Luxor, památky plnými doušky

Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.

Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.

Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.

Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.

Vidět jen Káhiru by znamenalo nebýt v Egyptě, a proto raději honem do Luxoru. Místo nekonečné cesty autobusem si zkušený cestovatel raději zaplatí cestu letadlem, místní letecká společnost nečekaně používá moderní airbusy, nicméně na nějakou zvláštní spolehlivost se u místní letecké společnosti spolehnout nemůžeme, ať už se jedná o letu na čas nebo o letu vůbec – při cestě zpátky jsem na letišti musel tvrdnout o čtyři hodiny déle jen proto, že ranní let zrušili, aniž by se to cestujícím namáhali řict.

Další alternativou je samozřejmě cesta lodí po Nilu, kde to v plné sezóně funguje s pravidelností pendlu. Vodák u toho dostává kopřivku, plovoucí hotely s minimálním ponorem vypadají sice impozantně, ale o to méně důvěryhodně, a pouhé dva záchranné čluny, pravidelně umístěné nad výfukem mohutných motorů, nevypadají příliš nadějně. V září ale bylo turistů pramálo, takže za Luxorem byly tyto nilské koráby zaparkované ve třech vrstvách.

{{reklama()}}

V blízkosti Luxoru je snad všechno, co dělá Egypt Egyptem. Chrám je prakticky uprostřed města, takže tam pohodlně dojdeme pěšky. S blízkým chrámovým komplexem v Karnaku je spojen Alejí sfing. Těch se sice zachovala jen hrstka, ale pro představu to rozhodně stačí. Do samotného chrámu se vstupuje jedním z nejpůsobivějších vchodů v Egyptě. Pylon byl vyzdoben motivem bitvy u Kadeše. Před pylonem stojí několik obřích soch Ramesse II a jeden ze dvou obelisků z červené žuly. Pokud se chceme pokochat jeho dvojčetem, musíme do Paříže.

Soustava chrámů

Spojení obou chrámů dnes existuje jen taxíkem. Karnacká soustava chrámů byla nepřetržitě budována po dobu téměř 2 000 let. Hlavním bohem, který zde byl uctíván, byl samozřejmě nejvyšší bůh Nové říše Amon, a jak se každý faraón snažil zalíbit Amonovi novou stavbou, chrámů utěšeně přibývalo. Když nepomyslíme na plochu komplexu, která nám v palčivém slunci dá nepochybně zabrat, budeme stát v úžasu nad gigantickými pylony, o nichž si jen těžko představíme, jak je tehdy dokázali postavit.

Chceme-li se zde alespoň trochu orientovat, měli bychom přicházet alejí lemovanou sfingami s hlavou berana, které byly zasvěcené bohu Amonovi. U druhého pylonu, který býval skutečných průčelím chrámu v Karnaku, nelze přehlédnout obrovské sochy Amona-Rea. Po pravé straně máme chrám Ramesse III a přímo proti nám je slavná velká hypostylová síň. Fotografickou horečku poněkud kazí monumentální rozměry, pokud se ale vydáme o kus dál, ze stínu se neomylně vynoří jeden z ozbrojených vojáků předstírajících ochranu a začne nabízet, že nás za mírný bakšiš nechá vylézt na nějaký strop menšího chrámu, kde je prakticky jediné místo, odkud se nám celý komplex vejde do hledáčku.

Okolí Luxoru, Údolí králů

Okolí Luxoru toho ale ještě skrývá mnohem víc, nedaleko je solidně zrestaurovaný chrám královny Hatshepsut, ve kterém si pravděpodobně nejlépe představíme, jak tyto chrámy asi kdysi vypadaly. Restaurování samozřejmě přináší nekonečné diskuze o tom, jestli má po tolika letech památka vypadat jako ze škatulky, nebo jestli má vypadat tak, jak na ní zapracoval zub času.

Nikdo asi nevynechá návštěvu známého Údolí králů, což bylo v minulosti velmi obtížně přístupné místo. Díky tomu se stalo ideální pro poslední odpočinek faraónů 18. až 20. dynastie. Evropští archeologové zde postupně objevují další a další hrobky králů, dnes jich je již přes 60, navíc nikdy předem nevíme, které hrobky jsou otevřené. Ale nemusíme se bát, v ceně prohlídky jsou vždy tři hrobky, za další se platí navíc. Zkušený průvodce většinou vybere trojici tak, abychom si vychutnali jednotlivé styly. Za další poplatek můžeme navštívit i slavnou hrobku faraóna Tutanchamona, jemuž k dnešní nepředstavitelné slávě pomohlo pouze objevení jeho hrobky, která byla jediná nevykradená a plná zlata. Ke slávě bezvýznamného faraóna napomohla i známá legenda o Tutanchamonově kletbě.

O kus dál je Champollionem pojmenované Údolí královen, kde byly pohřbívány královny a jejich děti. Hrobky jsou často mnohem dokonaleji vyzdobené, turisté ale houfně dávají přednost místům posledního odpočinku faraónů. Prohlédnout si můžeme i hrobku královny Nefertari, kterou v roce 1904 objevil Ital Schaiparelli. Ta je zcela bezpochybně ze všech nejkrásnější (také nejlépe zrestaurovaná). Egypská vláda si však z turistů dělá dobrý den, nejdříve ji ze strachu před zkázou uzavřela úplně, potom ji otevírala jen pár dnů v měsíci, a dnes si ji může prohlídnout jen movitý turista, který sáhne do peněženky pro deset tisíc dolarů. Tak tomu bylo za mé návštěvy, dnes to může být zase úplně jinak.

Stranou zájmu bývá vesnička Deir al-Medina, která dnes vypadá stejně jako v době, kdy zde bydleli dělníci pracující na královských hrobkách. Ti movitější byli pohřbíváni zde, takže si dnes můžeme prohlédnout mnohem skromnější, o to působivější hrobky zdobené tentokráte světskými motivy. Vadou na kráse je Egypťan krčící se v každé z nich, který okamžitě přiskočí, ofukuje turistu kusem papundeklu a druhou ruku nastrkuje pro bakšiš. Arabský svět v plné kráse.

Dendara

Kapitolou samou pro sebe je potom návštěva chrámu Dendara. Celá oblast je považována za nebezpečnou, proto se v určenou hodinu připraví kolona autobusů a mikrobusů, která pod těžkou vojenskou ochranou vyrazí. Zablokována je každá křižovatka a most, někde stojí armáda, někde policie a na menších mostech jsou po zuby ozbrojení civilisté. Kolona řítící se maximální rychlostí po uzavřené silnici připomíná přejezdy kremelských papalášů a po pravdě řečeno docela chápu, že pokud musí místní obyvatelé čekat v horku půlhodinku na přechod silnice jenom proto, že okolo pojedou bílí sáhibové, nemají turisty zrovna v lásce. Chrám ale stojí za pár nepříjemných pocitů.

Několik kilometrů před ním se kolona rozdělí a většina míří směrem na Abu Simbel, dál jsem jel jen s průvodcem a osamoceným náklaďákem s několika vojáky. Pozoruhodně zachovalý chrám, který se až do 19. století skrýval pod pískem, jsme tedy měli sami pro sebe. Vnitřní výzdoba je dost poškozená, pozdější obyvatelé pracně vytloukli reliéfy, zato venku už jim píle došla. Mezi tisícem reliéfů si můžeme prohlédnout i vzácný, údajně jediný reliéf s Kleopatrou. Turistů sem zavítá tak málo, že je to snad jediný chrám, kde nikdo neotravuje a stráž se spokojí s propisovací tužkou.

Čas v Egyptě utekl rychleji, než bych čekal. Zbýval jen poslední večer, trávený pozorováním slunce zapadajícího nad skalami a barvícího pomalu tekoucí Nil do oranžova. Pomalé faluky s rybáři vypadaly stejně jako v dobách faraónů a zdálo se, že se zastavil čas. Jen hlahol pivem rozjařených anglických turistů mne opakovaně vracel do nepříjemné reality dneška.