Jsem obyčejný člověk, žádný hrdina a nedělá mi problémy mluvit o svém strachu. Jsem obyčejný člověk, chodím na záchod a občas tam mám existenční problémy. Po dlouhých hodinách ve vlaku projíždíme předměstím cílové Sofie.
„Jdu se ještě vychcat“, říkám Tomášovi a opouštím kupé. Vědět v jaké situaci se za několik krátkých minut ocitnu, nejen že bych mluvil slušnějc, ale podal bych mu ruku a možná ho i objal.
Záchod (místnost) nacházím prázdnou, záchod (malé kruhové plátno pro film s železniční tématikou) bohužel nikoliv. Nejsem žádná citlivka a otočením kliky ve tvaru koule zamykám okolní svět a ulevuji tělu. Jsem relativně mladý, problémy mám pouze se stabilitou. Vlak se probíjí bludištěm výhybek předznamenávajících velké nádraží.
„Musíš jít, už jste skoro na místě“, popoháním sám sebe a otevírám. Otočím klikou a táhnu za ni. Nic. Operaci opakuji. Pohyb klikou stejný, jenom měním proslov. Něco o Sezamu a o tom, že jsem asi někde úplně jinde. Zase nic. Navzdory mé duševní přípravě nepropadat panice v situacích ohrožení života, cítím, že můj život je vážně ohrožen a propadám panice. Čím déle lomcuji dveřmi, tím méně něžnosti se ode mě dočkávají. Vagón se roztančil do nevídaného tanga přes dilatační spáry a odchylky v měření bulharských drážních inženýrů. Celou situaci zhoršuje neprůhlednost bílého okna, které odřezává poslední kontakt se světem. Kde asi sem? Co asi Tom udělá? Všimne si, že někdo chybí? SEŽERE MOJE BON PARI? „Néééééééééééé!!!!!“, propadám v hysterický křik. Řešení, musí být nějaké řešení. Okno je ještě bytelnější, ano musím dveřmi. V tom přichází strážný anděl. Smradlavé vězení, mířící do neznáma a ještě dál sice neotevře, ale napoví, že v kapse mám nůž. Zámek není zdoben jakýmikoliv šroubky a tak zbývá použít nůž jako páčidlo. Páčím u kliky, páčím nahoře, páčím dole. Celá má snaha nezůstane bez efektu. Pořezávám si ruce. Základ je vyzrát nad tančící místností, pořádně se zapřít a páčit do doby než vysílením upustím nůž, pádem na zem proříznu těžký vzduch mé cely a v nehygienickém prostředí s krvavýma rukama důstojně opustím krutý svět. Opírám pravé chodidlo ve výši ramen o zrcadlo, levou nohu na jednom z mála čistších míst asi metr od dveří, levá ruka držící pravou kličku okna zajišťuje stabilitu a pravá ruka, držící nůž, ničící imitaci dřeva v okolí kliky, zachraňuje život zoufalého člověka. Všimnu si, že mé končetiny vyplňují místnost na neuvěřitelných místech, v neuvěřitelném rozpětí. Být sochař, nazval bych svou autosochu „Pavouk v krabičce od sirek“. Poloha svůj účel splňuje a dosahuji stabilní stability. Páčím, škrábu, bodám, ničím. Stále nic. Situace se stává kritickou. Umřu v pekle Depo kolejových vozidel Sofie. Síly ubývají, víra se ztrácí, napadá mě, jestli to bílé okno není nakonec ono pověstné světlo na konci dlouhého, tmavého tunelu. Jsem na sebe přísný. „Takhle chceš skončit, srabe? Dělej něco, zemři jako hrdina!“ V minutce soustředění žádám poslední zbytky duševních i fyzických sil o pomoc. Začínám poslední souboj s monstrem na dvou pantech. Nůž se nekompromisně zařezává pod železná futra, levá ruka potem orosí naleštěný chrom kliky a drtícím stiskem ničící křeče s ní srůstá v jeden objekt. Mozek vyšle povel k poslednímu útoku. Praskot dřeva a nelidské vzdechy přehlušují nárazy kol o koleje. Jako věčnost zdá se 10 sekund odsouzenci. Déle nemůže vydržet. Do poslední vteřiny nasazuje svaly o kterých do té doby neměl ani ponětí a vypětím všeho krčního, mimického a očního svalstva neuvěřitelnou grimasu, které se ještě těsně před prudkým nárazem otevírajících se dveří stihnul krátkým, náhodným pohledem do zrcadla k smrti vyděsit.
Radost z otevřených dveří a křeč v očích na chvíli zkreslila výhled a já si myslel, že přišel opravdový anděl. Stojí tu přede mnou, zlaté vlasy halící obličej plný úsměvu a radosti, oči plné mládí hledí na někoho kdo se právě znovu narodil, otevřel mi dveře, zachránil mi život. Dočasný optický klam způsobený selháním očí střídá realita. Stojí tu přede mnou, šedé čtyři vlasy uvězněny ve vráskách na nose obličeje, jehož oko hledí na neuvěřitelnou polohu hadího může a na kudlu v jeho pravé ruce, obličeje zmítajícího se v traumatickém zděšením stařeny ztrácející vědomí, otevřela dveře, chtěla na záchod. Otřesný pohled z mé strany zkrášluje vysvobození natolik, že kdyby byla stařenka alespoň o 80 let mladší, byl bych jí i políbil. Takhle jen úlevou pronesu: „Děkuji babičko.“ což ji vzhledem k jazykovým znalostem potěší daleko méně, než to, že schovám nůž a odejdu.
Ještě ten den zjistím, že dveře na záchod (i ze záchodu, občas) se v těchto vagónech otevírají a zamykají ne otočením kulové kliky, ale jejím posunem doleva či doprava. Ano, to znamená, že jsem celou dobu bojoval o holý život s otevřenými dveřmi. Ovšem nemrzí mě, že zachránkyně přišla trochu později, neboť to taky znamená, že kdyby přišla a otevřela nezajištěné dveře o něco dříve, nedržel bych v ruce nůž, ale úplně něco jinýho, a její reakce mohla být i daleko dramatičtější.