Pálava a Pohansko – fascinující krajiny jihu Moravy

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.

Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.

Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.

Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.

Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.

Vápencová skaliska Pálavy s nekonečnými řádky vinic na úbočích. Osamělé staré duby tyčící se ze zaplavovaných luk, mračna komárů zahalených mlhou a šerem lužního lesa na soutoku Moravy a Dyje. To jsou dvě esence nejhezčích krajin jižní Moravy, ležící nedaleko Břeclavi.

Putování můžeme začít u nádrží přehrady Nové Mlýny, která v 70. – 90. létech minulého století trvale zatopila velké plochy lužního lesa přímo pod Pálavou. Do dnešních dob se zachoval jen jejich zlomek, chráněný v rezervaci Křivé jezero. V hladině nádrží se zrcadlí kostel na ostrůvku, jediná památka na ves Mušov. Hned za tímto „pálavským mořem“ se zvedají bílá skaliska Děvína, nejvyššího bodu Pálavy a zároveň největšího masivu nejmenších moravských velehor. Jednotlivé bloky vápence se ukládaly na dně druhohorního moře kdesi na území dnešního Slovenska a sem byly přesunuty za Karpatského vrásnění. Od těch dob tvoří nepřehlédnutelnou dominantu v okolní jen mírně zvlněné krajině, tvořené převážně říčními sedimenty, sprašovými návějemi a měkkým flyšem. Zároveň jsou ostrůvkem teplomilné květeny i zvířeny, s druhy reprezentujícími oblast panonskou a karpatskou. Na jaře zde rozkvétají lány kosatců, konikleců, hlaváčků, v horkém létě se nad vlnícími stébly kavylů prohánějí motýli.

Pozadu nezůstávají ani památky kulturní, sahající od pravěkých nalezišť sídlišť lovců mamutů, přes středověké strážní hrady Děvičky a Sirotčí hrádek po mikulovský zámek, Svatý kopeček a židovské stavby. A pak samozřejmě víno, kterému se na zdejších výslunných, teplých a suchých stráních mimořádně daří. Množství cyklostezek, vedoucích mezi vinicemi, vás zavede i do chladných sklípků, kde můžete ochutnat třeba zde vyšlechtěnou odrůdu, Pálavu.

Když se posuneme o kousek více na jihovýchod, podél řeky Dyje, krajina se rázem změní. Místo suchých a teplých hor nastupuje příšeří lužního lesa, protkaného spletí starých říčních ramen, periodicky protékaných vodotečí a pomalu vysychajících tůní. Od jara do podzimu je nejhlasitějším zvukem bzukot mračen komárů, který občas přeruší troubení jelena či štěkání srnce. O něco blíže soutoku Dyje a Moravy pak na loukách stojí množství mohutných, několik set let starých dubů – pozůstatků z doby, kdy velká část zdejších lesů připomínala spíše africkou savanu s rozptýlenými dřevinami, než zapojený les, jaký – téměř výhradně – známe dnes.

Právě v těchto přestárlých dubech přežívají populace ohrožených brouků, jako je roháč obecný – největší evropský brouk, tesařík obrovský s úctyhodným rozpětím dlouhých tykadel nebo několik druhů krasců. Naopak v rozpadajících se porostech měkkého luhu žije zvláštní, nížinná populace tesaříka alpského, nádherně modrého brouka. Staré stromy také s oblibou vyhledávají ke svému hnízdění čápi i dravci, pozorovat zde můžete i orla mořského.