Nedávno jsem tu psala o české řece Vydře, která mě vzala za srdce. Stejně tak na mě zapůsobila podobná říčka, daleko na jihu Švýcarska, v oblasti Tessino.

Nevím tak úplně přesně proč, ale niterní pocity při chůzi kolem řeky a vnímání tekoucí vody z těchto dvou horských říček bylo velmi podobné a velmi intenzívní. Rozdíl, který člověka bouchne do očí je v barvě vody. Jak je Vydra tmavá, hnědá, tak je Verzasca čirá, světlá a zelená. Tak zelená, že celé údolí dostalo přídomek, který ve volném překladu do češtiny znamená Údolí zelené vody.

Údolí Řeky Verzasce je pokládáno za nejmalebnější část jižního Švýcarska. Je tady největší pravděpodobnost, že Vám na výlet vyjde krásné počasí, protože zdejší oblast má z celého Švýcarska nejvyšší počet slunečných dnů v roce. Za nás se pravděpodobnost potvrdila, slunce svítilo od božího rána po celý den, až navečer se začaly honit mraky a za to jsem byla vděčná, protože daly vyniknout bělostným a barevně žíhaným kamenům na fotografických záběrech.

Naše putování údolím Verzascy začalo po dlouhém stoupání autem a jeho zaparkování kousek od přehradní hráze Diga di Contra. Hráz je monstrózní dílo. Je vysoká 220 m, dlouhá 380 m a široká 25 m v úpatí a 7 m v koruně. Prostě obrovská betonová masa a na ní bungee jumping, který hned po příchodu zaujal mého manžela. Při pohledu dolů se mi zastavilo srdce a nekompromisně jsem ho chytla pod křídlo a táhla promptně odtud, protože se zcela vážně zajímal o to kolik metrů dolů je možné skákat, co to stojí a tak podobně. Vzhledem k tomu, že si již skákání vyzkoušel v Čechách, jeho bezmezné nadšení bylo nebezpečné, naše finance omezené a celodenní výlet před námi ohrožen. Nakonec ho odradila vyřčená finanční částka, kterou jsem já nezaslechla. Přehrada byla plná lidí a výhledy na obě strany řeky rozhodně stály za to. Krásnější je na stranu, kde hráz drží vodu Verzascy než vteče do jezera Lago Maggiore. Po celou dobu našeho pobytu na hrázi chlapci od bungee jumpingu kšeft neudělali ačkoli lidí okolo nich postávalo dost. Pohled z místa odkud se skákalo byl opravdu jen pro silné povahy. Představte si pohled 220 m kolmo dolů obklopeni masou zaobleného betonu a pod ním minimum vody. Ráda bych si nějakého cizího odvážlivce nafotila nebo natočila ale nikdo takový se za tu půl hodinku co jsme procházeli přehradou po obou stranách, nenašel.

Od přehrady je cesta do té nejkrásnější části údolí ještě dlouhá a tak jsme za dopravní prostředek opět zvolili auto a ještě projeli 7 dalších tunelů než jsme se dostali do vesnice Vogorno. Tady je řeka ještě relativně klidná a široká, není tu zatím vidět to typické kamení, kterým je naplněna ve vzdálenějších částech údolí. Místo je spíše charakteristické kamenitými loukami. Odtud jsme už postupně stoupali pěšky a míjeli další a další vesnice: Corippo, Lavertezzo, Brione, Gerra i Frasco. Všechny mají společnou architekturu i stáří, je v nich spousta podobných kamenných domů, velmi strohých, jednoduchých a účelných. Někde mají typický kostelík a všude úzké křivolaké uličky. V duchu jsem si představovala jaké by to bylo tady žít. Pro mě by to znamenalo vrátit se o století zpět. Celé to místo v údolí řeky mi přišlo jako Růženka spící po staletí, neměnné s vlastním typickým koloritem, na který nemá vliv zub času ani vývoj civilizace. Z vesniček podobných jako vejce vejci se mi v paměti nejvíc uhnízdila vesnice nejtypičtější a to Lavertezzo. Právě v ní je známý obloukový most přes řeku a v řece největší množství vyhlazených kamenů vhodných pro koupání a spočinutí. Voda je zde ledová i v letních měsících, ale o to více osvěží. Na velkých masívních placatých kamenech se dá pohodlně ležet a odpočívat a horké kameny nahřívají záda. Dá se po nich v řece skákat a lézt a tak můžete jít velký kus cesty pouze řekou po jak rozsáhlých dlouhých vyhlazených monolitech tak přeskakovat po jednotlivých kulatých a hladkých kamenech. Vždycky je kam šlápnout. V Lavertezzu také najdete nejkrásnější kostel z okolí.

Směrem k poslední vesnici v údolí, nazvané Sonogno, se řeka mění v horský živel. Divoce naráží do mohutných kamenných bloků, ale i do tisíců drobných kamenů, kterými je řeka doslova zaplavená. Člověka to nutí sbírat vyhlazené oblázky a mnout je v rukou, vnímat jejich energii a nejraději bych si jich nacpala plný batoh a přivezla s sebou domů. Nakonec odolám a přivezu 3 různé barvy pro štěstí, bílou, šedou a růžovou hladké jako alabastr. Vesnici Sonogno projdeme poctivě úplně celou kromě místního muzea, prohlédneme si každý kamenný dům poskládaný jako mozaika. Všechna okna hrají všemi barvami a jsou cítit rozličnými vůněmi právě kvetoucích květin. Květiny jsou tady všude, mnohde rostou i po střechách, mezi kamennou dlažbou, v kamenných dvorech, prostě všude tam, kde semínka rozesetá větrem zabloudila a našla místo k životu. Celou tuto vesnici bych charakterizovala pouze dvěma slovy kámen a květiny. Celé cesty i chodníky mezi kamennými domy jsou také vykládané kamenem, jen příjezdová silnice a přilehlé parkoviště je vyasfaltované. Kdo nechce údolím procházet pěšky, má možnost dojet autem až na samý konec údolí, odkud už dál žádná cesta nevede. Celé údolí je tady uzavřeno hradbou ticinských velehor Existuje jen stejná cesta zpět odkud jste se sem do nitra kamenného srdce Tessinu dostali. Když se člověk prochází mezi jednotlivými kamennými domy nalepenými na sebe jak zrnka máku na koláči a vdechuje čistou a omamnou vůni pnoucích se rostlin má pocit, že je na konci světa kde se navždy zastavil čas.