Kuk (kook) v El Salvadoru

Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.

Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.

A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.

Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.

Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.

Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.

Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?

V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.

COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.

Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.

Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.

Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.

Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.

Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.

Letošní léto mi na pár dní vypadl program – sopky v okolí Antigui v Guatemale jsou nedostupné (na Volcán de Agua minimálně 4 lidi, sám za 200 dolarů, na Acatenangu se před třemi týdny střílelo – turisti mají zákaz a Fuego je příliš aktivní). Nabízí se možnost jet na 3 dni do El Salvadoru k moři. Jsem z té duševní přípravy na šplhání po vulkánech nějak vyřízený i fyzicky, takže odpočinek na pláži, koupačka, šnorchlovačka nezní špatně. Volba padla na Playa El Tunco – jak reklamní poutač hrdě dodává – jedno z nejlepších míst na surfování ve Střední Americe. S odstupem času si říkám, že už tady se mi nabízely alespoň hrubé indicie a mohlo začít mé podezření. Jenže já byl tak nadšený myšlenkou na smočení svých stále suchých ploutví, které blokují půl batohu, že jsem vnímal jen podměty a přívlastky – stačilo vidět „pláž“ a „nejlepší místo“ a v té v chvíli bylo úplně jedno na co.

Do ráje surfařů jsem spolu se skupinou několika Holanďanů a Němců, kteří jak se ukázalo, mají v životě nasurfováno asi tolik co já – nic, dorazil v podvečer a zbylo tedy ještě pár minut světla na porozhlédnutí se po místě. Jak se záhy ukázalo, pár minut bylo na průzkum pláže El Tunco přesně třikrát tolik, než je potřeba. Směrem na východ mě po několika desítkách metrů zastavuje ústí říčky podezřelé barvy, cesta na západ po černém písku je o něco delší, provede vás kolem řetězu hotelů a restaurací, ale dál než k velkému kamenu pod skálou nemá cenu chodit. Pak už je jen betonový plot. Nerad to říkám, ale ať už je místo, kterým jsem právě prošel „nejlepší“ na cokoliv, musím uznat, že ve srovnání se svým okolí je opravdu výjimečné. Za mnou hotelová ulice u silnice, přede mnou moře a v něm hrůzu nahánějící hukot přemílajících se kamenů velikosti kokosových ořechů, to jak si s nimi vlnky v západu Slunci, který tuším za bouřkou na obzoru, sem tam pohazují. Ponurost celé té scenerie soumraku nad černou pláží zahalenou do nejrůznějších vývržků moře i odpadků přinesených z druhé strany tu a tam rozsvícená odrazem blesku na pěně tříštící se masy ničivých vln tak trochu připomíná precizně zrežírovanou scénu katastrofického sci-fi filmu.

A do toho všeho apokalypsou zlomení tvorové obývající tuto část planety. Chodí se zrakem upřeným před sebe nebo na širé moře, pohybují se jakoby nepřítomně, osamoceně, v naprosté tichosti a bez výjimky je každý z nich kabelem napojen na bílý předmět pod paží, který nemůže být nic jiného, než zásobník v atmosféře již nedostupných životně důležitých látek.

Při pohledu na zjevné silné a slabé stránky pláže El Tunco a na stovky surfařů cíleně přítomných právě zde mi naplno dochází jednoúčelovost místa a vybavím si, že slovo „surfování“ jsem v poslední době někde viděl. TŘI DNI?!?!? TADY!?!? Cítím se tak trochu izolován. Je to asi jako kdybyste člověka, který nikdy nelyžoval, vzali do jinak tolik zajímavého Lahti, vyvezli ho v pátek na stotřicítku můstek, dali mu na nohy 2,5 metrů dlouhé lyže, zatančili krátké stepařské sólo zakončené rozhozením paží do hlubokého prostoru pod vámi a se zuby vyceněnými v nadšeném úsměvu prohodili „Bav se, vyzvedneme tě v neděli“. Zítra půjdu poprvé v životě surfovat.

Probouzím se do rána jako stvořeného pro sportovní výkony, popadám výbavu a spěchám k moři. Tedy zatím jen foto výbavu, potřebuju studijní materiál. Přicházím akorát včas, trénink na závod křesťanské asociace surfařů právě začíná. Borci už se rozježďují. Jen mi tak s ohledem na velikost zběsile rychle surfujících postav a mé dnešní průkopnické záměry nesedí výška vln. Hlášení rozhlasu vše vysvětlí – jde o kategorii 8–12 let.

Tak to se mi uleví hned dvakrát – nejen že jsem srovnával vlny s výškou nedospělého člověka, ještě navíc to, co chlapci předvádějí, se dá ovládnout během 10 let. No mám na to už jen dva dny, takže rychle do plavek, sehnat prkno, koupací čepici a ukázat těm přerostlým vodním skluzavkám, kdo je pánem planety.

Do půjčovny surfů jdu společně a dvěma Holanďany, kteří sem se mnou z Guatemaly přijeli právě kvůli pokoření jedněch z nejdelších vln….., ale o tom už jsme mluvili. Vzrušení a nedočkavost je znát na každém z nás. V půjčovně tak trochu naznačili, že moře je už dost rozbouřené na nováčky, ale nemůžete někoho, kdo se vláčí dlouhou cestu z Evropy právě kvůli tomuto okamžiku, nechat stát před branami poznání. Beru do ruky prkno a hned je zřejmé, že zde něco nesedí. Všichni okolo nosí prkna velikosti širšího snowboardu s ladnou, ostrou, zvednutou špičkou. Nevím, k čemu to je, ale mají to všichni. To, co tak tak zvednu ze země, má plochou tupou špičku v moři a druhý konec ještě v půjčovně za pláží. To nemyslí vážně! Chodím okolo toho a nevěřícně hledám nějaké naperforované řezy – jako jestli to nejsou 3 prkna spojené z výroby v jeden celek, ze kterého si každý to své odtrhne. Kdepak, jeden kus poctivého lodního průmyslu. Kolega je na tom ještě hůř, tedy z estetického hlediska – jeho koráb je stejné velikosti, ale navíc není bílý nýbrž v barvě dřeva. Víte jak důležité je pro surfaře, který se prochází po pláži, občas se jde v tom vedru smočit do vody, ale jak říkám, hlavně se prochází po pláži, dobře vypadat? Každičký detail, žraločí zuby v náhrdelníku, provokativní část tetování umně zakrytá pramenem Sluncem vybělených dlouhých vlasů, prkno z kolekce léto 09/10, to všechno hraje svou roli a vláčet se s kusem kmene sekvojovce obrovského je jistým společenským pohřbem každého surfaře (a to mu ani nenabízím svou masku, šnorchl a ploutve). Jenže my tu jsme hlavně kvůli sportu. Tři vybělení hoši zdaleka, co po cestě z půjčovny na pláži na pláž s prknem v levé ruce, v pravé, na hlavě, na provázku za sebou třikrát odpočívají. Do řečí se s nikým radši moc nedávají. Ne že by někdo chtěl. Stejně by se konverzace motala jen kolem jednoho: „Čus trus! Z Evropy, he? A to jste přiletěli nebo přijeli na tomhle“?

V každém případě vlny jsou obrovské. Bohužel ještě nejsme ve fázi, kdy by takovýto fakt dal přednost vzniku pocitu blaženosti před svíravou nejistotou, nevolností až panikou. Ještě nikdy jsem v takovýchto vlnách neplaval. A obavy jsou vidět i na větrem ošlehaných tvářích potomků holandských mořeplavců. Jejich naříkání, že oni na moři takové vlny nemají a přichází tak o tréninkové zázemí se smířlivostí Čechům vlastní ignoruju. Je třeba nechat mluvit činy.

COWABUNGA!!!! Surfari začíná!!! Hele, ranní sklo to sice není, ale karbanátek nevidím, utáhnu šňůrku na pytláčích, popadnu špalek, hodím pár želvotoček a jsem v zóně. BANZAI!!! Svatej Kahuno!!! To je dvorek kostí!!! Místo ušního mazu za stojku v zeleným pokoji nudlový ruce, dělová koule v polívce a tolik Neptunova koktejlu, že skoro prodávám Buicky…. ehm, pardon, tak jsem se znovu vžil do okamžiku, že mi sepnula i surfařská slovní zásoba. Pokud by chtěl někdo text rozkódovat, přikládám stručný česko-anglicko-výkladový slovník surfařského slangu.

Dále už následuje popis akce se vším všudy středoevropský. Že mám surfing „nakoukaný“, že mi pomůže kajakářská minulost a že budu mít celý den co dýchat, jsem věřil do doby, než mě s kusem hmoty velikosti křídla letadla přivázaným k noze tváří v tvář poprvé zastihla masa běsnící vody. Z tohoto pohledu to všechno vypadá tak trochu jinak. Ještě, že vím přesně co dělat. Rychle na prkno, kolmo k vlně a jak ta stvůra přijde, potopím pěkně špičku a budu na druhé straně. Na druhé straně jsem – na zádech a několikrát. Nevím co se dělo a kolik dalších lidí na pacifickém pobřeží Střední Ameriky to postihlo, ale poučení jsem si vzal – tuhle špičku nepotopím, jsem tam kde před chvílí. Než se z toho vymotám, je tu další úder. Času je málo a jsem přichycen nepřipraven. A zde přichází na řadu příprava teoretická. „Ve chvílích, kdy ztratíš kontrolu nad vlnou, rychlostí, stabilitou, prknem, orientací, prostě když ztratíš všechno včetně denního světla, zaujmi polohu plodu“, radí mi Nizozemec, který moře doma má. S pasivním zachumláním se do klubíčka a čekáním, jestli o vás jeden z ostrých stabilizátorů rozdivočelého prkna létajícího na šňůře kolem zavadí či nikoliv, se smířit nehodlám. Dávám přednost poloze vítězky Wimbledonu a jako talíř pevně svírám hrany prkna, děj se co děj.

Dochází mi, že vítězem budu, pokud se alespoň jednou dostanu s tou věcí do míst, kde se vlny teprve začínají lámat a nezůstanu uvězněn v přibližně stometrovém pásu bílé vířivky u břehu. Někdy i výhodou moře jsou nepravidelnosti ve vlnovém rytmu. Občas jakoby vlna přebývá, jindy chybí. Teď tu jedna chyběla a já jsem se dostal do oblasti, kde vás vlny sice pořádně houpou, ale netopí.

Jsem tu, připraven polochtat vlny délek v Evropě nepředstavitelných. Na řadu přichází další rada nad zlato. „Hele, neber každou vlnu. Lež tam a vyčkávej. Tu co tě sveze, poznáš, bude mít na sobě napsaný tvoje jméno“. Když to zase slyším, úplně mi z té HO BRAH situace naskakuje husí kůže. A už je to tady. Po chvíli oddychu (která, jak se později ukázalo, úplně stačila na důkladně spálená záda) je tu vlna, na které velkými písmeny čtu „Pro Jáchyma“. Jde se na to, šteluju se do pozice startující rakety. Mohutnými záběry nabírám rychlost a už mě chytá, už to frčí. Mám asi třetinu vteřiny na to uvědomit si a zareagovat na skutečnost, že jsem na prkně moc vepředu. Vlna v prvním patře stále ještě zvedá konec prkna, zatímco já s ním vzniklým sklonem nabírám i vertikální rychlost, takže se špička v přízemí vlny dost prudce zapichuje pod vodu a soustavu surfaře s prknem na místě zastavuje. Pak že nejde špička potopit. Zmůžu se akorát na vítězku Wimbledonu. Nebyl to podpis na vlně, ale určení adresáta pro vzkaz na její druhé straně – „tuhle neber hovado, na tu nemáš, z ní budeš mít pískoksicht“.

Jistý pokrok tu ale znát je, důležitá motivace pro další snažení. Vrcholem mého vystoupení toho dne bylo nalezení vyvážené polohy, do které jsem byl schopen se po rozpádlování dostat a bez litru mořské vody v plicích dojet na vlně až do míst, kde jsem ji dobrovolně opustil. TO CELÉ VLEŽE SAMOZŘEJMĚ!!!!!!!! Na nějaké zvedání se nebo dokonce klečení není při surfování vůbec čas. Kluci z pod tulipánů dosáhli přibližně stejných výkonů, byli ale unaveni méně (pasivní poloha plodu není tak energeticky náročná jako moje vítězka Wimbledonu) a rozhodli se, že nechají prkna na břehu a nechají se odnést mořským proudem, aby jim životy zachránil pohotový, opravdový surfař.

Fyzicky vysílen odpočívám na soumrakem tichnoucí pláži. Na ne příliš atraktivní prostředí pláže El Tunco jsem si zvyknul a blesky dnes mraky nad obzorem Pacifiku nezdobí. Přesto mi ta dnešní večerní podívaná na skotačící ufony ve vlnách připadá daleko více sci-fi než včera. Těžko říct, jestli jsem sebe ohrozil méně než na sopkách Acatenango nebo Fuego, Agui jsem si ale užil dost.