Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.
Cesta na Solovky
Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.
Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.
Solověcký klášter
Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.
Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.
Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.
Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.
Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.
Solověcká příroda
Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.
Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.
Hora Sekirná
Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.
Ostrov Velká Muksalma
Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.
Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.
Pár doporučení na závěr
Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.
Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.
Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.
Starý taxikář řídí svůj žigulík s nosem přilepeným na přední sklo, jedeme z nádraží v malém karelském městečku Kem k Bílému moři. Čeká nás cesta na Solověcké ostrovy, zkráceně Solovky, místo, kde leží jedno z nedůležitějších center ruského pravoslaví a zároveň místo, kde se nacházel jeden z prvních gulagů v Rusku.
Cesta na Solovky
Z přístavu Rabočeostrovsk vyjíždí loď na Solovky (konkrétně na Velký Solověcký ostrov) každé ráno a večer se zase vrací zpátky. Setkáváme se s prvním úskalím naší cesty, ceny za lístek pro cizince jsou dvakrát vyšší než pro Rusy. Rozhodneme se, že lístky koupí naše polská kamarádka, která umí rusky nejlépe a my ostatní se aspoň nebude usmívat, aby se nepoznalo, že nejsme Rusové. Povedlo se a jsme na lodi. Brzy začíná být jasné, proč se Bílému moří říká bílé. Voda je skutečně bílá a mlha nad ní dojem ještě umocňuje. Asi po hodině cesty se v dálce začínají vynořovat věže Solověckého kláštera. Vypadá to jako v pohádce.
Po příjezdu si musíme najít ubytování. Na Solovkách jsou na turisty zvyklí a místní hned po přistání nabízejí ubytování. K nám se taky někdo žene, ale není mu moc rozumět, a tak ho necháváme, ať si najde někoho jiného. Přichází k nám další „hoteliér“, prý má jeho matka chaloupku, kde můžeme bydlet a už nás odvádí. Paní, u které budeme bydlet, je stará babka, chce nás ubytovat hned na verandě, nám se to moc nelíbí. Babka se po chvíli vzdává a nakonec nám pronajímá celou chatku, cena je ale vyšší, než bylo domluveno. Ukazuje nám, kde je záchod, kam se chodí pro vodu a pod kterým kamenem máme nechávat klíč, až odejdeme.
Solověcký klášter
Hned po ubytování vyrážíme ke klášteru, nejdeme přímo, ale skrz vesnici. Vesnice sestává z malých dřevěných domků obehnaných většinou polorozpadlým dřevěným plůtkem. Jediná cesta ve vesnici je vytvořená z betonových panelů, po kterých občas projede stará dodávka uaz nebo motorka se sajdkárou.
Skrz vesnici docházíme k moři a prohlížíme si malé lodní vrakoviště. Pak už nás čeká hlavní perla ostrovů, Solověcký klášter. Klášter vznikl v 15. století a postupně se stal jedním z nejvýznamnějších pravoslavných center. Působí monumentálně, z mlhy se pomalu noří jedna z hradebních věží. Hradby samotné jsou 8 až 11 metrů vysoké a tlusté okolo 5 metrů. Toto opevnění, postavené z velkých balvanů vzniklo v 16. století a pomohlo klášteru přečkat útoky livonského řádu, Švédů nebo Britů. Velké bludné balvany jsou po ostrovech rozesety úplně všude, a tak není divu, že posloužily jako stavební materiál.
Klášter vypadá podobně jako jiné ruské kláštery, má několik kostelů a hospodářských budov. Přesto ale působí jinak. Na rozdíl od klášterů v centru Ruska je tu turistů jen několik. Víc než jinde jsou zde vidět mniši a také poutníci, kteří sem přijeli hledat duchovní klid. Žijí v klášterech, přes den pomáhají s úklidem a večery tráví na mších. Celý klášter prochází rekonstrukcí, některé budovy již jsou opravené, jiné na opravu teprve čekají.
Solověcký klášter ve 20. a 30. letech fungoval jako gulag a vězení. Tomuto období je v jedné z budov kláštera věnována expozice. Po její prohlídce klášter opouštíme a jdeme se podívat dál po vesnici. Kousek od kláštera už budovy nejsou jenom dřevěné, je tu několik větších dřevěných domů, asi činžáku, ale také pravých zemljanek. Přímo před klášterem leží jezero, kolem kterého se volně pasou krávy. Za rybníkem jsou vidět dva velké vysílače a ještě kousek dál je letiště. My však míříme k moři, přes den se mlha vybrala, moře má krásnou modrou barvu, svítí sluníčko a je docela teplo.
Navečer se vracíme do kláštera, abychom se podívali na mši. Mše je jedna velká šou, dlouhá snad 3–4 hodiny (musím přiznat, že jsem tam tak dlouho nevydržel). Dlouhé litanie se střídají se čtením jmen svatých, čas od času obejde jeden mnich s kadidlem všechny věřící, kteří čtou knížky se jmény svatých, modlí se u ikon a křižují se.
Solověcká příroda
Další dny věnujeme místní přírodě. Je to fantazie. Solovky jsou malinkým souostrovím, ale mají stovky různě velkých jezer. Jdeme opět k moři, samozřejmě se musíme vykoupat. Moře je však tak studené, že už několik metrů před ním z vody sála děsivý chlad. Ve vodě jsme taky dlouho nevydrželi, pár temp a rychle zpátky na břeh.
Obcházíme ještě několik malých pláží nebo umělých hrází a přicházíme na místní skládku. Než skládka odpadků to vypadá na skládku nepotřebných věcí, váli se tu zrezivělé sudy, kabiny od náklaďáků a spousta dalších zajímavostí.
Hora Sekirná
Třetí de ráno vyrážíme na sever, na jeden z nejvyšších bodů Solověckých ostrovů, Sekirnou. Cesta k ní je dlouhá asi deset kilometrů, procházíme po prašné cestě vedoucí mezi jezery a lesy. Stopy po civilizaci prakticky žádné. Na vrcholu Sekirné (má jen 73 metrů, ale i tak to byl výšlap) stojí malý kostelík, od kterého je úžasný pohled na celý ostrov, vidíme jezera skrytá v lesích a v dálce moře. Večer po návratu jdeme ještě jednou na skládku, kamarád rád fotografuje a hledá si tu zajímavé motivy.
Ostrov Velká Muksalma
Poslední den se vydáváme na jeden z menších Solověckých ostrovů, ostrov Velká Muksalma. Díky neskutečné dřině mnichů, kteří v 19. století navršili k tomuto ostrovu umělý most, ani nemusíme lodí. Místo toho využíváme jednu z místních půjčoven kol a jedeme na kole. Cesta se různě klikatí mezi lesy a loukami. Pak přijde umělý most. Je asi kilometr dlouhý a přibližně deset metrů široký, dřív po něm mniši vodili stáda krav na pastvu. Na Velké Muksalmě přijíždíme k několika budovám, jedna je zděná, druhá dřevěná, v dálce je vidět další dřevěná polorozpadlá budova. Jsou to tzv. skity, dříve to byly budovy sloužící mnichům, pak zde byli drženi vězni gulagu.
Pomalu je čas vrátit se zpátky. Vracíme kola, loučíme se s babkou a jedeme lodí do Kemu. Autobusem se dostáváme na nádraží, kde ještě čekáme sedm hodin na vlak do Petrohradu.
Pár doporučení na závěr
Solověcké ostrovy patří k jednomu z mých největších cestovatelských zážitků. Připadal jsem si, jako bych byl na konci světa, ze kterého se už dál nelze dostat. Solovky jsou poměrně známé, ale naštěstí zatím nejsou cílem masové turistiky. Proto si také uchovávají svoje kouzlo. Stále je tu možné vidět takové scénky, jako vousatého mnicha v černé bundě, který vytáhne z garáže motor a jde ho přidělávat ke člunu, nebo krávu, koně, či kozu, kteří se pasou na pozadí Solověckého kláštera.
Při naší cestě jsme se dostali jen na dva ze šesti ostrovů. Zbylé čtyři ostrovy však také skrývají mnoho zajímavých, většinou církevních staveb.
Dostat se na Solovky je možné buď lodí z přístavu Rabočeostrovsk, kam jezdí taxíky a autobusy z Kemu, města na železnici mezi Petrohradem a Murmanskem (z Petrohradu sem cesta vlakem trvá přibližně 17 hodin). Nebo letadlem z Archangelsku. V zimě je letecké spojení jediné možné, protože moře zamrzá. Ubytování lze najít velmi snadno a velmi levně u někoho z místních usedlíků. Na ostrově je několik obchodů se základními potravinami, fungují zde mobilní telefony, v době naší cesty však na ostrově nebyly žádné automaty na peníze (tak na to pozor). Na ostrovech funguje několik půjčoven kol. Rozhodně se vyplatí si je půjčit, ostrovy jsou rovinaté a kolo umožní je lépe prozkoumat.
