Mocenské centrum Varberg

Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.

Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.

Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.

Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.

Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.

Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.

Při cestě na sever po západním pobřeží Švédska se přesuneme z Falkenbergu do 25 km vzdáleného Varbergu.

Přístavní město Varberg vzniklo kolem pevnosti, jejíž nejstarší část pochází ze 13. století. Leží v regionu Halland, 85 km jižně od Göteborgu. Má cca 53.000 obyvatel. Od poloviny 11. století byl Halland dánskou provincií. Hrabě z Hallandu zastupoval dánský stát.

{{reklama()}}

V průběhu staletí patřil Halland a s ním i Varberg střídavě Dánsku a Švédsku. Ve 14. století pevnost ve Varbergu přešla do rukou švédského krále Magnuse Erikssona, který ji přestavěl na královský hrad a vytvořil z Varbergu mocenské centrum. Od konce třicetileté války v roce 1645 patří provincie Halland Švédsku.

Průmyslová revoluce 19. století a v průběhu 20. století přinesla rozvoj průmyslu, ve Varbergu byl přístav, loděnice a železnice přispěly k velkému rozvoji obchodu. Vyvážely se odtud hutní výrobky, kámen, ale i obilí a produkty zemědělské výroby. Byla zde i malá textilní továrna, výroba nábytku, rozvíjela se řemesla. Lázeňství začalo svou tradici ve Varbergu již před 180 lety. První veřejné lázně byly vybudovány v blízkosti přístavu r. 1822.

Krize 90-tých let 20. století utlumila průmyslový rozvoj, loděnice zmizely. Město se přeorientovalo hlavně na služby, rozvíjí se dále lázeňství, cestovní ruch, informatika. Město Varberg vybudovalo univerzitu pro vzdělávání odborných manažerů v cestovním ruchu a lázeňství a otevřelo ji v září 2003.

Velikou raritou Varbergu je rádiová stanice Grimeton. Byla postavena v letech 1922–24, jako první bezdrátová vysílačka pro transatlantickou komunikaci. V podstatě se jedná o šest ocelových stožárů s Alexandersonovým alternátorem. Přestože nebyla dlouho používána, dodnes zůstává funkční. Její existence byla velice významná v procesu vyvíjení telekomunikace obecně. Je na seznamu UNESCO.

Dnes je vamberská pevnost přístupná veřejnosti. Je zde historické muzeum, kavárna a restaurace, pořádají se zde slavnosti a výstavy.

Slavný zmrzlý muž „Oetzi“

Celé jedno křídlo ve druhém patře je uvolněno pro maketu ledovce s kopií zamrzlého a velice dobře zachovalého těla tohoto lovce z doby bronzové v životní velikosti, plátnům a obrazovkám, na kterých jsou promítány pravděpodobné, poslední chvilky jeho života a vědecké polemiky o důvodu a způsobu jeho usmrcení. Byl zastřelen šípem do zad před cca 3500 lety. Najdeme zde i jeho voskovou figurínu v plné zbroji, oděnou ve zvířecích kožišinách.

Současnost

Varberg má nádherné, travnaté pláže (zdejší nudistické pláže mají světovou popularitu) a je potěšitelné, jak je zde pamatováno i na nejlepší přátele člověka. Psi zde nejsou nevítanými návštěvníky, jak tomu bývá u našich přehrad, ale mají zde naopak všude modré cedule „psům vstup povolen“. Mohou si tady volně pobíhat, plavat a dovádět v přílivu a je radost se na ně dívat. Jsou zde evidentně šťastni.

Mořské pobřeží ve Varbergu je pro své vynikající povětrnostní podmínky využíváno také jachtaři. Jsou tady velké jachtařské kluby a snad každá rodina zde vlastní loď stejně, jako u nás auto.

Festival porozumění mezi národy

Má poslední návštěva tohoto zajímavého města byla věnována především festivalu porozumění mezi národy, který se zde konal 29. srpna 2009.

Předpokládal jsem, že město bude zcela plné a najít místo na zaparkování zabere spoustu času. Proto jsem nechal auto na velkém, záchytném parkovišti u dálnice, vyndal kolo, velký fotobatoh se stativem usadil na záda a vyrazil na cca dvanáctikilome­trovou cestu.

Po ujetí asi osmi km nastaly první komplikace. Sjížděl jsem z mírného, ale dlouhého kopce, tudíž jsem nešlapal a jen se tak kochal okolní krajinou. Na konci sjezdu jsem potřeboval šlápnout do pedálů a ouha! Cestou z kopce se mi zcela rozsypala přehazovačka a bylo mi jasné, že i kdybych se pomalu vrátil, součástky už nemám šanci dohledat.

Zpět k autu to už bylo daleko, nezbývalo mi nic jiného, než kolo dostrkat zbývající 4 km do města a pokusit se najít prodejnu kol, nebo servis.

První, velká cykloprodejna s příslušenstvím byla hned na kraji města a já si oddechl, že mám nepříjemné lapálie za sebou. Má radost však byla poněkud předčasná. Personál v prodejně byl sice velice ochotný a rád by mi pomohl, ale v sobotu byla v provozu pouze prodejna. Dílna byla zavřena a mechanici měli volno.

Nechal jsem si tedy vysvětlit adresy dvou dalších prodejen ve městě a po jejich návštěvě pomalu ztrácel naději na úspěšnost této výpravy. V obou následujících případech se situace opakovala… prodejny fungovaly, servisní dílny nikoliv.

Už jsem se pomalu smiřoval se skutečností, že budu muset nalézt místo, kde bych mohl kolo zanechat do mé příští návštěvy a zpět k autu se nějak dostat taxíkem. Zkusil jsem ještě poslední možnost a na náměstí, kde již byly slavnosti festivalu v plném proudu se zeptal postaršího cyklisty, zda by neporadil. Dobře jsem udělal.

Stařík mne poslal na druhý konec města, kde byl malý, soukromý cykloservis a v něm dva mladí, ochotní Švédové. S úsměvem vyslechly mé nářky, jeden z nich mávl rukou, kolo si hodil na rameno, prohodil „No Problem“ a pozval mne do dílny v suterénu. Za půl hodinky jsem měl namontováno zcela nové schimano, kolo seřízené a mohl jsem pokračovat.

Nyní nastala chvilka napětí. Měl jsem u sebe pouze 150 SEK a nebyl jsem si jist, jestli budu schopen někde najít v době oslav otevřenou směnárnu. Mé obavy však byly zcela zbytečné. Mladík si řekl za novou přehazovačku včetně práce 100 SEK (cca 260 Kč). Zeptal jsem se raději ještě jednou v domnění, že jsem se musel přeslechnout. Mé zkušenosti z domácích servisů jsou přeci jen trochu jiné. U nás bych zaplatil víc už za samotnou práci. Mechanik mne ujistil, že jsem slyšel velice dobře, popřál mi šťastnou cestu a já se mohl s dobrým pocitem a dobrou náladou pustit do ulic, plných veselí. Hlavou mi táhla myšlenka, že už v tomto úvodu si naše dva národy porozuměly velice dobře a že pro mezinárodní festival bylo vybráno to správné město.

Varberg plný tance a hudby

Lapálie s rozbitým kolem a jeho opravou mi zabraly spoustu drahocenného času, část odpoledne jsem však přes to mohl věnovat focení souborů z různých částí světa. No a na pár „rozhovorů“, pokud se tomu tak dá při mých chabých, jazykových schopnostech říci, se také dostalo. Nemám bohužel tolik prostoru, abych zde mohl vyjádřit pocity lidí např. z thajského souboru „Thailändsk Dans“, albánských souborů „Kulturför. Marigona“, a „Kurdiska Folkdans“ středoamerického „El-Salvadoransk Dansgrupp“, severoamerického „Linesdance“ či domácích souborů v čele s partou mladých lidí z Göteborgu, vystupujících pod názvem „Grupptrummor“, tančících za rytmu svých obrovských bubnů ulicemi města a dalších a dalších. Nejspíš také dost komolím správné názvy souborů, ale záměrně je uvádím tak, jak byly uvedeny ve švédském programu.

Většina těchto lidí mi potvrdila mou domněnku. Jezdí po všech festivalech podobného zaměření, získávají nové kamarády a přátele po celém světě a je jim prostě dobře. I mně tady bylo moc dobře a přál bych každému, aby se mohl zúčastnit podobných setkání. Tužka, papír, popřípadě klacík a písek, mimika a gestikulace, to vše tvoří náznakovou řeč, která je mezi lidmi na celém světě stejná. Radost ze vzájemného porozumění a domluvy jsem zažil již před lety, když jsem se podobným způsobem domlouval s Indiány na brazilské řece Ceará. Rád jsem si tyto zkušenosti zopakoval

Vůdčím osobnostem všech světových mocností bych dal návštěvu takovýchto festivalů za naprostou povinnost.