Libanon – je stát na Blízkém východě sousedící se Sýrií a Izraelem. V Libanonu žije okolo 4 miliónů obyvatel, ale neuvěřitelných 12 miliónů Libanonců žije v zahraničí. 95% obyvatel jsou Arabové, 4% Arménci a dále pak Palestinci, Turkmeni a další. Situace je velmi nepřehledná a je nemožné čísla upřesnit. Je to díky válkám a také přistěhovalcům, kteří nemají občanství ani pas. Více o Libanonu nám řekne pan Yaseen Ali žijící již 8 let v Čechách, nyní v Praze.
Co si představíš, když zavřeš oči a slyšíš slovo Libanon?
Tak, když zavřu oči a slyším Libanon, představím si jako první moji rodinu samozřejmě, dále krásu Libanonu, zelené údolí, vysoké hory se sněhem a lyžováním, moře, starou část města Bejrút, kde jsou úzké uličky, obchody z obou stran, kde se prodává vše možné libanonské výroby. Dále libanonské jídlo, to je nejlepší jídlo na světě. Například takové zvláštní palačinky se sýrem, s masem nebo různými směsmi, cizrna, vegetariánské jídlo, saláty…už teď mám hlad. Představuji si také moderní část Bejrútu i jiná křesťanská města, kde je klid a zeleň všude, domy s červenými střechami. Bohužel si také představuji moje staré město, které zažilo občanské války. Všechno staré, špatné služby, hnusné baráky. Ale lidé jsou v pořádku. Jsou sice chudí, ale v pořádku. Představuji si také, jak moc máme špatný politický systém. Vše se dělí podle náboženství. Jaký má být prezident, předseda vlády atd.
Jaká místa bys doporučil turistům navštívit?
Určitě Bejrút – mix moderního i tradičního libanonského života, Tripoli – staré, hodně staré město, jeho hrad, jeho staré zastřešené trhy, Jounieh City – prostě nádherné město s pláží a mořem, Baalbel – staré římské město plné památek a kde jsou také hory – ideální k návštěvě je hlavně na jaře, kdy se dá dopoledne lyžovat a odpoledne plavat v moři. Cesta od moře k horám trvá asi 2 hodiny. Dále údolí Beqaa, které je plné zeleně, moc krásné, Jeita Grotto – město s nádherou skálou.
Je v Libanonu bezpečno?
Ano. Libanon je nebezpečný jen, když je nějaká válka. Libanonská mentalita je trošku jiná než v ostatních arabských státech. Máme cca 50 % křesťanů žijících s muslimy už roky, takže žádný radikalismus jako v ostatních státech zde není. Jsou však místa, kde je to konzervativnější. V současné době je válka v Sýrii, takže nebezpečná místa jsou kolem hranic se Sýrií. Tam je to horké! Vůbec bych se nebál se jet do Libanonu podívat. Pohostinnost je super. Hlídky jsou na ulicích, hlavně v Bejrútu a momentálně i v Tripolisu, protože je blízko hranic se Sýrií. Policie funguje bezvadně a často zadrží nebezpečné hledané osoby. Tísňová linka funguje, ale nedá se na ni vždy spolehnout. Obecně se dá říct, že policie je na střední úrovni.
Jaká se nosí móda v ulicích Libanonu?
Bejrútu se říkalo Paříž Středního východu. A to ať už kvůli oblékání, nejmodernějším autům na světě atd. Ovšem Bejrút je rozdělen do oblastí podle náboženství. A to má samozřejmě vliv na způsob oblékání na ulicích. Casino je jiným životem pro Libanonce a pro turisty. Top služby, krásné místo, design. Na pláži uvidíš všechno od normálního oblečení po plavky. Dle typu lidí a jejich náboženství. Libanon má asi 8 televizních kanálů a podle toho, komu který kanál patří, se liší způsob oblékání moderátorů. Dá se říct, že Libanon je mix 18 různých náboženských směrů a podle toho se prezentují různé životní styly na ulicích a v televizi.
Jak funguje v Libanonu doprava?
Jak kde. Ve městech je hodně taxikářů, kteří s tebou pojedou kamkoliv a za rozumnou cenu. V Bejrútu je to dražší samozřejmě. Funguje tu autobusová doprava, vlaky nemáme. Čím dál od Bejrútu, tím je kvalita silnic horší. Doprava se řídí semafory nejvíc striktně v Bejrútu. Hlídky jsou na silnicích, kontrolují auta a řidiče a platí se vysoké pokuty. Kvalita vozů není moc vysoká mimo Bejrút. Po městě jezdí jen autobusy, minibusy a taxi. Žádná Bejrút opencard neexistuje. Dopravní zácpy jsou na denním pořádku.
Jaká je životní úroveň, co se týká platů a cen?
Libanon je na tom špatně, co se týká platů a životní úrovně. Bohatí žijí bez problémů, mohou si dovolit moderní auta, restaurace, dovolené atd. Bohužel většina lidí žije pod střední úrovní. Průměrná mzda se liší dle typu práce. Zaměstnanci státního podniku mají cca 800 USD. Dostanou víc, když se ožení a za každé dítě dostávají příspěvky, zdravotní pojištění. Ale i ti vojáci, co mají nejvyšší mzdu, jsou uprostřed měsíce skoro na nule. Všechno je drahé. Léky, maso, školy…začátek školy je pro rodiče noční můra. O benzínu ani nemluvě. Tohle vysvětluje, proč je tolik Libanonců mimo domov. Ti, kteří pracují v zahraničí, posílají svým rodinám prostředky. Příklady cen: litr benzínu cca 2 USD, oběd pro rodinu 5 lidí cca 100 USD, balík chleba (8–10 placek) cca 1 USD, internet měsíčně cca 15 USD.
Co nabízí libanonská kuchyně?
Libanonská kuchyně se považuje za nejlepší na východě. Lehké jídlo je například plněný lilek. Náplň může být pálivá, směs ořechů a papriky. Nakládá se do oleje a jí se po x týdnů po naložení. Velká nabídka je vegetariánských jídel. Různé saláty obsahující petržel, rajčata, jarní cibulku, burgul, koření, citron, sůl, olivový olej. Vinné listy se rolují a plní třeba rýží s mletým masem. Stejně tak se plní i zelí. Něco jako české karbanátky děláme z burgulu, plněné masem a ořechy. Cizrnový humus je super jídlo k snídani. Dělají se různé druhy palačinek, se sýrem, s mletým masem, se směsí koření a bylin. Jí se hlavně kuřecí a hovězí, vepřové jedí křesťané. Také hodně mořských ryb. Sladkostí je velký výběr od těsta plněného ořechy, tvarohem, baklava a mnoho dalších, které se dělají na svátky. Ve všech je hodně cukru. Zahraniční restaurace v Libanonu moc nejsou.
Jací jsou Libanonci?
Prostě nejlepší z nejlepších. Libanonci toho zažili hodně. Občanské války, války s nepřáteli, francouzskou kolonii kdysi dávno. V Libanonu je výuka od mateřské školy ve francouzštině, což má podle mě obrovský plus. Dá se říct, že všichni Libanonci mají francouzštinu jako druhý skoro mateřský jazyk plus angličtinu samozřejmě. Tím, že se v Libanonu mluví francouzsky od dětství, tak je bariéra mezi libanonskou a západní kulturou minimální. Z toho plyne, že Libanonci jsou svobodomyslnější a také vzdělanější. Jsou prostě jiní. Zejména ti, co žijí v zahraničí. Když někoho potkáš, hned poznáš, že je Libanonec. Nejsou tmaví, umí se oblékat elegantně (až na mě), umí mluvit s lidmi, mají talent na cizí jazyky, mluví bez přízvuku. Jsou velmi pohostinní a nápomocni turistům. Umí podnikat. Politici jsou na tom hůř. Ty bych spíš kritizoval.
Co je tabu? Jsou Libanonci pověrčiví?
V Libanonu raději nemluvit o politice, ani místní, ani zahraniční. Nemluvit o náboženství, jen velmi obecně. Mluvit o jídle, přírodě, sportu, hudbě.
Pověrčiví jsou. Ale spíš jen z tradice, ne že by úplně věřili. Když ti zvoní v levém uchu, někdo tě pomlouvá. Když v pravém uchu, někdo o tobě mluví krásně. Když sedí rodina doma a vidí motýlka v pokoji, přijdou hosté. Když ti skáče levé oko, stane se něco, co ti udělá radost. Když pravé, stane se něco smutného, možná budeš i brečet. Když si někdo pořídí auto nebo nový dům, nechá někoho z kostela nebo z mešity, aby mu ho požehnal. Když je někdo moc krásný nebo má krásné auto, dům cokoliv, tak když je nemocný, říká se, že ostatní na to koukali špatným okem. Stejně když se něco stane tomu autu nebo vyhoří dům. Znamená to, že mu to lidi nepřáli. Lidi nemají dobrý pocit ze sovy a z krkavce. Říkají, že přináší neštěstí. Libanonci věří, že když jsi nemocný a budeš číst svatou knihu (Bible, Korán), tak to pomůže.
Jak a kde se Libanonci baví? Udržují vztahy s rodinou a příbuznými?
Ano, sociální silné vztahy patří k orientální kultuře. Tady v Česku lidé víc vyráží ven. V Bejrútu jsou krásná místa, kde se můžeš sejít s ostatními, hezké sezení, výhled na moře. V jiných městech se scházejí spíše doma. Lidé se znají, vědí, co kdo dělá a kolik má dětí. Tady v Česku je to šílené! Znáš maximálně jednoho souseda, a to jen proto, že potřebuješ u něj nechat náhradní klíč. Co se týká sportu, není to srovnatelné. Možná je to tím, že lidé u nás mají možnost se více pohybovat, typy práce, lepší počasí. Tady občas zůstávám sedět za počítačem celý den.
Jaký byl příjezd do Čech?
Jiný, tvrdý, studený a těžký. Uměl jsem jen pár slov česky. První ročník na VŠ byl šílený. Před VŠ jsem měl kurz češtiny v Poděbradech, 6 měsíců. Pak jsem podal přihlášku na ČVUT v Praze a na ZCU v Plzni. Byl jsem přijat na obě školy, ale vybral jsem si Plzeň, kde bydlí můj strýc. Na kurzu jazyka tě učí spisovnou češtinu, ale na ulicích a přednáškách se mluví hovorově, takže si dokážeš představit, kolik jsem toho rozuměl. Doma jsem půlku času trávil se slovníky. Hodně jsem makal a zvládl jsem to. Vracet do Libanonu se budu, ale nevím ještě kdy. Už několik let pracuji v americké firmě jako software inženýr.
A teď srovnání české a libanonské společnosti?
Česká kultura je úplně jiná než naše. Přijel jsem do Česka, když mi bylo 19. Čerstvý chlap vychovaný svou kulturou. Zvykl jsem si a věci, které se mi nelíbily, už mi nijak nevadí, nevšímám si jich. Beru je jako samozřejmost. Nelíbí se mi rodinné vztahy. Vztah rodičů k dětem. Samozřejmě jsou výjimky, ale majorita je bohužel taková chladná. U nás je to jinak. Rodina je svatá. Rodiče mají největší úctu a respekt. My jako jejich děti děláme maximum, aby byli spokojeni. Abychom jim nějak pomohli, až budou potřebovat. Cítíš ten příjemný vztah k nim, i když je ti 50, tak tvá máma a táta se budou chovat, jako bys byl mimino. Nelíbí se mi ani sociální vztahy, ale to je důsledek rodinných vztahů. Když základ není v pořádku, potom ani společnost není. Je to vidět, když jedeš městskou dopravou. Máš pocit, že se lidi navzájem sebe bojí. Nikdo s nikým nemluví. Spíš jsou na sebe hnusní, když někdo někomu stojí v cestě, nepustí ho sednout. Viděl jsem hodně případů, kdy někdo na někoho volal a ten druhý ho totálně ignoroval. Bojí se otočit. Je zvyklý ignorovat, bojí se lidí kolem sebe. Viděl jsem jednou v metru, jak starší pán spadl ze sedadla na zem a všichni na něj začali divně koukat. Někteří jen koutkem oka a dělali, že nic neviděli a NIKDO mu nepomohl.
Když jsem byl v prvním ročníku na škole, tak jsem byl poctivý student. Seděl jsem v první řadě a vždy poslouchal přednášku. Jednou na přednášce z matiky přednášející něco řekl a já jsem neslyšel, protože studenti dělali hluk. Otočil jsem se na spolužáka, co seděl vedle mě a zeptal se ho:„Hele, já jsem neslyšel, co na konci řekl,“ a čekal naivně, že mi to řekne. Ale jeho reakce byla:„Ale já to slyšel.“ Pointa tady je, že my máme v sobě tu hodnotu pomáhat druhému, když můžeme a občas i když nemůžeme. Ale tady v Česku málokdo. Spíš lidé jsou uzavření a konzervativní v divném slova smyslu.
Jednou jsem se bavil ve škole s kolegy o hudbě. Nakonec jsem jednomu slíbil, že mu přinesu DVD s orientálními písničkami. Druhý den jdu do školy a řeknu mu:„To je pro tebe.“ A on:„Kolik za to chceš?“ Vytáhl z kapsy peněženku a já jsem jen koukal. Automaticky jsem to bral, že mu to dám jako dárek. Nemáte to v sobě (jsou výjimky) dávat a nic neočekávat za to od druhého. Jen udělat tomu druhému radost.
Na druhou stranu se mi líbí systém. Třeba na úřadech a v obchodech, jak lidé stojí ve frontách. Líbí se mi internet a to, že si vše pořídíš online. U nás tohle neexistuje. Infrastruktura se zlepšuje, ale ještě není na takové úrovni jako tady. Líbí se mi tu dopravní zákon.
Ještě jedna věc, co souvisí se sociálními vztahy. Lidé se tu málo dotýkají. U nás je normální, že když potkáš dobrého kamaráda, tak se líbáte na tvář. Tady je to příznakem homosexuality. Nebo když vidíš krásné miminko v metru, tak se na něj bojíš koukat mile, jen aby si ostatní nemysleli, že jsi pedofil. U nás je to víc než normální. Naopak je slušné a milé, když se na miminko usmíváš nebo ho pohladíš. Vůbec nikoho nenapadne, že jsi pedofil. Co tady dělám? Pojedu zpátky domů, abych tu nechytnul ty divné vlastnosti 
. Česká kultura je v některých oblastech nemocná a slabá. Jednou jsem měl rozhovor s jedním starším člověkem a řekl mi, že očekává sociální katastrofu tady v Čechách. Asi měl pravdu ten pán. S každou novou generací je to horší. Už skoro všichni žijí ve virtuálním světě. To dělá lidi chladnými. Odstraní v nich emoce.
To je druhý extrém tady. Rodiče a prarodiče říkají, že když tady byl komunismus, nemohli nic. Když to slyší mladí, tak chtějí jít do extrémů, aby ukázali svým rodičům, že naše generace je “lepší”. Není dobré, co vidíš občas v metru, jak se děti ze základní i střední školy mezi sebou baví a jak se chovají. Jednou oni sami budou vychovávat budoucí generace a nemyslím si, že to bude lepší.
Ovšem měli bychom být všichni optimisté. Nedávno jsem četl v Lidových novinách, že mladí Češi patří mezi nejpasivnější. Každopádně přeji České republice jen to nejlepší a musím říct, že za ty roky, co tady žiju, jsem nikdy neměl s nikým žádný konflikt. Musím to zaklepat. Mimochodem v Libanonu také klepeme na dřevo. Naopak mám super dobré kamarády a jsem rád za to, co mám a kde jsem. Držím palce všem Čechům, hlavně mladým.
