Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.
Mozaika ras
Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.
Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.
Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.
Největší hity
Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.
Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“
Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
Ostrov Mauricius ležící v Indickém oceánu východně od Afriky objevili kdysi Arabové, ale po nich nezbylo nic jiného nežli arabský název Dina Arobi na mapách z období kolem roku 1500. Po nich přišli Portugalci (pravděpodobně v roce 1511), ti si ještě objev nechali pro sebe, což nebylo v době tajných námořních map nic nezvyklého. Nicméně ostrov je nezajímal, takže dlouho nepobyli. Proto byl nějakou dobu pustý. Holanďané však na to šli jinam, ostrov obsadili a pojmenovali po princi Maurice Van Nassau. Celkově trvala holandská nadvláda více než 100 let. Zbyla po nich cukrová třtina, jeleni a domestikovaná zvířata. Opuštěný ostrov zabrala Francie, brzy bylo založeno hlavní město Port Louis a během napoleonských válek byl ostrov využíván jako základna korzárů útočících na anglické loďstvo. Nakonec si ostrov vybojovala Anglie, ale mimo pití čaje a jízdy vlevo po nich mnoho nezbylo, běžným jazykem je dodnes francouzština. Snad jen zrušení otroctví v roce 1835 zůstává světlou památkou.
Mozaika ras
Nedostatek pracovních sil byl vyřešen importem dělníků z Indie a Číny, což dnes udělalo z obyvatel Mauriciu příjemnou mozaiku ras i národností, v dnešní zjitřené době žijících v nečekané harmonii a Mauricium může sloužit jako následováníhodný příklad. Od roku 1968 je Mauricius svobodný a samostatný.
Málokterý ostrov podobné velikosti, a Mauricius rozhodně není žádný drobek a měří zhruba 35×50 km, má podobné množství pláží jako najdeme zde. S výjimkou jižní části ostrova jsou pláže opravdu všude, velká část z nich je navíc chráněna lagunou, takže voda je klidná a mělká.
Přijet sem můžeme kdykoliv, vlhká sezóna od května do listopadu sice přináší každodenní krátké deště, ale horko je o to snesitelnější. Pokud si chceme dopřát opravdovou záplavu květin, musíme ale přijet v sezóně suché. Zaplatíme za to ale nejméně dvojnásobnými cenami.
Největší hity
Vedle záplavy opravdu nádherných pláží je ostrov ještě pamětihodný dvěma dalšími specialitami. Jednou je zde v minulosti vyhubený tajemný pták blboun nejapný, a druhou je existence pravděpodobně nejslavnější známky světa, pověstného modrého Mauricia. Tu si můžeme v hlavním městě Port Louis prohlédnout, v posledních letech bylo vybudováno malinké poštovní muzeum, kde jsou všechny nejslavnější známky uloženy. Musíme však mít buď dostatek trpělivosti nebo štěstí, známky jsou v muzeu osvětleny pouze 10 minut, aby byly chráněny před světlem, potom si musíme na další rozsvícení žárovek 50 minut počkat. Duše filatelisty si ale v každém případě udělá doživotní radost, jinde si budeme tyto rarity prohlížet jen těžko.
Když už jsme u toho blbouna (správný název je Dronte mauricijský) – dnes na světě neexistuje žádný kompletní pozůstatek. Rozkládající se zbytky posledního uchovávaného exempláře byly roku 1755 spáleny v Oxfordu. Donekonečna se traduje, že nelétajícího ptáka, který se lidí nebál, vymlátili námořníci pro maso. Většina dokladů tomu nenasvědčuje, blboun chutnal značně nelibě a od holandských usedlíků si proto vykoledoval jméno „odporný pták.“
Pamětihodností, které si zaslouží návštěvu, je zde více než dost, od velice zajímavé botanické zahrady Pamplemousses přes přírodní park Domaine les Pailles až po kráterové jezero Grand Bassin, které je poutním místem pro hinduistické věřící. Pokud budeme v okolí, nesmíme zapomenout ani na pahorky Barevná země, kde najdeme kontrastní vrstvy zvětralé země obarvené modře, rudě, žlutě a zeleně. Ať si vybereme kterékoliv místo, na Mauriciu litovat nebudeme.
Václav Větvička vydal knihu, není sice úplně cestovatelská, ale kdož máte rádi jeho způsob psaní, budete potěšeni.
Václav v knize Americká chalupa líčí své peripetie se stavěním domu v americkém Louisville. S ironií sobě vlastní popisuje krok za krokem od nápadu své ženy, že chce dům, až po péči o trávník, který podléhá neuvěřitelnému množství předpisů a nařízení.
