Výlet na vodopády, jeskyně v NP Mt. Elgon – Uganda

V létě 2015 jsem na jeden měsíc navštívil Ugandu a její část jsem si dle možností projel. Na celou dobu pobytu jsem měl pouze 1050 USD, takže jsem ani nepočítal s návštěvami předražených rezervací, v nichž lze vidět africké kočky, lidoopy nebo africké tlustokožce, ani národních parků s horami vysokými 4000 až 5000m/m. Vlastně ani nepatřím mezi ty, pro které je Afrika srdeční záležitostí, spíš jsem chtěl po předchozích návštěvách Asie (a zemí jako Irán, Irák, Korea, Laos, Kambodža aj.) vidět něco nového a mít možnost srovnání.

Ráno mířím v matatu do Mbale, města u NP Mt. Elgon na keňské hranici, asi 150 km severovýchodně od Jinji. Silnice jsou asfaltové, místy s velkými dírami, jinde asfalt nikdy nebyl. Krajina se krásně zelená, díky vlhkosti a velkým mokřadům se zde daří rýži, její pěstitelé ji u cesty prosíváním čistí.

Kolem silnice se ve vsích nachází tržiště, tedy shluk různých dřevěných budek a pultů, větší zděné domy svítí výraznými novými nátěry, nebo naopak působí jako po poločase rozpadu. Z Jinji jsme vyrazili o půl desáté, dvakrát jsem přesedal do jiného auta (- a funguje to tak, že 15 000 UGX za celou cestu jsem zaplatil v prvním matatu, moji další přepravci za mě dostali zaplaceno od předešlého řidiče; v posledním matatu nás jelo víc, než je počet sedadel) a kolem jedné odpolední vystupuju v Mbale.

Lezu do prvního G-H, za 20 000/noc si domlouvám nocleh v místnosti s postelí (samozřejmě s moskytiérou!), sprchou i záchodem. V posledním matatu někdo převážel ryby, voda z nich vytekla na můj batoh a než razím do města, snažím se bágl vyčistit od toho smradlavého humusu.

Pak si v místním bufetu dávám skvělé hovězí servírované v silném vývaru a s rýží a platím za to 4 200 UGX, další 2 000 stojí limonáda, zde jednotně zvaná “soda“. Malá balená voda pak přijde na 500 UGX, někde k jídlu nabízí bezplatně vodu z hrnce či plechového džbánu. Procházím celým Mbale směrem ke kopcům, které se za ním zvedají, nejvíce mě zaujal vysoký vodopád. Za městem nacházím turist-infocentrum (tj. z centra na JV ke kopcům), v něm mě od brány vede milá paní v maskačích a se samopalem do kanceláře a ať chvíli počkám…

Nikde nikdo, tak si prohlížím vystavené fotky a mapy NP Elgon. Po 15 min. přichází do kanclu kluk, který mi vysvětluje všechny otázky (především jak odtud do vsi Sipi a jak dál do NP) a já uspokojen pokračuju dál do kopců. V kostele (i vně), který vypadá jak nízká stodola s plechovou střechou, fotím hrající si děcka – sami se před objektivem předvádí.

Dál v kopcích, blíž vodopádu, je to to samé, děti se chtějí fotit a sami lezou před objektiv, z dospělých však nikdo a někteří mi gesty nebo mimikou dávají najevo nelibost nad namířeným foťákem (a to i ti, kteří mě sami vybízeli k focení jejich ratolestí) a já respektuju jejich vůli. Jinak jsou ovšem velmi přátelští. Když kupuju limonádu v obchodě poblíž malé mešity, ostatní si – mně nesrozumitelnou řečí – se smíchem dobírají milou mladou prodavačku.

Do Mbale se vracím jinými ulicemi kolem hlavní tržnice. Kolem to zapáchá tlející zeleninou, zbytky jídel, i jinými odpadky, s nimiž si místní hlavu nelámou a nepotřebné prostě vyhodí v místě, kde se zrovna nachází. Někde se odpadky a hlína navršily, místní je překračují s naprostou samozřejmostí, jako zjevení v tom humusu působí krasavice oděné do překrásných dlouhých šatů v bílé, růžové či červené, muslimky navíc s pestrým šátkem na hlavě (do té ve svítivě zelených šatech s kanárkově žlutým závojem přes vlasy a záda jsem se skoro zamiloval…). U tržiště je i velká koncentrace různých služeb, u krejčího kupuju jehlu pro přišití utrženého knoflíku (což provází prvotní úsměvné nepochopení a po té odmítnutí mnou nabízených 500 UGX za jednu jehlu a nakonec přání hodně štěstí…). Pro orientaci – v jeho dílně sedělo pět žen u šicích strojů poháněných nohama (jak je v UG samozřejmé – na dodávky el.proudu tu není prostě spolehnutí), šestá žena (všechny černošky, na rozdíl od indického majitele) dokončuje šaty v ruce, majitel měří zákazníky a kontroluje šičky.

Originální a v Evropě nevídanou službou je Mobile-Money; tj. transfer peněz pomocí mobilových kreditů. U M-M stánku si zkrátka koupíte kredit do mobilu, který pošlete mobilem jako platbu někomu jinému (na jeho mobil). Vím, že to funguje i v jiných zemích Afriky, tento systém vznikl jako reakce na složitou dostupnost bankovních služeb. Právě reklamy na M-M zdobí spousty cedulí i celých domů.

Vedle jednoho z mnoha stánků na M-M (skutečně jsou v každém městě, i na tržišti ve vsích, já tuto službu pochopitelně neužiju, a tak nemám konkrétní zkušenost…), je servis s drobnou elektronikou i službou dobíjení mobilových baterií (pokud zrovna ve čtvrti není výpadek el. proudu) – nechávám v něm mobil, za dvě hodiny si ho za směšný poplatek vyzvedávám nabitý (používám ho jako budík, ale mobilní síť v UG je kvalitní, funguje i spojení s ČR).

U pouliční pícky kupuju čapat, jím ho přímo na tržišti, což se místním jaksi nelíbí a nechápavě na mě civí; naopak je naprosto normální, že se chlapi na ulici přes kalhoty popotáhnou za pinďoura, nevadí to ani jim, ani ženám, se kterýma zrovna mluví. A když jsme u toho, samozřejmě mezi faux-pas patří močení na hlavních ulicích a mezi lidmi, ale kousek popojít a vyčůrat se trošku mimo, i když na dohled ostatních se toleruje – sám jsem viděl v Jinje a u silnice do Mbale dvě dámy, které si jednou rukou a přizdviženou nohou popotáhly nahoru sukni a “na stojáka“ vykonaly malou potřebu; co zrovna dělaly s tou druhou rukou (strčenou pod sukni), nechám na vaší fantazii.

Ani tuto noc příliš nespím, vedro ani tak nevadí, hlasité reggae z protějšího domu ano. Ráno usínám v matatu jedoucím do Sipi, probouzím se při nouzové zastávce – motor nejede, chvíli se v něm přehrabuje řidič i náhončí. Po půl hodině znovu vyjíždíme, ale po dalších kilometrech, nyní už v kopcích, zastavujeme u vodního pramene s přehřátým motorem. Po 15 minutách je jasné, že tohle auto už nepojede, proto zastavují kombík, nás cpou do něj, ale ejhle – v autě míň míst a já si dobrovolně lezu do nákladového prostoru (rozhodně pohodlnější, než se mačkat s ostatníma).

Hned z kraje Sipi míjíme směrovku ke kempu, po vystoupení z auta se na mě lepí 7 místních s tím, že jsou průvodci, otravují mne a já v podstatě prchám do kempu, aniž bych se ve vsi rozkoukal. Jeden se mě stále drží jak hovno boty a jde se mnou až ke bráně kempu. Kempink je terasovitě postaven ve svahu přímo proti velkému vodopádu (resp. dvěma – výraznému a dalšímu méně nápadnému), jiný nepřehlédnutelný vodopád pak teče výš nad vesnicí a je to nádherná podívaná. Za 10 000 UGX/za 1noc si stavím stan, momentálně je zde ubytováno více bílých, ale všichni v chatkách, ve stanu budu spát jen já. Po krátkém zdřímnutí mířím do vsi, u brány stále čeká onen místní a vysvětluje mi, že pokud chci mimo ves do kopců k vodopádům, musím mít průvodce a to samé mi potvrzují v boudě místní samosprávy (-“SIPI FALLS OFFICE“).

Za polatek 35 000 UGX si platím tzv. velký okruh se 4 vodopády i s návštěvou jeskyně a neprovází mě nikdo jiný než starý známý, co čekal u brány kempu. Jmenuje se Rodě (asi Roger, jeho angličtina je mi k ničemu, nemluví, ale drmolí, takže když „…v ma vifi manaj f ofi“ myslí tím „.. we must visit manager for office…“ –musíme navštívit šéfa kanclu (samosprávy) – a tak vypadá i jeho další průvodcování, aspoň se shodnem na jménech zde pěstovaných plodin).

Za vsí stoupáme skrze jiný oplocený kemp do polí, na kterých převládá kukuřice, brambory, fazole, hrách, specialitou kraje – dle Roděho- je káva (a za 10 USD mi ji v boudě samosprávy před mýma očima upraží a uvaří, ale to budeme muset znovu „vifi manaj f ofi“…). Teoreticky je možné jít i na zapřenou bez průvodce, ale po cestě procházíme přes pole i obydlí těch, jimž půda patří a právě přítomnost místního průvodce je pro ně potvrzením, že nejsem vetřelec a jsem i přínosem pro místní pokladnu. Navíc pro cizince musí být těžké, ne-li nemožné, hledat ve spleti cestiček tu správnou k vodopádům.

U většiny chýší majitelů půdy po nás jdou jejich psi, kteří hlasitým štěkáním i vytím ohlašují vetřelce v jejich teritoriu. Ženy, vyjdou-li před chýši, tak se mile usmívají, malé děti jsou překvapené, ale sem jezdí dost turistů, takže bílou hubu tu už jistě viděli. Jedno miminko se mě bojí tak, že se hlasitým pláčem domáhá máminy náruče, jeho sourozence pak obdarovávám tužkami, které jsem přivezl do UG – pro větší děcka čtyřbarevné propisky a pro drobotinu pastelky.

Nejčastějšími příbytky zdejších jsou hranaté domečky s plechovou střechou, často barevně pomalované, nebo s ještě schnoucí lepenicí (na dřevěnou nebo proutěnou kostru nanášená hlína, někdy smíchaná se slámou), u nich pak stojí pro Afriku tak typické rotundovité zděné i dřevěné (resp. proutěné) stavby se střechami z kukuřičného šustí – většinou slouží jako kuchyně, druhá třeba pro ustájení zvířat, v jiné se skladují plodiny…

U domků se kromě dětí a psů motají slepice i jiná opeřená havěť, dál mezi políčky se pasou kravky a telátka na 3 až 5 m dlouhém provaze, kozy a kůzlata byly taky uvázány, ale teď po okolí pobíhají s kolíkem vytrženým ze země. Při chůzi různě stoupáme a klesáme, v polích míjíme ženy zápasící s těžkými motykami, celé rodiny sklízející brambory, osamělé chodce nesoucí na hlavě třeba kanystr s vodou a postupně procházíme pod i nad 4 velkými vodopády, míjíme různé peřeje i přítoky – a ta nádhera se nedá popsat, musí se vidět.

Jeskyně je schovaná za plotem s brankou, ale hlídač s klíčkem tu nehlídá a s Roděm se shodujeme, že se tu zastavíme zítra, až mě povede přes kopce do rezervace. Ve vsi mě Rodě posílá do místní restaurace s „typickým tradičním lokálním jídlem“ a v onom bufetu si dávám hovězí ve vývaru, v druhé misce dostávám rýži, přes ni volně položený čapat a ve třetí misce nasládlý zelný salát s papričkami. Rodě dostává to samé, ale bez čapaty a zeleniny. Chci ho pozvat, ale s tím on počítal a bere to jako samozřejmost.

Večer si na návsi u mobilního grilu kupuju dvě opečené kukuřice, nejsou osolené ani omaštěné, přesto chutnají (jím jednu, druhou nechávám jako železnou rezervu). V noci se přehnaly dva silné deště, ráno zase svítí sluníčko. S Roděm navštěvujeme jeskyni, ale není ničím zajímavá. Po té Rodě, já, řidič a můj batoh jedeme na jedné B-B, u malé cestičky v polích seskakujeme a dál s Roděm jdeme pěšky. Stoupáme do kopců, míjíme pole a domečky místních, přecházíme přes potoky a okolo jednoho z velkých vodopádů a po dvou a půl hodinách dorážíme na bránu rezervace, do Mount Elgon Exploration Centre, kde se loučím s Roděm – pěšky se vrací do Sipi.

Za 2 noci ve vlastním stanu a cestě do jeskyně Tatum (ta leží asi 12 km od Explo-Centra) s průvodcem mám zaplatit 100 USD – tak to je rána do palice, dle knižního rádce má vstup stát pouze 25 dolarů – ale je to jinak, vstupné se zvedlo na 35 a platí se za každý den pobytu, dalších 30 doláčků chce průvodce. Takže se domlouváme na jedné noci a cestě do jeskyně, to za 65USD (1600Kč!) – i to je moc, ale můj rozpočet to ustojí. Exploration Centre tvoří shluk dřevěných i zděných budov, kde je školicí středisko pro průvodce do džungle a jejich ubytovací prostory, v pralese stojí několik chatek pro turisty. V camp-site stavím stan a procházím místní cestičky, vždy mě vrátí do kempu. Ke skalám, zvedajícím se nad kempem, se nedá dojít, vždy skončím před neprostupnou hradbou zeleně místního pralesa. V místní stylové kantýně si u zdejší hospodářky objednávám kuře s bramborem, musí ho teprve upéct a najím se až za hodinu od objednávky. To a dvě limonády zde sice vyjde na 18 000 UGX, ale chuťově opravdu vyniká.

Po setmění mě navštěvují dva mladí kluci, budoucí strážci rezervací (zde studují pod UWA- Uganda Wildlife Authority – org. zaštiťující pralesy, džungle, safari a jiné rezervace v UG) a sdělují, že mne a průvodce zítra doprovodí.

A tak to i bude, ale až ráno; v noci zatím džungle ožívá různými, nejčastěji ptačími zvuky a další den mi průvodce vysvětlí, že zvuk připomínající zadrhnutí elektromotoru (sorry, ale jiné přirovnání mě fakt nenapadlo!) patří “modré opici“.

V 7.30 vyrážíme já, průvodce s kalašnikovem na zádech a dva studenti do jeskyně. Ptám se ´proč ten kalašnikov?‘ a prý kvůli bezpečnosti – hmm, to je teda odpověď! Kluci zbraně nemají, jsou navlečeni do zimních bund a čepic – po ránu tu žádné vedro nepanuje. Boty mají kvalitní – do terénu, na rozdíl od mr. kalašnikova, ten trupe v gumácích. A já ve svých sandálech. Do prudkého kopce funíme příliš rychle, pak přecházíme náhorní plošinu a opět mizíme v zeleném šeru pralesa. Do dalšího stoupáku už nespěcháme a já občas zastavuji, abych trochu vstřebal tu nádheru okolo. V korunách stromu vidíme tlupu “modrých opic“ (svým dalekohledem jsem pozoroval opici sedící na větvi, která pro změnu pozorovala mne), později skupinu “černo-bílých opic“ (takhle prostě je tu nazývají). Výše v horách prý žijí divocí buvoli a jednou do Mt. Elgon zavítal i levhart ale ‘byl velmi mladý‘ – říká skoro omluvně kalašnikov. Také mi vysvětlují jména ptáků a rostlin, ale na to mám moc malou hlavu… Komunikujeme samo sebou anglicky (oni drmolí jako Rodě), průvodce a jeden z kluků spolu mluví po svém (swahili), s druhým pak oba anglicky (a i od pohledu je jasné, že patří do jiné etnoskupiny).

Samozřejmě, že zeleň působí exoticky, zvláště lijány a zelené popínavky a jiné rostliny, které u nás neuvidím. Po desáté hodině, ve výšce 2 666 m/m vcházíme vodopádem do jeskyně Tatum, kalach ani kluci nemají žádnou baterku, jediný zdroj světla mám já a spolu se noříme do tmy. Tatum je největší jeskyní v této části Afriky a je to znát. Vstupní brána má asi 12 m na šířku. Nad hlavou šustí miliony netopýrů (na fotce jsou to ty přízraky s červenýma očima), smrad z jejich všudypřítomných hovínek nepříjemně šimrá v nose. Za chvíli se dostáváme z dohledu slunečního svitu, kalach ani kluci hlouběji do jeskyně nechtějí, tak nechávám černochy ve tmě a s jedinou baterkou se batolím přes kameny, šutry a balvany do různých podzemních síní se spoustou tunýlků a zakřivení…

Po radostném znovushledání opouštíme Tatum a kousek od něj dáváme rest; zde je rozestavěná dřevěná útulna, brzy bude sloužit návštěvníkům. Společně jíme moji kukuřici ze Sipi (kluci ani kalach nic k jídlu nemají, i vodu pijí ode mne) a po 11é hodině se vracíme stejnou stezkou do tábora. Zpáteční cestou opět vidíme opice, ale v dálce, a i kdybychom se blížili k nějakému zvířeti, moji ochránci by ho svým neustálým žvatláním vyplašili.

V Exploration Centre se ještě všichni fotíme, pak si na bráně beru batoh a loučím se s průvodcem – ve stavení kus od rezervace mi domlouvá B-B a vysvětluje, že když jdou studenti s turistickou výpravou, dává se jim za to tringelt, takže můžu klukům něco poslat, on že jim to předá – to dost nechápu, v rezervaci jsem už tak nechal velkou část rozpočtu a víc jim už nedám – jsem žgrt.

Za 10 000 se vezu na motorce do Sipi přes místní vísky, v Sipi potkávám Roděho, žebrá ode mě pastelky a propisky pro místní školu, pár mu jich nechám. V místním “traditional food“ restu dávám hovězí s rýží, v kempu pak na verandě vychutnávám podvečerní kávu s výhledem na krajinu s vodopády.

Ráno zastavuju matatu v podobě osobního kombíku, dole pod horama mě překládají do dodávky – v autě pro 8 nás jede 12 + tašky a bágly všech cestujících; 11 se nás tlačí na sedadlech, ten dvanáctý stojí předkloněn do pravého úhlu (kvůli nízké střeše), zadkem se zapírá o sloupek mezi středním a zadním oknem a koulema se tlačí na opěrku prostřední sedačky – jsem rád, že sedím. Po poledni jsme v Mbale, autobus do další zastávky – do Morota – jede zítra ráno, tak beru za 20 000 UGX příjemný pokojík v G-H a peru si věci, dobíjím baterky k foťáku, v internetové kavárně řeším plnou foto-kartu a zjišťuju co dál, měním peníze (v Centenary Bank – tahle banka má pobočky ve všech větších městech, dobrý kurz jako v Kampale tu nemají, ale i tak ujde, na rozdíl od jiných zlodějských kurzů bank DTB, Stanbic, Barclays aj. – nebrat! ).