Rubrika: Bulharsko

Patřím mezi ty, kteří využívají moderní doby levných letenek. Patřím také mezi ty, kteří na svých cestách nocují u místních obyvatel, a to ne proto, aby ušetřili peníze za ubytování, ale aby lépe poznali místní život.

Na jedné z mých cest jsem zamířila do Bulharska s tím, že se po této zemi trochu porozhlídnu. S přítelem jsme s mapou v ruce vymysleli okruh, který částečně zasahoval i do Rumunska, a začali kontaktovat lidi na webu, jestli by nás ubytovali.

Sem tam se nám někdo ozval, ale i tak jsme ještě v den odletu měli zajištěné asi jen tři noci z osmi. Měli jsme ale štěstí, po dvou dnech mi přišla zpráva od Miroslava z vesnice Polsko Kosovo. Nabídl nám, že u něj můžeme zůstat. Původně jsme měli namířeno trochu jiným směrem, ale lákavé nabídce poznat bulharský venkov ve vesnici takového jména jsme nemohli odolat.

Další den naše kroky pomocí autostopu vedly na sever Bulharska do regionu Ruse, kde nedaleko Polského Trambeše leží náš cíl – Polsko Kosovo. Každý, kdo nám zastavil, nás před touto vesničkou varoval, a to i přes jazykovou bariéru. Trochu nás vylekaly řeči o tom, že to je vesnice plná Cikánů a že předtím, než půjdeme k tomu člověku, co nás tam má ubytovat, se na něj máme poptat v místní samoobsluze. Nicméně jsme už ale byli na cestě a večer neměli kde spát. Nebo naše zvědavost byla silnější?

Cestu jsme urazili poměrně rychle a na silnici u Polska Kosova jsme se ocitli kolem šesté večer. To už jsem si nebyla úplně jistá, jestli toužím po poznání cikánské vesnice, a doufala, že Miroslav bude slušný člověk. Samoobsluhu jsme nehledali, dali jsme vědět našemu hostiteli, že se blížíme na jeho adresu, a vydali se do útrob vesnice.

Pohled na dva „baťůžkáře“ procházející podvečerní vesnicí, kde se všichni znají minimálně z drbů, musel být opravdu zajímavý. Bylo to vidět z pohledů místních, u kterých jsem nebyla schopna identifikovat, ke kterému etniku patří. Všichni byli opálení od silného letního slunce a špinaví nejspíš od tvrdé práce…

Po chvíli před námi zastavilo auto a z něj vystoupil usměvavý méně opálený Miroslav. V Polsku Kosovu vyrůstal a po studiích se sem rozhodl vrátit. Žije tu se svou ženou a dvěmi dětmi. Mají velký dům, velkou zahradu a v ní plno záhonků se zeleninou a květy, ovocné stromy a také zvířata: jedno tele, jedno sele, dva psy, desítku slepic a doma jedno morče. K tomu všemu se rodina stará i o několik políček a místní obchod se zbožím od oblečení, přes hygienické potřeby až k pánvím. Už kvůli tomuto obchůdku se Miroslavova rodina vymyká běžnému obyvatelstvu Polska Kosova. Moc podobných rodin tu nežije, a tak je těžké tu najít blízkého přítele. Takhle Miro vysvětlil, proč u sebe doma ubytovává neznámé cestovatele.

K mému údivu jsme v této rodině nebyli první hosté. Pár zvědavců sem zamířilo už před námi. Polsko Kosovo se v posledních letech dokonce stalo oblíbenou destinací Britů, kteří zde za pět svých platů kupují domy a pak sem jezdí na dovolenou. Čím je tato malinká vesnice může přitahovat? Možná tak nízkými cenami, přírodou, atmosférou. Jsou tu tedy k vidění domy obydlené pouze v období prázdnin a opuštěné během zbytku roku.

Ještě před deseti lety v Polsku Kosovu žilo přes 2 500 obyvatel. Dnes to je něco mezi 1000 a 1 200. Příčinou nejsou pouze podnikaví Britové, ale také místní mládež odcházející za městským životem a za prací, mnohdy až za hranice Bulharska. Nemálo z nich pracuje v Řecku, někteří ve Španělsku. Co vydělají, posílají domů rodinám.

Běžný občas vesnice, která v překladu znamená Kosí pole, se věnuje zemědělství. Téměř každý tu chová dobytek, koně a osli jsou zapřažení do povozu a doma se jí zelenina ze zahrádky. Navečer se muži sejdou v hospodě, kde nám natočili bulharské pivo, které i s Fantou stálo v přepočtu 18 Kč!

Pro místní jsme byli evidentně zajímavou atrakcí, a tak abychom na sebe jen tak okatě nepokukovali, začala jsem s nimi komunikovat. Napůl česky, napůl bulharsky jsem místním pivařům vysvětlila, že jsme z České republiky a že „spáváme“ u Miroslava. Hned každý kýval hlavou a poté, co jsem jim řekla, že jsme v Bulharsku na „sedm dana“, veškerá konverzace skončila. Jen jsme se na sebe navzájem usmívali.

Není ale pravda, že by se s námi místní nechtěli bavit. Jen prostě nevěděli jak. Když jsem začala dělat fotografie, všichni mi ihned ochotně pózovali. Jak děti, tak chlapi. Jeden dědeček byl z našeho zájmu o osla uvázaného u cesty tak nadšen, že nás zatáhl až k sobě domů, kde jsem musela povinně nafotit všechna jeho zvířata od psa až po králíky.

Asi 50% občanů Polska Kosova jsou Cikáni, se kterými tu nikdo nemá problém. Každý si žije po svém a až na letmý pozdrav si jeden druhého moc nevšímá. 40% tvoří Bulhaři a 10% Vlasi – původně křesťanští Rumuni, kteří do této oblasti přišli před 200 lety a dodnes používají starorumunštinu.

S okolím je Polsko Kosovo spojeno železnicí, ale téměř každý tu vlastní nějaké postarší vozidlo. Když ne auto, tak se do vedlejších měst dopravuje na povozu s koňmi nebo osly, kteří se zdají být o dost rychlejší!

Na první pohled vypadá Polsko Kosovo jako pravá nefalšovaná vesnice, kde místo budíku zakokrhá kohout. Ale i do těchto končin pronikl pokrok moderní doby. Chystá se zde totiž celoplošné zavedení internetu. Že by to byl nápad britských vlastníků zdejších nemovitostí? To spíše řádových občanů, kteří tím, že žijí na vesnici, nezavírají dveře okolnímu světu. A co si vlastně víc přát, než život v klidu a míru na jedné bulharské vesnici a přitom mít k dispozici veškeré informace ze světa!

Snad se tato vesnička nedá a nepodlehne investičním nápadům vyspělých (nebo aspoň vyspělejších) zemí. S tímto pocitem jsme se loučili s Miroslavem a jeho pohostinnou rodinou.

V období komunismu představovalo Bulharsko pro našince jednu z mála zemí, kde bylo možné trávit dovolenou u moře. V 90. letech Češi přirozeně objevovali dosud nepoznané destinace, ale v posledních letech se sem opět ve stále větší míře začínají vracet. Zdejší cenové podmínky jsou totiž ve srovnání s Jadranem či Středomořím více než lákavé. Bulharsko však není jen moře, ale také půvabná hornatá krajina i úrodná a zemědělsky využívaná nížina.

Do bulharských přímořských letovisek se dnes obvykle turisté dopravují letecky. Při cestě autem či autobusem se dříve Češi dostávali do Bulharska přes Rumunsko, nyní se většinou jezdí poněkud kratší cestou přes Srbsko. Problém ovšem je, že Srbsko není a zřejmě ještě dlouho nebude členem EU, takže pokud si vyberete tuto trasu, čeká vás (většinou) několikahodinové čekání nejprve na maďarsko-srbské a později na srbsko-bulharské hranici.

Nedaleko srbských hranic se pod nečekaně vysokými horami (blízká Vitoša má přes 2200 m) rozkládá hlavní město Sofie. Jeho okraje jsou jako ve všech východních postkomunistických zemích „ozdobeny“ hradbami chátrajících paneláků. Také střed města není příliš udržovaný. Je vidět, že davy turistů sem nejezdí a ani je tu zřejmě nečekají, což ovšem může být i celkem příjemné. Pokud však někdo jako turista na první pohled vypadá (to znamená, že drží v ruce mapu nebo má na sobě fotoaparát či objemnější batoh), brzy k němu v určitých lokalitách začnou přicházet přátelsky naladěné osoby s nabídkou na zaručeně výhodnou výměnu peněz. Tyto transakce se zásadně nedoporučují, protože bývají poněkud jednostranně výhodné a je asi předem jasné pro koho.

Centrum Sofie vyplňují široké bulváry, lemované megalomanskými komplexy vládních a úředních budov z komunistické éry, které jsou na rozdíl od mnoha jiných domů opravené a do širokého okolí září svými bělostnými fasádami. Tyto stavby jsou nespornou dominantou bulharské metropole, ale zároveň působí odlidštěným a chladným dojmem. S podobným typem architektury se setkáme např. v rumunské Bukurešti. Skutečně nádhernou dominantou města je však pravoslavný chrám Alexandra Něvského. Kromě mnoha dalších (větších i menších) pravoslavných kostelů se v Sofii také nachází největší synagoga v Bulharsku a nedaleko od ní je i pěkná mešita s minaretem.

Docela zajímavým a tak trochu dekadentním zážitkem je návštěva sofijského tržiště s jeho koloritem chaoticky rozmístěných stánků a budek, všudypřítomným nepořádkem a volně se toulajícími psy a kočkami (často bohužel vyzáblými a nemocnými). Ty ostatně ve zvýšené míře můžete potkat po celé Sofii i v jiných bulharských městech. Kdyby tuto tržnici navštívili třeba bruselští úředníci, kontrolující dodržování hygienických norem Evropské unie, tak by určitě padli do mdlob a museli by je urychleně převézt k zotavení do nejbližšího pěti-hvězdičkového hotelu.

Cesta od Sofie k černomořskému pobřeží probíhá příjemnou krajinou Hornotrácké nížiny, která je z jedné strany ohraničena horským pásmem Stara planina a z druhé pak pohořími Rila a Rodopi. Cestou je možné se zastavit v druhém největším bulharském městě Plovdiv, jehož tři pahorky, na kterých bylo původně vystavěno, jsou vidět už zdaleka. S přibližujícím se pobřežím však horská pásma ustupují poněkud do stran a nížina se směrem k východu stále více rozevírá. Přestože Bulharsko nemá zatím příliš rozsáhlou dálniční síť, lze celkem příjemně jezdit i po silnících vyšších tříd, což se o některých jiných východoevropských státech (především tedy o Ukrajině) říci nedá.

Bulharské černomořské pobřeží má fakticky vzato dvě velká centra. V severní části je to Varna, poblíž které leží známá lokalita Zlaté Písky, kam do uzavřených hotelových komplexů v současnosti jezdí spíše bohatší turisté z Německa (svědčí o tom i četné německé nápisy na zdejších silnicích). V pořadí třetí největší město Bulharska Varna má velké letiště, kde přistávají stroje s moře-chtivými rekreanty. Příjemnou atmosféru města vytváří především rozlehlý přímořský park s akváriem a řadou dalších lákadel pro turisty včetně mnoha restaurací a bister. Ve Varně je však také k vidění krásná katedrála či ruiny starověkých římských lázní. V blízkém okolí města je zvláštní přírodní památka s názvem Kamenný les. Jde o skupiny až pět metrů vysokých kamenných sloupů, které vznikly před mnoha miliony let přirozenou cestou a tedy nikoli činností člověka jako v případě megalitických objektů z francouzské Bretaně či Anglie, které jinak na pohled velmi připomínají. Procházka mezi těmito kamennými kolosy je skutečně zvláštní a přenese vás jakoby do jiného času i prostoru.

Nedaleko Varny se též nalézá městečko Balčik, kam jezdí turisté obdivovat letní sídlo rumunské královny (tato oblast patřila jistou dobu Rumunsku) s přilehlou botanickou zahradou a parkem. Zatímco zahrada zaujme asi především milovníky kaktusů, přilehlý park je úžasně fotogenickým místem s řadou neobyčejných pohledů na moře a pobřeží a s velmi osobitou úpravou. Kombinace tekoucí i stojaté vody, tvarovaných keřů, záhonů květin, obřích hliněných nádob a různých skulptur a objektů vytváří silně působivé místo, které v tomto ohledu připomíná meditační atmosféru japonských zahrad. Zdejší neotřelé scenérie v minulosti dokonce nalákaly československé filmaře, kteří zde např. natáčeli záběry do filmů Labakan nebo Morgiana.

Střediskem jižní části bulharského pobřeží je Burgas. Je to průmyslové město, které samo o sobě příliš zajímavostí nenabízí. Leží ve stejnojmenném zálivu a je též obklopeno několika jezery, takže se při pohybu v terénu může snadno stát, že nevíte, zda se zrovna nacházíte u sladké nebo slané vody (pokud ji tedy nechcete ochutnat). Nedaleko Burgasu se však vyskytují dvě malebná menší města, která jsou si velmi podobná nejen co do velikosti, ale také svým půdorysem, architekturou a původně snad i celkovou atmosférou. Jedná se o Sozopol a Nesebr. Obě města leží na poloostrovech a jsou tak z většiny stran obklopena mořem. Úzké, křivolaké a malebné uličky se táhnou do kopce i z kopce a nabízejí nepřeberné množství nejrůznějších pohledů a průhledů na moře a pobřeží. Specifický kolorit obou míst dotváří typická architektura obytných domů z kamene a dřeva.

Nesebr je však na rozdíl od Sozopolu zapsán na seznamu organizace UNESCO. V jeho ulicích totiž stojí množství typických středověkých kostelů v byzantském stylu. Jejich typické zdivo tvoří kámen, cihly a zdobená keramika. Řada z nich je více či méně zříceninami, což ovšem ještě zvyšuje jejich atraktivitu a zvláštní atmosféru. Díky svému věhlasu je však Nesebr magnetem pro turisty, což má také svou stinnou stránku. Kromě toho, že se musíte prodírat davy lidí v malých uličkách, také neustále narážíte na prodejce čehokoli a bohužel také kdekoli. Reklamní štíty a pulty se zbožím jsou i u historických budov, což naprosto ničí jejich původní kouzlo. S těmito projevy turistického průmyslu se sice setkáte i v Sozopolu, ovšem v mnohem menší a přijatelnější míře, takže procházka po jeho ulicích je nakonec mnohem příjemnější.

Rozmach turistického ruchu je ale vlastně možné vidět všude na pobřeží v širokém okolí Burgasu. Staví se zde obrovské hotelové komplexy, jejichž těžkopádný styl a snaha o zdobnost a luxus za každou cenu působí nepřirozeně. Především v kontrastu s tradiční místní architekturou jsou tyto stavby přímo nevkusné. Protikladem k této oblasti, poznamenané turistickým byznysem, je téměř panenská atmosféra jižního černomořského pobřeží u tureckých hranic. Sem zřejmě žádní rekreanti nejezdí, takže zde můžete objevit liduprázdné pláže, ale také krásnou horskou krajinu, ve které se volně pasou stáda ovcí a koz. Taky na silnicích tu spíše než auta potkáte osly či koňská spřežení.

Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu. Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy. Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie.

„Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé. Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu, nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a možná ho i objal.

Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží.

„Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic. Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI? „Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení, musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl. Smradlavé vězení, mířící do neznáma a ještě dál sice neotevře, ale napoví, že v kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak zbývá použít nůž jako páčidlo. Páčím u kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma rukama důstojně opustím krutý svět. Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky, zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech, v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel splňuje a dosahuji stabilní stability. Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie. Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého, tmavého tunelu. Jsem na sebe přísný. „Takhle chceš skončit, srabe? Dělej něco, zemři jako hrdina!“ V minutce soustředění žádám poslední zbytky duševních i fyzických sil o pomoc. Začínám poslední souboj s monstrem na dvou pantech. Nůž se nekompromisně zařezává pod železná futra, levá ruka potem orosí naleštěný chrom kliky a drtícím stiskem ničící křeče s ní srůstá v jeden objekt. Mozek vyšle povel k poslednímu útoku. Praskot dřeva a nelidské vzdechy přehlušují nárazy kol o koleje. Jako věčnost zdá se 10 sekund odsouzenci. Déle nemůže vydržet. Do poslední vteřiny nasazuje svaly o kterých do té doby neměl ani ponětí a vypětím všeho krčního, mimického a očního svalstva neuvěřitelnou grimasu, které se ještě těsně před prudkým nárazem otevírajících se dveří stihnul krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit.

Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Stojí tu přede mnou, zlaté vlasy halící obličej plný úsměvu a radosti, oči plné mládí hledí na někoho kdo se právě znovu narodil, otevřel mi dveře, zachránil mi život. Dočasný optický klam způsobený selháním očí střídá realita. Stojí tu přede mnou, šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje, jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího může a na kudlu v jeho pravé ruce, obličeje zmítajícího se v traumatickém zděšením stařeny ztrácející vědomí, otevřela dveře, chtěla na záchod. Otřesný pohled z mé strany zkrášluje vysvobození natolik, že kdyby byla stařenka alespoň o 80 let mladší, byl bych jí i políbil. Takhle jen úlevou pronesu: „Děkuji babičko.“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a odejdu.

Ještě ten den zjistím, že dveře na záchod (i ze záchodu, občas) se v těchto vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky, ale jejím posunem doleva či doprava. Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale úplně něco jinýho, a její reakce mohla být i daleko dramatičtější.