Úterý 3. Srpna
Vstáváme po sedmé hodině, vlhká půda nepříjemně studí. V noci se přehnala bouřka a důkladně pršelo. Jsme ale spokojeni, stan, i když je už starý, téměř dvacetiletý, nezklamal. Teď je polojasno, mrakům se nechce odplout pryč. Kromě sebe krmíme i zdejší ptačí havěť, mezi níž jsou nejpočetnější vrabci. Ještě jednou si vyběhneme na dunu (i z kempu na ni vedou schody) a vychutnáme si pro změnu pohledy v ranním slunci.
Právě zde se loučíme s Atlantikem, vracet se budeme francouzským vnitrozemím. Nebude to ale úprk domů, i při cestě zpět budeme „prozkoumávat“ především města, která se nám „postaví do cesty.“ Najíždíme na rychlostní komunikaci a potom na dálnici směr Bordeaux. Ještě před ním předjíždíme český kamión s poznávací značkou „našeho“ Ústí nad Orlicí a mohutně se zdravíme. Bordeaux objedeme obchvatem a pak už pod koly našeho auta ubíhá dálnice směr Saintes. Tam bude naše dnešní první zastávka.
Saintes (sént) je na první pohled obyčejné město, na druhý pohled je to neobyčejné město. Proč neobyčejné? V turistických průvodcích se o něm sice něco málo praví, ale superlativy chybějí. Když sem přijedeme a uvidíme ho z tzv. druhé strany – to znamená z nábřeží té novější části města – zdá se nám, že mu je hned z mnoha důvodů v tomto směru křivděno. Nad siluetou staré části města se zvedá mohutná, bohatě členěná věž katedrály, ostatní památky budeme hledat ukryté v uličkách, na pahorcích i v údolích, na nichž a v nichž se město rozložilo. Těch málo informací, které máme k dispozici, nám napovídá, že bychom se mohli setkat i s lecčíms zajímavým.
Nejprve se seznámíme alespoň ve stručnosti s historií tohoto města. Je více než dlouhá. Průvodce praví, že město Saintes se může pochlubit neobvykle bohatým architektonickým dědictvím z různých dob svého vývoje. Toto město při dolním toku Charente k tomuto mělo ty nejlepší předpoklady. Po staletí zde byl jediný most přes dolní úsek řeky, který hojně využívali poutníci směřující do Santiaga de Compostela. Ten již dnes neexistuje, ale dokládá starořímské základy tohoto sídliště. Původně ale bylo hlavním sídlem kmene Santonů, jež se dostalo pod římskou nadvládu. Saintes se v římské době nazývalo Médiolanum Santonum a s několika památkami z římské doby se i my při procházce setkáme. Do podoby města se však zapsal výrazně i středověk, jeho „otisk“ je spjat především s působením církve.
Zaparkujeme na nábřeží a přes most se vydáme do starého města. Okamžitě nás pohltí jeho půvabné ulice a uličky se starobylými stavbami, jen palác justice má své místo u rušné tepny, po níž jsme do města sjížděli. Jdeme neomylně ke katedrále, naše cesta ale není přímá. Tu nahlédneme do uličky křižující tu „hlavní“ a na jejím konci zahlédneme zajímavou stavbu. Kdo by odolal odhalit tajemství té krásné budovy? My samozřejmě se svou věčně pátrací povahou neodoláme. Tentokrát jsme objevili městskou knihovnu.
V úžasu – po kolikáté už – stojíme před katedrálou St-Pierre, nacházející se v samotném srdci starého města, na levém břehu řeky Charente. Její románsko-gotické základy jsou patrné na první pohled. V 1. polovině 11. století zničil požár původní katedrálu a ta dnešní vznikla ve 12. století pod patronací biskupa Pierra de Confolens. V následujících staletích prodělal kostel několik přestaveb, až mu byla dána podoba, kterou má dnes. Již bohatě zdobený portál dává návštěvníkovi najevo, že význam tohoto kostela určitě nebyl zanedbatelný.
Projdeme kolem vkusně upravené radnice s krásným parkem, stoupáme na jedno z návrší, abychom vzápětí opět sklesali do dalších uliček a přiblížili se k jedné z památek z doby antiky. Amfiteátr je galsko-římského původu, pochází z 1. století a bavit se v něm mohlo až 15 000 diváků. Nad jeho zbytky se tyčí kostel St-Eutrope, který má románské základy a byl poutním kostelem pro věřící putující do Santiaga de Compostela. V 15. stol. poznamenalo jeho podobu zázračné vyléčení krále Ludvíka XI. z vodnatelnosti. Král nechal kostel doplnit gotickými přístavbami, ty ho ale spíše znehodnotily.
Přejdeme na druhý břeh řeky, projdeme kolem zbytků dalších antických staveb a alespoň na chvíli usedneme na nádvoří opatství Abbaye aux Dames. I ono je prezentováno jako architektonický skvost především románského slohu s typickými rysy stavitelství oblasti Saintonge. Jeho kostel St-Marie byl vysvěcen v roce 1047 a upraven ve 12. stol. V 17. – 18. století v něm získalo vzdělání mnoho šlechtičen.
Při svém návratu k autu ještě „potkáme“ římský Germanikův oblouk z počátku našeho letopočtu, jímž se vcházelo na most, posedíme na nábřeží, městu věnujeme poslední pohledy a – jedeme zase dál. Tentokrát využíváme obyčejnou silnici. Projíždíme oblastí spjatou s výrobou koňaku, samotné město Cognac ale necháváme za sebou. Blíží se poledne a tak hledáme místo vhodné pro „obědové stolování.“ Trochu netypicky si vybereme náměstíčko v St. Hilaire. Je zde stín, obecní WC a –ejhle, naproti přes silnici dokonce informační centrum. To přece nemůžeme nenavštívit.
Ujímá se mě usměvavá slečna a okamžitě začíná „nabízet“ kulturní i přírodní krásy blízkého i vzdáleného okolí. Problémem je ale opět jazyk. I přes tento „handicap“ se nakonec dorozumíme a na její doporučení se po obědě zastavujeme neplánovaně v St. Jean-d´Angély. Naši průvodci o tomto městě zarytě mlčí a tak jediným vodítkem v cestě za jeho krásami nám je drobná brožurka.
Saint-Jean-d´Angély leží na řece Boutonne, v místě, kde stálo galsko-římské sídlo Angeriacum. Po pádu římské říše patřilo území akvitánským vévodům a jeden z nich, Pippin, zde založil opatství. Klášter i město pak zničili Normané. Po opětné obnově město prožilo dobu rozkvětu a v roce 1204 získalo od anglického krále a jeho ženy Eleonory Akvitánské práva. I za stoleté války bylo město zničeno, aby opět vstalo z rozvalin.
Nejprve „zabloudíme“ mezi hrázděné domy z 15. – 17. stol., potom se zastavíme na náměstí. To sice pochází až z 18. – 19. století, vévodí mu však krásná renesanční kašna z roku 1546. O více než sto let je starší nedaleká hodinová věž. Torzo opatství a kostela působí i nyní monumentálním dojmem.
Dlouhá není ani zastávka v Niortu (nyór), středověkém městě na řece Sévre Niortaise. Architektonické památky jsou až příliš poznamenány věkem, ta nejznámější, hradní věž (donjon) z 12. století se právě opravuje. Ale přece něco neobvyklého zde mají. Ve starém městě je povrch chodníků i vozovky v jedné úrovni a odděluje je od sebe kovová, vlnící se příšera, kterou bychom mohli nazvat „hadodrakem.“
Podvečer trávíme v Poitiers (puatijé). Nejprve se posilníme bezvadným kebabem a pak vyrážíme za historií města úzce spojeného s dějinami celé Francie. Turistický informační materiál praví, že v jeho okolí se odehrály tři bitvy významné pro dějiny Francie. Při nejslavnější z nich, v roce 732, se franckému vládci Karlu Martelovi podařilo zastavit postup Arabů z jihu dále na sever, na další, která se odehrála za stoleté války v roce 1356, Francouzi nevzpomínají v dobrém, neboť v ní byli poraženi Angličany. A ta třetí? Tak o té nevíme, máme zase po čem pátrat.
Ale vraťme se k historii Poitiers pěkně po pořádku. Město leží na náhorní planině, nad řekou Clain a jejím přítokem Boivre. Ve starověku bylo zdejší sídliště nazýváno Limonum a bylo jakýmsi hlavním městem kmene Piktaviů. Proto se mu někdy také říkalo Pictavium. Když se tato oblast dostala pod nadvládu Římanů, město se výrazně rozrostlo. Byla to doba stavby venkovských vil, vzniku sítě silnic a měst přeplněných budovami a zařízeními pro volný čas lidí, např. lázněmi a amfiteátry. Tato doba ovlivnila i Poitiers, z památek na ni se nám však téměř nic nedochovalo.
Přelom 2. a 3. století našeho letopočtu zahájil období zmatků a úpadku. Zemí procházely hordy barbarů, nejprve ničily vše, na co přišly, ale od 5. století se barbaři začali na nově získaných územích usazovat natrvalo. Města Poitiers se zmocnili Vizigóti. Ani oni tu nebyli pány na věčnost. V bitvě u Vouillé nedaleko Poitiers (že by to byla ta třetí významná bitva, v pořadí tedy ta první?) zvítězil v roce 507 Chlodvík, francký král, nad vizigótským králem Alarichem II. a získal tak pro rozšiřující se franckou říši další území.
Dědicem západní části francké říše po jejím rozpadu se stal v bojích a intrikách vznikající francouzský stát. Ten bohužel ne všechny oblasti uhájil v soupeření s mocnými Angličany. I Poitiers se r. 1154 dostalo pod anglickou moc. Po dvou érách anglické nadvlády začalo město vzkvétat za Jeana de Berry (1369 – 1416), po r. 1431, kdy zde byla založena univerzita, se Poitiers stalo centrem vzdělanosti a kulturního života vůbec. Náboženské války, věčné to francouzské téma, se podepsaly i na tomto městě. A potom – potom můžeme konstatovat už tolikrát zopakované – léta rozkvětu se střídají s léty úpadku, klid lidí je vystřídán jejich smutkem, strachem a úzkostmi spojenými s jejich na první pohled obyčejným žitím. Ale co člověka jako jedince zajímá více než jen jeho obyčejné žití? Odpověď – tak tu si vyslovte každý sám. A nás provede městem více než 2 000 let kultury a historie.
Procházku začínáme u budovy z 19. století, u radnice. Pěší zóna směřující k nejstarším památkám je i v podvečer plná lidí, především samozřejmě turistů. Účel mnoha budov, kolem nichž procházíme, neznáme, ale opět je pro nás důležitá spíše jejich krása. K nim vedou úzké, křivolaké, srázné, na mnoha úsecích jakoby špatně dlážděné uličky. Toť typický obraz starého původu města.
Na pěší zóně jako první „potkáme“ palác justice. Ten prohlédneme nejprve „zpředu“ a potom „zezadu.“ Představí se nám renesanční průčelí, z boční ulice uvidíme starší části budovy. Tento původní palác anjouovských králů je nesporně jednou z nejzajímavějších staveb tohoto města. Z doby Jindřicha II. a Richarda Lví srdce se zde zachoval sál z 12. století. V roce 1429 zde údajně vyslýchali tolikrát zmiňovanou Janu z Arku.
Potom dojdeme na náměstí Place de Gaulle. Určitě nejzajímavější stavbou zde je kostel Notre-Dame-la-Grande (Panny Marie Veliké). Tento grandiózní, i když na první pohled malý kostel náleží k hlavním poutním chrámům Poitiers. Jeho neobyčejně bohatě zdobené průčelí musí snad upoutat každého, kdo do těchto končin zabloudí. Praví se, že tu najdeme nejbohatší sochařsky zdobenou románskou fasádu ve Francii. Než tuto fasádu zhlédneme, nedokážeme si představit, co toto konstatování znamená. Tedy z dálky nic moc, zblízka – úchvatné. Je až neskutečné, jaká kamenná krása se nám představí. Průčelí s dvěma věžičkami s kuželovitými střechami na jeho okrajích je zdobeno tím nejjemnějším kamenným krajkovím. Uprostřed trojúhelníkovitého štítu se nachází Kristus ve Slávě obklopený symboly evangelistů, na průčelí je patrný dokonce maurský vliv. Sochy, zvířecí i rostlinné motivy, sloupy a sloupky, obojí bohatě tvarované – to a ještě více (alespoň pro odborníky – znalce umění) patří neodmyslitelně k charakteristice tohoto architektonického skvostu. Bohužel v dnešní pozdní hodině je již zavřeno, interiér tedy neuvidíme.
Rozhlédneme se po náměstí, obdivujeme kočičí krásku (nebo kocouřího krasavce, tak dalece zvíře nezkoumáme) – ta se způsobně usadila na židli ve venkovní zahrádce zdejší restaurace a snad čeká, co jí naservírují. Obsluha na ni ale poněkud zapomíná a všímá si pouze lidských zákazníků.
K významným církevním stavbám se počítá katedrála St-Pierre. K ní dojdeme ulicí, z níž katedrálu neustále vidíme, a ona před námi roste a roste, až se ocitneme před její gotickou krásou. Její původ se datuje do 12. století, vysvěcena byla ale až v roce 1379. Každá ze dvou věží je jiná, obě hlídají bohatou výzdobu sebe samých i chrámového průčelí.
Pro změnu k nejstarším křesťanským stavbám v zemi se řadí nedaleké baptisterium St-Jean. Údajně se stavělo mezi lety 220 a 330, potom se ještě mnohokrát přestavovalo. Bylo v něm pokřtěno mnoho vyznavačů pohanství, dnes však slouží úplně jinému účelu. Je v něm umístěno muzeum opatrující fresky Krista a císaře Konstantina, dále merovejské sarkofágy i další památky z této doby.
Je tu pozdní večer a s ním hledání noclehu. Jeden kemp – zavřený, druhý kemp – tak ten už nejméně dva roky nefunguje, třetí kemp – ten se nám nepodaří objevit a – dál už nehledáme. Naskytne se nám přijatelné místo pro „divoké spaní.“ Vezmeme s ním zavděk a v jedenáct v noci se konečně ukládáme ke spánku. Jen cikády ruší náš klid.
