Než napíšu cokoliv dalšího vězte, že výlet na Isarno stále doporučuji. Pořád si myslím, že je to prima místo pro prima odpoledne. Tohle, co budete teď číst, berte jako reportáž z jedný nepříliš povedený akce právě na Isarnu, 12. 8. 2006.
Téhle akce jsem se nezúčastnil ani jako pořadatel, ani jako učinkující, ani jako návštěvník. A ani jako černý pasažér. Byl jsem prostě tak nějak mimo všechny. Proto si dovolím nestranný pohled na tuto akci. Docela jsem se těšil, plakátek sliboval Galsko-římskou bitvu a já byl zvědavý na římskýho ježka a polonahý barbary, kteří mu to natřou.
O Isarnu jsem tu už jeden článek napsal a stále si za tím, co jsem tam psal, stojím. Berte jej jako protiklad k dnešnímu, lehce kritickému tónu. Článek naleznete tady
Začnu pohledem svým. Mě se ta akce vážně líbila, člověk si tam odpočinul, podíval se na lidi v kostýmech, nasál atmosféru a bylo mi úplně jedno, jak to dopadne. Ale já nebyl pro tu akci vůbec důležitý. Mrkněme se teda na učinkující.
Přijeli, zablbli si s mečema, opili se a jeli domů. Z jejich pohledu dozajista běžná bitka. Nebudu se tu rozepisovat, že jsem volal záchranku, když si dva borci hráli s mečíkama a jeden druhýmu rozsekl hlavu dřív, než vůbec začla bitva. Jenom zmíním to, že všichni učinkující, na to, jak moc si hrají na vojáky, by měli pochopit, že člověka vojákem nedělá jen řada prázdných půllitrů, ale taky něco, čemu se říká disciplína. Tím mám na mysli, že se asi hodí napsat, jestli vůbec přijedu a pokud přijedu, že budu dodržovat nějaký program a stanovené časy. Přišlo mi, že všichni učinkující měli pocit, že se jedná o jakési válečnické soustředění. Všichni se vážně moc bavili, ale opravdu nevím, jestli chápali, že tam jsou taky kvůli divákům.
Dostávám se tedy k důležité součásti takové akce a to jsou diváci. Jasně, dětem se líbí všechno a když tam jsou meče a spousta povyku, tím líp. Jenže né všichni diváci byli děti do deseti let věku. Kdybych na Isarno přijel kvůli bitvě, zaplatil stovku za vlak, sedmdesát korun na vstupu, koupil si pivo a to celý vynásobil dvěma, kdybych s sebou vzal přítelkyni, dostal bych se na čtyři kila. Za tyhle čtyři kila by se mi dostalo toto: hezký prostředí, hezký počasí, dobrý pivo, dva stánky s náramkama, jeden s kožešinama, neustálé čekání kdy to vlastně začne, hezké vystoupení skupiny historického šermu, patnáctiminutová bitva dvou patnáctičlenných armád bez příběhu a evidentně improvizovaná, téměř žádný výklad historických souvislostí a pár dalších soubojů, když se samotní učinkující nudili. No a taky asi unuděný pohled mé přítelkyně a dáreček za další dvě kila, abych si ji udobřil. Přiznám se, byl bych lehce zklamán a asi bych další bitvu na Isarnu vynechal.
A organizátoři? Z jejich pohledu se možná všechno vydařilo, učinkující přijeli, diváci přišli. Chápu, že zorganizovat tu akci není žádná sranda, zvlášť když se museli spoléhat na nespolehlivé vojáky, ale neškodilo by trochu víc promyslet program, trochu víc lpět na tom, aby se naplnil a dodržel. Abych to shrnul, můj dojem z akce je takový, že se jednalo primárně o setkání vojáků a diváci byli až na druhém místě. Příjde mi to velká škoda, protože areál Isarna má rozhodně velký potenciál a práce, kterou těch pár lidí okolo Aleše dělá, je rozhodně záslužná.
