To jsme takhle chtěli jet ze San Francisca do Los Angeles. Po dálnici je to asi 6 hodin, ale my jsme se rozhodli obětovat skoro 2 dny a jet po silnici číslo 1. Ta vede skoro po celém pobřeží Kalifornie. Silnice se kroutí nádhernou divokou přírodou – na jedné straně (té pravé) je sráz a útesy tvořící pobřeží tichého oceánu, na straně druhé kopce. Když člověk řídí, tak se moc nepokochá, protože tam je opravdu moc opravdu ostrých zatáček.
Večer jsme dojeli do Santa Cruiz. Tak v Santě Cruiz to fakt žije. Obrovský molo se spoustou atrakcí, barů, heren a hlavně lidí. Ještě spousta obchodů s hadrama značky O’neil. Surfařům (teda těm co používaj prkna místo klávesnic) tohle místo říká asi mnohem víc než mě, ale taky se mi tam líbilo, i když můj největší surfařský zážitek je z písečáku ve valech u Přelouče, kde se mi podařilo stát asi 5 sekund na nafukovací matraci.
Pak jsme přespali někde u silnice. Ráno, poté co nás probudil nějaký pes, jsme vyrazili směr Santa Barbara a koupačku na její pláži. U jednoho odpočívadla nás zaujalo kolik lidí někam jde. Vystoupili jsme, taky přelezli plot. (Zábava byla pozorovat tlustý ženský v sukních, jak se sápou nahoru a jak odevzdaně seskakujou dolů.) Mysleli jsme, že tam všichni jdou kvůli těm tuleňům (pro nás už byli tuleni v létě v Kalifornii normálka), ale co jsme viděli nám vzalo dech. Byla tam rypouš sloní velkej jako prase. Co prase. Jako kráva. Co kráva. Jako slon. Ne kecám. Normálně se tam u jednoho útesu převaloval a ani se nás nebál. Věděl, že by sme se do jeho tlamy vešli všichni tři. Úplná paráda.
Pak jsme se už jen vykoupali na pláži v Santě Barbaře, na břehu postavili z písku hrad evropského typu a večer jsme byli v Los Angeles. Ale to už je jiná pohádka.
