Původně keltské osídlení, později vojenský tábor Římanů (odtud pochází známé jméno Vindobona), dnešní Víděň má historii opravdu bohatou. Poloha na kraji uherských plání byla z pohledu obrany poněkud nešťastná, proto byla také častým terčem vojenských útoků, které na čas přerušilo vítězství nad Turky v roce 1683. Nicméně historie zaznamenala i Napoleonovu okupaci, a na okupaci sovětskými vojsky najdeme ve Vídni architektonické památky dodnes. Není jich mnoho, ale vydařily se.
Sebevědomé velkoměsto
Dnešní Vídeň je, jako ostatně celé Rakousko, poklidným a sebevědomým velkoměstem, které z pohledu turisty žije svým neuspěchaným životem hlavního města. Všechno funguje jak má, nikdo nikam nespěchá, jakoby duch starého Rakouska ještě žil. Nabídnou toho ale Víděń může opravdu hodně, po stránce architektonické, speciálně pokud se zajímáme o baroko a rokoko, je skutečným skvostem. A není divu, Vídeň nebyla náhodou sídelním místem císařství. Pokud si chceme všechny přístupné paláce a kostely důkladněji prohlédnout, budeme zde muset nějaký den pobýt. A to nemluvím o hudbě, na nejrůznější koncerty abychom měli extra dny.
Většinou se začíná prohlídkou císařského letního paláce Schonbrunn, kde si můžeme dopřát elektronického průvodce i v češtině. Striktní symetrie je doplněna přepychovou zahradou, a pokud nebudeme líní vyšlápnou si do kopce (po pravdě řečeno zase tak strašný krpál to není), tak po prohlídce Neptunovy fontány se dostaneme až do letohrádku Gloriette, kde nám bude odměnou nejen odpočinek u nějakého vídeňského kávy nebo u sklenky šampaňského, ale také velice zajímavý a neotřelý pohled na zámek s městem v pozadí.
Stephansdom
Samému centru města vévodí majestátní katedrála Stephansdom, která se dočkala nejrůznějších přestaveb a dostavování až do dnešní doby. Jak tomu bývá, najdeme zde celou přehršel stavebních stylů, od původního románského kostela ze 13. století přes vlivy gotiky až po barokní přestavbu. Koncem 2. světové války byla katedrála těžce poškozena a pečlivá renovace trvala opravdu dlouho. Rozlišit opravy od originálu však dokáže jen opravdový znalec.
Neuvěřitelná směs
Vynechat nelze ani Karlskirche, postavený jako dík za překonanou morovou epidemii. Jedná se o skutečně nečekanou směs architektonických stylů. Monumentální barokní styl se neobvykle inspiroval řeckými a orientálními vzory, byť minaret připomínající věže ve skutečnosti kopírují trojanské sloupy z Říma. Dvě vstupní brány po obou stranách zase připomínají čínský pavilon. Když to tak píšu, je jasné, že z tohoto suchého popisu se jedná spíše o kombinaci architektonické všehochuti a zlého snu, z blízka však kostel vypadá mnohem zajímavěji a zůstává nečekaným architektonickým skvostem.
Ve Švarcenberském paláci, před kterým se ve své ohyzdnosti tyčí monumentální pomník sovětské armádě, je dnes luxusní hotel, takže bez plné peněženky si ho neprohlídneme. Nicméně o kus dál dojdeme ke komplexu Belvedere, což původně bylo letní sídlo prince Evžena Savojského. Ve dvou palácích jsou zajímavá muzea, mnohem příjemnější, zvláště v létě, je však prohlídka dvou obrovských zahrad tvořících příjemnou oázu klidu a pohody.
Milovníci soudobé architektury si jistě nenechají ujít slavný dům Hundertwasser Haus. Ten je od centra poněkud vzdálen a mimo stanice metra, takže cesta k němu se zdá být zarubaná, nicméně za trochu toho hledání určitě stojí. Komplex domů z roku 1995 boří všechny konvence, a od svého vzniku rozdělil domácí na dvě poloviny, jedni jej vychvalují, druzí by v něm nebydleli ani za nic. Jelikož ale získat zde byt je prakticky nemožné, asi těch milovníků bude víc.
Pro Čechy je procházka ulicemi Vídně obzvláště zajímavá. Na jedné straně si tu připadáme jako doma, neboť podoba se starou Prahou je opravdu veliká, navíc i kulturně jsme si blízcí, řada nápisů v centru pak česká jména silně připomíná. Nemůžeme se proto zbavit myšlenek na to, že by Praha takhle nějak vypadala bez 50 let experimentování se socialismem.
