Kapsáři jsou v každém velkém městě, tudíž i v Petrohradu. Stačí chvilka nepozornosti a jsou vítězové. My jsme jim takovou chvilku dopřáli a bratrovi v metru ukradli peněženku i s cestovním pasem.
Ze zpětného pohledu jsme byli pro ně ideálním soustem. Trojice cizinců s mapou v ruce přemýšlející kam jet. Náhle k nám přistoupil mladík s bundou v ruce a při nastupování do vagonu vytvořil ve dveřích „tlačenici“. V tu chvíli vytáhl bratrovu peněženku z kapsy u kalhot a stihl ještě vystoupit než se vlak rozjel. Klasická modelová situace.
Nám vše došlo vzápětí. Nešlo tak ani o peníze v řádu stokorun a různé průkazky, ale o cestovní pas. Do další stanice to bylo asi 4 minuty jízdy. Celou dobu jsme přemýšleli co dělat. Nejlepším řešením bylo se vrátit a zkusit najít toho mladíka. Pochopitelně tam byl v družném rozhovoru s dalšími (asi taky zloději). Rozhodli jsme se volat policii. Šel jsem za děžurnou u eskalátoru a řekl jsem jí, že potřebuji policii, že nám ukradli pas. Neochotně někam telefonovala, do sluchátka mluvila v tom smyslu, že jsou tu cizinci a že je „náš“ člověk okradl. Tehdy mi to nějak nedošlo, co znamená slůvko „náš“. Až poději jsem pochopil, že vysílala echo, protože od zlodějské mafie dostávala určitě „(ne)všimné“.
Další autorovy články a fotografie věnované evropským zemím bývalého Sovětského svazu najdete na stránkách http://www.rusko.nazory.cz/
Jakmile se v metru objevil policista, šéf zlodějů odchytil bratra a začal mu vysvětlovat, že viděl, jak mu pas spadl do kolejiště. Chtěl, abychom si policisty nevšímali, což se mu povedlo. Dokonce sehnal ještě nějakého zaměstnance metra, který se podíval do kolejiště. Kvůli tomu dokonce otevřel bezpečnostní dveře. Pochopitelně tam nic neviděl. U jiných techniků nám „vyjednal“, že až skončí noční směna, podívají se do kolejiště a že ráno budeme mít pas připravený na dozorně. Druhý den ráno nikdo o ničem nevěděl a žádný český pas tam nebyl.
Okamžitě nám bylo jasné, že jsou všichni propojení a zaměstnanci metra dostávají peníze od zlodějů za to, že nic nevidí. Nám stačilo pár desítek minut, abychom poznali, kdo patří do jejich party a kdo ji vede. Na dozorně mají monitory a musí vše vidět. Jen policie nechce nebo neumí zakročit.
Když ukradli v metru bratrovi peněženku s jeho cestovním pasem, nezbylo nám nic jiného než jít na českou ambasádu; ještě že je přímo v Petrohradu. Odtud nás poslali na policii pro potvrzení o krádeži pasu. Nejprve jsme šli zpět do stanice metra a ptali se na policii. Poslali nás o dvě stanice dál. Tam nás nasměrovali na kriminální policii o dalších pět stanic dál. Když už jsme se zhruba po hodině dostali do správné budovy, museli jsme čekat dvě hodiny na příchod vyšetřovatele.
Upřímnou radost měl z toho, že nepožadujeme tlumočníka, a že se snad nějak domluvíme. Pak vytáhl ze šuplíku pár listů papíru, proložil je kopíráky, vzal do ruky propisku a začal sepisovat protokol. Žádný počítač, žádný psací stroj, jen obyčejná propisovací tužka. Měl tradiční otázky, typu: Kdy? Kde? Kdo? Jak? a podobně. Naopak se vůbec nezajímal o číslo cestovního pasu a ani o jeho typ (fialový nebo zelený). Za to jej velice zajímalo, zda-li jsme ztrátu objevili blíž k nástupní stanici metra nebo k té druhé. Když jsme nechápali význam jeho otázek, prozradil nám, že právě mezi těmito dvěma stanicemi je hranice policejních rajonů a podle toho bude případ vyšetřovat on nebo jeho kolega. Řekli jsme mu, ať si napíše, co chce. Byl rád.
Další problém nastal na konci výslechu, kdy bratr jako vyslýchaný měl dolů na protokol napsat rukou, že všemu rozuměl a s celým protokolem souhlasí. Vše v ruštině. Bratrovy znalosti ruštiny byly minimální. Znal pár frází, dovedl si něco přečíst, ale psát už bylo nad jeho síly. Navrhl jsem, že to za něj napíšu a podepíšu. Vyšetřovatel byl štěstím bez sebe, jak jsme problém rychle vyřešili. Jen jsme mu museli slíbit, že to na něj neřekneme. Až doteď jsme slib dodrželi.
Výslech trval asi hodinu a nám bylo od začátku jasné, že smyslem celého sezení a papírování je jen získání patřičného potvrzení o krádeži pro naši ambasádu. To jsme nakonec získali. Jak vyšetřování skončilo, nevíme. Za celé čtyři roky bratr nedoslal od ruské nebo české policie jakékoliv vyrozumění o průběhu vyšetřování.
