Když 10.6.2007 skončilo mé putování po Íránu, bláhově a naprosto zbytečně jsem se domníval, že na neurčitou dobu je konec všem nádherným dobrodružstvím a mě nezbude nic jiného, než se opět přizpůsobit šedi obyčejného života. To jsem se ani kapkou naděje neodvažoval doufat, že něco úchvatného a doposud nepoznaného, mne teprve čeká.
„Milý Martine“, pousmál se můj bratr a zatímco mi podával ruku, pokračoval, „protože čtyřicáté narozeniny není vhodné odbýt novým pyžamem, košilí, nebo nějakou sladkostí a také, že jsi cestou po Íránu projevil dostatek dobrodružné povahy, rozhodli jsme se Ti dát dárek poněkud netradiční. Terezko, kde máš to přání pro strejdu, které jsi namalovala?“
V ruce jsem držel přeloženou čtvrtku papíru s letadlem na první straně. Proboha, co to může být za dar? Na zahradě nic okřídleného neparkuje..
Pomalu jsem otevřel přání a četl: Milý bratře, protože jsi náš rodinný dobrodruh, jistě od nás s nadšením přijmeš náš dar ke Tvým skvělým 40. narozeninám. Vyhlídkový let podle vlastního výběru na motorovém dvoumístném rogalu. Start na letišti Boží Dar – Milovice.
Je ráno, pondělí 2.7.2007. Sedím na okraji postele a zatímco mé mozkové zavity se jen velmi neochotně probouzí ze slastné dřímoty, velmi rychle mi naopak dochází, co mne dnes čeká. Za hodinu mne vyzvedne legenda českého rogalového létání Jiří Zítka u kostela v Milovicích a společně se vydáme směr letiště Boží Dar. Radost, mírné obavy, ale především vzrušení z blížícího se neznáma, mne dokonale probralo a vlilo potřebnou energii do žil.
Letiště Boží Dar bývalo součástí rozsáhlého vojenského prostoru. Dnes jsou všechny hangáry opět plně obsazeny. Po letištní ploše se ale už neprohánějí nadzvukové stíhačky, nýbrž ultralighty a rogala.
U jednoho z mnoha hangárů jsme zastavili. Zatímco pan Zítka připravuje stroj, mně z nervozity a vzrušení postihuje moje obvyklá indispozice. Snad každých pět minut odbíhám na toaletu.
„Držte rogalo, já ho nastartuju a chvíli necháme běžet motor, aby se zahřál“, řekl pan Zítka a mně postupně dochází, že za deset minut bude ta křehce vypadající věc mou jedinou pevnou půdou pod nohama.
Motor naskočil a listy vrtule se v mžiku změnily v tmavou šmouhu. Po chvíli přišel pan Zítka, podal mi helmu a ukázal směrem k hornímu sedadlu. Pořádně mně připoutal, sám usedl přede mně a kývnutím hlavy mi dal signál, abych se připravil.
Sklopil jsem plexisklo u helmy, do levé ruky připravil fotoaparát a čekal co se bude dít dál. Vlastně je to velmi prosté. Přidáte plyn a vyjedete na runway. Pak jedete, jedete, stále přidáváte plyn a když je rychlost dostatečně veliká, naklopíte pomocí vahadla křídlo tak, aby nabralo vzduch a najednou, skoro jako by to tak bylo vždycky, letíte nad zemí.
Slunce nebylo dnes naším častým společníkem. Ale víte, já mám stejně nejradši mollovou atmosféru. Vše pod námi se rychle zmenšuje a vítr odnáší poslední zbytky jakýchkoliv obav. Zůstává jen čistá radost. Letět v letadle je nádherné, ale nikdy nepocítíte proudění vzduchu, nebudete se klepat zimou a pokud se vám bude chtít na záchod, nebudete kvůli tomu prosit pilota o přistání. Po malé toaletní rozkoši si opět užívám do syta okamžik odpoutání od země. Je nepopsatelný. Téměř jako přechod do jiného světa, jehož hranice je skoro nepostřehnutelná, ale který je tak jiný a krásný.
Nevím kam se dřív podívat. Všude jsou krásná pole, lesy, malé rybníky. Okolo nás poletují ptáci a za jedním, větším dravcem se pan Zítka vydal. Ale naše křídla jsou asi příliš velká na to, aby z nás nedostal strach. Než jsme po prudké otočce stačili srovnat horizont, byl pryč.
Míjíme Stratov, vesnici Ostrá se známým Botanicusem a najednou je před námi Lysá nad labem, město, kde jsem prožil téměř cel život.
„Kde je dům vašich rodičů?“, ptá se pan Zítka a já mu ukazuji směr.
Nejprve ho z té výšky nepoznávám, ale malé pobíhající postavičky po zahradě jsou nepřehlédnutelné.
Tati, to jsem já, volám v duchu a mávám co mi síly a popruhy dovolí. Terezka a Matýsek poskakují a mávají mi na pozdrav a jako poslední vybíhá z domu máma. Kroužíme nad nimi a já si užívám tu chvíli, kdy mohu vidět Lysou i náš dům z výšky.
Jak je všechno malé, jak i všechny starosti jsou najednou menší, ne vlastně zůstaly dole na zemi. Tady je pouze svoboda a volnost.
Občas proletíme nějaký ten mrak, sem tam si s námi škádlivě pohraje vzdušný vír, ale tak to prostě tam nahoře chodí.
Poslední otočka, zamávání a letíme dál. Přerov, Čelákovice, Stará Boleslav, Otradovice, Benátky nad jizerou, Mladá Boleslav a zpět Milovice.
Před námi se po hodině a třičtvrtě objevuje známé letiště. Máváme policistům, kteří zde mají nějaké cvičení a rychle se blížíme k zemi. Než si to stačím uvědomit, stojíme na místě a je čas vystoupit. Nejprve nemohu pohnout zkřehlýma nohama a kyčelní klouby, po celou dobu poslušně setrvávající v nepřirozené poloze se odmítají vrátit zpět.
„Pane Zítku, já se cítím úplně jako v tranzu. Teď bych si to dal ještě jednou, abych si to mohl opravdově vychutnat“, říkám a dostává se mi jednoduché odpovědi – „To není žádný problém. Zavolejte a poletíme“.
Někteří lidé se domnívají, že čtyřicátiny jsou už takové smutnější narozeniny. Nevím, já jsem se cítil volný jako orel a euforie jsem měl na rozdávání. A pokud mě nějaký smutek přeci jen někdy přepadne, už vím, kde se dá spolehlivě vyléčit. Stačí se vznést pár metrů nad zem a odplaví se vše, co tíží srdce i duši. Na zem pak přistane úplně jiný, zdravý člověk plný síly a odhodlání jít dál.
