Vrch Vítkov je protáhlý kopec na pravém břehu Vltavy a tvoří od nepaměti přirozenou severní hranici Žižkova od Karlína. Patří ku Praze 3 Žižkov a leží mezi ulicí Husitskou a železniční tratí. Je velký. Jeho výměra je 14,93 hektarů se značnými výškovými rozdíly od 210 po 270 metrů nad mořem. Park je trvale celoročně přístupný a nyní je využíván k rekreačním procházkám i během své dlouhotrvající revitalizace.
Kdysi dávno byl vrch zcela zarostlý hustým lesním porostem. Při jeho osídlování byly lesy mýceny a jak jinak, Karel IV. zde nechal založit vinice a vymýtit většinu přírodních porostů. Hodně vinic patřilo duchovenstvu a měšťanstvu. Jedním z majitelů byl také pražský konšel Vítek z Hory. Právě po něm dostal tento vrch své jméno. Název obce Žižkov zase vzniknul díky vítězství husitů nad křižáckými vojsky Zikmunda Lucemburského 14. července 1420 podle jejich vůdce Jana Žižky z Trocnova. Na památku této bitvy v těchto místech se Vítkov začal nazývat Žižkův vrch – Žižkov. Dnes ho Pražané nazývají oběma přízvisky.
Během třicetileté války byla většina vinic zničena, protože docházelo k opevňování vrchu valy a ohradami. Ke zničení zbytku vinic a nemnoha původních porostů, které se zachovaly, došlo při vpádu pruských vojsk roku 1757 a od té doby až do 30. let 19. století zůstala celá severní strana vrchu úplně holá. Až roku 1824 došlo k prvnímu pokusu ji osadit ovocnými stromy. Nápad ale nebyl dobrý, severní strana jim nesvědčila a neudržely se zde. Od roku 1860 až do roku 1879 probíhaly další pokusy se zalesněním vrchu obyčejnými občany z okolí, kteří neměli žádný plán ani koncepci. V 90. letech byl oficiálně požádán František Thomayer, aby místo až k západní rovině přeměnil na městský sad.
Původně bylo plánováno, že k sadu budou připojeny další pozemky vykoupené kolem kamenitých strání nad tratí a zbytky pole. Plány přerušila první světová válka. Po ní byla rovinatá část pozemků využita pro stavbu sportovního areálu TJ Sokol Praha. V meziválečném období bylo také rozhodnuto vybudovat zde, na nejvyšším bodě vrchu Vítkov, v nadmořské výšce 270 metrů, národní památník. Od roku 1929 do roku 1938 došlo k přeměně dispozic parku. Byl budován památník k poctě účastníků boje za vznik Československé republiky (Památník Národního osvobození). Rovněž byly přeměňovány původní parkové úpravy a cesty, vysazovány okrasné dřeviny.
Architektura Národního památníku na Vítkově (NPV) realizovaného v letech 1929 až 1932, (symbolický výkop provedl prezident T. G. Masaryk 8. listopadu 1928) a rozšířeného v letech 1946 až 1948 markantně změnila vzhled vrchu Vítkov. Jezdecká socha Jana Žižky od Bohumila Kafky z roku 1950 je největší jezdeckou sochou v Evropě. Podstavec je obložen žulou.
Tato jedna z největších jezdeckých soch na světě je dokonalá i naprosto důsledným realistickým pojetím. Kafka neponechal náhodě žádný detail. Po odborných diskusích o typu koně se modelem nakonec stal norický ryzák Theseus z tlumačovského hřebčína. Sochař po té vypracoval mnoho studií koně, nechal ho fotografovat v klidu i pohybu, až po několika letech práce představil model koně v životní velikosti. Samotná socha koně je k vidění v parku zámku ve Slatiňanech u Chrudimi.
Podle dochovaných zpráv postavě jezdce stálo modelem několik typů mužů – zápasník, důstojník, písmák i architekt. Postupně tak byly zachyceny veškeré podrobnosti od posezu jezdce, po takový detail jako knír. Veškeré podrobnosti výzbroje a výstroje byly vytvořeny na základě dobrozdání historiků. Bohumil Kafka pracoval na soše 10 let, od roku 1932 až do své smrti roku 1942. Podařilo se mu kompletně dokončit model v sádře. Po válce byla socha odlita z bronzu a slavnostně odhalena až 14. července 1950. Její výška je devět metrů, délka 9,6 metru, šířka pět metrů a hmotnost 16,5 tuny.
Nápad postavit na Vítkově sochu vzniknul ale mnohem dříve. Někdy uprostřed druhé poloviny devatenáctého století v pražském hostinci U deklarace vznikl Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky na Vítkově. Pomník měl vzniknout na tehdy ještě pustém vrchu Vítkov. Léta běžela, k realizaci myšlenky nedošlo. Až roku 1904 se v materiálech Národního muzea můžeme dočíst výmluvné: „Po letech stagnace byla činnost Spolku obnovena.“ a myšlenka o obří soše tady zase létala prostorem jako výzva. Práce prostě čekala na Kafku víc jak půl století.
Budova NPV je konstruktivistická stavba podle projektu architekta Jana Zázvorky. Výška hlavní budovy je 31,5 metru, délka 143 metrů a šířka 27,6 metru. Hrubá stavba byla dokončena roku 1932. Vnitřní práce na interiérech pak pokračovaly dalších šest let. Na výzdobě se podíleli významní umělci, například Jakub Obrovský, Karel Pokorný, Max Švabinský, Jan Štursa, Jaroslav Horejc, Otakar Španiel či Josef Malejovský. V době okupace za druhé světové války sloužil památník jako sklad vojenského materiálu německé armády. Jako celek byl areál památníku dokončen až v roce 1950.
Hrob Neznámého vojína a vojenské kolumbárium pod pomníkem Jana Žižky bývalo místem piety a slavnostních aktů. V roce 1949 sem byly přeneseny ostatky neznámého bojovníka od Dukly. Hrob kryje žulová deska pro kladení věnců s nápisem „Sláva hrdinům padlým za vlast“. Nad hrobem je vytesán velký státní znak. V roce 2006 zde byly uloženy ostatky generála Aloise Eliáše a jeho manželky. Od roku 1962 je NPV národní kulturní památkou.
Babička mi vyprávěla o tom, že v Panteonu na Vítkově, kde měly být původně uloženy ostatky prezidenta Masaryka, i přes to, že se obecně vědělo, že sem po své smrti nechtěl, byly později vystaveny ostatky Klementa Gottwalda. Mauzoleum Klementa Gottwalda bylo otevřeno 5. prosince 1953. V podzemí památníku bylo kvůli tomu vybudováno rozsáhlé technické příslušenství. Gottwaldova mumie ale začala brzy ohnívat a to navzdory výkonné vzduchotechnice a dvěma směnám techniků, kteří vše dozorovali a starali se o to, aby vše bylo přesně podle norem. Roku 1962, aniž by se media touto záležitostí nějak zabývala, byla mumie zpopelněna, popel uložen v Ústřední síni a celé mauzoleum zrušeno.
I přes to, že zde byly uloženy ostatky Antonína Zápotockého, Ludvíka Svobody a dalších významných funkcionářů doby, význam památníku se počal vytrácet. Jen ke hrobu Neznámého vojína občas chodily delegace s věnci nebo pionýři. Generace moje, to jest tehdy malých dětí narozených v 60. a 70. letech, tady byla houfně pasována na pionýry a jako akt nám zde byl uvázán rudý šátek. To bylo vlastně moje první setkání s Vítkovem.
Po roce 1989 byl popel funkcionářů nabídnut rodinám. Ostatky, které vesměs nikdo nechtěl, odkoupila nakonec komunistická strana a včetně těch Gottwaldových je uložila ve společném hrobě na Olšanech. Další zajímavostí bylo, že Katolická církev provedla cosi jako vymítání ďábla, když prostory Památníku nechala vysvětit, prokropit svěcenou vodou – gesto snad v polistopadové euforii pro někoho pochopitelné, pro jiné nelogické či komické.
Ale zpět k parku. Vrcholová partie Vítkova je seříznutou plošinou velkého rozsahu, na kterou navazuje příjezdová komunikace v ose kopce. Na plošinu pak navazuje schodiště a rozsáhlý systém stezek k procházkám po svazích kopce Vítkova. V prostoru před památníkem dosahuje vrch nadmořské výšky 260,9 metrů, na severním konci pak 270,4 metrů. Plochy, které se nepodařilo účelově zalesnit, jsou porostlé vesměs trnovníkem akátem a náletovými dřevinami. Další porosty v parku tvoří hlavně javor mléč, jírovec maďal, duby, lípy, jeřáby, pajasam a mahalebky. V keřovitém porostu najdeme zimolezy, šeříky, bezy a tavolníky. Nechybí věncový pustoryl a v předjaří právě teď kvetou zlatice – Forsythie.
Od roku 2000 spravuje Národní památník na Vítkově Oddělení novodobých českých dějin Historického muzea Národního muzea. Generální ředitel muzea Michal Lukeš tehdy řekl: „Jisti jsme si tím, že Památník rozhodně nemůže být strnulou muzejní expozicí. Chceme, aby byl moderní, založený na multimediálních prezentacích, obměně dočasných výstav, pořádání kulturních akcí, aby byl v neposlední řadě příjemným místem k setkávání lidí.“ To mimo jiné podle předběžného projektu znamená dostavbu prosklené restaurace a otevření vyhlídky na střeše. O typu proměny a oživení lokality se diskutovalo dlouho především s památkáři. V lednu Roku 2006 byl schválen plán obnovy tohoto vrchu.
Celkové náklady na obnovu centrální části parku budou v desítkách milionů korun. Projekt předpokládá výstavbu nových cest, míst pro hru dětí i vyhlídkové restaurace s terasou a sociálním zařízením. Plánují se také úpravy zeleně, přibýt má mobiliář, například lavičky.
Vrch Vítkov by se měl stát pro lidi lépe přístupným. Zejména v části vrchu směrem ke Karlínu jsou některé cesty dávno zarostlé, další zcela zanikly. Měl by tam vzniknout nový velký parkový okruh, lidé by se dostali po hraně svahu pohodlnou cestou na různá atraktivní místa s vyhlídkami. V rozpočtu roku 2006 mělo město na obnovu Vítkova deset milionů korun. Práce budou postupné a potrvají několik let. Na založení vinice o rozloze 1000 metrů čtverečních žižkovská radnice vyčlenila tři miliony korun, magistrát záměr podpořil dalšími pěti miliony.
Spodní část Vítkova si na podstatnější zásahy bude muset počkat o něco déle. Pod vrchem se staví tunely pro novou železniční trať z Hlavního nádraží. Nynější trať potom bude zrušena, povede tam stezka pro cyklisty. Současný projekt obnovy vrchu také nezahrnuje hlavní cestu k památníku.
Panteon českých legionářů, mauzoleum Klementa Gottwalda a sál pro večírky podnikatelů, tím vším už byl Národní památník na Vítkově. Nyní je na dva roky pod lešením a v říjnu 2009 nás překvapí zcela nový interiér. Národní muzeum v něm chce 28. října 2009 otevřít expozici dějin české a československé státnosti. „Česká republika trpí takovou ostudou, že nemá žádnou expozici moderních českých dějin. To bychom chtěli novou expozicí v Památníku napravit,“ řekl k tomu ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Expozice, která v Památníku vznikne, se bude jmenovat Křižovatky české a československé státnosti ve 20. století. Představit by měla klíčové body českých dějin. V muzejní expozici je plánováno pět křižovatek, které se budou soustředit kolem roků 1918, 1938, 1948, 1968 a 1989. „Vždy to bude samozřejmě i s událostmi, které těmto zlomovým okamžikům předcházely i těmi, které následovaly po nich. V místnosti, kde byl mumifikovaný Gottwald, plánuje muzeum expozici k 50. létům minulého století. „Z toho místa dodnes běhá mráz po zádech, takže bychom jej chtěli do expozice zapojit,“ doplňuje historik Junek.
Kromě expozice má lidi na Vítkov dle definitivního rozhodnutí přilákat také nová kavárna a rozhledna. Panoramatická kavárna vyroste na jedné z bočních střech památníku, rozhledna bude na střeše hlavní. Kromě těchto dvou novinek nečeká Památník žádný jiný výrazný architektonický zásah. Podle slov architekta Petra Všetičky bude nově pouze zasklen podchod před vstupem do hrobu Neznámého vojína, aby nebylo narušeno pojetí autora stavby Jana Zázvorky.
Kromě Památníku čeká rekonstrukce také sochu Jana Žižky. Praha by dokonce měla načas o jednu ze svých dominant přijít. Socha je totiž v tak špatném stavu, že ji bude třeba rekonstruovat ve specializované dílně. V říjnu 2009, kdy se bude nový Památník otevírat pro veřejnost, by měl ze svého původního místa chrabrý Žižka už zase shlížet na Prahu i na svoje Pražany.
V současné době park i objekt odpovídá plánovaným přestavbám. Objekt je kvůli rekonstrukci pro veřejnost uzavřen a park zatím vypadá dost nehostinně. Jarní procházky s výhledy na mnohá místa Prahy jsou tady ale nijak neomezené.
Sama se ale těším až uteče pár let a všechny plány se stanou reálnou skutečností. Právě toto místo s neučesanou minulostí a nehostinnou syrovou přírodou by mohlo být skutečnou perlou Prahy obdobně jako Petřín. Výhledy na moře domů, kostelů a pražských věží jsou tady impozantní a Praha na Vás dýchá svojí nostalgií. Večer svítí až k oněmění. Pokud zde skutečně budou zbudovány všechny plánované vyhlídky na město byl by hřích nechat si to kouzlo noční Prahy odtud ujít. A co teprve atraktivní pohledy z panoramatické kavárny nebo rozhledny. No, myslím, že se máme opravdu nač těšit.
Na úpatí Vítkova v ulici U Památníku Národního osvobození se nachází Armádní muzeum Žižkov. A u něj tank. Že už jsem lakonická? Ani ne, informace o Armádním muzeu nechám povolanějším. Na tomto článku jsem strávila 24 hodin a je čas jít spát.
