Korsika je francouzský ostrov, který láká mnoho turistů krásnými plážemi s horami na pozadí, kam se vydávají milovníci přírody a výšek. Málokoho by ale napadlo, že si na Korsice najde své i cyklista.
Já jsem pro svou cestu na Korsiku zvolila asi ten nejdrsnější termín – první polovinu srpna, kdy je na ostrově největší teplo a nejvíce turistů, kteří svými automobily zaplňují už tak úzké silnice.
Korsika, která ve svých extrémech měří 83 na 183 kilometrů, disponuje pohořím, jehož nejvyšší bod – Monte Cinto – měří 2 706 m. Pro turistu na kole to znamená, že kdykoliv pojede od moře do vnitrozemí, bude stoupat. Po každém stoupání následuje sjezd, při kterém lze předvídat další výšlap a tak to jde stále dokola.
Vlastně tady máte vždy dvě možnosti. Jet podél pobřeží nebo do vnitrozemí. Cesta podél pobřeží je méně náročná, ale znepříjemňuje ji ubíjející slunce, kterému je sportovec téměř nepřetržitě vystaven. Já jsem z tohoto důvodu volila výlety do vnitrozemí, kde na mě čekalo často velké převýšení, ale kryté stínem a zásobou vody z pramenů. Nejideálnějším řešením je tedy volit kempy u moře, brzy ráno vyjet, aby se člověk vyhnul nejhoršímu stoupání v tom největším horku, pak si užil opojného pocitu na vybraném vrcholu a nakonec sjel zase dolů zpět do kempu, kde si může dopřát regeneraci koupáním v moři.
Mezi nejnáročnější trasy na ostrově patří výšlap ze Solenzary na Col de Bavella (1 218 m). Tuto trasu, které se přezdívá „královská“, jsem zvolila již druhý den mého pobytu na ostrově, dokud jsem měla energii našetřenou ještě z domu. Udělala jsem dobře, protože 30 km stoupání s prudkým zakončením dá opravdu zabrat a zároveň poslouží k rozježdění se.
Při jízdě na kole jsem narazila na spoustu krav, koz, prasat a dalších zvířat, která již přítomnosti člověka přivykla, a tak nevyvíjí žádné úsilí, aby vám v cestě uhnula, a naopak, snaží se z vás vyloudit svačinu. Místní řidiči jsou k cyklistům shovívaví, a tu už jen proto, že je pro ně cyklista jakousi obdivuhodnou atrakcí, protože je pro ně nepředstavitelné v takovém horku jet na kole do takového kopce. Pokud kolemjedoucí řidiči vidí, že už opravdu nemůžete, jsou schopni zastavit, nabídnout vám vodu nebo dokonce odvoz nahoru na kopec. Já jsem hrdě takovéto nabídky odmítla, i když tu bylo pokušení nasednout a svézt se.
Každý zkušený cyklista ví, že dostatek vody je základ a na Korsice toto pravidlo platí dvojnásob. Pokud nepijete 15 l denně, stačí s sebou vzít 1,5 l vody, kterou můžete poměrně často dotočit u pramenů pitné vody u cesty, kterých je na Korsice spousta.
Další etapa, kterou řadím mezi nejhezčí na ostrově, začíná v Sagone, odkud zdolávám asi 15 km táhlé stoupání k vesničce Vico, které pokračuje velmi strmým stoupáním do Col de Sevi. I zdatný cyklista by tu uvítal aspoň malé občerstvení, ale kde nic, tu nic. Já tedy jedu dál, prudkým kopcem dolů, který si při vidině, že tyto lehce sjeté kilometry budu poté zase těžce šlapat nahoru, ani neužívám. V údolí mě vlídně vítá vesnička Cristinacce, ze které se jede do kopce až na samý vrchol etapy – Col de Vergio (1 477 m). Odměnou za propocený trikot jsou krásné výhledy, kterými se kochám jak nahoře, tak po celou dobu sjezdu do Porta k moři.
Korsika se dá na kole objet kolem dokola, a tak si člověk nejlépe uvědomí její charakteristiky. Možností, kam si vyjet, je nespočet, jen je nutné počítat s nerovným terénem. Tento čtvrtý největší ostrov Středozemního moře uspokojí rodiny s dětmi krásnými písečnými a oblázkovými plážemi, pěší turisty vysokými horami a zelenou přírodou, ale jedině cykloturista toho bude mít možnost zhlédnout nejvíce a zastavit si, kde se mu zachce. V sedle se tu člověk cítí jako volný pták.
