Kaňonem od Sibiu do Ramnicu Valcea

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).

Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.

Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.

Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.

Jeden z nejkrásnějších úseků na cestě z Aradu přes Devu, Sebes, Sibiu, R. Valcea, Pitesti atd., atd., až do hlavního města Bucuresti, popřípadě dál, přes hraniční přechod Giurgiu/Ruse – až do Bulharska.

Na této trase jsem zažil mnoho příhod a nafotil stovky snímků. Postupně se k nim dostanu také, ale nyní bych se chtěl věnovat zmíněnému kaňonu. Táhne se v délce cca 80km od Talmaciu k R. Valcea.

{{reklama()}}

Téměř celou cestu se nad vámi vlevo tyčí pohoří Padure Muntii Fägaräsuii s nejvyššími vrcholy Moldoveanu (2544m) a Negoiu (2535m), vpravo Muntii Cindrel ( Cindrel – 2244m), Muntii Lotrului (Vf. Steflesti – 2242m) a Muntii Capatanei (Mandra-2518m).

Hlubokým údolím kaňonu vás provází řeka Olt a vede tudy i oblíbená železniční trať. Pohled na majestátní svahy po obou stranách je opravdu úchvatný a kdo si jej alespoň jednou neprojede, nemůže tvrdit, že zná Rumunsko. Naleznete zde i spoustu historických památek. Kousek za vesnicí Boita se nad břehem Oltu hrdě vypíná ruina věže, ještě z dob prvního osídlení Římany př. n. l. Sloužila ještě dlouho v 16. Století jako mýtná věž na hranici mezi královstvím Transylvánským a Valašským.

O něco níže, pod hrází přehrady u Calimanesti, jsou zase poměrně dobře zachovalé pozůstatky římské legie. Legie strážily a kontrolovaly plavidla na Oltu. Obchodníci, plavící se po řece na svých lodích a vorech také tyto legie využívali k výměnnému obchodu.

Brezoi

Malé městečko v horní části kaňonu. Za pěkného počasí vhodné místo k zaparkování auta na některém z místních parkovišť, pochutnat si na místních specialitách na grilu, uzených sýrech, nebo rumunské specialitě – ovar z uzeného kolena s místními fazolemi. To je mé nejoblíbenější jídlo v Rumunsku a zdejší kuchaři jej umí opravdu skvěle. Často jsem zde parkoval a vydával se proti proudu řeky Lotru, směrem k náhornímu jezeru Lacul Vidra. Lotru je na rozdíl od Oltu velmi čistá řeka a několikrát jsem se v ní v horkém létě koupal. Tady, v kouzelném údolí, lemovaném vrcholky hor, jsem také potkal nádherné, polodivoké obyvatele těchto končin, nezkažených moderní civilizací.

Balada o divokých koních

Stojím u rumunské řeky Lotru, v hlubokém údolí, mezi horami Vf. Robului (1899m) a Preota (1954m). Kochám se divokou krásou karpatské přírody, batoh na zádech, fotoaparát připravený na krku, když slyším tiché, ostražité zaržání. Ohlédnu se, opatrně usedám na kámen a ani se nehnu. Z kopců přichází téměř neslyšně stádečko neokovaných koní. Vpředu hřebec, vůdce stáda, hodnotí situaci. Pak se ohlédne po ostatních a pomalu, stále mě sledujíc pohledem, přistupuje k řece. Ponoří svou krásnou hlavu do vody a začíná tichounce, jak to umí snad jen tito nádherní tvorové, pít. Potom odfrkne, pohodí hlavou směrem ke stádečku a to pomalu vchází do řeky za svým vůdcem. Pak už si mne nevšímají a neruší je ani cvakání spouště. Vychutnávají si v 37 stupňovém vedru chladivé účinky proudící řeky, cachtají se a dovádějí a dovolují mi tyto neopakovatelné zážitky zachytit obrazem. Vydržel bych tam sedět a dívat se na ně do nekonečna. Po cca hodině však stejně klidně, jak přišli, odcházejí zpět do kopců.

Seděl jsem ještě dlouho na břehu řeky a prožíval znova a znova ty úžasné chvilky klidu a přátelství a bylo mi hrozně dobře. Vezmi čert všechny problémy na rumunských silnicích, trápení s celními úředníky, zkorumpovanou rumunskou policií a podobně. Kdo jednou poznal krásu divoké přírody Karpat, vždy se sem bude chtít opět vrátit.

Království vlků

Kousek od Calimanesti je stará, dnes již opuštěná benzinová pumpa. Tady se dá dobře zaparkovat přímo u silnice a hrozí poměrně malé nebezpečí, že by člověk po návratu z výletu auto nenalezl. Je tady dosti silný provoz. Odtud vede lesní pěšina kolem prudce tekoucí řeky vzhůru, k horským vodopádům.

Do těchto končin se mi podařilo v minulosti zavítat pouze dvakrát a vyfotit jen jeden z vodopádů. Nazval jsem jej „Draculův pláč“. Za to jsem tady zažil nezapomenutelnou příhodu. Je to příběh o toleranci a vzájemné úctě, příběh, na který určitě nikdy nezapomenu.

Cestu k vodopádům znám a vím, že se prudké stoupání k vrcholům několikrát stáčí. Rozhodl jsem se tedy, že si ji tentokrát zkrátím lesem. Stativ s nasazeným fotoaparátem používám jako hůl a pomalu stoupám nahoru. I když je v hustém lese chladněji než na cestě, na kterou se opírá prudké slunce, brzy se mi batoh s fotovýbavou lepí na záda a pomalu začínám litovat, že jsem raději nešel okolo. Na cestu stále nemohu narazit a už jsem zpocený jako kůň. Pak se přede mnou otevře malá planina a mohu si konečně odpočinout.

Usedám na pařez a chystám se shodit batoh ze zad, když zpozoruji pohyb v blízkém houští. Sedí tam malé štěně a upřeně mě pozoruje. Opatrně, pomaličku se zvedám, roztahuji nohy stativu, sundávám krytku z objektivu a zaostřuji. Jsem tak zabrán do čtení dat v hledáčku, přípravou kompozice a expozice, že úplně zapomínám na své okolí. Najednou začínám mít divný pocit. Něco není v pořádku. Slyším tiché, varovné, hrdelní zvuky a pomalu zvedám hlavu od mušle aparátu.

Jsou čtyři. Čtyři dospělí vlci, rozestavění v přesném kříži okolo mne, ve vzdálenosti cca 20m. Hlavy skloněné k zemi, srst na hřbetě neježená, horní pysky povytažené a odhalující hrozivé špičáky. A stále to temné, hrdelní dunění.

Přiznám, že ve mně tehdy byla velice malá dušička. V duchu jsem se modlil a usilovně přemýšlel, jak se zachovat. Pokud by na mě všichni čtyři zaútočili, neměl bych nejmenší šanci. Pomalu, velice pomaličku, jako ve zpomaleném filmu jsem se narovnával a se stativem, připraveným před sebou k chabé obraně pomaličku couval zpět ke stráni, po které jsem sem, nahoru přišel.

Na svahu jsem se musel na chviličku otočit, abych zkontroloval cestu. Když jsem se ohlédl zpět, planina byla jako vymetená. Po vlcích a štěněti ani památky, nikde nic. Vrátil jsem se dolů na cestu a zpět do auta. Udělal jsem si kafe a dlouho přemýšlel, k čemu to tady vlastně došlo. Snad mi pomohlo mé klidné počínání, které nezavdalo šelmám pocit ohrožení, snad tady sehrálo svou roli něco zcela jiného. Každopádně to byl nezapomenutelný zážitek. Ono to s těmi vlky a Karkulkami asi nebude tak žhavé, jak se v pohádkách vypravuje.