Čtvrtek 8.2.
Ráno se Adam probudil, šel ven a donesl hodiny. Bylo 6:15. Plán byl, že vstanem dřív a pojedeme do KURESSAARE a zpět a u někho si schováme věci. Ovšem 6:15 bylo moc trošku brzo. Další vstávání se ale nezdařilo, navíc jsem zjistil, že do KURESSAARE je to o dost dál, než jsem myslel. Uvařili jsme teda polívku (slepičí), posnídali a vyrazili na silnici. Přes to všechno jsme byli na silnici už ve čtvrt na jedenáct. První zastávku jsme učinili u větrného mlýna kousek před mostem na druhý ostrov. Pán anglicky neuměl, rusky taky moc ne, ale domluvili jsme se, že chceme tři studentské na prohlídku mlýna. Chtěl po nás 3 krát 3 koruny. Nejmenší jsme ale měli 50 EEK, tak nás pustil zadarmo. Mlýn byl hezkej, ale mrňavej. Dál jsme pokračovali po mostě, který nebyl most, ale pouze násep a na levé straně byla cyklostezka.
Za mostem jsme vyrazili na KURESSAARE, po silnici 74. S Věrošem jsme jeli jako vždycky vepředu a asi po 15 km jsme zastavili, abychom počkali na Adama a nabrali vodu. Nabrali jsme vodu, posadili se k silnici a čekali. Když se Adam po půl hodině neukázal, Věroš zavelel, že jedem zpět. Mě se moc nechtělo a navíc tady byla možnost, že Adam nás minul a honí nás dál. Stopl jsem tedy Golf přijíždějící od KURESSAARE a slečny se lámanou angličtinou zeptal, jestli neviděla člověka ve stejném tirčku. Domluvili jsme se, že jo a že je to poměrně dlouho a že měl černou helmu. Dohnal jsem tedy rychle Věroše, otočili jsme to a začal stíhací závod na 30 km. Věrošovi jsem velmi rychle ujel, takže každý jel sám za sebe. Adam honil nás, já honil Adama a Věroš honil mě. Spočítal jsem si, že na 30 km nemám šanci Adama dojet, tak jsem si říkal, ať zůstane na začátku KURESSAARE.
A taky že jo. Adam čekal u cedule a čekal 40 min. Věroš dojel asi za 15 minut po mně. Snědli jsme čoko a vyrazili na oběd. Kousek za začátkem obce byla sámoška, kde jsme nakoupili spoustu jídla, které jsme pak společnými silami sežrali. Až na to kilo cukru a tři jablka. Od samošky jsme jeli do středu města, kded jsme chvíli projížděli a pak jsme jeli do přístavu ROMANASSAARE. V přístavu jsme chvilku očumovali lodě, pána co právě přijížděl jsme se zeptali kam jezdí, on nám řekl, že jezdí na ostrov Abruka, což se nám nehodilo. Vyrazili jsme tedy zpět. Tentokrát ovšem proti větru. Jeli jsme směrem na PIHLU, kded jsme v autobusové zastávce zdlábli další čoko a trochu cukru. Odtud jsme odbočili a jeli zpět na 74, kousek po ní a pak na Laimjalu. Asi po osmi kilometrech jsme začali shánět místo na stan. V první chalupě nám paní řekla, že ne. Vlastně ani nevíme, jestli nám vůbec rozuměla, ale zavolala si muže a ten už uměl trochu rusky. Spustili jsme tedy nacvičenou větu. Pán nám v první chvíli dovolil postavit si stan hned u domu, pak nás vzal k řece, kde jsme se taky ubytovali. Já se s pánem ještě vrátil pro vodu. Kluci mezitím postavili stan. Ještě než jsme se pustili do vaření vyzkoušeli jsme s Adamem teplotu říčky. Moc teplá nebyla, ale bylo to fajn. Udělali jsme oheň, na něm Věroš těstoviny a já s Adamem na vařiči omáčku od Knorra. Téměř vše jsme zdlábli a šli spát.
–Damon
Pátek 9.7.
Den jako každý jiný. Teda ne zas až tak. Dneska máme stan ve stínu, a proto je vše mokré od rosy. Věroš šel vařit písmenkovou polívku Knorr. S Damonem jsem se koukal do mapy, kudy kolmo a kudy vlakem.
Pak jsme se nasnídali. Věrošovi se přitom šprajclo ypsilon v krku 🙂 Po snídani jsme přenesli stan na sluníčko, aby uschnul. O půl dvanácté jsme byli na silnici jak na koni. Věrošovo koleno a protivítr zpomalovali náš postup vpřed. Nejhorší to bylo na silnici mezi ostrovy Saarema a Muhu. Pak už to šlo docela dobře. Ve vesnici jsme se rozšoupli v obchodě a koupili si oběd a něco k večeři. To jsme nabalili na kola a vyrazili na trajekt. Loď kupodivu stála stejně peněz jako směrem na ostrovy. Na trajektu jsme zaujali místo u stolečku a začali obědvat. Nechali jsme akorát pár drobečků pro lodní myši 🙂
Z Virtsu jsme pokračovali proti větru směrem na Lihulu. Pak jsme odbočili vpravo a jedné chalupy nabrali vodu. Pak jsme pokračovali po menší silničce na Pärnu Cesta ubíhala příjemně. Po 10 km se silnice rozšířila a stalo se z ní záložní vojenské letiště. Po 3 km se opět runway změnila v silnici a pokračovala dále.
My jsme zastavili a dali si jahody, co rostly u silnice. Potom jsme ještě spořádali čokoládu. Sedli jsme na kola. Před námi se objevila cedule „okres Pärnu“ a silnice změnila povrch. Z asfaltky se stala široká prašná cesta, po které jsme jeli 4 km, kde se na křižovatce opět z prašné cesty stala asfaltka. Čas se pomalu chýlil k večeru, a tak po 20 km jsme zastavili u domečku a požádali o přespání.
Postavili jsme si stan, dali si pomeranče a začali vařit večeři. Přitom se k nám přidal místní kocour a začal loudit. Když neuspěl, tak (jak jsem později zjistil) se spokojil s mým toaletním papírem, ze kterého nadělal hromadu malých toaleťáčků.
Už nevím ,co bych dál napsal, tak končím.
–Adam
Sobota 10.7.
Když jsem se ráno vzbudil a přesvědčil se, že mám vstát, bylo přesně 10:30 nebo tak nějak. Bylo by vhodné vyhlásit, že v 8:00 se začíná vstávat, do 9 už je sbalený stan a (nebo) snězená polívka. Zkrátka takovou menší tyranii.
Trochu času jsme ušetřili užitím paralelismu, neb zároveň s vařením snídaně se balil stan. Na silnici jsme zase šlapali okolo půl dvanácté. Před výjezdem jsme ještě nabrali vody, což bylo s místní studnou malé dobrodružství.
V pohodě jsme dojeli asi 6 km do Parnu, kde byla na mapě nakreslená dálnice. Šlo o obyčejnou dvouproudovou silnici, po zjištění, že na ní jezdí i traktory, jsme na ni odvážně vyrazili taky. Aby byl pocit dálnice lepší, udělali silničáři výluku a provoz svedli do jednoho pruhu.
Do Pärnu jsme dorazili v pohodě, místní cyklostezky jsou šikovné, ale Adamovi se na ní povedlo přetrhnout lanko od zadní brzdy. Damon ho přesvědčil, že to nic není, a jelo se dál až na konec Pärnu k nádraží. Nádraží je postaveno daleko za koncem města, což je určitě praktické, neboť dým a saze z lokomotiv nelétají do města.
Po zběžné prohlídce nádraží jsme zjistili, že nádraží je dokonale zavřené, jedna kolej chybí, druhá kolej vlak už asi dlouho neviděla a po třetí se asi jezdí. Po detailnější prohlídce Adam našel něco, co vypadalo jako jízdní řád a vyvěštil, že vlak nádraží navštěvuje dvakrát denně a jezdí pouze z Tallinnu. Usoudili jsme, že přes hranice nás to nedostane, bohatýrsky poobědvali a vyrazili na Valgu.
Cesta na nás zkoušela různé úskoky, jako třeba odbočky, zatáčky a kopce, ale vydrželi jsme. Snědli jsme i cestovní čokoládu, vyrobili ji v Německu, dovezli ji lodí na ostrov Muhu, tam jsme ji koupili my a najeli s ní něco přes 100 km.
Cesta zkusila ještě jeden trik, udělala opravu. Ani to nás neodradilo, dojeli jsme na autobusovou zastávku a snědli zbytek potravin. Takový jabka s cukrem vůbec nejsou k zahození, co má taky člověk žrát, když už mu nic nezbvývá.
Jeli jsme ještě chvíli a potom se ubytovali. Dneska žádné myšlenky nebdou. Za pár dní už jsme doma
— Věroš
