Když jsem dostal nabídku navštívit s několika novináři na pět dní Vysoké Taury v Rakousku, nadšením jsem právě nejásal. Ačkoliv cestuji nesmírně rád a každá, byť sebenepatrnější cesta ve mně dokáže vyvolat téměř vnitřní třes, tentokrát jsem odjížděl s pocity více než rozpačitými. Hory totiž nepatří k mým vysněným cílům a nenavštěvují mne zahaleny oparem vábení v tom krásnem čase, těsně před usnutím.
Snad právě proto, že s tímto koutem naší Země ještě nemám osobní zkušenost, přemluvil jsem sám sebe a na cestu se vydal. To jsem ale ani v nejmenším netušil, s jak rozdílnými pocity a vnitřním naplněním se po pár dnech budu vracet.
Zvu Vás na výlet nedaleko od našich jižních hranic, do země alpského mléka, rozlehlých plání vysoko nad mořem a tyrkysově zbarvených ledovcových jezírek, která jak vzácné drahokamy krášlí již tak úchvatnou krajinu.
Národní park Vysoké Taury je největší přírodní oblastí v Alpách. Je jedním z nejkrásnějších míst na Zemi a po právu je nazýván Noemovou archou, díky tisícům druhů rostlin a zvěře, která toto místo obývají. Sobota 28.7.2007 byl docela obyčejný den. Vyšlo slunce, svět se stále točil směrem, který mu byl určen, ale jedno místo, takové malé městečko ve Vysokých Taurech jménem Mittersill to vnímalo úplně jinak. Ten den se zde totiž otevíralo zbrusu nové turistické a informační středisko Národního parku Vysoké Taury.
Vedení Národního parku pozvalo novináře z Anglie, Německa, Rakouska a také z České republiky. Cílem bylo umožnit skupině reportérů poznat krásy tohoto koutu rakouských Alp a dát jim dostatek prožitků i materiálů k napsání článků, které by přilákaly záplavy turistů. Cokoliv ale budete v tomto a dalších článcích číst, není vynucená propaganda, nýbrž můj osobní pohled na Vysoké Taury a věřte nebo ne, je to opravdu jedno z nejmalebnějších míst, které jsem kdy viděl.
Naše česká výprava byla ubytována asi tři kilometry od Mittersillu v malé vesničce jménem Stuhlfenden. Penzion, který se na čtyři noci stal naším přechodným domovem, dýchal nefalšovanou rodinnou atmosférou a ve svých přátelských útrobách skrýval nejen útulné pokoje s výhledy na okolní hory, ale také velmi dobře vybavený vinný sklípek. Uvítací večeře, která se konala ve středu 26.7. v den našeho příjezdu, byla pro některé z nás skutečným překvapením. Nějak jsme se museli vyrovnat se skutečností, že naše výprava nejen že nebude ohrožena smrtí hladem, naopak bude muset napnout veškeré dostupné síly k boji proti neodolatelně vonícím pokrmům, které se na nás valily a nutno podotknout, že nad námi téměř vždy zvítězily.
S vědomím, že druhý den, tedy ve čtvrtek 27.7. budeme poměrně brzy ráno vstávat a čeká nás první z naplánovaných tras, jsme se přeci jen odhodlali opustit příjemné společenství vepřo – knedlo – zela a plni všech dojmů, netřeba dodávat, že především těch gastronomických, jsme usnuli.
Druhého dne nás rána vítalo rozesmáté slunce a zlatavými paprsky lákalo z objetí vyhřátých pelíšků a nabízelo náruč plnou alpské romantiky. Na vší tu krásu jsme nebyli sami. Celkem nás bylo asi osmnáct novinářů, kteří pracují pro nejrůznější cestovatelská periodika, či média. Z velké části to byli aktivní sportovci nejrůznějšího věku, ale mládí převládalo.
Nevím jaké informace o programu dostali před odjezdem ostatní, ale nevzít si na výšlapy do hor kotníkové boty pokládám za poměrně značný prohřešek. Já jsem si ty své poctivě vzal a domů jsem si přivezl pouze zkrvavené puchýře na patách. Ještě si k tomu vymknout kotníky, to už by bylo příliš darů z tak krátké cesty.
Malý autobus nás odvezl z Mittersillu na druhou stranu Vysokých Taur. Díky pět kilometrů dlouhému tunelu (na jehož konci zaplatíte za osobní automobil 10 EUR) jsme se rázem ocitli daleko od svých penzionů. Místo, kde jsme vystoupili, se jmenovalo Matreier Tauernhaus. Je to turistická chata ležící v nadmořské výšce 1512 m a již ve 13. století byla výchozím bodem místních obchodníků se solí a vínem, kteří po stezce, spojující severní a jižní Tyrolsko čile obchodovali s tímto zbožím. K jeho převážení využívali koně, kteří byli každý schopni unést až 100 kilogramů nákladu.
Velmi milým překvapením pro nás byla nejen přítomnost pracovníka Narodního parku Vysoké Taury, který nás po celou dobu provázel, ale především dvou koní, kteří jsou místními obyvateli pro potřeby turistů a zachování dávné tradice využíváni. Dnes už ale na svých bedrech nevozí sůl, či víno, ale prohýbají se pod batohy lidí. V našem případě pod zavazadly naší početné novinářské skupiny.
Cesta započala velmi mírným stoupáním středem nádherného údolí. Po malé chvíli, jakmile jsme vystoupali potřebné výškové metry, se nám naskytl úchvatný pohled na ledovec Schlaten Kees, který svým chladivým dechem zpřijemňoval poměrně horký den. Zanedlouho jsme opustili úroveň lesa a ocitli se na rozlehlých loukách, kde jedinými zvuky bylo cinkání kravských zvonců a bublající potůček. Zelená barva trávy se vkusně doplňovala s občasnou skalou a my pomalu stoupali vzhůru. Konící si po horské cestě vyšlapovali poměrně jistě a jakékoliv krátké zastavení využili ke spásání svěžího travnatého porostu.
Musím ještě zmínit, že dalším zvířecím souputníkem byl malý kudrnatý psík jménem Konrád. Doprovázen svou paničkou, zvesela si vykračoval i po těch nejnáročnějších úsecích cesty a zatímco někteří z nás lapali mnohdy beznadějně po dechu, či u cesty zanechávali obsahy svých žaludků, Konrád si cestu evidentně užíval. A kdykoliv jsme zastavili, neopomněl svým koňským přátelů patřičně hlasitým štěkotem dokazovat, kdo je tu na horách vlastně pánem.
Po několika hodinách cesty jsme se dostali do sedla Alter Tauern ve výšce 2512 m.n.m., které je jen kousek od horské chaty St. Polten Hute. Jakmile jsme dosáhli prahu sedla, otevřel se před námi pohled hodný olympských bohů. Dvě nádherná ledovcová jezera hluboko pod námi zářila modro zelenou barvou a jiskřivě odrážela sluneční paprsky. Obersee a Langsee. Seshora se zdálo, že leží ve stejné výškové úrovni, ale rozdíl byl mezi nimi poměrně značný. Cesta po jejich obvodu byla zkrášlena odrážejícími se okolnimi velikány na jejich hladinách. Husím pochodem se zvukovou kulisou odfrkujících koní, jsme pomalu sestupovali na druhou stranu pohoří. Čekala nás skalní soutěska, která dala zabrat především našim okovaným přátelům. S hrůzou v očích a neochotou pokračovat v cestě se jen velmi pomalu posunovali krok za krokem po kluzkých kamenech a co chvíli podklouzli v nerovném a nebezpečném terénu. Jen díky vytrvalosti a neoblomnosti svých průvodců se byli schopni odhodlat k náročnému sestupu.
Po delší polední pauze, kdy jsme nasávali teplo a bezmezný klid, jsme se vydali na poslední úsek cesty. Vedla příkrým směrem k Hintersee – Mittersill, kde někteří z nás, značně pokulhávajíc po náročném sestupu neodolali a osvěžili své slepené rty chladivým alpským pivem. Ale to už jsme zaslechli motor našeho minibusu, který nás přijel vyzvednout a zanedlouho již odvážel únavou ztichlé turisty zpět do Mittersillu a Stuhlfeldenu. Ještě pár posmutnělých pohledů ke skalnatým horizontům a už jsme opět vystupovali ve světě plném kamenných domů, aut a zvuků vpravdě nepřírodních. Ale zítra, zítra se tam opět vrátíme.
