Preikestolen – ptačí perspektiva s nohama na zemi

Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.

Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.

Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.

Norské bohatství

Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.

Norský folklor: tma, mlha a neexistující spojení

Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.

Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolen­hytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.

Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem

Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.

Lahůdka pro lidi se závratí

Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.

Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.

Kdo se chystá navštívit jihozápadní část Norska, určitě by neměl vynechat výlet po kopcích Lysefjordu v blízkosti města Stavanger. Tato hračka přírody vypadá, jako kdyby ledový nůž udělal do kopcovitého pobřeží 42kilometrový úzký zářez a nechal do něho natéct moře.

Návštěvníci by si podle místních měli pospíšit, protože se traduje, že hlavní atrakce fjordu, útes Preikestolen, se zřítí do moře ve chvíli, kdy se sedm bratrů obývajících fjord ožení se sedmi dcerami z fjordu. Vzhledem k tomu, že populaci nehostinného fjordu tvoří dvě vesnice – Lysebotn a Forsand – a norští synové a dcery mají po jednom až dvou sourozencích, není třeba zas tak spěchat. Druhá atrakce fjordu, hůře dostupný kámen Kjeragbolten, zaseknutý mezi dvěma skalami nad téměř kilometrovou propastí, zatím zvládá také statečně nápory fotekchtivých turistů.

Jako výchozí bod výstupu na Preikestolen (angl. Pulpit Rock, oltářní kámen) je dobré si zvolit stotisícový Stavanger. Je dostupný přímým letem z Prahy a nachází se zde několik hotelů a hostelů. Ceny hostelů našince jen mírně nadzvednou ze židle, zatímco při zjištění cen v supermarketech vyskakuje až do stropu. Částky jsou totožné s našimi až na to, že jsou v třikrát dražších norských korunách.

Norské bohatství

Ti, kteří chtějí, se mohou v rámci šetření pokusit o husarský kousek zvaný Couchsurfing. My jsme přes tento celosvětový systém vzájemného poskytování noclehu měli štěstí být zdarma ubytovaní na jachtě ve stavangerském přístavu, výměnou za příslib ubytování majiteli s manželkou u nás, pokud se někdy vypraví do „Československa“. Majitel jachty, starý námořník, byl na Nora skutečně velmi otevřený a přátelský. Večer nás pozval k sobě do bytu, se ženou připravili vlastní sítí nachytané pstruhy z nedalekého jezera, a popovídali jsme si o cestovatelských zážitcích, brazilských tancích a italských vínech. S velkou hrdostí nám ukázali, jak manželka, která trpí Parkinsonovou chorobou, začala prodávat přes internet patentovaný ručník pro lidi s omezenou pohyblivostí. A my jsme obdivovali živou ukázku norského poměrně častého postoje, že vše je možné, když je duševní bohatství podpořené bohatstvím materiálním, anebo naopak.

Norský folklor: tma, mlha a neexistující spojení

Na Preikestolen jsme se vypravili koncem října, brzy ráno před svítáním. V Norsku je při výletech vždy potřeba počítat se dvěma neodvratnými živly – tmou a proměnlivým počasím. V létě je v jižní části Norska denní světlo až do jedenácté večer; na severu je možné obdivovat i tzv. půlnoční slunce. V zimě to je ale opačný extrém, kdy se na jihu rozednívá o jedenácté ráno a než si člověk zívne, jsou dvě po obědě a přichází stmívání. I proto je obvyklé, že vás na túře na podzim, v zimě anebo na jaře domácí turisté varují už o desáté ráno, abyste si za svým cílem pospíšili, protože jinak se nestihnete do setmění vrátit zpět do civilizace.

Důležité na mimosezónní túře (sezóna v Norsku znamená 3 letní měsíce) je zkoordinovat dopravu k výchozímu bodu. Nejpohodlnější je půjčit si ve Stavangeru auto, druhou variantou je počkat si na sice přesné, ale velmi sporadicky jezdící lokální autobusy. My jsme se rozhodli vzdát se pohodlí půjčeného auta. Ze Stavangeru jsme se k začátku samotné túry museli přeplavit trajektem do Tau, ze kterého jezdí autobus do vesnice Jørpeland. Z ní jsme museli pokračovat asi 10 kilometrů taxíkem k Preikestolen­hytta, horské chatě na startu túry, kde se dá také pohodlně ubytovat. Na turisty přestupující z trajektu na autobus a potom do taxíků jsou tu zvyklí; řidič autobusu nám také hned nabídl zavolat taxi, které na nás na konečné autobusu skutečně čekalo. Už na trajektu jsme se dali do řeči s místním průvodcem, který se nás snažil od výpravy odradit kvůli zasněžené stezce. Naštěstí jsme však byli příliš rozhodnutí podívat se na Lysefjord z výšky na to, abychom ho poslechli a hned na začátku se otočili. A cíl cesty skutečně stál za to.

Turistická dálnice vede po zemi, deskách, skalách, sněhu i potokem

Hned od Preikestolenhytta jsme začali výšlap po stezce vedoucí až na Preikestolen. To už jsme byli po ranních krátkých přestupech lehčí o 400 NOK (asi 1300 Kč). Krajina byla slunečná a na rozdíl od Stavangeru pokrytá sněhem. Turistické značení je poměrně nešťastné – červené T nakreslené na stromech či kamenech. Vzhledem ke sněhové pokrývce jsme byli místy vděční za stopy turistů před námi. Kdyby byl sníh čerstvý, s velkou pravděpodobností bychom na několika rovných loukách nevěděli, kudy pokračovat. Naštěstí pro snadnou orientaci stezkou projde denně podle počasí od 20 do 200 turistů. Povrch stezky je první kilometr zemitý a často silně promočený. Potom se ale mění na skalnatý a nabízí několik zajímavých proměn. Přibližně po druhém kilometru vede po dřevěných deskách, postavených na zmáčené bažině. Poté následuje úsek kluzkých a příkrých kamenů, které díky dolu tekoucímu potoku připomínají výstup nahoru po vodopádu se zasněženými kameny. Po třetím kilometru se nám začal otvírat výhled na fjord, pod nohama už byla souvislá zledovatělá a zasněžená skála.

Lahůdka pro lidi se závratí

Pohled na kopce se nejprve podobá výhledům, které je možné zhlédnout v Alpách anebo ve Vysokých Tatrách. Stezka nás dokonce vedla kolem několika menších ples, kterých jsou v norských kopcích tisíce. Podobnost s čímkoli, co kdy člověk viděl, se však změní v posledních desítkách metrů túry. Ty odhalí ve více než 600metrové hloubce mořského hada – Lysefjord, a naproti druhou, stejně vysokou a strmou horskou stěnu fjordu. Pokud máte štěstí jako my, stihne se za pár minut změnit výhled z útesu ze slunečného a jasného na překrytý žlutou slunečnou mlhou. Tak, jako během celé cesty, ani na útesu neexistuje prodej občerstvení, což však při délce túry přibližně 2–3 hodiny jedním směrem a dostatečných vlastních zásobách nevadí. Díky trhlinám na skalním výběžku útesu to vypadá, že kdyby tam i neestetický stánek anebo chatku postavili, odlomil by se, a to bez ohledu na sedm nezadaných sourozenců.

Při ještě větším štěstí můžete vidět base jumpery, mladíky, kterým sudičky do vínku nenadělily pud sebezáchovy, jak skáčou s padákem a kostýmem podobným Batmanovi z těch útesů fjordu, pod kterými není kilometr nic a potom moře. Lysefjord je celosvětově oblíbené base jumperské místo, kde je tento sport legální a kde je adrenalin z otevření padáku na poslední chvíli díky délce pádu jeden z největších. Doporučujeme však nedívat se na skokany příliš dlouho, ale kontrolovat si čas, protože norské (pod)zimní stmívání je rychlé a kdyby vás uvěznilo bez stanu na tomto útesu, tak i poměrně životu nebezpečné. Pokud však cestou dolů máte dobrou časovou rezervu, nabízí stezka několik příležitostí na vybočení a pozorování romantického západu slunce za protější stěnou Lysefjordu. Příště s sebou na túru rozhodně vezmeme i stan. Doufáme jen, že do té doby Preikestolen nestrhne vítr, nadpřirozené síly, ani jeho vlastní tíha majestátnosti.