Dříve, vždy když Pámbů dal a napadlo jen trochu víc sněhu, jen těžko jsem odolával hlubokým závějím a místo prošlapanými cestami jsem se brodíval sněhem. Připadalo mi to strašně dobrodružný. Viděl jsem se jako velký polárník a dobyvatel pólů severních, jižních, ale i východních a snad i západních. Myslel jsem si, že musí být ohromná zábava celý den se tak brodit, občas zapadnout po pás (a občas nakrmit psi a navoskovat lyže) a přitom se nebát, že budu od polárního přemrzlého sněhu skrznaskrz promočený (jako jsem byl vždy, když jsem si hrál před barákem ve sněhu, který už byl ve stavu tání nebo ve stavu natavení blízkém).
Byly to představy skutečně mylné. Teď už to vím. Ne, nevrátil jsem se z cesty za polární kruh, ani jsem nezažil něco podobně zajímavého a dobrodružného. Pouze jsem se vrátil z jednoho třínočního (tedy čtyřdenního) vandru po zasněžených krajinách českých. Abych své dětské fantazie uviděl jako opravdu jen pouhé fantazie, stačil jeden desetikilometrový úsek po neprošlapané červené turistické značce velmi zasněženým lesem. Tíha batohu a OSP (odpor sněžné pokrývky) vznikající při každém kroku mě vyčerpávaly nejen fyzicky, ale také psychicky, když jsem věděl, že šance odpočinout si není (nebylo kam se posadit ani kam položit batoh, aby ani jeden z nás nezačal okamžitě provlhat) a několik nejbližších kilometrů ani nebude.
Ne, polárníkem být nemůžu (a ani nechci).
