Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25.
června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu.
Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem
slavností. Vstup je zdarma
Současně se Shakespearovskými slavnostmi je na Pražském hradě v Rajské zahradě a zahradě Na Valech k vidění výstava Maximální fotografie. Skupina PPF, generální partner festivalu, představuje tentokrát průřez dílem známého fotografa Ivana Pinkavy s názvem Salome.
Salome – jde o „portrét“ dcery krále Heroda, která si za svůj fascinující a obdivuhodný tanec řekla svému nevlastnímu otci o speciální odměnu – hlavu Jana Křtitele.
Výstava z fotografické sbírky skupiny PPF probíhá od 25. června do 14. září ve spolupráci se Správou Pražského hradu. Organizaci zajišťuje Agentura SCHOK, která je zároveň pořadatelem slavností. Vstup je zdarma
V jižních zahradách Pražského hradu je instalováno 34 velkoformátových zvětšenin na šestadvaceti stojanech ze skla a oceli. Černobílé snímky z let 1990–2004 zahrnují Pinkavovy slavné „portréty“. Najdete zde ale i o něco méně známé fotografie zátiší.
Na koncepci výstavy spolupracoval architekt Michal Froněk (unikátní skleněné stojany s ocelovou podestou, vyráběnou technikou odlévání starých zbraní a děl, vznikly v ateliéru Olgoj Chorchoj), autorem grafického designu výstavy, plánků prohlídky i plakátu je Aleš Najbrt.
Projít si zahradu i Pinkavova díla vřele doporučuji, jeho portréty lidí jsou fascinující a jejich oči a výraz ve Vás utkví. Říká se o nich, že na Vás zírají stejně fascinujícím a hlubokým zrakem jako vy na ně. A za sebe musím přiznat, že je to tak. Zůstanete opojení osudem a bezohledností života, v očích portrétovaných se potopíte až na samé dno.
Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko
Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový
pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě.
Kitzbühel ale nenabízí pouze zimní radovánky.
Každý dnes zná Kitzbühel jako nejznámější a proslulé středisko Unterlandu díky tomu, že se zde každoročně pořádá prestižní Světový pohár – sjezd na Hahnenkammu, nejslavnější sjezdovce v Evropě. Každý návštěvník místa jak v zimě tak v létě se snaží si známou sjezdovku prohlédnout na vlastní oči, od startu už ale díky výraznému sklonu krom počáteční pasáže mnoho vidět není, jízda kolmou stěnou je jen pro silné povahy.
Běžní lyžaři se spíše mohou věnovat aktivnímu pohybu na svazích Kitzbüheler Hornu. Nejen, že kopec je doslova protkán sjezdovkami všech obtížností, ale jsou zde i upravené běžecké a turistické trasy. Nejdelší sjezdovka je zde přímo Kitzbüheler Horn dlouhá 7,1 km, jejíž výškový rozdíl je 1195 metrů. Najdeme zde i sáňkařské dráhy.
Kitzbüheler Horn (1996 m n. m.), je celou zimu nejen plný lyžařů a turistů, ale i snowboardistů, to proto, že celá hora je obklopena lanovkami, protože její kuželovitý tvar je pro lyžování a snowboard ze všech stran ideální. Sportovci si pak mohou vybrat kdy ve kterém terénu jezdit a dopřát si tak dokonce vždy slunce v zádech. Pro vyznavače snowboardu je určen areál s halfpipe, boardercrossem, skoky a raily.
Město leží mezi Salcburgem a Insbruckem na úpatí masívu Kitzbüheler Alpen. Vyrostlo na řece Kitzbühler Ache v nadmořské výšce 762 metrů. Je situováno mezi známými horskými vrcholy Hahnenkamm s výškou 1712 metrů a Kitzbüheler Horn 1996 metrů. Patří k exkluzivním a prestižním střediskům Alp.
Zajímavá je historie místa. Už v období 11. až 8. stol. př.n.l. zde v okolních horách těžili llyrové měď. Po zániku západořímské říše se v oblasti kolem roku 800 usadil kmen Bavorů, vymýtil lesy. Od 12. stol. jméno Chizbuhel a osada v kopcích. Roku 1255 se místo stalo součástí Horního Bavorska a od roku 1271, kdy vévoda Ludvík II. Bavorský udělil místu městská práva stalo se městem a bylo obehnáno hradbami. Po pádu Napoleona připadlo město Tyrolsku.
Říká se, že milovníci firnových sjezdů volí teplý jižní svah a sjezdaři, kteří mají raději jízdu prašanem volí svah studený severní. Sportovní vyžití v regionu není ale pouze zimní, i když to zimní lokalitu proslavilo široko daleko. Místo je slavné ale i díky létu. To se zde pořádá turnaj ATP Generali Open a od roku 1988 se zde jezdí závody historických automobilů, tzv. Kitzbüheler Alpenrallye.
Z tohoto města pochází i několik známých osobností Peter AQufschnaiter, horolezec a geograf., Markus Gandler, běžec na lyžích ale i známí lyžaři Christl Haas, Ernst a Hansi Hinterseer, Hias Leitner, Anderl Molterer, Toni Sailer či Klaus Sulzenbacher.
I když se na Kitzbüheler Hornu v létě nelyžuje ( sezona bývá od začátku prosince do začátku března) sportovní vyžití existuje v regionu po celý rok. Lze zde využít tenisové haly, bazény, koupaliště a místní aquapark. V okolí Kitzbühelu jsou čtyři golfová hřiště. Je zde mnoho možností pěších výletů, nejvíce se doporučuje celodenní výlet přes vrcholky Hannenkammu, Hochbrunnu a cesta na Pengelstein. Cyklisté si mohou vyšlápnout celý Kitzbüheler Horn po krásné asfaltové cestě vedoucí stále do kopce mezi loukami plnými krav, okolo hospůdky a místního bílého kostela na vrcholku kopce a mohou dojet až pod vysílač a pokochat se odtud kouzelným výhledem do kraje. Totéž mohou zažít pěší turisté, kteří zvolí výstup bez lanovky pěšky až na samý vrcholek Kitzbüheler Hornu jako naše rodina.
Zajímavý na tom byl jen oční klam, kdy vysílač stále na dohled vypadal tak blízko, ale cesta se nám zdála pěšky naprosto nekonečná. A tak jsme si řekli, po té co jsme si přečetli, že k vysílači to pěšky trvá ještě dalších 40 minut ignorovat asfaltku a štrádovali jsme to rovnou za nosem podél dřevěného plotu vzhůru přímou čarou na vysílač. Cesta byla úchvatná, proplétali jsme se mezi stovkami kraviček a shlíželi dolů do údolí na překrásné scenérie a kilometry luk a klikatících se cest. Na výletě sem jsme byli v podvečer, takže nerušila ani žádná lanovka, bylo zde ticho, klid a mír, které občas porušilo jen to zabučení krav. Výstup mimo cesty byl sice strmý, občas to uklouzlo ale pohled vzhůru na vysílač a přímo do nebe byl povzbudivý. Vysílač se přibližoval mnohem rychleji než po obcházení asfaltkou. Na ní jsme občas zahlédli právě cykloturisty a když jsme se s nimi někde křižovali na asfaltce bylo vidět, že místo jim dalo se řádně zapotit, ale to nám také.
Odměnou pak byl vrcholek hory, kde byl od vysílače výhled do všech světových stran. Jen se tajil dech, jak se ve večerním oparu rýsovaly v dálce vrcholky hor a poslední večerní slunce ozařovalo ploché zelené kopce s lukami tak, že modelace krajiny na pohled docházela k vrcholu. Světla a stíny byly ostré, velmi kontrastní a maximálně modulární. Oblačnost byla vysoká a mraky svítily, hebce se vlnily a vytvářely desítky různých seskupení, která se rychle ztrácela pod silným větrem, který je hnal jak o závod. V dálce pod mraky se majestátně tyčí hory Wilde Kaiser, Steinplatte, Loferer Steingebirge, kde nepřehlédnete Mitterhorn (2506 metrů), Reifhorn (2488 metrů), Grosses Ochsenhorm (2511 metrů), Berchtesgadener Alpen (Hochkalter – 2607 metrů a Hocheisspitz – 2521 metrů) a Rettenstein, které poskytují svou majestátní a tisíciletou krásu nejvíce horolezcům s lezeckými možnostmi všech stupňů obtížnosti. Při sestupu dolů jsme prošli ještě Alpskou zahrádkou s desítkami místních skalniček perfektně popsaných na žlutých cedulkách. Povětšinou vzácná alpská květena. Nechybělo ani miniaturní malebné jezírko celé kolem dokola osázené právě kvetoucími květinami. Večerní slunce těsně před západem jim dodalo teplou něhu.
Milovníci turistiky prý mohou v této oblasti využít přes 500 km turistických stezek. Milovníci koupání se mohou ponořit do slatinné vody v jezeře Schwarzee – jedno z nejteplejších a nejhezčích jezer v Alpách ( hloubka až 8 metrů a rozloha 8 ha) nebo se vykoupat v nedalekém Gieringer Weiher nebo na lesním koupališti Waldschwimmbad Jochberg.
Skanzen, archeopark, pravěká vesnička,… Centrum experimentální
archeologie Všestary vzniká od roku 1997 výhradně s využitím
pravěkých postupů a technologií. Zástavbu tvoří archeologické objekty
z doby kamenné, bronzové a nejstarší železné.
Skanzen, archeopark, pravěká vesnička,… Oficiální název však zní: Centrum experimentální archeologie Všestary, zkráceně CEA Všestary. Centrum vzniká od roku 1997 výhradně s využitím pravěkých postupů a technologií. Zástavbu vytvářejí archeologické objekty z doby kamenné, bronzové a nejstarší železné. Právě tato zlomová období pravěku jsou zde předmětem odborných pokusů, ale i prezentace žákům škol a veřejnosti. Projekt se snaží přednostně vycházet z archeologických nálezů na území východních Čech, doplněných znalostmi z ostatních regionů Čech a Moravy i ze zahraničí.
Kde centrum experimentální archeologie Všestary najdete?
Obec Všestary se nachází 8 km severozápadně od Hradce Králové pod známým návrším Chlum. CEA je dostupné autobusovými linkami od hlavního železničního nádraží v Hradci Králové, nebo přímo po železnici ve směru na Hořice, či silnicí směr Hořice a Jičín. Centrum leží na okraji obce nad areálem ZŠ a krytým bazénem.
Otevírací doba je vždy od 9:00 do 13:00 a od 14:00 do 17:00. Od května do června pouze soboty a neděle, v jiný den pouze po objednání na tel. 493 331 522, od července do září každý den. Prohlídky s průvodcem probíhají pouze v každou celou hodinu. Vstupné: dospělí 40, děti, studenti, důchodci 20 Kč. ZTP a děti do 3 let mají vstup zdarma.
Malý pravěký sídelní areál s obytnými budovami, výrobními zařízeními, kultovním areálem a blízkým pohřebištěm. Z obytných budov jsou to dům kůlové konstrukce ze starší doby bronzové, dům z mladší doby bronzové a zahloubená polozemnice z přelomu starší a mladší doby železné.
Mezi výrobními „dílnami“ lze odlišit prostory vyčleněné k výrobě (štípané a broušení kamene, zpracování kosti) a výrobní objekty. Najdete zde keramické pece všech základních typů (vertikální, horizontální, jáma), málo nápadný výrobní prostor k výrobě bronzu nebo prosté stavební a těžební jámy, které jsou nejčastějším archeologickým objevem. Ty ve Všestarech byly a jsou stále užívány při stavbě domů a dalších konstrukcí. Domy jsou používány například při zimním obývání. To ostatně vytváří atmosféru tohoto místa.
Katedra praktické a experimentální archeologie FHS UHK a Společnost experimentální archeologie pořádá ve dnech 19. – 20. 5. 2007 v Centru experimentální archeologie Všestary Dny živé archeologie s podporou obce Všestary a ZŠ Všestary se zajímavým programem:
Náplní CEA Všestary je zkoumání a prověřování historických faktů metodami experimentální archeologie. Experimentální archeologie je věda, mající za úkol ověřit teorie o technologických postupech, funkcích předmětů, náročnosti při vykonávání činnosti atd. Je nutné kromě zachování materiálů i snaha postupovat původním postupem. Což může být dosti náročné, právě proto, že se původní postup většinou nezachoval.
Zajímavé informace a reportáže o živé historii a experimentální archeologii naleznete na http://bacrie.cestovatel.cz/
Úvodní článek k roční cestě do Indie a dál Vojty a Lukáše.
Aktualizováno: Cestu Vojty a Lukáše můžete nyní
sledovat na jejich BLOGU
Úvodní článek k roční cestě do Indie a dál Vojty a Lukáše.
O nás..
Do Indie se chystám už dlouhá léta,ale nikdy se mi nepodařilo sehnat dostatečnou sumu peněz. Teď, po 2,5 letech práce v Londýně jsem si konečně našetřil…
Povoláním jsem kuchař-číšník, ale taky masér. Do Indie jsem vždycky chtěl proto, že dříve mne zajímala indická filosofie, joga. Ale po několika marných letech úsilí jsem pochopil, že to není cesta pro mne,a začal se vice zabývat masážemi, různými léčebnými metodami víceméně esotérického rázu. Nakonec přišel Ježíš a odvedl mne do katolické církve, čímž podstatně změnil můj život Původem jsem z Plzně a mezi moje záliby patří hudba (kytara, africke bubny), cestováni, čtení knížek, focení, troška sportu, vaření, masáže, přírodní medicína.
Zvolili jsme si cestu po zemi, protože chceme vidět i ostatní země, hlavne Turecko a Iran, ktere jsou prý velmi krásné. Po příjezdu do Indie plánujeme cestu na sever, dále do Nepálu, a potom zpět na jih. Možná navštívíme více zemí okolo, ale to je zatim otevřené, stejne tak potom cesta do africke Ghany. Chceme hlavne poznávat přírodní krásy Indie, hory, lidi, vybornou indickou kuchyni a hodne věci se naucit. Me osobně velmi zajímá jak vypadá křesťanství v Indii,proto chci navštívit Keralu, křesťanský stát a prozkoumat, jaké to tam je. Je tam mnoho asramu,ktere urcite navstivime (Lukas je neverici,tak nevim zda bude nadšen představou vstáváni v půl čtvrté ráno k meditaci, spíš se asi občas rozdělíme). A jinak toho moc neplánujeme, raději se necháme unášet a uvidíme, kam doplujeme. Možná až do Vietnamu, nebo na Nový Zéland. To se uvidi…
Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu.
Po společné expedici do Mongolska za Olgojem Chorchojem v roce 2004 jsme se dohodli s Ivanem Mackerlem na cestě do severských lesů ruské tajgy, kde podle legend vyprávěných jakutskými lovci se nachází podivná obydlí – kotle z neznámého velice tvrdého načervenalého kovu, přístupných buď z boku či shora po sestupném schodišti. Teplota uvnitř kotle je prý konstatntní a i v zimě je zde teplo. Lovci, kteří zde přespali, měli příznaky nemoci z ozáření (vypadání vlasů, obočí apod.).
Ivan se svým týmem (Dan Mackerle a Jiří Skupien) kontaktuje ruské záhadology a ufology, počítají zásoby a nutný expediční materiál. Já mám na starosti leteckou část expedice. Na start a přistání s motorovým rogalem tam nejsou vhodné podmínky. Kontaktuji Pavla Březinu alias Břízu, známého výrobce PPG (padák s krosnou) a MPG (padák s motorovou tříkolkou) v Evropě (firma Nirvana), a ten mi čtyři měsíce před odjezdem dodal motorovou krosnu s padákem. Krosnu je možné velice rychle připnout k lehké tříkolce a tak je to PPG i MPG v jednom. Při tréninku jsem zjistil, že to až taková legrace nebude. Byl jsem proto velice rád, že moje pozvání do expedice přijal i Pavel Štěpán alias Stoupa.
Týden před odjezdem jsme dostali konečně od Ajty z Mirného rozpočet. 300 000 Kč za pronájem auta, člunu a elektrocentrály, přechodné ubytování než vyjedeme do tajgy a po návratu a průvodce s puškou. Půl roku nás vodila za nos. Okamžitě kontaktuji všechny známé z Ruska i Čech. Podařilo se nám vše zajistit, ale elektrocentrálu a člun musíme vézt od nás (80 kg nadváhy navíc).
V Moskvě se setkáváme s Alexandrem Gutěněvem, záhadologem, který se též o kotle zajímá. Saša se vyjadřuje dost nadějně o možnosti nálezů anomálií v tajze. Sám plánuje expedici s leteckým průzkumem z vrtulníku. To by bylo ovšem vysoko nad našimi finančními možnostmi.
Pošmourný den, konec května, letiště Mirnyj, díváme se na obrovskou hromadu věcí a „malý“ Land rover Slávy Pastuchova, usměvavého padesátníka s prošedivělými kudrnami a kulatým úsměvem: „No co, lidi děti dělají, co by se to nevešlo.“ Dokonce se vlezla i Ajta, třiatřicetiletá Jakutka s kobylí hlavou a objemným bříškem. Věci vykládáme u Slávy v garáži.
Tento článek byl poskytnut zástupcem HUMI outdoor. Autor článku, Jiří Zítka, touto cestou děkuje sponzorům za pomoc při realizaci expedice: HUMI outdoor Aeroflot Nirvána s.r.o. Agentuře Morávia a dalším
Po dvoudenní přípravě a nákupu potravin, holínek a vodky, noční poradě nad mapami s místním ufologem Sergejem Makarovem, vytáhlým rozcuchaným blonďatým děckem s dědičnou chutí na vodku a touhou už nás v životě neopustit, odjíždíme náklaďákem a jedním osobákem do tajgy. Cíl cesty říčka Olgudach (jakutsky kotlová řeka) 250 km na sever směr Ajchal. Po malém incidentu u hráze Viljujského vodochraniliště (byli jsme zatčeni při focení hráze bez pasů a s podivným přízvukem) vykládáme obrovskou hromadu věcí z náklaďáku pod mostem přes Olgujdach. Sláva vzal naštěstí ještě jeden člun, který vlečeme za sebou, ale i tak jsme silně přeloženi. Proto nás ani nepřekvapilo, že jsme v první peřeji ztratili pytel brambor.
Je kolem půlnoci, vybíráme místo na první tábor. Tajga kolem nás je řídká a smutná. Stromy suché nebo ohořelé. Jen hromady sobích hoven dosvědčují, že tu život je. Stavíme tábor u dvou objemných ohořelých kmenů. Terén je hrbolatý a zarostlý hustými křovisky kočiček. Okolo bažinatá blata a voda. Na létání nic moc.
Slunce zapadá o půl jedné a vychází o půl šesté, přesto jsme ve spacáku vydrželi do deseti hodin. Kolem nás jen suchá ohořelá tajga. Mrtvá země, nad kterou krouží jestřábi a stráží nový život. Pod hnízdem rozervaná zem ukrývá mechy a lišejníky, ze kterých jako bílý a fialový klenot vykukují květy petrklíčů a koberce jahod. Nakonec to nebude tak špatné.
Je dost vody. Proud je rychlý a tak jsme někde propásli přítok potoka Onuk – Sione. První dobré místo i na létání je na soutoku s říčkou Argachstach. Na břehu první známky civilizace polorozpadlé těplušky, zemljanky. Útočiště lovců. Kolem i uvnitř nepředstavitelný bordel. Sekyry, pily, kastroly, kotlíky, oblečení, válenky, spacáky, rozpadlá kamna, vše něžně prosypáno rozbitými lahvemi, konzervami a obaly z potravin. Rozbalujeme tábor o půl km níž po proudu. Fouká silný vítr, ale je slunečno a relativně teplo 10°C.
Připravujeme a zkoušíme motor našeho létajícího stroje. Navečer se vítr nad zemí utišuje i když mraky nad námi spěchají stále stejnou rychlostí. Rozkládáme padák po vrcholcích keřů a připravujeme Pavlovi cestu pro start. Po kočičích hlavách drnů, po pás v keřích bříz se Pavel rozbíhá. Dívám se přes hledáček kamery a slyším jen rachot větví narážejících do rámu krosny. Skláním kameru, ale on letí. Při silném větru stoupá až do 1 km. Natáčí široké okolí. Je úžasná dohlednost. Proti větru letí 6 až 15 km za hod., po větru 100 km za hodinu. Sláva nadšeně vykřikuje „né vírník, tohle si koupím“. Po hodině, promrzlý ale šťastný, Pavel sedá. Převádíme údaje z jeho GPS (družicový navigační systém) do letecké mapy na Googlu a vyznačujeme polohu objektů k bližšímu prozkoumání.
Ač jsme měli souřadnice podivného kruhového útvaru, chodili jsme kolem něj a nemohli ho najít. Listy bříz a jehličky modřínů teprve rašily, přesto dohlednost v hustém porostu byla pár metrů. Teprve druhý den jsme ho našli. Do rána napadlo 10 cm sněhu a prudce se ochladilo. Podivný útvar bylo jezírko ve tvaru oka. Na kopci v prohlubni o průměru 200 m, obkroužené kanálem širokým 10 m a hlubokým 70 cm, byla bílá plocha s čočkou jezera uprostřed o průměru 12 m. Přes bělmo oka jsme se bořili pouze do 20 cm a v jezeru jsme naměřili hloubku 280 cm. Podivné, když uvážíme, že je tady půda věčně zamrzlá již od 60 cm. Bohužel k prozkoumání jezírka nám chybělo potápěčské vybavení.
Ani další tři zkoumané objekty nepřinesly žádné překvapení. Zato ryb a divokých kachen přibývá. Natrvalo se uhnízdily v našem jídelníčku. Jen nesmíme nechat vařit Slávu, ten má rád všechno polosyrové. I když jeho syrová nasolená štika byla skvělá. Potkali jsme lovce z Ajchalu a ti nám tvrdí, že vojáci na severu provedli několik podzemních jaderných výbuchů a proto se zvěř z horního toku Olgujdachu stáhla.
Řeka stoupla o 80 cm. Naše loď tajgou přímo letí. Počasí je opět slunečné, sníh na březích mizí a stromy zdařile pučí. Je výjimečně klidno, a tak Pavel zkouší startovat. Za bezvětří to je ještě těžší. Nakonec se mu start podařil a mohl prozkoumat široké okolí i další cestu před námi. Na soutoku Olgujdachu a Allachu objevil pravidelný kruh. Nacházíme ho poměrně snadno podle jeho záznamu z kamery. Precizně pravidelný kruh ve středu pokrytý ledem, po okraji hloubka 60 cm. Dno dokonale hladké. Nikomu se nechce nořit do ledové vody. Ivan marně hledá cestu pod zem do nitra kotle.
Pokračujeme dál na Savinovy Izby. Savinov ještě žije (105 let) a kotle údajně viděl na vlastní oči. V dešti přirážíme ke břehu u kapličky se čtyřmi hroby. Dva dětské jsou rozebrány a znesvěceny. Na chvíli přestalo pršet, a tak rychle stavíme tábor. Savinovovo království muselo být rozlehlé. Ještě nacházíme pozůstatky budov, stájí, ohrad a velkého hřbitova. Nedaleko odtud stála celá jakutská vesnice. V budovách i na hřbitově jsou čerstvě vykopané jámy, jakoby tu někdo něco hledal. Pavel odstartoval na obhlídku okolí. Spousta jezer, ale život žádný. O kus níž začínají peřeje, některé dost ostré.Opět se potkáváme s ruskými lovci na loďkách. Každý má jen pušku, náboje a sůl. Varují nás před peřejemi. Naše plavidlo se jim zdá příliš velké a přetížené. Jejich varování se nevyplnilo, ale splnilo se jiné z Čech. Jasnovidka „teta Jaruš“ nás varovala před problémy s Ivanem. Bude prý v ohrožení života. Ráno mě budí Danyho hlas, volá do Čech. Tátovi se udělalo špatně, zvrací a má ztrátu rovnováhy. Sláva volá vrtulník. Teplota kolem nuly a mrznoucí mrholení. Viditelnost téměř žádná. Těžko přiletí. Cena 200 000 Kč. Celý den se do něj pokoušíme vpravit utišující léky a živočišné uhlí. Marně. Vše vyzvrátí. Dehydruje. O půlnoci balíme tábor. Ivana ve spacáku a igelitovém pytli přivazujeme na příď a vyrážíme. Naštěstí na severu není v noci úplná tma, ale i tak se vyčnívající balvany z peřejí v šeru těžko rozeznávají. Nejtěžší a nejkrásnější úseky projíždíme v noci. Brbláme, že nemůžeme fotit. Jsme všichni ukrutně promrzlí, usínáme v sedě, ale pádlujeme. Odpoledne přirážíme ke břehu v opuštěném městečku Olgujdach. Tady nás čeká náklaďák. Přehazujeme věci a ujíždíme na Mirnyj. Večeříme v teple. Ivan se jakoby zázrakem uzdravuje. Přesto druhý den přebukováváme letenky a Ivan s Danem a Jirkou odlétají domů. Ještě ten den se Ivan dostal do péče svých lékařů.
Po několika dnech v Mirném opět vyrážíme do tajgy. Sláva nás odvezl do městečka Světlyj k řece Viljuj. Musíme si vyžádat specielní povolení k průjezdu hydroelektrárnou k řece. Tady nás čeká náš lodivod Voloďa. Kouří papyrosy, vyzařuje z něj pohoda a klid. Jeho „motorka“ je plechový člun s motorem vzadu. Ujížíme po proudu do vesnice Sjuldjukar, kde žije Savinov.
Pár domků na vysokém břehu nenaznačuje, že je to vesnice s 350 obyvateli. Většinou starší lidé a hejna mladých a malých dětí. Jsou prázdniny. Vesnice žije přípravou svátku jara Vesnach. Jakutský Nový rok. Naše průvodkyně Larisa nás ubytovala u rodičů. Velmi příjemní lidé, oba na penzi.
Nikolaj Profimovič Savinov bývalý aleňovod, průvodce po tajze a lovec lidí žije v malém domku o jedné místnosti. Starají se o něj jeho dcera Sofie Nikolajevna Ivanova a vnučka Natálie. V místnosti je příšeří. Nikolaj Profimovič leží skrčený na boku v posteli. Sofie mu pomáhá se posadit na židli. Je mi líto rušit klid starého muže. Jedním okem potaženým zákalem sleduje podlahu a druhým nás. Sofie mu na krk zavěšuje mohutný stříbrný řetěz posázený diamanty, který Nikolaj Profimovič dostal ke 100 narozeninám od prezidenta Putina. Nacpává si čibuk machorkou. Jediný zlozvyk, který mu zůstal. V 80 letech měl mrtvici, ochrnul na pravou polovinu těla. Díky příbuzným se z toho dostal. „Nikdy jsem žádný kotel neviděl“, tvrdí, „ale slyšel jsem o nich vyprávět. Jsou to legendy.“ Skoro hodinové interview se točí kolem života v tajze, zvycích a životosprávě. Mluví pouze jakutsky, Sofie překládá a Larisa ji kontroluje. Loučíme se. Tisknu tu starou ruku a nevím, co si mám myslet. Je to muž, který jistě prožil hodně utrpení i radosti. Ve válce nebyl, přesto považuje roky 1941 až 1947 za nejtěžší ve svém životě. Ženu pochoval před pár lety, bylo jí 95 let. Má spoustu vnuků od svých čtyřech dcer a jak jsem viděl při odchodu i energie, vyrazil si zadem ven na procházku.
Druhý den ve 12 hodin začal svátek jara. Zápasy, zpěvy, tance, přehlídka krojů Jakutů, Evenů a Koriaků, kumys a přehlídka hostů. Musíme vyfotit celou vesnici. Chudák Larisa jim pak z vypáleného CD nadělá fotky. Jako VIP hosté jsme pozváni na pozdní oběd s místní i cizí honorací. Bohatá tabule, proslovy a písně. I já jsem musel říci příspěvek a zazpívat. A tak se do jakutské tajgy nesly tóny písně Karla Kryla „Pod tmavočervenými jeřabinami…“
Geolog Viktor Bolanev v měsíčníku Viljujské hory 11/2004 popisuje naleziště útvarů z magnetitu: „Magnetit v divoké tajze jsem viděl poprvé u vrchních přítoků řeky Olgujdach, u říčky Argachstach (naše expedice ho objevila také, naleziště tvořilo kotel o průměru 200 m). Tentokrát se prodíráme tajgou u Viljujské přehrady. Uprostřed hustých modřínů jsem narazil na kolmou stěnu výšky okolo 1 m, celou z magnetitu. Stěna z venku vypadala jako kovová a po 30–40 metrech mizí v zemi. Bylo vidět, že obtáčí celou severní část hory. Teď si představte domorodého lovce či pastevce sobů, co si o tom mohl myslet.“
Naší expedici se díky roční době (neolistěná tajga) a leteckému průzkumu podařilo v relativně krátké době (20 dní) objevit několik lokalit vhodných k pozdějšímu důkladnému prozkoumání. Kotle ať už památka po dávných pozemských civilizacích, či pozůstatcích kosmické lodě, která tu kdysi přistála budou dál lákat milovníky záhad z celého světa.
Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl.
Ďábel se svými mohutnými kusadly zakousl do skalisté hory. Kámen pod tlakem jeho čelistí pukal jako skořápka. Jedním mocným trhnutím vyrval z hory obrovský kus skály. Pozvedl tlamu k nebesům, napřímil se a rozevřel blanitá křídla. Mocně se jimi rozmáchl. Proud vzduchu rozvířil množství prachu, jenž v mžiku zastínil krvavě rudé, zapadající slunce. Jeho obrovské, téměř dračí tělo se s mírným pohupováním vzneslo prachem nasyceným ovzduším. Několik mohutných máchnutí a bestie zamířila k obzoru. Po několika mílích těžkopádného, houpavého letu spatřil ďábel na travnaté zelené pláni člověka. „Co tu dělá ten lidský červ“ prolítlo mu hlavou a zamířil tím směrem.
Ten člověk na pláni byl sv.Patrik, největší z Irských světců. Právě pozvedával velký dřevěný kříž. Přišel na toto místo před několika dny a při prvním východu slunce se mu zde natolik zalíbilo, že se rozhodl založit zde klášter. Jakmile to ďábel spatřil zarazil se. Jeho mohutné tělo zůstalo houpavě viset ve vzduchu. Na jeho tváři se objevil zmateně nechápavý výraz. S otevřenou tlamou nevěřícně zíral na Patrikovo počínání, až se skalní útvar v jeho tlamě uvolnil a padal k zemi. Pomalu mu začalo docházet, čeho je právě svědkem. Patrik vztyčil kříž. Stín kříže se rozprostřel po celé pláni. Jakmile ho ďábel spatřil, zprudka se otočil a krátkými rázovitými pohyby křídli prchal k obzoru. Dopadající kameny mocně otřásly zemí. Po několika minutách se vše uklidnilo, prach klesl k zemi a sv. Patrik si jako první prohlížel novou horu. Tak nám alespoň líčil legendu o založení Rock of Cashel při sklenici Guinnessu náš domácí.
Rock of Cashel se nachází v jižní části Irska v hrabství Tipperary a je to prakticky splněný sen cestovních kanceláří. Za jediný den můžete shlédnout téměř kompletní Irskou středověkou architekturu. Na jednom místě se zde totiž nachází věž z 11.století, románský kostel, monumentální katedrála, věžový hrad, zříceniny dvou klášterů atd.
Náhoda a hlavně moje nechuť odbočovat v Irsku autem doprava tomu chtěly, že jsme na konci městečka Cashel objevili příjemné, soukromé ubytování a s ním i osůbku našeho domácího. Prakticky ihned jsme si padli do oka. No, vlastně až po tom, co jsem si všiml, že ze dvora jeho domu je nádherný výhled na zříceninu kláštera Hore Abbey, jedné ze dvou zřícenin nacházejících se v okolí Rock of Cashel. Vběhnul jsem do dvora a v rychlosti, než si mě někdo všimne, jsem začal fotit. Během několika okamžiků, tedy je možné že to trvalo i několik minut, jelikož v takovéto chvíli naprosto nevnímám čas, jsem za zády uslyšel klapot bot. Otočil jsem se. V hlavě se mi proháněl anglická slovíčka výmluv, omluv a zapírání. „Co to máš za foťák, jó já taky fotím“ vyrážela mi dech postarší mužská postava. „Jo toto je hezké místo, ale když už u mě bydlíte, pojď si udělat fotku z podkroví, je tam mnohem lepší výhled“. Těmito slovy a hlavně fantastickým výhledem ze střechy jeho domu si mě naprosto získal. „Jo nejlepší je to tu na podzim a na jaro. Když tak ráno vstanete a je přízemní mlha. Celý klášter vystupuje z té mlhy a působí tajemně a strašidelně“ rozkládal rukama na střeše domácí, poté zvedl hlavu a pronesl „bude pršet, čas se schovat“. Jak jsem záhy zjistil, naznačil tím odchod do hospody.
Jedna z prvních věcí kterou shlédnete při vstupu do areálu Rock of Cashel je nesmírně zajímavá středověká budova Hall of Vickars. Jedná se o několik překrásných středověkých místností postavených pro osm chóristů starajících se o bohoslužby v katedrále. Postupem času však těchto osm privilegovaných získalo takovou moc a bohatství, že se lidé proti nim začali bouřit a úřad musel být zrušen. Vrchní část budovy sloužila jako obytná a byla opatřena velkým krbem. V přízemí této budovy určitě stojí za shlédnutí kříž sv. Patrika. Ten původně stál venku na nádvoří, ale vzhledem k jeho stavu byl přemístěn právě na toto místo. Na původním místě si nicméně můžete prohlédnout jeho kopii. Tento kříž patří mezi prosté kříže a svým tvarem se zcela vyniká klasickým irským křížům. Jeho levou stranu podepírá jakýsi sloupek a co je zvláštní, nemá tradiční kruh uprostřed jako většina irských křížů. Z největší pravděpodobností se dá předpokládat že podpírací sloupek měl být i na druhé straně, ale do dnešních dnů se bohužel nezachoval. Na jedné straně kříž zobrazuje Ježíše Krista v dlouhém rouchu a na straně protější opata či biskupa. Někteří tvrdí a odtud zřejmě jeho název, že jde o sv. Patrika. Podle velmi rozšířené legendy měl být podstavec kříže využíván jako korunovační kámen velekrále z Munsteru. Tato legenda se ale jeví jako velmi nepravděpodobná, jelikož dle výzkumů kámen podstavce a jeho opracování je totožné se samotným křížem.
Co mě vždy zarazí na místech jako je toto, je přítomnost desítek náhrobků, a to nejen okolo, ale i v uvnitř zřícených klášterů. Ne jinak je tomu i v případě Rock of Cashel. Prakticky kolem celé katedrály a taky i v ní se nacházejí desítky náhrobních kamenů či desek. Jak jsem byl poučen svým domácím, „jde o posvátnou půdu a proto je to čest být pohřben na takovém místě, bohužel už je to zakázané“ zesmutněl. Já osobně bych dal přednost klidnějšímu místu. Ono asi nebude nic příjemného, když se po vás denně projde tisícovka turistů. Částečně přilepena na katedrálu se na jižní straně nachází Cormakova kaple. Podle domácího nejkrásnější románská kaple v Irsku. Musím přiznat, že v této fázi našeho rozhovoru jsem mu už moc nevěřil, ale když jsem ji viděl na vlastní oči, musel jsem mu dát za pravdu. Cormakova kaple je jednou z nejstarších a nejzachovalejších románských staveb v Irsku. Skládá se z chrámové lodi, kněžiště a dvou věží vystupujících na jižní a severní straně ze zdí kněžiště. Je mnohem menší než vedlejší katedrála, ale její kamenná výzdoba je ohromující. Uvnitř kaple je temné přítmí, jen několik reflektorů osvětluje kněžiště. Hned u vstupních dveří se nachází fascinující, ornamentálně vyzdobený, kamenný sarkofág. Podle pověsti jde o sarkofág samotného krále Cormaka.
Vedlejší katedrála je o sto let mladší než Cormakova kaple. Byla postavena mezi lety 1230-1270. I když už se dnes jedná pouze o zříceninu, její velikost nám vzala dech. Na první pohled zaujme nebývale velké kněžiště v porovnání s chrámovou lodí. Tento zajímavý architektonický jev byl zapříčiněn v 15.stol., kdy arcibiskup Richard O’Hedian nechal přistavět rezidenční věž. Říká se, že arcibiskup chtěl postavit svou rezidenci „někde“ v areálu „Rocku“, ale nenašel dostatečně velké místo. Proto nechal vestavět věž do západní části chrámové lodi a tím ji o polovinu zkrátil.
Malá procházka kolem katedrály nás zavedla k nejstarší stavbě, kterou zde můžete nalézt. K válcové věži. Oficiálně je datována do 12.stol., nicméně dle jejího jehlanovitého tvaru je možné, že mohla být postavena již ve století desátém. U této věže se člověk prostě musí zastavit, rozhlédnout se po krajině a nechat se unášet tou středověkou atmosférou. Tedy pokud tu nenarazíte na davy turistů, kteří vás v proudu budou unášet směrem k východu.
Přes všechnu tu krásu staveb ale považuji za nejvýznamnější setkání s naším domácím a hlavně jeho tajemné noční vyprávění starých irských legend, jako například tu o irském trojlístku jetele. Právě zde totiž dle legendy utrhl sv. Patrik lístek jetele, aby na něm demonstroval princip svaté trojice – boha Otce, Syna a Ducha svatého jako tří osob vycházejících z jednoho stonku. Od těch dob je lístek jetele neoficiálním znakem Irska.
Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost.
Při cestování vnímáme úžasně rozdílně běh času. Někdy čas plyne neuvěřitelně rychle – množstvím zážitků, setkání a rozmanitých zkušeností (v takových chvílích se občas zapomínám najíst, nebudu se přece takovou zbytečností zdržovat…). Někdy naopak zažíváme smrtelnou nudu, když čekáme na vlak, který s největší pravděpodobností nikdy nepojede, anebo když třeba stojíme na hranicích, kde se ale opravdu nic neděje.
Jsou také vzácná místa, kde čas snad neplyne vůbec, kde se čas zastavil. Místa, kde ztratíme vědomí střídání dne a noci, kde pět minut trvá stejně dlouho jako dvě hodiny, místa, kde historie, přítomnost a budoucnost nejsou oddělené, ale splývají v jedno, v prostou věčnost. Jedním z takových míst může být i Civita di Bagnoregio (čti ´čívita dy báňorédžo´), opuštěná vesnice mezi Viterbem a Orvietem ve střední Itálii, asi 120 km severně od Říma. Jde vlastně o dvě blízké obce, Bagnoregio, kde čas plyne normálně, a Civitu, kde se čas zastavil…
Civita leží uprostřed geologicky nestabilní oblasti, krajiny plné bývalých vulkánů a sopečných jezer. Okolí je pokryté mohutnou vrstvou sopečného prachu, který snadno podléhá erozi a vytváří typ krajiny badlands (it. calanchi), ve které nedochází ke vzniku půdy a která tak může připomínat povrch měsíce (nebo třeba tureckou Kappadokii, pro ty, kdo na měsíci nebyli). Erozi (zvětrávání) podléhá i skalnatý ostroh, na kterém bylo ve středověku městečko postaveno. Hrozící zkáza obce byla patrná už před více než pěti sty lety, první domy postavené na okraji útesu se zřítily do údolí v patnáctém století. Vývoji nezabránily ani rozmanité obecní vyhlášky – jako např. zákaz hloubení jeskyní z roku 1373 nebo zákaz pasení dobytka z roku 1730. Přirozenému vývoji přírody ani tentokrát člověk nezabránil a v roce 1819 se místní obyvatelé vystěhovali do nedaleké, dvacet minut vzdálené osady Bagnoregio, která je postavená na stabilnějším podkladu.
I v současnosti se ale vědci snaží zbytek původní obce zachránit, kolem roku 1960 se pokusili elektro-geo-chemicky zpevnit podloží pomocí elektrického proudu a změnit tak fyzikálně-chemickou strukturu erozi snadno podléhajících vrstev sopečného prachu. (Předchozí věta je trochu komplikovaná, já vím, o podobné metodě jsem také slyšel poprvé, svědčí to jen a jen o marné snaze zvrátit krutý osud, který tady příroda člověku přichystala). Lidské úsilí o záchranu obce ale čas od času hatí četná zemětřesení, sesuvy půdy a povodně.
V Civitě dnes žije asi 20 stálých obyvatel, jedinou přístupovou cestou je úzká lávka ze 60. let, (původní most se zřítil při sesuvu půdy v roce 1901, nový kamenný most z 20. let pak zničili nacisté během druhé světové války, jako by chtěli přirozenému vývoji pomoci). Přestože řada turistů, cestovatelů, poutníků a hlavně umělců postupně objevuje kouzlo tohoto místa, Civita stále stojí za návštěvu, obzvlášť pokud si chceme odpočinout od davů v Římě, Florencii nebo Orvietu. A dát si skleničku místního slavného bílého vína „Est Est Est“ a přemýšlet o tom, že příroda má nad člověkem ještě stále moc a že jejím záměrům člověk nedokáže zabránit…
I když já zde doporučuji ochutnat raději víno červené…
Doprava: Do Bagnoregia se dá v pracovní dny snadno dostat autobusem z Orvieta, ležícím na hlavní železniční trati mezi Florencií a Římem. Jízdní řád autobusů je na webu (PDF). Autobusem se sem dostanete i z Viterba a Montefiascone u Bolsenského jezera. V neděli je spojení zajištěno pouze třikrát denně s Viterbem. Nejbližším výjezdem z hlavní italské dálnice A1 je Orvieto.
Ubytování: Ceny za nocleh se snídaní se zde pohybují pro jednu osobu kolem 25 až 45 Euro (info). Ti, kteří více šetří, mohou využít jeden z mnoha kempů kolem jezera Lago di Bolsena (web kempu) nebo, jako já, mládežnickou ubytovnu v Amelii (web ubytovny).
Zkrátka nepřijdou ani milovníci pěších výletů – v okolní krajině je relativně hustá síť turistických stezek.
Domy na okraji útesu postupně podléhají erozi a odpadávají do údolí
Venkovní schodiště jsou pro oblast kolem Orvieta typická
Okolní krajinu Civity tvoří tzv. badlands
Pohled na Civitu od Bagnoregia
Jedinou přístupovou cestou do Civity je lávka ze 60. let
„Tady mě vyložte“, řekl jsem těm milým staříkům, který jsem stopnul hned za Ullapoolem. Nevím přesně kam měli namířeno, ale podle toho jak jistě hledali v autoatlase myslím, že ta tenounká silnička až pod horu a dál do pustiny, jejich směrem nebyla…
Aktualizováno Některé staré, ale dobré články vám přinášíme znovu, trochu je oprášíme, naleštíme, doplníme a vystavíme. Doufáme, že vám přinesou zábavu či potřebné informace stejně, jako články nové.
„Tady mě vyložte“, řekl jsem těm milým staříkům, který jsem stopnul hned za Ullapoolem. Nevím přesně kam měli namířeno, ale podle toho jak jistě hledali v autoatlase myslím, že ta tenounká silnička až pod horu a dál do pustiny, jejich směrem nebyla Mě to však naprosto vyhovovalo, poděkoval jsem a stanul na úpatí jedné, i na skotské poměry nevysoké hory jménem Stac Pollaidh. Že prý je z ní přenádherný výhled. Hodil jsem si batoh na záda a vyrazil rázným krokem českotřebovského horala nahoru na horu.
Protože jsem horal kojený a odkojený krajinou s maximálním převýšením tak 100 metrů, rázný krok mi vydržel celou čtvrthodinku. Pak jsem si řekl, že na stopu je lepší, když ze mne řidiči zkušeného horala neucítí a zvolnil jsem. Cesta byla kamenitá, strmá a hlavně celkem dlouhá. Nahoře jsem si dal zasloužený odpočinek.Předtím než dobudu ten úplný vrcholek, takovou jakoby skalku, chtěl jsem se pokochat výhledem. Pohled do okolní krajiny byl skutečně úžasný. Zelené holé kopce a nebesky modrá (možná právě tím, že se tam to nebe odráželo) jezera. Kdo už někdy viděl skotskou krajinu, ví o čem mluvím, kdo ji neviděl, jen těžko si ji představí, ale může to zkusit.
Stac Pollaidh je hora v severozápadních Highlands ve Skotsku. Vrchol je tvořen pískovcem. Ten je velmi zvětralý, více než okolní hory, protože nejspíše nebyl pokryt ledovcem v Době ledové. Jméno Stac Pollaidh je často převzato do Angličtiny jako Stac Polly. Díky své nízké výšce, parádním výhledům a jednoduchému přístupu stal se Stac Pollaidh poměrně populární vrchol. To vedlo k tzv. turistické erozi, kvůli které Scottish Natural Heritage vybudovalo kamený chodník. Stac Pollaidh muže být zdolán za méně než tři hodiny běžně fyzicky zdatnou osobou. Od parkoviště na břehu jezera Loch Lurgainn vede cesta přímo vzhůru, pod zubatým hřebenem. Po Přibližně 200 m od silnice se cesta rozdělí, obě se však opět spojí na druhé straně kopce, odkud je to už jen kousek na vrchol.
Nahoře, skutečný vrchol leží 300 m na západ. Cesta k němu vede přes velmi erodované skalky, kdy se musí i malinko šplhat. Z vrcholu se naskýtá spousta úžasných výhledů do okolí.
Seděl jsem tam, no hodně dlouho. Krajina, ticho a samota na mě působila zvláštním způsobem. Za chvíli jsem začal potřebovat na záchod (možný dojem, že skotská krajina má jakékoli projímací nebo jiné trávicí systém ozdravující účinky je naprosto mylný, to jen já už dlouho nebyl !!!). Řekl jsem si, že dobudu vrcholovou skalku a akorát to stihnu dolů do křoví. Jenže když jsem tu skalku dobyl, zjistil jsem, že rozhodně nebyla vrcholová (to „rozhodně“ jsem zjistil dobytím několika dalších skalek). Na vrcholu této hory je něco, čemu doma říkáme „skalní město“. A protože volání přírody začínalo být silnější než já (či spíše můj svěrač), položil jsem batoh, vytáhl svůj hebký toaletní papír a poodešel za roh. Ve skutečnosti těch rohů bylo více, ale znáte to, když má člověk naspěch, myslívá na jiné věci než na to, za kolik rohů zatočil.
Za chvilku už jsem se zvesela vracel, toaleťák v ruce, mise úspěšně dokončena. Divil jsem se jaký kus jsem to ušel, ale když má člověk naspěch# Ještě chvíli jsem se vracel, než jsem si musel přiznat drsnou pravdu. Nevracím se, ale vzdaluji. První co mě napadlo bylo: hlavně nepropadnout panice. Druhá věc co mě napadla: pravidlo pravé ruky. Třetí věc: pravidlo pravé ruky nelze aplikovat. Systematické prohledávání terénu podle pravidla pravé ruky by fungovalo pouze v útvaru přesně opačném než byl tento. Pak jsem propadl panice. Začal jsem prolézat skalní útvary a moc se snažil rozpomenout, které jsem už viděl, a které ne. Když je jedna skála jako druhá, jde to dost ztuha. Když jste je viděli skrz snahou vydržet přivřená víčka, jde to ještě hůř. V duchu jsem už viděl, jak nějaký jiný horal, v domnění, že jde o batoh plný cihel českého hodněkarátového zlata, prchá tou kamenitou cestou dolů, skáče do svého vozu a spěchá do nejbližší tavírny kovů drahých a hodně drahých. Taky mě napadl kamzík, který nemá v horách určitě nic jiného na práci než krást bohatým turistům z východu majetek a prodávat ho za polovinu v západních second-handech. Horský vichr, který bere co mu přijde pod ruku, mi však v tu chvíli připadal, hned po Yetim, který se naštěstí v horách skotských nevyskytuje, nejpravděpodobnější a nejreálnější věc, která může horala potkat. Pomalu jsem se začal smiřovat se ztrátou svého veškerého vybavení, moje mačky, trekingové hole a cepín by byly navždy ztracené, kdybych si je vzal s sebou (a kdybych si je nejprve koupil!), když tu náhle a nečekaně na mně zpoza skály vykouknul batoh. A nebyl to batoh obyčejný, byl to batoh můj! To bylo radosti na Starém bělidle. Řádně jsem to shledání oslavil (uložil jsem toaleťák zpět) a zahájil sestup.
To mě čekalo ještě jedno malinkaté zpestření. Kdo mě zná tak ví, že jsem sandálkář. Svoje sandále zásadně nosím do každého terénu a opovrhuji řádnou pevnou obuví do hor. Jak jsem tak pospíchal z kopce po cestě tvořené kameny a hlavně štěrkem, šup a sklouz a telemark jak vystřižený. Ještě, že tam nikdo nebyl, protože by se asi potrhal smíchy a moje lékárnička nestačila ani na to, abych si ovázal odřené koleno. A ani to odřené koleno nestačilo, abych si koupil řádnou pevnou obuv do hor. Ve zbytku prázdnin jsem navštívil ještě několik skal a hor, jedny sandále po dvou letech definitivně zničil a další, zatím provizorní, okamžitě pořídil. Jo a ještě jednou jsem uklouzl a nabil jsem si koleno. Pro změnu to druhé.
Tahle fotka už má něco za sebou, ale ten výhled je vážně pěkný
Republika Černá Hora byla v roce 1991 prohlášena ekologickým státem. Je zemí malebných přírodních krás s okouzlujícími starobylými městečky a vesnicemi a bohatstvím na historické památky. S vysokým počtem slunečných dnů v roce se řadí mezi nejslunnější oblasti středomoří. Na západě a severozápadě hraničí s Chorvatskem, Bosnou a Hercegovinou, na severovýchodě a východě se Srbskem, Na jihovýchodě hraničí s Albánií, jihozápadní hranici tvoří Jaderské moře…
Vítám vás na dalším nezapomenutelném a neopakovatelném zájezdu, mí stateční a vytrvalí přátelé…Trocha adrenalinu a exotiky se nám opět nevyhne, to mi věřte…:-)
Kdo by tomu byl věřil? Při pohledu na vodu padající ze skály, spoustu malých vodopádků a jezírek, které se našim očím zjevují během celé procházky v oblasti Plitvických jezer…Koho by napadlo, že za pár dnů se octneme v liduprázdných horách, kde není ani živáčka??? To ale předbíhám…Nejprve zamíříme do Boky Kotorské, pokocháme se historickými budovami a necháme si vyprávět zajímavé historky o zdejších hradbách, klášterech a přístavu.
Nikdo neví, zda se má bát či třást nedočkavostí, neboť jsme se právě přikodrcali k albánským hranicím…Naše pasy už možná nespatříme a domů už se třeba také nevrátíme (naznačuje nám to pohledem zdejší celník, jenž se později projeví jako sympaťák). Neklame nás zrak? Po vystoupání na tureckou pevnost máme přehled o celém okolí….Ačkoli na pelikány obývající Skadarské jezero nedohlédneme, jsme panoramaty uneseni. Později nám město vyrazí dech – dovedete si představit, že by u nás bylo vrakoviště vedle kostela???:-)
Dny plynou a my podnikáme treky v pohoří Komovi, cestou potkáme jen pár Čechů a ovcí. Sotva si odpočineme, už „vybíháme„ na Visitor, kde se rozdělíme a jak tomu již bývá, už se nenajdeme…Už víme, že i na jeden den je potřeba vzít si čelovku a především pořádné zásoby jídla!!! Později se naší „expediční skupině„ všichni smějí. Aby ne, celou noc si užívali pohostinnosti zdejšího mafiána. Naštěstí je další den odpočinkovým, každý si ve městečku nakoupí, co hrdlo ráčí a odpoledne nikdo neotálí a všichni si užíváme radovánek v pekelně studeném jezeře. Zdá se, že dnes nebudeme stoupat tak, abychom večer padli do spacáků vysílením jaky vždy.:-) Dívajíce se do mapy, máme koutky úst od ucha k uchu. Před námi je totiž vidina treku do pohoří Prokletie… Naším cílem se stává dolina, ke které dojdeme po asfaltce.
Ale jelikož jsme vyrazili do hor – ne na procházku, nasedáme do autobusu a jedeme vstříc horským dobrodružstvím. Před námi se totiž objevují vrcholky pohoří Durmitor, jež nenechají v klidu žádného horala, za to dám krk. Projíždíme nejhlubším evropským kaňonem, pod sebou vidíme vraky autobusu a aut a kolem nás se všude vypínají dominantní obrysy hor, v nichž se za pár dnů budeme toulat i my. ( Už se smráká, a tudíž mi připadají ještě mnohem krásnější a strašidelnější)…Nemůžeme se dočkat, mluví to každému z tváře.
Další informace o Černé hoře přinesl v článku na Cestovateli Pavel Michaliga. Mějte však na paměti, že článek je z roku 2000 a tak by potřeboval výraznou aktualizaci. O to se můžete pokusit v diskuzi pod původním článkem.
Konečně jsme na místě, všichni máme dostatek energie a jídla na cestu – vyrážíme! Nejprve máme pod nohama travnaté drny a kolem les a spoustu květin, občas narazíme na pramen zvaný „izvor„, u něhož vždy dopřejeme tělům odpočinek – byť krátký. Svah je stále prudší a prudší. Obloha potemněla. Vrchol Bobotov Kuk je v nedohlednu. Stoupáme sutí a cítíme kapky deště ve tváři. Je to jako ve filmu. Ale my vrchol zdoláme!:-) Ti, kteří již nechtějí pokoušet svou psychiku a zdraví, vracejí se do tábora. Sedíce pod skalním převisem, ukrýváme se před hromy a blesky. Promočení a špinaví dorazíme do chaty a sotva uvaříme něco málo k večeři, již se oddáváme sladkému snění. Ráno není vidět ani na krok, ale časem se mlha rozplyne…Ujdeme sotva k blízkému jezírku a obloha je bez mráčků… Za odměnu nám místí majitel „kempu„ (odpoledne se sem opět vrátíme) opeče jehně, my mu pomůžeme se šopským salátem a družíme se do ranních hodin.:-) Zítra totiž dáme horám sbohem. Na pláži ještě chytíme trochu bronzu, umyjeme se, aby nás rodiče poznali, a hurá domů…:-)
Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.
Omámen silnými vůněmi bazaru s kořením jsem spíš jen náhodou stiskl za kliku nejbližších dveří. Hluk uliček starého města byl náhle tentam a pod kopulí jedné maličké mešity kam jsem mimoděk pronikl, mlčky seděli v kruhu muži v dlouhých pláštích. Dodatečně jsem se zul a z pohodlného tureckého sedu na starých kobercích pak poslouchal úžasný vokální „koncert“ staré mystické hudby. Bylo zřejmé, že se jedná o modlitební shromáždění jednoho ze súfijských řádů.
Gigantické interiéry obřích mešit se svými mramorovými oltáři vykládanými perletí jsou na Bosporu přirozeným magnetem turistického zájmu, ale o současnosti Turecka mi víc řeklo toto malé, donedávna tvrdě zakazované řeholní společenství. Tato země, která v l.polovině našeho století prošla obdobím nekompromisního boje za laický stát (se zákazem oficiální výuky islámu a jeho zrušením jako státního náboženství), se dnes pomalu, ale vytrvale islamizuje. V čele svobodně zvolené vlády stojí od minulého roku muž, odsouzený po puči r.1980 za pokus o zavedení islámského režimu.
Pozorný turista si změny všimne i na ulicích: ještě před třemi lety – od té doby se mimochodem počet obyvatel Istanbulu zvýšil pravděpodobně o víc než půldruhého milionu – jsme v jeho ulicích zaznamenali jedinou skupinku zahalených žen, turistek z Iránu. Čím dál víc jich však skrývá své vlasy a odvrací oči při pokusu o rozhovor. Neustále přibývá nejen mešit, ale bohužel i projevů nesnášenlivosti a extremismu. V trestním zákoníku se objevil paragraf o trestu za urážku islámu nebo Proroka, stoupající počet obyvatel se vyslovuje pro zavedení šaríy islámského práva. V očích Evropana jsou to všechno kroky zpět, ale zdejší úhel pohledu je přece jen trochu odlišný.
Bludištěm uliček naštěstí neproniká jen aroma orientálního koření. Všude najdete množství stánků s výborným kebapem, tedy jemně nařezanými kusy skopového upečeného na rožni, občas vámi praští vůně kukuřice vanoucí z roštů podél ulic, leckde vám ochotně nabídnou silně oslazený tmavý čaj. Bez obav se nechte pozvat nebo si svou restauraci vyhledejte sami; obsluha je trysková, jídlo skvělé, ceny nízké a personál se nikdy nezapomene usmívat. Nám k tomu ještě nad hlavami kopala v televizi za marného povzbuzování všech přítomných turecká liga.
„Břídilové“, oklepal se nad výkonem obou mužstev kolega slávista. Sport se zde ovšem provozoval už dávno v době, kdy naši slovanští předkové nerozvážně bloumali mezi Vislou a Dněprem – alespoň na 400 m dlouhém Hipodromu vedle naší restaurace závodili vozatajové před zraky 100.000 diváků už od 3.století. Za 300 let tu pak bylo obklíčeno a zmasakrováno 30.000 císařových odpůrců, a přestože tu krev tekla proudem naposledy v minulém století, spěcháme raději nočními uličkami do bezpečí hotelu.
Hotel Orient přímo pod modrou mešitou v centru města je za své 4 dolary vděčným nocležištěm mladých nemajetných turistů z celého světa. Není tedy divu, že jediné volné místo je k dispozici na rovné střeše, což je ovšem přesně podle našich představ. Našli jsme tu skvělý výhled na noční město a na lodě brázdící vody průlivu, ale především bezvadnou partu studentů z Jižní Afriky, Austrálie, a šikmookého kolegu z Hongkongu, který se už ale domů nevrací. Společně obdivujeme do noci modře zářící Sultan Ahmedovu mešitu, do které bychom se vešli všichni od Hutvaldu až po Rybník.
V její blízkosti jsme na druhý den ráno poprvé na cestě zaslechli češtinu, ale kluci měli bohužel namířeno do Egypta. Tuto atraktivní a při tom velice lacinou cestu kolem Mrtvého moře a skalních měst jordánské Petry (známých ze série filmů Indiana Jonese) jsme zamýšleli absolvovat původně, ale po vlně útoků Džihádu u Nilu jsme si nechali zajít chuť. Pout do Mekky pro nás nemuslimy je vyloučená, a tak se fundamentalistům vyhneme na východě.
Na předním skle našeho luxusního autobusu se blýská nápis „naše kroky řídí Alláh“. Samozřejmě nás tedy veze do Íránu.
