Každý cizinec po příjezdu do Ruska se musí nechat do tří dnů zaregistrovat na Oddělení víz a registrace (OVIR). To se dá zařídit třemi způsoby. Buď se ubytovat v hotelu, který zajišťuje registraci na OVIRu, ale bývá drahý. Nebo si zaplatit agenturu, která vše zařídí, a třetí možnost je jít se osobně zaregistrovat do kanceláře OVIRu.
My jsme zvolili nejlevnější variantu: návštěvu Oddělení víz a registrace. Věděli jsme, že ruská byrokracie je šílená, ale mysleli jsme, že snad za půl dne bychom to mohli mít vyřízené a pak se budeme věnovat turistice a památkám. Na tuto anabazi jsme si vyčlenili třetí den v Rusku – pondělí.
V průvodci jsme si našli adresu petrohradského OVIRu, i úřad na dané adrese jsme poměrně rychle našli. Odtud nás poslali o dva bloky vedle, že tam je ta správná kancelář. Nejprve jsme museli vysvětlit vrátnému (zřejmě vysloužilému vojákovi), co potřebujeme. Prohlásil, že nám to v kanceláři udělají, ale že musíme počkat, až na nás dojde řada (kterou on řídí). Asi po půl hodině čekání jsme se dostali do místnosti, kde byla tři jednací okénka a asi pět lidí před námi. U prvního okénka se nepracovalo, u druhého řešila po celou dobu našeho čekání pracovnice úřadu nějaký problém se starým pánem ohledně problematiky občanství Ruska a Běloruska. Nechápala ho a jemu bylo z toho čím dál tím hůř, už jsme mysleli na sanitku. Za třetím okénkem seděla asi 50 letá úřednice a relativně rychle řešila problémy příchozích. Nejvíce nás zaujalo, že neměla kolem sebe žádné papíry a podklady, ba ani tužku. Vrcholem bylo, že vedle ní seděla jiná žena, která pravděpodobně jen kontrolovala její práci.
Mezitím jsme se dali do řeči s ostatními čekajícími. Nejprve nás uklidnili, že jsme na správné adrese a že nám to tady vyřídí. Přitom jsme si vyslechli jejich životní problémy: mladá Ruska žijící v Estonsku potřebuje vyřídit nějaké formality, aby si mohla vzít syna k sobě domů. Asi s tím měla velké komplikace, protože se třikrát rozbrečela. Jiná žena si šla pro razítko kvůli důchodu, další se chce přistěhovat do Ruska.
Asi po půl hodině pracovnice ukončila jednání se staříkem u druhého okénka, odešla, a už se nevrátila. Po dotazu jedné z čekajících žen úřednice u třetího nejrychlejšího okénka vyskočila a běžela dozadu. Když se ani po dvaceti minutách nevracela, začala atmosféra v kanceláři houstnout; do konce úřední doby chybělo jen asi půl hodiny. Další úřední den byl až ve středu od 9 –14 hod. Po chvíli přišla zpět a začala opět pracovat a my se po dalších 10 minutách dostali na řadu. Celkem jsme čekali asi tři hodiny.
Článek popisuje situaci ze srpna roku 2003
Další autorovy články a fotografie věnované Rusku a Ukrajině najdete na stránkách http://www.rusko.nazory.cz/
Článek je ukázkou z knihy Rusko a Ukrajina – zážitek na každém kroku
Vysvětlili jsme úřednici, co máme za problém a co potřebujeme. Ta si vybrala z námi předložených dokumentů potvrzení z ubytovny a odběhla dozadu. Po chvíli se vrátila se slovy, že volala do ubytovny a že nám tam dají požadované razítko. Bylo nám to divné, protože ráno jsme se ptali na recepci, zda-li můžeme u nich dostat registrační razítko. „Nemůžete, razítko dávají jedině drahé hotely nebo OVIR“, odpověděli nám. Nezbylo nám nic jiného než odejít.
Večer nám na ubytovně řekli, že jim nikdo nevolal, ale že možná telefonovali na ředitelství, které je vedle a tam, že budou až ráno. Druhý den jsme vyrazili na ředitelství. Nejprve jsme se pokoušeli přesvědčit nějakou sekretářku, aby nám dala razítka. Ta se bála a že jedině ředitel. Museli jsme čekat na ředitele. Ten nám po té vysvětlil, že registrace vyřizují jen drahé hotely a nikoliv jejich hotely-ubytovny. Byli jsme na omdlení. Nakonec zavolal do sousedního hotelu „Námořníků“ a vyjednal nám, že po zaplacení fiktivní noci dostaneme razítko. Vzdali jsme boj s úřady a zaplatili asi po 1.600 rublech, abychom konečně dostali vytoužené razítko.
Při cestě domů na rusko-estonských hranicích jsme s hrdostí odevzdávali „bumážku s registracijí“. Šokem pro nás bylo pozorování ruské policistky, jak ledabyle strká potvrzení do kapsy a přitom jej muchlá. Po návratu do kanceláře určitě všechny papíry z kapes hodila do koše. Hlavně, že jsme měli drahé razítko o registraci cizince. Mimochodem po zaregistrování například v Petrohradě může cizinec pobývat po dobu platnosti víza třeba na Kamčatce, prostě už je úředně zaregistrován.
