04.07.2005 pondělí
První co ráno vidím je ta jedna včerejší blondýna z družby, která na mě mává se snahou mě vzbudit. Nevím jak se jí to povedlo, ale fakt mě to vzbudilo. Je pět ráno a jsme v Minerálních Vodách. To znamená, že vystupujeme. Jdeme do nádražní haly, kde u vchodu sedí policajt a chce doklady. To že se všude uplácí nám je věc známá, tak z toho moc nadšení nejsme. Tento je ale nějakej charakterní nebo taky ospalej, tak mu stačí pas Fugasův, naše ani nechce, tak to je v pohodě. V hale zjišťujeme co a jak vlaky, taky zjišťujeme, že jsme mohli ještě pár zastávek jet tím vlakem z kterýho jsme vylezli a taky zjišťujeme, že tu není směnárna. Ven musíme zase kolem kontroly, protože ten fiškuntál si zamčel protilehlý dveře, aby mu nikdo neunikl.
Venku se na nás hned věší nějakej vekslák s hubou plnou zlata a že nám dá 25 rublů za dolar. To neberem, jdeme omrknout okolí a nacházíme bankomat. Protože zdejší ulice jsou plný poměrně velkých toulavých psů není náhodou, že při dobývání bankomatu musíme dva probudit a odstranit. Ti se tak lekli, že vyskočili metr vysoko, houpli na Karafa kterej šel první a vystřelili pryč. Vybíráme 9.000 rublů s tím, že kurs se pohybuje okolo 28 rublů za dolar, sežereme tatranku, vyhneme se babě co tu zametá ulicu koštětem připomínajícím vytrhlej mladej stromek a jdeme hledat autobusový nádraží. To nakonec nacházíme, ale je to štreka jak sviňa. Směrem kam míříme nejede nic, aspoň to tak vypadá.
„Jedete do Nalčiku?“ „Ne, to musíte na letiště.“ „Aha, a jak se tam dostaneme?“ „Tam zrovna jedu.“
No, tady nikdo nic navíc zbytečně neřekne. Holt, líná huba, holý neštěstí. Platíme každej 5 rublů, vsedáme do minibusu, kterej má za sebou nejen svá nejlepší léta, ale i ty horší a kodrcáme se na letiště.
Letištní hala zvenku vypadá jako vybydlenej panelák z roku 1960, radši jdeme pryč, kdyby to náhodou spadlo, ať to není na nás. Na jakýmsi autobusáčku na nás hned skáčou tři taxikáři a jsou neodbytní, že jedním z nich nakonec jedeme. Do Vierkhniho Baksanu za tři kila dohromady. Je to nějaký divný, protože to je sto osmdesát kilometrů, tak se ho ještě pětkrát ptáme, na místo i cenu a prej jo. Skáčeme do Lady staré jak já, borec na to dupne a stočtyřicítkou to maže po dvouproudé silnici, z které se chvílemi stává až pětiproudá. Zkrátka, jak je potřeba. Na plný kule pustí rádio s nějakou údernou hudbou. Předjíždí se zleva, předjíždí se zprava, no hotovo.
Při další komunikaci z něho lezou otázky typu kolik u nás stojí kilometr taxíkem, kolik děvka a hned se nabízí, že nějakou sežene, a taky to, že do Baksanu s náma nepojede, ale že nás vyhodí u maršrutky v Piatigorsku. A ve finále to nebude za tři kila, ale za šest a tak všelijak to zdůvodňuje. Nakonec mu dáváme 550,- hajzlovi. Faktem je, že nás nenatáhl finančně, délka cesty při místní taxe byla přijatelná, ale obchcal nás ohledně dovozu. No, ale ještě že nás tento sebevrah nevezl až tam.
Na okraji Piatigorsku na tržnici lezeme do Gazely, což je novej dodávkovej typ Gazu, maršrutka tady tomu cestovnímu prostředku říkají, borcovi, co po nás chce tisícovku bereme iluze a dáváme dohromady jenom šest stovek a čekáme až se to naplní. Pak se pojede. Probíháme ještě kousek tržiště, měníme tisícovku s jedním maršrutkářem, co beze slova vytáhne z tepláků pakl bankovek všech tvrdých měn a rublů a beze slova to vymění, testnu zdejší záchod, kterej je tureckej a vím, že další tři tejdny to nebude lepší a jedeme už do toho Vierkhniho Baksanu, kterej je už jen 15 kilometrů od Elbrusu, místa, kde se nalézá náš base camp.
Je nás uvnitř 13 a řidič, tedy všechny sedadla jsou zaplněný, mazi náma batohy a další krámy, borec to maže zase 140 kiláků v hodině, na silnici kličkuje mezi krávama aniž by zpomalil, no zase veselo. Naproti nám sedí nějaká alpinistka s obrovskejma kozama a vedle ní nějakej alpinista s obrovským pupkem, teda, kam jedou tady tito mi je záhadou. Sedím úplně u zadních dveří a čekám, že co nevidět vypadnu. Po cestě lidi porůznu vysedají, do Baksanu dojíždíme už jen v pěti, tam vylízají ti dva a my na borca, jestli nás hodí do Elbrusu. Chce za to od každýho stovku, to je logika toto, tak stopadesát kiláků nás veze za dvě stovky a za zbylých patnáct chce polovinu toho. Posíláme ho do prdele a vystupujeme. Jdeme na stopa. Ten má tady tu výhodu, že každej zastaví, ale tu nevýhodu, že za autostop se tady platí. Proto každej staví. Nás bere jakejsi dědula s vnukem, chce za to jenom stovku dohromady. Jsme tedy namačkaní v žigulu a mezi krávama se přibližujeme k cíli.
Jsme už nějakou dobu v Kabardino-Balkarské republice, autonomní republice Ruské federace. Jdeme omrknout camp, hledáme majitele Osmana, nacházíme jenom manželku s tím, že Osman jel do Minerálních vod na letiště pro lidi, co sem letí letadlem a budou tu pobývat částečně s námi, částečně s Kudrnou.
Necháváme si tu věci a jdeme mrknout na další dva campy a zjistit cenu základních potravin jako je pivo a vodka. Pak jdeme mrknout na vesnici Elbrus která se sestává z pár chýší, čtyř paneláků, z toho dva jsou totálně vybydlený, a asi sedmi obchodů. Někde vzadu je benzina s poštou. S Karafem kupujeme instantní bramborový kaše a asi kilo a půl sejra a jdeme na chičin, což je placka z bramborovýho těsta plněná sejrem nebo masem. Dáváme ještě kafe a pivo. To pijem ze sklenic na koňak.
Ležíme v campu, kolem nás pobíhají lidi co tu narychlo dodělávají záchod. Tureckej záchod vyřešili tak, že Osman koupil klasickou záchodovou mísu a celou ji zabetonovali do podlahy. Tam jak někdo uklouzne, tak je doslova v hajzlu. Dochází sms od Vlasty, že právě na gajce, což je policejní kontrola co je na silnici pravidelně každých sto kilometrů a která staví snad jen zahraniční vozidla, zaplatili úplatek 250 $, aby mohli jet vůbec dál a že dorazí po půlnoci.
Nad campem vlaje vyvěšená Ruská, Česká a ještě nějaká vlajka. Přijíždí letci. Deset lidí. Dáváme nějaký piva, chičiny, kafe. Časem jsem zabloudil do kuchyně, kde pán domu Osman nalejvá Fugase jakožto hlavního průvodce vodkou. Hned mě usazuje ke stolu, dostávám boršč, pivo a panáka. Během konzumace polívky do sebe narvu tři panáky, nejde to jinak a jedno pivo. Potom začnou krájet okurky a rajčata a sypat na to kila soli, neklamný znamení, že se s panákama zdaleka nekončí.
Ve finále jsem po muslimsku stačil urazit Osmanovu ženu a to tak, že si hážu nohu přes nohu, ta ve vzduchu trčí směrem k ní, což je tady něco jako kdybych ji přímo poslal do prdele. Jí to je teda jedno, už je asi zevropštělá, ale vyloženě to irituje jednomu dědulovi, kterej mimochodem pořád pohledem zkoumá tu mou bradku. Asi to tu fakt má nějakej význam. Jenom zatím nevím jestli pro mě dobrej nebo špatnej.
Poslední vodku už nedopíjím. Protože můj spacák a stany jedou někde v autobuse, Osman nás nechává přespat v hotelovým pokoji, respektive v místnosti s vlhkými zdmi a jednou postelí. Karaf, protože se nevintegroval mezi nás, chrápe někde u někoho ve stanu, ale bez spacáku. Ale, co tě nezabije, to tě posílí. Zkouším ještě sprchu a už su tuhej…
05.07.2005 úterý
Ve dvě ráno nás budí Vlasta, že jsou jako konečně tady. Mírně prší. Definitivně vstávám v osm. Včera jsme v opilecké pýše domluvili jednodenní trek dolinou Těrskol do sedla Těrskolak. Odjezd v devět. Hledám batoh, přebaluju do malýho batůžku, vskakuju do maršrutky a za řevu nějakýho šílenýho rapu nás Osmanův syn veze do Těrskolu. Dva letci, tedy jako ti, co přiletěli letadlem, jedou lanovkou na Prijut 11 a jelikož si vezou snowboardy, pokusí se na nich, pod záminkou aklimatizace, zmrzačit. Prvně vyhazujeme je, potom vystupujeme my. Což jsem moc nepochopil, protože lanovka je až za Těrskolem. Nás zbylých je osm.
Jdeme dolinou, všude spasená tráva, sem tam kráva, jdeme kolem potůčku, no romantika jak sviňa. Teda, jen do doby, kdy musíme asi 400 výškových metrů nahoru po suti, sněhu a trávě. Nicméně to jde.
Sedíme asi v 3500 metrech což už je jen tak mimochodem můj výškový rekord, všichni se kochají pohledem do krajiny a já zbavuju svý oblečení čokolády, co se mě roztekla do báglu. Kurva.
Jdeme dolů, za našimi zády se tyčí Elbrus, vždycky když se otočím, tak je v mraku, ale tuším, že si ho ještě budu užívat dlouho, tak mě to zas tak moc netankuje.
Při jedný zastávce jsem atakován krávou, která tupě běží dopředu, přímo na mne, jí to moc nevadí, mě dost, tak se zvedám, kráva se lekla, hodila smyk doleva a skončila v potůčku. Tupý zvíře.
U vesnice potkáváme partu Čechů obtloustlíků, co sem jeli z Prahy autem a že to chtěli zkusit. Dobrý. Ve vesnici pivo, já jdu na horskou službu zeptat se, kde by se tu daly koupit šrouby do ledu. Jak se řeknou rusky nevím, ale přes pomocná slova jako je ledorub (cepín) a kožky (mačky) se nakonec dorozumíváme. Ten boreček byl výstavní člen horské služby, celej ksicht od omrzlin, no hotovo.
Dle domluvy nás bere mladej Osman a veze do base campu. Tam Fugas s Vlastou marně zápolí s erárním čtyřplotýnkovým vařičem, tak jsem se rozhodl to spravit. Já, technickej antitalent. Nicméně jsem to spravil. Stylem, že jsem to nadzvedl, ono se to rozpadlo, tak jsem to složil, pak ještě dvakrát a už to frčí. Blejská se a hřmí a začíná lejt, narychlo tedy stavíme stan a jdeme konzumovat nějaký to pivo a nudle, jedno z našich posledních smysluplných jídel.
Ještě je malý setkání, je nás tedy 19, z toho čtyři ženy. Ti co nemají a řekli si fasujou mačky a cepíny a úvazky a tak, já se do noci bavím tím, že jim to seřizuju.
V hospodě je zatím kalba, to chlastaj ti, co trpěli tři dny v autobuse a nemohli se tomu chlastání tolik věnovat. Roko, jeden z průvodců u Kudrny učí místní lid tancovat Kavkazské tance. Očividně to nedělá poprvý. A očividně mu to teda jde.
„Vrch těla musí být napjatý jako struna, jenom nohy jedou.“ „A jak jsou kroky?“ „To je jedno, hlavně rychle!“
Když jdeme spát zjišťuju, ža jsme kokoti, protože jsme nezavřeli průduchy na tropiku, takže zatímco ostatní lezou do spacáků, my vytíráme kaluž přes čtvrt stanu. Za chvilu na to ale serem a zalýzáme taky. A leje a leje a leje.
06.07.2005 středa
Ráno je nádherně a modroha. Posléze zjišťuju, že jsem větší kokot než jsem si myslel. I přes to, že jsem boty nechal v apsidě, jsem je ze zvyku automaticky položil na bok. To by nevadilo, ale já jsem je položil tak, že mi do jedný nateklo od země. No, je toto normální? Běhám proto bosky a snažím se tu botku vysušit. Stejně tak stan, abych ho balil mokrej jak pár lidí tady okolo, zas tak blbej teda nejsem.
Potkávám Slávka, se kterým jsem se na tomto domlouval v lednu, už jsem si myslel, že ho cestou zapomněli někde na parkovišti.
Jdeme do půjčovny lezeckýho matroše, půjčit jeden úvazek, protože ne na všechny se včera dostalo, ten je teda starej desítky let jako všechno tady. Ukecávám borca aby mě prodal jeden ledovcovej šroub za stovku. Hodně starej šroub teda, ale jako prchačka ze stěny dobrej. Radši tam nechám tohle, než nějakej novej Raveltik. A aby se neřeklo, tak mu ještě jeden čóruju. Tak. K tomu jsem byl ale naveden, i když mě to taky napadlo hned při vstupu sem J. Balíme, u toho mne pozoruje jeden Rus a jako že zná Pokornýho a Růžičku, ne hokejisty ale horolezce, tak chvíli komunikujeme, jenom do doby teda, kdy začne mlet o Jágrovi.
Vaříme instantní bramborovou kaši, těch jsme koupili deset po deseti rublech a na kopcích to bude jedna stogramová kaše pro dva lidi, jako Karafa a mě, na celej den. Je to hroznej brut, s tím co jsme dostali v tom kupéčkovým Kavkazským Expresu se to vůbec nedá srovnat. Karaf do toho krájí sejra. „Nedávej tam to chilli, ať to jde žrat.“ „Právě proto to tam sypu.“
V 11:00 vyrážíme na první čtyřdenní trek. Kudrni už jsou dvě hodiny v trati. Poslední nákupy v Elbruse a jdeme do kopce. Krpál jak sviňa. Nahoře trochu oddych a po vrstevnici, lesem a po pastvinách a přes potoky a mokřiny k ledovcové moréně nad kterou se zvedá další hebl. Potkáváme dva němce na který Fugas mluví rusky, pak se teda přechází na angličtinu.
Supíme nahoru a vidíme pod námi Kudrnovce jak už mají postavený stany. To toho teda moc neušli.
Na kopci odpočíváme do doby, kdy nás přichází navštívit osel a furt se mezi náma motá tak musí bejt každej v pohotovosti. Potom, co mi přišlápl tkaničky a chystal se na boty mi už dochází trpělivost, ale osel je tupec a je mu to všechno jedno.
Chvíli ještě jdeme, jsme asi v 2700 metrech když rozbíjíme tábor. Všude kolem nás běhají koně, ale ti se s námi nebaví.
Vaříme kaši se sejrem a chilli a čaj. Zjišťuju, že tu je jeden borec, Goráč se mu říká, co byl před třemi lety s tatou v Laosu, Thajsku a Kambodži. Přišli jsme na to podle stejnejch lžiček. Karaf si spravuje výstroj, takže už hodinu zašívá. Slunce se pomalu schovává za kopce a začíná bejt pěkná kosa. Kdosi vzadu sprejem impregnuje stan, to je mazec.
Večer dostáváme od Boučků naprosto vyčerpávající přednášku na téma snowboarding. U toho zase pár lidičkám seřizuju mačky. Ještě že Vlasta vzal ty kombinačky a šroubovák s sebou.
Ještě děláme jeden čaj a lezu do pelechu. Karaf furt šije…
