Rubrika: Španělsko

Nechte na sebe dýchnout španělský temperament

Ohnivé Španělsko. Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do Andalusie. Vůbec nevadí, jestli u sebe máte bandu dětí, milujete historii či holdujete sportu. Letní dovolená v Andalusii má co nabídnout úplně všem.

Část Španělska Andalusie se rozkládá na jihu Pyrenejského poloostrova, její nádherné pláže omývá Středozemní moře a Atlantský oceán. Pláže se chlubí čistým pískem i pozvolným přístupem do moře (ideální pro rodiny s dětmi!), teploty kolem třicítky si tu užijete i v září. Navíc se tu možná budete cítit jako v Karibiku. I proto se na Pobřeží světla (Costa de la Luz) natáčela bondovka Dnes neumírej. Vy si hlavně přibalte opalovací krém, na Pobřeží světla je slunečno neuvěřitelných 330 dnů v roce.

Dovolená v Andalusii ale má co nabídnout i milovníkům přírody, sportu a turistiky. Několik desítek kilometrů od pobřeží se tyčí vrcholky hor, na kterých se dá lyžovat deset měsíců v roce i několikery přírodní rezervace. I na nich zanechali otisk filmaři. V kraji jménem Almérie vznikly desítky westernů. Divoký západ v Evropě? To už za návštěvu stojí.

Statisíce návštěvníků míří do Andalusie i kvůli trojici měst, která nemají jinde na světě obdoby. Totiž Sevilla, Cordóba a Granada. Města jsou doslova střetem civilizací – křesťanské a islámské. Znát je to v kultuře i architektuře, nejlépe to ale pocítíte v Córdobě. Ta se pyšní monumentální Velkou mešitou, tedy monstrózním chrámem s bludištěm, které tvoří tisíce sloupů. Mešita má za sebou zajímavou historii. Nejprve byla pohanským chrámem, pak křesťanským kostelem, muslimové ji však po ovládnutí jihu Španělska přestavěli na mešitu. Stavba je velká jako dvě fotbalová hřiště, má rozměr přes 22 000 metrů čtverečních a je třetí největší mešitou na planetě. Zajděte se podívat i vy. Třeba v noci, kdy je monument nádherně osvětlen. Naskytne se vám čarokrásný pohled, který jen tak z paměti nevymažete.

Až vás omrzí památky a přepadne vás hlad, rozhodně v Cordóbě nevolte fastfoody. Připravili byste se tak o místní speciality, které polechtaly chuťové pohárky již nejednomu cizinci. Ve Starém městě si v zapadlých restauracích pochutnávají samotní toreadoři. A co si dávají? Třeba specialitu v podobě dušené volské oháňky, milované jednohubky jménem tapas (nabídnou vám desítky druhů rozličných chutí i vůní) či zapečené taštičky se zeleninou. A co třeba ochutnat bramborové krokety plněné kozím sýrem? Budete v gastronomickém nebi.

V Andalusii nejde jen o krásné pláže, pulzující města, přírodu a památky. Jde o i místní. Krize se na nich sice vyřádila ve velkém, neztratili však nic ze své přívětivosti a pohostinnosti. Dovolená v Andalusii je opravdový požitek.

Nechte na sebe dýchnout španělský temperament

Ohnivé Španělsko. Býčí zápasy. Flamenco. Jižanský temperament. Kdo by všechno tohle nechtěl zažít na vlastní kůži? Pokud toužíte poznat opravdovou španělskou náturu, vidět opravdové přírodní i architektonické krásy Španělska a ochutnat opravdovou místní gastronomii, zamiřte do Andalusie. Vůbec nevadí, jestli u sebe máte bandu dětí, milujete historii či holdujete sportu. Letní dovolená v Andalusii má co nabídnout úplně všem.

Část Španělska Andalusie se rozkládá na jihu Pyrenejského poloostrova, její nádherné pláže omývá Středozemní moře a Atlantský oceán. Pláže se chlubí čistým pískem i pozvolným přístupem do moře (ideální pro rodiny s dětmi!), teploty kolem třicítky si tu užijete i v září. Navíc se tu možná budete cítit jako v Karibiku. I proto se na Pobřeží světla (Costa de la Luz) natáčela bondovka Dnes neumírej. Vy si hlavně přibalte opalovací krém, na Pobřeží světla je slunečno neuvěřitelných 330 dnů v roce.

Dovolená v Andalusii ale má co nabídnout i milovníkům přírody, sportu a turistiky. Několik desítek kilometrů od pobřeží se tyčí vrcholky hor, na kterých se dá lyžovat deset měsíců v roce i několikery přírodní rezervace. I na nich zanechali otisk filmaři. V kraji jménem Almérie vznikly desítky westernů. Divoký západ v Evropě? To už za návštěvu stojí.

Statisíce návštěvníků míří do Andalusie i kvůli trojici měst, která nemají jinde na světě obdoby. Totiž Sevilla, Cordóba a Granada. Města jsou doslova střetem civilizací – křesťanské a islámské. Znát je to v kultuře i architektuře, nejlépe to ale pocítíte v Córdobě. Ta se pyšní monumentální Velkou mešitou, tedy monstrózním chrámem s bludištěm, které tvoří tisíce sloupů. Mešita má za sebou zajímavou historii. Nejprve byla pohanským chrámem, pak křesťanským kostelem, muslimové ji však po ovládnutí jihu Španělska přestavěli na mešitu. Stavba je velká jako dvě fotbalová hřiště, má rozměr přes 22 000 metrů čtverečních a je třetí největší mešitou na planetě. Zajděte se podívat i vy. Třeba v noci, kdy je monument nádherně osvětlen. Naskytne se vám čarokrásný pohled, který jen tak z paměti nevymažete.

Až vás omrzí památky a přepadne vás hlad, rozhodně v Cordóbě nevolte fastfoody. Připravili byste se tak o místní speciality, které polechtaly chuťové pohárky již nejednomu cizinci. Ve Starém městě si v zapadlých restauracích pochutnávají samotní toreadoři. A co si dávají? Třeba specialitu v podobě dušené volské oháňky, milované jednohubky jménem tapas (nabídnou vám desítky druhů rozličných chutí i vůní) či zapečené taštičky se zeleninou. A co třeba ochutnat bramborové krokety plněné kozím sýrem? Budete v gastronomickém nebi.

V Andalusii nejde jen o krásné pláže, pulzující města, přírodu a památky. Jde o i místní. Krize se na nich sice vyřádila ve velkém, neztratili však nic ze své přívětivosti a pohostinnosti. Dovolená v Andalusii je opravdový požitek.

Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.

Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história

Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.

Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.

Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…

Sevilla – mesto univerzít

Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.

Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštruktura­lizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoame­rickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.

Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…

V Seville sa dialo a deje…

Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.

V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.

No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.

Stará andalúzska prípoviedka hovorí, že „kto nevidel Sevillu, nevie, čo je zázrak“. Je to pravda. Hlavné mesto Andalúzie a štvrté najväčšie mesto Španielska na rieke Guadalquivír je totiž zázrak sám. Na mohutnom modrastom, lenivo tečúcom Guadalquivíre, ktorý brázdia lode a kde rybári dodnes priamo v centre chytajú ryby, vyrástla krásavica neurčitého veku s európsko-arabským šarmom. Verte či nie, oplýva premnohými prednosťami a hýrivým pôvabom, z ktorého vykukujú možno aj malé chybičky krásy, no tie k dokonalosti vari aj patria.

Sevilla – kam stúpiš, všade dýcha história

Sevillu založili ešte starí Feničania. Presný dátum nie je podstatný, prekryl ho tok storočí, ktorý tvorí, prekrýva staré novším, niečo nechá prežiť a niečo zas stratiť sa v nenávratne vekov. Feničania boli známi ako skvelí obchodníci, dobre vedeli, čo robia. Z osady, ktorú založili, vyrástol dôležitý riečny prístav, ktorý sa ocitol postupne v rukách Rimanov, Vizigótov, Arabov a napokon kastílskych kráľov, čím sa začala španielska éra v histórii mesta. Najmä bohatstvo emirov berberskej almohadskej dynastie a neskôr riava zlata a iného bohatstva zo zámorských výprav Španielov sa zhmotnili do pozoruhodných historických pamiatok a zaujímavostí mesta. Je príznačné, že práve zo Sevilly v roku 1492 vyplával za objavom Ameriky moreplavec Krištof Kolumbus. Kruh jeho života sa napokon v Seville aj uzavrel. Svoj posledný prístav našiel v chýrnej sevillskej katedrále, Kolumbov náhrobok tvorí skupina štyroch kráľov, ktorí vlastnoručne na pleciach nesú moreplavcovu rakvu. Výrečnejšie už azda ani nejde vyjadriť poctu a vďaku za príspevok k prosperite Španielska. Spomínaná sevillská katedrála, mimochodom rozlohou tretia najväčšia svete, je v určitom zmysle Sevilla v menšom. Katedrála je výsledkom stáročného ľudského snaženia ľudí síce rôznej konfesie no so spoločným znakom- zmyslom pre krásu. Výsledok je zhmotnený do jedinečného pletenca gotickej a arabskej architektúry, obe v tejto jedinečnej symbióze priťahujú denne davy turistov. Vari ani jeden turista, ktorý vkročí do katedrály, neobíde chýrnu Giraldu, mimochodom jeden zo symbolov mesta. Giralda je bývalý minaret, pozostatok pôvodnej almohadskej mešity, okolo ktorej kastílski dobyvatelia Sevilly začali stavať katolícky chrám. Fantastický výhľad z Giraldy do všetkých kútov perly Andalúzie si treba zaslúžiť. Zaslúžiť aj preto, že po náročnej prehliadke skvostov vnútra katedrály, detaily ktorých ľudské oči sotva môžu všetky obsiahnuť, musíte na vrchol veže vyšliapať obklopený hojným počtom turistov po 34 šikmých rovinách. Rovinách a nie schodoch preto, aby sa v minulosti arabskí muezíni mohli niekoľko krát denne dostať na vrchol minaretu na chrbte koňa a zvolávať súkmeňovcov k modlitbe.

Sevilla v minulosti zažila nepochybne mnohé tučné obdobia. No aj vtedy bolo ľudom jasné, že dosiahnutá hospodárska prosperita nie je daná raz navždy. Vari preto si Sevilla už v roku 1503 vybojovala monopol na obchodovanie Španielska s americkými krajinami a kráľovná Izabella Kastílska zriadila dokonca osobitný úrad, aby nad týmto obchodom dozeral. Sídlo mal v Alcazáre, rezidencii berberských Almohadov a od polovice 13. storočia aj kastílskych kráľov. Bohatstvo tečúce do Sevilly muselo byť obrovské, lebo kastílski králi okrem osobitného úradu poverili dozorom nad svojím zámorským obchodom aj zástupkyňu božskej moci, špeciálnu Pannu Máriu. Tá dodnes drží roztiahnutý ochranný plášť na trojkrídľovom oltári v spomínanom úrade nad Krištofom Kolumbom, jeho karavelami a nad Sevillou. Azda je to aj potrebné pri dnešnej 20% nezamestnanosti v Španielsku.

Omnia cum tempore! Aj časom nasýteným zlatom nastal v Španielsku koniec. Zostalo všeličo, napríklad aj dvanásťhranná veža Torre del Oro (Zlatá veža) na brehu Gaudalquivíru. Pravda, už bez zlatých kachličiek na kupole, ktoré spomína legenda. Dnes v Zlatej veži sídli námorné múzeum, do ktorého prúdia najmä školské výpravy. Celkom oprávnene, lebo tu možno vidieť veľa konkrétneho z dejín španielskeho námorníctva, potápania a námorných víťazstiev krajiny. Súčasne sa mladšia generácia môže priučiť k nadhľadu a určitej tolerancii k tomu, čo bolo v minulosti. Na stenách veže vari na najvyššom, treťom poschodí, visia totiž aj portréty z dnešného uhla pohľadu spornejších osobností španielskeho verejného života, napríklad španielskeho diktátora z 20. rokov 20. storočia Prima de Riveru, či admirála Louisa C. Blanca, pravú ruku generála Franka. Našincovi musí napadnúť, aká hara – vara by nastala v obdobnom prípade kdesi v srdci Európy…

Sevilla – mesto univerzít

Sevilla síce dýcha stáročiami, no je zároveň mestom mladým a mladých, čo jej dodáva pestrú a dynamickú krásu. Jej rezervoárom sú mladí ľudia. Ako pôvabné motýle, aké môže stvoriť len Matka príroda, sa náhlia na bicykloch, malých skútroch či verejnými dopravnými prostriedkami všetkými možnými smermi. Niet divu, v Seville sa nachádza nielen množstvo základných a stredných škôl, ale sídlia tu až štyri univerzity, z nich Univerzita Ferdinanda III. je prvou súkromnou univerzitou v Andalúzii. Najväčšia je však Sevillská univerzita s viac ako pätnástimi fakultami, na ktorých študuje približne 70 tisíc študentov. Zrodila sa začiatkom 16. storočia. Rektorát univerzity dnes sídli v zrenovovanej starej tabakovej továrni zo 16. storočia, ktorá spolu s ohnivou cigánskou robotníčkou Carmen inšpirovala Prospera Meriméeho k napísaniu libreta k svetoznámej rovnomennej opere.

Zaujímavá je aj ďalšia sevillská univerzita, ktorá nesie meno peruánsko-španielskeho politika, právnika a spisovateľa Pabla de Olavideho, ktorý významne prispel k reštruktura­lizácii mesta Sevilla a Sevillskej univerzity. Univerzita Pabla de Olavideho, na ktorej študuje približne desaťtisíc študentov na obchodnej, právnickej, filozofickej, športovej, polytechnickej fakulte, fakulte spoločenských vied a prírodných vied je najmladšou verejnou vysokou školou v Španielsku. Je aj šiestou najmenšou. Ako naznačuje už meno tútora univerzity, Universidad Pablo de Olavide sa orientuje predovšetkým na kultúrnu a vedeckú spoluprácu s latinskoame­rickými univerzitami, no aj s univerzitami v severnej Afrike, Amerike a Ázii.

Univerzita Pabla de Olavide bola založená v roku 1997, v tom istom roku ako aj tri z novších slovenských univerzít, no rozlohou (univerzitný campus sa rozkladá na ploche približne 136 hektárov) a vybavením stoja slovenské príbuzné v hlbokom tieni svojej sevillskej sestry. V univerzitnom areáli sa nachádza približne pätnásť rozľahlých jedno – až trojposchodových budov, ktoré všetky slúžia na výučbu a administráciu. Spojitosť najmä s latinskoamerickým svetom sa premieta aj do skutočnosti, že každá budova nesie meno významnej osobnosti latinskoamerického, prípadne španielskeho sveta aj s krátkym popisom prínosu danej osoby. Univerzita vlastní na naše pomery obrovskú knižnicu s posluchárňou pre takmer tisíc ľudí, je tu šesť študovní, v ktorých študentom slúži na štyridsať počítačov a desať multimediálnych staníc. Študentom je okrem kníh v tlačenej podobe k dispozícii aj 190 tisíc kníh v elektronickej podobe a desaťtisíc elektronických časopisov. Popredné španielske denníky ako El Mundo, ABC a iné dodávajú niekoľkokrát týždenne do areálu univerzity svoje noviny na voľný odber. V priestoroch univerzity je pobočka banky, optika, papiernictvo aj kníhkupectvo, v ňom sme našli okrem kníh španielskych a svetových autorov aj pomerne nové dielo Pavla Kohouta Hviezdna hodina vrahov, avšak dielo žiadneho Slováka. Aj o telo je skvele postarané v dvoch bufetoch a veľkej jedálni vo vnútri, ďalší veľký bufet sa rozkladá v tieni všade prítomných pomarančovníkov apaliem. V univerzitnom areáli sa neustále buduje. Zdá sa, že slnko a mesiac, ktoré má univerzita v svojom znaku, nad touto inštitúciou ešte dlho nezapadnú…

V Seville sa dialo a deje…

Do tváre mesta vryli v novšej histórii nezmazateľné stopy najmä dve podujatia: Iberskoamerická výstava v roku 1929 a svetová výstava Expo´ 92. Iberskoamerickou výstavou Sevilla ako predstaviteľka Andalúzie demonštrovala spätosť Španielska s latinskoamerickým svetom, Expom 92 sa Sevilla otvorila celému svetu. Prvé spomínané podujatie zanechalo užitočné plody – veľa krásnych zariadení, ktoré ľudia doteraz navštevujú a využívajú. Azda najkrajšou budovou Iberskoamerickej výstavy je Španielsky pavilón na Španielskom námestí. Je postavený do polkruhu, v spodnej časti sa každá španielska provincia predstavuje obrazom zo svojich dejín, ktorý je umne vytvorený z prekrásne maľovaných obkladačiek –azulejos, pozostatok arabskej remeselnej zručnosti. V hornej časti paláca za arkádami sa nachádzajú rôzne úrady, na otvorenej chodbe výreční a hluční obchodníci so všeličím, napríklad s pestrofarebnými vejármi, obrazmi a kastanetami a s vaším časom, lebo keď zacítia príležitosť, sú vás schopní zadržať na ľubovoľne dlhú dobu, kým niečo nekúpite. Súčasťou Iberskoamerickej výstavy boli aj pavilóny krajín, v ktorých sú dnes veľvyslanectvá alebo rôzne kultúrne ustanovizne. Jeden z najkrajších a najmä každému prístupný pozostatok výstavy je Park Márie Lujzy. Sestra kráľovnej Izabely II. darovala Seville tento zelený raj s vodnými bazénmi a fontánami pri príležitosti výstavy, jej skromná medenkou pokrytá socha stojí v jednom zo skvele udržiavaných zákutí parku. Veľa návštevníkov, najmä však školské skupiny, pravidelne postoja nielen pri sediacej soche donátorky, no napríklad aj pri súsoší alegórie lásky. Súsošiu dominuje významný španielsky básnik 19. storočia Gustavo Adolfo Bécquer, veď práve on sa väčšinu svojho krátkeho života doslova brodil zákutiami lásky v osobnom aj poetickom živote. Je takmer isté, že žiaci si pri spomienke na trefné súsošie a na návštevu tohto skvelého parku aj po rokoch spomenú na významného zakladateľa modernej španielskej lyriky.

V porovnaní s Iberskoamerickou výstavou z roku 1929 svetová výstava Expo´92, ktorej mottom bolo 500. výročie objavenia Ameriky, napomohla síce k zlepšeniu infraštruktúry mesta, veď sa postavilo až sedem nových mostov ponad Guadalquivír a zriadila sa vysokorýchlostná železnica do Madridu, no na druhej strane po výstave zostala dnes akási stavebno-duchovná polospúšť. Na pôvodnom výstavisku sa dnes okrem zopár zamestnancov ponajviac bezpečnostných firiem preháňajú najviac vari duchovia Expa. No sotva duchovia priviedli to, čo zostalo z Expa, do takého stavu, v akom je dnes. Na každom druhom kroku na človeka zíza niečo pokazené, vytrhnuté, rozbité či zarastené burinou. Je to tak, či ide o nástennú keramickú mozaiku čílskeho surrealistu Roberta Mattu či sochu Brita Anisha Kapoora a Davida Connora Ticho alebo schátralú maľbu na dreve ukrajinského umelca Ilju Kabakova Žena s modrým tanierom. Mimochodom, tanier žene vraj ukradli ešte pred oficiálnym otvorením výstavy. Za šesť mesiacov trvania Expa´92 Sevillu navštívilo pätnásť miliónov návštevníkov, približne toľko zavítalo aj na výstavu. Dnes možno ešte zvedavých na areál počítať na prstoch rúk.

No zvyšky po svetovej výstave sú azda jediná škvrnka na tvári Sevilly, hoci iste aj toto mesto sa pasuje so svojimi problémami, ktoré turista na prvý pohľad nezbadá. Tie vari neprekryje ani omamná vôňa všadeprítomných pomarančovníkov, ktoré sú za kvetu obsypané bielou záplavou ako nevesta, ale plody majú kyslé a horké ako niekedy život. No jednako, kto raz navštívil Sevillu, nielenže spozná, čo je zázrak, ale spomienky na túto hrdú baštu Andalúzie ho už nikdy neopustia. Iste je to spôsobené aj nápaditým rébusom, NO8DO, s ktorým sa v Seville človek stretne vari na každom kroku: na poklopoch kanalizácie, autobusoch, pomníkoch, taxíkoch. Je to výrok kastílskeho kráľa Alfonz X. Múdreho v kombinácii písaného a vysloveného, keď sa ho obyvatelia Sevilly zastali proti synovi bažiacemu po moci. Alfonz X. mal vtedy vyhlási: No madeja do, čo značí: Neopustila ma, Sevilla ma neopustila. Naozaj, vstúpte hoci len raz do Sevilly a toto mesto budete ešte dlho nosiť v hlave aj v srdci.

Projíždíme podél pobřeží Costa de Luz. Míjíme stovky štíhlých bílých stožárů větrných elektráren, pak silniční závodní okruh u města Jerez a od jihu se blížíme k cíli naší cesty, do perly jižního Španělska, do Sevilli. Město má asi tři čtvrtě milionu obyvatel a je významným průmyslovým a kulturním centrem. Podnikáme okružní jízdu městem. Přes řeku Guadalquivir jedeme po mostě, který projektoval A. G. Eiffel. Přijíždíme na ostrov uprostřed řeky, na kterém se rozkládá areál světové výstavy EXPO 1992. Rozsáhlé výstaviště, vybudované pro tuto výstavu, je dnes pusté. I z první významné výstavy konané ve městě v roce 1929, zůstali ve městě původní pavilony. Ty se nachází v rozsáhlém parku poblíž centra a většina z nich dnes slouží jako konzuláty zemí, které se v nich při výstavě presentovali. V parku jsou z té doby také zachovány lavičky obkládané místní keramikou – azulejos.

Procházíme se mezi pavilony, jejichž bohatá výzdoba kontrastuje se strohostí výstavních pavilonů vybudovaných pro EXPO 1992. Přicházíme na Španělské náměstí, na kterém stojí půlkruhový Španělský pavilon. Obdivujeme krásu tohoto pavilonu a necháváme se při tom osvěžit vodní tříští dopadající na nás z obrovské fontány, stojící uprostřed náměstí. Po odpočinku na jedné z keramických laviček se přesouváme do historického středu města.

Projíždíme kolem budovy univerzity, ve které dříve bývala továrna na zpracování tabáku. Do této továrny umístil skladatel G. Bizet děj své slavné opery a Carmen zde spolu s dalšími ženami kroutila doutníky. V nedalekém parku vystupujeme a vydáváme se na prohlídku centra. Na mnohých domech, které míjíme, je patrný arabský vliv. Přicházíme na pěší zónu, jejíž část je zastřešena barevnými plachtami, které vytváří příjemný stín. Teplota vzduchu se již vyšplhala na třicet sedm stupňů a pobyt v rozpálených ulicích začíná být únavný. Zakrátko přicházíme k nejznámější sevillské památce, ke katedrále. Tento kostel je největší gotickou katedrálou na světě. Katedrála stojí na místě bývalé mešity, ze které se dochovala jen věž.

Vstupujeme do chrámu, jehož vnitřní prostory jsou impozantní. Uvnitř chrámu je patnáct kaplí, z nichž ta největší je veliká jako běžný kostel. Množství mohutných sloupů, podpírajících klenbu, připomíná kamenný les. Obrovské pozlacené varhany, široké přes celou jednu chrámovou loď, dosahují až pod klenbu. Hlavní oltář, na jehož pozlacení bylo spotřebováno 3500 kilogramů zlata, je ohromující. Součástí katedrály je také pokladnice a klášter. V kostele se nachází také hrobka Kryštofa Kolumba. Odborníci vedou spory o to, zda zde uložené ostatky, patří skutečně slavnému mořeplavci. Další, určitě pravý Kolumbův hrob je totiž také v Dominikánské republice. Návštěva chrámu v nás zanechává silné dojmy.

Vydáváme se na věž Giralda, která tvoří hlavní dominantu města. Vstupujeme do věže a k našemu překvapení zjišťujeme, že na věž nevedou schody. Mezi obvodovou a vnitřní zdí je soustava ramp, které spirálovitě stoupají až na vrchol 98 metrů vysoké věže. Toto uspořádání mělo svůj význam, na věž tak bylo možné vyjet na koni. Stoupáme po terasách, vystavěných z cihel, až na ochoz. Nad hlavami nám visí několik mohutných zvonů. Při pohledu na ně, máme obavy, aby nezačaly odbíjet. Asi bychom pak přišli o sluch. Přicházíme k jednomu z velikých oken ve zdi věže. Naskýtá se nám z něj krásný pohled na město. Na nábřeží vidíme druhou dominantu města, Zlatou věž, která bývala součástí městských hradeb. Z výšky obdivujeme královský palác Alcazar s terasovitými zahradami, stojící nedaleko chrámu. Hned vedle paláce pozorujeme čtvrť Santa Cruz, se spletí křivolakých uliček. Asi v polovině vzdálenosti mezi řekou a chrámem leží velice dobře patrná kruhová aréna Maestranza. Je jedna z největších v zemi a konají se zde významné býčí zápasy. Postupně obcházíme celou věž a panoramatický pohled na město se uzavírá. Sestupujeme dolů z věže.

Je čas se vydat na zpáteční cestu. Opouštíme krásné hlavní město Andalusie a v duchu si slibujeme, že se sem určitě ještě někdy vrátíme.

Využíváme výhodné polohy Monte Gorda ležícího nedaleko hranic se Španělskem a vydáváme se na výlet na Gibraltar. Po tom co přejedeme hraniční řeku Guadianu, objíždíme národní park Coto de Doňana rozprostírající se kolem ústí řeky Guadalquivir, pak míjíme město Cádiz a míříme k rozsáhlé pahorkatině. Tu protíná silnice zvaná Toro Road. Jméno silnice je odvozeno od toho, že jsou na farmách ležících téměř podél celé její délky, chováni býci pro býčí zápasy. Na pastvinách podél silnice se pasou početná stáda býků. Zdá se nám neuvěřitelné, že je pro býčí zápasy potřeba takové množství zvířat. Přijíždíme na pobřeží a na obzoru se již rýsují typické obrysy Gibraltarské skály. Zakrátko již projíždíme městem La Linea, na jehož okraji leží hranice s Gibraltarem. Gibraltar je britské území s rozšířenou autonomií. Má plochu necelých šest kilometrů čtverečných a žije zde kolem třiceti tisíc obyvatel. Území má strategický význam, neboť je zde umístěna britská námořní a letecká základna.

Zastavujeme nedaleko kontrolního stanoviště a pěšky se vydáváme k hranici. U závory stojí voják, který namátkově kontroluje doklady přicházejících turistů. Máme trochu obavy, neboť nemáme britské vstupní vízum a nejsme si jisti, zda by nás bez víza hlídka pustila. Kontrola dokladů na nás nevyšla a tak již kráčíme přes letištní plochu, která leží napříč příjezdové komunikace. Za letištěm nastupujeme do mikrobusu a vydáváme se na okružní jízdu Gibraltarem, nazvanou příhodně Rock-Tour. Projíždíme okrajem města podél nízkých domů se zahradami. Pak nás úzká asfaltová silnice vede do tunelu vyhloubeného v Gibraltarské skále. Z tunelu vyjíždíme na jižním cípu poloostrova. Obě strany silnice zde lemuje vysoký plot s ostnatým drátem. Projíždíme totiž vojenskou základnou. V nedalekém přístavu kotví vojenské lodě. Plot podél silnice mizí a my zastavujeme u terasy vedle silnice. Z místa, kudy prochází pomyslná čára oddělující Atlantický oceán a Středozemní moře, pozorujeme Gibraltarskou úžinu, za kterou se v mlžném oparu rýsuje pobřeží Afriky. Černý kontinent je od nás vzdálený jen asi patnáct kilometrů. Silnice nás dále vede k majáku, nedaleko kterého se do výše vypíná štíhlý bílý minaret místní mešity. Na Gibraltaru působí dvacet tři různých náboženství a většina z nich zde má i svůj svatostánek.

Stojíme u majáku a pozorujeme moře, ze kterého k nám doléhají silné detonace, pocházející z výstřelů lodních děl. To ve Středozemním moři právě probíhají manévry britského vojenského námořnictva. Opouštíme maják a vydáváme se po silnici vedoucí ke skále. Úzká silnice stoupá do prudkého kopce. Asi po jednom kilometru zastavujeme v místě, kde se silnice rozšiřuje. Pod námi se na břehu rozkládá závod na odsolování mořské vody. Je to jediný zdroj pitné vody pro celý poloostrov. Během chvíle se kolem nás začínají shlukovat proslulé gibraltarské opice. Jsou velice drzé a neodbytně se od nás a od dalších turistů domáhají nějakého pamlsku. Krmení opic je nezapomenutelný zážitek. Opice skáčou na auta, dobývají se turistům do tašek a skáčou na všechny, kteří mají v ruce něco k snědku. Nepohrdnou ničím, co se dá sníst. Přímo z ruky nám berou sušenky, jablka, banány a cukrovinky. Místní člověk je dokonce krmí neuvařenými těstovinami. Berou si kousky, které drží v ruce ale i těstoviny, které má sevřené mezi rty. Opice zde žijí od šestnáctého století. Po druhé světové válce byly téměř vyhubeny. Od té doby jsou chráněny a dnes jich tu v pěti rodinách žije přes dvě stě. Opice spořádaly poslední jablko, které máme a my sjíždíme dolů do města.

Projíždíme kolem pevnosti Džebel-al-Tárika postavené Araby. Pod pevností již vjíždíme do města, jehož část leží na místě vysušeného moře. Okružní jízda končí, vystupujeme a pěšky se vydáváme na prohlídku centra.

Procházíme branou přes hradby, které pochází z dob arabské nadvlády a ocitáme se na náměstí plném obchodů a restaurací. Z náměstí vede pěší zóna, která prochází celým středem města. Procházíme živou ulicí, ta je lemována výkladními skříněmi mnoha obchodů. Prohlížíme si nabízené zboží a sledujeme jeho ceny. Ty jsou zde velmi vysoké. V porovnání se sousedním Španělskem jsou až o polovinu vyšší. Korzujeme ulicí a míjíme typickou červenou poštovní schránku, nedaleko stojí červená telefonní budka, a když potkáváme strážníka s typickou černou anglickou helmou, připadáme si jako v Londýně. Prohlídka končí a my se přes letiště vracíme zpátky do Španělska.

Za zády nám zůstává Gibraltarská skála, ve která je spousta otvorů. Jsou to střílny, neboť skála je provrtána mnoha chodbami a tvoří velikou přírodní pevnost. Jsme asi uprostřed cesty, když se znenadání ozve zvuk sirény. Zprvu nechápeme co se děje, pak ale vidíme, jak voják uzavírá závoru přes silnici. Stejně tak byla spuštěna závora přes cestu pro pěší. Na letišti bude přistávat letadlo. Přicházíme na okraj přistávací plochy, obcházíme spuštěnou závoru a zastavujeme se, abychom se podívali na přistání letadla. Vedle nás kontroluje voják zábranu z ocelových bodců, položenou přes silnici. Zábrana má zajistit to, aby se nedalo vjet na přistávací dráhu. Od západu je slyšet motor letadla, které se blíží k přistávací dráze. Stroj klesá a posléze přistává. Je to malé letadlo pro několik cestujících. Kromě podobných malých letadel zde denně přistávají dva spoje z Londýna. Do jiných destinací se z tohoto letiště nelétá. Letiště využívá rovněž vojenské letectvo. Po přistání letadla jdeme k hraničnímu přechodu. Přicházíme ke stanovišti celní a pasové kontroly. Pozorujeme celníka, jak zastavuje ženu s dvěma taškami v ruce a důkladně prohlíží její plné tašky. Hledá alkohol a cigarety. Gibraltar je bezcelní pásmo a tento artikl je zde, na rozdíl od všeho ostatního, o mnoho levnější než ve Španělsku. Někteří Španělé toho využívají a chodí na Gibraltar toto zboží nakupovat.

Procházíme kontrolním stanovištěm a ocitáme se zpátky v ulicích města La Linea. Usedáme na lavičce v nedalekém parku a pojídáme plody opuncie, které jsme koupili u pouličního prodavače. Je již podvečer a začíná nás zmáhat únava. Již těšíme na sprchu a na odpočinek. Před tím nás ale ještě čeká přesun do přístavního města Algeciras, kde máme zajištěno ubytování.

Seděli jsme v prvním patře takové obyčejné nekuřácké (!) hospody U starýho Donalda v Barceloně, místo kultovních hamburgerů jsme lízali donaldovu báječnou a hlavně lacinou zmrzlinu. Kromě nás tam byl ještě jeden zamilovaný páreček a v dětském koutku si hráli asi tak desetiletí kluci s angličáky. Zkrátka taková idylka.

Sedíme, povídáme, když tu náhle se stalo něco, co nás (jako obvykle) překvapilo a připomnělo nám, že situaci rozhodně nemáme pevně (ani jinak) v rukou, ani v takto poklidném a nedobrodružném prostředí jako je restaurace Mc Donalds.

Jeden z těch malých kluků přišel k našemu stolku a i přes jazykovou bariéru nás požádal o sirky. Protože jsme dobráci od kostí, a dobré skutky jsou náš život, ještě než dokončil svou prosbu (pravda, bylo to trochu zpožděno překladatelskými schopnosti naších mozků) můj kamarád už tahal sirky. Na co je asi můžou chtít nás ani nestihlo napadnout. Kluk si zkušenými pohyby našimi sirkami u našeho stolu zapálil svoji cigaretu. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo bylo, že bych mu měl připomenout, že Mc Donalds je restaurace nekuřácká. Naštěstí mi moje Španělština takto složité věty skládat nedovoluje (alespoň ne tak rychle, aby tam ten kluk ještě byl), protože říkat něco takového desetiletému klukovy, by znělo asi dost směšně.

A tak jsme se dívali, jak si kluci pěkně hrají s autíčky a sjíždějí skluzavku do míčkového bazénu s cigaretou v ruce. Zkrátka taková idylka.

Stojíme na vlakovém nádraží v Barceloně, v ruce mapu, co byla úplně zadarmo na informacích v hale (záchody tam mají taky úplně zadarmo – tomu já říkám Evropa!) a rozhodujeme se kam asi jít. Nejdříve jsme vyrazili do parku Joana Miró. Né že by to byl nějak zvláštní park, i když na naše poměry je zvláštní až dost, ale jenom jsme někde potřebovali uvařit jídlo. To se nám zdárně podařilo, uspořádali jsme plán prohlídky města a hodili naše batohy na naše záda. Barcelona má jednu obrovskou výhodu, co se týče orientace. Až na historické jádro jsou všechny ulice pravoúhlé. To velice usnadňuje pochod od jedné památky ke druhé, i dost vzdálené, bez zbytečného bloudění. Další výhoda, kterou jsme často využívali, byly restaurace McDonald’s. Těch tam je také požehnaně a naše mapa, co byla úplně zadarmo, byla starým Donaldem sponzorována, tudíž jsme v ní měli celou síť zakreslenou a lehce jsme se podle nich nacházeli.

První místo, kam nás nohy zanesly, bylo již zmíněné historické jádro. Přišli jsme tam zespoda, kolem památníku Kryštofa Kolumba a jeho bárky (té jsme si však nějak nevšimli a dozvěděli jsme se o ní až z průvodce, o několik hodin později), po komerční třídě La Rambla, se spoustou stánkařů a pouličních umělců. V tom úplně nejstarším gotickém historickém centru bylo tak moc tak strašně propletených úzkých uliček, že nám i mapa, co byla úplně zadarmo, byla úplně k ničemu a my trošičku zabloudili. Já mám hrozně rád tyto středověké uličky a tyhle v Barceloně byly zatím nejhezčí, jaké jsem kdy viděl.

Další věc, která nás v Barceloně přitahovala, byla práce slavného a populárního architekta Antonia Gaudího, kterou jsme znali pouze ze školních učebnic a to ještě velice mizerně. Kolem budovy „La Pedrera“ (to bylo naše první setkání s Gaudím, řekl bych parádní budova, ve které je asi dost vysoký nájem) jsme zamířili k chrámu „Sagrada família“. Tento chrám předčil všechna naše očekávání, jenom těžko se asi dá popsat slovy, řeknu jenom tolik, že tuto propleteninu gotiky a Gaudího, zdaleka ještě nedostavěnou, chci, až bude kompletně hotová, ještě jednou a pořádně vidět. Zvenku i zevnitř. Jako málo staveb, co jsem dosud viděl.

Park Guell je trochu z ruky, pokud člověk chodí pěšky po centru, ale protože je navržen Gaudím, nemohli jsme si ho nechat ujít. Je to k němu opravdu dálka, k tomu hrozné vedro a batohy na zádech, zkrátka žádná báječná procházka. Park. Co k němu říct. Přesně tohle má namysli každé dítě, když buduje rozsáhlé stavby z písku. Ten park je ztělesněním dětských fantazií a představ, které však děti na písku, z pochopitelných důvodů, realizovat nemohou. Přišlo mi to, jako že pan architekt Gaudí měl dostatek prostředků (a hlavně popularity) svoje dětské sny a představy realizovat. Tím vlastně realizoval sny nás všech malých stavitelů, kteří jsme měli největší problémy s tím, že jak písek usychá, stavby, sebelepší a sebekrásnější, se bortí. V parku se každému vrátí, alespoň na chvíli, dětství strávené na pískovišti. Tím je park kouzelný. Protože jinak je to přelidněný a rušný park, kde si odpočine leda velký lidumil.

Můj celkový dojem z Barcelony: velké a rušné město, kde si každý najde něco, co ho nějakým způsobem zaujme, město, které má svůj styl a svou atmosféru. Každému, kdo to město navštívil, se určitě něco vybaví, když se řekne „Barcelona“ a to se rozhodně o každém městě říct nedá.