava pod Vyšákem při vypouštění Lipna. Stany jsme postavili včetně kitchin/tea stanu, kde se vaří a prostírá v případě, že nelze jíst s kempinkovým vybavením venku.
Celá naše skupina čítá nás dva, jednu Jihoafričanku Barbaru z Pretorie, které je neskutečných 63 let, sympatického průvodce Kike, domorodého kuchaře Raula a horsemana. Vybaveni vezou tři koníci, včetně jednoho menšího lodního pytle na každého z nás, kde máme spacák a věci, které si neneseme v day packu na zadech. Koně nejdou totiž s námi, takže si neseme výbavu a hlavně vodu, kterou zde nedoporučují nabírat z potoků, protože nad námi stále žijí lidé a hlavně lamy. Vše až do 5000 metru! V osm jsme se po večeři a nezbytném čaji složili do stanu a zítra v šest ráno vyrazíme. Bude to těžký den, kdy půjdeme osm hodin přes sedlo, které je 4700 metru vysoko.
Náročný pochod v Andách
Tak dnešek byl opravdu těžký. Celý den pršelo, málo nebo hodně, pořád. A současně s teplotou kolem patnácti stupňů a větrem tak byly vytvořeny podmínky, které by i z výletu na Karlštejn udělaly peklo Nicméně my jsme hrdinně v sedm ráno vyrazili, majíce to nejlepší vybavení a plno elánu (alespoň někteří…). Hory jsou tu nádherné včetně několika jezer ve výšce 4000 metrů, kde by místní komunita chtěla dokonce pro bláznivé turisty pořádat rybaření. Škoda, že jsme po celou dobu ani nevytahovali foťák, protože jsme většinou šli v mracích a mohli jsme fotit na krátko akorát sebe. Škoda. Pokud jde o fyzické zvládnutí přechodu přes sedlo, které má dva vrcholy, 4400 a 4665 metrů, tak jsme místo výškové nemoci bojovali s deštěm a chladem.
Po čtyřech hodinách jsme přešli nejvyšší místo sedla a další tři hodiny jsme sestupovali do našeho tábora na začátku údolí, v komunitě Cancha Cancha. Zde bylo poměrně klidno a my po čaji a polévce začali sušit mokré věci a Jana hned zalezla do spacáku. Naštěstí, konečně přestalo pršet. Večer jsme strávili nad čajem a večeří v kitchen stanu a povídali si s naším tour guide, kterého zajímá spousta věcí o Česku, například jak to bylo za druhé světové války a jak si stojíme ve finanční krizi. Naštěstí nám vypráví i spoustu věcí o současném Peru, ale i o jeho historii. Je super, že ho jeho práce a poznávání lidí z celého světa baví.
Vlakem na Machu Picchu
Dnešek začal ve čtyři ráno, kdy se na stěny stanu rozezněly první kapky, které rychle přešly do silného deště. Naštěstí, v sedm hodin, kdy jsme vstávali, déšť skončil, a pokračovalo jen slabé mrholení, což je zde v horách už považováno za super počasí. Pohled zpět k sedlu, které jsme včera přešli, nás překvapil, protože bylo pokryté sněhem. Přitom teplota v noci nebyla o moc nižší než včera.
Vyrazili jsme na poslední část treku, což bylo čtyřhodinové klesání údolím až do Sacred Valley. Protože se rychle vyčasilo a s klesáním stoupala výrazně i teplota, tak jsme si to pěkně užili. Došli jsme do vesničky Urubamba a po posledním obědě od našeho skvělého kuchaře Raula jsme se autem přesunuli do Ollantaytambo odkud jsme krásným panoramatickým vlakem (kam se hrabe Pendolino!) projeli údolím St.Ana až do Machu Picchu.
Už jsme se těšili na teplou sprchu v hotelu, ale jaké nás čekalo překvapení! V celé vesnici nešla elektřina. Což bylo sice romantické, protože všude svítili svíčky, v hotelu i v restauracích, ale netekla voda. Naštěstí, když jsme seděli na večeři, tak se za radosti všech světla rozsvítila a my si užili teplou sprchu a krátký spánek. Ráno jsme totiž šli čekat na autobus již ve čtyři hodiny, abychom se dostali do prvního autobusu na Machu Picchu.
Místo z jiného světa
Ráno jsme opravdu vstali před čtvrtou a ve čtvrt na pět jsme již byli na zastávce. Naštěstí ne sami, takže nám to přestalo připadat divné. Během půl hodiny byla fronta až za roh mimo autobusový terminál. V půl šesté přijel první autobus a my vyrazili za drobného deště vstříc mystickému pueblu.
Když jsme do něj jako jedni z prvních po šesté hodině vstoupili, opravdu působilo jako z jiného světa. Všude se povalovala mlha, ze které vystupovaly zdi, terasy a domy, a ticho vše jen umocňovalo. Náš průvodce Kike nám během dvou hodin vysvětlil fungování puebla, jeho pravidla a úlohu a moc, kterou mělo i proč jej Manku Inku, poslední král lidu Kechua, v šestnáctém století opustil. Bohužel, začalo opět silně pršet a my se vrátili po dvou hodinách zpět ke vstupu dosti promoklí, zejména Kike, který na rozdíl od nás neměl plnou výbavu z hor. Zde jsme se s naším tour guidem rozloučili a počkali asi hodinu, zda se nevyčasí. Naštěstí přestalo pršet a my se vydali zpět do puebla. Zde jsme si v klidu prohlédli a při lepší viditelnosti i nafotili Machu Picchu a rozhodli se jit na protější kopec, na Wayna Picchu, což je malé pueblo na špičce malého kopce. Když píši malého, neznamená to rozhodně nízkého. Jedná se o štíhlou homoli, na kterou se vystupuje strmou cestičkou, která po jedné straně kopce štrykuje v tropické vegetaci snad ve sto serpentinách. Dohromady na cca hodinové cestě nahoru vyšlapete snad tisíc schodů, které představují kameny a záseky ve skalách. Skutečně opracované schůdky najdete až úplně nahoře, když se doškrábete k pueblu. Zde jsme byli uchváceni tím, co se dá na tak malém prostoru kolem vrcholku kopce vytvořit. Terasy, domky a spousta schodů kolem. Musím poznamenat, že bez jakéhokoliv zábradlí a přímo na stranách kolmých stěn. Na druhé straně k volnému pádu zvoucí stametrová díra. Úchvatné, nebezpečné. Nechápu jak je možné, že se tam již desítky lidí nezabily. Někteří dobrodruzi a zejména lehkomyslné ženské se tam pohybovaly v letních cvičkách a viděli jsme i několik pánských mokasín. Vše Evropané či Severní Amerika. A rozhodně se nepohybovali lehce jako Indiáni ve svých sandálech vysoko v Andách.
Na Waynapicchu jsme vyrazili všichni tři, ale zhruba ve dvou třetinách cesty, kdy stoupání začalo být stále strmější, se Jana rozhodla, ze by se tudy bála po kluzkých kamenech jít zpět. Dál jsem tedy vyrazil jen s naší Jihoafričankou Barbarou. Neuvěřitelně vitální a houževnatá stařenka (63 let). Určitě byla minimálně ten den nejstarším návštěvníkem na vrcholku Waynapicchu. Když jsme se asi po půl hodině čekání na výhled na samém vrcholku hory rozhodli vrátit, narazili jsme na Janu, která taky nakonec vylezla až nahoru a pak s námi v pohodě zvládla i cestu dolů, která zejména v úvodních pasážích opravdu nebyla jednoduchá.
Po šesti hodinách jsme opustili Machu Piccchu, toto úžasné místo, a vrátili se do vesnice, poobědvali a vlakem a autem jsme se vrátili do Cuzca, kde jsme se večer připravili na další zážitek, zítřejší cestu do Amazonie.
Cesta do Amazonie
Po ranním leteckém přesunu jsme se ocitli v jiném světě, jiném prostředí a v jiné provincii Peru. Přistáli jsme v Puerto Moldonado, což je asi 20 tis. město uprostřed deštných pralesů. Je na soutoku dvou řek, které se později, po několika tisících kilometrů v Brazílii vlévají do Amazonky a pak do Atlantiku. Zde jsme se připravili v kanceláři veřejně prospěšné společnosti Rainforest Expeditions na cestu do jí vybudované Posadas Amazonas, kde provozuji ekoturistiku. Protože je po deštích velmi obtížné dostat se autobusem do další vesnice po rozmočených cestách, zvolili jsme celou cestu absolvovat na lodi po řece Tambopata. Po rozvodněné řece, která po velkých deštích vystoupila ze svého koryta, jsme cestovali na typicky úzké, asi deset metrů dlouhé, lodi tři hodiny. Loď byla poháněna jedním závěsným motorem a docela svižně se proplétala proti proudu mezi plovoucím dřevem, které vzala voda. Cestou jsme pozorovali měnící se vegetaci na obou březích řeky a zdravili se s loděmi plujícími po proudu. Řeka byla většinou široká jako Dunaj za Bratislavou a někdy i více. Voda byla po deštích hnědá a velmi kalná. Cestou jsme na březích zahlédli několik ptáků, ale také dva krásně zbarvené makaje červené (velké papoušky), capibaru (největší krysu na světě) a řadu papoušků. Cestou od přístavu do Posady jsme poprvé potkali vřeštící opice, které se nám proháněly nad hlavami v korunách stromů a mezi vysokým porostem kolem nás.
Posada Amazonas je projekt, který je zaměřen na ekoturistiku, ale také na financování rozvoje místní komunity, která je několik kilometrů po proudu a na jejímž území zařízení leží. Posada se skládá ze soustavy otevřených domů, které jsou propojeny dřevenými chodníky. Kromě dvou společných domů, kde v jednom je jídelna a bar s kuchyní a ve druhém odpočívárna a učebna, je zde několik ubytovacích domů, které jsou rozděleny do jednotlivých velkých pokojů, každý s vlastním příslušenstvím. Vše samozřejmě ze dřeva. Zajímavé je, že domy nemají obvodové zdi a ani žádné dveře. Jen plátěné závěsy. Střecha z listů je vysoko nad hlavami kvůli ventilaci. Postele mají vlastní moskytiéru a je to tu vše účelné a překvapivě příjemné i vkusné.
Po ubytování jsme se vydali na jednu z místních atrakcí, vyhlídkovou věž. Cestou jsme zastavovali u jednotlivých stromů a dozvídali se první informace o deštném pralese a potkali několik dalších skupinek opic. Asi po hodině jsme došli k věži, která měří 130 stop a půdorys tak dva na půldruhého metru. Napočítali jsme 192 schodů, ale stálo to za to! Vystoupali jsme vysoko nad deštný prales, i nad nejvyšší stromy. A protože jsme byli ještě na kopci, rozuměj na nejvyšším místě v okolí, měli jsme nádherný výhled. Viděli jsme opět opice v korunách stromů, ale i ptáky a papoušky. Bylo úžasné poslouchat všechny ty zvuky ozývající se z pralesa a sledovat rozmanitost stromů a řeku, která se klikatila v té zelené mase. Bylo to opravdu úchvatné.
Po návratu a večeři jsme šli po osmé spát, protože jsme brzo ráno vstávali, což se již stává pravidlem.
Piraně, kajmani, opice …
Ráno po čtvrté jsme za deště těžce vstali a po krátké snídani, rozednění a bez deště vyrazili do přístavu. Po krátké plavbě jsme vystoupili na protějším břehu a vyrazili směrem k jezeru Oxbow. Cestou nás překvapil bush dog, který tu není moc často vidět, a asi po hodince jsme dorazili k jezeru, které kdysi vytvořila řeka, nyní v jiném korytě. Na jezeře jsme nastoupili na katamaran a půldruhé hodiny tiše pluli po klidné hladině tmavého jezera. Přitom jsme pozorovali probouzející se život v korunách okolních stromů, ptáky a nakonec jsme v dálce zahlédli v zakázané části jezera i říčního bobra. V jednu chvíli jsme zastavili a pokoušeli se lovit piraně, což se podařilo několikrát jen místnímu lodivodovi, který dokonce vytáhl dva druhy, stříbrnou a žlutou piraňu. Po návratu do Posady, zatímco Jana dospávala druhé ranní vstávání za sebou, jsme vyrazili sledovat makaje na útes k řece, kde si doplňují proteiny. Bohužel když jsme dorazili na místo, tak se spustil tropický liják a všechno živé zalezlo pod stromy. Nicméně, před odchodem jsme přece jen jeden pár červených makajů v koruně stromu objevili. Odpoledne jsme si role vyměnili, a Jana se jela podívat do botanické zahrady, kde jim místní šaman ukazoval různé bylinky a rostliny. Při přejezdu utopila v řece čepici, takže tu po nás v džungli také něco zůstane . Po večeři, jsem s průvodci a jednou Američankou vyrazil na prohlídku nočního pralesa. Poštěstilo se nám najít pavouky, žáby, v jezírku malé kajmany bílé, řadu kobylek a nakonec i hada, malou krajtu. Nyní se houpu v síti, poslouchám spoustu zvuků z pralesa a stěží se mi představuje, že v Evropě vstáváte a připravujete se na Štědrý večer.
Štědrý večer v Cuzcu
Ráno jsme se rozloučili s Posada Amazonas a vyrazili lodí po řece zpět. Zpáteční cestu nám zpestřil přestup na autobus, který za námi přijel do nejbližší komunity, vzdálené asi 45 minut po řece. Cesta po červené jílovité cestě vybudované v pralese je docela zážitek. Zvláště když byla cesta ještě místy rozmoklá. Autobus se statečně, často i klouzavým pohybem, probíjel až do okamžiku, kdy na jednom rozestavěném a rozježděném mostě byl zapadlý náklaďák. Pote co se jej podařilo vyprostit, jsme tam pro změnu zapadli i my. Nezbylo nic jiného, než s pár chlapy vystoupit do hlubokého bláta a autobus vytlačit. Poté jsme již bez problémů dorazili do Puerto Moldonado a pak letadlem zpět do Cuzca. Tady nás čekalo překvapení, protože nám par dní ve výšce 200 m.n.m. dost rozhodilo naši dobře vybudovanou aklimatizaci na tři tisíce a výše, a my těžce dýchali a pociťovali i lehkou nevolnost po každých schodech.
Po zařízení nezbytných věcí (prádelna, zabalení na další týden v jižním Peru), jsme se již plně věnovali Štědrému dni. Procházeli jsme (chvílemi jsme se i probíjeli) náměstím, na kterém při zastavené dopravě, vyrostl jeden velký trh. Prodávalo se vše, co patří k Vánocům a také k Silvestru. Už celý den všude bouchaly petardy a bouchací kuličky, což nejen dětem vydrželo až do rána. Na trhu byli většinou lidé z venkova, rozuměj z hor, a s nimi i spousta dětí, které si užívali přízně všech kolemjdoucích. Všechny obchody a restaurace byly otevřené až do večera a místní nakupovali ostošest. Ruch na ulicích trochu zeslábl až po deváté.
My jsme si sedli na více než dvě hodiny do příjemné malé restaurace a dali si štědrovečerní večeři v jihoamerickém stylu: hovězí steaky a červené víno. Na sladké již ani nedošlo. Pouze koňáček uzavřel Štědrý večer.
K jezeru Titicaca
Na rozdíl od předchozího dne, dnes byl evidentně pravý klidný sváteční den, podpořený i peruánským státním svátkem. Jak ve městě, tak na cestách bylo evidentně méně lidí a aut.
My jsme později ráno (až v půl osmé vyrazili na cestu do Puna. Zvolili jsme společnost Tourismo Mer, která místo přímé cesty, která trvá tak šest hodin, dělá tři zastávky na zajímavých místech a na oběd. Díky tomu je cesta delší, přes devět hodin, ale i zajímavější. Nedaleko Cuzco jsme navštívili zajímavý koloniální kostel v Andahuaylillas, ktery ma krásný oltář a spoustu maleb na stěnách. Dále jsme se zastavili u archeologického naleziště v Raqchi, kde stál obrovský incký klášter, který obklopovalo velké zemědělské zázemí. Klášter postavený na klasických základech z inckých kamenů a dále mokrou cestou z hlíny a kamení, představoval významné centrum pro aristokracii. Další zastávka byla Pucara, což je velmi známé naleziště pozůstatků předincké civilizace, která tu žila kolem počátku našeho letopočtu. A částečně přenesla svou Kechua kulturu i na jezero Titicaca. Je zde i hezké muzeum, kde lze shlédnout nálezy z té doby, včetně typických zdobených kamenů.
Po příjezdu do Puna jsme se ubytovali v příjemném rodinném hostelu na břehu jezera Titicaca a začali plánovat co s následujícími sedmi dny, které máme ještě na Peru. Nakonec jsme po úvaze a po získání všech dostupných informací vypustili výlet do Copacabany, což je na bolivijské straně jezera. Zvolili jsme radši dvoudenní cestu po peruánských ostrovech a v pondělí přejedeme do Arequipy.
Svět plovoucích ostrovů
Dnes jsme celý den i noc strávili na jezeře Titicaca a jeho ostrovech. Ráno jsme vyrazili turistickou lodi z přístavu za prvním cílem: plovoucími ostrovy Uros.
Tyto ostrovy jsou postaveny na plovoucích kořenech rákosu, který tu na jezeře roste a který slouží i jako vrchní vrstva ostrova. Několik vrstev rákosu tvoří sice silný, ale stále měkký a pod nohami plovoucí povrch. Důvod proč si v minulosti lidé z pevniny tyto ostrovy v Punském zálivu postavili, je prostý, daně. Jak Inkům, tak Španělům, tak dnešní vládě. Ostrovy jsou většinou malé a někdy se spojují do větších celků, na kterých probíhají společné aktivity jako je škola, úřad, restaurace. Na většině ostrovů stojí ještě tradiční domy z rákosu, na řadě se však již objevují i domy plechové. Je to tu hodně připravené pro turisty, ale stojí to za to.
Z plovoucích ostrovů jsme se vydali na největší peruánský ostrov na jezeře, na ostrov Amantani. Zde žije téměř pět tisíc obyvatel v několika komunitách. My jsme přistáli v komunitě, kde jsme měli strávit noc. Trochu nás překvapilo, že jsme dostali přidělenou svoji dočasnou mámu, která si nás vzala k sobě do svého stavení. Ubytování i jídlo bylo fajn až na několik drobností. Bydleli jsme v prvním patře v pokojíčku jak pro trpaslíky, alespoň měřeno vstupem. Dveře mi byly tak do výše prsou a lezl jsem tam po čtyřech. Uvnitř byla výška už dva metry, takže s odřenýma ušima OK. Jídlo bylo vegetariánské a dobré. Znovu musím pochválit peruánské polévky, úžasné! Trochu jsme znejistěli při večeři, kdy jsme byli pozváni přímo do kuchyně, kde se za závěsem proháněly slepice a za ohništěm guinea pig (místní specialitka, morče). Nicmén vše jsme zvládli bez újmy. Odpoledne jsme si dali na místním betonovém hřišti fotbal, což bylo vzhledem k nadmořské výšce přes 4000 metrů a obutí některých z nás docela zážitek. Ale úroveň nebyla vůbec špatná (dána zejména evropským obsazením) a místním se to líbilo. Po prohlídce části ostrova, kde byl zajímavý především náboženský význam ostrova pro inckou a předinckou kulturu, jsme večer vyrazili na místní taneční zábavu. Máma nás oblékla do místních krojů a zejména Jana si halenu, sukni a další hodně „užila“. Zábava naštěstí trvala asi jen hodinu a půl a po pár tanečcích, pivku a fotografování jsme zalezli do postele.
Ráno v osm, po rozloučení s ostrovem Amantani, jsme se přesunuli lodí na na ostrov Taquile, vzdálený asi hodinku. Dnes nám přálo počasí ještě více nez včera a po chvilce mraky zmizely a užili jsme si sluníčka. Viditelnost byla výborná a viděli jsme až do Bolívie na Isla de Sol a do Copacabany. Na ostrově to bylo podobné jako na Amantani, byl však více turisticky zaměřený a vyvinutý. Po několikahodinové obhlídce jsme vyrazili na tříhodinovou plavbu zpět do Puna. S výletem jsme byli spokojeni, stejně jako s rozhodnutím nepřesouvat se narychlo do Bolívie.
Odpoledne jsme se dali do pořádku a vyrazili jsme na dobrou večeři do města. Večer jsme si sbalili na zítřejší přesun do Arequipy.
Jak jsme povečeřeli smažené morče
Cesta na jih Peru místním standardním autobusem měla být naší další zkušeností v Jižní Americe. Nakonec se ale potvrdilo, ze dálková autobusová doprava je opravdu na úrovni. V dvoupatrovém autobuse jsme si dole užívali pohodlně šestihodinovou cestu z Puno do Arequipy. Cestování autobusem má pro Evropana pár zvláštností. I na dálkový autobus si musíte na většině projížděných zastávek mávnout a je to docela hukot, když se takový kolos snaží rychle zastavit, třeba z devadesátikilometrové rychlosti. Druhá věc je, že při projíždění městem, například při dopravní zácpě v Juliana, se běžně z autobusu vybíhá a kupuje vše potřebné u stánku či obchůdku. Samozrejme, že na každé zastávce, ale i červené, vám prodavači nabízejí občerstvení. Na druhou stranu nam do videa pouštěli posledního Batmana anglicky.
Pokud jde o změnu přírody, po sestoupání z hor a několika hodinách vyprahlé půdy a nádherných scenérii s jezery a horskými štíty v pozadí, jsme se dostali až do krajiny pouštního charakteru, v kterém se vinula jen železnice, silnice a sem tam nějaká průjezdní stanice/osada. Jako by tu včera dotočili Tenkrát na západě. Před příjezdem do Arequipy se začala objevovat zelená úrodná údolí a hory opět začaly stoupat hodně vysoko.
Arequipa je koloniální město, které je, nejen v centru, ale i ve větší části města, tvořeno koloniálními domky a úzkými uličkami. Působí však rušněji než např. Cuzco. Ubytovali jsme se v příjemném penzionu a domluvili program na příští dva dny. Dvoudenní výlet do Canyon de Colca. Potom jsme vyrazili na prohlídku centra a cestou jsme se zastavili na pozdním obědě. Oběd byl super a konečně jsme se dočkali peruánské speciality: smaženého morčete (anglicky Guinea pig). Chutnalo jako malý králík a přestože na talíři s hlavou a nožičkami s drápy vypadalo hrozivě, tak jsme si pochutnali. Večer jsme šli brzo spát, protože nás čekalo naše nejrannější vstávání.
Vzhůru do Colca Canyonu
Ráno v půl čtvrté nás vyzvedl mikrobus a vyrazili jsme na přes tři hodiny trvající cestu do Chivay, které je branou do Colca Canyon. Cesta nebyla moc příjemná, kvůli ranní hodině a zimě, která k nám přes otevřené okno řidiče proudila. V Chivay jsme si dali snídani a již za příjemného sluníčka vyrazili na Útes kondorů, kde jsme opravdu z poměrně krátké vzdálenosti sledovali poletující krále And. Kousek za Sol de condor nás osm s průvodkyní Jessicou vystoupilo a vydali jsme se na sestup do kaňonu, který trval přes dvě hodiny a znamenal přes tisíc výškových metrů dolů. Po dosažení řeky Colca a jejím překonání (po mostě), jsme vystoupali do vesnice, kde jsme si dali oběd a několik piv.
Důležité bylo složení naší skupiny, kde kromě Jessicy, mladých párů z Francie a Irska, byli i dva mladí Češi, Tereza a Marek. Tím se vytvořila “ gruppa Checo“, která udávala tempo celému výletu. Oboje jsme měli radost že po třech nedělích potkáváme krajany. Rychle jsme si dobře navzájem sedli. Po obědě jsme absolvovali další tři hodiny chůze nahoru a dolů do ráje, oázy, kde jsme měli strávit noc. Opravdu jako ráj zelená, palmami a další vegetací bohatá oáza ve vyprahlém kaňonu působila.
Umocňovalo to i několik bazénů s termální vodou. Ubytování v hliněných tradičních domcích bylo velmi spartanské, ale na přespání stačilo. Po vykoupání a příjemném večeru u několika piv a láhve vína, jsme ulehli k zaslouženému odpočinku.
A zas zpět na povrch zemský
Předposlední den roku jsme zahájili po páté hodině ráno stoupáním z kaňonu. Toto je nevýhoda treku v kaňonech, kde první den lezete dolů a poslední den vás čeká obvykle náročné stoupání. Jessica nám vyhrožovala až třemi hodinami stoupání, ale po našem včerejším výkonu jsme se začali špičkovat, za jak dlouho to vyběhneme. A když nám řekla, že sama to vyběhla za hodinu a půl, tak jsme přestali věřit, že to bude tři hodiny.
Ráno jsme vyrazili jako poslední skupina a postupně jsme začali tempem, které nasadil náš vůdce Jana, dohánět jednu skupinku za druhou. Když jsme byli na dohled skupinky, která vyrážela, když jsme vstávali (tj. asi 40 minut před námi), začala mě zrazovat levá noha, respektive mně začal tahat přední stehenní sval. Po stažení obinadlem se to na chvíli zlepšilo, ale poté to začalo jít do křeče. Výrazně jsem zpomalil a nahoru šel hlavně pravou nohou. Což za pár desítek metrů vedlo ke křeči v pravém stehnu. Závěr výstupu se mi tak trochu prodloužil, a za zbylými třemi z grupy jsem dorazil nahoru asi s desetiminutovým zpožděním. Ještě, že se to stalo až v poslední čtvrtině výstupu, docela to byla fuška. Nicméně Marek s Janou byli nahoře za rovné dvě hodiny a byli jsme moc pochváleni. Po odpočinku se už křeče ozývaly minimálně.
Po snídani v blízké vesnici jsme se, po téměř hodinovém slunění na návsi s pivkem v ruce, vydali po desáté mikrobusem nazpět. Hlavní zastávka byla Chivay, kde jsme si dali hodinku v termálních lázních, horká voda mi na nohy dělala moc dobře, a pak oběd. Do Arequipy jsme kvůli hustému provozu a asi půlhodinové kontrole od silniční policie dorazili po šesté večer. Rychle jsme sbalili a šli unavení spát. Ráno nas čeká přelet do zpět do Cuzca.
Oslavy Silvestra v Peru
Dnešek byl odpočinkový. Ráno jsme se s mezipřistáním v Juliaca dopravili z Arequipy zpět do Cuzca, kde jsme naposledy zakotvili na naší základně, hotelu Rumi Punku. Dopoledne jsme odpočívali na lůžku a pak si dali ve městě oběd, zarezervovali silvestrovskou večeři a nakoupili trochu toho šampaňského . Já jsem si pak dal v rámci přípravy na Cotopaxi úžasnou masáž, ktera trvala půldruhé hodiny a byla opravdu výživná.
Večer jsme klimbali u televize a po deváté jsme se vydali do města do zamluvené restaurace na náměstí.
Počasí zatim Silvestru moc nepřálo, drobně pršelo. Přesto bylo v ulicích i na náměstí poměrně dost lidí. Po výborné večeři jsme před půlnoci vyšli z restaurace přímo do nadrženého snad stotisícového davu, kterému moderátor odpočítával po minutách čas. Všude bouchaly petardy a hrála hudba. Přestalo pršet a s půlnocí mohlo vítání roku 2010 po jihoamericku začít. Petard, světlic a dělbuchů výrazně přibylo a nad Cuzcem se rozzářil ohňostroj. Masa lidí se dala do tanečního pochodu dokola náměstím slavíce nový rok v rytmu hudby a alkoholu. Chvílemi se dav hbitě rozestoupil kolem bouchajících dělbuchů, aby pak nerušeně pokračoval. Chvílemi se zdálo, ze vybuchující pyrotechnické vymoženosti musejí někoho zranit, ale sami jsme neviděli žádný problém ani blikající sanitku. Jen jsme byli trochu ohluchlí z petard vybuchujících nad našimi hlavami a pod nohami.
Asi po hodině jsme se vydali zpět do hotelu ponechajíce všechny bary mladším ročníkům.
Našinec by očekával, že na nový rok, po bujaré oslavě, bude všude poloprázdno. Nicméně vše vypadalo jako obvykle, dokonce i ulice již byly v osm hodin ráno uklizené. Jen jinde všudypřítomní turisté v nich chyběli. Rozloučili jsme se s Cuzcem a Peru a pres Limu se vydali zpět na začátek našeho putování po Jižní Americe, do Quita v Ekvádoru.
Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí
mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem
nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a
sportovišť plných dětí.
Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.
Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.
Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.
Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.
O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.
Isla de la Plata – „Malé Galapágy“
Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.
Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).
Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe
Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.
Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.
Peru – intermezzo naší cesty
Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.
Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.
Před výstupem na Cotopaxi
Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.
Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.
Výstup na Cotopaxi
Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.
Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.
Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.
Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.
Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.
Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.
Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.
Quito
Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.
Návrat domů
Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou ).
Ukázalo se, ze Iberia investovala do business class opravdu hodně a jedenáctihodinová cesta nám na plnohodnotném lůžku uběhla velmi rychle. Trochu nás zaskočilo, že po přistání jsme dostali na naši odpověď, že jdeme do Quita, cedulku Transit. Nicméně, po několika pokusech dostat se k zavazadlům a ven z letiště a několika pro nas nesmyslných odpovědí personálu jsme zjistili, ze nejsme v Quitu, ale na letišti v Guayaguil a do Quita se dostaneme dalším přeletem. O tom Iberia ve svých letových plánech taktně pomlčela, a tak jsme dost překvapeně a s drobnou nedůvěrou čekali, až zprovozní naše letadlo, které při přistání do motoru nasálo ptáka a tomu se ani po kousíčkách moc z lopatek turbiny nechtělo. Při hodinovém přeletu do Quita jsme fascinovaně sledovali nad mraky vystupující zasněžený vrchol sopky Chimborazo, jednoho z potenciálních vrcholu naší cesty.
Přílet do Quita je fascinující ze dvou důvodů. Přilétáte do údolí mezi čtyřtisícovkami a přistávací dráha je součástí města. Nikde jsem nezažil přistání mezikontinentálního Airbusu vedle školních hřišť a sportovišť plných dětí.
Tento článek přináší agentura PoznejteSvet.cz, která zajišťuje a kompletně organizuje individuální cesty do exotických zemí. Zveřejnění je s laskavým dovolením Martina a Jany, autorů původního cestovního deníku.
Petr Kučera, majitel agentury tel.: 777115347, e-mail: info (at) poznejtesvet.cz
Vzhledem k tomu, ze jsme měli přes tři hodiny času, rozhodli jsme se podívat do města. Taxíkem jsme byli na Plaza Grande, hlavním náměstí starého města, za necelých dvacet minut. V taxi jsme si poprvé vyzkoušeli španělštinu a zjistili, ze se se slovníčkem v ruce a Martinovými zbytky francouzštiny domluvíme.
Na náměstí se k nám ochotně přidal jeden z místních soukromých průvodců a za 18 dolarů nás za hodinku provedl několika místy starého Quita, kde se mísí koloniální španělská architektura a historie s fragmenty z doby Inků a oslavou vůdců boje za nezávislost Ekvádoru.
Po návratu na letiště a krátkém letu obstojně udržovaným letadlem jsme přistáli na pobřeží Pacifiku v městě Manta, kde na nás již čekal vůz, který nás měl dovézt do Puerto Lopez, kde jsme měli strávit další tři dny. Při asi hodinové cestě Škodou Octavia!! jsme se začali seznamovat s jihoamerickou přímořskou realitou. Jediný asfalt byla nová silnice a při projíždění několika vesnic jsme viděli jen prach a spinu, ve které si svorně hrály děti, pobíhali psi a klábosili dospělí. Celou cestu jsme projížděli neuvěřitelně vyprahlou pustinou se suchými keři a stromy, kde cokoliv zeleného působilo nepatřičně.
O to více nestandardně působila Hosteria Mandala, která má své domky rozesety uvnitř obrovské tropické zelené zahrady. Byli jsme ubytováni v zajímavém stylovém bungalovu Concha (mušle). Jeho okolí a střechu obývali dva nádherní leguáni, kteří se na nás hned přilezli podívat. Po podvečerní procházce po pláži a rybí večeři jsme po dvou dnech cestování spokojeně usnuli.
Isla de la Plata – „Malé Galapágy“
Ráno jsme vyrazili spolu s dalšími třemi hosty na jednu z místních atrakcí, ostrov Isla de la Plata, kterému se také říká malé Galapágy. Je proslulý zejména tím, ze se v okolních vodách páří velryby a žije na něm řada živočichů, zejména ptáci. Nyní, v době před začátkem období dešťů je ostrov vyprahlý a obsazený hnízdícími ptáky, které tam lze potkat na každém kroku, jak sedí na vejcích. Vedle toho jsme v průběhu tříhodinového treku po ostrově, který je vzdálený přes hodinu plavby z Puerto Lopez, zahlédli i dva lvouny sloní a řadu dalšího ptactva. Počasí bylo teplé (20 – 25st) a chvílemi mezi mraky vykouklo i slunce. To nás trochu zmátlo, takže jsme podcenili situaci a docela slušně jsme se spálili, zejména Jana, která večer chladila své tělo Pantenolem.
Ještě pár vět k Hosterii Mandala. Jak jsem již psal, je to velmi specifické ubytovací zařízení, jak stylem, tak komfortem (alespoň při letmém srovnání s okolními hostely). Vše je ve stylu ‚producto naturale‘, s nádechem Greenpeace zajmu o velrybí populaci. Majitelé nám přišli jako hippies na odpočinku, ale vše včetně jídla tu je super, všichni tu byli příjemní a vše fungovalo (za 40 USD za den).
Na jedné z nejkrásnějších pláží v Jižní Americe
Po pozdější snídani – jsme tu přeci na zasloužené dovolené! – jsme se vydali znovu do národního parku Machalilla, tentokráte na všemi průvodci opěvovanou pláž Los Frailes. Jako dopravní prostředek jsme zvolili místní moto taxi, což je levná a překvapivě i pohodlná doprava podobná rikšám v Indii. Nechali jsme se dovézt jen ke vstupní bráně parku a pak jsme se vydali pěšky po značené stezce.
Celý park je v tomto období vyschlý a jen sem tam vykukují mezi suchým křovím kaktusy a zelené kvetoucí stromy. Po chvíli se však dostáváme k pobřeží do první zátoky, kde zkoumáme jak to vypadá, když se v rámci geologického vývoje utrhne od pevniny její součást a pomalu cestuje do oceánu. To samé, ale s úplně jinou horninou, vidíme v další zátoce. Dále jsme pokračovali po stezce a z různých vyhlídek pozorovali pelikány a další mořské ptáky a všudypřítomné přírodní pláže. Zhruba po třech hodinách jsme dorazili na Los Frailes, kde jsme se v teplém Pacifiku i vykoupali. Na pláži už na nás čekal ‚náš‘ mototaxikář a odvezl nás zpět do Puerto Lopez. Protože se pres den konečně rozptýlily mraky a začalo svítit sluníčko, museli jsme konstatovat, ze vše najednou vypadá jinak, lépe. Zejména pláž před Hosterií přímo vybízela k návštěvě. My jsme vsak šetřili svoji spálenou kůži a v klidu strávili odpoledne na kryté terase u pláže. Navečer jsme se vydali do internetové kavárny, ale nakonec jsme vše vyřídili až u ‚hotspotu‘, který měl, na rozdíl od ostatních, pokrytý výpadek proudu vlastním generátorem. Již se nám to tu u Pacifiku krátí a jdeme brzo spát, abychom si jej ještě zítra před odletem do hor chvíli užili.
Peru – intermezzo naší cesty
Dnešek byl o přesunu do Peru, takže jsme se srdečně rozloučili s Hosterii Mandala a jejími majiteli. Mimochodem, on Ital, který je v Ekvádoru skoro dvacet pět let a jeho zena Švýcarka již třináct let. Po příletu do Quita jsme se vydali do města domluvit výstup na šestitisícovou sopku Cotopaxi, kam bych rád na závěr naší cesty vylezl. Co se ukázalo jako téměř neřešitelný problém, byla skutečnost, ze se Jana rozhodne, zda půjde také, až po pobytu v peruánských Andách. Nakonec jsme domluvili dobrý kompromis a vyrazili na krátkou procházku po New Quito a pak zpět na letiště.
Našemu pobytu v Peru se budeme věnovat v samostatném článku. Po návratu do Ekvádoru jsme se ubytovali v hotelu přímo na Mariscal, což je něco jako Václavské náměstí v Praze a jeho okolí. Jedna restaurace a bar za druhým, večer to tu žije. Naštěstí máme okna do dvora a mohu se v klidu vyspat před zítřejší cestou na Cotopaxi. Jana si bude užívat konec dovolené přes víkend ve městě a plánuje odpočinek před návratem domů.
Před výstupem na Cotopaxi
Po nezvykle dlouhém spánku a snídani v restauraci s výhledem na náměstí jsem odešel do agentury, kde jsme sbalili výbavu, seznámili se s dalšími účastníky výstupu na Cotopaxi a vyrazili na cestu. Na krásnou šestitisícovou sopku polezu s dvěma Indy, sympatickým mladým francouzským párem, Australanem a legračním Britem Olim, který je nejstarším členem výprav (je mu padesát šest let). Ani jeden moc nepůsobí jako zkušený horolezec, což je fajn.
Po docela náročné cestě ve velkém terénním pickupu cestou a necestou jsme vyšplhali na parkoviště v 4 600 metrech. Odsud jsme s proviantem vystoupali kolem třetí hodiny do chaty Jose Ribas ve 4 800 m., kde jsme začali s aklimatizací a tréninkem na ledu. Počasí je zatím nádherné, slunečno a teplo. Doufáme, že to vydrží. Po večeři jsme v osm zalezli do spacáku a zkusili usnout. V jednu hodinu ráno vyrazíme na vrchol. Adaptace na výšku je zatím bez problému.
Výstup na Cotopaxi
Po asi dvou hodinách převalování ve spacáku a dvou hodinách spánku vstáváme. Ze snídaně jsem schopný vypít jen dva hrnky čaje a nasoukat do sebe čokoládovou tyčinku. Po oblečení a nasazení výstroje konečně v půl druhé vyrážíme. Vzhledem k nezkušenosti ostatních při balení a nasazování sedáku a ostatních věcí vše trvalo déle a vyrážíme z chaty jako poslední skupina. Teplota je tři stupně pod nulou a na cestu nám září hvězdy i měsíc.
Po asi třičtvrtěhodinovém stoupání směrem k ledovci si nás rozdělili průvodci na tři dvojce a Oliho. Takto vyrážíme na vrchol. Můj průvodce se jmenuje Julio a jdeme spolu s Australanem Davidem (23 let). Vyrazili jsme svižným tempem k ledovci a brzo jsme začali míjet první skupinky, které si již začali nasazovat mačky či odpočívali. My jsme hledali co nejdelší cestu, kdy jsme mohli ještě rychle pokračovat jen v botách a získali tím docela náskok. Po nazutí maček však začal David v cca 5200 metrech pociťovat nevolnost od žaludku a museli jsme začít dělat často přestávky. Mně je dobře, cítím se v pohodě a plný síly. Po nějaké chvíli David potíže překonal a my pokračovali stoupáním po ledovci, pokrytém tvrdým sněhem. Obcházíme první obrovské trhliny v ledu, pak překračujeme jednu menší po úzkém sněžném můstku. Najednou narážíme na první příkrý svah, který zdoláváme po spádnici. Takovýchto úseků se sklonem až padesát stupňů nás nakonec čekalo několik. Jsem rád, že jsem si nakonec vzal i jednu hůlku, protože mi spolu s cepínem pomáhá do takových kopců lézt bokem. Moje artrozticke kotníky mi totiž nedovolují všude šplhat napřímo. Obešli jsme obrovskou skálu Yanasacha (kečuánsky Černý les) a v 5600 metrech jsme se v jejím závětří občerstvili před poslední částí výstupu. Počasí je stále vynikající, jen trochu začal foukat vítr. Teplota je kolem nuly, přesto mi zamrzá hadička od camelbacku, snažím se ji častým pitím udržet průchodnou.
Objevilo se před námi poslední dlouhé prudké stoupání a pak nás čekalo posledních 150 výškových metrů šikmo na vrchol Cotopaxi. V tomto úseku mi najednou začínají docházet síly, začínám mít krizi. Snažil jsem se do sebe dostat energetickou tyčinku a museli jsme začít častěji odpočívat. Rozednilo se, a v šest vyšlo slunce. Klasicky nejhorších bylo posledních pět set metrů, kde jsem viděl de facto vrchol a vracející se dvojice nám již gratulovali.
Jsme tam! V 6.30 dne 3. Ledna 2010 jsme dosáhli vrcholu vulkánu Cotopaxi. Stojíme za nádherného slunečného počasí a viditelnosti ve výšce 5897 metrů a shlížíme na okolní sopky. Jsem vyčerpaný, ale je to tu nádherné. Pod námi, asi padesát metrů, hledíme na obrovský pravidelný kráter, s průměrem petset metrů. Na jihu se krásně rýsuje nejvyšší vrchol Ekvádoru, 6310 metrů vysoké Chimborazo.
Asi po patnácti minutách, kdy, i přes ranní slunce a teplotu nad nulou, jsme stále prokřehlí, se vydáváme na cestu dolů. Máme před sebou podle průvodců 2–4 hodiny sestupu. Zvládli jsme to za dvě hodiny bez problémů a předběhli i většinu lidi před námi. V 8.35 jsme dorazili zpět na chatu. Byli jsme unavení, ale šťastní, že jsme to dokázali.
Ostatní začali postupně přicházet během dalších hodin. Z naší skupiny byl překvapivě první na vrcholu i zpět na chatě outsider Oli, který sice stále tvrdil, že nikdy takto nelezl, ale moc jsme mu to nevěřili. Z ostatních to vzdal jen jeden z Indů, který se musel vrátit asi z 5200 metrů.
Po poledni jsme sestoupili na parkoviště a odjeli zpět do Quita. Po vydatném pozdním obědě následoval ještě vydatnější spánek, kdy jsem se probudil až druhý den ráno. Jana si během víkendu prohlédla některé části Quita a hlavně odpočívala. Zítra nás čeká poslední den v Jižní Americe a odlet domů.
Quito
Dnešek jsme pojali velmi pohodově, a z hotelu jsme odešli až odpoledne. Zajeli jsme se ještě podívat na kopec uprostřed Quita, kde se tyčí obrovská socha anděla, strážce města. Odsud jsme si naposledy prohlédli město, udělali poslední fotografie a pak jsme se vydali na letiště.
Návrat domů
Cesta zpět proběhla bez problémů a v úterý večer jsme šťastně a odpočinutí přistáli ve Vídni. Odsud jsme autem vyrazili do Prahy, kam jsme před půlnocí bez problému dojeli. Bohužel, necestoval s námi můj batoh, který se zatoulal někde na nějakém letišti, včetně několika litrů peruánské pálenky. Nicméně, hned druhý den večer mi ho domů přivezli, takže ani tato drobnost nám nemohla zkazit naši úžasnou dovolenou ).
Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu
kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě
tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního
mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda
da Vinciho!
Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!
Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.
Jedinečná příležitost
Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.
K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.
Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.
Vyplatí se neotálet
Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!
Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!
Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.
Jedinečná příležitost
Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.
K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.
Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.
Vyplatí se neotálet
Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!