Rubrika: Černá hora

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.

Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

{{reklama()}}

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.

Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“ „Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena. Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Vítám vás na dalším nezapomenutelném a neopakovatelném zájezdu, mí stateční a vytrvalí přátelé…Trocha adrenalinu a exotiky se nám opět nevyhne, to mi věřte…:-)

Kdo by tomu byl věřil? Při pohledu na vodu padající ze skály, spoustu malých vodopádků a jezírek, které se našim očím zjevují během celé procházky v oblasti Plitvických jezer…Koho by napadlo, že za pár dnů se octneme v liduprázdných horách, kde není ani živáčka??? To ale předbíhám…Nejprve zamíříme do Boky Kotorské, pokocháme se historickými budovami a necháme si vyprávět zajímavé historky o zdejších hradbách, klášterech a přístavu.

Nikdo neví, zda se má bát či třást nedočkavostí, neboť jsme se právě přikodrcali k albánským hranicím…Naše pasy už možná nespatříme a domů už se třeba také nevrátíme (naznačuje nám to pohledem zdejší celník, jenž se později projeví jako sympaťák). Neklame nás zrak? Po vystoupání na tureckou pevnost máme přehled o celém okolí….Ačkoli na pelikány obývající Skadarské jezero nedohlédneme, jsme panoramaty uneseni. Později nám město vyrazí dech – dovedete si představit, že by u nás bylo vrakoviště vedle kostela???:-)

Dny plynou a my podnikáme treky v pohoří Komovi, cestou potkáme jen pár Čechů a ovcí. Sotva si odpočineme, už „vybíháme„ na Visitor, kde se rozdělíme a jak tomu již bývá, už se nenajdeme…Už víme, že i na jeden den je potřeba vzít si čelovku a především pořádné zásoby jídla!!! Později se naší „expediční skupině„ všichni smějí. Aby ne, celou noc si užívali pohostinnosti zdejšího mafiána. Naštěstí je další den odpočinkovým, každý si ve městečku nakoupí, co hrdlo ráčí a odpoledne nikdo neotálí a všichni si užíváme radovánek v pekelně studeném jezeře. Zdá se, že dnes nebudeme stoupat tak, abychom večer padli do spacáků vysílením jaky vždy.:-) Dívajíce se do mapy, máme koutky úst od ucha k uchu. Před námi je totiž vidina treku do pohoří Prokletie… Naším cílem se stává dolina, ke které dojdeme po asfaltce.

Ale jelikož jsme vyrazili do hor – ne na procházku, nasedáme do autobusu a jedeme vstříc horským dobrodružstvím. Před námi se totiž objevují vrcholky pohoří Durmitor, jež nenechají v klidu žádného horala, za to dám krk. Projíždíme nejhlubším evropským kaňonem, pod sebou vidíme vraky autobusu a aut a kolem nás se všude vypínají dominantní obrysy hor, v nichž se za pár dnů budeme toulat i my. ( Už se smráká, a tudíž mi připadají ještě mnohem krásnější a strašidelnější)…Nemůžeme se dočkat, mluví to každému z tváře.

Konečně jsme na místě, všichni máme dostatek energie a jídla na cestu – vyrážíme! Nejprve máme pod nohama travnaté drny a kolem les a spoustu květin, občas narazíme na pramen zvaný „izvor„, u něhož vždy dopřejeme tělům odpočinek – byť krátký. Svah je stále prudší a prudší. Obloha potemněla. Vrchol Bobotov Kuk je v nedohlednu. Stoupáme sutí a cítíme kapky deště ve tváři. Je to jako ve filmu. Ale my vrchol zdoláme!:-) Ti, kteří již nechtějí pokoušet svou psychiku a zdraví, vracejí se do tábora. Sedíce pod skalním převisem, ukrýváme se před hromy a blesky. Promočení a špinaví dorazíme do chaty a sotva uvaříme něco málo k večeři, již se oddáváme sladkému snění. Ráno není vidět ani na krok, ale časem se mlha rozplyne…Ujdeme sotva k blízkému jezírku a obloha je bez mráčků… Za odměnu nám místí majitel „kempu„ (odpoledne se sem opět vrátíme) opeče jehně, my mu pomůžeme se šopským salátem a družíme se do ranních hodin.:-) Zítra totiž dáme horám sbohem. Na pláži ještě chytíme trochu bronzu, umyjeme se, aby nás rodiče poznali, a hurá domů…:-)