Rubrika: Asie

Život v Pákistánu

Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.

Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.

Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.

Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.

V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.

Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.

Sen o Evropě

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.

Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.

Cesta do Evropy

Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.

Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.

Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.

Začátky ve Švédsku

Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.

To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.

Česká republika a nový začátek

Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.

Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.

Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.

Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.

Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.

Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.

Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.

Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.

Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.

Život v Pákistánu

Narodil jsem se v krásné severní oblasti Pákistánu – Gilgit. Je to jedna z nejkrásnějších částí světa, kam lidé cestují za dobrodružstvím a nádhernou přírodou. Zde se protínají tři světově nejvyšší hory světa. Vyrůstal jsem ve velké rodině, což je v Pákistánu normální. Bylo nás sedm sourozenců – čtyři bratři a tři sestry. Naše maminka byla žena v domácnosti, celý život o nás velmi dobře pečovala. Vždycky vstávala v pět hodin, aby vykonala první ranní modlitbu, stejně tak jako náš tatínek. My jako děti jsme v tu dobu ještě spaly. Potom připravovala snídani pro všechny, to znamená přichystat devět roti chlebů s vajíčky, někdy s džemem, máslem či medem a černý čaj s mlékem. Po snídani vyžehlila naše školní uniformy. Každá škola v Pákistánu má jinou barvu uniformy. Studenti nesmí přijít do školy v civilním oblečení. Učitelé jsou velmi přísní, a když uniformě něco chybí, pošlou vás domů nebo jinak potrestají. Příští den je pak velká kontrola, jestli je uniforma už v pořádku.

Proto maminka byla velmi pečlivá ohledně našich uniforem. Když jsme byli připravení, jeli jsme do školy buď školním autobusem nebo autem naším nebo našich příbuzných. Škola začínala každý den v osm hodin nastoupením studentů v uniformách na školní hřiště. Kdo se opozdil byť jen o pět minut, nebyl do školy vpuštěn. Musel stát ve zvláštní řadě, aby ho všichni ostatní žáci viděli a tím se cítil pokořen. Takto jsou studenti od útlého dětství učeni disciplíně. V pozoru si žáci vyslechnou státní hymnu, jeden ze studentů předčítá z koránu za naprostého ticha. Poté začíná výuka. Učitelé mají veliký respekt u studentů. Každý student považuje učitele za své duchovní rodiče. Oslovují učitele pane nebo madam. Učitelé mají dovoleno trestat žáky za vyrušování, nepřinesení úkolů, nepřipravení na test. Tresty jsou často fyzické. Za kouření hrozí i vyloučení ze školy. Studenti mají strach a jsou velmi poslušní. Nikdy jsem neviděl nikoho ze spolužáků kouřit, tak moc se báli. V Pákistánu jsou školy státní a soukromé. Většina lidí studuje na soukromých školách, protože ve státních není dobrý systém a výsledky studentů nejsou dobré, protože vláda nekontroluje jejich kvalitu. Státní školy učí v jazyce urdu, soukromé učí v angličtině. Soukromé školy jsou však placené a někteří lidé si je nemohou dovolit. Každý rodič si však přeje, aby jeho děti navštěvovaly soukromou školu a měly tak lepší budoucnost. Mohou si tak vybrat lepší povolání. Pokud v Pákistánu pracujete jako nekvalifikovaná síla, plat je velmi nízký.

Po vyučování jsme šli domů, kde čekala maminka s obědem. Pak jsme většinou tak hodinku spali a potom si hráli hrát s bratranci a kamarády ven. Večer jsme pak šli do mešity na náboženskou výuku a čtení koránu.

Moje dětství bylo pěkné. Vyrůstal jsem v milující rodině, obklopen mnoha příbuznými. Můj tatínek měl dobrou práci ve státních službách a mohl nás podporovat ve vzdělání na univerzitách. Je to neobvyklé, aby všechny děti v rodině byly vysokoškolsky vzdělané, ale my jsme měly to štěstí. Studoval jsem celkem šestnáct let v Pákistánu. Ukončil jsem moje studia jako IT inženýr. V tomto bodě jsem se rozhodoval co dál. Mnoho lidí má sen dostat se do Evropy a studovat tam nadále, protože s diplomem z evropské země máte šanci na mnohem vyšší mzdu a lepší práci v Pákistánu.

V Pákistánu je velmi těžké najít dobrou práci, i když máte ty nejlepší studijní výsledky ze dvou důvodů: je tam hodně lidí a málo práce a když už je práce, tak ji dostane někdo, kdo má známosti.

Měl jsem znova štěstí najít dobrou práci okamžitě po ukončení univerzity, protože můj tatínek pracoval ve velké firmě, kde jsem i já nastoupil jako IT specialista. Dva roky jsem pracoval a moje práce mě zaměstnávala po celý čas. V Pákistánu je volný pouze jeden den v týdnu, většinou neděle. V pátek jsou velké přestávky v práci na modlitby, takže můžete jít do mešity a vrátit se do práce později.

Sen o Evropě

I když jsem byl v práci spokojený, pořád jsem přemýšlel o tom, že bych rád odletěl do Evropy. Evropa očima Pákistánců je rájem na zemi. Každý si myslí, že přijede do Evropy a změní svůj život a život celé své veliké rodiny. V Gilgitu jsme potkávali mnoho turistů, kteří nás okouzlili svým chováním, které bylo stejné, ať jste byl chudý nebo bohatý. Byli velmi přátelští. Mysleli jsme, že jsou všichni bohatí. Když si pronajali auto, seděli tam třeba jen dva, což je pro nás velké plýtvání, když můžeme svézt lidí sedm. Občas rozdávali sladkosti dětem, navštěvovali rodiny v Gilgitu. Vždy jsme je rádi viděli a pohostili.

Moje rozhodnutí odjet do Evropy bylo čím dál silnější. Rodiče se trošku báli, že chci odjet tak daleko a sám. Ale nakonec souhlasili a věřili, že mi Alláh pomůže. Hledal jsem na internetu, kde bych mohl studovat v Evropě zdarma. Našel jsem zemi, která byla vstřícná ke studentům z Pákistánu. Tím bylo Švédsko, kde vzdělání je zdarma a vítali pákistánské studenty. Poslal jsem své dokumenty a čekal. Během té doby jsem pokračoval v mé práci. Jednoho dne jsem šel na poštu a tam mi řekli, že mají pro mě dopis ze Švédska. Byl jsem velmi šťastný. Otevřel jsem ho dychtivě a tam stálo, že potvrzují mé přijetí na univerzitu ve švédském Linkopingu. Okamžitě jsem tuto radostnou novinku sděloval všem z mé rodiny, příbuzným, kolegům, přátelům. Ale ještě nebylo vyhráno. Hlavní je dostat vízum. Je to velmi těžké, protože ambasády mají velmi přísná pravidla a víza rozdávají velmi neradi. Musíte mít na kontě miliony pákistánských rupií, doložit spousty dokumentů, přeložit vše do angličtiny, všechny dokumenty ověřit na úřadech a když to všechno zvládnete, čeká vás pohovor na ambasádě.

Cesta do Evropy

Konečně jsem dostal vízum! Teď už mě nemohlo nic zastavit. Těšil jsem se, až vzlétnu z našeho maličkého letiště v Gilgitu a odletím do Islámábádu, kde přestoupím na letadlo směrem Doha, Curych a pak Stockholm.

Jenže v momentě, kdy jsem měl odlétat, jsem zažil velmi smutné okamžiky při loučení s mojí rodinou. Všichni jsme věděli, že to bude dlouhé odloučení a nemohli jsme zastavit slzy smutku. Ještě když jsem seděl v letadle, tak mi naposledy zazvonil telefon a když jsem ho zvedl, tak můj tatínek na druhém konci nemohl přes slzy mluvit. Byl jsem tak smutný a moje oči se naplnily slzami. Vzal jsem si černé brýle, aby ostatní cestující neviděli moje ubrečené oči.

Cesta probíhala bez problémů, až do katarské Dohy. V Curychu jsme přistáli a měli devět hodin čas pro příští let do Stockholmu. Začátek v Evropě byl pro mě hrozný. Na curyšském letišti mě zastavil imigrační policista. Vybíral si náhodné cestující k prohlídce. Vybral si mě. Vzal si můj pas a přikázal mi stát na místě. Díval se na ostatní cestující, ale nezastavil nikoho dalšího. Tam jsem poprvé zažil, co to znamená být z Pákistánu. Přede všemi se ke mně chovali, jako bych byl zločinec. Nakonec jsem úspěšně doletěl do Stockholmu.

Začátky ve Švédsku

Po počátečních zmatcích, kdy jsem nevěděl, jak se dostanu do Linkopingu, jak fungují autobusy, jsem se nakonec dostal na adresu, kde jsem se měl setkat s pákistánskými studenty, se kterými jsem byl v kontaktu již předtím. Objevoval jsem nový svět. Ve Švédsku jsem studoval jeden rok, pracoval jsem po nocích brigádně ve fast foodu. Lidé ve Švédsku byli vždy velmi milí. Škola byla moderně vybavená, učitelé velmi dobří. Hodně mi pomohla pákistánská studentská organizace, která se postarala o moje bydlení, registraci na univerzitě. Radili, kde mohu otevřít bankovní účet, kde nakoupit halal jídlo a mnoho dalšího. Díky nim jsem se ve Švédsku cítil jako doma. Byl jsem překvapený, kolik pákistánských studentů jsem tam viděl. Na začátku jsem sdílel bydlení se šesti dalšími studenty z Pákistánu, poté jsem se přestěhoval a bydlel pouze s jedním kamarádem.

To, co je tady samozřejmé, bylo pro mě velkým překvapením. Jako například autobusy. Nejenže autobusy vypadají daleko lépe ve Švédsku, ale v Pákistánu autobus neodjede, dokud nejsou všechna sedadla plná. Potom třeba topení, užíval jsem si v zimě být doma jen v tričku, i když venku byly velké mrazy. To je v Pákistánu nemyslitelné. Nemáme centrální vytápění, takže se používají jen drahé elektrické přímotopy, které ale nestačí vyhřát celý dům. Navíc musíte v zimě doma nosit několik vrstev oblečení a to i na spaní. Také se mi moc líbily obchody, spousta supermarketů, kde je možné koupit vše za příznivé ceny a hlavně v kontrolované kvalitě. Můj život plynul celkem rychle, protože v noci jsem pracoval obden a ve dne studoval. Ale pořád jsem se cítil velmi osamělý. Byl jsem zvyklý přece jen na jiný způsob života, na spoustu lidí kolem mě. Byl jsem v zimě ve Švédsku již půl roku a s rodinou a přáteli jsem byl v kontaktu jen přes telefon a internet.

Česká republika a nový začátek

Na internetu jsem také později našel svoji nynější manželku. Začali jsme si psát a volat, až se to pro mě stalo nepostradatelným. Necítil jsem se už tak osamělý, i když jsme byli daleko od sebe. Manželka bydlela v České republice.

Po několika měsících jsme se setkali v Praze a rozhodli jsme se žít spolu. Ukončil jsem tedy svá studia ve Švédsku a přestěhoval se do Čech.

Rezervoval jsem si cestu autobusem Bohemian travel. Na internetu byly fotky krásných a komfortních autobusů. V den, kdy jsem měl cestovat, byl jsem velmi překvapený, jaký autobus ve skutečnosti přijel. Nebyl to ten z obrázku, ale velmi nepohodlný. Když jsem přijel do České republiky, viděl jsem spousty lidí, kteří vypadali jako Pákistánci. Myslel jsem, že je tu hodně lidí z Pákistánu. Později mi manželka vysvětlila, že jsou to Romové.

Rád bych popsal život v České republice. Mám dobré i špatné zážitky. Už jenom se oženit bylo téměř nemožné. Trvalo to dva měsíce sehnat všechna potřebná razítka a dokumenty. Sňatek s cizincem, a zvlášť ze zemí mimo Evropu je velmi složitý. Nakonec jsme měli vše připravené a další problém byl sehnat dva svědky. Časem jsem zjistil, že vztahy jsou tu velmi problematické. Jak jsem zvyklý z Pákistánu sdílet život s rodinou a příbuznými, tady jsem viděl, že lidé mají k sobě hodně daleko. Sourozenci spolu často nemluví většinu života, s příbuznými se nestýkají a neví nic o jejich životě. Navíc je to vlastně ani nezajímá. Když už se setkávají, neprojevují moc city. Neviděl jsem žádnou harmonii, chovají se jako hosté na návštěvě, ne jako rodina. Většina starších lidí dožívá velmi osaměle a bez pomoci svých bližních. Tím, že žiji v České republice již třetí rok, tak jsem pronikl do vztahů a systému. V žádném případě nechci, aby tyto moje postřehy působily jako nevděk nebo kritika. Jen bych chtěl odhalit to, s jakými ideály a představami vidí Evropu lidé zvenku a jaká je pak realita. Stejně jako já i mnoho dalších lidí, kteří mají přání se do Evropy dostat a žít zde, vidí jen pozlátko. Myslí, že přijedou a vše bude snadné. Až tady jsem pochopil, jak je těžké vydělávat peníze. Jaké jsou pracovní podmínky, lidé uštvaní jen, aby si vydělali na základní lidské potřeby. Také jsem měl představu, že když tady člověk pracuje, může si žít krásný život bez omezování. To, že mzda stěží pokryje náklady na život, mě překvapilo opravdu hodně. Navíc se lidé neusmívají a nepůsobí příliš přátelsky, jak jsem byl zvyklý od turistů z Gilgitu. Musím říct, že Češi jsou rasisti. Snad i to je důvod, že tady nežije mnoho cizinců tmavé pleti. Když porovnáme ČR s ostatními zeměmi Evropy, kde jsou miliony cizinců, tak je vidět, že tady cizinci nejsou moc vítáni. Když jste tmavší pleti, lidé si myslí, že jste z nějaké džungle nebo jiné planety. Když se ucházíte o práci, jste vždy na konci seznamu uchazečů.

Samozřejmě, že podmínky k životu jsou tu mnohem lepší než u nás. Hlavně systém ve zdravotnictví je perfektně propracován. To, že člověk může jít k doktorovi, když potřebuje a že pojišťovna hradí i velmi nákladné operace. Také podpora v nezaměstnanosti. To je to, co v Pákistánu hodně chybí. Rodiny se musí postarat o potřebné samy. Na druhou stranu nepotřebujeme domy pro seniory, protože se o ně postaráme doma. Také školky nejsou potřeba. Většina žen je v domácnosti a o své děti se stará.

Další věcí je to, že tady lidé moc nevaří. Odbývají se studeným jídlem. Ve vozících nakupujících v supermarketu vidíte plné pytle rohlíků. Nejsou také zvyklí společně stolovat a jídlo si vychutnávat. Evropané na mě působí jako systematičtí plánovači. Všechno si plánují dopředu. Co budou dělat, za co utratí peníze, kdy budou mít děti, jaké auto si koupí.

Pak je tu výchova dětí. Děti mají přílišnou volnost a nikdo se nestará o to, jak tráví svůj volný čas. Není výjimkou vidět venku kouřit malé děti, líbat se. I proto se tu stává tak často, že dívky otěhotní ve velmi útlém věku a ani pořádně neví s kým.

Jen jedna věc je divná. Evropské děti jsou překrásné, mají zlaté vlásky a krásné modré oči, vypadají jako andílci. Máte chuť je zpusinkovat, pohladit, obejmout. Jenže nemůžete, aby vás někdo nepodezíral ze sexuálního motivu. To je politováníhodné.

Na závěr bych chtěl říct, že mám rád obě země. Rozhodl jsem se žít v České republice, tak akceptuji systém této země. Ať už je špatný nebo dobrý. Někdy je potřeba něco obětovat. Přál bych si dobrou budoucnost pro Českou republiku i Pákistán.

Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.

Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.

Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.

A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.

Pákistán – muslimská země, o které většina Čechů moc neví. Země, kam nejezdí moc turistů. Média ukazují jen jednu tvář: bombové útoky, spoustu mrtvých, nebezpečí, Taliban, zemětřesení. Pákistán je ráj pro horolezce, milovníky přírody a turisty, kteří hledají něco jiného než prosluněné pláže. V posledních letech se situace přiostřila a málokdo se odváží do Pákistánu vycestovat. Na stránkách ministerstva zahraničí je dokonce varování pro české občany, aby do této země necestovali, pokud to není nezbytně nutné. Sebevražedné útoky jsou tu na denním pořádku a tak se stalo to, co všechny Pákistánce mrzí – turisté sem přestali jezdit.

{{reklama()}}

I přesto všechno má Pákistán stále co nabídnout celému světu. Nejsou to jen nádherné hory v Gilgitu, velkolepé stavby v Láhauru, historie v Péšávaru, kosmopolitní Karáčí, melodická tradiční hudba, velmi chutná kuchyně, ale hlavně soudržnost pákistánských rodin, pospolitost, úcta, laskavost, srdečnost, pohostinnost.

Rodina je v Pákistánu na prvním místě. Lidé to tu berou vážně, není to jen fráze. Rodiny jsou tu velké, když to porovnáme s českou rodinou, která má většinou jedno nebo dvě děti. Tady se počty dětí v každé rodině pohybují okolo šesti a více. Ženy většinou nepracují, starají se o početné rodiny a dům. Je to celodenní směna, která začíná brzy ráno, když vstávají někteří členové rodiny do práce nebo do školy. Žena připravuje snídani, která se skládá většinou z chlebových placek „roti“, vajíček usmažených jako volská oka a čaje s mlékem. Snídaně stejně jako další jídla se servíruje na zemi, na igelitovém ubrusu. Všichni členové rodiny, případně návštěvy se sesednou kolem ubrusu a každý se obslouží. Když přijde na návštěvu další rodina, tak je to příprava jídla pro dalších cca deset lidí. Ženy v domě se musí postarat o to, aby pořád bylo dost jídla pro rodinu a případné příchozí. Nepodat příchozímu občerstvení je veliká hanba. Dcery v domě pomáhají se všemi domácími pracemi a většina rodin má ještě „pomocníky“. Jsou to většinou chlapci z vesnic, kteří nemají práci. Pomáhají v rodinách s vařením, úklidem, opravami, nákupy, někdy dělají rodině řidiče. To vše za stravu a ubytování a malou výplatu. Domů do své chudé vesnice jezdí třeba jen dvakrát do roka.

Rodinný systém v Pákistánu funguje trošku jinak než u nás. Děti bydlí v domě se svými rodiči po celý život. Když dospějí, rodiče nebo další příbuzní jim vybírají životní partnery. Doporučí někoho vhodného a když všichni zúčastnění souhlasí, začne se vyjednávat. V úvahu připadají i sestřenice a bratranci. Sňatky mezi příbuznými jsou tu velice časté. Rodina je vítá, protože do rodiny nepřijde někdo „cizí“. Další důležitá věc, kterou je třeba brát v úvahu je víra. Obvykle se nesmí vzít dva lidi jiného vyznání. I když jsou oba muslimové, mohou být z jiné větve Islámu, tzn. šííté a sunnité. Vládne mezi nimi nevraživost a toto spojení by vyvolalo nesváry. Stává se, že se zamilují dvojice, ale když pak zjistí, že jsou odlišného vyznání, musí na lásku zapomenout. Je to kruté, ale je to otázka cti. Lidé tu také hodně věří na magii. Chodí se radit s jasnovidci, vykladači karet a různými dalšími spiritualisty s nadpřirozenými schopnostmi. Ti mnohdy rozhodnou, jestli se k sobě dva lidé hodí nebo ne.

A jak probíhají námluvy? Rodiče syna jdou požádat o ruku nevěsty její rodiče. Ti si pak vezmou několik dní na rozmyšlenou. V těchto dnech si zjišťují všechny možné informace o ženichovi, aby se mohli rozhodnout. Pak rodině sdělí své ANO nebo NE. Když řeknou ANO, konají se zásnuby – nikah. Je to smlova mezi ženichem a nevěstou, podle islámských pravidel. Obvykle se uskuteční v mešitě, ale je možné podepsat nikah také doma za přítomnosti svědků a islámského učence z mešity tímto pověřeného. Od této chvíle může uplynout i několik let, než se koná svatba. Do té doby se nevěsta a ženich nemohou stýkat. Maximálně za přítomnosti rodičů.

Když se vdá dcera, následuje svého manžela do jeho rodiny, do jejich domu. Když se ožení syn, jeho manželka ho následuje do jeho rodiny, do jeho domu. Je to taková „výměna dcer“.

Samotná svatba je veliká událost, která trvá tři dny a účastní se jí stovky lidí. Jsou to opravdu stovky lidí, bez přehánění. Musí se pozvat všichni příbuzní, přátelé, kolegové, sousedé. Každý přijde s celou početnou rodinou a někdy si přivede ještě kamarády. Byla by velká urážka, kdyby se na někoho zapomnělo. První den se nazývá „mehandi“. Ženy a dívky z rodiny ženicha přijdou do domu novomanželky s hennou. Novomanželka připraví večeři pro hosty a pak jí hosté (ženy) zdobí hennou ruce. Poté se baví za doprovodu tradiční hudby a tančí. Druhý den se nazývá „rukhsati“. Novomanžel přijde se svou rodinou, přáteli a kolegy do rodiny novomanželky, která také pozve své příbuzné a přátele, aby se rodiny seznámily. Rodina novomanželky připraví oběd pro všechny a po obědě novomanžel pozve svou nastávající a všechny do svého domu, kde se podává večeře. Rodina předá své dceři dary do domácnosti jako nábytek, spotřebiče, šperky, nádobí, šaty. Toto všechno si odnese do svého nového domu. Poslední den svatby manžel pozve celou rodinu manželky na oběd nebo večeři. Tento závěrečný den se nazývá „waleema“. Pro každý den si nevěsta i celá rodina obléká speciální šaty bohatě zdobené. Ne bílé, ale v pestrých barvách jako červená, růžová nebo oranžová.

Pákistánci milují děti. Je jich všude plno a jsou nádherné. Mnohé z nich si bohužel neužijí své dětství kvůli chudobě. Musí pracovat a pomáhat rodičům. Spousta lidí žije na hranici chudoby. Sociální systém tady neexistuje. Nevyplácí se podpora v nezaměstnanosti nebo v nemoci. Zdravotnictví se musí platit. Nenajdete tu žádné pensiony pro seniory, protože nejsou potřeba. Když rodiče zestárnou, děti se o ně postarají doma. Rodina vše prožívá společně. Šťastné chvíle i bolesti. I přesto, že někdy to není lehké, jsou tu lidé šťastní. Užívají si život a doufají v lepší zítřky. Inshallah.