Umíte si představit návštěvu Paříže bez prohlídky Eiffelovky? Nebo prohlídku New Yorku bez pohledu na sochu svobody? Asi těžko. Podobně si musí připadat každý cestovatel v Jižní Americe, který alespoň část své cesty neprojel autobusem. Troubení všech možných stylů a výšek před ostrou zatáčkou, několikeré výměny píchlých či zcela sjetých pneumatik, či hrůzostrašně pohledy z okénka při průjezdu úzké prašné cesty se srázem do údolí na jedné straně a nezpevněném výřezu krajiny na straně druhé totiž patří k pravým jihoamerickým zážitkům, na které se nezapomíná.
Opravdu, autobus v kterékoliv jeho formě, vzhledu a věku je zážitkem par excelence sám o sobě. A není to jen to, co se děje venku. Autobus je mnohdy jedinou možností dopravit se z místa na místo nejen pro turisty, ale i pro místní lidi, a tak na palubě můžete vidět všemožnou sortu lidiček. Od pouličních prodavačů čehokoliv, přes kázající až po sofistikované obchodní agenty se zdravotnickými produkty.
Ať už jste kdekoliv v Jižní Americe, jednu věc mají všechny cesty společnou. Připravte se na dlouhou cestu; všechny vzdálenosti jsou totiž několikanásobně větší než v Evropě. Zbytek je ale velmi rozdílný a tak je dobré znát, jak to kde chodí.
Kolumbie – je dobré býti řidičem
To, že se dá cena usmlouvat, bylo jasné dopředu. Že se ale dá usmlouvat až na polovinu první nabídky, jsme nečekali. Důvod je jednoduchý: pro turisty se většinou ceny automaticky zdvojnásobují, a tak vlastně nesmlouváte o slevě, ale o tom kolik navíc zaplatíte oproti místním lidem. Smlouvat ale jde velmi jednoduše, a to i díky tomu, že se o vás přetahuje několik prodejců té samé společnosti, kteří si tak sami krátí provize. Jde tak vlastně o vtipnou hru pevných nervů a trpělivosti, kterou vyhrajete tím snáze, čím blíže času odjezdu o ceně posledních volných míst smlouváte.
Při prvních pár minutách v autobuse, či většinou v přestavěném mikrobuse, je vám zcela jasné, že být řidičem autobusu v Kolumbii je jedna z nejlepších pracovních možností. Nejen že si na celý autobus, stejně jako v mnoha dalších jihoamerických zemích, pustí svou oblíbenou muziku, ale záhy i zastavují prvním pouličním prodavačům, kteří na chvíli naskočí do autobusu, aby nabídli své pamlsky a výrobky cestujícím. Je jasné, že jsou to řidiči, kteří jako první a zdarma obdrží svůj pamlsek, a tak po pár zastávkách už přes všechny dary není vidět ani do kabiny. Zkrátka žádný stres, spousty dobrot, a oblíbená muzika, co víc si přát?
Ekvádor – není třeba spěchat
V Ekvádoru již nic neusmlouváte, ceny jsou tady jednoduché: co hodina jízdy to jeden dolar. Autobusy jsou zde delší, s mikrobusy se již moc nesetkáte a to s sebou přináší další problém. Je třeba čekat na zaplnění autobusu. Rozhodně se tedy nespoléhejte na časy odjezdů, které vám řeknou, ale spíše si jen ověřte, kam se autobus zrovna chystá, a nastupte do toho, který má již více lidí vevnitř.
Stejně jako v Kolumbii se zde setkáte spíše se starými autobusy, již dříve vyřazenými na západě, a tak nečekejte žádné velké pohodlí. Autobus je tu ziskovým faktorem, a tak tu jsou především rodinné podniky otce a synů. Každý řidič a každá rodina si ale svoji mašinu umí dostatečně nazdobit a tak se po cestě setkáte s mnoha různými designy i zvuky trubky. Nemusíte si ale na cestu nic chystat, pouliční prodavači vám stejně jako v Kolumbii zajistí dostatečný přísun pamlsků a nápojů.
Peru – luxus za bůra
Ať přijedete do Peru odkudkoliv, překvapí vás 2 věci: neskutečná kvalita dálkové dopravy a organizace práce. Nejen že si můžete vybírat z několika variant pohodlí, od ekonomické třídy (u nás standardní lehce sklápěcí sedačky) přes postelovou až k superpostelové, ale dají vám i najíst, napít, pustí vám film, a ještě k tomu vám dají pro noční jízdy polštářek a deku, a tak po dlouhé noční jízdě mnohdy vystupujete s více energií, než byste měli, kdybyste spali ve vlastní posteli. Není to ideální? A za superpostelovou třídu si každý těch pár korun navíc rád připlatí.
Navíc se vám postarají o zavazadla jako na letišti a všechny cestující si z bezpečnostních důvodů natočí na kameru. Díky moderní flotile a pohodlí se tak při cestě můžete soustředit na příjemné věci, i když samotný kontrast k chudým městům a vyprahlé krajině je k zamyšlení. Co je ovšem pro Peru výjimečné je to, že každá společnost má většinou svoje vlastní autobusové nádraží, a tak si nejdříve musíte ověřit, kdo a kam jezdí, a pak se podle toho vydat na správné místo.
Bolívie – všehomix
V Bolívii vás čeká mix všeho dříve popsaného. Najdete zde jak komfortní noční autobusy, tak i staré vysloužilé autobusy s hromadou věci na střeše jezdící v těch nejhorších terénech. Zvuk klaksonů, dobré brzdy a postřeh řidiče zde opět zajímají důležité místo v bezpečnosti jízdy. V zastoupení krkolomných silnic a prašných cest je na tom Bolívie velmi podobně jako Peru či Kolumbie. Při přejezdu z jedné strany And na druhou si raději dříve ověřte, jak je to s bezpečností cesty, a při či po deštích se těmto úsekům radši vyhněte.
V Bolívii se opět díky velké konkurenci ceny sjednávají, a tak si můžete vyzkoušet své obchodní jednání, které bude tím více úspěšnější, čím blíže k odjezdu busu přijdete a čím více informací zjistíte od místních lidí.
Chile a Argentina – nudný standard
V Chile a Argentině se již nesetkáte s domácky vytuněnými starými autobusy, hudbou nahlas, různorodou směsicí cestujících, a prodavači či přednášejícími jako v Kolumbii, Ekvádoru či Bolívii, ale čekají na vás moderní autobusy se spoustou funkcí. Škoda je jen ta, že řidiči zde vesměs pracují jen s volantem, a tak se vám většinou stane, že o zavazadlo se vám stará někdo jiný, film vám pustí jen, když je k tomu donutíte, klimatizaci v autobuse bez otevíratelných okýnek většinou zapomenou spustit, a píchlou pneumatiku už vyměnit neumí. Tím se stává cesta o to nudnější.
Dobré alespoň je, že silnice jsou zde v tak dobrém stavu, že cestu téměř necítíte a plujete tak na vlně bezpečí i při přejezdu And. A to včetně tradičního maté, pro jehož přípravu je každý autobus vybaven automatem na horkou vodu.
10 podivuhodných cest, na které nikdy nezapomenete:
1. Moccoa – Pasto (Kolumbie): Jedna z tradičních cest smrti z jednoho konce And na druhý. Na jedné straně hluboké ostré údolí plné kolumbijské džungle a na straně druhé příkré stěny And. Obousměrný provoz, ale jen jednomístná prašná cesta. Jen pro otrlé příznivce toho nejtužšího adrenalinu.
2. Ambato – Guaranda (Ekvádor): Průjezd měsíční krajinou kolem vulkánu Chimborazo na vás zanechá ojedinělý pocit prázdnoty a síly přírody
3. Pativilca – Huaraz (Peru): Vychutnejte si stoupání cik-cak údolím až do sedla, odkud budete mít úchvatný pohled na nejvyšší vrcholky And
4. Cusco – Santa María – Santa Teresa (Peru): Další z oblíbených přejezdů And, tentokráte po stopách dávných Inků. Suchý začátek a o to vlhčí a nebezpečnější konec. Po cestě smrti jen poslední půlhodina.
5. La Paz – Rurrenabaque (Bolívie): Vyražte z 4000m ještě výše a poté klesejte až rovnou do džungle. Jedna z nejdelších cest trvajících 18 hodin, a plná dostatečně adrenalinových srázů a zatáček.
6. Tupiza – Uyuni (Bolívie): Kde jinde se můžete projet krásným kovbojským údolím plným kaktusů a kaňonů a posléze si vychutnávat cestu po hřebenech kopců?
7. Salta – Cafayate (Argentina): Posledních 50 km na vás čeká neskutečné údolí plné roztodivných skalních útvarů. Vhodné pro cyklistiku.
8. Ruta 40 (Argentina): Nejslavnější silnice v Argentině, po které kdysi brázdil i samotný Che Guevara. Vine se nekonečnou pustinou zejména na jihu a její průjezd vám přinese pocit nekonečné odlehlosti a prázdnoty.
9. Carretera Austral, Ruta 7 (Chile): Nejslavnější silnice v Chile, kterou nechal vybudovat diktátor Pinochet. Přes tisíc kilometrů, ale jen několik málo vesniček a velmi nízký provoz. Krásné řeky, hory, údolí a spousta srážek, které vám čekání na další z málo spojů dostatečně znepříjemní.
10. Neuqen – Bariloche (Argentina): Posledních 50 km vás zcela uchvátí průzračnými jezery,
Umíte si představit návštěvu Paříže bez prohlídky Eiffelovky? Nebo prohlídku New Yorku bez pohledu na sochu svobody? Asi těžko. Podobně si musí připadat každý cestovatel v Jižní Americe, který alespoň část své cesty neprojel autobusem. Troubení všech možných stylů a výšek před ostrou zatáčkou, několikeré výměny píchlých či zcela sjetých pneumatik, či hrůzostrašně pohledy z okénka při průjezdu úzké prašné cesty se srázem do údolí na jedné straně a nezpevněném výřezu krajiny na straně druhé totiž patří k pravým jihoamerickým zážitkům, na které se nezapomíná.
Opravdu, autobus v kterékoliv jeho formě, vzhledu a věku je zážitkem par excelence sám o sobě. A není to jen to, co se děje venku. Autobus je mnohdy jedinou možností dopravit se z místa na místo nejen pro turisty, ale i pro místní lidi, a tak na palubě můžete vidět všemožnou sortu lidiček. Od pouličních prodavačů čehokoliv, přes kázající až po sofistikované obchodní agenty se zdravotnickými produkty.
Ať už jste kdekoliv v Jižní Americe, jednu věc mají všechny cesty společnou. Připravte se na dlouhou cestu; všechny vzdálenosti jsou totiž několikanásobně větší než v Evropě. Zbytek je ale velmi rozdílný a tak je dobré znát, jak to kde chodí.
Kolumbie – je dobré býti řidičem
To, že se dá cena usmlouvat, bylo jasné dopředu. Že se ale dá usmlouvat až na polovinu první nabídky, jsme nečekali. Důvod je jednoduchý: pro turisty se většinou ceny automaticky zdvojnásobují, a tak vlastně nesmlouváte o slevě, ale o tom kolik navíc zaplatíte oproti místním lidem. Smlouvat ale jde velmi jednoduše, a to i díky tomu, že se o vás přetahuje několik prodejců té samé společnosti, kteří si tak sami krátí provize. Jde tak vlastně o vtipnou hru pevných nervů a trpělivosti, kterou vyhrajete tím snáze, čím blíže času odjezdu o ceně posledních volných míst smlouváte.
Při prvních pár minutách v autobuse, či většinou v přestavěném mikrobuse, je vám zcela jasné, že být řidičem autobusu v Kolumbii je jedna z nejlepších pracovních možností. Nejen že si na celý autobus, stejně jako v mnoha dalších jihoamerických zemích, pustí svou oblíbenou muziku, ale záhy i zastavují prvním pouličním prodavačům, kteří na chvíli naskočí do autobusu, aby nabídli své pamlsky a výrobky cestujícím. Je jasné, že jsou to řidiči, kteří jako první a zdarma obdrží svůj pamlsek, a tak po pár zastávkách už přes všechny dary není vidět ani do kabiny. Zkrátka žádný stres, spousty dobrot, a oblíbená muzika, co víc si přát?
Ekvádor – není třeba spěchat
V Ekvádoru již nic neusmlouváte, ceny jsou tady jednoduché: co hodina jízdy to jeden dolar. Autobusy jsou zde delší, s mikrobusy se již moc nesetkáte a to s sebou přináší další problém. Je třeba čekat na zaplnění autobusu. Rozhodně se tedy nespoléhejte na časy odjezdů, které vám řeknou, ale spíše si jen ověřte, kam se autobus zrovna chystá, a nastupte do toho, který má již více lidí vevnitř.
Stejně jako v Kolumbii se zde setkáte spíše se starými autobusy, již dříve vyřazenými na západě, a tak nečekejte žádné velké pohodlí. Autobus je tu ziskovým faktorem, a tak tu jsou především rodinné podniky otce a synů. Každý řidič a každá rodina si ale svoji mašinu umí dostatečně nazdobit a tak se po cestě setkáte s mnoha různými designy i zvuky trubky. Nemusíte si ale na cestu nic chystat, pouliční prodavači vám stejně jako v Kolumbii zajistí dostatečný přísun pamlsků a nápojů.
Peru – luxus za bůra
Ať přijedete do Peru odkudkoliv, překvapí vás 2 věci: neskutečná kvalita dálkové dopravy a organizace práce. Nejen že si můžete vybírat z několika variant pohodlí, od ekonomické třídy (u nás standardní lehce sklápěcí sedačky) přes postelovou až k superpostelové, ale dají vám i najíst, napít, pustí vám film, a ještě k tomu vám dají pro noční jízdy polštářek a deku, a tak po dlouhé noční jízdě mnohdy vystupujete s více energií, než byste měli, kdybyste spali ve vlastní posteli. Není to ideální? A za superpostelovou třídu si každý těch pár korun navíc rád připlatí.
Navíc se vám postarají o zavazadla jako na letišti a všechny cestující si z bezpečnostních důvodů natočí na kameru. Díky moderní flotile a pohodlí se tak při cestě můžete soustředit na příjemné věci, i když samotný kontrast k chudým městům a vyprahlé krajině je k zamyšlení. Co je ovšem pro Peru výjimečné je to, že každá společnost má většinou svoje vlastní autobusové nádraží, a tak si nejdříve musíte ověřit, kdo a kam jezdí, a pak se podle toho vydat na správné místo.
Bolívie – všehomix
V Bolívii vás čeká mix všeho dříve popsaného. Najdete zde jak komfortní noční autobusy, tak i staré vysloužilé autobusy s hromadou věci na střeše jezdící v těch nejhorších terénech. Zvuk klaksonů, dobré brzdy a postřeh řidiče zde opět zajímají důležité místo v bezpečnosti jízdy. V zastoupení krkolomných silnic a prašných cest je na tom Bolívie velmi podobně jako Peru či Kolumbie. Při přejezdu z jedné strany And na druhou si raději dříve ověřte, jak je to s bezpečností cesty, a při či po deštích se těmto úsekům radši vyhněte.
V Bolívii se opět díky velké konkurenci ceny sjednávají, a tak si můžete vyzkoušet své obchodní jednání, které bude tím více úspěšnější, čím blíže k odjezdu busu přijdete a čím více informací zjistíte od místních lidí.
Chile a Argentina – nudný standard
V Chile a Argentině se již nesetkáte s domácky vytuněnými starými autobusy, hudbou nahlas, různorodou směsicí cestujících, a prodavači či přednášejícími jako v Kolumbii, Ekvádoru či Bolívii, ale čekají na vás moderní autobusy se spoustou funkcí. Škoda je jen ta, že řidiči zde vesměs pracují jen s volantem, a tak se vám většinou stane, že o zavazadlo se vám stará někdo jiný, film vám pustí jen, když je k tomu donutíte, klimatizaci v autobuse bez otevíratelných okýnek většinou zapomenou spustit, a píchlou pneumatiku už vyměnit neumí. Tím se stává cesta o to nudnější.
Dobré alespoň je, že silnice jsou zde v tak dobrém stavu, že cestu téměř necítíte a plujete tak na vlně bezpečí i při přejezdu And. A to včetně tradičního maté, pro jehož přípravu je každý autobus vybaven automatem na horkou vodu.
10 podivuhodných cest, na které nikdy nezapomenete:
1. Moccoa – Pasto (Kolumbie): Jedna z tradičních cest smrti z jednoho konce And na druhý. Na jedné straně hluboké ostré údolí plné kolumbijské džungle a na straně druhé příkré stěny And. Obousměrný provoz, ale jen jednomístná prašná cesta. Jen pro otrlé příznivce toho nejtužšího adrenalinu.
2. Ambato – Guaranda (Ekvádor): Průjezd měsíční krajinou kolem vulkánu Chimborazo na vás zanechá ojedinělý pocit prázdnoty a síly přírody
3. Pativilca – Huaraz (Peru): Vychutnejte si stoupání cik-cak údolím až do sedla, odkud budete mít úchvatný pohled na nejvyšší vrcholky And
4. Cusco – Santa María – Santa Teresa (Peru): Další z oblíbených přejezdů And, tentokráte po stopách dávných Inků. Suchý začátek a o to vlhčí a nebezpečnější konec. Po cestě smrti jen poslední půlhodina.
5. La Paz – Rurrenabaque (Bolívie): Vyražte z 4000m ještě výše a poté klesejte až rovnou do džungle. Jedna z nejdelších cest trvajících 18 hodin, a plná dostatečně adrenalinových srázů a zatáček.
6. Tupiza – Uyuni (Bolívie): Kde jinde se můžete projet krásným kovbojským údolím plným kaktusů a kaňonů a posléze si vychutnávat cestu po hřebenech kopců?
7. Salta – Cafayate (Argentina): Posledních 50 km na vás čeká neskutečné údolí plné roztodivných skalních útvarů. Vhodné pro cyklistiku.
8. Ruta 40 (Argentina): Nejslavnější silnice v Argentině, po které kdysi brázdil i samotný Che Guevara. Vine se nekonečnou pustinou zejména na jihu a její průjezd vám přinese pocit nekonečné odlehlosti a prázdnoty.
9. Carretera Austral, Ruta 7 (Chile): Nejslavnější silnice v Chile, kterou nechal vybudovat diktátor Pinochet. Přes tisíc kilometrů, ale jen několik málo vesniček a velmi nízký provoz. Krásné řeky, hory, údolí a spousta srážek, které vám čekání na další z málo spojů dostatečně znepříjemní.
10. Neuqen – Bariloche (Argentina): Posledních 50 km vás zcela uchvátí průzračnými jezery,
