V létě roku 2007 jsem v souvislosti s článkem o Chichén Itzá zmínila, že podle mého názoru by si označení jednoho ze sedmi divů světa zasloužil spíše Teotihuacán. Uznávám, že se jedná pouze o mou ničím nepodloženou domněnku. Každopádně, když už jsem něco takového napsala, měla bych sama jít příkladem a krom článku o čím dál slavnějším maya-toltéckém Chichén Itzá sesmolit i článek o neméně obdivuhodném Teotihuacánu a jeho kultuře, jenž ve své době ovlivnila vývoj téměř celé Mezoameriky, včetně vývoje kultury maya-toltécké, která o mnoho let později vystavěla jeden z nových sedmi divů světa.
Obávám se však, že je absolutně nemožné popsat vše, co bych chtěla o Teotihuacánu sdělit, v jednom jediném článku tak, aby při tom většina čtenářů neusnula. Proto jsem nucena informaci rozdělit do tří tematických kapitol: Historie Teotihuacánu a Teotihuacánske kultury, Procházka po areálu Teotihuacánu a Praktické rady k návštěvě této archeologické zóny.
Takže nejdříve něco zběžně k té historii. Původ Teotihuacánu se pravděpodobně pojí s tehdy již obydlenou zónou Cuicuilco (tato archeologická zóna se nachází v jižní části Ciudad de México a je obdivováno pro svou nádhernou kruhovou pyramidu), která byla kolem roku 200 př. n. l. zalita lávou při explozi vulkánu Xitle. Spojení mezi kulturami Cuicuilca a Teotihuacánu archeologové dokládají nálezy podobných předmětů, znázorňujících především Starého boha Huehuetéotla, v obou lokalitách. Huehuetéotl je zobrazován jako starec sedící v „indickém“ sedu a podpírající hlavou velkou kamennou nádobu Předpokládá se, že část obyvatel zničeného Cuicuilca postupovala směrem na sever a při hledání místa, kde by mohla založit novou osadu, narazila na ideální prostředí a založila právě město Teotihuacán. V tomto zmiňovaném období žilo na jeho území, představujícím 8 km2, přibližně 5 tisíc obyvatel. V největším rozkvětu města, jenž se datuje do období 450 – 650 n. l. žilo pak v Teotihuacánu rozrostlém až do 20,5 km2 přibližně 85 tisíc obyvatel.
Jméno kultury, která město založila, obývala a posléze tak, jak je tomu v Mezoamerice zvykem, opustila, není známo a tak je obecně nazývána Teotihuacánskou kulturou. Společnost, jež po kultuře olmécké, převzala pomyslné žezlo nad vládou Mezoameriky byla rozdělena do několika sociálních vrstev. Obzvlášť na nástěnných malbách a na keramice můžeme pozorovat značné rozdíly v honosnosti oděvu a doplňků některých osob. Také podle rozdělení obydlí lze usuzovat, že v Teotihuacánu se nerozlišovalo pouze podle postavení a původu, ale také podle řemeslné příslušnosti. Není známo, jakou formou se v Teotihuacánu vládlo. Předpokládá se, že existovala kolektivní avšak centrální vláda, která si podrobila nejen obyvatele města a okolí, ale také několika dalších oblastí především pak z praktických důvodů jako je získávaní obsidiánu a jiných cenných surovin.
Vliv této kultury na celou Mezoameriku je obrovský a není omezen ani zeměpisně. Dříve nebo později se Teotihuacánské střípky kultury dostaly až do míst tak vzdálených jako je oblast Mayů nebo Oaxacy (zapotécký Monte Alban). Předpokládá se, že s kulturami tak vyspělými jako byla ta z Monte Albanu, teotihuacánští neválčili, ale udržovali čilé obchodní styky. Mezi nálezy na Teotihuacánu byla dokonce objeveno zapotécká čtvrť. Naopak na Monte Albanu je zjevný podpis teotihuacánského architektonického stylu.
Stejně jako u většiny mezoamerických kultur není úplně jisté proč byl Teotihuacán kolem roku 700 n .l. opuštěn. Kolem tohoto období již město nerostlo, naopak počet jeho obyvatel se snížil na 70 tisíc. V této souvislosti se mluví o epidemiích, útocích ze severu, odporu spodních sociálních vrstev či dokonce o ekologických problémech. Nejpravděpodobnější je vysvětlení ukazující na obrovský, a ne nijak mírumilovný, tlak jež Teotihuacán vyvíjel na okolní podřízená města a kmeny. V momentu oslabení a nestability města pak mohly tyto násilně podrobené oblasti využít situace a Teotihuacán a jeho vládu napadnout, sesadit a zbavit se tak povinností sloužit jí. Tuto myšlenku podporují také archeologické nálezy potvrzující požáry a násilné ničení a rabování v palácích. V podstatě takto se historie opakuje u většiny mezoamerických kultur, vlastně i „poslední v řetězci“ Mexicové neboli Aztecové doplatili především na svou vojenskou krutost vůči podrobeným národům. Tyto národy se pak rády přidaly ke španělským dobyvatelům a pomohly jim dobýt Gran Tenochtitlan a tak i celé impérium.
Člověka, teda aspoň mě, z toho všeho mrazí, když si představí jak úžasné příběhy se psaly na těchto místech. A to mluvíme o těch, které máme aspoň nějak potvrzené. Ale Teotihuacán je město bohů, magické místo, kde se zrodilo Páté Slunce a proto má také i jinou historii. Tu, jenž vznikla pravděpodobně až po objevení Teotihuacánu pozdějšími národy. Teotihuacán je neodmyslitelnou součástí mexického (předkolumbovského) vnímání vesmíru. Tímto se dostavám k tomu zmiňovanému Pátému Slunci. Je zde legenda popisovaná v kodexech a knihách, legenda která ukazuje na pravidelné přírodní cykly života a která v sobě skrývá, samozřejmě za všemi těmi názvy v nahuatlu (aztéčtině) a pohádkovým nádechem, něco velmi pravdivého.
Ještě než se pustím do jejího zkráceného převyprávění chci upozornit, že občas se neshoduje následnost jednotlivých Sluncí a jejich zaměření, ale v podstatě jde vždy o čtyři, která symbolizují Vodu, Zemi, Vítr a Oheň. V samotném centru aztéckého kalendáře můžete najít čtyři znaky z nichž každý znázorňuje období čtyř sluncí: Vítr, Žhnoucí déšť, Voda a Jaguár – Země, Páté slunce (uprostřed) je pak – Pohyb. Někdy jde o Slunce vytvořené a udržované krví lidských obětí jak lidu nakázal činit Quetzalcóatl a jindy toto páté Slunce vzniklo smrtí boha Nanahuatzina. V podobném provedení, možná s malými odchylkami je možno symboliku sledovat i v jiných verzích. Já popíšu legendu o oběti Nanahuatzina, protože ta se právě podle všeho stala na Teotihuacánu.
První z pěti Sluncí – 4 atl – se jmenovalo Atonatiuh – Vodní Slunce. Jeho vláda byla završena obrovskou povodní, která vše zničila a lidí proměnila v ryby. Druhým Sluncem – 4 ocelotl – byl Ocelotonatiuh – Jaguáří Slunce. Během tohoto období byl svět obydlen obry, kteří pokud upadli, již se nikdy nemohli zvednout. Lidé byli jejich potravou. Nakonec jaguáří roztrhali i ty nemotorné obry. Třetí Slunce – 4 auiyahuitl – se jmenovalo Quiyauhtonatiuh – Deštivé Slunce. Během jeho vlády trpěl svět ohnivým deštěm, který často obsahoval i kameny. Tento žhavý déšť svět Třetího Slunce úplně zničil. Čtvrté Slunce – 4 ecatl – bylo Ecatonatiuh – Větrné Slunce. Ale ani během vlády tohoto Slunce nefungoval svět o moc lépe. Lidé se proměnili v opice a ty pak nakonec zahubily hurikány. Přišel tedy čas na zrození pátého slunce – 4 ollin – pojmenovaný Olintonatiuh (Pohyblivé slunce). Během vlády tohoto „našeho“ nebo lépe „dnešního“ slunce byly předpovězeny zemětřesení a hlad.
Páté Slunce vzniklo na Teotihuacánu, kde se po nezdařilém čtvrtém pokusu sešli všichni bohové a rokovali jak udělat tentokrát mnohem funkčnější Slunce. Došli k názoru, že je potřeba oběti jednoho z nich. Vyzvali Tecuciztécatla, který ale nebyl schopen překonat strach a tak se místo něj vrhl do ohně jako oběť nemocný bůh Nanahuatzin. Tecuciztécatl byl zahanben a skočil do ohně o chvilku později. Nanahuatzin se na nebi proměnil v ono Páté Slunce a Tecuciztécatl pak v Měsíc.
A co má tahle legenda v sobě možná pravdivého? Je zajímavé oprostit se od pohádkového příběhu a sledovat její paralelu s vývojem Země. Země ve své prehistorii a historii opravdu zažila obrovské potopy (Vodní Slunce), války (Jaguáří Slunce), vánice a hurikány (Větrné Slunce) a konečně i exploze vulkánů chrlících ohnivý déšť (Deštivé Slunce).
Takže jestli mě mrazilo při představě pádu Teotihuacánu, tak teď mě mrazí dvojnásob… doufám, že vás také, a proto si snad rádi přečtete další dvě kapitoly o tomhle úžasně mrazivém místě.
