Sušení ve stanici Hunerkogl * Hledání Dachsteinu * Bloudění v mlze * Výstup * Hle, Dachstein je jinde * Návrat na Hunerkogl
Super – stan vydržel nápor větru a dokonce i déšť – propršelo (nebo prosněžilo?) skoro celou noc, ale ráno se udělalo fakt hezky. Na obloze spousta modrých nadějných fleků, občas sluníčko a kolem nás spousta lyžařů a běžkařů. Rychle balíme stany, ať můžeme co nejdříve vyrazit a v rychlosti ještě sušíme v lanovce na hajzlíkách boty. Zjistili jsme, že tam mají fantastický výkonný sušák na ruce se speciálním „náhubkem“, který se akorát vlezl do boty. Na čtyři cykly (stiskem kouzelného tlačítka) byla bota nádherně vysušená, dva cykly na ponožky a vzhůru do hor..
V šatnách lanovky necháváme batohy a vyrážíme jen na lehko znovu navázáni na jedno lano vstříc Dachsteinu. Holomek se ale skryl do mlhy. Opravdu se dá říct, že bloudíme v mlze. Vzpomínáme na Járu Cimrmana, Výstup po ledovci ke stěně Dachsteinu jak překračoval 70. rovnoběžku a navštěvoval Petrohradskou ermitáž. Předbíhají nás dva chlapci a nečekaně odbočují doleva. Koukáme do mapy a odhadujeme kam v té mlze jít dále. Vyrážíme nějakým směrem po částečně vyplužené trase pro běžkaře, ale zase bloudíme, je kolem nás akorát mlíko. Trošku se odkrývají okolní kopce a odhadujeme, kam zabočit. Za chvilku se kolem nás znovu prohnali Ti dva borci, kteří také Dachstein hledají a zdá se, že ani oni si nejsou zcela jistí, kde je.
S Romanem se shodujeme, že tamten kopec vlevo vypadá jako ten, který máme zdolávat (něco podobného jsme viděli na internetu), ale jsme ostatními členy přehlasováni, že je to zcela jistě tamten druhý kopec, ke kterému se blíží i ostatní výpravy. Tož přeskakujeme jednu ledovcovou puklinu a už stojíme pod kopcem a díváme se na krásnou ferratu, která vede až někam nahoru na Dachstein. Členové ostatních výprav znají pravidlo, že kdo dřív přijde dřív mele, takže vyrážíme na průzkum skály jako první. Počasí je katastrofální, dneska tu před námi určitě ještě nikdo nebyl a v předchozích 2 dnech určitě také ne. Fouká vítr, drobně prší nebo sněží, už sami ani nevíme. Zdoláváme skálu a čekáme na ostatní, když se před námi na chvíli ukáže nějaký ještě vyšší kopec, než ten na kterém stojíme.
Od jiných borců, kteří to tady zdá se již dobře znají, se dozvídáme, že je třeba ze skály druhou stranou slézt na další ledovec a pak podél se vyšplhat k další skále a teprv pak se vydrápat na Dachstein. Zkoušíme to, ale je to nebezpečné a někteří z nás by to asi nedali. Vracíme se zpět a za Dachstein prohlašujeme kopec kousek od nás, který ještě v rychlosti za děsného větru zdoláváme. Hurrrááá – Dachstein padl, jsme borci. Ještě vrcholová fotka a vzhůru zpět dolů na ledovec. Připíjíme z pleskačky na náš super úspěch, dáváme bidýsku a už se zase vážeme na lano a vracíme se zpět k Hunerkogelu.
Počasí se vylepšuje, ale Dachstein stále vidět není, je kompletně zahalen v mlze. Proti nám chodí davy turistů a zděšeně se na nás dívají, když vidí, že jsme navázaní na laně, cepíny v rukách, mačky… opravdu to tam na takovou výbavu asi nebylo – dokonce by se dala celá cesta jít i bez maček, protože ledovec byl celý zasněžený čerstvým sněhem, takže to vůbec nepodkluzovalo. Ale v rámci tréningu jsme si aspoň vše řádně vyzkoušeli a jsem tomu rád. A ještě jsme pomohli aspoň chvílu nést Liborovi lano.
Při návratu na Hunerkogel si nás turisté s obdivem fotí, určitě si říkaj, co to tady je za profi-výpravu. Batohy jsou na svých místech v šatně a tak začíná další etapa sušení na záchodě. Docela to byla fuška, 14 kusu bot, do toho ponožky, se divím, že jsme ten sušák na záchodě neodvařili – jel víc jak hodinu na plné obrátky – dokonce nás ani nikdo nevyhnal. Ještě pro lepší sušící účinek bylo ideální narvat do bot papírové ubrousky, které jsme si též na záchodech snadno obstarali.
