I přes svou na první pohled zřejmou chatrnou fyzickou kondici jsem se rozhodl, že příjmu pozvání a pojedu na víkend na běhací lyže do Jizerských hor. Říkal jsem si, že něco vydržím a ten plánovaný celodenní horský výlet mě nemůže a nesmí vyvést z míry (a ani z petra, filipa, jardy, nebo kohokoli jiného). Že už jsem zažil něco akcí, které se tvářily drsně a slibovaly fyzické zruinování všech účastníků a nic z toho nebylo (teda jednou vlastně jo). Jestli teď někdo čeká, že napíšu jak jsem se trápil a plival krev, nikomu a ničemu nestačil, že jsem se ztratil v husté mlze, nebo že jsem sice dojel, ale někomu na mohutných zádech, nebo to bylo všechno, co jsem ten den (a následující měsíc) zvládl, toho zklamu, protože nic takového se nestalo. Pravda, trochu jsem to čekal. Stalo se však něco (naštěstí až v závěrečných kilometrech), co mě přinutilo skřípat zubama a vehnalo mi slzy bezmoci do očí (tak, jak by to fyzická námaha nedokázala). Nikdy mě nenapadlo, že široce uznávaná moudrost (se skutečně univerzálním používáním) „kdo maže, ten jede“ není vždycky úplně pravdivá. Nenamazat jsem si z respektu právě před touto moudrostí nedovolil. Namazal jsem a jel, jel, jel, jel a najednou nejel. Najednou jako kdyby mi někdo v nestřežené chvíli (po pádu by to asi šlo, to se sbírám dlouho) na skluznice nalepil tulení pásy, ale proti srsti. A tak jsem už jen šel, až do konce výletu. Ta moudrost by se asi měla upřesnit, aby si zalyžovali i ti v lidová moudra úplně důvěřiví jako jsem já.
