V prostoru vymezeném ulicemi Polská, Italská, Chopinova, Vozová a U Rajské zahrady leží už více než celé století park Riegrovy sady. Místo s kouzelným výhledem na Hradčany a Malou Stranu, místo, které je považováno za duši celých Vinohrad. Místo, které je plné návštěvníků především na Silvestra, protože právě odtud lze sledovat ohňostroj na pozadí panoramatu Prahy se stovkami věží jako na dlani. Mimochodem víte kolik věží má stověžatá Praha? Prý něco přes pět set.
Park, který má výměru 11 hektarů leží v nadmořské výšce 237 až 270 metrů a výhledy na Prahu jsou odtud během celého roku impozantní, ať už na jaře a v létě kdy všechno kvete a přímo se tu noříte do zeleně, posedáváte po trávnících nebo na podzim s barevným listím stromů procházíte cestami, či v zimě, když se Vám lepí sníh na paty a s dětmi tady stavíte sněhuláky. Praha má odtud vždy své nezaměnitelné kouzlo a díváte se na ni z rámu tohoto parku jako na obrázek, a právě park mu k tomu dodá svůj specifický punc. Tyto pozemky jsou na východ od původních městských hradeb, kdysi tady byla obyčejná pole, později vinice a ještě později zahrady usedlostí.
Jako na mnoha dalších místech Prahy byly vinice i zde založeny na velkých plochách za vlády Karla IV. Až konec třicetileté války přinesl de facto i konec zdejších vinic. Postupně chátraly a pustly a nikdo se o ně nezajímal. Zašly spolu s časem nepozorovaně. Jen ty, které byly v rukách duchovních nebo měšťanů přetrvaly déle, podobně jako vinice Andělka. Jméno měla po lékárníkovi Angelu z Florencie a na jejím místě později vznikla tzv. Rajská zahrada.
Roku 1783 ale získal toto místo a ještě přilehlou část za Koňskou bránou (místo, kde je dnešní Národní muzeum) Josef Emanuel Canal de Malabaila a nechal zde vybudovat dvorec, kde se chovala ušlechtilá zvěř. Část zahrady, která tu vznikla místo vinic, získala podobu zelinářské zahrady, ze druhé části se pak stala zahrada okrasná. Byla tu také pokusná rostlinná stanice, pěstovaly se např. brambory tehdy ještě v českých zemích málo rozšířené. Na druhé straně v okrasné zahradě se nacházely cizokrajné dřeviny, miniaturní pavilonky v čínském stylu, jezírka, voliéry, bludiště, vodotrysky, dokonce i menší zoologická zahrada. Po majiteli se místo nazývalo Kanálka. Roku 1811 tu byl postaven také malý pokusný cukrovar a v parku byla založena posluchárna botanických věd. Přednášel tady známý přírodověděc, profesor zoologie a mineralogie na univerzitě v Praze, Jan Svatopluk Presl. Právě on vymyslel řadu pojmenování dodnes známých květin a rostlin, jako například kopretina, kukuřice nebo bledule a mnoho dalších. Zasloužil se také o rozpracování českého chemického názvosloví. Místo bylo veřejně přístupné a proslavené také svými zahradními slavnostmi. Po hraběti Canalovi vlastnil toto místo továrník a bankéř Mořic Zdekauer. Za něj byla tato zahrada stálým hospodářským výstavištěm. Zahrady byly zrušeny v letech 1901 až 1903 a jejich pozemky byly rozparcelovány. Zbytek byl roku 1895 darován obci.
Severozápadní část dnešního parku zabírala dříve největší z místních usedlostí zvaná Saracinka. Dnes je to prostor mezi Italskou a Vozovou ulicí. Pojmenována byla po jednom z majitelů, Italovi Sarracinovi. Dodnes ji připomíná kamenná vstupní brána ve spodní části Vozové ulice. Malebná brána je z opuky kombinované s ozdobnými koulemi symetricky umístěnými na obou zdech.
Švihanka, říkalo se jí také Švihovka i Marvánka, byla přibližně v místech dnešní restaurace a původně zde byla též vinice. V 15. století patřila Jeronýmu Šrolovi. Pak se po mnoho století majitelé střídali a až roku 1903 ji obec koupila od poslední majitelky Isabely Broscheové. Jihozápadní část sadů se sochou Františka Ladislava Riegra od Josefa Václava Myslbeka z roku 1913 leží na území bývalé zahrady Pštrosky. Tato zahrada majitele Eduarda Pštrosa byla po nalezení minerálních pramenů zastavěna lázeňskými objekty, které byly hojně využívány Pražany. Jak rychle se lázně proslavily, tak stejně rychle jejich věhlas pominul. Roku 1849 zde bylo otevřeno české divadlo, v němž působil i Josef Kajetán Tyl. Později zde hrálo letní německé divadlo jménem Heinovka, zatímco lázeňské období brzy skončilo.
Vlastní park byl po vykoupení všech pozemků vinohradskou obcí založen v letech 1904 – 08 vinohradským zahradním ředitelem Leopoldem Baťkem spojením bývalé zahrady Kanálka a zahrad usedlostí Saracinka, Pštroska, Švihanka a Kuchyňka. Všechny tyto zahrady a usedlosti dostaly společný ráz anglického přírodního parku. Jeho osázení novými dřevinami i cibulovinami nebylo ve svažitém terénu jednoduché, ale zdařilo se. Roku 1938 byla plocha sadů zmenšena výstavbou vinohradské sokolovny s hřištěm podle plánů architektů Františka Marka a Zbyňka Jirsáka. Jeden z největších sokolských areálů na světě za protektorátu zabral útvar SS.
Sady nesly od svého vzniku jméno českého politika Františka Ladislava Riegra, jen během války byly dočasně přejmenovány na Smetanovy sady. Pak se jim vrátil název původní. Právě 3. března jsme si mohli připomenout výročí 105 let od smrti této význačné osobnosti českého národního života. O Františku Ladislavu Riegrovi se hovoří jako o jedné z největších postav českého liberalismu 19. století. Ovlivňoval českou politiku po celá tři desetiletí tím, že se angažoval ve prospěch národa nejen v politice ale i na poli kulturním a hospodářském. Stal se miláčkem národa, nástupcem Františka Palackého, obdivovanou a uznávanou osobností, která přijatelně ztělesňovala představy Čechů o svém představiteli – svým mužným zevnějškem a přitažlivým vzhledem, svými rétorickými schopnostmi, kultivovaným vystupováním.
Po válce byl zdevastovaný park v roce 1947obnoven. Známým objektem je bývalý Šťastného hostinec, který byl přestavěn roku 1934 a kterému se podle nájemce říkalo Šretrova restaurace. Po válce zde byly vystavěny různé školní objekty zejména na prostoru bývalé Rajské zahrady – zásobní zahrady města Prahy založené Františkem Thomayerem. Dnešní hospoda Riegrovy sady leží uprostřed parku pod širým nebem oplocena jak živým tak drátovým plotem. Plocha hospody s lavičkami je na pohled obrovská a není mnoho stejně velkých zahrádek. Točí zde Plzeň a Gambrinus + jako bonus ledovou tříšť do které je možnost dát si vodku. Muži tvrdí, že pivo je zde dosti podprůměrné a i drahé což je ta nejhorší kombinace. Pro tak velkou hospodu je zde jen jeden výčep s dvoučlennou obsluhou, tudíž se zde tvoří velice často fronty. V tuto roční dobu (březen) ale byla ještě zavřená. V parku najdeme dodnes trojboký pískovcový obelisk z roku 1840. Údajně je to památka na souboj dvou důstojníků o dívku. Na obelisku v blízkosti Vozové ulice je reliéf ptáka s mláďaty.
Park je známý svými prostornými loukami, harmonickými průhledy a nezapomenutelnou vyhlídkou na Prahu, ale i intimními zákoutími v téměř lesním prostředí. Připomínkou časů dávno minulých je také klasicistní rozhledna postavená ve 20. letech 19. století, rozhledna přezdívaná Mlékárna, která byla zrekonstruována a v současné době v ní funguje kavárna. I odtud je překrásný výhled z ptačí perspektivy na malebnost města.
Při vstupu do parku Riegrovy sady z Chopinovy ulice najdeme dětské hřiště s herními prvky: pískoviště, klouzačka, pružinové houpačky, závěsné houpačky, kolotoč, skluzavka s prolézačkou a stěnou na lezení, vše umístěné na slunci. Sedět se dá pod stromy v chládku. Místo je velmi příjemné. V centru Prahy, nedaleko parku se od roku 2006 stavěl komplex Rezidence Riegrovy sady. Krásné bydlení s výhledem na Prahu, pět pětipodlažních bytových domů se 151 byty. Na stavbě bylo použito více než 12.800 m3 betonových konstrukcí a 1.600 tun armatury. Ano, v Praze se stále více a více staví a staví. Poslední zbytky zeleně jsou vyrovnávány hladinou betonu. Ale to už je osud velkoměst.
