1. července
Příprava na toužebně očekávané první letošní letní lezení v Tatrách byla hektická. V pátek večer jsem ještě vezla domů autíčko, což byla napínavá záležitost, jelikož právě probíhala jedna z oblíbených policejních akcí Kryštof, a při zběžné prohlídce vozidla jsem odhalila alarmující skutečnost, že termín následující technické prohlídky byl již před půl rokem.
V sobotu ráno jsem jela vlakem na sraz s Igorem a Bárou. Již bez lan a jídla jsem měla ze svého batohu pocit, že jsem se balila až příliš velkoryse (zejména láhev vína od Martina, který mi ji daroval se slovy „Tu máš vínko do Tater“, se ukázala být darem danajským). Ani při nákupu jídla jsem se příliš nekrotila (kilo krupice, kilo vloček) a když jsem pak nesla pět tesco igelitek k autu, říkala jsem si, že výstup nahoru na Brnčalovu chatu možná nebude úplně zadarmo. „Ále co“, povídám si, „vždyť to nemůže být zas tak daleko a beztak to bude skoro po rovince a aspoň si budu připadat jako šerpa“. Když jsem si svůj pečlivě sbalený „batůžek“ nasoukala v Doline Bielej vody na záda a s vydatnou pomocí Báry se postavila, připadala jsem si spíš jako blázen hazardující se svým zdravím. To jsem netušila, že od Chaty mě dělí cca 600 výškových metrů. Naštěstí, protože ta moje bestie vážila asi 40 kilo. Asi po 100 m chůze už mě tak bolely záda, že moje „šerpovská“ nálada velmi rychle vyprchala. Naštěstí receptory bolesti po chvíli trochu otupěly. Začalo pršet. Asi v půlce cesty se nade mnou Igor smiloval a půjčil mi teleskopické hole.
I přes déšť a tíhu na zádech jsem si užívala krásu okolní přírody, svěží horská bystřina lemovala moji křížovou cestu. Pak se ukázala Dolina Zeleného plesa v plné kráse. Nádherné magické místo. Tatry mě přijaly a okouzlily, znovu mě chytily do sevření úzkých kotlinek a vysokých štítů. Byla jsem zase tam, kde navždy zůstává mé srdce, v horách. Nepřišla jsem dobývat, přišla jsem poprosit o přijetí do jejich kamenné náruče. Pokaždé když tam přijdu, jako by znovu ožila stará láska. Nebála jsem se jich, protože v mém srdci nebyla pýcha, ale pokora. Na chatě Igor při vybalování zahlédl mou 4 cm tlustou knihu a láhev vína a skoro omdlel.
2. července
Po snídani jsme vyrazili směr Jastrabia veža. Vystoupali jsme do Jastrabieho sedla a mně se poprvé otevřel pohled do Malé zmrzlé doliny ze severu – příkré stěny pokryté sněhem a vzadu… Čierny štít, zatím tajemný a nedostupný. Šli jsme hřebenovku (III) na Jastrabiu vežu. Potkali jsme horského vůdce s klienty, šli nahoru sestupovkou a házeli na nás laviny kamení. Po sestupu zpět do Červené doliny jsme na sněhovém políčku nacvičovali chůzi v mačkách a brždění cepínem, běhala jsem nahoru a dolů a čekala, až nečekaně spadnu. Nepovedlo se. Celý den bylo zamračeno, ale večer se mraky roztrhaly a já se vyhřívala před chatou a s úžasem pozorovala poslední paprsky zapadajícího slunce tančící na vrcholu Kežmarského štítu.
3. července
Nástup Červenou dolinou pod Žeruchovú vežu. Cesta Cez Knihu (V) s Igorem a Bárou byla pěkná, počasí též. Při sestupu jsem si lehce pospíšila a dole jsem si užila chvilku samoty a klidu v hřejivých paprscích odpoledního sluníčka. Bylo mi dobře. Pojedla jsem před chatou a dívala se přitom na největší skalní stěnu v Tatrách – Malý Kežmarský štít – skoro jsem zapomínala žvýkat. Přišla Klára a povečeřely jsme dole s výhledem na pleso. Brnčalka je kouzelná chata, co plní přání, ta co má člověk zasunutá hluboko v sobě.
