Rubrika: Velká Británie

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost

Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.

K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Nevíte co se zimními večery? Sedět doma už vás nebaví? Chce trochu kultury a cestování k tomu? Potom vyrazte do Londýna, protože právě tady budete mít šanci shlédnout velkou část děl slavného renesančního mistra malíře, sochaře, vynálezce a vědce, toskánského rodáka Leonarda da Vinciho!

Národní galerie slavného města nad Temží otevře 9. listopadu toho roku expozici, na které veřejnosti představí polovinu ze 14 dochovaných maleb tohoto italského vědce a umělce. Dále budou k vidění mistrovy kresby a kresby některých jeho následovníků – vše z období posledních dvaceti let patnáctého století, kdy renesanční umělec pobýval na dvoře milánského vévody Lodovica Sforzy, mecenáše, který jej podporoval. Zajímavým faktem je, že Leonardo původně žádal o zaměstnání jako odborný vojenský inženýr a své malířské nadání zmínil jen tak okrajově. Podle kurátorů výstavy výhodou placeného angažmá bylo, že autor měl „uměleckou svobodu a mohl hledat nové cesty, jak vnímat a zachycovat přírodu, a zaměřoval se přitom hlavně na lidskou anatomii, duši a emoce“.

Jedinečná příležitost

Z tohoto milánského období slavného mistra pochází celá řady jeho děl, které londýnská galerie zapůjčila z několika zemí. Budete tedy mít jedinečnou příležitost shlédnout je pod jednou střechou v ucelené kolekci. A na co se těšit? Třeba na odborníky velice ceněný obraz Dámy s hranostajem – jak uvedla galerie, „portrét Cecilie Galleraniové namalovaný v letech 1488 až 1490 je považován za první skutečně moderní portrét“. Pokud byste jej chtěli vidět běžně, museli byste navštívit krakovské Czartoryski Museum. Takhle ho ale máte možnost spatřit ve společnosti dalších mistrových děl – například jediného portrétu muže, který kdy slavný umělec vytvořil, Portrétu hudebníka – za tímto kouskem byste naopak museli do Milána. Některé kresby výstavě zapůjčila také britská královna, tudíž se jedná o jedinečnou příležitost je vidět. Kromě toho, sama Národní galerie vlastní nedávno zrestaurovanou Leonardovu Madonu ve skalách, rané dílo milánského období, za které Leonardo nedostal požadovanou cenu, tak jej prodal jinému kupci. Později byl ale přesvědčen, aby dílo namaloval znovu – a tento kus visí právě v londýnské galerii.

K dalším „kouskům“, které návštěvník galerie uvidí, patří Madona s dítětem (Petrohrad), Sv. Jeroným (Vatikán) a Portrét dámy z pařížského Louvru. Nečekejte zde ale zřejmě nejznámější mistrovo dílo – Monu Lisu – tento obraz už nespadá do koncepce výstavy, která má podtitul „malíř na milánském dvoře“ – byl totiž namalován zpátky ve Florencii.

Velkým „tahákem“ výstavy je ale dobová kopie Poslední večeře, kterou vytvořil jeden z Leonardových žáků Giampietrino, doplněná o Leonardovy kresby a náčrtky k originální malbě. Impozantní obraz má rozměry 440 × 880 cm a znázorňuje biblický výjev z Nového zákona, kdy Ježíš naposledy večeří se svými učedníky a promění chleba a víno v tělo a krev.

Vyplatí se neotálet

Výstava bude otevřena každý den od 10 do 18 hodin, přičemž v pátek a sobotu je otvírací doba prodloužena do 22 hodin a v neděli do 19 hodin místního času. Poslední návštěvníci budou vpuštěni hodinu před zavírací dobou. Vstupné činí 16 liber (poloviční pro studenty). Rodina se dvěma dětmi do 12 let zaplatí 32 liber. Pokud jste se tedy rozhodli, že si rozšíříte obzory a dopřejete si nevšední kulturní zážitek, tak vězte, že je záhodno si vstupenku do galerie rezervovat. Výstava probíhá od 9. listopadu 2011 do 5. února 2012, ale počet návštěvníků, kteří mohou expozici shlédnout je oproti kapacitě sálů omezen. Podle organizátorů z londýnské Národní galerie je důvodem komfort návštěvníků, kteří si při jedné z předchozích akcí stěžovali na přeplněné sály. A to se vám nyní nemůže stát!

Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status až v roce 2009, po deseti letech snahy a regionální kampaně zařadit tento park do státem chráněných oblastí. South Downs nejsou nijak zásadně velké, co se rozlohy týká, ale za to nabídne síť velmi dobře udržovaných a značených turistických cest, z nichž ta nejznámější, South Downs Way, protíná celý park od západu na východ.

Nejvyšším kopcem South Downs je Butser Hill, který dosahuje výšky 270 metrů nad hladinou moře, nečekejte tedy žádnou hornatou krajinu. I tak zde ale najdete spoustu působivých scenérií a výhledů. William Hendry Hudson se vyjádřil o South Downs následovně: „po celých 53 mil mezi špičkou Seven Sisters a městečkem Harting se nedostanete výš než do 850 stop nad mořem, ale stejně si připadáte, jako byste kráčeli po střeše světa.“ Východní okraj parku je samostatná jednotka Seven Sisters, kterou je tvoří sedmi výbežků vysokých zářivě bílých křídových útesů. Seven Sisters najdete mezi ústím řeky Cuckmere a městečkem Eastbourne. O této části parku se tvrdí, že patří k těm nejkrásnějším výhledům v Evropě. I přes silný vítr a často deštivé počasí skutečně stojí za vidění.

Typický charakter krajiny a krásy této oblasti přitahovaly v minulosti nejen turisty, ale také známé umělce a spisovatele. Několik proslulých autorů opěvovalo ve svých dílech tuto oblast, ale pro spoustu umělců představovaly zelené kopce South Downs také odpočinek a útěk z hektického Londýna. Z těch známých lze zmínit třeba Rudyarda Kiplinga nebo básníka Lorda Tennysona. South Downs byly cílem i literární skupiny Bloomsbury, která zde navštěvovala svojí členku Virginie Woolfové.

V národním parku South Downs najdete spoustu typicky anglických starých vesniček a městeček jako jsou třeba Lewes nebo Alfriston, ovšem asi nejdůležitějším místem na pobřeží je město Brighton, které je v podstatě střediskem jižní Anglie. Má zhruba 400 tisíc obyvatel a typické je hlavně dlouhé molo, kde je téměř vše včetně kasina nebo zábavního parku a dalších atrakcí. Toto město je dlouhodobě i populární destinací mezinárodních studentů, nejen kvůli dvěma univerzitám, ale především kvůli studiu cizích jazyků. Jazykový kurz v zahraničí je stále velmi žádaný způsob, jak se naučit jakýkoli jazyk, takže v hlavním městě hrabství East Sussex je hned několik jazykových institutů, kde lze studovat angličtinu, ale i další jazyky jako třeba španělštinu nebo dokonce čínštinu. Kurzy angličtiny je ale stejně stále hlavním důvodem, proč tato multikulturní metropole přivítá každoročně tisíce studentů snad ze všech koutů světa. Zdaleka to ale není jediná příčina – Brighton je velmi liberální místo s tolerantní komunitou a lákavým kulturním a nočním životem. Svoji roli hraje také výhodná poloha na pobřeží obklopená South Downs a vzdálenost do Londýna. Jih Anglie bude určitě dobrá volba, ať už se chystáte na dovolenou, nebo na jazykový kurz.

Nejmladší britský národní park, South Downs, se rozkládá na jižním pobřeží Anglie na lehce zvlněných nížinách, které jsou tvořeny křídovým podložím. Tento národní park získal oficiálně svůj status až v roce 2009, po deseti letech snahy a regionální kampaně zařadit tento park do státem chráněných oblastí. South Downs nejsou nijak zásadně velké, co se rozlohy týká, ale za to nabídne síť velmi dobře udržovaných a značených turistických cest, z nichž ta nejznámější, South Downs Way, protíná celý park od západu na východ.

Nejvyšším kopcem South Downs je Butser Hill, který dosahuje výšky 270 metrů nad hladinou moře, nečekejte tedy žádnou hornatou krajinu. I tak zde ale najdete spoustu působivých scenérií a výhledů. William Hendry Hudson se vyjádřil o South Downs následovně: „po celých 53 mil mezi špičkou Seven Sisters a městečkem Harting se nedostanete výš než do 850 stop nad mořem, ale stejně si připadáte, jako byste kráčeli po střeše světa.“ Východní okraj parku je samostatná jednotka Seven Sisters, kterou je tvoří sedmi výbežků vysokých zářivě bílých křídových útesů. Seven Sisters najdete mezi ústím řeky Cuckmere a městečkem Eastbourne. O této části parku se tvrdí, že patří k těm nejkrásnějším výhledům v Evropě. I přes silný vítr a často deštivé počasí skutečně stojí za vidění.

Typický charakter krajiny a krásy této oblasti přitahovaly v minulosti nejen turisty, ale také známé umělce a spisovatele. Několik proslulých autorů opěvovalo ve svých dílech tuto oblast, ale pro spoustu umělců představovaly zelené kopce South Downs také odpočinek a útěk z hektického Londýna. Z těch známých lze zmínit třeba Rudyarda Kiplinga nebo básníka Lorda Tennysona. South Downs byly cílem i literární skupiny Bloomsbury, která zde navštěvovala svojí členku Virginie Woolfové.

V národním parku South Downs najdete spoustu typicky anglických starých vesniček a městeček jako jsou třeba Lewes nebo Alfriston, ovšem asi nejdůležitějším místem na pobřeží je město Brighton, které je v podstatě střediskem jižní Anglie. Má zhruba 400 tisíc obyvatel a typické je hlavně dlouhé molo, kde je téměř vše včetně kasina nebo zábavního parku a dalších atrakcí. Toto město je dlouhodobě i populární destinací mezinárodních studentů, nejen kvůli dvěma univerzitám, ale především kvůli studiu cizích jazyků. Jazykový kurz v zahraničí je stále velmi žádaný způsob, jak se naučit jakýkoli jazyk, takže v hlavním městě hrabství East Sussex je hned několik jazykových institutů, kde lze studovat angličtinu, ale i další jazyky jako třeba španělštinu nebo dokonce čínštinu. Kurzy angličtiny je ale stejně stále hlavním důvodem, proč tato multikulturní metropole přivítá každoročně tisíce studentů snad ze všech koutů světa. Zdaleka to ale není jediná příčina – Brighton je velmi liberální místo s tolerantní komunitou a lákavým kulturním a nočním životem. Svoji roli hraje také výhodná poloha na pobřeží obklopená South Downs a vzdálenost do Londýna. Jih Anglie bude určitě dobrá volba, ať už se chystáte na dovolenou, nebo na jazykový kurz.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.

Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.

Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.

Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton

Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

Brighton, přímořské město na jižním pobřeží Anglie, je z mnoha různých důvodů velmi oblíbené letovisko. Za hezkého počasí se tam sjíždí Angličané i turisté ze všech koutů Spojeného království, aby si tu užili prodloužený víkend, nebo jen jeden jediný den.

V poledne si můžete udělat romantický piknik na pláži, nebo vyrazit s rodinou na zábavní molo, kde na vás čeká spousta krkolomných atrakcí, herních automatů, krámků s cukrovou vatou a americkými koblihami. Dále je tu spousta malých obchůdků, kde vám od hlavy až k patě potetovaný mužík nabídne stejné ozdoby – piercing, běžná, a dokonce i smývatelná tetování.

{{reklama()}}

Večer se vám otevírá nevázanost nočního života v Brightonu a to v pravém slova smyslu. Brighton je proslavený množstvím klubů, barů, tanečních zábav a diskoték, hospod a restaurací, ale díky velké gay komunitě také speciálních nočních klubů a hospůdek pro tuto menšinu.

Do Brightonu je z Londýna velmi dobré vlakové spojení a autem trvá cesta asi hodinu. Problém může být s parkováním a s velkými zácpami na silnicích směrem k pobřeží, vyplatí se vyrazit brzy ráno. Pláže v Brightonu jsou pro obyvatele Londýna nejrychleji a nejlépe dostupné. Nelze se proto divit, že stačí jedna slibná předpověď počasí a všichni vyrážejí za sluncem a zábavou právě tam.

Brightonské molo

Zábavní park na Brightonském molu (Brighton Pier), je velkým lákadlem pro děti, ale i skvělou zábavou pro dospělé. Byl otevřen poprvé v roce 1899. Nedaleko od něj stojí druhé, opuštěné molo, jehož vyhořelé torzo je tu stále ponecháno na obdiv. Nynější molo je už třetí a má za sebou velký požár v roce 2003. Škody se však podařilo rychle opravit a molo bylo znovu otevřeno druhý den.

Díky pulsujícímu životu a pouťovým radovánkám se může zdát neuvěřitelné, že spousta návštěvníků si sem jezdí odpočinout, zaposlouchat se do šumivých zvuků moře, nechat se unášet romantikou přímořského města, posedět na pláži nebo na lavičkách, lemujících přístavní hráz, a dívat se na západ slunce.

Přímořská pochoutka – “Fish and Chips“

V překladu zní docela prostě – “ryba s hranolky.“ Jde však o lahůdku natolik tradiční, že při návštěvě Brightonu, nebo jakéhokoliv jiného města na pobřeží, bychom si ji rozhodně neměli nechat ujít.

Bude vám přinesena treska na způsob trojobalu, není to však náš známý trojobal, připomíná spíš strouhanku na kuřecích křídlech z KFC. K tomu velké hranolky, většinou ochucené solí a octem, popř. kečupem a tzv. hnědou omáčkou (brown sauce), dále si k tomu můžete dát okurku, nebo lisovaný hrášek. V těchto oblastech se k vám ryba dostane naprosto čerstvá, proto je lépe vychutnat si ji tady než v restauracích v centru Londýna.

Sedět na pláži, na patnících, nebo i na zemi a pojídat rybu s hranolky z mastného papíru, zapíjet ji pivem a odhánět dotěrné racky je typickým zakončením úžasného dne na pobřeží v Brightonu.

Plážové kamínky

Pláže v Brightonu nejsou písčité, jak by se dalo předpokládat, ale kamenité, plné oblázků, mušlí a jiných “pokladů“, jakoby připravené pro všechny malé průzkumníky. Děti se většinou baví tím, že hledají nejhezčí mušle nebo kamínky, někdy i malé ráčky. Kamenité pláže rozhodně neodrazují spoustu nadšenců, kteří si sem přicházejí zaplavat a to dokonce i v době dávno před nebo po sezóně.

Při procházce po pláži máte možnost obdivovat umělecká díla mnoha výtvarníků, kteří tu vystavují a prodávají svá díla, jsou tu krámky se suvenýry a mnoho plážových kavárniček, restaurací a klubů.

Směrem na východ, mezi přístavem a molem, je vyznačena jedna z mála nudistických pláží v dosud mírně “konzervativní“ Anglii. Ve městě jako je Brighton, které občas budí dojem, že se tu zastavilo období hippies, něco takového nemůže chybět.

Královský pavilon, Muzeum Brightonu a Galerie umění

Ani ve svobodomyslném a extravagantním Brightonu nám není dáno zapomenout, že jsme v zemi, které vládne monarchie.

Stavba, které se zde říká “Královský pavilon“, však nemá nic společného s anglickými královskými sídly, která můžeme vidět jinde. Kolem roku 1783 ho koupil mladý princ a následník trůnu pro svou milenku, se kterou se posléze v Londýně tajně oženil. Nelegální svazek s katoličkou ohrožoval princův nárok na trůn, a tak Brighton, tehdy malé, rybářské městečko bylo dokonalým místem k úkrytu před nelibostí dvora.

Když od roku 1811 převzal princ většinu panovnických povinností po svém otci a s nimi i volnost a moc, začal s přestavbou svého domu v Brightonu, do podoby orientálního paláce po vzoru architektury v Indii. Interiéry jsou zařízené jakousi svéráznou směsicí čínského a indického stylu. Palác byl dokončen v roce 1823. Jeho majitel, tehdy již král Georgie IV., zemřel v roce 1830 a po něm toto sídlo občas využíval král William IV. a královna Viktorie. Ta však dávala přednost jiným svým rezidencím a v roce 1850 prodala palác městu Brighton.

Při návštěvě můžete využít audio průvodce v mnoha jazycích, včetně angličtiny pro začátečníky a verze výkladu pro děti, rovněž v angličtině.

Vedle Královského pavilonu je budova Muzea a umělecké galerie, které nabízejí k vidění zajímavé sbírky dekorativního světového umění, kolekce kostýmů a sbírky týkající se místní historie.

“Duhový“ Brighton

Brighton je mimo jiné proslavený svou velmi početnou komunitou homosexuálů. Není proto divu, že se tu koná jeden z největších gay festivalů ve Velké Británii. Podniky, které se zaměřují na tuto skupinu klientů, se tu označují vlajkou v barvách duhy. Barů, hospod a nočních klubů s takovým označením je tu víc než dost. Festival s názvem “Brighton Pride“ začíná veselým průvodem duhových barev v ulicích města a pokračuje v jednom z městských parků.

Brighton však nabízí v sezóně festivalů mnohem víc a každý si tu jistě přijde na své. Koncerty všech hudebních žánrů a množství tanečních a divadelních vystoupení během jara a léta uspokojí každého. Navíc do většiny galerií a muzeí v Brightonu je vstup zdarma, jako ostatně i v jiných anglických městech včetně Londýna, což je, vzhledem k relativně drahým vstupenkám do historických objektů, jistě příjemné.

„Tady mě vyložte“, řekl jsem těm milým staříkům, který jsem stopnul hned za Ullapoolem. Nevím přesně kam měli namířeno, ale podle toho jak jistě hledali v autoatlase myslím, že ta tenounká silnička až pod horu a dál do pustiny, jejich směrem nebyla Mě to však naprosto vyhovovalo, poděkoval jsem a stanul na úpatí jedné, i na skotské poměry nevysoké hory jménem Stac Pollaidh. Že prý je z ní přenádherný výhled. Hodil jsem si batoh na záda a vyrazil rázným krokem českotřebovského horala nahoru na horu.

Protože jsem horal kojený a odkojený krajinou s maximálním převýšením tak 100 metrů, rázný krok mi vydržel celou čtvrthodinku. Pak jsem si řekl, že na stopu je lepší, když ze mne řidiči zkušeného horala neucítí a zvolnil jsem. Cesta byla kamenitá, strmá a hlavně celkem dlouhá. Nahoře jsem si dal zasloužený odpočinek.Předtím než dobudu ten úplný vrcholek, takovou jakoby skalku, chtěl jsem se pokochat výhledem. Pohled do okolní krajiny byl skutečně úžasný. Zelené holé kopce a nebesky modrá (možná právě tím, že se tam to nebe odráželo) jezera. Kdo už někdy viděl skotskou krajinu, ví o čem mluvím, kdo ji neviděl, jen těžko si ji představí, ale může to zkusit.

Stac Pollaidh je hora v severozápadních Highlands ve Skotsku. Vrchol je tvořen pískovcem. Ten je velmi zvětralý, více než okolní hory, protože nejspíše nebyl pokryt ledovcem v Době ledové.
Jméno Stac Pollaidh je často převzato do Angličtiny jako Stac Polly. Díky své nízké výšce, parádním výhledům a jednoduchému přístupu stal se Stac Pollaidh poměrně populární vrchol. To vedlo k tzv. turistické erozi, kvůli které Scottish Natural Heritage vybudovalo kamený chodník.
Stac Pollaidh muže být zdolán za méně než tři hodiny běžně fyzicky zdatnou osobou. Od parkoviště na břehu jezera Loch Lurgainn vede cesta přímo vzhůru, pod zubatým hřebenem. Po Přibližně 200 m od silnice se cesta rozdělí, obě se však opět spojí na druhé straně kopce, odkud je to už jen kousek na vrchol.

Nahoře, skutečný vrchol leží 300 m na západ. Cesta k němu vede přes velmi erodované skalky, kdy se musí i malinko šplhat. Z vrcholu se naskýtá spousta úžasných výhledů do okolí.

Čerpáno z Wikipedie

Seděl jsem tam, no hodně dlouho. Krajina, ticho a samota na mě působila zvláštním způsobem. Za chvíli jsem začal potřebovat na záchod (možný dojem, že skotská krajina má jakékoli projímací nebo jiné trávicí systém ozdravující účinky je naprosto mylný, to jen já už dlouho nebyl !!!). Řekl jsem si, že dobudu vrcholovou skalku a akorát to stihnu dolů do křoví. Jenže když jsem tu skalku dobyl, zjistil jsem, že rozhodně nebyla vrcholová (to „rozhodně“ jsem zjistil dobytím několika dalších skalek). Na vrcholu této hory je něco, čemu doma říkáme „skalní město“. A protože volání přírody začínalo být silnější než já (či spíše můj svěrač), položil jsem batoh, vytáhl svůj hebký toaletní papír a poodešel za roh. Ve skutečnosti těch rohů bylo více, ale znáte to, když má člověk naspěch, myslívá na jiné věci než na to, za kolik rohů zatočil.

Za chvilku už jsem se zvesela vracel, toaleťák v ruce, mise úspěšně dokončena. Divil jsem se jaký kus jsem to ušel, ale když má člověk naspěch# Ještě chvíli jsem se vracel, než jsem si musel přiznat drsnou pravdu. Nevracím se, ale vzdaluji. První co mě napadlo bylo: hlavně nepropadnout panice. Druhá věc co mě napadla: pravidlo pravé ruky. Třetí věc: pravidlo pravé ruky nelze aplikovat. Systematické prohledávání terénu podle pravidla pravé ruky by fungovalo pouze v útvaru přesně opačném než byl tento. Pak jsem propadl panice. Začal jsem prolézat skalní útvary a moc se snažil rozpomenout, které jsem už viděl, a které ne. Když je jedna skála jako druhá, jde to dost ztuha. Když jste je viděli skrz snahou vydržet přivřená víčka, jde to ještě hůř. V duchu jsem už viděl, jak nějaký jiný horal, v domnění, že jde o batoh plný cihel českého hodněkarátového zlata, prchá tou kamenitou cestou dolů, skáče do svého vozu a spěchá do nejbližší tavírny kovů drahých a hodně drahých. Taky mě napadl kamzík, který nemá v horách určitě nic jiného na práci než krást bohatým turistům z východu majetek a prodávat ho za polovinu v západních second-handech. Horský vichr, který bere co mu přijde pod ruku, mi však v tu chvíli připadal, hned po Yetim, který se naštěstí v horách skotských nevyskytuje, nejpravděpodobnější a nejreálnější věc, která může horala potkat. Pomalu jsem se začal smiřovat se ztrátou svého veškerého vybavení, moje mačky, trekingové hole a cepín by byly navždy ztracené, kdybych si je vzal s sebou (a kdybych si je nejprve koupil!), když tu náhle a nečekaně na mně zpoza skály vykouknul batoh. A nebyl to batoh obyčejný, byl to batoh můj! To bylo radosti na Starém bělidle. Řádně jsem to shledání oslavil (uložil jsem toaleťák zpět) a zahájil sestup.

To mě čekalo ještě jedno malinkaté zpestření. Kdo mě zná tak ví, že jsem sandálkář. Svoje sandále zásadně nosím do každého terénu a opovrhuji řádnou pevnou obuví do hor. Jak jsem tak pospíchal z kopce po cestě tvořené kameny a hlavně štěrkem, šup a sklouz a telemark jak vystřižený. Ještě, že tam nikdo nebyl, protože by se asi potrhal smíchy a moje lékárnička nestačila ani na to, abych si ovázal odřené koleno. A ani to odřené koleno nestačilo, abych si koupil řádnou pevnou obuv do hor. Ve zbytku prázdnin jsem navštívil ještě několik skal a hor, jedny sandále po dvou letech definitivně zničil a další, zatím provizorní, okamžitě pořídil. Jo a ještě jednou jsem uklouzl a nabil jsem si koleno. Pro změnu to druhé.

Vracel jsem se domů ze svých prázdnin. Přestupní stanicí se stal Londýn. Naštěstí jsem tam měl čekat na autobus do Prahy jenom asi dvě hodiny. Byl jsem unavený a těšil jsem se domů. Nu a protože vždycky když na něčem stavím svoje plány tak se to něco nějak podělá ať je to jak chce napevno zařízený. Co na tom, že na lístku a zrovna tak i v jízdním řádu jsem měl odjezd stanoven na 10:30, už půl roku autobus odjíždí přece v 18:30!!!!

Asi dvě hodiny jsem se pak litoval před nepřízní osudu a bohů, smiřoval se s tím, že odjezd za poznáním slovenských krás prošvihnu asi jenom o pár hodin a přemýšlel co mám asi tak dělat. Řekl jsem si, že alespoň využiji čas a podívám se na věci mnou v Londýně dosud neviděné. Protože jsem už neměl žádné peníze na metro, rozhodl jsem se pro Národní galerii, jakožto zajímavý a pěšky dosažitelný cíl. Cesta vedla kolem nevzhledného a pro mne neatraktivního Buckinghamského paláce. Jak jsem tak přicházel, viděl jsem spoustu lidí namačkaných na okolní ploty toho baráku. Napadlo mě, že asi všichni čekají na to světoznámé a úžasné a báječné střídání stráží. Proč se nepodívat, řekl jsem si a se svým těžkým batohem jsem se tam taky postavil. Lidí přibývalo až jich bylo takové množství, že stáli všude okolo, kam jsem se podíval všude lidi. Na nádvoří se stahovali z různých dveří ti vojáci s medvědy na hlavách, pořád tam tak podivně chodili a mně to vůbec nepřišlo nějak obzvlášť nacvičený a úžasný a báječný a už vůbec mi to nepřišlo jako něco, kvůli čemu by tam mělo být tolik lidí. Napadlo mě jediné vysvětlení. Vyleze královna, stráže tam jsou jen na její počest. Myšlenka toho, že ji uvidím mě dostala. To zas mi bude Jáchym závidět štístko! Stojím a čekám.Vedro. Čekám a stojím. O půl hodiny později sundávám ze zdřevěnělých ramen svůj opravdu těžký batoh. Stráže pořád jen tak chodí okolo nádvoří. Pořád se vůbec nic neděje. Z toho, že lidi fotí, po další hodině stání, usuzuji, že to, na co koukám, skutečně je pouhopouhé střídání stráží a že královna asi nepřijde.

A tak jsem se tam nudil úplně zbytečně. Holt ne nadarmo se říká: líná huba, holé neštěstí.

Stopoval jsem. Měl jsem namířeno na ten velice známý a nikým ve Skotsku nikdy neopomenutý Nebeský ostrov nebo chcete-li Isle of Skye. Asi po čtvrthodince mi zastavil Nissan Primera. Paráda řeknu si a blekotám anglicky cosi v tom smyslu, že bych rád na Skye a kam mě vezmou. V autě seděli mladý kluk s mladou holkou, chvilku mě nechali a pak řekli: „klidně můžeš mluvit česky, my jsme taky Češi!“ nejeli oni tam kam já? Jeli. Auto měli z půjčovny a trávili svoji dovolenou putováním o něco málo komfortnějším než já. Byla pro mě úleva zase mluvit česky. Už mě nudilo odpovídat na ty věčně stejné otázky jako odkud jsi, co děláš, co studuješ, kde jsi všude byl, jak jsi tu dlouho a jak se ti líbí naše Skotsko. Odpovědi už jsem měl tak nacvičené, že pak větinou následovalo něco v tom smyslu, že moje angličtina je opravdu dobrá. Tihle lidičkové, pro zjednodušení (a taky protože jsem jejich pravá jména zapomněl) jim budu říkat Petr a Petra, měli v plánu objet celý ostrov dokola, tak jako já a že se k nim mohu přidat.

Na ostrov jsme přijeli trajektíkem pro šest aut. Cesta k trajektu byla u sama o sobě kouzelná. Silnice pro jedno auto se klikatila po kopcích a mezi skalkami té zvláštní skotské krajiny. Čas od času jsme jenom museli dát přednost ovcím, které se jen tak potulovaly okolo a všechny turisty měly dokonale, ale dokonale v paži. Ostrov Skye jsme objížděli proti směru hodinových ručiček, napravo moře, nalevo ty zelené holé kopce. Dohodli jsme se, že vylezeme k jednomu velice známému útvaru, osamělému kameni, kterému se říká Old Man. Procházka to měla být asi na tři až čtyři hodiny. Zaparkovali jsme přímo u začátku turistické stezky (ve Skotsku se začátek turistických stezek vždycky pozná podle parkoviště), vyzbrojili se svojí fotografickou technikou, raději se ještě jednou přeptali na cestu a začali stoupat. Starého muže jsme dosáhli zanedlouho. Abych pravdu řekl, čekal jsem, že bude mnohem menší (za to mohl můj anglický komplex, neboli komplex z Anglie, kdy všechno bylo menší než jsem čekal). Byl obrovský. Na fotkách v průvodcích je oproti skalnímu masívu skutečně malinký a nepatrný. Takhle jsem byl malinký a nepatrný akorát tak já. Ještě jsme chtěli obejít ten už zmíněný skalní masív, proto jsme se tam nějak nezdržovali a celí dychtiví, vyrazili jsme dobýt vrchol. Zvolili jsme pěšinku zprava. Vedla nejprve po trávě, ale pak, jak se dostávala výš a výš, byla tvořena štěrkem a kameny. V určité výšce se zvedala skalní stěna, která tvořila jakousi hranici oddělující náhorní plošinu takříkajíc od okolního světa. Naštěstí jsme se zachovali jako správní zvídaví, dobrodružství a nebezpečí milující stopaři a horalové a odhalili pěšinku, která nám pomohla skalní stěnu zdolat. Nestálo to nějak mnoho sil a už jsme byli nahoře. Dole pod námi zelené kopce, jezera, moře, tenká linka silnice a u nás nahoře mírně zvlněný terén té jakoby náhorní plošiny s vrcholovým bodem kdesi před námi. Rostla tam tráva a nic než tráva a to krásně upravená tráva. Z toho, že tam všude byly výsledné produkty bezvadně fungujících trávicích soustav ovcí, jsme usoudili, že tento anglický trávník (pardon skotský trávník) není dílem nějakého obzvláště aktivního zahradníka, nýbrž právě těch chundelatých (jediných a opravdových) pánů skotské vrchoviny.

Tam nahoře to je úplně jiné než dole. Je to snová krajina působící neuvěřitelnou silou na psychiku člověka, na jeho náladu a pocity. Přestože na Skye proudí denně moc a moc turistů, ostrov je dokáže všechny pohltit a ještě k tomu dát každému pocit dokonalého osamění a opuštěnosti. Chvilku jsme tam poseděli, pokochali se, pak nám začala být zima a tak jsme se rozhodli pro návrat. Samozřejmě druhou stranou. Slunce svítí a my se rozběhneme po tom zeleném a upraveném trávníku. Najednou louka končí strmým srázem. Abychom se dostali k autu, potřebovali jsme sejít dolů. „Támhle tudy to určitě půjde“, říká Petr a ukazuje někam dál, rozhodně ne naším směrem. Vracet jsme se nechtěli a tak nám nic nezbylo, než to zkusit. Tak nějak podobně to bylo ještě asi třikrát a my pomalu propadali beznaději, nebo se alespoň smiřovali, že se (z čím dál větší dálky) budeme muset vrátit. Nakonec se všechno v dobré obrátilo a my našli průrvu, kterou jsme se stejně jako potůček, který ji vyhloubil, dostali dolů. Mezi námi a autem pak u byla jenom taková menší bažinka, její překonání byla brnkačka (od kotníků nahoru). Zbytek ostrova jsem viděl už jen z auta a z vyhlídkových odpočívadel u silnice. Večer jsem si řekl, že jsem se Petra s Petrou naobtěžoval dost a stále ještě na ostrově, jsem se s nimi rozloučil.

Na ostrově Skye se téměř každý potýká se dvěma problémy. Jedním problémem bývá počasí. Ještě větší proměnlivost u tak velmi proměnlivého skotského počasí je dána polohou, tvarem ostrova a hlavně tím, že se jedná o ostrov (kdo by to byl býval řekl!). Já jsem měl počasí (jako vždy když někam jedu) samozřejmě báječné, takže se i fotky povedly. Druhým problémem, pro nepřipravené a nezkušené jedince obrovským a Skotsko znechucujícím problémem, bývají takové speciální mušky zvané midgies. To jsou takové malé svině, které v mračnech útočí na každého, kdo jen déle setrvá na jednom místě. A myslím si, že nepotřebují krev k životu jako třeba komár nebo upír, ale že to dělají jen z čisté krutosti, sadistické touhy způsobovat bolest druhým (hlavně lidem) a zvrácené legrace. Tak, teď jsem jim to natřel!

Přečkal jsem noc a druhý den ráno mě hned druhé auto vyvezlo, tentokrát přes most, z toho ráje (teda ráj, který má pár much…) zvaného Isle of Skye.