„Kde se tak dlouho couráte?” řekl na místo pozdravu kamarád, na sjednaném místě, kdesi uprostřed Slovenského ráje. Chytli fakt dobrého stopa a přijeli o den dřív. Trošičku se tedy nudili a kdo se nudí, nesmí do lesa, protože je nervózní. Schylovalo se k večeru a já lehce nadhodil, kde budeme asi spát. Nedivte se, byl jsem vystrašen všemi historkami o cikánských vesnicích, kde jedí psy, kočky a nepohrdnou ani turistou z Čech a taky nehoráznou sumou za přespání v kempu (pravda, tu cenu jsem sice neviděl, ale všechny ceny za přespání v kempu jsou podle mě nehorázné).
„Nebojte se, už jsme tu jednu noc spali a máme vyhlídnuté místečko hodné alespoň tří hvězdiček” říkal kamarád. Cestou nám vyprávěli o nedalekém srubu, kde každý znavený poutník může složit hlavu, v míru a pokoji, o místě s úchvatným výhledem do kraje a s romantickým výjevem zobrazujícím švarného baču jak za rozbřesku žene své chundelaté běloučké ovečky na pastvu a přitom píská na svou píšťalku z lipového dřeva.
Nemůžu říct, že by kecali, to zas prrr. Ta autobusová zastávka skutečně z dálky vypadala jako srub. No, rozdělali jsme ležení na betonové podlaze a oddali se zaslouženému odpočinku. Já osobně se těšil na ty ovečky a baču. Opravdu mi to přišlo velice romantické a v našem přetechnizovaném světě, kdy se nám samy otevírají i dveře, zavazují tkaničky u bot a vytírají zadnice, téměř pohádkové.
Ráno v osm hodin nás probudily zvonky. Nasadil jsem brýle a čekal, kdy se objeví první ovce. Zvonce cinkaly a cinkaly a já čekal a čekal až jsem zase usnul. Probudil jsem se když už zvonce byly hodně blízko. Brýle jsem měl už nasazené a tak jsem opět číhal. A opravdu, za chvíli se objevila první ovečka a pak další a nejednou jich bylo& moc. Jako v pohádce. Přešli všechny a já čekal na baču. Trochu jsem mu to povolání záviděl (asi jsem byl pomotaný tou písničkou o hlídači krav), jak celý den leží na prosluněné louce a hraje svým ovečkám na fujaru. Bača nešel, místo něho se však objevily další ovce. Ty už nešly ve stádu, ale jak která mohla. Byla to totiž parta válečných veteránu z polního lazaretu. A bača stále nikde.
Půl hodiny po tom, co se prokulhala poslední a my se již nasnídali, konečně bača přišel. Kdybych měl říct jak vypadal, řekl bych: „jděte se podívat do prahy na Hlavní nádraží v noci, je to tam samý bača”. V jedné ruce hůl, v druhé flašku a zvolna se motal za ovcemi. Tomu říkám romantika
