Pokus o Ramadán v Bangladéši

Měsíc Ramadán arabského kalendáře připadl letos na přelom července a
srpna. Pro muslimy tato doba znamená půst, ale také duchovní a duševní
očistu. Horké počasí postní pravidla ještě ztěžuje, na obyvatelích
Bangladéše není ale vyčerpání skoro znát. Po několika prvních
utahaných dnech bez jídla nabrali novou energii a každodenní život
v této jihoasijské zemi se znovu rozběhl.

Měsíc Ramadán arabského kalendáře připadl letos na přelom července a srpna. Pro muslimy tato doba znamená půst, ale také duchovní a duševní očistu. Horké počasí postní pravidla ještě ztěžuje, na obyvatelích Bangladéše není ale vyčerpání skoro znát. Po několika prvních utahaných dnech bez jídla nabrali novou energii a každodenní život v této jihoasijské zemi se znovu rozběhl.


Ramadán při pobytu v Bangladéši zastihl i nás. I když jsme o tomto svátečním měsíci mnoho nevěděly, měly jsme jasno v tom, že se chceme postit stejně jako naši hostitelé. Naše hladovění mělo být vyjádřením úcty, snahou Bangladéšany lépe pochopit, ale hlavně novou zkušeností a také hecem. Mé představy o brzké snídani a celodenním dopingu v podobě přeslazených čajů se rozplynuly, když jsme chvíli před začátkem zjišťovaly, co všechno vlastně půst v měsíci Ramadánu obnáší.

Duchovního růstu během Ramadánu má být dosaženo vlastním utrpením. Každý muslim má během celého měsíce zakoušet život chudých. To neobnáší jen vynechání jídla během dne, jak jsem si původně představovala. Základním pravidlem Ramadánu je zákaz polykat, tedy jíst, pít a dokonce polykat vlastní sliny. I když plivání všude nás už v Bangladéši rozhodně nepřekvapovalo, během Ramadánu se počet plivačů a plivanců ještě rozrostl.

Příchod Ramadánu jsme očekávaly s napětím, protože nikdo přesně nevěděl, na který den připadne. Začátek postního měsíce se určuje podle viditelnosti měsíce. Ramadán začíná v den následující po noci, kdy je po novu měsíc opět viditelný. Začátek oznamuje televizní vysílání i hlášení z tlampačů mešit. Začátek půstu je očekáván s překvapivým nadšením: „Na Ramadán se těším, cítím se na něj připravený a vím, že to zvládnu,“ ujišťoval nás před začátkem jeden z našich přátel.

Náš půst jsme zahájily spolu s ostatními jakousi noční snídaní. První jídlo dne musí být ukončeno před ranní modlitbou ve 4 hodiny ráno. I když je svítání ještě v nedohlednu, vše se řídí saudskoarabským časem, který nařizuje posnídat v tuto dobu. V polospánku jsem se pokoušela nacpat rýží s čočkou, jak nejvíc to šlo. Místní obyvatelé, pro něž je měsíc půstu každoroční rutinou, se smáli mému nepřítomnému výrazu a chvatně jedli, aby nepřekročili daný čas ani o minutu.


Už při ranním probuzení mi bylo jasné, že den bez pití se v bangladéšských podmínkách prostě přežít nedá. Období dešťů je letos obzvlášť horké, a tak denní teploty neklesají pod třicítku. Podle vlastních pravidel se tedy rozhoduju pít podle libosti, jen když vydržím celý den nejíst. První den je krušný pro všechny. Bangladéšani, pro něž běžně není nic problém, mrtvě posedávají a mdle se přiznávají, že se necítí úplně dobře. Pracovní doba pro zaměstnance je během Ramadánu zkrácená. Končit se má ve tři, většina ale odchází chvíli po poledni, aby posledních pár hodin hladu a žízně prospala. Právě tuto taktiku jsem zvolila taky a vzbudila se chvíli před sedmou k večernímu iftaru, prvnímu jídlu po setmění. O iftar se můžete rozdělit s přáteli nebo pozvat k jídlu chudé.

Navštivte Markétin Fairtrade obchůdek tuktuki.cz a dejte svému šatníku nový rozměr. Budete originální a fér.

Venku bylo ještě úplně světlo, řídily jsme se ale podle Saudské Arábie a spolu s hlasatelkou v televizi jsme odpočítávaly poslední vteřiny. Toto jídlo nebylo jen vysvobozením po celém dni, ale také společenskou událostí. Začínaly jsme modlitbou, pokračovaly jsme smaženou sladkostí, banánem a datlemi, na závěr jsme jedly cizrnu. Menu je prakticky stejné každý den a ve všech rodinách. Obchodníci s potravinami, jejichž tržby během dnů Ramadánu razantně klesají, chytře proměňují své stánky s čajem a sušenkami na stánky s iftarovými sladkostmi, sušeným ovocem a nakládanou cizrnou.


Zatímco já jsem se po několika dnech cítila úplně zmožena ranním vstáváním a během dne jsem nevydržela bez litru džusu nebo coly, život v ulicích Bangladéše se rychle vracel do normálu.

Postící se Bangladéšan zvládne celý den řídit rikšu, vařit v rozpálené kuchyni nebo opravovat chodníky. K našemu překvapení jsme zjistily, že většina dětí se začíná postit v deseti letech. Kde berou energii k tomu, aby nás učily hrát fotbal a kriket, nechápu. Po prvním týdnu prozradí postní dobu jen ulice, jež se několikrát denně téměř úplně vyprázdní. I ti, kteří pravidlo pěti modliteb denně, během roku nedodržují, si modlitbu během Ramadánu nenechávají ujít. „Je to jako, když si dáš do banky peníze s vyšším úrokem. Každá modlitba, všechno dobré, co v Ramadánu uděláš, se ti úročí mnohonásobně víc,“ bylo mi vysvětleno.

Náš pseudopůst jsme vydržely týden. Posunutý denní režim a nulová výkonnost mě vedly k přemýšlení nad smyslem toho všeho. „Pro nás je Ramadán duchovním prožitkem, osobní zkušeností. Navíc jsme na něj zvyklí a připravení,“ vysvětloval nám pan Raihan, když se nás snažil od půstu odradit. Kvůli přísunu vody i spousty slazeného pití si ani netroufám říct, že jsem Ramadán držela. Osmý den jsme raději otevřeně poprosila o celodenní dávky jídla. Prohlašovat, že se postím, a dopíjet přitom litrovku coly, byla asi přece jen víc urážka, než vyjádření respektu místní kultuře.

Za podporu na naší cestě děkujeme očkovacímu centru Avenier a firmě Transalpinus, která nás vybavila filtrem Katadyn na přípravu pitné vody.

Bangladéš – den před volbami v Rajshahi

Na první pohled pouťová výzdoba se při druhém pohledu mění na
poutače mnoha kandidátů. Město Rajshahi jsme zažily v předvolebním
zmatku, ten však nic neubral pomalému a pohodovému tempu. V Bangladéši
v období největších veder to asi ani jinak nejde.

Na první pohled pouťová výzdoba se při druhém pohledu mění na poutače mnoha kandidátů. Město Rajshahi jsme zažily v předvolebním zmatku, ten však nic neubral pomalému a pohodovému tempu. V Bangladéši v období největších veder to asi ani jinak nejde.


Rajshahi je jedním z největších měst Bangladéše ležícím na západě těsně u hranice s Indií. Pokud se od ostatních měst v zemi něčím liší, pak nespočtem studentů navštěvujících několik zdejších vysokých škol. Kdo ale podle popisů v průvodci čeká intelektuální Mekku země, nedočká se. Rajshahi je bangladéšským městem jako každé jiné – nepřehledné, barevné, rušné a v den předvolbami navíc ještě zamořené papírovými lákači.

Rajshani není úplně turistickým rájem

Do Rajshahi jsme vyrazili v pátek. V této muslimské zemi je pátek jediným volným dnem, a to jen pro ty šťastlivce, kteří nepracují v obchůdcích, na trzích nebo jako řidiči. Jedná se o hlavní město stejnojmenného distriktu, takže dostat se sem v jakoukoli dobu autobusem nebo rikšou není problém. Jízdu vlevo po úzkých silnicí ozvláštňují náklaďáky, kozy, buvoli, cyklisti a chodci v protisměru. Ti všichni se sobě vyhýbají s precizností přeborníků v Tetrisu. Vše ale vždycky dobře dopadne, chce to jen trpělivost a pevné nervy.


K vidění v Rajshahi není dohromady nic. Turisty může přilákat snad jen nejstarší muzeum v Bangladéši ukrývající buddhistické a hinduistické sochy a několik maleb. Město Rajshahi nemá důvod se čímkoliv vzrušovat. Život tu plyne v rytmu pouličních stánkařů, odpolední siesty a čaje. Možná proto na mě působil celý ten předvolební humbuk tak násilně. Jako hodně přezdobený vánoční stromeček vypadaly telegrafní sloupy, dráty, domy, stánky, plotky, prostě všechno. Jako by někdo vysypal na město plný pytel konfet. Jako by dotyčný chtěl přece jen vykřesat z místních lidí trochu předvolební hysterie.

Souboj Ananasu se Zámkem

Bangladéšské volby neprobíhají tak úplně podle našich středoevropských představ. Jednotliví kandidáti nemají čísla, ale symboly. Předvolební kampaň je tedy soubojem Ananasu se Zámkem, Pumpou, Brýlemi, Slonem a Papouškem. Ty se derou do podvědomí z už zmíněných plakátů a vlaječek, ale i v podobě polystyrénových a kašírovaných plastik. Jednotný design toho všeho je pro mě prostě nepochopitelný.

Navštivte Markétin Fairtrade obchůdek tuktuki.cz a dejte svému šatníku nový rozměr. Budete originální a fér.

Jeden den v Rajshahi nám úplně stačil. Prošli jsme místní zoologickou, ono nejstarší muzeum, projeli jsme se na lodičce přes řeku a udělali nezbytné, v menším městě nemožné, výběry z bankomatu.


Průběh voleb jsme další den sledovali už jen v televizi. Přestože výsledky voleb ovlivňují celý distrikt, volit mohou pouze obyvatelé čtyř okresních měst. Ostatním nezbývá než radit svým známým a příbuzným, kteří v Rajshahi žijí. Jednotliví kandidáti nemají čísla, ale symboly. Voliči pak pod vybraný symbol na svém volebním lístku otisknou prst. Fronty před školami a nemocnicemi, kde se volby konaly, přenášely televize celý následující den. V Thanapaře, vesnici asi 35 kilometrů od Rajshahi, zajistilo zpravodajství denní dávku emocí namísto každodenních telenovel.

Sčítání výsledků trvalo až do dalšího dne. Vyhrál Ananas. Prý to nic nezmění a prý by nic nezměnil ani jiný kandidát. V Bangladéši, kde dvě hlavní politické strany nestojí proti sobě svými názory, ale osobními spory, se není asi čemu divit.

Za Banglatým Markéta Nešporová

Za podporu na naší cestě děkujeme očkovacímu centru Avenier a společnosti Transalpinus, která nám poskytla osobní filtr Katadyn na přípravu pitné vody.

Maďarský Siófok nabídne kvalitní wellness i krásnou přírodu

Siófok leží na východním pobřeží jezera Balaton v Maďarsku. Na
dovolenou se sem jezdilo už za minulého režimu, kdy moc jiných možností
nebylo. V posledních letech se však Balaton a jeho okolí těší
opětovnému nárůstu zájmu turistů. Zaslouží si jej nejen díky nádherné
přírodě, ale také léčivým termálním pramenům a kvalitě – nejen –
lázeňských služeb.


Siófok leží na východním pobřeží jezera Balaton v Maďarsku. Na dovolenou se sem jezdilo už za minulého režimu, kdy moc jiných možností nebylo. V posledních letech se však Balaton a jeho okolí těší opětovnému nárůstu zájmu turistů. Zaslouží si jej nejen díky nádherné přírodě, ale také léčivým termálním pramenům a kvalitě – nejen – lázeňských služeb.

Místní pohostinnost si zamilujete

Siófok představuje rozlohou největší město při Balatonu. Na své si tu přijdou milovníci kulturních akcí, přírody i poklidné lázeňské atmosféry. Město leží v blízkosti vinařské stezky, a tak tu můžete na každém rohu posedět u dobrého vínka. Kvality místní gastronomie jsou známy po celém světě. Maďaři umí připravit nejen skvělý guláš, ale také šunku, kozí sýry nebo sladkosti. Jsou připraveni udělat vše pro vaše pohodlí – včetně služby rozestlání postele. Tu nabízí jeden z nejluxusnějších hotelů – hotel Plaza. Výhodné pobyty v něm si můžete objednat na slevovém portálu Pepa.cz.

Nejhezčí pláže

Město je lemováno 17 km dlouhým pobřežím. Jedním z center je Velká pláž s 600 m dlouhou promenádou a kapacitou 13 000 turistů. Najdete tu veškeré zázemí pro milovníky vodních sportů i večerních diskoték. Nejznámější pláže jsou Zlatý břeh a Stříbrný břeh. Atmosféru obou dokreslují přístavy s kotvícími plachetnicemi a řada obchůdků. S dětmi zkuste pláž Slané jezero se 110 m dlouhým tobogánem. Koupat se v Balatonu je většinou možné již od května.

Wellness a zážitkové lázeňství


Chcete zažít atmosféru pravých římských lázní? Pak musíte navštívit místní aquapark pojmenovaný po císaři Galeriovi. Najdete tu ledopád, zážitkové sprchy, světelné podvodní efekty, obří jacuzzi či finskou saunu. Lázní tu ale pochopitelně najdete mnohem víc – léčebný termální pramen vyvěrající v Nagybérenyu (15 km od Siófoku) je výborný při onemocněních pohybového aparátu nebo při kožních a urologických potížích. Díky slevám na wellness pobyty můžete vyrazit ještě dnes!

Možnosti kulturního vyžití

Pravidelně se tu konají kulturní i sportovní akce. Siofók každoročně v červenci hostí Mezinárodní folklórní festival. Závodí se tu například v triatlonu. Najdete tu širokou možnost aktivního trávení času, parků i muzeí. K návštěvě doporučujeme Středomořské akvárium se 130 000 litry mořské vody. Za výlet určitě stojí také skanzen Szántódpuszta s ukázkou místního vesnického života v 18. a 19. století.

Zájem Čechů o dovolenou u Balatonu nebo v maďarských termálech rok od roku narůstá. Výhodou termálů je možnost jejich celoročního využití. Pokud by vás dovolená v této oblasti lákala, můžete si jí díky slevám na pobyty dopřát až s poloviční slevou.


Pár tipů na výlety v Německu

K našim západním sousedům se na dovolenou příliš turistů
z Česka nevydává. Ačkoliv se nám může zdát, že nás Německo
nemůže ničím překvapit, opak je pravdou. V Německu leží několik
národních parků, které jsou přímo stvořené pro cykloturistiku či
pěší túry.

K našim západním sousedům se na dovolenou příliš turistů z Česka nevydává. Ačkoliv se nám může zdát, že nás Německo nemůže ničím překvapit, opak je pravdou. V Německu leží několik národních parků, které jsou přímo stvořené pro cykloturistiku či pěší túry.

Saské Švýcarsko zná každý


Nejznámějšími turistickými destinacemi je Saské Švýcarsko ležící na severní česko-německé hranici. Tato krajina se vyznačuje pískovcovými skalními útvary, stolovými horami, skalními soutěskami a vzácnou faunou a flórou. Hlavním cílem v Saském Švýcarsku je především nejstarší turistický kamenný most Basteibrücke, jenž byl postaven již v roce 1851. Severozápadně se pak nacházejí Drážďany. Jelikož se tato oblast nachází na hranicích s Českou republikou, není divu, že je českým turistům velmi známá. Stejně tak německá část Šumavy, tzv. Bavorský les (Bayerischer Wald) na jihozápadních česko-německých hranicích.

Mittelrhein – údolí řeky Rýn

Německo však skrývá další přírodní poklad. Řeč je o oblasti Mittelrhein, neboli o údolí řeky Rýn na středním toku. Mittelrhein patří k nejkrásnější části Rýnu. Údolí se táhne od městečka Bingen přes historické město Koblenz až po bývalé hlavní město Západního Německa, Bonn. Řeka Rýn zde tvoří hranici tří spolkových zemí – Hesenska, Severního Porýní-Vestfálska a Porýní-Falc. Romantické údolí, mimo jiné zapsáné na Seznam světového dědictví UNESCO, je lemováno řadou středověkých hradů a zřícenin, střežící ze strmých kopců okolní krajinu. Cestování po údolí je velmi snadné a příjemné – objevování hradů, plavby po Rýnu, ochutnávky vín na místních vinicích či cyklistické projížďky. Hlavní turistická sezona začíná v dubnu a končí v září.

Univerzitní město Heidelberg


Kde cestu začít a která zajímavá místa stojí za návštěvu? Necelých 400 kilometrů západně od česko-německých hranic leží univerzitní město Heidelberg. Univerzita Ruprechta-Karla byla založena v roce 1368 a jedná se tak o nejstarší univerzitu na území Německa. Historickým centrem (Altstadt) vede ulice Hauptstrasse. Měří přesně jednu míli (1,6 km), což z ní dělá nejdelší pěší zónu v celém Německu. Ulice končí na náměstí Marktplatz, ze kterého dále vede stoupání na symbol města, na zříceninu hradu. Na prohlídku města stačí jedno odpoledne. Vyráží-li skupina dvou a více cestujících, velice se vyplatí pronajmutí soukromého apartmánu. Jednou takovou možností je zarezervování si ubytování na stránkách www.wimdu.cz. Apartmány jsou nabízeny prostřednictvím hostitelů. Ti pronajímají například byty v centru města, ale také rekreační chaty v přírodě. Co se týče ceny, je ubytování velice výhodné. Platí se pouze za apartmán, takže čím více hostů, tím nižší cena vychází na jednoho cestujícího.

Následující den je již určen pro objevování krás údolí řeky Rýn. Pro výlet se velmi vyplatí cestování regionálními vlaky. Deutsche bahn nabízejí skvělé nabídky. Za zmínku stojí především nabídka Schönes Wochenende Ticket a Quer durchs Land Ticket. První ze zmiňovaných nabídek platí během víkendu. Až 5 cestujících může neomezeně cestovat za 42 Euro. Druhá nabídka platí od pondělí do pátku. Lístek stojí 44 Euro a s příplatkem 6 Euro za dodatečného cestujícího může taktéž cestovat až 5 cestujících najednou. Obě dvě nabídky platí pouze pro regionální vlaky. Spoje na delší vzdálenosti a mezinárodní spoje (ICE, IC, EC, City Night Line) nejsou v této nabídce zahrnuty.

Po okolí Koblenze


Z Heidelbergu, resp. z jiných měst ležící v blízkosti řeky Rýn je nejlepší vydat se ráno směrem na Koblenz. Cesta vlakem podél řeky je skutečným zážitkem. Není zde kopce, na kterém by se netyčila zřícenina středověkého hradu. Prvním, který stojí na cestě za pozornost, je hrad Burg Stahleck ze 12. století, střežící okolní vinice. Nejpozoruhodnějším hradem na cestě je Marksburg. Ten je jediným zachovalým hradem v údolí Mittlerhein. Dále se například z Rýna vynořuje malý skalnatý ostrůvek, na němž stojí hrad Pfalzgrafenstein. Po přibližně dvouhodinové cestě (bez zastávek na výše zmiňovaných hradech) vlak vjíždí do města Koblenz, kde se vlévá řeka Mosel do Rýna. V přibližně tisíc let starém městě se nachází středověké kostely a řada historických budov. Dále pak například gotický most přes řeku Mosel, pevnosti okolo města nebo středověký hrad ze 13. století.

Z Koblenze podél řeky Mosel vede pak cesta lemována vinicemi a krásnou přírodou. Doporučujeme vydat se vlakem do vesnice Moselkern. Z té se pak dá velmi snadno dostat k hradu Eltz, jenž patří k nejúchvatnějším hradům v celém Německu. Samotná cesta k hradu vede údolím kolem řeky Elztal. Cesta je dlouhá pouhých 6 kilometrů, na jejímž konci na turisty čeká majestátní středověký hrad, jenž se vypíná nad okolní krajinou již po více než 850 let.

Země nabízí nádherné výlety po přírodě a historických městech. Navíc cestování v početnější skupině je velmi výhodné. Byla by tedy velká škoda nevyužít této možnosti a nevydat se na pěknou několikadenní cestu do Německa.

Johannesburg – Mrakodrapy i chatrče na zlatě

Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem
turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika
o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a
strach.

Jihoafrická republika je čím dál tím více vyhledávaným místem turistů z celého světa. A to navzdory tomu, že různá periodika o této zemi chrlí informace často zkreslené, nahánějící obavu a strach. Je pravda, že průzkumy vypracované OSN, před třinácti lety, opravdu lichotivé nebyly a zemi zařadily na přední příčky v trestné činnosti na světě. Od této doby žádné nové statistiky nedohledáte a „nálepku“, kterou zem dostala, jí zůstala po dnes a hned si jí tak neodpárá. Přetrvává, nebo zlepšila se v zemi, kde vládl dlouhá léta apartheid – doba temna, tato bilance?


Slumy postavené na zlatě

Nejznámější černošská čtvrť Johannesburgu se nazývá Soweto, a tvoří ji nekonečná směsice chatrčí. Toto město ve městě má dvacet osm okrsků a žije zde více jak dva miliony lidí, převážně černochů, z různých kmenů země. Uvidíte zde rodiny chudé, chudší, i nejchudší, které bydlí v nejnuznějších chatrčích, z nichž řada je bez elektriky nebo kanalizace. Chatrče a zase chatrče, kde jen oko dohlédne, jsou postaveny z toho, co bylo zrovna po ruce.


Soweto bylo založeno v roce 1901, kdy byla zavedena brutální separace lidí. Černí se museli z Johannesburgu vystěhovat, a to i přesto, že bydleli ve svých vlastních domech. Do podvědomí světa vstoupilo Soweto v roce 1976, kdy poklidně protestující studenti dávali najevo nesouhlas se zavedením afrikánštiny (jazyka vládnoucí menšiny) jako vyučovacího jazyka. Policie zastřelila třináctiletého Hectora Petersona a potom ještě dalších dvě stě lidí. Dnes na tomto místě stojí Muzeum apartheidu, které ukazuje, jak složitý život v období apartheidu byl.

Aparheid: Oficiální státní politika v letech 1948 až 1990, která byla založena na rozdělení společnosti dle rasy. Projevovala se oddělením např. dopravních prostředků pro bělošské a takzvané barevné obyvatele. Více na Wikipedii

Nikde na světě nenajdete ulici, kde by žili dva nositelé Nobelovy ceny. Pouze Vilakazi Street se tímto může pyšnit, žili zde – Nelson Mandela a arcibiskup Desmond Tutu. Nedaleko stojí největší kostel Regina Mundi, který v době bojů, byl místem setkání aktivistů a politiků.

Johannesburg leží na velkých ložiscích zlata, většina dolů však už byla uzavřena.


Johannesburg, město zlata a kriminality

Johannesburg, přezdívaný jako město postavené na zlatě, je po Káhiře a Lagosu třetím největším městem Afriky. Dopočítat se přesného čísla obyvatel se stále nedaří, ale hovoří se o více než třech miliónech obyvatel. Jedno je jisté, Jozi, jak mu místní říkají, dosahuje rozlohy Lucemburska. Jen v centru města žije dva miliony lidí, z nichž je šedesát procent bez práce. Státní podpora prakticky nexistuje, proto se lidé často „živí“ kriminalitou.

„Je mi osmadvacet let“, říká mi náš průvodce Charles a dodává, „tady už žiji šestnáct let a moc dobré to není. Přestože mám práci a od doby apartheidu je situace o něco málo lepší, lidé se stále dělí na chudé, chudší, a nejchudší. K násilným činům v takové mase lidí dochází. A já se ptám, je to jinde ve světě lepší? Stačí nahlédnout do států v Asii, kde jsou atentáty téměř týden co týden a umírá při nich mnoho lidí, nebo na opačnou stranu zeměkoule a pak můžeme porovnávat. Nemyslím si, že jsme horší národ. Rok od roku je násilností méně. Co nás trápí a štve daleko více je, jak se naše země jmenuje. Proč právě Jihoafrická. V Afice je přeci fůra států a každý má svůj název. Žádný z nich se nejmenuje Východoafrický stát, Západní, či Střední Afrika.“


K nejhezčímu místu velkoměsta patří bezesporu část Newtownu, kde jsou vyhlášené restaurace, noční kluby, divadla, muzea. Při projíždění z jedné části do druhé, vás ohromí všudy přítomná zeleň, kvetoucí keře, stromy, fialově kvetoucí jacarandy a hlavně, jak je všude neskutečně čisto.

Pod Jižním křížem jsem procestoval dva tisíce pět set mil. Příště se z Jozi podíváme na sever této „pruhované“ a krásné země, k třetímu největšímu kaňonu na světě a do NP Kruger.



Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Diashow turné „Kalifornie 2012“

Do „zlatého státu USA“ – do Kalifornie – zavede diváky
svého letošního jarního diashow turné cestovatel a fotograf Martin Loew.
Během večera plného barevných diapozitivů slibuje Loew přiblížit nejen
známá americká velkoměsta, ale také národní parky, hory
i pouště.

Do „zlatého státu USA“ – do Kalifornie – zavede diváky svého letošního podzimního turné cestovatel a fotograf Martin Loew. Ve zcela nově zpracované digitální diashow přiblíží nejen známá americká velkoměsta, ale také národní parky, hory i pouště. Svůj dobrodružný příběh plný nevšedních zážitků vypráví Loew v živém a poutavém komentáři a dokresluje jej ukázkami autentických zvuků i krásné hudby. Fotografie z diashow najdete na www.promitani­.cz/kalifornie


Z proslulého Hollywoodu se vydáme na jih, do oblasti s roztodivnými kaktusy Joshua Tree a potom na sever, do hor Sierra Nevady k největším stromům světa – k sekvojím. Ze San Francisca nakonec podnikneme výlet do světoznámého Yosemitského parku, kde se z impozantních žulových masivů řítí do údolí neuvěřitelné bělostné vodopády.

Kompletní program celého diashow turné „Kalifornie“ najdete na internetové stránce www.promitani­.cz/kalifornie

Video ukázku z diashow můžete shlédnout na http://youtu.be­/Fmpy-076s60

Ke své nové diashow o Kalifornii cestovatel Martin Loew říká:

„Kalifornie je země plná krás. Na nevelkém území najdete moderní a elegantní americká velkoměsta, stejně jako jedny z nejhezčích přírodních scenérií naší planety. V tomto diashow jsem se věnoval právě i městům, protože koho by nezajímala například ona pověstná továrna na sny zvaná Hollywood? Navštívil jsem zde nejen filmová studia, ale i místa, kde se tradičně předávají filmoví Oscaři či nedalekou luxusní čtvrť Beverly Hills. A další město – San Francisco – je doslova ikonou celé Kalifornie. Vždyť obrázek visutého mostu Golden Gate viděl už někdy snad každý a o vězení Alcatraz také leckdo již asi slyšel.

Ale i přes lákavé pozlátko kalifornských měst zůstává těžiště mého nového diashow v obdivování přírodních krás. V tom je Kalifornie jedinečná. Národní parky tu nabízejí takovou přírodu, jakou si my středoevropané ani neumíme představit. Hory Sierra Nevady jsou hotovou pokladnicí přírodních divů. V národním parku Sequoia rostou stromy, jejichž velikost se nedá popsat ani vyfotit. Člověk si vedle obří sekvoje připadá jen jako mraveneček. A divoké vodopády Yosemitského parku nejsou o nic méně monumentální. Výčet divů by mohl pokračovat, Kalifornie je skutečně „zlatým pokladem“. Přijďte se přesvědčit na vlastní oči.“, zve diváky cestovatel Martin Loew.

Albánie: jiný svět v Evropě

První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho,
aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz
tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským
nápisem: „Welcome to Albania!“

Když jsme projížděli autobusem skrz hraniční přechod z Černé Hory do Albánie, pasy nám zkontrolovali jen na černohorské straně. V albánské celnici si nás nikdo zastavit neobtěžoval. Ostatně, ani to skrz okénko nevypadalo, že by tam vůbec někdo byl. Hned po přejezdu hranic se všude okolo silnice objevily nekonečné hromady odpadků, mezi kterými se občas pásly krávy. První domy, které jsme z autobusu uviděli, neměly daleko od toho, aby se staly ruinami. Odkudsi v protisměru se vynořil nuzný povoz tažený koňmi a za chvíli jsme projeli kolem billboardu s obrovským nápisem: „Welcome to Albania!“

Poté, co jsme po cestě sem projeli půl Balkánu, jsme se octli ve zcela jiném světě a Černá Hora i Srbsko se v tomto srovnání najednou jevili jako právoplatní členové západní Evropy. Hned po příjezdu do severoalbánské Shkodry nás první Albánec, kterého jsme zde potkali, nasměroval do směnárny s nevýhodným kurzem a pak zavedl k furgonu jedoucího do Thethi za předraženou cenu. Mluvil dobře anglicky, tvářil se velmi přátelsky a tvrdil, že z toho nechce žádné peníze. Bylo to ráno, a cesta vedla dlouhou ulicí plnou pouličních prodavačů se vším možným, včetně obrovských v ničem nezabalených chuchvalců tabáku a živých slepic.


Z prvního odstavce asi čtenář nebude mít příliš dobrý pocit. Kdybych na tomto místě své vyprávění o Albánii skončil, obrázek, který jsem úvodním popisem o této zemi vytvořil, by vyzníval velmi negativně, možná až děsivě. Přes ne příliš pozitivní první dojem mohu po návratu návštěvu této země pouze doporučit. Když jsem před cestou někomu říkal, že plánuji jet do Albánie, mnozí mě od cesty zrazovali. Vyslechl jsem si nejednu historku o tom, jak tu každý krade, jak se na horách střílí a jak se tam ztrácejí turisté. Je možné, že to bylo jen štěstí, že nás žádná tragédie nepostihla, přesto jsem přesvědčen, že předsudky o hrozbách této země jsou přehnané. Je jen potřeba se tu trochu zorientovat, protože spousta věcí zde funguje prostě trochu jinak, než jsme zvyklí.

Několik slov o dopravě

Asi největší problém pro cizince představuje doprava. Pokud nemáte vlastní auto, jste odkázáni na autobusy a furgony – mikrobusy jezdící bez přesných jízdních řádů. Vyjíždějí většinou tehdy, když se naplní a na přání lze kdekoli po trase vystoupit a když je místo, tak také nastoupit. Při placení cesty furgonem nejsou výjimkou dvojí ceny. Stalo se nám i to, že řidič slíbil, že nás odveze zadarmo a po příjezdu na místo si žádal tisíc leků (skoro dvě stě Kč). V jiném furgonu si po zaplacení a po příjezdu do cílové destinace vymysleli ještě příplatek za zavazadla. V obou případech jsme zaplatit odmítli, ale kdybychom neměli početní převahu, možná bychom se dostali do nepříjemné situace.

Když vám ujede autobus (autobusy nejezdí moc často, většinou vyjíždějí kolem šesté ráno) a nechcete jet předraženým furgonem, ani ještě dražším taxíkem, můžete zkusit stopovat. Jde to tu celkem rychle, potkal jsem řidiče, který mě kromě toho ještě zaplatil drahé pivo, ale i řidiče, který ode mne chtěl při příjezdu zaplatit jako za taxi, přestože jel naprosto obyčejným, nijak neoznačeným autem.

Hromadnou dopravu ve městech zajišťují autobusy. Autobusy, které zde jezdí, sem zakoupili z různých evropských zemí, podle toho, kde zrovna co vyřazovali. Nejedná se tedy o nejnovější kusy a na dveřích mimo albánských nápisů stále zůstávají cedulky v italštině, němčině či francouzštině. Jízdenky prodává průvodčí, který má nezáviděníhodný úkol procpávat se kvůli pár drobným davem cestujících.


Zvláštní odstavec o dopravě bych rád věnoval vlakům. I přímo od místních jsem slyšel názor, že v Albánii vlaky nejezdí. Není to pravda, vlaky zde jezdí, leč nejedná se o příliš hojně využívaný způsob dopravy. Síť železnic je velmi omezená a vlaky nejezdí příliš často, většinou vyjíždí v časných ranních hodinách. Jedná se o nejpomalejší, ale také nejlevnější způsob dopravy. Stejně jako městské autobusy i vlakové soupravy jsou vyřazené z jiných zemí (včetně Československa), kde stejné vagóny a lokomotivy najdete už jen v muzeu. Vagóny jsou v žalostném stavu, okna jsou rozbitá či úplně vymlácená, občas chybí dveře nebo zástěny v průchodu mezi vagony. Proto cestující, které zde potkáte, patří často k nejchudším vrstvám obyvatelstva, anebo jsou to zahraniční turisti.

Přesto dráhy nabízejí spoustu pracovních míst. Vlaky mají spoustu zastávek, kde se všude prodávají jízdenky, ve vlaku můžete potkat speciálně určeného policistu, i u každého přejezdu musí být zřízenec na otevírání a zavírání závor, které ještě nebyly automatizovány. Jiní zaměstnanci zase mají na starost třeba spalování keřů kolem tratě.

Italsky, řecky, nebo tak nějak všelijak

Kromě dopravy je pro cizince problémem jazyková bariéra. Starší generace často žádný cizí jazyk neovládají. Albánština tvoří samostatnou jazykovou skupinu, není tedy žádné jiné řeči podobná. Stejně jako v Československu i zde se za vlády komunistické strany ve školách vyučovala ruština. Místní nám ale vysvětlovali, že kvůli velké izolaci země od zbytku světa de facto neexistovala žádná možnost použít ruštinu v praxi a dnes už si ji jednoduše nikdo nepamatuje.

Angličtinu nejlépe ovládají malé děti tak kolem deseti let. S velmi dobrou angličtinou jsme se setkali i v nevelké vesnici vysoko v horách, kde děti ve škole vyučují přímo rodilí mluvčí. Mezi dospívající mládeží jsme zaznamenali úroveň angličtiny velmi různorodou a mezi dospělými se jednalo spíše o jednotlivce. I mezi lidmi pracujícími v turistickém ruchu jsme potkali takové, kteří se spoléhali jen na pár základních frází. Nejednou s námi místní chtěli zavést konverzaci v italštině či řečtině. Mnozí místní však v komunikaci na jazykovou bariéru příliš nehleděli a tak konverzace probíhala v poměrně zajímavých improvizovaných jazykových mutacích.

Albánci jsou přátelští lidé a to se projevuje nejen tím, že si s cizinci rádi popovídají. Jsem přesvědčen, že vás v Albánii můžou okrást, nebo minimálně slušně natáhnout, ale toto nebezpečí hrozí jen od těch, kteří pracují v turistickém ruchu a „už se v tom naučili chodit“. Jiní lidé nemají důvod vám jakkoli škodit a naopak jsou velmi pohostinní.

Stalo se nám jednou, že jsme stanovali za jedním malým městečkem, které se nevyskytuje žádnou přírodní zajímavostí, či úžasnou kulturní pamětihodností. Zkrátka turisti sem nejezdí, nikdo je zde ani neočekává. Tábořili jsme kousek od silnice na nepříliš krytém místě. Když jsme umývali nádobí po večeři, zastavilo kousek od nás auto, ze kterého vyskákali tři kluci okolo sedmnácti let a šli se za námi podívat. Poté nám přivezli vychlazenou vodu a dvě igelitky plné ovoce a jen tak jsme spolu seděli a povídali o všem možném dlouho do noci. Druhý den nám dokonce koupili jízdenky do Tirany a následující večer nám ještě v Tiraně zaplatili pivo.


Panorama skoro každého města obsahuje jeden či více minaretů, ze kterých se poctivě pětkrát denně ozývá muezzin. Během naší návštěvy Albánie byl zrovna ramadán. Snad na všech mešitách, ale i mimo ně byly rozvěšeny plakáty, které na tento svátek upozorňovaly. Někde bylo možné sehnat i letáčky s přesným rozpisem modliteb. Nebyl problém vstoupit do mešity i v době modliteb, dokonce mě i pokaždé vybízeli, že si mohu cokoli z výzdoby či vybavení vyfotit. Není výjimkou, když vedle minaretu naleznete i věž katolického či pravoslavného kostela. Muslimové, katolíci i pravoslavní zde po staletí žijí vedle sebe a nejeden Albánec nám hrdě vysvětloval, že mezi jednotlivými skupinami nikdy žádné konflikty nenastaly. Všichni jsou to Albánci, proč by se tedy mezi sebou měli nenávidět kvůli rozdílné víře?

NEVER HODŽA

Na začátku tohoto článku jsem se vymezil proti stereotypům. Nutno však říct, že jsou i stereotypy, které opravdu platí. Například ten, že Albánie je zemí mercedesů a bunkrů. Bunkry můžete spatřit opravdu úplně všude – podél silnic, v polích, ale i vysoko v horách, nebo v parku v centru Tirany. Nikdy nebyly k ničemu použity, a kdyby k tomu došlo, pravděpodobně by se ukázaly jako naprosto nefunkční. Je jich tady tolik, že nikdo ani přesný počet nezná a nikdo se nezdržuje jejich odstraňováním. Bunkry jsou památkou komunistického režimu, který zemi na řadu let zcela izoloval od zbytku světa.

Není divu, že velké množství Albánců žije v emigraci. Do emigrace ale neodcházeli během komunistické éry jako u nás, tehdy to totiž nebylo možné, ale až po jejím pádu. Devastace, kterou si Albánie za tvrdé diktatury prošla, je totiž stále znatelná na stavu měst, infrastruktury i na ekonomické situaci. Navíc, kdo mohl vědět, jestli rok 1990 není jen krátkodobým ochlazením poměrů.

Nejznámějším představitelem Albánské komunistické moci byl mnohaletý diktátor Enver Hodža. Dnes proklínán, dříve veřejně oslavovaný. Na svahu jednoho kopce u města Berat byl na jeho počest vytvořen obrovský nápis ENVER. Po revoluci někdo vyměnil první dvě písmena a dnes z beratského hradu čteme NEVER.


Hodža se spolu s Matkou Terezou stal vděčným vyobrazením na suvenýry pro turisty. Stejně jako jeho obraz se mění i celá Albánie, ze které si člověk může odnést rozličné dojmy. Již zmíněné město Shkodra má více tváří. Své dojmy z první návštěvy hned po příjezdu do Albánie jsem již popsal. Když jsme Shkodru navštívili podruhé, tentokrát poslední den před odjezdem, místo špinavých trhů a přátelského „pomocníka“ jsme v centru města viděli čisté ulice s obchody a restauracemi, jaké bych na první pohled tipoval do nějaké západní země.

Večer se na jedné ulici konal velkolepý koncert, po kterém nás jeden Albánec žijící v USA zcela spontánně pozval na pivo do luxusní restaurace. Přitom to bylo to samé město a pohybovali jsme se prakticky po těch stejných místech. Albánie je prostě země mnohých překvapení a paradoxů, jak se ještě budete moct dočíst v dalších článcích této série.

Hinduistický Prambanan a Jávské sopky

Další z cestovatelských střípků z putování po Indonesii.
O chámech v Prambananu, o sopkách a neskutečné dřině
dělníků v sirných dolech.

Prambanan


Platilo a stále platí, že Prambanan je velkým soupeřem, co do rozlohy a velikosti blízkému buddhistickému Borobuduru, který je stále největší stúpou světa. Stavbu prambadannského kolosu počala Dynastie Sanžajů a trvala téměř půl století. Vstoupit sem můžeme dvěma vchody. Naše volba byla východní branou i přesto že, druhá možnost nabízela vše shlédnout za pár minut zeleným vláčkem.

Návštěva nám dala hezky zabrat. Šest chrámů stojících na vyvýšeném nádvoří a neuvěřitelných 224 menších okolo. Časté přírodní katastrofy, sice řadu z nich zcela zničily, ale i tak jsme měli možnost vidět stavby v Evropě nevídané. Nejhorší „pohroma“ se datuje rokem 1903 a místní tvrdí, že vše se může opakovat každých deset let, ale naštěstí tomu tak není. Přesto tento komplex je neustále v ohrožení a sotva se dokončí opravy po tsunami, na „řadu“ přichází zemětřesení.


Největší chrám patří, jak jinak, než Šivovi. Nádherné plastiky jsou jak na jeho chrámu, tak i dalších dvou. V jižní části každého zaujme socha světce Agastyi. Na „vytvoření“ svého břicha, si nechal opravdu hodně záležet.

Pověst o Štíhlé panně

Legenda o soše, která je k vidění v Šivově chrámu, se jmenuje Durgy. Není to socha, ale údajně zkamenělina dcery krále Ratu Boko. Jmenovala se Loro Jonggrang – Štíhlá panna. Takto jí proměnil její nápadník a ženich v hněvu. Přestože splnil její nelehké požadavky, sňatku se nedočkal a zkamenělina byla na světě. Chrámy se obchází vždy tak, jak „běží“ hodinové ručičky. Domorodci tvrdí, že jinak neodháníte přítomné zlé duchy. Pouze muslimové, po návratu z Meky, obchází chrámy opačně.

Chrlící oheň – sopka Merapi

Šestá nejaktivnější na světě a nejmocnější v Indonésii, tímto označením se může pochlubit, stále dýmající kužel sopky Merapi, která, shlíží na půlmilionovou Jogyakartu z výšky 2911 metrů.


Poslední erupce sopky byla šestadvacátého října 2010. Lidé z vesničky Kinahrejo i nejbližšího okolí opustili svá obydlí. Na přání sultána měl svůj domov opustit i šaman a hlídač sopky mBah Madirjan. Tento skromný a vtipný člověk, který dostával od sultána měsíční plat ve výši jednoho dolaru, to ovšem odmítl. Spolu s dalšími třinácti lidmi je pak našli mrtvé v domě, kde žil. Horký popel zničil nejen tyto lidské životy, ale okolní krajinu změnil k nepoznání.

Dnes se příroda z této „šlamastiky“ vzpamatovává a domorodci se zde znova vrací a začínají zcela zničené domy opravovat, jiní staví domy nové. Tady jsem žil a dále budu, říká mi téměř každý, kterého se ptám, zda tady chce žít. Věří, že si bohy udobřují, když se v létě vypravují v procesí s dary a na vrchol sopky. Zatím je Merapi moc neposlouchá a „žuchne“ si, kdy se jí zlíbí. Pro nás věc nepochopitelná. Místo toho, aby se nastěhovali jinam, znova se „nasáčkují“, pod „Chrlící oheň“, kde jim hrozí smrt.


Východní Jáva – GUNUNG BROMO

Pokud se budete chtít dostat na okraj kráteru a podívat se, do tři sta metrů hluboké sopky Bromo, z vesničky Cemoro Lawang, budete muset nejdříve zdolat černé pouštní pole – „Moře písku“, které zde zbylo z vyhaslé sopky Gunung Tengger s pozoruhodným hinduistickým chrámem a poté 249 schodů. Okolo kouřícího kráteru vede úzká pěšina, a pokud nebude zamračeno a tesilové mraky nebudou sahat až k zemi, budete se kochat pohledem z výšky 2392 metrů na okolní sopky Kursi, Batok, i na 3676 metrů vysokou sopku Semeru.

Pracovití Tenggeřané a legenda o vzniku sopky Bromo

V okolí „Broma“ žije ve zhruba čtyřiceti vesnicích, tři sta tisíc pracovitých Tengeřanů, kteří se od Jávanců liší jak jazykově, tak etnicky i kulturně. Na neskutečně strmých sopečných svazích vidíte růst cibuli, česnek, kukuřici i brambory a v upravených zahradách zase nádherné exotické květiny.

Tenggeřané stále bezmezně věří, že Rara Anteng, poslední dcera krále majapahitského, která porodila pětadvacet dětí, zapomněla dodržet svůj slib. Bohové zemi potrestali nemocemi i smrtí. Otec se rozhodl darovat bohům nejmladšího syna. Následoval silný výbuch, po kterém vznikla hora a sopka Gunung Bromo. Legenda se slaví pohyblivým svátkem Kasada. Začíná motlitbou u chrámu a následně věřící rok co rok jdou darovat bohům nejen květiny, ale i peníze, ovoce a své výpěstky, které vypěstovali, na vrchol sopky.

Kawah Ijen – Cesta ke žlutým galejím

Bez šesti metrů měří dva tisíce, hloubka modrozeleného jezera dosahuje dvě stě metrů a teplotu má od dvaceti do čtyřiceti stupňů. Je největší a nejdéle existující sirným jezerem světa.


Samozřejmě, že jsme toto jezero chtěli vidět. Vydali jsme se na tři kilometrovou prudkou cestu zeleným lesem, kterou poté, vystřídala holá skaliska a v hloubce dvě stě metrů uviděli, hladinu Kawah Ijenu.

Žluté galeje


Na dno kráteru vede potrubí s čistou kapalnou sírou, kde kapalní, tuhne a následně jí primitivním způsobem (železnými tyčemi) těží horníci. Do dvou proutěných košů, spojených vahadlem, naloží holýma rukama síru o celkové váze i přes 80 kilogramů a vynáší jí k vážení, odkud pak putuje k dalšímu zpracování. Cesta těmito žlutými galejemi je dlouhá čtyři kilometry. Skalnaté bílé svahy kráteru jsou strmé a cesta dolů zabere půl hodiny. Ochranné a pracovní pomůcky se tady nenosí, pouze v ústech kus mokrého hadru, aby se nenadýchali sirných výparů. Za kilo vytěženého nerostu nedostanou ani celou korunu platu. Za den to „otočí“ dva krát. Vidět tyto drobné chlapy v otrhaných tílkách, galoších, nebo jen v pryžových šlapkách, kteří musí tímto způsobem, živit své rodiny moc příjemný zážitek nebyl a stejně tak vidět chatrče, kde po čas týdne žijí.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.

Poznejte historická města Maroka

Pokud toužíte po exotice, v Maroku ji dostanete se vším všudy.
Stačí navštívit známá města, jako jsou Fés, Ait Benhaddou nebo
Marrakéš.

Pokud toužíte po exotice, v Maroku ji dostanete se vším všudy. Stačí navštívit známá města, jako jsou Fés, Ait Benhaddou nebo Marrakéš. Odedávna Maroko táhne islámskou kulturou, ale i nezaměnitelnou arabskou atmosférou, kterou zmíněná místa rozhodně mohou nabídnout.


Fés – centrum marockých dějin

Pouť za ryzím Marokem začínáme v jednom z největších středověkých měst na světě. Fés nese také titul nejstaršího královského města v celém Maroku. Dlouhou dobu bylo toto město lidmi považované za centrum muslimské víry, tok dějin se tedy vždy přesouval sem, o čemž vypovídá i Fes al-Bali (staré město).

Kromě staré části Fésu tu poznáte i nové město, které již působí spíše turistickým dojmem. Většina návštěvníků se shoduje na tom, že nový Fés připomíná městečka jižní Francie. Setkáte se tu s noblesními kavárnami, elegantními restauracemi i širokými ulicemi jako kontrast ke starobylé části Fésu a vlastně k celému Maroku.

Ait Benhaddou – třešnička pro filmaře

Někdo Ait Benhaddou nazývá pouštním městem, někdo marockou vesničkou a jiní znají hlavně tu filmařskou část. A jaká by to byla dovolená v Maroku, kdybychom nenavštívili slavné město, kde se natáčel Gladiátor nebo z poslední doby třeba Princ z Persie (2010)? Režiséři moc dobře vědí, proč si Ait Benhaddou vybírají. Jde totiž o nejzachovalejší marocké místo, kde se nacházejí opravdu famózní historické kulisy včetně perfektního výhledu na kamennou poušť.

Marrakéš – červená perla jihu

Cestou po zajímavých místech Maroka se zastavíme ještě v Marrakéši. Městu se tu přezdívá „Červená perla jihu“, protože má červeně zbarvené hradby a půdu, což ale není ta nejzajímavější informace. Turisté cestují na last minute do Marakkéše, aby nasáli jedinečnou atmosféru a podívanou na známém náměstí Jemaa el-Fina. Seženete tu téměř cokoliv, ale hlavně se tady potkáte se zaklínači hadů, břišními tanečnicemi nebo kejklíři jako kdybyste se vydali do dob minulých. Kromě rušného náměstí ještě můžete prozkoumat osm století starý a 77 metrů vysoký minaret Kutubia. Nudit se v Marrakéši určitě nebudete.

Více se o dovolené v Maroku dozvíte na http://www.blue-style.cz/maroko/.

Pod Jávským nebem

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo,
s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli,
majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva
Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“.

Ostrov jen o něco málo větší, než bývalé Československo, s vlnícími se čajovými plantážemi, terasovitými rýžovými poli, majestátními sopkami, více než šedesáti procenty všeho obyvatelstva Indonésie, je nazýván úrodná „Zahrada Východu“. Takto stručně se dá popsat pohádkový ostrov Jáva, ležící uprostřed Indonéských ostrovů.

Universitní město Yogyokarta a Sultánský palác


Historické prameny říkají, že město a provincie Yogyakarta, v jejímž čele je sultán, Hamengku Buwono X. sahají do roku 1755. Yogy, jak jej místní nazývají, je městem universit a také zde najdete desítky uměleckých škol, hlavně zaměřených na voskované batiky. Nejlepší mistři tohoto oboru, svedou namalovat voskovou malbou neskutečné vzory a obrazy. Největší počet obchodů s batikou nabízí známá ulice Jalan Malioboro, která leží v historickém městě Kraton, najdete i sultánův palác, kde se zastavil čas.

Vstup do prostoru paláce střeží dva postříbření rákšové – chrámoví strážci. Ke Žlutému domu (Gedung Kuning), který obývá sultán se svoji ženou a pěti dcerami, jsme to měli pár kroků, ale dovnitř jsme se nedostali, zato oběd v honosné restauraci, při živé hudbě stál opravdu zato.

Bazény s fontánami sultán zbožňoval

K velmi zajímavému místu v tomto rajském místě, patřily fontány a hlavně spousta bazénku, na které v dávných dobách sultán shlížel z vysoké věže, jak v něm dovádí jeho harém. Když mu některá spoře oděná konkubína padla do oka, jejich společná cesta vedla do ložnice přímo pod věží. Do této části paláce, jeho žena přístup neměla.


Jen o kousek dál, jsem obdivoval výrobu loutek z buvolího pergamenu, které v konečné fázi zdobí pestré barvy a zlacené ozdoby. Figurky se poté používají při klasickém jávském divadelním představení wayang – „duch“ nebo „stín“.

Co jinde ve světě nenajdete – Bulvár Malioboro

Malioboro street, kdysi slavnostní třída a květinová ulice, po které se promenádovaly, královské průvody se proměnila na ulici plnou motorek, aut, becaků, kočárů s gumovými koly taženými koňmi – andong – a hlavně prodavačů. Kasina, hrací automaty, či „vykřičené“ domy s červenými lampičkami a srdíčky, tady nenajdete. Smůlu budou mít i ti, kteří budou hledat obchod s „hračkami“ pro dospělé.

Čemu jsme se ale nevyhnuli, byla všudy přítomná „mafie batikářů.“ Nespočet běhajících mladíků, nás stále obtěžoval, že právě oni mají tu nejlevnější a nejlepší batiku, a střepat se jich bylo veliké umění.


Dvoukilometrový bulvár, je jako tekoucí řeka. Někdy nás „odnesla“ i jinam, než jsme měli v úmyslu, protože proud lidí nepřetlačíte. Hlady tady trpět nebudete, celý dvoukilometrový bulvár, je jeden nekonečný bufet. Po obou stranách si stačí vybrat to, nač máte chuť. Jídla vám připraví přímo před očima, výborné husté polévky, rýže, jakou doma neuděláte a k tomu třeba kuře. Tam, kde se myje nádobí, se raději nedívejte. „Škopek“ s mastnou vodou je odporný, ve druhém je voda čistější a stačí „umyté“ nádobí opláchnout a talíř znova nabídnout dalšímu jedlíkovi.

Místní miluji sport a cvičení. Každou neděli ráno se chodníky zaplní chtivými cvičenci a oblíbené taj- či začíná. Po vstřebání všeho pochopitelného i toho méně, opouštím rušný bulvár začouzený motorkami a uvažuji, zda někde jinde na světě toto existuje. A jedna mladá slečna mi řekla „Nikde jinde na světě toto nenajdete.“

Svítání nad Borobodurem


Pokud chcete vidět východ slunce nad největší buddhistickou stavbou Borobodur – budete si muset přivstat. Při vstupu dostanete po zaplacení baterku a hurá po schodech nahoru. Nejdříve se dostanete na šest čtvercových teras a poté na tři terasy kruhové. Vše zdobí více jak čtyři sta Buddhových soch a sedmdesát kamenných zvonů (stúp), kterým místní neřeknou jinak než, jávské zvony. Jen pár kilometrů odsud střeží tuto stavbu, která se stala jedním ze symbolu Indonésie, stále činná sopka Merapi.

Pouze jedné skupině z deseti, kterou zde už deset let, týden co týden vodím, se podaří východ slunce vyfotit. Snad budete ta desátá, říká s úsměvem jim vrozeným, náš průvodce. Buddha se smiloval a počasí opravdu vyšlo. Chrám, jehož stavba trvala třicet let, byl postaven v roce 880 našeho letopočtu, jenže po sopečné erupci zcela zmizel z povrchu zemského na dlouhých tisíc let. Až po této době, jej v rámci restaurátorského programu znova vyzdvihli na světlo světa.

Začalo svítat a svit vycházejícího slunce nám otvírá pohled na obrovskou džungli, kde uprostřed ní stojí tento monument a nedaleko už vidíme kouřící sopku Merapi. Fotím a fotím, nemůžu se nabažit té krásy a už brzo, zavítám k dalšímu skvostu, hinduistickému Prambananu a hlavně uvidím z blízka javánské sopky.


Autor článku, František Mamula, vydal knihu Z Beskyd do exotického ráje.

Na sto dvaceti stránkách píše o Srí Lance, Jávě, Bali, Sulawesi, Komodu, Rince, indonéských sopkách a dracích ze souostroví Komodo.


O knihu si určitě napište, cena je 190 Kč + poštovné. Objednávejte přímo na emailu f.mamula (at) sez­nam.cz.