Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem
turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika
o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a
strach.
Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a strach. Je pravda, že průzkumy vypracované OSN, před třinácti lety, opravdu lichotivé nebyly a zemi zařadily na přední příčky v trestné činnosti na světě. Od této doby žádné nové statistiky nedohledáte a „nálepku“, kterou zem dostala, jí zůstala po dnes a hned si jí tak neodpárá. Přetrvává, nebo zlepšila se v zemi, kde vládl dlouhá léta apartheid – doba temna, tato bilance?
Nejznámější černošská čtvrť Johannesburgu se nazývá Soweto, a tvoří ji nekonečná směsice chatrčí. Toto město ve městě má dvacet osm okrsků a žije zde více jak dva miliony lidí, převážně černochů, z různých kmenů země. Uvidíte zde rodiny chudé, chudší, i nejchudší, které bydlí v nejnuznějších chatrčích, z nichž řada je bez elektriky nebo kanalizace. Chatrče a zase chatrče, kde jen oko dohlédne, jsou postaveny z toho, co bylo zrovna po ruce.
Soweto bylo založeno v roce 1901, kdy byla zavedena brutální separace lidí. Černí se museli z Johannesburgu vystěhovat, a to i přesto, že bydleli ve svých vlastních domech. Do podvědomí světa vstoupilo Soweto v roce 1976, kdy poklidně protestující studenti dávali najevo nesouhlas se zavedením afrikánštiny (jazyka vládnoucí menšiny) jako vyučovacího jazyka. Policie zastřelila třináctiletého Hectora Petersona a potom ještě dalších dvě stě lidí. Dnes na tomto místě stojí Muzeum apartheidu, které ukazuje, jak složitý život v období apartheidu byl.
Aparheid: Oficiální státní politika v letech 1948 až 1990, která byla založena na rozdělení společnosti dle rasy. Projevovala se oddělením např. dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Více na Wikipedii
Nikde na světě nenajdete ulici, kde by žili dva nositelé Nobelovy ceny. Pouze Vilakazi Street se tímto může pyšnit, žili zde – Nelson Mandela a arcibiskup Desmond Tutu. Nedaleko stojí největší kostel Regina Mundi, který v době bojů, byl místem setkání aktivistů a politiků.
Johannesburg leží na velkých ložiscích zlata, většina dolů však už byla uzavřena.
Johannesburg, přezdívaný jako město postavené na zlatě, je po Káhiře a Lagosu třetím největším městem Afriky. Dopočítat se přesného čísla obyvatel se stále nedaří, ale hovoří se o více než třech miliónech obyvatel. Jedno je jisté, Jozi, jak mu místní říkají, dosahuje rozlohy Lucemburska. Jen v centru města žije dva miliony lidí, z nichž je šedesát procent bez práce. Státní podpora prakticky nexistuje, proto se lidé často „živí“ kriminalitou.
„Je mi osmadvacet let“, říká mi náš průvodce Charles a dodává, „tady už žiji šestnáct let a moc dobré to není. Přestože mám práci a od doby apartheidu je situace o něco málo lepší, lidé se stále dělí na chudé, chudší, a nejchudší. K násilným činům v takové mase lidí dochází. A já se ptám, je to jinde ve světě lepší? Stačí nahlédnout do států v Asii, kde jsou atentáty téměř týden co týden a umírá při nich mnoho lidí, nebo na opačnou stranu zeměkoule a pak můžeme porovnávat. Nemyslím si, že jsme horší národ. Rok od roku je násilností méně. Co nás trápí a štve daleko více je, jak se naše země jmenuje. Proč právě Jihoafrická. V Afice je přeci fůra států a každý má svůj název. Žádný z nich se nejmenuje Východoafrický stát, Západní, či Střední Afrika.“
K nejhezčímu místu velkoměsta patří bezesporu část Newtownu, kde jsou vyhlášené restaurace, noční kluby, divadla, muzea. Při projíždění z jedné části do druhé, vás ohromí všudy přítomná zeleň, kvetoucí keře, stromy, fialově kvetoucí jacarandy a hlavně, jak je všude neskutečně čisto.
Pod Jižním křížem jsem procestoval dva tisíce pět set mil. Příště se z Jozi podíváme na sever této „pruhované“ a krásné země, k třetímu největšímu kaňonu na světě a do NP Kruger.
Do „zlatého státu USA“ – do Kalifornie – zavede diváky
svého letošního jarního diashow turné cestovatel a fotograf Martin Loew.
Během večera plného barevných diapozitivů slibuje Loew přiblížit nejen
známá americká velkoměsta, ale také národní parky, hory
i pouště.
Do „zlatého státu USA“ – do Kalifornie – zavede diváky svého letošního podzimního turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Ve zcela nově zpracované digitální diashow přiblíží nejen známá americká velkoměsta, ale také národní parky, hory i pouště. Svůj dobrodružný příběh plný nevšedních zážitků vypráví Loew v živém a poutavém komentáři a dokresluje jej ukázkami autentických zvuků i krásné hudby. Fotografie z diashow najdete na www.promitani.cz/kalifornie
Z proslulého Hollywoodu se vydáme na jih, do oblasti s roztodivnými kaktusy Joshua Tree a potom na sever, do hor Sierra Nevady k největším stromům světa – k sekvojím. Ze San Francisca nakonec podnikneme výlet do světoznámého Yosemitského parku, kde se z impozantních žulových masivů řítí do údolí neuvěřitelné bělostné vodopády.
Ke své nové diashow o Kalifornii cestovatel Martin Loew říká:
„Kalifornie je země plná krás. Na nevelkém území najdete moderní a elegantní americká velkoměsta, stejně jako jedny z nejhezčích přírodních scenérií naší planety. V tomto diashow jsem se věnoval právě i městům, protože koho by nezajímala například ona pověstná továrna na sny zvaná Hollywood? Navštívil jsem zde nejen filmová studia, ale i místa, kde se tradičně předávají filmoví Oscaři či nedalekou luxusní čtvrť Beverly Hills. A další město – San Francisco – je doslova ikonou celé Kalifornie. Vždyť obrázek visutého mostu Golden Gate viděl už někdy snad každý a o vězení Alcatraz také leckdo již asi slyšel.
Ale i přes lákavé pozlátko kalifornských měst zůstává těžiště mého nového diashow v obdivování přírodních krás. V tom je Kalifornie jedinečná. Národní parky tu nabízejí takovou přírodu, jakou si my středoevropané ani neumíme představit. Hory Sierra Nevady jsou hotovou pokladnicí přírodních divů. V národním parku Sequoia rostou stromy, jejichž velikost se nedá popsat ani vyfotit. Člověk si vedle obří sekvoje připadá jen jako mraveneček. A divoké vodopády Yosemitského parku nejsou o nic méně monumentální. Výčet divů by mohl pokračovat, Kalifornie je skutečně „zlatým pokladem“. Přijďte se přesvědčit na vlastní oči.“, zve diváky cestovatel Martin Loew.
První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho,
aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz
tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským
nápisem: „Welcome to Albania!“
Když jsme projížděli autobusem skrz hraniční přechod z Černé Hory do Albánie, pasy nám zkontrolovali jen na černohorské straně. V albánské celnici si nás nikdo zastavit neobtěžoval. Ostatně, ani to skrz okénko nevypadalo, že by tam vůbec někdo byl. Hned po přejezdu hranic se všude okolo silnice objevily nekonečné hromady odpadků, mezi kterými se občas pásly krávy. První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho, aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským nápisem: „Welcome to Albania!“
Poté, co jsme po cestě sem projeli půl Balkánu, jsme se octli ve zcela jiném světě a Černá Hora i Srbsko se v tomto srovnání najednou jevili jako právoplatní členové západní Evropy. Hned po příjezdu do severoalbánské Shkodry nás první Albánec, kterého jsme zde potkali, nasměroval do směnárny s nevýhodným kurzem a pak zavedl k furgonu jedoucího do Thethi za předraženou cenu. Mluvil dobře anglicky, tvářil se velmi přátelsky a tvrdil, že z toho nechce žádné peníze. Bylo to ráno, a cesta vedla dlouhou ulicí plnou pouličních prodavačů se vším možným, včetně obrovských v ničem nezabalených chuchvalců tabáku a živých slepic.
Z prvního odstavce asi čtenář nebude mít příliš dobrý pocit. Kdybych na tomto místě své vyprávění o Albánii skončil, obrázek, který jsem úvodním popisem o této zemi vytvořil, by vyzníval velmi negativně, možná až děsivě. Přes ne příliš pozitivní první dojem mohu po návratu návštěvu této země pouze doporučit. Když jsem před cestou někomu říkal, že plánuji jet do Albánie, mnozí mě od cesty zrazovali. Vyslechl jsem si nejednu historku o tom, jak tu každý krade, jak se na horách střílí a jak se tam ztrácejí turisté. Je možné, že to bylo jen štěstí, že nás žádná tragédie nepostihla, přesto jsem přesvědčen, že předsudky o hrozbách této země jsou přehnané. Je jen potřeba se tu trochu zorientovat, protože spousta věcí zde funguje prostě trochu jinak, než jsme zvyklí.
Několik slov o dopravě
Asi největší problém pro cizince představuje doprava. Pokud nemáte vlastní auto, jste odkázáni na autobusy a furgony – mikrobusy jezdící bez přesných jízdních řádů. Vyjíždějí většinou tehdy, když se naplní a na přání lze kdekoli po trase vystoupit a když je místo, tak také nastoupit. Při placení cesty furgonem nejsou výjimkou dvojí ceny. Stalo se nám i to, že řidič slíbil, že nás odveze zadarmo a po příjezdu na místo si žádal tisíc leků (skoro dvě stě Kč). V jiném furgonu si po zaplacení a po příjezdu do cílové destinace vymysleli ještě příplatek za zavazadla. V obou případech jsme zaplatit odmítli, ale kdybychom neměli početní převahu, možná bychom se dostali do nepříjemné situace.
Když vám ujede autobus (autobusy nejezdí moc často, většinou vyjíždějí kolem šesté ráno) a nechcete jet předraženým furgonem, ani ještě dražším taxíkem, můžete zkusit stopovat. Jde to tu celkem rychle, potkal jsem řidiče, který mě kromě toho ještě zaplatil drahé pivo, ale i řidiče, který ode mne chtěl při příjezdu zaplatit jako za taxi, přestože jel naprosto obyčejným, nijak neoznačeným autem.
Hromadnou dopravu ve městech zajišťují autobusy. Autobusy, které zde jezdí, sem zakoupili z různých evropských zemí, podle toho, kde zrovna co vyřazovali. Nejedná se tedy o nejnovější kusy a na dveřích mimo albánských nápisů stále zůstávají cedulky v italštině, němčině či francouzštině. Jízdenky prodává průvodčí, který má nezáviděníhodný úkol procpávat se kvůli pár drobným davem cestujících.
Zvláštní odstavec o dopravě bych rád věnoval vlakům. I přímo od místních jsem slyšel názor, že v Albánii vlaky nejezdí. Není to pravda, vlaky zde jezdí, leč nejedná se o příliš hojně využívaný způsob dopravy. Síť železnic je velmi omezená a vlaky nejezdí příliš často, většinou vyjíždí v časných ranních hodinách. Jedná se o nejpomalejší, ale také nejlevnější způsob dopravy. Stejně jako městské autobusy i vlakové soupravy jsou vyřazené z jiných zemí (včetně Československa), kde stejné vagóny a lokomotivy najdete už jen v muzeu. Vagóny jsou v žalostném stavu, okna jsou rozbitá či úplně vymlácená, občas chybí dveře nebo zástěny v průchodu mezi vagony. Proto cestující, které zde potkáte, patří často k nejchudším vrstvám obyvatelstva, anebo jsou to zahraniční turisti.
Přesto dráhy nabízejí spoustu pracovních míst. Vlaky mají spoustu zastávek, kde se všude prodávají jízdenky, ve vlaku můžete potkat speciálně určeného policistu, i u každého přejezdu musí být zřízenec na otevírání a zavírání závor, které ještě nebyly automatizovány. Jiní zaměstnanci zase mají na starost třeba spalování keřů kolem tratě.
Italsky, řecky, nebo tak nějak všelijak
Kromě dopravy je pro cizince problémem jazyková bariéra. Starší generace často žádný cizí jazyk neovládají. Albánština tvoří samostatnou jazykovou skupinu, není tedy žádné jiné řeči podobná. Stejně jako v Československu i zde se za vlády komunistické strany ve školách vyučovala ruština. Místní nám ale vysvětlovali, že kvůli velké izolaci země od zbytku světa de facto neexistovala žádná možnost použít ruštinu v praxi a dnes už si ji jednoduše nikdo nepamatuje.
Angličtinu nejlépe ovládají malé děti tak kolem deseti let. S velmi dobrou angličtinou jsme se setkali i v nevelké vesnici vysoko v horách, kde děti ve škole vyučují přímo rodilí mluvčí. Mezi dospívající mládeží jsme zaznamenali úroveň angličtiny velmi různorodou a mezi dospělými se jednalo spíše o jednotlivce. I mezi lidmi pracujícími v turistickém ruchu jsme potkali takové, kteří se spoléhali jen na pár základních frází. Nejednou s námi místní chtěli zavést konverzaci v italštině či řečtině. Mnozí místní však v komunikaci na jazykovou bariéru příliš nehleděli a tak konverzace probíhala v poměrně zajímavých improvizovaných jazykových mutacích.
Albánci jsou přátelští lidé a to se projevuje nejen tím, že si s cizinci rádi popovídají. Jsem přesvědčen, že vás v Albánii můžou okrást, nebo minimálně slušně natáhnout, ale toto nebezpečí hrozí jen od těch, kteří pracují v turistickém ruchu a „už se v tom naučili chodit“. Jiní lidé nemají důvod vám jakkoli škodit a naopak jsou velmi pohostinní.
Stalo se nám jednou, že jsme stanovali za jedním malým městečkem, které se nevyskytuje žádnou přírodní zajímavostí, či úžasnou kulturní pamětihodností. Zkrátka turisti sem nejezdí, nikdo je zde ani neočekává. Tábořili jsme kousek od silnice na nepříliš krytém místě. Když jsme umývali nádobí po večeři, zastavilo kousek od nás auto, ze kterého vyskákali tři kluci okolo sedmnácti let a šli se za námi podívat. Poté nám přivezli vychlazenou vodu a dvě igelitky plné ovoce a jen tak jsme spolu seděli a povídali o všem možném dlouho do noci. Druhý den nám dokonce koupili jízdenky do Tirany a následující večer nám ještě v Tiraně zaplatili pivo.
Panorama skoro každého města obsahuje jeden či více minaretů, ze kterých se poctivě pětkrát denně ozývá muezzin. Během naší návštěvy Albánie byl zrovna ramadán. Snad na všech mešitách, ale i mimo ně byly rozvěšeny plakáty, které na tento svátek upozorňovaly. Někde bylo možné sehnat i letáčky s přesným rozpisem modliteb. Nebyl problém vstoupit do mešity i v době modliteb, dokonce mě i pokaždé vybízeli, že si mohu cokoli z výzdoby či vybavení vyfotit. Není výjimkou, když vedle minaretu naleznete i věž katolického či pravoslavného kostela. Muslimové, katolíci i pravoslavní zde po staletí žijí vedle sebe a nejeden Albánec nám hrdě vysvětloval, že mezi jednotlivými skupinami nikdy žádné konflikty nenastaly. Všichni jsou to Albánci, proč by se tedy mezi sebou měli nenávidět kvůli rozdílné víře?
NEVER HODŽA
Na začátku tohoto článku jsem se vymezil proti stereotypům. Nutno však říct, že jsou i stereotypy, které opravdu platí. Například ten, že Albánie je zemí mercedesů a bunkrů. Bunkry můžete spatřit opravdu úplně všude – podél silnic, v polích, ale i vysoko v horách, nebo v parku v centru Tirany. Nikdy nebyly k ničemu použity, a kdyby k tomu došlo, pravděpodobně by se ukázaly jako naprosto nefunkční. Je jich tady tolik, že nikdo ani přesný počet nezná a nikdo se nezdržuje jejich odstraňováním. Bunkry jsou památkou komunistického režimu, který zemi na řadu let zcela izoloval od zbytku světa.
Není divu, že velké množství Albánců žije v emigraci. Do emigrace ale neodcházeli během komunistické éry jako u nás, tehdy to totiž nebylo možné, ale až po jejím pádu. Devastace, kterou si Albánie za tvrdé diktatury prošla, je totiž stále znatelná na stavu měst, infrastruktury i na ekonomické situaci. Navíc, kdo mohl vědět, jestli rok 1990 není jen krátkodobým ochlazením poměrů.
Nejznámějším představitelem Albánské komunistické moci byl mnohaletý diktátor Enver Hodža. Dnes proklínán, dříve veřejně oslavovaný. Na svahu jednoho kopce u města Berat byl na jeho počest vytvořen obrovský nápis ENVER. Po revoluci někdo vyměnil první dvě písmena a dnes z beratského hradu čteme NEVER.
Hodža se spolu s Matkou Terezou stal vděčným vyobrazením na suvenýry pro turisty. Stejně jako jeho obraz se mění i celá Albánie, ze které si člověk může odnést rozličné dojmy. Již zmíněné město Shkodra má více tváří. Své dojmy z první návštěvy hned po příjezdu do Albánie jsem již popsal. Když jsme Shkodru navštívili podruhé, tentokrát poslední den před odjezdem, místo špinavých trhů a přátelského „pomocníka“ jsme v centru města viděli čisté ulice s obchody a restauracemi, jaké bych na první pohled tipoval do nějaké západní země.
Večer se na jedné ulici konal velkolepý koncert, po kterém nás jeden Albánec žijící v USA zcela spontánně pozval na pivo do luxusní restaurace. Přitom to bylo to samé město a pohybovali jsme se prakticky po těch stejných místech. Albánie je prostě země mnohých překvapení a paradoxů, jak se ještě budete moct dočíst v dalších článcích této série.
Platilo a stále platí, že Prambanan je velkým soupeřem, co do rozlohy a velikosti blízkému buddhistickému Borobuduru, který je stále největší stúpou světa. Stavbu prambadannského kolosu počala Dynastie Sanžajů a trvala téměř půl století. Vstoupit sem můžeme dvěma vchody. Naše volba byla východní branou i přesto že, druhá možnost nabízela vše shlédnout za pár minut zeleným vláčkem.
Návštěva nám dala hezky zabrat. Šest chrámů stojících na vyvýšeném nádvoří a neuvěřitelných 224 menších okolo. Časté přírodní katastrofy, sice řadu z nich zcela zničily, ale i tak jsme měli možnost vidět stavby v Evropě nevídané. Nejhorší „pohroma“ se datuje rokem 1903 a místní tvrdí, že vše se může opakovat každých deset let, ale naštěstí tomu tak není. Přesto tento komplex je neustále v ohrožení a sotva se dokončí opravy po tsunami, na „řadu“ přichází zemětřesení.
Největší chrám patří, jak jinak, než Šivovi. Nádherné plastiky jsou jak na jeho chrámu, tak i dalších dvou. V jižní části každého zaujme socha světce Agastyi. Na „vytvoření“ svého břicha, si nechal opravdu hodně záležet.
Pověst o Štíhlé panně
Legenda o soše, která je k vidění v Šivově chrámu, se jmenuje Durgy. Není to socha, ale údajně zkamenělina dcery krále Ratu Boko. Jmenovala se Loro Jonggrang – Štíhlá panna. Takto jí proměnil její nápadník a ženich v hněvu. Přestože splnil její nelehké požadavky, sňatku se nedočkal a zkamenělina byla na světě. Chrámy se obchází vždy tak, jak „běží“ hodinové ručičky. Domorodci tvrdí, že jinak neodháníte přítomné zlé duchy. Pouze muslimové, po návratu z Meky, obchází chrámy opačně.
Chrlící oheň – sopka Merapi
Šestá nejaktivnější na světě a nejmocnější v Indonésii, tímto označením se může pochlubit, stále dýmající kužel sopky Merapi, která, shlíží na půlmilionovou Jogyakartu z výšky 2911 metrů.
Poslední erupce sopky byla šestadvacátého října 2010. Lidé z vesničky Kinahrejo i nejbližšího okolí opustili svá obydlí. Na přání sultána měl svůj domov opustit i šaman a hlídač sopky mBah Madirjan. Tento skromný a vtipný člověk, který dostával od sultána měsíční plat ve výši jednoho dolaru, to ovšem odmítl. Spolu s dalšími třinácti lidmi je pak našli mrtvé v domě, kde žil. Horký popel zničil nejen tyto lidské životy, ale okolní krajinu změnil k nepoznání.
Dnes se příroda z této „šlamastiky“ vzpamatovává a domorodci se zde znova vrací a začínají zcela zničené domy opravovat, jiní staví domy nové. Tady jsem žil a dále budu, říká mi téměř každý, kterého se ptám, zda tady chce žít. Věří, že si bohy udobřují, když se v létě vypravují v procesí s dary a na vrchol sopky. Zatím je Merapi moc neposlouchá a „žuchne“ si, kdy se jí zlíbí. Pro nás věc nepochopitelná. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“, pod „Chrlící oheň“, kde jim hrozí smrt.
Pokud se budete chtít dostat na okraj kráteru a podívat se, do tři sta metrů hluboké sopky Bromo, z vesničky Cemoro Lawang, budete muset nejdříve zdolat černé pouštní pole – „Moře písku“, které zde zbylo z vyhaslé sopky Gunung Tengger s pozoruhodným hinduistickým chrámem a poté 249 schodů. Okolo kouřícího kráteru vede úzká pěšina, a pokud nebude zamračeno a tesilové mraky nebudou sahat až k zemi, budete se kochat pohledem z výšky 2392 metrů na okolní sopky Kursi, Batok, i na 3676 metrů vysokou sopku Semeru.
Pracovití Tenggeřané a legenda o vzniku sopky Bromo
V okolí „Broma“ žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích, tři sta tisíc pracovitých Tengeřanů, kteří se od Jávanců liší jak jazykově, tak etnicky i kulturně. Na neskutečně strmých sopečných svazích vidíte růst cibuli, česnek, kukuřici i brambory a v upravených zahradách zase nádherné exotické květiny.
Tenggeřané stále bezmezně věří, že Rara Anteng, poslední dcera krále majapahitského, která porodila pětadvacet dětí, zapomněla dodržet svůj slib. Bohové zemi potrestali nemocemi i smrtí. Otec se rozhodl darovat bohům nejmladšího syna. Následoval silný výbuch, po kterém vznikla hora a sopka Gunung Bromo. Legenda se slaví pohyblivým svátkem Kasada. Začíná motlitbou u chrámu a následně věřící rok co rok jdou darovat bohům nejen květiny, ale i peníze, ovoce a své výpěstky, které vypěstovali, na vrchol sopky.
Kawah Ijen – Cesta ke žlutým galejím
Bez šesti metrů měří dva tisíce, hloubka modrozeleného jezera dosahuje dvě stě metrů a teplotu má od dvaceti do čtyřiceti stupňů. Je největší a nejdéle existující sirným jezerem světa.
Samozřejmě, že jsme toto jezero chtěli vidět. Vydali jsme se na tři kilometrovou prudkou cestu zeleným lesem, kterou poté, vystřídala holá skaliska a v hloubce dvě stě metrů uviděli, hladinu Kawah Ijenu.
Na dno kráteru vede potrubí s čistou kapalnou sírou, kde kapalní, tuhne a následně jí primitivním způsobem (železnými tyčemi) těží horníci. Do dvou proutěných košů, spojených vahadlem, naloží holýma rukama síru o celkové váze i přes 80 kilogramů a vynáší jí k vážení, odkud pak putuje k dalšímu zpracování. Cesta těmito žlutými galejemi je dlouhá čtyři kilometry. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a cesta dolů zabere půl hodiny. Ochranné a pracovní pomůcky se tady nenosí, pouze v ústech kus mokrého hadru, aby se nenadýchali sirných výparů. Za kilo vytěženého nerostu nedostanou ani celou korunu platu. Za den to „otočí“ dva krát. Vidět tyto drobné chlapy v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v pryžových šlapkách, kteří musí tímto způsobem, živit své rodiny moc příjemný zážitek nebyl a stejně tak vidět chatrče, kde po čas týdne žijí.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
Hinduistický Prambanan
Prambanan: Stěny chrámu zdobené reliéfy
Šaman a strážce sopky mBah Maridjan
K úpatí kouřící sopky Bromo se můžete svést i na hřbetu koně
Neskutečné barvy jezera Kawah Ijen
Sirné doly: Horník s plnými koši síry
Hinduistický Prambanan
Po častém zemětřesení se stavba změní v hory kamení
Prambanan: Zelený vláček se ve vedru hodí
Cesta k vrcholu jezera Kawah Ijen není snadná
Ohořelé motocykly reportérů, kteří zahynuli při erupci
Rok a dva měsíce po výbuchu Merapi
Sopka Merapi
Toto dokáže láva po výbuchu sopky
Sopka Bromo: 249 schodů k vrcholu Broma
Sopka Bromo: Hinduistický chrám u úpatí monte Bromo
Pohled do sopky Bromo
Vrchol sopky Bromo
Zemědělská pole ve výšce dva tisíce metrů u sopky Bromo
Pokud toužíte po exotice, v Maroku ji dostanete se vším všudy.
Stačí navštívit známá města, jako jsou Fés, Ait Benhaddou nebo
Marrakéš.
Pokud toužíte po exotice, v Maroku ji dostanete se vším všudy. Stačí navštívit známá města, jako jsou Fés, Ait Benhaddou nebo Marrakéš. Odedávna Maroko táhne islámskou kulturou, ale i nezaměnitelnou arabskou atmosférou, kterou zmíněná místa rozhodně mohou nabídnout.
Fés – centrum marockých dějin
Pouť za ryzím Marokem začínáme v jednom z největších středověkých měst na světě. Fés nese také titul nejstaršího královského města v celém Maroku. Dlouhou dobu bylo toto město lidmi považované za centrum muslimské víry, tok dějin se tedy vždy přesouval sem, o čemž vypovídá i Fes al-Bali (staré město).
Kromě staré části Fésu tu poznáte i nové město, které již působí spíše turistickým dojmem. Většina návštěvníků se shoduje na tom, že nový Fés připomíná městečka jižní Francie. Setkáte se tu s noblesními kavárnami, elegantními restauracemi i širokými ulicemi jako kontrast ke starobylé části Fésu a vlastně k celému Maroku.
Ait Benhaddou – třešnička pro filmaře
Někdo Ait Benhaddou nazývá pouštním městem, někdo marockou vesničkou a jiní znají hlavně tu filmařskou část. A jaká by to byla dovolená v Maroku, kdybychom nenavštívili slavné město, kde se natáčel Gladiátor nebo z poslední doby třeba Princ z Persie (2010)? Režiséři moc dobře vědí, proč si Ait Benhaddou vybírají. Jde totiž o nejzachovalejší marocké místo, kde se nacházejí opravdu famózní historické kulisy včetně perfektního výhledu na kamennou poušť.
Marrakéš – červená perla jihu
Cestou po zajímavých místech Maroka se zastavíme ještě v Marrakéši. Městu se tu přezdívá „Červená perla jihu“, protože má červeně zbarvené hradby a půdu, což ale není ta nejzajímavější informace. Turisté cestují na last minute do Marakkéše, aby nasáli jedinečnou atmosféru a podívanou na známém náměstí Jemaa el-Fina. Seženete tu téměř cokoliv, ale hlavně se tady potkáte se zaklínači hadů, břišními tanečnicemi nebo kejklíři jako kdybyste se vydali do dob minulých. Kromě rušného náměstí ještě můžete prozkoumat osm století starý a 77 metrů vysoký minaret Kutubia. Nudit se v Marrakéši určitě nebudete.
Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo,
s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli,
majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva
Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“.
Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo, s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli, majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“. Takto stručně se dá popsat pohádkový ostrov Jáva, ležící uprostřed Indonéských ostrovů.
Historické prameny říkají, že město a provincie Yogyakarta, v jejímž čele je sultán, Hamengku Buwono X. sahají do roku 1755. Yogy, jak jej místní nazývají, je městem universit a také zde najdete desítky uměleckých škol, hlavně zaměřených na voskované batiky. Nejlepší mistři tohoto oboru, svedou namalovat voskovou malbou neskutečné vzory a obrazy. Největší počet obchodů s batikou nabízí známá ulice Jalan Malioboro, která leží v historickém městě Kraton, najdete i sultánův palác, kde se zastavil čas.
Vstup do prostoru paláce střeží dva postříbření rákšové – chrámoví strážci. Ke Žlutému domu (Gedung Kuning), který obývá sultán se svoji ženou a pěti dcerami, jsme to měli pár kroků, ale dovnitř jsme se nedostali, zato oběd v honosné restauraci, při živé hudbě stál opravdu zato.
Bazény s fontánami sultán zbožňoval
K velmi zajímavému místu v tomto rajském místě, patřily fontány a hlavně spousta bazénku, na které v dávných dobách sultán shlížel z vysoké věže, jak v něm dovádí jeho harém. Když mu některá spoře oděná konkubína padla do oka, jejich společná cesta vedla do ložnice přímo pod věží. Do této části paláce, jeho žena přístup neměla.
Jen o kousek dál, jsem obdivoval výrobu loutek z buvolího pergamenu, které v konečné fázi zdobí pestré barvy a zlacené ozdoby. Figurky se poté používají při klasickém jávském divadelním představení wayang – „duch“ nebo „stín“.
Co jinde ve světě nenajdete – Bulvár Malioboro
Malioboro street, kdysi slavnostní třída a květinová ulice, po které se promenádovaly, královské průvody se proměnila na ulici plnou motorek, aut, becaků, kočárů s gumovými koly taženými koňmi – andong – a hlavně prodavačů. Kasina, hrací automaty, či „vykřičené“ domy s červenými lampičkami a srdíčky, tady nenajdete. Smůlu budou mít i ti, kteří budou hledat obchod s „hračkami“ pro dospělé.
Čemu jsme se ale nevyhnuli, byla všudy přítomná „mafie batikářů.“ Nespočet běhajících mladíků, nás stále obtěžoval, že právě oni mají tu nejlevnější a nejlepší batiku, a střepat se jich bylo veliké umění.
Dvoukilometrový bulvár, je jako tekoucí řeka. Někdy nás „odnesla“ i jinam, než jsme měli v úmyslu, protože proud lidí nepřetlačíte. Hlady tady trpět nebudete, celý dvoukilometrový bulvár, je jeden nekonečný bufet. Po obou stranách si stačí vybrat to, nač máte chuť. Jídla vám připraví přímo před očima, výborné husté polévky, rýže, jakou doma neuděláte a k tomu třeba kuře. Tam, kde se myje nádobí, se raději nedívejte. „Škopek“ s mastnou vodou je odporný, ve druhém je voda čistější a stačí „umyté“ nádobí opláchnout a talíř znova nabídnout dalšímu jedlíkovi.
Místní miluji sport a cvičení. Každou neděli ráno se chodníky zaplní chtivými cvičenci a oblíbené taj- či začíná. Po vstřebání všeho pochopitelného i toho méně, opouštím rušný bulvár začouzený motorkami a uvažuji, zda někde jinde na světě toto existuje. A jedna mladá slečna mi řekla „Nikde jinde na světě toto nenajdete.“
Pokud chcete vidět východ slunce nad největší buddhistickou stavbou Borobodur – budete si muset přivstat. Při vstupu dostanete po zaplacení baterku a hurá po schodech nahoru. Nejdříve se dostanete na šest čtvercových teras a poté na tři terasy kruhové. Vše zdobí více jak čtyři sta Buddhových soch a sedmdesát kamenných zvonů (stúp), kterým místní neřeknou jinak než, jávské zvony. Jen pár kilometrů odsud střeží tuto stavbu, která se stala jedním ze symbolu Indonésie, stále činná sopka Merapi.
Pouze jedné skupině z deseti, kterou zde už deset let, týden co týden vodím, se podaří východ slunce vyfotit. Snad budete ta desátá, říká s úsměvem jim vrozeným, náš průvodce. Buddha se smiloval a počasí opravdu vyšlo. Chrám, jehož stavba trvala třicet let, byl postaven v roce 880 našeho letopočtu, jenže po sopečné erupci zcela zmizel z povrchu zemského na dlouhých tisíc let. Až po této době, jej v rámci restaurátorského programu znova vyzdvihli na světlo světa.
Začalo svítat a svit vycházejícího slunce nám otvírá pohled na obrovskou džungli, kde uprostřed ní stojí tento monument a nedaleko už vidíme kouřící sopku Merapi. Fotím a fotím, nemůžu se nabažit té krásy a už brzo, zavítám k dalšímu skvostu, hinduistickému Prambananu a hlavně uvidím z blízka javánské sopky.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
Do Indie jsme se vydali s Benem na objevnou výpravu po jihu a
vzpomínáme na ni s jedinečnou nostalgií. Indií jste šokováni,
zmrazeni v tropickém horku těmi všemi davy a drobnými unikátními
příběhy, které se všude okolo vás odehrávají.
Do Indie jsme se vydali s Benem na objevnou výpravu po jihu a vzpomínáme na ni s jedinečnou nostalgií. Indií jste šokováni, zmrazeni v tropickém horku těmi všemi davy a drobnými unikátními příběhy, které se všude okolo vás odehrávají. Zasáhne vás nepředstavitelná chudoba, se kterou se, hlavně ve velkých městech, setkáte. Indie a její spirit se vám každopádně zaryje hluboko pod kůži, i když občas váháte, jestli se vám to vlastně líbí nebo ne.
Co je pro Indii opravdu typické, jsou kasty. Různé společenské vrstvy, do které se Indové prostě narodí a není cesty jinam ani zpět. Narodíte se mezi chudé, a tam po zbytek svého života patříte a nedá se to nijak a ničím změnit. Musíte se chovat dobře, a tak získá vaše duše naději, že snad v příštím životě možná dopadnete lépe. V autobuse muži stojí s muži a ženy v přední části s ostatními ženami.
V Indii máte pocit, že jste se vrátili tak trochu v čase. Trhy, pouliční prodej a muži s hady v košíku. V každém městě jsme narazili na jinou strategii, jak z nás Ind chtěl dostat nějakou tu rupii na živobytí. Rozhodně na to nejdou špatně. Indové jsou chytří a dobře vědí, na co jim většinou evropská nebo jiná pro ně prachatá duše skočí. Jejich teorie je ta, že když už jste měli peníze na letenku sem, musíte mít hodně i tak nějak mimo. A tedy dost na dlaň i pro ně a jejich rodiny.
Obchodníčci a každodenní smlouvání
Nedříve dělají náhodného kamaráda, který se náhodou nachomýtl okolo, doporučují, kam je nejlepší jít, a kdy, takže získáte pocit klidu a toho, že s vámi prostě jen někdo přátelsky mluví, a potom z nich vypadne, že jsou náhodou rikšáci, a že by vás tam mohli vzít, tak nějak za sto nebo stodvacet rupií. Rikšáci jsou vůbec prohnaní. Často třeba říkají, že autobus tudy nejede, nebo že odjel už poslední, a že jsou tu jen oni, a že vám ale uděljí very good price.
Nejlepší postup je srazit cenu na polovic, a pak se domluvit na něčem mezi, což je výhodné pro vás i nakonec pro ně. To samé se nám vyplatilo s ubytováním, někdy je to únavné, ale jde to. Když u nich potlačíte zprvu utkvělou představu, že opravdu jako turista nepotřebujete klimatizaci, a že stačí obyčejný prostý pokoj s větrákem, a jestli tam místo 1200 rupií není třeba nějaký pokoj mezi 250 a max. 450 rupií, veřte tomu, že tam většinou nějaký je, a pro ně je to obchod, takže než abyste šli k nemilované konkurenci, tuhle laskavost vám většinou rádi udělají, když jinak nedáte. Smlouvat a zase jenom smlouvat. Je to taková hra. Prostě co platí obecně je, že v Indii musíte být pořád na pozoru, abyste nepřišli na hůl.
Náboženství
Co je další věc hodna údivu a každého určitě bude bít do očí, je náboženské zaměření obyvatel, které někdy hraničí až s fanatismem, posedlostí, bezmeznou a někdy slepou oddaností. Ve vlaku jsme jednou potkali sektu, která se celou cestu několik dní pouze modlila, a jedla jen vlastnoručně připravené jídlo. Když jim Ben chtěl dát deku, nevzali si jí, protože byla pro ně tzv. nečistá. Tak jako v Rusku cestují lidé navštívit svou rodinu vlakem několik dní přes Sibiř, tak v Indii cestují rodiny několik dní, aby navštívili důležitý chrám.
Díky Mahatma Gándhímu panuje v Indii velká náboženská tolerance. Vedle převažujícího hinduismu, se v Indii můžete setkat i s islámem, křesťanstvím, budhismem, a různými sektami. Z hotelového pokoje můžete slyšet cinkání hinduistických zvonků, a poté záhy hlásání a zpěv nedaleké mešity.
Indové alkohol z náboženských důvodů nepožívají, i když samozřejmě jsou tu výjimky, kterým se pivo nepříčí… Bary s bizardním osvětlením jsou větčinou v podzemí, ve sklepních prostorách hotelů a domů. Takže máte pocit, že se jdete osvěžit přímo do pekel a že prostě děláte něco zakázaného, špatného. Na co jsme zvyklí u nás – dát si pivo s pořádnou čepicí na zahrádce pod stromy, tak o tom se vám může jenom zdát. V Indii budete rádi, když vůbec nějaké takové místo, kde vám pivo prodat mohou, najdete.
Pak je tu další otázka, jestli Ind pochopil, že pivo se musí dobře vychladit, protože teplé nestojí za nic. Potom také, jestli není prošlé. Někdy se stává, že vám číšník pivo nabízí potichu a s polozavřenými ústy, podobně jako lidi u nás na ulici drogy. Potom přinese láhev obalenou v novinách a pivo nalévá nenápadně u země do plastových hrnků s obrázky Walta Disneyho “Hledá se Nemo“, či „Lví král“.
Indické jídlo umí být i velmi rychlé.
Indie je země proslulá jako zlatá studnice koření. Jídla jsou z 90 % vegetariánská. Takže zelenina a tofu v různých podobách, v různých hustých omáčkách. Také hodně smaženého. Sympatické jsou pouliční stánky, kde za pár rupií pořídíte opravdu dobré jídlo, smažené banány, cibulky, paranthu – placku s trochu pálivou zeleninovou směsí atd. Často vaří na ohni.
Koření je základem všech indických jídel, která jsou často velmi pálivá. Což evropskému žaludku nemusí dělat vždycky úplně dobře. Sama jsme měla tu čest to několikrát zažít. Žaludek v ohni a nezastavitelná nevolnost. Třeba i několikrát za den. Třeba i několikrát za noc. Občas není ani čas dojít až na ono místo. Prostě kam to jde, tam to jde. Já takhle jednou označkovala za jízdy autobus. Čtyřikrát. Měli štěstí, že měli velká a snadno otevíratelná okna. Pak na lodi. Anebo v hotelovém pokoji. Prostě všude.
Jediné co pomáhá, je úplně se vyprázdnit, pak chvilku počkat, odpočinout, a dát si kolu, která vyrovná kyselost v žaludku a trochu vás usadí. Pak doporučuji jen suché placky a den v klidu.
Opravdu jiné bylo všechno v horách. V horách po celém světě potkáte něco čistého, rozhovory beze slov, otevřenost a nezištnost. Jako si pamatuji např. z Mongoslka z jurt a stepí, najednou máte pocit, že to setkání má hlubší smysl. Což mi celkově v Indii ohledně lidí trochu chybělo, občas jsem měla pocit, že jsme jen zdrojem peněz, ale tady v horách – v Oothi, to bylo jiné… Na ulici nás lidé zastavovali, jen aby Benovi podali ruku, a pozdravili nás. Na trhu nám každý dal napoprvé dobrou cenu, že jsme ani nesmlouvali. Pod naším hostelem jsme si zašli za pět rupií každé ráno a večer na mléčný kořeněný čaj a chvíli poseděli a poklábosili s majitelem.
Z Oothi se dá vyjet do okolí do mírných kopců malým lokálním vlakem, který určitě stojí za to. My jsme vystoupili 3 nebo 4 stanice za Oothi a směřovali na objevnou procházku trochu výše do hor. A pak jsme tu krásu spatřili. Dostali jsme se do oblasti nekončících čajových polí. Milí lidé, co čajové lístky sbírali, nás pozvali na šálek výborného čaje. A na to vzpomínám asi nejradši z celé Indie. Čisté lidské a nezištné setkání s lidmi, kteří v Indii žijí. Toho si můžete opravdu vážit. Nemají toho asi sami mnoho, ale jsou otevření a dělá jim radost se s někým cizím setkat, jen tak. Malá Indka v sárí k nám šla mezi čajovými stromky ještě několikrát, aby nás na rozloučenou znovu a znovu objala.
Místo možná hodně publikované v různých článcích o cestování, pro mě ale v reálu né příliš zajímavé a funkční, je vesnička Auroville. Oblast v minulosti kolonizovaná Francií.
A co je Auroville? Utopie. Nápad, jak žít v duchovní komunitě. Bez rozdílu pleti, kasty, nebo národnosti. A bez reálných peněz. Duchovním otcem byl Srí Orobindo a The Mother. Zajímavým projektem bylo zalesnění oblasti, která byla dříve suchá a vyprahlá. Dnes je zelená, plná zajímavých stromů, kterým se říka Banaya trees – jejich větve spouštějí šlahouny, které znovu zarůstají do země. Vidět je považuji za unikátní zážitek.
Vesnice má tvar galaxie. Uprostřed ní dominuje zlatá kupole, duchovní prostor s krystalem a paprskem světla uvnitř. Když se jako nečlen komunity chcete dostat dovnitř, musíte si návštěvu rezervovat několik dní dopředu. Komunitní život zde ale úplně nefunguje. Nezažila jsem žádné akce, kde by se všichni sešli. Je to jako město duchů. Někam jedete, a nikoho nepotkáte. Je tam třeba park, který se jmenuje Mládí. Jsou tam kolotoče, ale žádné děti. Pak vidíte prázdné amfitheatry a přístřešky.
Lidi z Auroville je trochu těžké potkat. Jedí odděleně od návštěvníků na místě, které se nazýva Solar kitchen. Pro vás není možné tam jíst, protože nemáte Auroville kartu. Takže ani kafe. Prostě nic.
Backwaters – vesničky zapomenutého ráje
V oblasti Kerala, která jako jedna z nejvíce vzdělaných oblastí Indie, můžete kromě této přednosti nalézt opravdový skvost – Vodní kanály, vesničky zapomenutého ráje. Po dlouhé cestě vlakem, litrech vypitého čaje, jsme vystoupili trochu zmuchlaní ze spacího vagonu. Ubytování nacházíme v domě se zahradou, kterou spravuje skupinka mladých indických kluků, kteří tam i bydlí.
V Alipei si můžete pronajmout houseboat, na několik dní. Máte zde v ceně vlastního osobního kuchaře a kapitána. Spíte na lodi, projíždíte kanály, krásnou panenskou krajinou, kde v malých vesnicích žijí lidé prostým, ale krásným, možná mnohem spokojenějším životem, než kdokoli jiný v Evropě. Jeptišky jezdí na lodích do kostela, děti v kánojích do školy. Muži loví ryby, sklízejí rýžová pole… Když k večeru procházíte vesničkou, máte pocit, že se tam zastavil čas a trochu závidíte.
Na konci naší cesty jsme v Mumbaji využili s Benem ubytování, kterému se říká Couchsurfing. Jedná se o stránky, kde lidé po celém světě nabízejí ubytování zadarmo u sebe doma. Tak jsme se setkali s nezávislou a velmi chytrou starší ženou z vyšší kasty. Anu. Kromě cenných rad nám řekla i pár příběhů, které stojí za to převyprávět.
Krev Anu nám vyprávěla o ženě, která měla malé dítě. Potřebovala ale zase začít pracovat, ale neměl jí kdo hlídat. Povídala si takhle jednou s domovníkem, a ten jí řekl, že ať klidně jde, že stejně musí zůstat v domě, tak jí dítě pohlídá. Je to pro něj prašť jak uhoď. Žena souhlasila a každé ráno odpochodovala vadělávat rupie. Dítě bylo ale bledší a bledší. Nějak se jí to nezdálo, a tak jednou zkusila zůstat doma. Dítě dala k domovníkovi jako obvykle. Když se podívala k němu do okna, zjistila, že domovník odebírá každý den jejímu dítěti krev, kterou pak prodává, aby si přilepšil.
Vypůjčené dítě V Indii, v každé oblasti, funguje síť žebráků, která je vždy pod někým, kdo ji neoficiálně spravuje a bere si procenta ze získaných almužen. Je to systematická sofistikovaná skupina, která ví, jak na to. Má svoje postupy a strategii. A co dobře funguje, je mladá matka s dítětem. „Nemá co jíst, dejte.“ Jednou takhle jedna žena uviděla na ulici svoje dítě v náručí cizí žebračky. Její tchýně ho za peníze tajně půjčovala žebráckému bossovi.
Vyšší versus nižší kasta A teď něco o vyšší kastě. Opilý muž jel v noci svým autem domů. A v oplilosti mu ujel volant a vjel na chodník, kde na zemi na ulici spala početná rodina Indů nejnižší kasty. Pak přijela policie. „Tak jak to vyřešíme?“ Bohatý muž dal zbytku rodiny nějaké peníze. Policie to schválila a všichni byli spokojení. Přelidněnost a kasty. A takhle to je.
Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji
rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho
návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí,
jaké mají zvyky a tradice.
Indonéský ostrov Sulawesi, který protíná rovník, je se svoji rozmanitostí, krásou a mystickou atmosférou, velmi zajímavý. Při jeho návštěvě vás stále nutí přemýšlet, jak zvláštní lidé tu žijí, jaké mají zvyky a tradice. Ostrov ve tvaru exotické orchideje, omývají z jihu teplé vlny Indického oceánu a ze severovýchodu Tichý oceán.
Mořští cikáni a nejlepší stavitelé lodí
Nedaleko pobřeží ve středu ostrova leží málo známé Togianské ostrovy, které se pyšní průzračným mořem, korálovými útesy i třiceti ostrovy. Sto dvaceti kilometrový pás ostrůvků obydlují lovci perel a skvělí rybáři Bajové, kterým se přezdívá mořští cikáni. Elektrickou síť, stejně jako běžnou silnici pro motorová vozidla na Togianech neznají. Jak jinak, než s mořem, je spjat život i dalších dvou kmenů – Makasarů a Bugiů. Bugisové jsou nejpočetnější etnickou skupinou na ostrově. Pyšní se stavbou nákladních škunerů, dosahující délku téměř čtyřiceti metrů a patří jim přední příčka námořníků celé Indonésie.
Zemřelý bude uložen tam, kde se bude mít lépe než na zemi
Oblast Tanah Toraja uprostřed ostrova, je obydlena kmenem Torajů. Jejich domy (tongonany) připomínají svým tvarem lodě a jsou vyzdobeny buvolími rohy, které jsou znakem bohatství.
Panuje zde kult smrti, který má svá propracovaná pravidla, do poslední maličkosti. Nákladné pohřební rituály s obětováním stovky zvířat – prasat a hlavně buvolů, můžete vidět na vlastní oči. Postačí k tomu zakoupit karton hřebíčkových cigaret (kretek), případně menší kanistr palmového vína (baloku), obléci se do smutečního a obřadník tomaladu s vdovou – jak tomu bylo v mém případě – vás přivítá, pohostí a smuteční obřad (Rambu Solo), „je váš“. Obávat se pláče, či nářku netřeba, na poslední cestě nebožtíka se netruchlí. Jeho ostatky poražení buvoli a prasata odnesou do vytesané skály, kde mu bude lépe, než na zemi.
Zato obrnit se budete muset, při pohledu, jak zruční řezníci zabíjí jedno zvíře za druhým i jak je umě opálí od štětin a následně porcují, jen tak na zemi pokryté palmovým listím. Hygiena se tu nenosí. Tekoucí voda k vidění není, pouze ta, která vře v kotli, kde se maso vaří. Dozvíte se, že člověk, když umře, vlastně neumřel – je nemocný a s celou rodinou sdílí pokoj, dostává jídlo. Umírá, až když je zabito první zvíře!
Důležitou roli mají hostesky a hostesové, obsluhující hosty, kteří nejsou jen ze zdejšího ostrova, případně z jiného ostrova, ale i z Austrálie i Nového Zélandu a všichni mají své místo ve vystavěných bambusových přístřešcích s pořadovým číslem od jeničky, po šedesátku. Celé to pohřební divadlo, jsem sledoval více, jak dvě hodiny, kde se tančilo, zpívalo a přibývalo krve, z poražených zvířat, která už kdysi dala tomuto ostrovu přívlastek krvavý. Tělo zemřelého, jak skonal, bývá natřeno formalínem a u skalního hrobu – to pande batu – nebude chybět figurka tau – tau v jeho velikosti a podobě. Tu oblečou do oděvu, který rád nosíval a bude shlížet z „balkónu“ na zdejší svět.
Kmen palmy ukrývá zemřelé, až poté odejdou do ráje
Zcela jinak se Torajové loučí s dítětem, které umře, do půl roku a nemá ještě zuby. Při pohřebním obřadu Passilliram, malé tělíčko zabalí do tílka otce a vloží do vysekané díry ve staré palmě staré tři sta i více let.
Zesnulé dítě ve stromě stojí, jelikož pozůstalí věří, že dítko bude růst, tak jak poroste strom. Míza stromu, je pro něj mlékem, které tak může žít a teprve až opadne první list, dítě odchází do ráje. Jedinou obětinou, které dostává, je vařené vajíčko. Díra se zakryje kůrou palmy a zacelí hlínou.
Sulaweské děti zpívaly česky
Kete Kesu je malá vesnička, kde vysoko ve skále, kam se dostanete po strmých schodech, jsou uloženy rakve. Některé z nich jsou ve tvaru různých zvířat. Dříve než se vyšplháte nahoru, všude kolem uvidíte nejen povalující se lebky, ale snad každou lidskou kost. Při mé návštěvě, mě zde doslova přepadla skupina školáků, která se stále chtěla fotit. Fotka s bílým člověkem a navíc z daleké Evropy, je něco, co se hned tak někomu nepodaří. Děti byly na výletě z nedalekého Makale, kde také navštěvují hudební školu.
Po několikerém vyfocení se a krátkém „osmělení“, říkám si fajn a nyní jsem na řadě já. Dětem jsem zazpíval: Skákal pes přes oves… a nabádal je, aby slova po mně opakovaly. K mému údivu děti okamžitě pochopily a už „to jelo“. Jako přídavek, nemohlo chybět, „Kdo neskáče, není Čech“. Celé to příjemné setkání zakončil jejich učitel, pozváním druhý den k němu do domů, vysoko do hor. Říci ne? Tak to bych musel být blázen.
Byl přesný a my mohli vyrazit. Žádná asfaltová, či dlážděná cesta k němu nevedla, zato návštěva vysoko v horách, byla neskutečná. Pravé torajské koláče, palmové víno, na uvítanou a na večeři jsem pomáhal, při zabíjení čtyř opeřenců Vše se poté dalo spolu, s nakrájenou zeleninou do, metr dlouhého bambusu. Celá tato pochoutka se připravovala na ohni a byla vynikající.
Horší byla ranní snídaně. Snídat rýži a hady – Eel, mi z počátku moc nešlo. Tito červení úhoři, žijí společně s tzv. červenými rybkami v rýžovém poli a po sklizni, je to nejlepší pochoutka místních. Učitel uměl vždy překvapit. Nyní mi sdělil, že dříve než odletím na Bali, se jen krátce zastavíme ve škole, kde učí.
Po pohřbu a přenocování v torajské rodině jsem neodmítnul ani třetí nabídku, která byla do místní základní školy. Srovnávat naší s tamní školou se jednoduše nedá. Je to nebe a dudy. Budovy jsou převážně přízemní baráčky, někdy na jedno patro. Bývají postaveny do tvaru „U“ s hřištěm uprostřed, na kterém stále pobíhají školáci. Vybavení tříd je chudé, ale chvíle posezení ve sborovně a ředitelně stála zato.
Prošel jsem všechny třídy i s ředitelem, který se pyšnil, že právě tato škola je v Makale nejlepší. Selamat datang – Dobrý den, mě v každé třídě přivítal pozdrav dětí.
Vidět ty ostatní dvě školy, musí být tedy zážitek, když tady – v té „nejlepší“ – měli ve třech třídách, pouze hliněnou podlahu. Popisovat čistotu toalet nehodlám, jen vím, že nebyly rozděleny na holky a kluky. Celá škola, kterou navštěvovalo přibližně 300 dětí, měla tři malé záchodky.
Zhruba po hodinové návštěvě mi ředitel, učitelé i školáci popřáli Salamat jalan – šťastnou cestu a neopomenuli dodat, klidný let na Bali a jak znova přiletím na jejich ostrov, mám se zase přijít podívat.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
Tongkonan – tradiční dům Torajů v levo, naproti sýky na kůlech.
Rohy vodních buvolů na domech znamenají bohatství majitele.
Rakev nebožtíka.
Ne nadarmo se říká o Sulawesi, že je ostrovem krvavým.
Stará palma ukrývá tělíčka zemřelých dětí.
Torajský pohřeb je složitý, včetně přípravy i ceremonie samotné.
Hadi Eel byly k snídani.
Podlaha není zrovna nejlepší.
A jedeme do hor, kde dálnice není.
Podmínky mají ve škole skromné.
První pohoštění – Torajské koláče a čaj.
Tongkonan – tradiční dům Torajů v levo, naproti sýky na kůlech.
Cesta z hornaté Torajské oblasti do města Sengkangu, které leží
u jezera Tempe, se nám protáhla až do pozdního odpoledne. Jsou čtyři
hodiny a naše snaha najít říční přístav na řece, která „napájí“
jezero Tempe stále marně hledáme.
Cesta z hornaté Torajské oblasti do města Sengkangu, které leží u jezera Tempe, se nám protáhla až do pozdního odpoledne. Jsou čtyři hodiny a naše snaha najít říční přístav na řece, která „napájí“ jezero Tempe stále marně hledáme. Domluva s domorodci je velmi obtížná. Anglicky, ani německy neumí stejně, jako my neumíme indonésky. Nakonec se vše vyřešilo pomocí mapy a trošku chápajícího becaka, který usedl na svojí šlapací rikšu a uháněl k „převozníkovi“. Malý už starší chlápek, nejenže uměl řadu světových jazyků, ale znal řadu našich sportovců a také věděl, kde leží naše i Slovenská republika. O tom, že vyjedeme ihned na jezero, nechtěl ani slyšet, a doporučil nám slušný hotel.
Ráno jsme nasedli do vratké lodě a vyjeli po řece Sungai Wallanae k jezeru. Přestože voda v ní nebyla průzračná, oba břehy byly plné lidí, kteří právě vykonávali ranní hygienu. Ženy se myjí oblečené a naše přítomnost a zvědavost, je nechává v naprostém klidu. Stejně zajímavé, jak sledování těchto lidí, bylo vidět jejich bugijské domy na kůlech. Obydlí si umí parádně vyzdobit, hlavně střechy, které mají filigránské ornamenty ze dřeva. Na řece je čilý ruch rybářských lodí, které stejně jako auta po silnicích, jezdí vlevo. Čím blíže k jezeru, tím je řeka více a více porostlá vodními rostlinami a ubývá obydlí domorodců. Jen úzkým „průplavem“ mezi rostlinami se dostáváme na jezero.
Jezero Tempe a plovoucí vesnice
Rybáři, plovoucí ostrovy (rákosové pontony), na kterých vidíme troj, či spíše čtyrnožky z bambusových kůlů zakotvené do mělkého jezera, obrostlé vodním rostlinstvem, je první, co na jezeře vidíme. Dozvídáme se, že ve vodě, pod rákosovými pontony, jsou natažené sítě a za tropického vedra, které už je i nyní, se ryby schovávají, do vytvořeného stínu a hlavně si zde připlouvají pro potravu. Po určitém čase, postačí kůly odstranit a sítě s tučným úlovkem dopravit ku břehu. Ryby jsou hlavním zdrojem obživy zdejších obyvatel.
V dálce již vidíme, první domy plovoucí vesnice Salo Tengah („uprostřed řeky“). Navštívit některý dům, pokud se vůbec domem nazvat dá, bývá vzácnou příležitostí. Vystoupit z lodě a mít štěstí nahlédnout do něj, bývá pouze na pozvání. Snad jej i my budeme mít! Konečně jsme v těsné blízkosti prvního obydlí, které stojí na bambusovém voru a na něm je postavený dřevný dům, podobný spíše kůlně. „Vodní obydlí“, jsou k sobě vždy svázána dvě, nebo tři, směsicí provazů a ke kůlu zaraženého do dna jezera, z důvodu bouřky a větru i častého přemístění z důvodu záplav. Jezero má hloubku do tří metrů a s dalším o mnoho menším jezerem Sidenreng, je propojeno jako pupeční šňůrou malou říčkou.
A jak to vypadá uvnitř?
Do jednoho z domu na vodě, jsme díky našeho „převozníka“ pozvání. Zastřešená veranda je největší a nejvyužívanější prostor domu, ze kterého se vchází do chodby. Vlevo je ložnice s manželskou postelí, za kterou je prosklená skříň a přímo naproti je dětský pokojík. V kuchyňce stojí plynový sporák a stěny jsou ověšeny naběračkami, pánvemi a jiným potřebným nádobím. Toaletu, pokud se to dá tak nazvat mají z druhé strany domu. Je bez střechy a její tři strany, jsou z plechu, dřeva, případně jen z kartonu. Potřeba se vykonává do jezera, kde se myjí, koupou, umývají nádobí. Určitě je to ale lepší, jako titěrné místnůstky se šlapkami, nad temnou páchnoucí dírou, kde v růžku je betonová nádrž s vodou, kde plave plastový hrníček. Snadná a jednoduchá věcička, která eliminuje ucpání páchnoucí, špinavé díry toaletním papírem. Muži pokud nejsou na lovu, opravují náhradní motory, zpracovávají úlovek a ryby také suší.
Paní domu nám připravuje čaj, kávu, balenou vodu a pečené banány s čokoládou. Sedíme na verandě a vše se servíruje na zem. Dozvídáme se, že už takhle žijí třicet let. Jejich dvě děti, které chodí do školy, bydlí s babičkou a dědou zhruba o čtyři kilometry dále na souši, kde mají pole dům i malé hospodářství. Plovoucí vesnice má přibližně čtyřicet domů, ve kterých skromně žije okolo dvě stě lidí. Mají rádio i barevnou televizi a hlavně jezero, které je pro tyto lidi vším – toaletou, koupelnou, myčkou nádobí a hlavně jim poskytuje obživu.
Po klidné hladině jezera se vracíme zpět do přístavu. Slunce se už vyšplhalo vysoko na oblohu a na jezeře není k vidění ani jediného rybáře. Ryby jsou stejně schované v rostlinném porostu.
Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.
Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.
O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) seznam.cz.
Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle
nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou
španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické
krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do
Andalusie.
Ohnivé Španělsko. Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do Andalusie. Vůbec nevadí, jestli u sebe máte bandu dětí, milujete historii či holdujete sportu. Letní dovolená v Andalusii má co nabídnout úplně všem.
Část Španělska Andalusie se rozkládá na jihu Pyrenejského poloostrova, její nádherné pláže omývá Středozemní moře a Atlantský oceán. Pláže se chlubí čistým pískem i pozvolným přístupem do moře (ideální pro rodiny s dětmi!), teploty kolem třicítky si tu užijete i v září. Navíc se tu možná budete cítit jako v Karibiku. I proto se na Pobřeží světla (Costa de la Luz) natáčela bondovka Dnes neumírej. Vy si hlavně přibalte opalovací krém, na Pobřeží světla je slunečno neuvěřitelných 330 dnů v roce.
Dovolená v Andalusii ale má co nabídnout i milovníkům přírody, sportu a turistiky. Několik desítek kilometrů od pobřeží se tyčí vrcholky hor, na kterých se dá lyžovat deset měsíců v roce i několikery přírodní rezervace. I na nich zanechali otisk filmaři. V kraji jménem Almérie vznikly desítky westernů. Divoký západ v Evropě? To už za návštěvu stojí.
Statisíce návštěvníků míří do Andalusie i kvůli trojici měst, která nemají jinde na světě obdoby. Totiž Sevilla, Cordóba a Granada. Města jsou doslova střetem civilizací – křesťanské a islámské. Znát je to v kultuře i architektuře, nejlépe to ale pocítíte v Córdobě. Ta se pyšní monumentální Velkou mešitou, tedy monstrózním chrámem s bludištěm, které tvoří tisíce sloupů. Mešita má za sebou zajímavou historii. Nejprve byla pohanským chrámem, pak křesťanským kostelem, muslimové ji však po ovládnutí jihu Španělska přestavěli na mešitu. Stavba je velká jako dvě fotbalová hřiště, má rozměr přes 22 000 metrů čtverečních a je třetí největší mešitou na planetě. Zajděte se podívat i vy. Třeba v noci, kdy je monument nádherně osvětlen. Naskytne se vám čarokrásný pohled, který jen tak z paměti nevymažete.
Až vás omrzí památky a přepadne vás hlad, rozhodně v Cordóbě nevolte fastfoody. Připravili byste se tak o místní speciality, které polechtaly chuťové pohárky již nejednomu cizinci. Ve Starém městě si v zapadlých restauracích pochutnávají samotní toreadoři. A co si dávají? Třeba specialitu v podobě dušené volské oháňky, milované jednohubky jménem tapas (nabídnou vám desítky druhů rozličných chutí i vůní) či zapečené taštičky se zeleninou. A co třeba ochutnat bramborové krokety plněné kozím sýrem? Budete v gastronomickém nebi.
V Andalusii nejde jen o krásné pláže, pulzující města, přírodu a památky. Jde o i místní. Krize se na nich sice vyřádila ve velkém, neztratili však nic ze své přívětivosti a pohostinnosti. Dovolená v Andalusii je opravdový požitek.
Ohnivé Španělsko. Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do Andalusie. Vůbec nevadí, jestli u sebe máte bandu dětí, milujete historii či holdujete sportu. Letní dovolená v Andalusii má co nabídnout úplně všem.
Část Španělska Andalusie se rozkládá na jihu Pyrenejského poloostrova, její nádherné pláže omývá Středozemní moře a Atlantský oceán. Pláže se chlubí čistým pískem i pozvolným přístupem do moře (ideální pro rodiny s dětmi!), teploty kolem třicítky si tu užijete i v září. Navíc se tu možná budete cítit jako v Karibiku. I proto se na Pobřeží světla (Costa de la Luz) natáčela bondovka Dnes neumírej. Vy si hlavně přibalte opalovací krém, na Pobřeží světla je slunečno neuvěřitelných 330 dnů v roce.
Dovolená v Andalusii ale má co nabídnout i milovníkům přírody, sportu a turistiky. Několik desítek kilometrů od pobřeží se tyčí vrcholky hor, na kterých se dá lyžovat deset měsíců v roce i několikery přírodní rezervace. I na nich zanechali otisk filmaři. V kraji jménem Almérie vznikly desítky westernů. Divoký západ v Evropě? To už za návštěvu stojí.
Statisíce návštěvníků míří do Andalusie i kvůli trojici měst, která nemají jinde na světě obdoby. Totiž Sevilla, Cordóba a Granada. Města jsou doslova střetem civilizací – křesťanské a islámské. Znát je to v kultuře i architektuře, nejlépe to ale pocítíte v Córdobě. Ta se pyšní monumentální Velkou mešitou, tedy monstrózním chrámem s bludištěm, které tvoří tisíce sloupů. Mešita má za sebou zajímavou historii. Nejprve byla pohanským chrámem, pak křesťanským kostelem, muslimové ji však po ovládnutí jihu Španělska přestavěli na mešitu. Stavba je velká jako dvě fotbalová hřiště, má rozměr přes 22 000 metrů čtverečních a je třetí největší mešitou na planetě. Zajděte se podívat i vy. Třeba v noci, kdy je monument nádherně osvětlen. Naskytne se vám čarokrásný pohled, který jen tak z paměti nevymažete.
Až vás omrzí památky a přepadne vás hlad, rozhodně v Cordóbě nevolte fastfoody. Připravili byste se tak o místní speciality, které polechtaly chuťové pohárky již nejednomu cizinci. Ve Starém městě si v zapadlých restauracích pochutnávají samotní toreadoři. A co si dávají? Třeba specialitu v podobě dušené volské oháňky, milované jednohubky jménem tapas (nabídnou vám desítky druhů rozličných chutí i vůní) či zapečené taštičky se zeleninou. A co třeba ochutnat bramborové krokety plněné kozím sýrem? Budete v gastronomickém nebi.
V Andalusii nejde jen o krásné pláže, pulzující města, přírodu a památky. Jde o i místní. Krize se na nich sice vyřádila ve velkém, neztratili však nic ze své přívětivosti a pohostinnosti. Dovolená v Andalusii je opravdový požitek.
