Vystoupíme teda v Lublani nebo v Celje? No, tak třeba v Celje… Tak rychle, už skoro zastavujeme!
Netušenou rychlostí vyskakujeme ze sedaček sklopených stylem „jedno velké letiště“, obouváme pohorky a uklízíme kupé, ve kterém jsme se půl dne zabydlovali. Nápad jet do Slovinska vznikl totiž na poslední chvíli a příliš jsme cestu neplánovali; podle toho to také vypadá. Tato země na pomezí Alp a Jadranu nepatřila k našim velkým cestovatelským snům, avšak pouhý týden času a jízdenky na vlak do Lublaně za 29 € nás přesvědčily. Trochu předběhnu a rovnou prozradím, že jsme rozhodně nelitovali a do Slovinska se rádi vracíme.
{{reklama()}}
Ale zpátky do Celje, na nástupiště vystupuje z vlaku pět Čechů s velkými batohy a vydávají se do knihkupectví koupit mapy (v Praze nebyly k sehnání) a následně na autobusové nádraží s nadějí, že pojede autobus do Logarské doliny, kterou si (v právě zakoupené mapě) vyhlédli jako počátek své cesty. Smůla, dnes už tam nic nejede, jedině do Solčavy – vesnice osm kilometrů pod Logarskou. Co se dá dělat, jedeme tedy tam. Za soumraku se ocitáme v pěkné, rakousky vyhlížející vesničce sevřené v hlubokém skalnatém údolí a začínáme přemýšlet, kde přespat. Nakonec se z průvodce učíme větu: „Ali imate prostor za šotor?“ (nemáte místo na stan) a hned u první chalupy slavíme úspěch. Přátelští Slovinci nám s úsměvem dovolují utábořit se na měkoučkém anglickém trávníčku před svým domem, i když se tváří poněkud překvapeně. Uspává nás zurčení horské říčky a my spokojeně usínáme.
Logarská dolina
Ráno nás budí sluníčko, energii dodává porridge a radostně vyrážíme do Logarské doliny, kterou průvodce označují za nejkrásnější dolinu Slovinska. A nejspíše nepřehání – mezi strmými horami se rozkládá široké údolí a v něm kvetoucí louky, hájky, bystřiny, pasoucí se krávy a z okolních skal padá několik vodopádů, tedy opravuji se, „slapů“. Nejvíce se nám líbil slap Palenk, který je vlastně obrovskou kaskádou, po které se řítí voda až do jezírka lákajícího ke koupání. Asi po dvou hodinách přicházíme na konec doliny a je to závěr skutečně velkolepý – napříč údolím se rozkládá červenavá svislá skalní stěna přes kterou padá říčka – to je onen slap Rinka. Zde však už nemůžeme přehlížet stále se horšící počasí – nejdříve zmizely v mracích vrcholky hor, následně i svahy a nyní se spustil vytrvalý déšť.
Nu což, nejsme z cukru, přeci nás ten déšť nerozpustí. Vytahujeme ponča a strmým kopcem lezeme na hřeben jako by nechumelilo (to tedy pravda nechumelí, ale je tak hnusně, že by se člověk ani nedivil). Po pěti stech výškových metrech míjíme Frischaufov dom, kde končí jednak les, druhak lanovka, která sem vyváží turisty, kteří nad sklenicí piva obdivují výhled. Teď tu není pivo, turisté ani výhled, ale zato tu je mlha, déšť a lezavá zima. Zahřeje nás dalších šest stovek výškových metrů, které nás dělí od Savijského sedla. Stoupáme skalnatou roklí, občas se mraky roztrhnou a sluneční paprsky vykreslí na skalních štítech podivuhodné obrazce.
Kamnické Alpy
Konečně jsme v sedle, přesně dva kilometry nad mořem. Počasí se trochu umoudřilo, už neprší a vidíme před sebou hlavní hřeben a mezi skalami malé tečky – horské chaty, zde nazývané kočy. Nejblíže je Krajnska, o něco dále Češka koča. Ne, není to jen shoda slov, chatu před sto lety nechal postavit Klub českých turistů. Na Kranjskou koču přicházíme hodinu před soumrakem a ptáme se správce, zda stihneme dojít na Českou, která nás láká už jen svým jménem. Odpovídá: „Je to asi hodinu cesty a je tam krátký obtížný úsek.“ To zní optimisticky, vyrážíme tedy na českou kóču. Najednou pěšina končí. Po chvilce hledání nacházíme ocelové lano vedoucí dolů po skále, která mizí v mlze. S nadějí, že je to onen krátký těžší úsek, za kterým bude rovná cesta, slézáme dolů. Avšak naše naděje nebyla naplněna – pokračujeme v lezení po skalách a suťových polích, společnost nám dělají jen rezavějící lana a na hlavu nám padají vodopády i na místech, kde je jindy jen suchá skála. Rychlost pohybu v tomto počasí a terénu je téměř nulová, takže slunce se už dávno uložilo ke spánku a my máme přibližně jednu čelovku na dva lidi (obyčejná baterka je v noci na skále opravdu k ničemu). Asi dvě hodiny po setmění konečně před sebou vidíme světýlko, které nás těší asi tak jako maják loď bloudící po moři. Lidé na chatě nechápou, jak může někdo přijít v takový čas v takovém nečase, ale to je nám jedno, ubytováváme se ve společné noclehárně (za 10 EUR za osobu) a jsme rádi, že jsme došli a už nemusíme nic dělat. Jak jsme později zjistili, přehnaně optimističtí jsou všichni Slovinci (a i místní rozcestníky), ale pokud si jejich časy vynásobíte dvěma až třema, docela to vychází.
Probouzíme se s úmyslem zdolat bez batohů nejvyšší horu Kamnických Alp – Grintovec, ale správce chaty nás od toho odrazuje – prý přijde bouřka. Horalům je radno věřit, vzdáváme to tedy a jdeme dolů do Jezerska. Chceme pokračovat dále na hřeben Košuty, ale bohužel se to nepodařilo. Po dvou hodinách cesty po asfaltové silničce tato najednou končí a s ní i turistická značka zakreslená v mapě. Hledáme pokračování, ale po dlouhém snažení nalézáme jen několik vybledlých značek na starých stromech uprostřed mlází. Deset kilometrů podle buzoly nepůjdeme a už je pozdě, stavíme tedy stany u opuštěného rozpadlého stavení a rozděláváme oheň. Po setmění se najednou vynořují otázky: „Kdo tady kdy bydlel? A proč odešel a nechal dům spadnout?“ Oheň kreslí na stromech okolo strašidelné stíny a z nočního lesa se ozývá spoustu podivných zvuků. Divoká prasata? Prý tu žijí i medvědi. Nikdo nechce přiznat, že se bojí, ale všichni jsou zamlklí a každou chvíli se podezíravě koukají k lesu…
Storžič
Ráno nám včerejší obavy přijdou k smíchu, vaříme rýžovou kaši a operativně měníme plán. Vrátime se po známé cestě do Jezerska a půjdeme na Storžič. Radeji se ptáme místních na cestu, abychom se zase nedostali do slepé uličky. Údolím podle pěkné bystřiny a několika vodopádů přicházíme k úpatí hory a začínáme stoupat nahoru. Pod hranicí lesa potkáváme loveckou chatu, kde se dá vařit na verandě a postavit stany na rovném trávníčku před zápražím. Rozhodujeme se této možnosti využít a raději zítra vyrazit dříve. Díky naší vrozené šikovnosti se daří i zprovoznit vodovod, takže pohodlí máme zajištěno.
Dalšího dne nás vítá sluníčko a modrá obloha. Radostně balíme a vyrážíme na vrchol Storžiče. Tato hora se svou výškou 2 132 m nepatří k nejvyšším, ale stojí stranou hlavních hřebenů a působivě vystupuje nad okolí. V sedle Pašeljski preval obdivujeme skalní štíty vystupující nad nízké mraky a vyrážíme po ostrém skalnatém hřebeni vzhůru. Konečně nahoře! Na východě vidíme Kamniško-Savinjske Alpy, na severu Karavanky, na jihozápadě Julské Alpy a směrem na jihovýchod se táhne rovina až k Lublani. Potkáváme i spoustu slovinských turistů. Na rozdíl od nás mají jen maličké batůžky – vyráží na jednodenní tůry či jdou od chaty k chatě, zato však mají farratové úvazky. Nabaženi výhledu i vrcholové čokolády vyrážíme dále. Část z nás po zajištěné cestě po hřebeni s nádhernými výhledy, zbytek po turistické cestě o něco níže. Potkáváme se u opuštěné salaše a obědváme.
Pokračujeme v sestupu, ale opět nás zklamalo slovinské značení. Po bloudění ve strmých křovinatých svazích a kličkování po lesních stezkách se ocitáme ve vesničce Goriče. Během večera definitivně určujeme plán budoucích dní – Vlaďka a Vojta pojedou stopem do Piranu k moři a my ostatní přejdeme nejvyšší část hřebenu Karavanek.
Karavanky
Naše tříčlenná horská skupina vyráží před sedmou do městečka Tržič a popojíždíme asi deset kilometrů do Ljubeljského sedla. Nejdříve navštěvujeme památník nacistického koncentračního tábora, jehož vězni kopali tunel, který dodnes spojuje Slovinsko a Rakousko. Pouhé základy budov sevřené mezi horami na nás silně zapůsobily.
Od celnice vyrážíme po sjezdovce vzhůru a v poledním horku se škrábeme na Dom na Zelenci, ležící pět stovek výškových metrů nad námi. Rozcestník ukazuje čtyři hodiny na Stol, pod kterým se nachází náš cíl – Prešernova koča. Máme na to celé odpoledne, takže to působí celkem optimisticky.
Stále mírně stoupáme po úbočí Vrtači. Cestu lemují pokroucené horské smrky, kleč, občas keř rybízu. Nad námi se tyčí skalní stěna hraničního hřebene, přes údolí skalnatý masiv, ne náhodou nazvaný Velky Vrh. Výhledy působí úchvatně, kvůli všudypřítomným nízkým mrakům však šedě a nepříliš fotogenicky. O kus dál přicházíme do kotle, kde už není nic jiného než kamení, pouze sem tam žlutý kvítek ukazuje, že život se nevzdává. Lezeme nahoru. Pod nohama ujíždí šutry a jenom čokoláda nám dává energii nevzdat se…
Na Prešernově koče necháváme batohy a nalehko dosahujeme vrcholu Stolu. Jsme 2 236 metrů nad mořem, výš to už v Karavankách nejde. Počasí se na nás po rozpačitém dopoledni usmálo – svítí sluníčko a nízké mraky střídavě zahalují a odkrývají různé hory, což je nezapomenutelná podívaná. Okolo vrcholu se na ostrůvcích trávy pasou ovce a po kamenech okolo nás poskakují kavčata žlutozobá v naději, že nám od ruky upadnou nějaké drobečky. Vaříme čaj a kocháme se výhledem, který se neustále mění. Na severu vidíme rakouskými údolími až k Drávě, na východě dominuje hřeben Kladiva, při pohledu k jihu zaujmou hlavně ovečky okusující trávu na okraji skalní stěny a na západě slunce prozařující mraky vytváří obrazy jak z kýčovitého kalendáře. Po návratu na koču vaříme večeři a krom toho velké zásoby čaje, protože na chatě je pouze dešťová voda a tu nechceme pít přímo. Sledujeme krvavý západ slunce za masivem Triglavu a o chvíli později noční horský výhled. Je jasná obloha a úplněk osvětluje roztrhané mraky ležící v údolí; mezerami v této přikrývce vidíme světla vesnic a městeček a jedoucí vlaky. Nádhera, ale mrazivá. Dovnitř, do tepla! Uléháme ve společné noclehárně a po náročném dni rychle usínáme.
Po noci v dekách na měkké matraci se probouzíme vskutku osvěženi. Vaříme porridge, loučíme se a vycházíme po travnatém hřebeni Belšičica. Pod námi teče Sava Dolinka a za ní se tyčí Julské Alpy. Po dvou hodinách chůze po krásné hřebenovce se ocitáme v sedle Medvedjak, dáváme sváču a zahajujeme sestup s totálně vražedným převýšením 1 100 m (500 jsme dnes už zvládli). Kolena mě bolí už při samotné představě toho kopce, ale co naděláme. Scházíme Medvědím dolem a po chvíli přicházíme k hydroelektrárně Javorniški Rovt. Voda je čistá, ledově osvěžující (prý má celý rok jen 10 °C) a plavání v ni je nazapomenutelným zážitkem. Dál už klesáme po horské silničce do městečka Jesenice, odkud jedeme vlakem do Lublaně.
Z Lublaně domů
Na nádraží v hlavním městě potkáváme Vlaďku s Vojtou, vydáváme se do centra města a cestou si sdělujeme zážítky. Jako správný český turisti večeříme chleba s paštikou na kašně a pak se stavujeme v pizzerii na pivo. Následně se vydáváme do parku, kde plánujeme přespat. Je to takový rozlehlý lesopark, takže snadno nacházíme houští, ve kterém nás snad nikdo nenajde. Brzy ráno rychle mizíme, než na nás někdo přijde. Procházíme několik ospalých ulic a ocitáme se na rozsáhlém tržišti, kde pořizujeme různé dobroty pro naše mlsné jazýčky. Následně ještě procházíme centrem okolo řeky. Za denního světla vypadá Trojmostí, Dračí most i úzké uličky úplně jinak než v noci.
Na nádraží vidíme už z dálky vagóny Siemens s logem Českých drah a vydáváme se zabrat kupé. Místenky máme sice do dvou různých, ale dovedně přehazujeme rezervační kartičky, a tak obsazujeme nakonec jediné. Vybalujeme různé pochutiny a vyjíždíme. Opět obdivujeme alpské panorama i divoké řeky vedle trati a blížíme se domovu…
