Jen málokteré město na světě se může pyšnit tolika přívlastky jako
Paříž. Ale proč je právě město módy, parfémů, kosmetiky, ale také
muzeí a katedrál takovým magnetem pro turisty z celého světa?
Odpověď je jednoduchá. Každý si v tomto městě najde to své.
Jen málokteré město na světě se může pyšnit tolika přívlastky jako Paříž. Ale proč je právě město módy, parfémů, kosmetiky, ale také muzeí a katedrál takovým magnetem pro turisty z celého světa? Odpověď je jednoduchá. Každý si v tomto městě najde to své.
Jste milovníci historie a umění? Navštivte během eurovíkendu slavnou katedrálu Notre Dame, kostel Sainte- Chapelle, Invalidovnu, Museum d’Orsay, Vítězný oblouk nebo starobylou Latinskou čtvrť. Vášniví čtenáři se mohou vydat po stopách Da Vinciho Kódu a prozkoumat záhadný úsměv Mony Lisy v Louvru. Také pro zamilované páry je nabídka opravdu pestrá. Ráno posnídejte typický croissant na kouzelném Montmartru s orientální basilikou Sacré Coeur, nechte se zvěčnit na náměstí malířů a večer zažijte romantickou projížďku po Seině. Klidnější povahy si mohou udělat pietní procházku na jeden z nejnavštěvovanějších hřbitovů světa- Pére Lachaise a zavzpomínat na osobnosti jako byla Edit Piaf, Jean de la Fontainea nebo Honoré de Balzac. Pokud toužíte po tom, poznat autentický život Pařížanů, zavítejte do jednoho z mnoha pařížských parků. Plno květin a zeleně uprostřed rušného města Vás jistě inspiruje, jako mnohé pařížské básníky. Příznivci moderního umění by jistě neměli minout avantgardní Pompidouovo centrum nebo čtvrť La Défense a nechat se oslnit skleněnými budovami rozličných tvarů jako ve 3. tisíciletí. Pomyslnou třešničkou na dortu Vašeho eurovíkendu bude jistě výstup na Eiffelovu věž a nezapomenutelný pohled z ptačí perspektivy na celou Paříž a všechna místa, která jste dosud mohli navštívit.
Paříž je v cestopisech tak otřelé téma, každý si myslí, že ji zná. Ale Paříž nepoznáte z knížek, Paříž musíte zažít! Tak neváhejte a využijte nabídky našeho eurovíkendu na míru. Více na http://euro-service.cz/.
Beltlémářská tradice má v podhůří Orlických hor velmi dlouhou
tradici. Můžete se o tom přesvědčit při návštěvě více měst
Podorlicka. Letos největší výstavu betlémů naleznete v Rychnově nad
Kněžnou. Jsou zde nejen betlémy z Čech, ale i zajímavá sbírka
jihoamerických betlémů. Další známou a stálou výstavu betlémů
naleznete o kousek dále v Třebechovicích pod Orebem.
Beltlémářská tradice má v podhůří Orlických hor velmi dlouhou tradici. Můžete se o tom přesvědčit při návštěvě více měst Podorlicka. Letos největší výstavu betlémů naleznete v Rychnově nad Kněžnou. Jsou zde nejen betlémy z Čech, ale i zajímavá sbírka jihoamerických betlémů. Další známou a stálou výstavu betlémů naleznete o kousek dále v Třebechovicích pod Orebem.
Betlémy, někdy také nazývané jesličky, si před vánocemi lidé stavěli v domcích z nejrůznějších dostupných materiálů, poté co je císař Josef II. zakázal stavět v kostelích. Betlémářsví v těchto krajích je velmi rozšířené více než 2 století a nyní se po těžké době, kdy se o něm za „minulého režimu“ nesmělo mnoho mluvit, opět bouřlivě ožívá.
Hlavní část betlému se skládá z výjevu narození Ježíška v chlévě – jesličkách, okolo jesliček bývá celá řada postaviček, které přinášejí dary a nesmí zde samozřejmě chybět ani andělé a ovce. Lidé a krajina v betlémě je inspirovaná místem vytvoření, které lidoví malíři znali vždy lépe než biblický Jeruzalém. Na Tři krále se do betléma přidávají i postavičky tří mudrců. Na vytváření postaviček u některých rodinných betlémů se podílelo i několik generací, takže původně malé betlémy časem zabíraly poměrně velkou část pokoje.
V čase vánoc je dodnes živá tradice chození po betlémech. Ale protože je o betlémy obrovský zájem, tak se tato tradice udržuje jen v úzkém okruhu betlémářů a jejich přátel. Nicméně v muzeích a výstavních síních naleznete celou řadu velkých betlémů.
Jedenáctý ročník regionální výstavy podorlických betlémů. Na této výstavě se podílejí východočeská muzea, soukromí sběratelé a jsou zde i betlémy od současných tvůrců. Výstava je otevřena do 30.12. ve velkém sále Společenského centra v Rychnově nad Kněžnou.
Třebechovické muzeum betlémů
V tomto muzeu naleznete nejslavnější pohyblivý betlém tří Josefů. Rolník Josef Probošt přišel s nápadem postavit největší betlém na světě a začal se stavbou. Řezbář Josef Kapucián vyřezal většinu postaviček a Josef Friml je autorem mechanismu. Tento unikátní betlém ale i další současné i historické kousky můžete v muzeu vidět až do konce října přístího roku.
Betlémy v České Třebové
V čase vánoc jsou v místním Kulturním centru opět k vidění místní betlémy o kterých se více dočtete na stránkách: http://ct.upce.cz/ctb99/.
Ousteckoorlické betlémy
Tradiční betlémářské město pořádá výstavu Vánoce a betlém. Jedná se o výstavu betlémů, které vyrobily děti ze základních a mateřských škol. K vidění jsou betlémy z papíru, skla, keramiky, malované a zajímavě pojaté závěsné betlémy.
výstava betlémů v Rychnově nad Kněžnou
jihoamerické betlémy z výstavy „Betlémy z kraje Orlických hor“ v Rychnově nad Kněžnou
exponáty z výstavy betlémů v Rychnově nad Kněžnou
exponáty z výstavy betlémů v Rychnově nad Kněžnou
jihoamerické betlémy z výstavy „Betlémy z kraje Orlických hor“ v Rychnově nad Kněžnou
Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu.
Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku
dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním
pasem.
Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu. Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním pasem.
Ze zpětného pohledu jsme byli pro ně ideálním soustem. Trojice cizinců s mapou v ruce přemýšlející kam jet. Náhle k nám přistoupil mladík s bundou v ruce a při nastupování do vagonu vytvořil ve dveřích „tlačenici“. V tu chvíli vytáhl bratrovu peněženku z kapsy u kalhot a stihl ještě vystoupit než se vlak rozjel. Klasická modelová situace.
Nám vše došlo vzápětí. Nešlo tak ani o peníze v řádu stokorun a různé průkazky, ale o cestovní pas. Do další stanice to bylo asi 4 minuty jízdy. Celou dobu jsme přemýšleli co dělat. Nejlepším řešením bylo se vrátit a zkusit najít toho mladíka. Pochopitelně tam byl v družném rozhovoru s dalšími (asi taky zloději). Rozhodli jsme se volat policii. Šel jsem za děžurnou u eskalátoru a řekl jsem jí, že potřebuji policii, že nám ukradli pas. Neochotně někam telefonovala, do sluchátka mluvila v tom smyslu, že jsou tu cizinci a že je „náš“ člověk okradl. Tehdy mi to nějak nedošlo, co znamená slůvko „náš“. Až poději jsem pochopil, že vysílala echo, protože od zlodějské mafie dostávala určitě „(ne)všimné“.
Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rusko.nazory.cz/
Jakmile se v metru objevil policista, šéf zlodějů odchytil bratra a začal mu vysvětlovat, že viděl, jak mu pas spadl do kolejiště. Chtěl, abychom si policisty nevšímali, což se mu povedlo. Dokonce sehnal ještě nějakého zaměstnance metra, který se podíval do kolejiště. Kvůli tomu dokonce otevřel bezpečnostní dveře. Pochopitelně tam nic neviděl. U jiných techniků nám „vyjednal“, že až skončí noční směna, podívají se do kolejiště a že ráno budeme mít pas připravený na dozorně. Druhý den ráno nikdo o ničem nevěděl a žádný český pas tam nebyl.
Okamžitě nám bylo jasné, že jsou všichni propojení a zaměstnanci metra dostávají peníze od zlodějů za to, že nic nevidí. Nám stačilo pár desítek minut, abychom poznali, kdo patří do jejich party a kdo ji vede. Na dozorně mají monitory a musí vše vidět. Jen policie nechce nebo neumí zakročit.
Když ukradli v metru bratrovi peněženku s jeho cestovním pasem, nezbylo nám nic jiného než jít na českou ambasádu; ještě že je přímo v Petrohradu. Odtud nás poslali na policii pro potvrzení o krádeži pasu. Nejprve jsme šli zpět do stanice metra a ptali se na policii. Poslali nás o dvě stanice dál. Tam nás nasměrovali na kriminální policii o dalších pět stanic dál. Když už jsme se zhruba po hodině dostali do správné budovy, museli jsme čekat dvě hodiny na příchod vyšetřovatele.
Upřímnou radost měl z toho, že nepožadujeme tlumočníka, a že se snad nějak domluvíme. Pak vytáhl ze šuplíku pár listů papíru, proložil je kopíráky, vzal do ruky propisku a začal sepisovat protokol. Žádný počítač, žádný psací stroj, jen obyčejná propisovací tužka. Měl tradiční otázky, typu: Kdy? Kde? Kdo? Jak? a podobně. Naopak se vůbec nezajímal o číslo cestovního pasu a ani o jeho typ (fialový nebo zelený). Za to jej velice zajímalo, zda-li jsme ztrátu objevili blíž k nástupní stanici metra nebo k té druhé. Když jsme nechápali význam jeho otázek, prozradil nám, že právě mezi těmito dvěma stanicemi je hranice policejních rajonů a podle toho bude případ vyšetřovat on nebo jeho kolega. Řekli jsme mu, ať si napíše, co chce. Byl rád.
Další problém nastal na konci výslechu, kdy bratr jako vyslýchaný měl dolů na protokol napsat rukou, že všemu rozuměl a s celým protokolem souhlasí. Vše v ruštině. Bratrovy znalosti ruštiny byly minimální. Znal pár frází, dovedl si něco přečíst, ale psát už bylo nad jeho síly. Navrhl jsem, že to za něj napíšu a podepíšu. Vyšetřovatel byl štěstím bez sebe, jak jsme problém rychle vyřešili. Jen jsme mu museli slíbit, že to na něj neřekneme. Až doteď jsme slib dodrželi.
Výslech trval asi hodinu a nám bylo od začátku jasné, že smyslem celého sezení a papírování je jen získání patřičného potvrzení o krádeži pro naši ambasádu. To jsme nakonec získali. Jak vyšetřování skončilo, nevíme. Za celé čtyři roky bratr nedoslal od ruské nebo české policie jakékoliv vyrozumění o průběhu vyšetřování.
Na Slovensko sa vracia ruská kultúra. V prvej polovici novembra tohto
roku zavítal do Bratislavy a do Trnavy zbor donských kozákov Boľšoj.
V Bratislave zbor vystupoval v kostole Blumental a v Dome
kultury. V Trnave v židovskej synagóge st. quo na Halenárskej
ulici.
Na Slovensko sa vracia ruská kultúra. V prvej polovici novembra tohto roku zavítal do Bratislavy a do Trnavy zbor donských kozákov Boľšoj. V Bratislave zbor vystupoval v kostole Blumental a v Dome kultury. V Trnave v židovskej synagóge st. quo na Halenárskej ulici.
Synagóga v súčasnosti neslúži náboženským účelom, od 90. rokov minulého storočia sa tu nachádza múzeum židovskej náboženskej kultúry. Konajú sa tu tiež príležitostné koncerty, pretože budova má vynikajúcu akustiku, ako, mimochodom, takmer všetky sakrálne budovy. Hoci 9. novembra tohto roku bolo sychravé a upršané počasie, synagóga bola dávno pred začiatkom vystúpenia zboru donských kozákov Boľšoj zaplnená do posledného miesta, rovnako i galérie, určené kedysi pre židovské ženy na účasť na bohoslužbách. Mnohí návštevníci dokonca stáli a to počas celého koncertu. Bohatá účasť návštevníkov jasne naznačuje, ako sme presýtení výplodov dovezenej západnej odpadovej kultúry a ako sme lační po kultúre svojou podstatou nám blízkej: napríklad aj ruskej alebo českej…
Zbor donských kozákov Bolšoj vystúpil v počte osemnásť hudobníkov pod umeleckým a dirigentským vedením dlhoročného vedúceho, magistra Petju Houdjakova. Jednotlivé piesne uvádzala a vtipno-poučné slovo doplnila magistra Valeria Houdjakovová, mimochodom rodáčka z južnej Moravy. Donskí kozáci začali vystúpenie známou piesňou Mnogaja leta a pokračovali piatimi sakrálnymi spevmi z ruskej ortodoxnej liturgie. V ruskej liturgii sa nepoužívali hudobné nástroje, preto náboženské spevy museli zastúpiť všetky funkcie pri bohoslužbe. Zazneli spevy, okrem spomínaneho Mnogaja leta, Kol slaven náš, S nami Bog, jeden dokonca od Piotra Iljiča Čajkovského. Majestátny zvuk plných prekráasnych spevov sa doslova odrážal od sien synagógy. Potom nasledovalo asi päť spevov umelých, jeden aj od Dmitrija Šostakoviča.
V druhej polovici koncertu sme si vypočuli ruské a ukrajinské ľudové piesne s ľúbostnými námetmi ale aj s témami bežného života, napríklad piesne Metelica, Trojka, Kolokolčík, Volga, Volga, mať rodnaja a iné. Posledne menovaná pieseň bola kedysi venovaná známemu kozáckemu atamanovi Stenkovi Razinovi. Myslím, že srdcia všetkých doslova pohladila známa Kalinka. Ako prídavok nám jedineční donskí kozáci pridali nezabudnuteľnú pieseň Vychodila na bereg Kaťuša…
V prednesených spevoch, ľudové boli sprevádzané harmonikou, sme mohli počuť, precítiť, možno aj vidieť za privretými viečkami život: vlnenie trávy na širokej ruskej stepi, kozákov v tanci či cválajúcich na koni, závany metelice, milované dievča, ktorému bola pieseň určená, bežať po snehu či široké moskovské bulváry s vravou chodcov idúcich za svojím cieľom. Raz znela akási clivota v pozadí, raz žartovné podtóny ale vždy skutočný život s jeho rôznymi stránkami. Keď budete počúvať spevy donských kozákov, opantá vás neodolateľná túžba vybrať sa raz na step k Donu a všetko si ohmatať očami či rukami.
Monumentálnosť vystúpenia zboru je založená na tom, že zbor donských kozákov Bolšoj pozostáva len z operných sólistov s úžasným hlasovým rozpätím: od vysokých falzetov až po hlboké basy (až basso profundo). Sólisti jednotlivé spevy vedú a ostatný zbor vytvára pozadie. Zaujímavé je, že sólista si nespieva len svoj part, ale hneď ako je to možné, prechádza do spevu zboristov. K výborným sólistom, ak toto však možno tvrdiť, pretože všetci boli a sú vynikajúci, patria Nikolaj Marčenko, Grigorij Polščuk, Ľubomír Diakovski.
Zbor donských kozákov Boľšoj nadväzuje na tradíciu kozáckeho spevu. Založil ho v roku 1981 Petja Houdakov. Celý zbor má až 60 členov a vystupuje v rôznych formáciách po celej Európe. Vo vysoko vianočný čas, dňa 22. decembra tohto roku bude vystupovať aj v Brne. Úprimne odporúčam všetkým, ktorí majú vzťah k živej a nevyumelkovanej slovanskej hudbe a kultúre, aby na koncert donských kozákov šli. A najmä odporúčam, aby si v dostatočnom predstihu zaobstarali lístky! Koncert zboru donských kozákov Bolšoj bude totiž jediný v Českej republike do konca tohto roka.
Strmý vzestup, náhlý pád – těmito slovy historikové shrnují
životní osudy Albrechta z Valdštejna (1583–1634), jedné
z klíčových osobností třicetileté války. Nejen jako slavného
vojevůdce, ale i jako ekonoma, stavitele nebo mecenáše ho představí
výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, která se od 15. listopadu
2007 do 17. února 2008 koná ve Valdštejnské jízdárně
v Praze.
Strmý vzestup, náhlý pád – těmito slovy historikové shrnují životní osudy Albrechta z Valdštejna (1583–1634), jedné z klíčových osobností třicetileté války. Nejen jako slavného vojevůdce, ale i jako ekonoma, stavitele nebo mecenáše ho představí výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, která se od 15. listopadu 2007 do 17. února 2008 koná ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Na výstavě se objeví domácí i zahraniční exponáty, některé z nich budou v České republice k vidění vůbec poprvé. Výstava je prodloužena do 2.3.2008
Výstavou (www.valdstejn.org) vrcholí řada kulturních akcí a odborných sympozií pod názvem Rok Albrechta z Valdštejna. Do něj se zapojila česká města (Frýdlant, Cheb, Jičín, Praha) a zahraniční velvyslanectví (SRN, Rakousko, Itálie, Švédsko) spojená s životem Valdštejna. Tento významný projekt připravil Senát Parlamentu ČR (www.senat.cz) ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem (www.vhu.cz) a Národním muzeem (www.nm.cz).
Expozice bude rozčleněna do čtyř oddílů. V první části (Invita invidia – Závisti navzdory) bude představena osobnost Albrechta z Valdštejna a jeho životní dráha. Druhý díl (Terra felix – Šťastná země) ukáže Valdštejna jako ekonoma, podnikatele, stavitele a mecenáše. Třetí oddíl (Xerxes, veliký Artaxerxes) se bude věnovat jeho vojenské kariéře. Vedle vyobrazení bitev třicetileté války zde budou vystaveny dobové předměty, zprávy z bojiště i nejrůznější zbraně. Poslední díl (Bestia Vixit – Nesmrtelná bestie) poodhalí valdštejnskou legendu, která se začala vytvářet bezprostředně po Albrechtově smrti.
Doprovodné akce
Sdružení Český ráj (www.cesky-raj.info) pozve zájemce na tematické putování Po stopách Albrechta z Valdštejna. To je zavede do měst a na hrady a zámky, které Valdštejn vybudoval nebo v nich působil (Heřmanice, Jičín, Praha, Cheb, Žitava, Zaháň).
V Regionálním muzeu v Jičíně (www.muzeumhry.cz) se od 7. 10. do 3. 2. 2008 uskuteční výstava Valdická kartouza 1627–1857–2007 – fenomén kláštera.
Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená,
že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete
zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice
žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni
i začínající hudebníci.
Léto s koncerty pod širým nebem je už za námi. To ale neznamená, že byste měli zůstávat doma. Melancholickou podzimní náladu můžete zahnat na jazzových festivalech v České republice. Překonat hranice žánrů, států a generací se tu budou snažit světoznámí jazzmeni i začínající hudebníci.
Svěží dramaturgii, která přiláká širší publikum, slibují organizátoři 31. ročníku International Jazz Festivalu Prague 2007 (www.jazzfestivalpraha.cz). Ten se letos uskuteční od 24. 11. do 30. 11. 2007. Hlavní hvězdou bude americká zpěvačka Dee Dee Bridgewater se svým africkým projektem Red Earth, A Malian Journey. Unikátní spojení jazzu a tradiční africké hudby z Mali si budou moci diváci vychutnat 24. listopadu v Kongresovém centru Praha. Mezi další významná jména, která jazzový festival uvede, patří Brooklyn Funk Essentials (USA), kombinující ve své tvorbě prvky funku, acid jazzu a hip hopu. 25. listopadu předvedou své umění v Lucerna Music Baru. Lahůdkou festivalu pak bude trio složené pouze z akordeonů – Motion Trio (PL), které díky svým strhujícím koncertům přirovnává tisk k finské Apokalyptice.
V polovině listopadu 2007 ožije město Slaný již po jednačtyřicáté jazzem. Ve dnech 16. – 18. 11. 2007 se zde bude konat mezinárodní festival Slánské jazzové dny (www.jazzclubslany.cz). V centru Grand, v městském divadle a kapli muzea vystoupí během víkendu 15 seskupení od tria po velké orchestry. Magnetem přehlídky bude velký orchestr www.bend.cz, který vystoupí se světově proslulým saxofonistou Tony Lakatosem, americké groovové trio Fabian Zone a mezinárodní seskupení Alliance indického kytaristy Amita Chatterjee. Chybět nebude ani tuzemská špička reprezentovaná Janou Koubkovou, Michalem Prokopem a vokální skupinou Dobrý večer quintet. Po půlnoci odmění vytrvalce jam sessions, hudební program doprovodí fotografická výstava.
Festival Jazz Goes to Town 2007 (www.jazzgoestotown.com) letos oslaví v Hradci Králové třinácté narozeniny. Od 15. do 20. 10. 2007 bude znít jazz v sále Filharmonie Hradce Králové, v Kongresovém centru Aldis, klubech a hospodách, ale také na Velkém a Malém náměstí. Mezi největší letošní hvězdy patří Archie Shepp Quartet (USA), Al Kooper & Funky Faculty (USA), Avishai Cohen Trio (IL), Gebhardt Ullmann Basement Research, Gianluigi Trovesi & Gianni Coscia, Lee Konitz Band, z českých kapel pak Michal Pavlíček Trio s Bárou Basikovou, Tara Fuki, Bohemia Big Band vedený Bohuslavem Volfem, Milan Svoboda a řada dalších. Letošní ročník je pořádán ve spolupráci s Romanian Culture Institute z Bukurešti, a proto jeho součástí bude reprezentativní přehlídka jazzových hudebníků rumunského původu. V Hradci zahraje Ion Baciu Band, Trigon, Florin Niculescu Band, Romanian Landscapes, Nicolas Simion Group a chybět nebude ani nejrychlejší dechovka na světě Fanfare Shavale a také Big Band rumunského rozhlasu vedený Peterem Herbolzheimerem. Na festivalu bude pokřtěno nové album Jiřího Stivína, proběhne i výstava jeho fotografií a obrazů Milana Langera.
Lázně a jazz úspěšně spojuje Jazzfest Karlovy Vary (10.–13. 10. 2007). Festival (www.jazzfest.cz) tradičně podporuje především moderní jazz a styly jemu blízké. Hvězdou číslo jedna letos bude jeden z nejznámějších světových baskytaristů Victor Wooten, který se svým bandem představí program Soul Circus 13. 10. 2007 v hotelu Thermal. Bude to první vystoupení známého Newyorčana nejen v České republice, ale v Evropě vůbec!
XXIV. Československý jazzový festival (www.csjf.cz) se bude ve dnech 24. – 27. 10. 2007 konat v Městském domě v Přerově, za příznivého počasí také na náměstí TGM. A to nejlepší na konec – vystoupení kapely světového renomé – Clayton-Hamilton Jazz Orchestra, která v ČR zahraje svůj první a jediný koncert v roce 2007.
Příjemný večer s kvalitní jazzovou hudbou je možné prožít i v některém z jazzových klubů. Zejména v Praze je z čeho vybírat – mezi nejznámější kluby patří např. Reduta Jazz Club (www.redutajazzclub.cz), Agharta Jazz Centrum (www.agharta.cz), Jazz Club U Staré paní (www.jazzlounge.cz) nebo Akord (www.akord-jazz.com). Oblíbený je také výlet na jazzové lodi JazzBoat (www.jazzboat.cz).
Již podesáté se v Rudici na Blanensku sjeli majitelé a příznivci všelikých doma dělaných motorových vozítek, především traktorů. Techničtí fandové se měli na co dívat. Sjely se zde nejen stroje, které by si směle mohly zahrát v nějakém post katastrofickém scifi, jako je Šílený Max nebo Vodní svět, ale byly tu k vidění i napulírované traktorky, u kterých se skoro nechtělo věřit, že pocházejí z domácí dílny a ne z továrny některé velké firmy.
Soutěžilo se tradičně v jízdě zručnosti v terénním labyrintu a v rychlostním závodu do vrchu. V mimosoutěžních ukázkách se diváci mohli podívat, co dokáže v terénu starý dobrý UAZ, který byl ještě do nedávna ve výzbroji naší armády a k vidění byly i tovární bugginy.
Článek a galerii budeme postupně aktualizovat, podrobnější galerie se objeví na stránkách www.vehiclecup.cz
Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka.
Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické
zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a
kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé.
Už dlouho, asi dva roky, mě dcera lákala na toto místo. Byli tady se školou a přijela tak nadšená, jako skoro odnikud. Protože často nakupujeme výrobky z Botanicusu a téměř nikdy nejezdíme vlakem, rozhodla jsem se zajet tam, odkud roky máme v koupelně mýdla a odhodlala jsem se sednout na Vysočanech do vláčku a pobýt v Ostré u Lysé nad Labem jedno celé odpoledne. Při odjezdu domů jsem plně chápala dceřino nadšení, které přetrvávalo ještě po dvou letech.
Cesta vláčkem z Prahy je rychlá. Vyrazíte po trati směrem na – Lysou nad Labem a Nymburk a vystoupíte jednu stanici za Lysou na nově zřízené zastávce Ostrá. Po několikaminutové procházce kolem muzea kamen a hostince „U žíznivý ryby“ dojdete za chvilku až k této historické vesničce.
Historické centrum vzniklo roku 1999 tam, kde kdysi bývala skládka. Rekultivovalo se a úžasně. Celé historické centrum a přilehlé ekologické zahrady vznikly podle projektu firmy Botanicus. Použité materiály, dřevo a kámen pocházejí z demolic cukrovarů z Nymburka a Lysé. Zejména dámám radím, aby si na výlet sem vzaly neklouzavé boty bez podpatků, protože kameny nejsou tak úplně vedle sebe. Za to působí vzdušným přírodním dojmem.
Hned po koupi vstupenky si vyměníte peníze za místní groše a pak už můžete zkoušet různá řemesla, výrobu mýdla, výrobu provazu (za 2 groše), udělat si vlastní svíčku (taky za 2 groše), zhotovit keramický hrnek (ten za 4 groše), rýžovat zlato (za 2 groše) nebo vyrobit si vlastní ruční papír ( za 1 groš), ale taky si můžete za groše pochutnat na keltských palačinkách (mňam, ty byly za 2 groše) nebo si koupit masové koule (za 2 goše jedna velká s kari kořením). Na výběr je i spousta tradičních starých nápojů. Zkusily jsme medovinu za groš a pampeliškový sirup taky za 1 groš. Ceny lidové jak za starých dávných časů…
Každý den kromě pondělí od 28. dubna do 29. září od 10 do 16 hodin (v červenci a srpnu do 17 hodin) se můžete seznámit s jednotlivými řemesly. Buď sami, nebo se můžete nechat provést vesnicí s ukázkami tradičních řemesel dráteníka, hrnčíře, provazníka či svíčkaře. Výrobky řemeslníků lze zakoupit na středověké tržnici. Osvěžit se můžete bylinnými sirupy a hlad vám zaženou keltské palačinky z pohankové mouky. Potom všem si odpočiňte v bylinných zahradách, a to za:
80,– korun českých osoba dospělá
40,– korun českých děti, studenstvo i důchodci
Během celého roku zde probíhají různé slavnosti. Tam je vstupné vyšší a jejich kalendář a ceny vstupného najdete na webových stránkách firmy Botanicus.
První stavba, která zde vznikla, prý byla truhlářská dílna. Nás ale více zaujala Lékárna, která provozuje výrobu mýdel. Lékárna je naplněna sklenicemi s rostlinami naloženými v oleji nebo alkoholu. Tyto extrakty se využívají k výrobě mastí a mýdel. Najdete tady mýdla kulatá a můžete si je uplácat, strčit do formy a za 5 grošů vyrobit úplně sami (1 groš = 10 kč). Navíc to tady úžasně voní po bylinkách. Hodně se nám líbila i výroba svíček. Kdysi bylo světlo výsadou bohatých, nejdříve se používaly louče, později svíčky. Chudí lidé ale dlouho využívali denní světlo. Když vznikly první svíčky, knot se namáčel do roztaveného loje nebo včelího vosku. I u svíček to překrásně voní. Po medu a po bylinkách. Je tady možno vidět dva přístroje, jeden pocházející z Anglie z přelomu 17. a 18. století, má jméno kývající oslík. Druhý je kolo, které se používalo kdysi pro sušení vyrobených svíček. U kádě je možno často vidět plno dětí jak trpělivě stojí, v ručce knot a namáčí a čekají až zaschne a znovu namáčí. Je to dlouhodobý proces…k dosažení trochu přijatelné tloušťky je třeba svíčku namočit aspoň třicetkrát…
Pak jsme se s dcerou zastavily u tkalcovského stavu. Vyprávěla jsem jí jak se kdysi používaly stavy hlavně v pohorských oblastech, tam, kde se pěstovalo konopí a len… Než dojde k práci na tkalcovském stavu je ještě dlouhá cesta před tím, len se sklidí a pak máčí, suší, láme, rozčesává… a tady se dá kouknout jak se spřádá na kolovratu do vřeten a jak pracuje stav. Kluky a muže tady ale spíš zajímá kovářské řemeslo. Kdysi uměli venkovští kováři zázraky, vyrobit zemědělské nářadí, ukovat třeba sekeru, ale i zbraně, řetězy a také okovat koně… Je tady možno vidět všechno, co kovář tehdy potřeboval, pec, měchy, kovadlinu, ale i kladiva a kleště. Také si tu můžete vyzkoušet vyrobit vlastní papír nebo udělat hliněný hrníček v hrnčířské dílně, mají tu ukázku košíkářství i provaznictví (viděly jsme jak i malá asi pětiletá holčička dokázala utočit silný provaz), krásný stánek tu má i kameník, ve středověku nejsilnější cech pro svoji velmi důležitou roli při stavbě tvrzí a hradů. Asi nejvíc nás zaujalo drátenické řemeslo. Statný dráteník dokázal obkroužit drátkem jak kamínky, tak nádobí a jeho dekorace na nás působily velmi čistě, takže hned cestou domů jsme posbíraly plno kamínků a chystáme se z drátků, co máme na navlékání korálků všechny kamínky pěkně obkroužit na památku.
Po všech procházkách po tradičních řemeslech jsme došly do zahrad firmy Botanicus, které jsou rozloženy na ploše 20 hektarů. Víme, že jsou obhospodařovány bez použití jakýchkoliv chemických postřiků i hnojiv, proto si výrobky rády kupujeme. A tak jsme nebyly líné a prošly zahrady úplně celé. V zahradě se krásně prolínají okrasné a produkční části. Nejvíc se nám líbila zahrada kuchyňská, spousta bylin vhodných ke kulinářským účelům… Najdete tady typickou klášterní zahradu (při vstupu hlavní branou), kde jsou především bylinky určené pro léčení. Dále najdete tři bludiště různých tvarů v Labyrintu. Pěkná je i čínská zahrada. Dceru ohromila zahrada zeleninová, rajčata znala asi tři druhy, kulaté, oválné a cherry a tady co řada to jiný druh s latinskými názvy, ani jsme je nedokázaly spočítat. Podobné to bylo s mrkvemi a když jsme si všimly průměru, který se dral z hlíny nevěřily jsme vlastním očím…
Obě milujeme levanduli a když naše oči spočinuly na celém levandulovém poli, které právě má dobu květu, došla nám slova… Na části pozemku je vysázen sad starých odrůd ovocnanů, jabloně, hrušně, třešně, višně i slívy a i tady je procházka uklidňující a voňavá. Po vší té vůni a barevné nádheře si dcera ještě stihla nakrmit kozy a okruhem obejít včelí úly, kde se to včelkami jen hemžilo. Nebylo divu, že jsme skončily v Hodovně. Sice mě chuť na jídlo trochu přešla, když jsem si přečetla, že je vytvořena z recyklovaného dřeva, které se natíralo volskou krví, ale jakmile jsem ucítila vůni masových kuliček neodolala jsem. I medovina mě pohladila po duši stejně jako před tím všudypřítomná vůně bylinek. Stěny Hodovny jsou vytvořeny z jílu a slámy, dokola se nachází dvanáct měsíčních znamení a nepřehlédnete ani obrazy znázorňující znaky jednotlivých řemesel a cechů. Na stolech zavoní sytě oranžové afrikány…a mísí se s vůní jídla. Na dřevěném trámu je umístěn latinský nápis. V průvodci jsem našla překlad: „Pane, jestliže chceš vidět naše dílo, podívej se okolo“. Ještě musím doporučit keltské palačinky, tenké jako papír s vynikající domácí jahodovou marmeládou a domácím tvarohem. Jsou z těsta z pohankové mouky a sypané skořicí provoní okolí. Poseděly jsme s nimi za ručně tesaným dřevěným stolem na dřevěných kládách a bylo nám fajn. Cesta vláčkem domů utekla za lehkého podřimování s provoněnými vlasy a plným bříškem.
Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25.
června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu.
Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem
slavností. Vstup je zdarma
Současně se Shakespearovskými slavnostmi je na Pražském hradě v Rajské zahradě a zahradě Na Valech k vidění výstava Maximální fotografie. Skupina PPF, generální partner festivalu, představuje tentokrát průřez dílem známého fotografa Ivana Pinkavy s názvem Salome.
Salome – jde o „portrét“ dcery krále Heroda, která si za svůj fascinující a obdivuhodný tanec řekla svému nevlastnímu otci o speciální odměnu – hlavu Jana Křtitele.
Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25. června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem slavností. Vstup je zdarma
V jižních zahradách Pražského hradu je instalováno 34 velkoformátových zvětšenin na šestadvaceti stojanech ze skla a oceli. Černobílé snímky z let 1990–2004 zahrnují Pinkavovy slavné „portréty“. Najdete zde ale i o něco méně známé fotografie zátiší.
Na koncepci výstavy spolupracoval architekt Michal Froněk (unikátní skleněné stojany s ocelovou podestou, vyráběnou technikou odlévání starých zbraní a děl, vznikly v ateliéru Olgoj Chorchoj), autorem grafického designu výstavy, plánků prohlídky i plakátu je Aleš Najbrt.
Projít si zahradu i Pinkavova díla vřele doporučuji, jeho portréty lidí jsou fascinující a jejich oči a výraz ve Vás utkví. Říká se o nich, že na Vás zírají stejně fascinujícím a hlubokým zrakem jako vy na ně. A za sebe musím přiznat, že je to tak. Zůstanete opojení osudem a bezohledností života, v očích portrétovaných se potopíte až na samé dno.
Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko
Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový
pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě.
Kitzbühel ale nenabízí pouze zimní radovánky.
Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě. Každý návštěvník místa jak v zimě tak v létě se snaží si známou sjezdovku prohlédnout na vlastní oči, od startu už ale díky výraznému sklonu krom počáteční pasáže mnoho vidět není, jízda kolmou stěnou je jen pro silné povahy.
Běžní lyžaři se spíše mohou věnovat aktivnímu pohybu na svazích Kitzbüheler Hornu. Nejen, že kopec je doslova protkán sjezdovkami všech obtížností, ale jsou zde i upravené běžecké a turistické trasy. Nejdelší sjezdovka je zde přímo Kitzbüheler Horn dlouhá 7,1 km, jejíž výškový rozdíl je 1195 metrů. Najdeme zde i sáňkařské dráhy.
Kitzbüheler Horn (1996 m n. m.), je celou zimu nejen plný lyžařů a turistů, ale i snowboardistů, to proto, že celá hora je obklopena lanovkami, protože její kuželovitý tvar je pro lyžování a snowboard ze všech stran ideální. Sportovci si pak mohou vybrat kdy ve kterém terénu jezdit a dopřát si tak dokonce vždy slunce v zádech. Pro vyznavače snowboardu je určen areál s halfpipe, boardercrossem, skoky a raily.
Město leží mezi Salcburgem a Insbruckem na úpatí masívu Kitzbüheler Alpen. Vyrostlo na řece Kitzbühler Ache v nadmořské výšce 762 metrů. Je situováno mezi známými horskými vrcholy Hahnenkamm s výškou 1712 metrů a Kitzbüheler Horn 1996 metrů. Patří k exkluzivním a prestižním střediskům Alp.
Zajímavá je historie místa. Už v období 11. až 8. stol. př.n.l. zde v okolních horách těžili llyrové měď. Po zániku západořímské říše se v oblasti kolem roku 800 usadil kmen Bavorů, vymýtil lesy. Od 12. stol. jméno Chizbuhel a osada v kopcích. Roku 1255 se místo stalo součástí Horního Bavorska a od roku 1271, kdy vévoda Ludvík II. Bavorský udělil místu městská práva stalo se městem a bylo obehnáno hradbami. Po pádu Napoleona připadlo město Tyrolsku.
Říká se, že milovníci firnových sjezdů volí teplý jižní svah a sjezdaři, kteří mají raději jízdu prašanem volí svah studený severní. Sportovní vyžití v regionu není ale pouze zimní, i když to zimní lokalitu proslavilo široko daleko. Místo je slavné ale i díky létu. To se zde pořádá turnaj ATP Generali Open a od roku 1988 se zde jezdí závody historických automobilů, tzv. Kitzbüheler Alpenrallye.
Z tohoto města pochází i několik známých osobností Peter AQufschnaiter, horolezec a geograf., Markus Gandler, běžec na lyžích ale i známí lyžaři Christl Haas, Ernst a Hansi Hinterseer, Hias Leitner, Anderl Molterer, Toni Sailer či Klaus Sulzenbacher.
I když se na Kitzbüheler Hornu v létě nelyžuje ( sezona bývá od začátku prosince do začátku března) sportovní vyžití existuje v regionu po celý rok. Lze zde využít tenisové haly, bazény, koupaliště a místní aquapark. V okolí Kitzbühelu jsou čtyři golfová hřiště. Je zde mnoho možností pěších výletů, nejvíce se doporučuje celodenní výlet přes vrcholky Hannenkammu, Hochbrunnu a cesta na Pengelstein. Cyklisté si mohou vyšlápnout celý Kitzbüheler Horn po krásné asfaltové cestě vedoucí stále do kopce mezi loukami plnými krav, okolo hospůdky a místního bílého kostela na vrcholku kopce a mohou dojet až pod vysílač a pokochat se odtud kouzelným výhledem do kraje. Totéž mohou zažít pěší turisté, kteří zvolí výstup bez lanovky pěšky až na samý vrcholek Kitzbüheler Hornu jako naše rodina.
Zajímavý na tom byl jen oční klam, kdy vysílač stále na dohled vypadal tak blízko, ale cesta se nám zdála pěšky naprosto nekonečná. A tak jsme si řekli, po té co jsme si přečetli, že k vysílači to pěšky trvá ještě dalších 40 minut ignorovat asfaltku a štrádovali jsme to rovnou za nosem podél dřevěného plotu vzhůru přímou čarou na vysílač. Cesta byla úchvatná, proplétali jsme se mezi stovkami kraviček a shlíželi dolů do údolí na překrásné scenérie a kilometry luk a klikatících se cest. Na výletě sem jsme byli v podvečer, takže nerušila ani žádná lanovka, bylo zde ticho, klid a mír, které občas porušilo jen to zabučení krav. Výstup mimo cesty byl sice strmý, občas to uklouzlo ale pohled vzhůru na vysílač a přímo do nebe byl povzbudivý. Vysílač se přibližoval mnohem rychleji než po obcházení asfaltkou. Na ní jsme občas zahlédli právě cykloturisty a když jsme se s nimi někde křižovali na asfaltce bylo vidět, že místo jim dalo se řádně zapotit, ale to nám také.
Odměnou pak byl vrcholek hory, kde byl od vysílače výhled do všech světových stran. Jen se tajil dech, jak se ve večerním oparu rýsovaly v dálce vrcholky hor a poslední večerní slunce ozařovalo ploché zelené kopce s lukami tak, že modelace krajiny na pohled docházela k vrcholu. Světla a stíny byly ostré, velmi kontrastní a maximálně modulární. Oblačnost byla vysoká a mraky svítily, hebce se vlnily a vytvářely desítky různých seskupení, která se rychle ztrácela pod silným větrem, který je hnal jak o závod. V dálce pod mraky se majestátně tyčí hory Wilde Kaiser, Steinplatte, Loferer Steingebirge, kde nepřehlédnete Mitterhorn (2506 metrů), Reifhorn (2488 metrů), Grosses Ochsenhorm (2511 metrů), Berchtesgadener Alpen (Hochkalter – 2607 metrů a Hocheisspitz – 2521 metrů) a Rettenstein, které poskytují svou majestátní a tisíciletou krásu nejvíce horolezcům s lezeckými možnostmi všech stupňů obtížnosti. Při sestupu dolů jsme prošli ještě Alpskou zahrádkou s desítkami místních skalniček perfektně popsaných na žlutých cedulkách. Povětšinou vzácná alpská květena. Nechybělo ani miniaturní malebné jezírko celé kolem dokola osázené právě kvetoucími květinami. Večerní slunce těsně před západem jim dodalo teplou něhu.
Milovníci turistiky prý mohou v této oblasti využít přes 500 km turistických stezek. Milovníci koupání se mohou ponořit do slatinné vody v jezeře Schwarzee – jedno z nejteplejších a nejhezčích jezer v Alpách ( hloubka až 8 metrů a rozloha 8 ha) nebo se vykoupat v nedalekém Gieringer Weiher nebo na lesním koupališti Waldschwimmbad Jochberg.
