Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.
Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.
{{reklama()}}
Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.
To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.
A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.
Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.
Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.
Stojím na přístavním molu ve francouzském městu Saint Malo, nad hlavou mi ubíhají těžká dešťová mračna a kolem mne se pohupuje les stožárů okolo stojících plachetnic. Je ráno, sice letní, v bretaňském kraji však přesto chladné, které dokáže tak snadno přejít ze závoje deště do paprsků slunce a opačně.
Přede mnou se tyčí mohutné hradby města, s jehož jménem je spjat slavný spisovatel Francois René de Chateaubriand, skladatel Louis Aubert, korzáři René Duguay – Trouin a Robert Surcouf, či herci Alain Cuny nebo Daiel Gélin. Město vybudované na přímořském skalisku se teď tváří chladně a neústupně. Jakoby chtělo návštěvníka odradit od návštěvy, jakoby ho nechtělo nechat proniknout do jeho uliček, nasát jeho atmosféru, zamilovat se do něho. Saint Malo vypadá nedobytně a nedobytné být muselo, když bylo za druhé světové války doslova rozbombardováno a z jeho pyšných hradeb a vznosných budov zůstaly jen trosky.
{{reklama()}}
Původně jsem sem přijel proto, abych obdivoval hradby ze 13 – 14. století. Abych z nich shlédl na romanticky skalnaté pobřeží i s jeho plážemi, kde se čára přílivu neustále pohybuje tu jedním, tu opačným směrem. Procházím se po hradbách, když si uvědomím jednu změnu. Necítím už touhu po poznání historie města, nechci ani teď objevovat jeho památky. Celé mé tělo, má duše, jakoby najednou vstřebávaly tu specifickou, pro nás nezvyklou atmosféru probouzejícího se města. Pro nás středoevropany snad o to zajímavější, že ji nedokážeme prožít, vychutnat. Snad právě proto nás zdejší rána tak okouzlují svou bezprostředností a klidnou atmosférou. Není tu ani stopy po uspěchanosti. Když kráčím svěžím jitrem, čím dále častěji se stáčí můj zrak k obytným domům na opačné straně hradeb. V tuto chvíli mě nezajímá výhled na moře, ani skalnatý ostrůvek Grande Bé, na kterém byl podle svého přání pohřben romantický spisovat Francois de Chateaubriand – tedy směrem k větru a moři.
To, co mě teď zajímá daleko více, je ukryto za zdmi a okny domů. Tam v útulných bytech obyvatelé Saint Malo teprve vstávají a uličky a hradby svého města ponechávají jen zahraničním turistům. Je třeba říci, že bretaňské snídaně, stejně jako francouzské, neoplývají příliš fantazií. Průměrný obyvatel tohoto kraje si vystačí s kávou, croissantem nebo bagetou. Přesto se mezi nimi však najdou i ti, kteří si ranní chvilku pohody před celodenním shonem zpestří nějakou tou crépes se sýrovou, rybí, nebo jinou slanou či sladkou náplní. Míchaná vajíčka a pečená slanina sem zřejmě dorazily s turisty z jiných částí Evropy a Ameriky. Bramborové koblížky, již zmiňované omelety, placky z kynutého těsta či „finisterský farsach“ se sušenými švestkami, jsou srdcím i jazykům roduvěrných bretonců jistě bližší.
A je tu ještě něco jiného, co se line z okolních oken. Kromě vůně ranní kávy a čerstvého pečiva Vás pohladí vlídnost a shovívavost těch, kterým s jistým ostychem a mírným studem nahlížíte do jejich soukromí. Pověstný bretaňský chlad a odstup, jakoby zde neplatil. Nejenže se Vám nedostane odmítavých posunků, ale naopak zamávání a vlídný úsměv je vám odpovědí na Vaši zvědavost. Spokojeně usazeni v pohodlných křeslech u doširoka otevřených oken si zdejší obyvatelé vychutnávají svůj ranní šálek kávy. Není tu místo na spěch, nervozitu, stres. Jakoby tím chtěli i věčně spěchajícím turistům naznačit, aby se na chvíli zastavili a vychutnali si tu vzácnou chvilku, kdy nový den vchází do zdejších uliček, ale nečiní tak násilně, ve spěchu.
Sestupuji do městských uliček a připadám, jako bych já byl tím ranním poslem. Jako kdyby všichni ti pekaři, prodavači, restauratéři čekali na můj pokyn, aby s rachocením rolet a cvakáním klíčů v zámcích otevřeli svá království. A činí tak s úsměvem, s radostí nad tím, že zase mohou přivítat své zákazníky, že se mohou radovat z nového dne. A tak i já nechávám unášet tou prostou atmosférou radosti, optimismu a přátelství, navzdory těžkým, dešťovým mračnům nad Saint Malo.
Spolu s bretoňci vám z deštěm skrápěného francouzského pobřeží přejeme krásný den.
