Tahiti: poklad Pacifiku

Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.

{{reklama()}}

Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.

O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.

Francouzská Polynésie

Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.

Památka na vojáky

Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.

Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.

Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.

Gauguin

Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.

Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.

Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”

Huahine

Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.

Tahaa

Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.

Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.

Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.

Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?

Sedím na terase bungalovu, který je postaven na pokraji korálového útesu spadajícího příkře do hlubin desítek metrů, pod sloupy tiše šplouchá voda, občas z hloubky vyletí na povrch ryba a s hlasitým plesknutím se zase ponoří zpátky, z dálky je slyšet pravidelné burácení mořských narážejících na korálovou bariéru obklopující ostrov, a z vnitrozemí za bungalovem se ozývá rytmické bubnování, to se sešla místní omladina a trénuje polynéské tance. Na obrazovce počítače, který jsem měl na klíně, blikal neúnavně kurzor, jako oko nenasytné šelmy, vyžadující krmení od svého pána. Není snadné vytrhnout se ze zajetí kouzla, kterým Tahiti spoutá každého, kdo sem zavítá. Kouzla spočívajícího z mnohem jednoduššího způsobu života, ve kterém nikdo nikam nespěchá, věci se berou takové, jaké jsou, nic se nepředstírá a dění se řídí spíše pohybem slunce na obloze nežli přesným časem. Je to svět bez uzávěrek, dekád a termínů. Šťastný svět, snad jen o něco málo šťastnější, nežli tomu bylo tady v roce 1767, zakotvil anglický kapitán Samuel Wallis.

{{reklama()}}

Domorodci byli tenkrát nějak nemilostivě naladěni, takže zakrátko muselo dojít k dělostřeleckému ostřelování ostrova, což se za Willisovy návštěvy na Tahiti ještě několikrát opakovalo. Objevitel se totiž dostal přesně doprostřed lokálních válek o nadvládu nad ostrovem, které se na tichomořských ostrovech periodicky opakovaly celá století.

O pouhých několik měsíců později přistál francouzský mořeplavec Louis-Antoine de Bougainville, který sice musel přenechat čest pravého objevitele tichomoří na Cookovi, dal lidstvu představu ráje na zemi a nekonečný zdroj snů. Hraběte de Bougainville, který byl prvním Francouzem, který obeplul zeměkouli, připomíná v Papeete malá busta v přístavu, obklopená překrásnými keři rostliny, které dal své jméno.

Francouzská Polynésie

Francouzská Polynésie většině lidí připomene jméno Tahiti, jméno vonící exotikou. Věční kluci si připomenou úskalí prožité vzbouřenci z Bounty, ti ostatní znají Tahiti jako ostrovy hříšné lásky. Co na tom, že toto označení vzniklo spíše nepochopením zdejšího nekomplikovaného života nevzdělanými námořníky. Ostrovů je zde víc než dost, na celém souostroví je však nepochybně nejkouzelnějším ostrovem malý vulkanický ostrůvek s přitažlivým názvem Bora Bora. Z původního kráteru již zbývá jen polovina a dva skalnaté zuby, odměnou za postupné propadání hornin se po obvodu objevit korálový útes, který spolu s nesčetnými motu vytváří divukrásnou lagunu, která nemá na světě konkurenci.

Památka na vojáky

Jako památka na posádku amerických vojáků, kteří zde za války obsluhovali obrovskou námořní základnu a přečerpávající stanici, zůstalo na jednom z motu celkem nepatrné letiště, které se pro většinu návštěvníků stane vstupní branou na ostrov. Hned během prvních minut začne být každému turistovi jasné, že se dostali tak blízko opravdovému ráji, jak je to jen v dnešní uspěchané době možné. Neuspěchaný život hrstky domorodců je doslova nakažlivý, takže nás čeká rozvážné přemýšlení o tom, kterou z místních pláží poctít přítomností, případně kterou z restaurací, nabízejících gastronomické potěšení, vybrat k večeři. Pohled na číšníka, který si pro odpolední pauzu vybral kus písku a kokosový ořech pod hlavu, ke klidu láká. Dvoumetroví rejnoci považují koupající se turisty za příjemné zpestření dlouhé chvíle, občas se prožene i útesový žralok, jehož přítomnost pravidelně nahání turistům husí kůži.

Můžeme si dopřát i oběd na ostrůvku, který vlastní Marlon Brando. Býval to atol, na který jezdila polynéská královská rodina tloustnout, neboť se věřilo, že členové královské rodiny mají své matu, a čím tlustší člověk, tím větší matu. Při pohledu na fotografii Marlona Branda se zdá, že kouzlo atolu pracuje dodnes. Vedlejší atol Tabu věnoval světu termín tabu, přístup sem byl totiž pod trestem smrti zakázán všem, kteří nepatřili do královské rodiny. Na tahitských pláží je dnes možné téměř cokoliv, domorodé krasavice se zde sice již dávno neprochází oděné pouze do čelenky z palmového listí, Evropanky si ale stále odkládají horní díl plavek.

Bora Bora je doslova kapesní ostrov, okružní silnice měří závratných 17 kilometrů, a jelikož s výjimkou jediného kopce je zde všude rovina, můžeme ostrov pohodlně obejít pěšky. Cestou můžeme obdivovat moře, které podle toho z které strany září slunce a jak je voda hluboká, střídá snad všechny odstíny modři, které si dovedeme představit. Zajímavé je ale také pozorování domorodců, jak balancují na mopedech, které se prohýbají pod nákladem metrových ryb. Pekař zastrkuje francouzské bagety do speciálních schránek, kolem páté odpoledne vycházejí z domu kuchařky pro chleba, jasný důkaz toho, že večeře bude brzy na stole.

Gauguin

Se jménem a dílem Paula Gauguinase turisté setkávají ve více či méně zdařilé a vkusné podobě prakticky na všech ostrovech tohoto souostroví, i když malíř jiné ostrovy než Tahiti nikdy nenavštívil. Při toulání křivolakými uličkami Papeete, dnes překypujícími ruchem spěchajícího přístavu, jsem často myslel na to, jak to zde vypadalo před sto lety, když zde v roce 1891 přistál jen nepatrně úspěšný pařížský malíř jménem Paul Gauguin.

Doma celkem bezohledně nechal svoji manželku a šest dětí, a odjel do tichomoří hledat svůj ideál života bez peněz a bez pout civilizace. Dnes si už jen málokdo pamatuje, že Gauguin chtěl původně odcestovat na Madagaskar, ale nesehnal dost peněz na lodní lístek. V Papeete Gauguin našel ospalé provinční městečko s pouhými 4 000 obyvateli, z nichž většinu tvořila bělošská chudina složená z penzionovaných vojáků a námořníků, po ukončení služby zcela bez příjmu. Zbytek obyvatel tvořili znudění státní úředníci, kteří byli sice ochotni Gauguina, který přijel zcela bez peněz, jen se svým talentem, syfilis a návykem na opium, živit zakázkami svých portrétů, to ale Gauguin brzy odmítá a odjíždí daleko za město, kde střídá období horečného chvatu a tvorby s obdobími poklidného rodinného života s několika ze svých třináctiletých milenek. Přidávají se spory s místní církví a znechucený Gauguin odjíždí zpět do Paříže, chudší o iluze a bohatší o 66 pláten.

Po skandálu, který vyvolala pařížská výstava a Gauguinovo opěvování nadřazenosti domorodého života nad bělochy, malíř znovu odjíždí na Tahiti, kde prožil následujících pět let. Vyčerpaný neustálou chudobou, těžkou nemocí, boji s úřady a církví, prchá na Makýzi, kde po necelých třech letech umírá. Jeho vztah k okolí nejlépe charakterizovala poznámka, kterou při jeho pohřbu utrousil biskup Martin: “Zemřel trýzněný člověk, slavný malíř, nepřítel Boha a morálky.”

Huahine

Pro milovníky klidu bude ideálním místem ostrov Huahine, jehož název znamená polynéské označení ženských pohlavních orgánů. Huahine je bezpochybně skrytým šperkem Francouzské Polynésie, dva nevelké, hotely zaručují, že pouhá stovka turistů (a to ještě musí být oba hotely plné) se mezi pěti tisíci domorodci lehce schovají. Vysoké hory pokryté tropickým porostem spadají do chráněných zátok laguny. Silnic zde příliš není, ideálním dopravním prostředkem je proto loď, až už zapůjčená nebo vládní pendl. Někteří majetnější turisté si dokonce zvládnou pronajmout celou vilu, k pronájmu dostanou jak auto, tak i vlastní loď. Pokud se odhodláme opustit hotel, ostrov se nám odmění mimo jiné i existencí nejrozsáhlejšího archeologického komplexu na celém soustroví. Mezi úpatím Mount Mouatapu a břehem ostrova Faua Nui si můžeme prohlédnout komplex marae Maeva, což jsou zbytky původních vesnic a chrámů.

Tahaa

Vynechat nemůžeme ani další z mimořádných ostrovů. Letadlem se dostaneme na ostrov Raiatea, odkud můžeme lodí obeplout blízký ostrov Tahaa a dostat se až do ultraluxusního hotelu Le Taha’a. Pokud si ani v hotelu ležícím na soukromém motu Tautau nedokážeme zahrát na Robinsona a důkladně odpočinout, pak už nikde. 35 minutová cesta lodí z letiště může být někdy na otevřeném moři patřičně drsná, pro náročnější je ale připravená soukromá helikoptéra. Pobyt nám ale udělá pořádnou díru do rozpočtu, bungalov nad vodou stojí téměř 900 dolarů na noc a to ještě krize donutila zlevnit.

Ve chvíli, kdy se nám podaří vyřešit otázku, jestli se na moře chceme dívat z lehátka nebo z pohodlné sedačky, můžeme se vypravit třeba na samotný ostrov Tahaa, kde si můžeme prohlédnout třeba jednu z nesčetných vanilkových plantáží, které daly ostrovu přezdívku Vanilkový ostrov. Ostatně vanilka, botanicky správně Vanilla Tahitensis, je vedle černých perel asi tak jediné, co se dá ve Francouzské Polynésii s výhodou nakoupit.

Možností, jak trávit ve Francouzské Polynésii dovolenou, je celá řada. Od toho nejlínějšího povalování v bungalovu či na pláži a pojídání kulinářsky inspirovaných pokrmů přímo na verandě (těm nejnáročnějším může polynéská kráska přivézt snídani i s lahví šampaňského na kánoi) až po seznamování se s polynéským způsobem života, ať už pěšky, na kole nebo v autě. Někdo volí delší návštěvu jednoho nebo maximálně dvou ostrovů, někteří zase přeskakují po dvou dnech z ostrova na ostrov. Tento způsob dovolení mi připadá poněkud sebevražedný, jednak z ostrovů za tak krátkou dobu příliš neuvidíme, potom vlastně stále rozbalujeme a balíme zavazadla, a ještě trávíme většinu času cestou na letiště a čekáním, neboť meziostrovní lety rozhodně nemají pravidelnost tramvaje. V poslední době se rozvíjí také možnost objíždět ostrovy lodí, a protože místní cestovní kanceláře berou nabídku vážně, od výletní lodi Paul Gauguin přes několik katamaránů až po nákladní parník Aranui. Pohodlí a cena se pochopitelně výrazně liší. Čím méně zaplatíme za kajutu na nákladní lodi nakládající po ostrovech náklad kopry, tím více uvidíme, neboť Aranui navštěvuje i vzdálené Markézy.

Takže zbývá než vyrabovat prasátka, zabalit plavky, šortky, nějaké to tričko, foťák nebo kameru, opalovací krém a solidní kreditní kartu, a můžeme vyrazit. Nic jiného potřebovat nebudeme, Polynésané jsou báječně šťastní lidé a ostrovy jsou čarovně krásné. Co víc si můžeme přát?