Takže konečně sedím v teréňáku, úplně vzadu, spolu se dvěmi Argentinci, přede mnou tři starší dámy a v první řadě sedí už jen řidič řidič a kuchařka. Opouštíme neuvěřelná a nádherná solná jezera vstříc něčemu, co se jmenuje Laguna Colorada a Laguna Verde. Z počátku k celému výletu přistupuji s nedůvěrou a nechci být zklamán, tak už po obrovských bílých plochách Salaru nic moc raděj neočekávám.
Nevím, jak to napsat jinak, ale mýlím se. Celá tahle turistická akce, kdy se turisti naženou do teréňáků a za tvrdý dolary provezou po pár výhledech prostě a jednoduše funguje. Za celou dobu nemám pocit masovosti, krajina je tak strašně obrovská, že se tam auta ztratí. Nejsou tam totiž silnice a každý řidič jede tak trochu jinudy. Nevím, jestli je to jejich profesionální hrdost, kdy ukazují, jak se dokáží v pustině orientovat, nebo jednoduše nechtějí jet v prachu za někým jiným, ale chvílemi jsme úplně sami. Uvědomuji si, že cena je více než adekvátní tomu, co za ní dostávám a poté, co jsem se sám přesvědčil, že emhádéčkem to nejde, jsem spokojený a vychutánávám neuvěřitelné scenérie.
Hnědá, hnědá a hnědá. Celá náhorní plošina zobrazuje snad všechny odstíny hnědé, co znám. Jedeme po naprostý rovině v dálce ohraničené horami a já si připomínám, že jsme ve čtyřech tisících a nechápu to. S takovou rozlehlostí jsem se ještě nesetkal. Jsem u vytržení z krajiny a nevím, že to nejlepší teprve přijde.
Celý můj výlet zahrnuje tři noclehy a plnou penzi. Kuchařka vaří výborně, ubytování je velmi, ale velmi jednoduché, ale čisté a pohodlné. Vesnice, kterými projíždíme jsou chudé, napůl opuštěné. Šíleně smutné a depresivní. Celá krajina je hodně emotivní.
Jedeme autem a děláme zastávky. Vylezeme z auta, protáhneme nohy a fotíme. Depresivní hnědá krajna je vystřídána krajinou trochu živější, s občasnou, v tomto ročním období spíše žlutou trávou, růžovými pelikány, modrou oblohou a bílími vrcholky hor. Krajina je tak fotogenická, že mi je trochu líto, že nemám pořádný foťák, paměť, ani baterky. Ale dělám co můžu. A taky mám dokořán otevřené oči, aby mi něco neuniklo. Druhý den cesty přijíždíme do národního parku, ve kterém je Laguna Colorada. Zaplatíme poplatek, trochu se cukám, ale platím, zpátky se mi nechce a přijíždíme k jezeru. Na břehu jezera je vybudovaná taková osada pro turisty, shluk hotelů, u kterých se pomalu plní místo přijíždějícími teréňáky. Ale to není to, co poutá mojí pozornost. Hodím batoh na postel a omámený se potácím k jezeru.
Laguna Colorada znamená Barevné jezero. A to jezero je opravdu barevné. Jsou prý v něm nějaké bakterie, které v závislosti na teplotě vody a hloubce mění její barvu. Je to naprosto neuvěřitelný pohled. Červená, bílá, modrá, černá. Jezero je orámované žlutě zbarvenou trávou, na které se pasou lamy. V mělké vodě balancuje na jedné noze obrovské hejno plameňáků. A taky hodně fouká, což mi připomíná, jak drsná krajina to je. A zase si uvědumuji, jak daleko a vysoko jsem. Jsem tu sám a nutně potřebuju někoho, komu bych svoje pocity zakřičel. JE TO PARÁDA! Křičím to alespoň na papír.
Večer trávíme všichni kolektivně u večeře a u debat, jak nejlépe využít ty dvě jediné zásuvky, které tu jsou k dispozici tak, aby si foťáky nabyli všichni. Další den vstáváme velmi brzo. Můj budík ukazuje peruánský čas půl čtvrté ráno. Balíme, nasoukáme se do auta a vyrážíme. Po pár kilometrech se vracíme pro sluneční brýle jedné z Italek. Znova se soukáme do auta a znova vyrážíme. Cílem naší cesty jsou gejzíry. Opět ve mne hlodá nedůvěra, jestli to bude za to vstávání stát. A opět to za to stojí. Procházím se mezi dolíky, ve kterých se vaří bahno, všude smrdí síra a připadám si jako v pekle. Snažím si to co nejvíc užít a vychutnat pro případ, že bych se dostal do nebe.
Nadýchaní sírou popojíždíme kus cesty, kde kuchařka připravuje piknik a my si namáčíme nohy do termálního pramene. Nikdo mi to asi neuvěří, ale je to fakt teplý a na nohy docela příjemný.
Po cestě, která prověřila pružiny našeho auta přijíždíme k hlavní atrakci dne, k Zelenému jezeru – Laguna Verda, které však tak zelené zrovna není, jak prý normálně bývá. Voda v jezeru je tak nadopovaná minerály, že prý ani při –20 stupních nezamrzá. Krajina je samozřejmě spektakulární a tak fotím, jak mi dovolují baterky a paměťová karta.
Laguna Verde (Green Lagoon) je solné jezero na jihozápadě Altiplana v Bolívii, v blízkosti hranice s Chile. Od jezera se zvedá sopka Licancabur. Barva jezera je zapříčiněna sedimenty obsahující velké množství měděných minereálů. Jezero je v nadmořské výšce 4.300 m.
Laguna Verde je takovým bodem obratu a tak i my se obracíme na cestu zpět do Uyuni. Vracíme se okolo Barevného jezera, tentokrát po opačné straně a uháníme přeš opuštěné vesničky dom. Cesta pokračuje ještě další skoro dva dny, ale po zbytek dne se mnou už není pořádná řeč. Zážity a pocity jsou příliš hluboké.
