17.07.2005 neděle
V osm ráno stále ještě prší. V noci tu mlátily blesky, lítalo to horizontálně z jedný morény na druhou, do toho řezaly hromy, jednu chvíli jsme se nacházeli v epicentru bouřky jak prase. Tuším, že se dnes nikam nepude.
„Dneska se nikam nejde, prší.“
Jak kdybych to nevěděl. Vstávám v deset a leje. Vstávám ve dvanáct a leje.
Jen v trenkách letím na záchod, hrozná zkušenost. Jsou dvě a leje. Všechno jsme sežrali, teda kromě tří kaší, protože vařit v apsidě plný cepínů, maček a lan se nám teda moc nechce. Nechce se nám vůbec. Jsou tři a začíná nám hrabat.
„Už neprší.“ „Jak jsi na to přišel?“ „To jenom kape ze stromů.“ „Tady žádný nejsou.“ „To neznemaná, že z nich nemůže kapat.“ „Ale zpívaj ptáci.“ „Tady jsou ptáci?“ „Jo, kafky.“ „Kafčata, vole.“ „To jsou malý kafky.“ „To jsou zase kafkátka vole.“
Je pět a leje. Svítí slunce a leje. Začíná hřmít. Řešíme podstatu čtyřiašedesátkový soustavy. Porůznu taky spíme a máme hlad. A leje. Kdybych ráno nešel na ten záchod, tak jsem se odtud ještě nedostal.
„Vidím modro! 2 x 3 metry. A vedle toho modra je mrak, z kterýho na nás prší.“ „Mám rád modro. Šmoulové. To jsou svině.“ „Mám kamaráda a ten neměl rád lečo a ninja želvy.“ „Lečo je dobrý.“ „Ninja želvy byly taky v pohodě.“
No, hrabe nám už docela dost.
„Myslíš, že Leonardo měl něco společnýho se šmoulama?“ „Kterej Leonardo. Di Caprio nebo Da Vinci?“ „Ne vole, želva!“ „Tak to nevím, ninja želvy jsem viděl jen jednou a nějak to ve mně nezanechalo nějaký citový zachvění.“ „Kristepane. Citový zachvění…“
Komunikace s inženýry je věc složitá. Kor, když jim hrabe. Svítí slunce a prší. Už 21 hodin. Teda, 21 hodin prší, slunce do toho svítí stěží pět minut.
„To už je lepší v lágru, tam máš aspoň ty svý 2 x 3 metry.“ „Nebo v nemocnici. Tam máš chleba.“
Večeříme. Žvýkačky.
„Na, dám ti dvě. Ať se pořádně najíš.“ „Kurva, to je bez cukru!“ „Kolik je hodin?“ „Šest.“ „Tý jo, to za chvilu půjdem spát.“ „Mám plnou hubu žvýkaček a hlad mám furt.“ „To jo, nemáš ještě jednu?“ „Když je sežereme teď, tak nebudeme mít co žrát další dva dny.“ „Máme ještě kaši.“ „No právě…“
Načež lezeme ven a děláme kaši s chilli. Čaj. Karaf vysomroval vitacit, tak v čaji plavou mezi kusy rozkašených instantních brambor ještě kusy vitacitových hrudek. Začíná pršet. Teda, ono ani pořádně nepřestalo.
Přichází na pokec Rusáci, baba zmalovanej ksicht jak kdyby šla na námluvy, druhá jde v lezečkách, no skvadra jak cip a že jdou zítra na Jantugan. Tihle? Lezeme do stanu a zase se bavíme o jídle. Vysnívám si řízek velikosti lopaty. Tuto představu mi trochu degraduje přítomnost vegetariána, tak nakonec chci cokoliv. Hlavně velikosti lopaty! Asi uškrtím toho kamzíka.
18.07.2005 pondělí
V osm ráno je modroha. Taky to je, po pětatřicetihodinovým dešti, žádoucí. I přes noční slejvák byla pořád slyšet kytara. Buď už mám halucinace, nebo to jsou fanatici. Letím se vysrat k takový srací skalce. Když zaujmu polohu ozve se za mnou:
„Je tu ale nasráno, co?“
A on tu kousek za mnou sere maskovanej Goráč. He he. To má štěstí, že jsem nezačel srát před něj, protože jsem ho absolutně nezaregistroval.
V 9:30 odcházíme do sedla Koiavganaush. Tím ladně přejdeme do doliny Adyr-su. Jantuganští Rusi ještě nevyrazili, pitomci. Teď jsme někde v 2600 metrech. Sedlo má 3572 metrů. Už nástup na morénu dává tušit, že to veselohra nebude. Dole otáčí Goráč, kterej se ještě necítí úplně v pořádku a Richard. Ten to otáčí i s půlkou Slávova stanu a jídlem.
Moréna je fakt brut. To co jsem uviděl na vrcholu snad ani radši popisovat nebudu. Sodoma.
Vlečeme se pořád vzhůru, před náma hopká Petr s kamerou, kterej chytl druhej dech, čili laplo mu to pod kotlem jak on říká.
Když si tak konečně sedíme na ledovým platu na šutrech, ozve se rana jak z děla a nad našimi hlavami vyprskne z hřebene kamenná lavina. Rotující šutry letící tak stokilometrovou rychlostí kolem našich hlav jsou zajímavou podívanou, radši se ale skrčím za ten největší šutrák co tu je.
Potom po ledě, to už jsme pod sedlem, poslední výšvih, dost dlouhej. Neberu si mačky, nicméně to byla chyba, protože sníh zvolna přešel v led. Tak traverzuju na skálu, to je zase spíš hromada šutrů, která u sebe drží jenom na dobrý slovo. Lezu doslova jak laňka (dá-li se toto říct o pětasedmdesáti kilovým chlapovi s pětadvaceti kilama na zádech), bojím se, že to se mnou celý ujede. Tím pádem by to docela solidně pohřbilo většinu naší výpravy co leze pode mnou. Ti si vesele ťapkaj v mačkách.
V sedle jsme na brutální převěji, která jde bohužel obejít, takže žádný akční slaňování nebude. Dolů jdeme za sebou, křižujeme svah, kterej má dobrejch 65° sklon. Nácvik brždění cepínem si prodělala jenom Pavla, která nějako ujela a třicet metrů se to snažila zastavit.
Potkáváme pár Rusů horolezců. Po sněhu po prdeli a později po nohách po trávě se dostáváme na takovou nakloněnou rovinu, kde budeme spát. Jsme zase v cca 2600 metrech. Tož veselej den to byl.
Slunce se schovává a začíná foukat. Bude s námi spát i Sláva, jehož polovina stanu je teď už někde v base campu.
Vaříme kaši kterou jsme ušetřili z rána, protože nám Vlasta daroval polívku a Fugas rozinky. Teď jsme ještě dostali tatranku a od Pavly chleba se sejrem z nějaký tuby, tak to jde. Co je férový, že ani ostatní už nemaj co žrat. No, je to na houby, protože tím pádem nejde od nikoho somrovat. Dneska jsme už měli být v základním táboře, ale ten propršenej den nám to holt natáhl.
Děláme litry čaje což má za následek to, že v noci chodím pořád chcát.
19.07.2005 úterý
Budí mne Karaf se Slávkem fotící ranní inverzi. Brzo ráno nás opouští Mirka s Vlastou. Mirka se chce ještě jednou pokusit o zdolání Elbrusu. Vlasta z toho moc nadšenej není, ale nakonec udělá vše pro to, aby ji to nějak usnadnil. Začíná tím, že jí to dovolil. A teď ještě ji bude dělat společnost do base campu a pak se asi ještě zúčastní transportu pod stěnu. Mě se nechce vstávat vůbec. Vymrčuju si čaj do stanu a posléze i úplně poslední jídlo. Kaši s chilli. Pod námi se v několika patrech povalují mraky, tož si teda taky něco nakonec vyfotím. By se neřeklo, že nemám smysl pro umění, pche.
Potom balíme a valíme z kopca dolů, do údolí Adyr-su. Mezi krávama s chlupatejma ušima, bejkama, kolem tábora na cestu a podél řeky údolím. Během dvouhodinové poměrně rychlé chůze míjíme pět takových dřevěných přístřešků zvláštních jenom tím, že by šly eventuelně použít jako bivak při výstupu či sestupu. Jsou po cestě po čtvrtinovejch úsecích, dobrý. Cesta jinak poměrně nudná, hory vidět nejsou, jsme v lese, je hic a už abychom tam byli. Cestou pokouším stopovat i bez toho, že bych měl u sebe nějaký prachy, ale ty tři auta co kolem projely na mne totálně pečou.
Docházíme k výtahu pro auta. Silně mi to připomíná výtah na hrázi Orlické přehrady pro lodě. Tady by byla ta cesta tak příkrá, že sem radši hodili dvě kolejnice, plošinu a lano a ono to funguje.
Kontrola povolení a jdeme vedle po schodech. Napočítal jsem jich 321 plus nějaký upadnutý, nějaký skalní výstupky, prkna a tak.
Docházíme na hlavní silnici u Baksanu. Shodou okolností celý naše lanový družstvo jde do obchodu, ostatní na stopa. Kupujeme klasicky chleba, vajíčka, piva, sýr a chalvu. Když sedím před magazinem a piju pivo vidím, jak ostatní nastupují na korbu Gruzavika. Honza se rozhoduje taky pro nákup chalvy, tak jde dovnitř a hned na babu spustí:
„Kolik stojí kilo?“
Babě zazáří oči a začne to rvát na váhu.
„Ne, ne, chcu vědět za kolik je kilo.“
Baba pokračuje. Vkládá se do toho Sláva.
„Skolko kilo?“
Baba pochopila.
„Třicet ruble.“ „Dvě kila!“
Domlouváme cenu s jedním borcem s Uazem do Elbrusu, rveme se tam dozadu čtyři a jedeme. Mladej je nějakej nevybouřenej závodník, zatáčí vždycky až v momentě, kdy se skoro převracíme do škarpy, no, vůbec s tím dělá psí kusy. V kempu stavíme stan, žereme a vegetujem. Přichází šest Čechů který nevíme kam zařadit.
„Jdete z Elbrusu?“ „To vypadáme tak euforicky?“ „Ne, spíš zklamaně.“ „To jsme unavení z vlaku.“ „Nekecej, vždyť tam se tři dny jenom leží…“
Si asi mysleli, že jsme sem byli dopraveni busem, nebo co. Másla.
Vyměňujeme ještě 50 $, ať můžem v Piatigorsku nakupovat. Zálusk máme hlavně na ty pruhovaný vojenský trika, kapesní pily a ty šátky co nosí místní vojáci. A když už jsme při penězích, dáváme chičin a pivo. Pro pivo si jdeme, na chičin čekáme hodinu.
Pro změnu přijíždí pět Slováků na motorkách. To je veselá parta. Aspoň. Zjišťujeme, že z Kudrnovců na Elbrus nevylezl nikdo. Tak to otočili a jeli na trek co jsme šli teď my, ale z druhý strany. V dešti nechrápali, ale šli, načež promokli, zmrzli, vzbouřili se a vymohli ještě jeden pokus o Elbrus. Na treku zůstal jenom Roko se čtyřma babama. Ze zbytku to napodruhý dala tak polovina lidí. Zbytek teď nasraně sedí v hospodě a hledá neexistující viníky svých neúspěchů.
Dáváme druhej chičin, každej po dvou, a na ty čekáme 75 minut. No hotovo, todlencto. Kus těsta ze sejrem a člověk na to čeká celej večer. Všude v baru se válej sušený ryby, ostatně jako kdekoliv tady. Líbí se mi ale, že když člověku nerozumí, pustí ho klidně do kuchyně, aby rukama nohama ukázal co chce. Takže za barem je každou chvíli někdo a Ivan teď v kuchyni dělá langoše. Jsem přežrán, je mi blbě, je půlnoc, jdu spát.
