3. část
Ráno se budíme velmi brzy a naše první pohledy patří obloze. Zdá se, že nás už přestala pronásledovat smůla. Nebe je čisté, nikde ani mráček, ani známky po požáru. Na autě ale ještě máme popel. Večer bylo auto čisté, popel se sem tedy musel dostat během noci. Teď je už krásně, nic neukazuje na včerejší katastrofu. I my jsme už klidnější. Po snídani si sedneme nad mapu a prstem po ní „projedeme“ naši cestu, která by měla vést severními oblastmi Španělska až na jeho úplný západ a zpět. Začínáme ji v kraji Katalánsko, pak přejedeme do Aragonie, budeme pokračovat přes Navarru, projedeme problematickým Baskickem, poznáme pobřeží Atlantiku v krajích Stará Kastilie a Asturie, na samém západě se podíváme do Galicie. Vracet se budeme vnitrozemím přes kraje León, Stará Kastilie, Aragonie a Španělsko opustíme opět v Katalánsku.Protože počasí se na nás dnes od rána doslova směje, spěcháme vstříc novým zážitkům. Dnešní den by měl být plně věnován krásám Pyrenejí, přesněji řečeno tzv. centrálním Pyrenejím.
Pyreneje tvoří přirozenou hranici mezi Pyrenejským poloostrovem a ostatní Evropou. Větší část tohoto horského masívu patří právě ke Španělsku, menší částí se pyšní Francie. Ve Španělsku se také nacházejí masívy s nejvyššími vrcholy, jako je např. Montes Malditos s horou Aneto (3404 m), Tres Sorores (3350 m) a Posets (3375 m). Pyreneje se táhnou od provincie Guipúzcua přes Navarru, Huescu a Lleidu až k provincii Girona, kde končí u Port Bou na středomořském pobřeží. Jejich délka činí více než 450 km, šířka od 5O do 15O km. Pyreneje jsou královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. Oblast Pyrenejí je královstvím přírody, vody, skal, lesů, hor a údolí. To vše s mnohotvárnou, bohatou vegetací dává kraji vysoce romantický charakter. Na úpatí hor leží louky, pole a lesy. Oblast nad 2200 m n.m. je královstvím mohutných skalních masívů. Toto doplňují toky bystrých potoků a říček a vysokohorská jezera.
Půvabnou a opět divokou soutěskou Congosto de Ventamillo dojíždíme do městečka Campo a za ním se vydáváme do Ainsy. Než do Ainsy dojedeme, odbočíme ještě k přehradní nádrži de El Grado a ke klášteru Torreciudad. Obojí, přehrada i klášter jsou mohutné. Pak už nás vítá Ainsa. Průvodce ji představuje jako živou vesnici pod Pyrenejemi, my ji vnímáme spíše jako městečko. Je půvabně rozloženo mezi řekami Cinca a Ara, které se tu vlévají do přehrady Mediano. Je obchodním střediskem pro celé široké okolí a základnou pro horolezce, turisty a rybáře. Dolní, nová část obce je doslova přeplněna hotely, restauracemi a obchody – nutno dodat, že v obchodech mají i pro nás příznivé ceny – a stará část je jako soubor románských staveb na náměstí i s kostelem z 12. století památkově chráněna. Hrad je maurského původu. Ještě dlouho po reconquistě tu žilo mnoho morisků, čili pokřestěných Maurů. Jejich existenci dodnes připomíná každé dva roky pořádané představení hry La Morisma, v níž vystupuje na 500 místních občanů převlečených za „moros y cristianos“, za Maury a křesťany. Město nás skutečně mile překvapí svým klidem i svým zvláštním rázem – dáme mu přídomek „kamenné“. Všechny stavby ve starém městě jsou totiž z kamene. Pouze v jedné jediné záležitosti nám zde nevyjdou vstříc. Chtěli jsme zde poobědvat, jenže jsme zapomněli, že ve Španělsku se obědvá nejdříve od půl jedné a teď právě je teprve půl dvanácté. Vracíme se tedy k autu a pokračujeme v cestě do jednoho z turistických center Pyrenejí, do Národního parku Ordesa.
Cestou se nám neustále připomíná venkov. Míjíme někdy až polorozpadlá obydlí, dáváme přednost ovcím. Příroda je přímo panenská. Dojíždíme až do výchozího místa do parku Ordesa, do města Torla. Projeli jsme údolím řek Ary, údolí stoupá až do výšky zhruba 700 m. Torla samotná připomíná při celkovém pohledu středověké město. Vévodí jí starý kostel, také domy mají středověký ráz. Po bližším seznámení se s městem ale měníme názor. Středověké ulice lemují hotely, penziony a restaurace. Prostě vše pro blaho návštěvníka konce 20. století.
Před pohodlím nabízeným všemi možnými institucemi dáváme přednost alespoň letmé prohlídce národního parku. Začneme pátrat po tom, jak se dostat co nejdále do jeho centra. Brzy zjistíme, že pro soukromé automobily je silnice uzavřena, ale že pravidelně jezdí autobusy. Do jednoho z nich nasedneme a stoupáme a stoupáme. Pohled nahoru – ty skály jsou úchvatné – pohled dolů – tak tam se raději nedívat. Dno rokle je téměř v nedohlednu. Za čtvrt hodiny jízdy jsme se vyšplhali do místa, odkud vycházejí základní turistické trasy.
Národní park Ordesa se nachází na jihu masívu Mont Perdu (3355 m), zaujímá se svými celkem čtyřmi údolími téměř 16 000 hektarů a byl založen roku 1918. Jeho jádrem je impozantní kaňon s 1000 m vysokými vápencovými stěnami. Turistické stezky vedou k vodopádům, jeskyním i za dalekými výhledy. Ten, kdo chce vystoupat právě k místům s výhledem, musí překonat strmé stěny, přes něž vedou exponované stezky. My však na takovouto procházku nemáme už dost času ani síly a tak se spokojíme s procházkou kolem typické horské říčky. I tato nenáročná trasa má něco do sebe. Ze skal vyletují orli, krouží nad námi, z lesního porostu se ozývají neidentifikovatelné zvuky. Množství přítomných lidí dokládá, že toto místo je oblíbené pro všechny věkové kategorie.
Vracíme se zpět až před Broto, a protože počasí slibuje krásné rozhledy, vyjíždíme do průsmyku Portalet do výšky 1794 m. Je to jeden z průsmyků, jimiž od pradávna lidé překonávali hřeben Pyrenejí. Vlevo i vpravo od silnice se zvedají vrcholky, v blízkosti silnice se tu a tam objeví vysokohorská louka, míjíme přehradu de Búbal. A za ní je opět opuštěná vesnice. Na parkovišti nad přehradou je překrásně. Ani se nám nechce pokračovat v cestě. Dojedeme až na španělsko – francouzské hranice, ještě několikrát se rozhlédneme a pak už sjíždíme zase zpět pod španělské Pyreneje.
Jedeme k jihu, aby se nám otevřel pohled na Pyreneje – teď už na západní Pyreneje – tak říkajíc z druhé strany. A skutečně. Když vystoupáme na Puerto de Monrepos, zastavíme. Hradba Pyrenejí na obzoru je monumentální, velkolepá. Nové a nové panoramatické pohledy se otevírají za každou další zatáčkou.
Potom nás čeká už jen pozvolné klesání a rovina před správním střediskem stejnojmenné provincie, před Huescou. Huesca byla nejprve maurskou pevností, potom hlavním městem Aragonie. O tom, že se jednalo o poměrně významné město, svědčí i fakt, že od 14. do 19. století město mělo univerzitu. Město jako mnohá jiná prožilo i své tragické chvíle. Odezvou jedné z nich je i hrůzostrašná legenda o zvonu. Za Ramira II. ve 12. století se šlechtici odmítali podrobit královské moci. Král je pozval na svěcení zvonu, který měl být údajně slyšet po celé zemi. Jak šlechtici vstupovali do sálu, kde se mělo svěcení konat, byli ihned stínáni a jejich hlavy rozvěšovány ve věži do kruhu symbolizujícího zvon a jedna do středu jako srdce zvonu.
Naše kroky vedou nejdříve k nejznámější městské stavbě, ke gotické katedrále. Ta byla původně obrannou stavbou, dodnes ji zdobí krásný portál, v jehož tympanonu je ztvárněna Panna Marie s dítětem a Klanění tří králů. Uvnitř můžeme obdivovat alabastrový oltář od Damiana Formenta, renesanční lavice a malby na skle. Naproti katedrále stojí renesanční radnice. Celé náměstí je bedlivě hlídáno policisty.
Dalšími kostely jsou Templo de San Pedro el Viejo (chrám sv. Petra Staršího) s křížovou chodbou, která je perlou románského umění, a kostel San Lorenzo (kostel sv. Vavřince). Se svátkem svatého Vavřince je ve městě spjata srpnová slavnost s tradičními tanci. V budově bývalé univerzity je dnes umístěno muzeum s prehistorickými a římskými nálezy a gotickými malbami. Stará část města však dnes působí opuštěným a zanedbaným dojmem. Jakoby zde kromě zmíněných staveb nic nepřipomínalo slavnou minulost města.
Bez problémů se dostaneme z ulic nového města a hned za ním se silnice narovná jako stříbrná stužka. Z letargie nás vyburcují skály Los Mallos de Riglos. V podvečerním slunci vystupují strmé, 200 m vysoké, červeného zabarvení ze svěže působící zeleně. Skály necháváme vlevo a vjíždíme do kaňonu. Není dlouhý, ale minimálně stejně působivý jako ty, kterými jsme už projeli. Úterní cestování tedy končíme se značným podílem romantiky.
Středeční ráno je chladné, ale prosluněné. Ze silnice vedoucí do města Jaca odbočíme a prudkými zatáčkami s příkrým stoupáním se dostaneme ke klášteru San Juan de la Peňa. Klášter sedí v kotlince hory Pano. Pověst vypráví, že lovec Voto tu v divokém loveckém zápasu pronásledoval jelena a jen zázrakem nespadl do hluboké strže, kde by se býval zabil. V blízké jeskyni našel pozůstatky zemřelého poustevníka a z vděčnosti tu v 8. století založil první klášter. Návštěvníci zde najdou raně románský dolní kostel z 10. století a zhruba o 150 let mladší horní kostel. Zadní stěna obou kostelů se opírá přímo o skalní stěnu. Z křížové chodby, kterou kolem roku 1140 vytesal kameník z Francie, se dochovaly části se zobrazeními scén z Písma svatého. Stará aragonská krypta dostala barokní vzhled a později bylo přistavěno ještě několik kaplí. Z tohoto místa ukrytého vysoko v horách na nás dýchne atmosféra z dob, kdy se sem dovlekli poutníci a našli v klášterních prostorách vytoužený nocleh.
I zdejší lesy pro nás skrývají mnohé záhady. Zajíždíme na jednu z lesních cest a co nevidíme. Přímo na cestě před našima očima roste kopeček hlíny. Ten se najednou otevře jako sopka a vyletí z něho hmyz připomínající naše „vosičky“. Než se vzpamatujeme z údivu, opakuje se stejné představení o pár centimetrů dál. Jsme tímto divadlem tak překvapeni, že rázem zapomínáme, že jsme chtěli svačit. Když vyjedeme z oblasti lesa do polí, dnes stejně jako včera si všimneme, že zde i ve výškách přes 1000 metrů se běžně pěstuje obilí.
Město Jaca, které obtéká řeka Río Aragón, bylo vždycky vojensky střeženým pyrenejským přechodem. Jaca byla v 11. století prvním hlavním městem Aragonie. V jejích ulicích zbylo dodnes mnoho připomínek slavné minulosti. A čím jiným začít než církevní stavbou, neboť v minulosti se celý život člověka řídil církevními předpisy. Jaca má jednu z nejstarších katedrál na tzv. Svatojakubské cestě, po níž se poutníci vydávali do Santiaga de Compostella k svatému Jakubovi staršímu v hvězdném poli (Compostella = campus stellae). Katedrála byla postavena na konci 11. století a silně ovlivnila ostatní církevní stavby, které podél cesty vznikaly.
Projdeme kolem dalších památek, z nichž asi nejvýznamnější je radnice ze 16. století. Další dominantou města je citadela postavená v podobě pěticípé hvězdy za Filipa II. Tu však jen dvakrát objedeme, než se „trefíme“ do té „správné“ ulice, v níž nakonec zaparkujeme.
Naše cesta vede dále na západ. Po silnici do Pamplony, místa naší další zastávky, jedeme kolem pevnosti Berdún, která trůní na tabulové hoře v dolní části údolí Ansó. Za sebou necháváme pohoří Sierra de Leire a vylidněnou vesnici na pravé straně silnice a přehradní jezero Yesa na levé straně. Této vodní ploše se dost nevýstižně říká „pyrenejské moře“. Proč nešťastně? V letech chudých na dešťové srážky jezero totiž téměř zcela vysychá. Řada opuštěných vesnic prozrazuje, kolik zkultivované země pohltila voda. Nad jezerem stojí pod strmou skálou klášter Leyre s turistickou cestou k prameni mnicha San Virila, jenž se proslavil tím, že tu podle pověsti strávil tři sta let, protože ho očaroval zpěv jakéhosi podivuhodného ptáčka. Podobně jako v San Juanu de la Peňa se i zdejší kostel skládá z dolní a horní budovy z 11. století. Alabastrovými okny sem proniká jen sporé světlo a nízké klenbové oblouky na krátkých sloupech představují jednu z nejkurióznějších stavebních památek raně románského období.
Dostali jsme se do kraje Navarra, do kraje, který býval samostatným královstvím založeným v r. 857 Garcíou Jimenézem. V roce 1512 byla Navarra připojena králem Ferdinandem Aragonským ke Španělsku. Správním střediskem této oblasti je město Pamplona. Jeho pozoruhodnostem chceme věnovat několik hodin.
Pamplona leží na levém břehu řeky Agra, v centru samotné Navarry, uprostřed široké pánve, lemované horskými masívy. Ve zdech jejího starého i nového města dnes žije kolem 170 000 obyvatel. Pamplona vznikla ze staré baskické osady, kterou Římané přestavěli na malou pevnost. Ta se později stala hlavním městem Navarrského království. Od 12. do 15 století město patřilo k francouzskému království. Po reconquistě se tu usídlili Frankové, Židé i Navařané. Všichni zde vytvořili samostatné čtvrti obehnané zdmi a byli zčásti vybaveni privilegii, která jim například dovolovala obchodovat s poutníky. Tato skutečnost však vyvolávala nepřetržité spory a rozmíšky. Teprve Karel Šlechetný dal koncem 15. století zdi strhnout a skoncoval se stále hrozícími občanskými válkami. Největší rozkvět město zaznamenalo ve 14. a 15. století. Po připojení Pamplony ke Španělsku se ji Francouzi pokusili získat zpět. Při těchto bojích utrpěl zranění baskický šlechtic Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu. Dodnes dochované městské hradby dal postavit Karel V., pevnost pak v 16. století Filip II. Vypráví se, že roku 1808 Francouzi pevnost dobyli sněhovými koulemi.
Patronem a ochráncem města je San Fermín. Ten zavdává důvod k velkým červencovým slavnostem, které ve světě proslavil Ernest Hemingway svým románem Svátky. Slavnost začíná 7. července na svátek sv. Fermína hromovým vyzváněním a jejím programem jsou prastaré rituály kolem býčích zápasů. Přesně v osm hodin ráno začíná nahánění býků z ohrad do arény. Mladí muži, kteří pro slavení nezamhouřili celou noc oko, si zkoušejí svou odvahu tím, že běží kus před býky, ale velice brzy se pak vyšvihnou na bezpečné bariéry.
Každý rok dochází ke zraněním. Španělé tvrdí, že ta si ale většinou přivodí nezkušení zahraniční turisté. Po nahánění býků se může ten, kdo chce, procvičit v boji s mladými býčky, kteří však mají na ostrých rozích chrániče. Pak se město na několik hodin uloží ke spánku. Ve dvanáct hodin přicházejí obři obklopení dětmi a spáče vzbudí. Po obědě se lidé znovu vydají do ulic, v šest hodin začnou býčí zápasy a noc pak naplní tanec, zpěv a ohňostroj. Domorodci jen k tomu všemu dodávají, že v těchto dnech se počet obyvatel i ceny ve městě vždycky ztrojnásobí. Tyto slavnosti v Pamploně jsou považovány za nejslavnější z těch, jež se točí kolem býka. V údolích řek Duero a Ebro existují „peňas taurinas“, to jsou kluby mladých lidí, pro které jsou tyto slavnosti vším.
Nám v těchto dnech bohudík zranění býkem nehrozí, neprožijeme sice asi zvláštní atmosféru výše zmíněných slavností, ale toto vše nám nebrání v tom, abychom se vydali do poklidných ulic města. Vždyť má bohatou historii a z každého období zde zůstala jako odkaz budoucím generacím nějaká památka.
Nejprve podnikneme třikrát okružní jízdu kolem citadely, než se „strefíme“ do ulic starého města. Za pomoci pohledné policistky zaparkujeme pod arénou – pravda, že s jistými problémy – a vydáme se do ulic a uliček. Jsou úzké, lemované vysokými domy. Mnohé z těchto domů mají zajisté bohatou a možná i pohnutou historii. To ale jen tušíme, protože zase tak podrobného průvodce nevlastníme. I tak zhlédneme zajímavé stavby.
Naši zvýšenou pozornost si vyžádá především katedrála. Byla postavena v gotickém slohu nad svou předchůdkyní, katedrálou románskou, ve 14. – 15. století. Založil ji král Karel III. Vznešený v roce 1397. Jedná se o chrám přísného vzezření, postaven byl zcela zjevně pod francouzským vlivem, nese však i typické znaky navarrské gotiky. Za pozornost stojí také nejbližší okolí katedrály i její interiér. K tomu všemu patří kaple Barbazana, refektář a kuchyně ze 14. století, vynikající křížová chodba a uvnitř především chórové lavice J. de Anchiety ze 16. století a mauzoleum samotného krále Karla III. a jeho manželky Leonor de Trastamara, provedené v alabastru, jehož tvůrcem byl v 15. století Jehan de Lome. Do hlavní ulice je orientováno hlavní průčelí poněkud mladšího data. Zbudoval ho v klasicistním stylu v r. 1783 Ventura Rodríguez.
I v tomto městě se nacházejí další sakrální stavby. Kostel sv. Fermína byl postaven v gotickém slohu ve 13. století. Je jednolodní, zdobí ho dvě věže, z nichž jedna má na vrcholku korouhvičku s kohoutem (gallico), tak populární v celém městě. V kostelním tympanonu je ztvárněn námět Posledního soudu. Kostel sv. Mikuláše byl několikrát přestavován, i přesto nese stále rysy románského i gotického slohu. Více stavebních slohů se překrývá i v kostele San Saturnino. Zajímavé jsou i další kostely.
Také mnohé světské stavby pamatují staletí. Snad každého upoutá místní radnice se svým klasicistním průčelím z konce 18. století. Mnohem staršího data jsou hradby, i ony ale prošly mohutnou přestavbou právě v 18. století. Ve staré nemocnici s renesančním průčelím ze 16. století je dnes instalováno navarrské muzeum. Údajně obsahuje nejkrásnější sbírku nástěnné gotické malby ve Španělsku a cenné archeologické nálezy. Na procházku jeho sály nám však nezbývá čas.
Znaveni usedáme před restaurací pod podloubím na jednom z náměstí. Neodoláme vábivým vůním připravovaných jídel a i my se rozhodneme posilnit se. Každý ochutná něco jiného, nakonec řekneme, že vše bylo výborné. A je nám o něco lépe. Vydáváme se k autu, abychom pokračovali v cestě. Těšíme se jako snad každý „středozemec“ na mořské vlny. Tentokrát by to měly být vlny dosud nepoznaného Atlantského oceánu.
Vjíždíme do kraje Guipuzcoa, jenž je považován za vstupní bránu do tolik diskutovaného Baskicka. Hustotou osídlení patří k nejobydlenějším částem státu, jeho obyvatelé, Baskové, jsou potomky původního obyvatelstva Iberského poloostrova. I my se přesvědčujeme o tom, že mnozí si dodnes uchovávají znalost svého jazyka, jenž nemá v Evropě obdoby. O původu Basků existuje mnoho dohadů. Jsou snad kmenem z dob předindoevropských a v jejich jazyce se údajně objevují kavkazské a africké prvky? Jazykovědci hovoří zejména o příbuznosti se severoafrickými Berbery. Baskický jazyk a kultura však úspěšně dosud odolávají všem seriózním pokusům jazykovědců, historiků a etnografů o nalezení přesnějších příbuzenských vztahů. Na poloostrov přišli Baskové v době bronzové a zdá se, že svůj původ mají v kromaňonském člověku. V hornaté oblasti, v dnešním Baskicku, tento kmen přečkal a přežil veškeré invaze, zvláště invazi keltskou, která jinak poznamenala vše na tomto poloostrově.
Baskičtina dnes prodělává svou renesanci. Tento jazyk zakázal generál Franco, dnes se s ním ale docela běžně mluví. Aby vyhovoval potřebám moderního světa, musí však neustále tvořit nov a nová slova. problémem je však skutečnost, že vzhledem ke značné izolovanosti jednotlivých osad v horách je baskičtina jako jazyk natolik nářečně různorodá, že ani obyvatelé dvou sousedních vesnic se nemusí dostatečně rozumět.
Správním městem provincie Guipuzcoa je San Sebastian (Donostia). Průvodce nám slibuje, že uvidíme město v nádherném zálivu mezi mušlovitou zátokou moře zvanou La Concha s ostrůvkem Santa Clara a vrcholky Monte Urgull (135 m) a Monte Igueldo (184 m). Od roku 1845, kdy se díky Izabele II. San Sebastian stal známý a přitažlivý, až do roku 1923, kdy Primo de Rivera zakázal provozovat kasina, patřilo město k nejmondénnějším mořským lázním na pobřeží Atlantiku. Z těchto důvodů je městu často přezdíváno „Kantaberská perla“. Přestože pravděpodobně svůj vrchol ve výše zmíněné době „belle epoque“ má již za sebou, nepřestává soupeřit především s francouzským městem Biarritzem o nejvyhledávanější a nejkrásnější letovisko na pobřeží Atlantiku. Určitě k tomu přispívá i konání jednoho z nejprestižnějších filmových festivalů. Dnes má město kolem 250 000 obyvatel a patří k průmyslovým městům. Protože průvodce také praví, že San Sebastian je sice staré město, ale nenalezneme zde tolik památek, kolik bychom čekali, vyjíždíme nejprve na jeden z vrcholků, na Monte Igueldo, odkud se nám má město představit jako na dlani.
Je podvečer a pohled na město i zátoku je skutečně úchvatný. Méně úchvatně však působí mořská hladina. Proč? V několika místech se po ní táhnou pruhy bílé pěny. Ne, nejedná se o vodu zpěněnou nárazy o skálu, ale je to známka přítomnosti saponátu. Není to zrovna příjemný poznatek. I tady se podepisuje člověk neblaze na přírodě. Důsledky tohoto počínání je lepší nedomýšlet.
Z vyhlídkové terasy přehlédneme nejprve celé město, potom soustředíme pozornost na jednotlivé památky. Krásu starého náměstí, které údajně patří k nejtypičtějším ve Španělsku, nemůžeme na tu dálku ocenit, ale rozeznáme některé z těch nemnoha dochovaných staveb. I z té dálky poznáváme novogotickou katedrálu Dobrého pastýře a další kostely. Jen se nám nedaří určit, který je který. Ale co na tom záleží? Hlavní je působivost celku. Romantiku podtrhuje – alespoň pro nás – loď s označením A 31 vyplouvající právě z přístavu na širé moře.
Do města nezajíždíme, namíříme si to na atlantské pobřeží a po něm pokračujeme v cestě ve směru na Bilbao. Opět nevyužíváme dálnici, chceme si vychutnat pohledy na moře a pobřeží. Vjíždíme na tzv. Zelené pobřeží, jak je nazýváno celé pobřeží Atlantického oceánu až k portugalským hranicím. Dnes si ho už příliš neužijeme – pro pokročilou dobu se musíme porozhlédnout po místě na přespání – ale od zítřka ho budeme s menšími zajížďkami poznávat. Hned po několika ujetých kilometrech však už dnes zjišťujeme, že baskické pobřeží je divoce rozeklané, s kolmými skalnatými stěnami, zálivy bičovanými vlnami a jen malými a úzkými písečnými plážemi. Projedeme obcemi Zarautz a Getaria. U Getarie také znovu uvidíme loď A 31. Potom už uhýbáme do vnitrozemí, protože na pobřeží je v létě skutečně nemožné sehnat ubytování.